Filosofická

Filosofování je zřejmě součástí života každého z nás. Někdy si plně uvědomujeme, že se dostáváme do mírné hladiny životní filosofie. Jindy prostě a jednoduše říkáme a děláme věci tak, jak nám to život přinese. Mnohdy ani sami netušíme, kde se v nás bere ta hluboká míra myšlenek a náhledu. Jsme překvapeni nad sebou samými. Ovšem s koncem každého roku se mnozí z nás stávají filosofy, s pohledem do minulosti i budoucnosti. Přemítáme nad tím, co jsme udělali a jak. Klademe si otázky, co nás čeká a nemine. Nastavujeme srdce i myšlení na pozitivní vlnu, ale neztratíme ani kousek pověstné nostalgie nad ubíhajícími léty, která už nechytíme. Každý sám a přitom všichni spolu si přejeme, abychom se měli krásně, aby naše životy byly pouze v našich rukou a naše rozhodnutí měla váhu. I když nevíme, co bude, přání a myšlenky jsou jasné...

Ač netuším, přesto něco vím!

Trucovací

Jak radostně se musí cítit člověk, který ví, že musí, ale vnitřní hlas jej nutí odpočívat, číst si poklidně v křesle, nic nedělat. Zapojit myšlenky a rozproudit myšlenkové pochody pak není vůbec jednoduché. Sice je to potřeba a člověk ví, že stačí se chviličku přinutit a pak už se spustí proudy myšlenek, které je nutné zaznamenat. Ale ono přinucení se, dostrkání se k něčemu, co zavání činností, je snad nejhorší. Začít u prázdného papíru a vědět, že nakonec musí vzniknout smysluplné dílo, za které se autor nemusí stydět, to je někdy docela boj. Já dnes ten svůj boj pomalu vyhrávám. Nechala jsem ležet knihu na nočním stolku, sedím zde u stolu a kolem mám rozloženy papíry poznámek, které snad zpracuji. Co z toho nakonec bude a s jakým výsledkem to dokončím, zatím nevím, ale překonala jsem počáteční tlak, což je velký úspěch!

Ještě chvíli pracuj, potom si klidně trucuj...

Dřevní

Tančím ráda, 
tančím hodně, 
tančím, kde se dá. 

Tančím kolem vaření, 
tančím i u žehlení. 

Tančím si to v obchodě, 
někdy i na záchodě. 

Tanec, ten si užívám, 
i když dřevo rozebírám. 

Vtančím klidně do třídy, 
i když nemám své křídy. 

I když cítím, že dech není,

tanec ten se vždycky cení.

Od starostí odpoutá,

neposadí do kouta.

Spíše křídly opatří,

těm kterým přec patří.

A tak si tu tancuji,

dřevo do hromádky štosuji.

Nálada je výborná

a dokonce humorná!

Se dřevem i bez, do tance se vznes...

Nesmeková

Když to jde, tak je dobře, že člověku nekloužou nohy. Rád má pevnou půdu pod nohama a kráčí s jistotou do nových dnů. Někdy však není jiného zbytí, než jít, i když to po čertech klouže. To se pak každý krok vyvažuje a člověk kráčí pomalu i obezřetně. Našlapuje, kontroluje a zvažuje, kam vloží tlapku, aby nespadl a došel do cíle. Dobré boty na ledu nestačí, je nutné si pořídit basmeky nesmeky. To si pak šlapeš jako král, nic tě nemůže zastavit a ledové plotny jsou jen drobností, která tě potkala. Jdeš, usmíváš se na svět a jistě víš, že dole to bude fajn. Takže stačí se jen vybavit a pak už na cesty vyrazit...

S nesmekem se nesnýknem!

Pracovní

Dny běží a při všem tom vánočním shonu ani nevnímáme, zda je den pracovní, nebo den volna. Jen pohled do kalendáře nás zachrání, abychom se neztratili v čase a ukotvili své já ve dnech, které prožíváme. Bohužel netušíme, jestli je středa nebo sobota, ale aspoň víme, že je pracovní den a nás čeká ještě několik volných dnů, než se i my opět zapojíme do pracovního procesu. Zatím si budeme ještě chviličku užívat volných dnů, nabereme sílu a budeme chodit po procházkách v přírodě. Sice bychom se možná rádi také svezli na čertovských prkýnkách, ale sněhu není dostatek, tak se raději budeme pohybovat po svých. I to nám dodá dostatek síly a energie na ukončení letošního roku a přivítání roku nového. Možná si budeme klást mnohé otázky, budeme se pídit, co bude a jak, ale jen samotný život nakonec ukáže, jak to všechno dopadne. Takže si dopřejme ještě chvíli oddychu, než se vrhneme zpět do víru veškerého života běhu...

Život je k žití a člověk k bytí!

Neotálecí

Občas se to přihodí,

že se lidem narodí,

že se člověk povede,

i když mnoho nesvede.

Není přeci nikde psáno,

že nám musí všem být dáno,

že musíme se proslavit,

abychom zde mohli žít.

Stačí přeci dary žití,

které krky dětí sytí,

které dávají moc měnit svět,

i když je jim jenom pět.

Každý člověk je tu správně,

každý má se k světu hravě.

Proto vnímej, poslouchej,

životu jen prospívej.

A když nechceš, tak se schovej,

a vylez až bude ouvej,

potom budeš zase rád,

že jsi náš malý kamarád!

S každým dobrou vůli měj, s pomocí neotálej...

Vstříc

První sváteční den, ve kterém mohu prokázat, že jsem se něčemu naučila. Je to fajn převzít otěže a nastartovat novou tradici. Sice to nějaký ten čas trvalo, ale konečně se mi to podařilo. Pevně věřím, že letošní rok bude tou správnou startovní čárou, kdy si vyměníme pozice. Mladší nahradí v činnostech starší a starší si budou konečně užívat zaslouženého odpočinku. Byť bude tradice založena na netradičních pokrmech, přesto to bude fajn. Ono je totiž potřeba si říct, že změna je život a ten nestojí, ale stále jde kupředu!

Pojďme vstříc novým začátkům...

Štědrá

Tak jsme se konečně dočkali. Přečkali jsme nekonečné hodiny v předvánočním stresu a dneska je to tady. Stromeček je nazdobený, svíčky připraveny, salát už voní z kuchyně a hrachová polévka se vaří. Ryba ještě plave ve vaně, ale za chviličku už i ona bude mířit do svého trojobalu. Hektické dny nakonec skončily a my máme možnost se v klidu setkat, usadit se u jednoho stolu a popřát si klidné a ničím nerušené vánoční svátky. Byť si každý rok říkáme, jak nebudeme bláznit a zvládneme všechno bez větších stresů. Ani nám se to většinou nepodaří. Co je ovšem důležité je fakt, že dneska jsou minulé dny zapomenuty a zůstávají jen krásné, klidné a pohodové dny, které snad strávíme společně, báječně a bezpečně!

Ať je štědrý tento den, jako dnes i za týden...

Naplněná

Už se to blíží. Už to klepe na dveře. Ještě jednou se vyspíme a máme tady Štědrný den. Dárečky, vánoční pohoda, cukroví, dobré jídlo a pití, ale hlavně společnost těch nejbližších, které máme rádi a se kterými jsme rádi. Už teď se těším, až se stromeček rozzáří a všichi usedneme k prostřenému stolu. Bude to opět po roce, kdy sice nebylo všechno úplně ideální, ale bylo nám společnš krásně. Zvládli jsme mnohé nástrahy života, pokořili některé zajímavé vrcholy a připravili si i mnohá překvapení. Rok byl plný zajímavých zážitků, společného smíchu a vyšlapaných cest, které nám dodaly potřebný náboj na další směrování. A tak by to asi mělo být. Být spolu, sdílet, báječně se mít a bezpečně se dostat do předpokládaných cílů. Snad i další rok bude takový, jako ten letošní...

Přání si plníme, spolu se měníme!

Připravovaná

Tak a je to naplánováno. To, co vždycky odkládám na poslední chvíli, se mi podařilo zvládnout a snad jsem na nic podstatného nezapomněla. Je to zapsáno, tam kde to má být a už dokonce vím, jak bude vypadat můj lednový kalendář. Najdete se v něm místo dokonce i na zábavu a radostné zážitky, které doufám budou na sněhu. Teď ještě zvládnout několik maličkostí, přečíst všechny odevzdané práce a udělat si poznámky, abych mohla dávat záludné i nezáludné otázky, které se zpracovaných témat týkají. Už se těším, až tohle čtení budu mít za sebou a budu se zase moci vrhnout jen na krásné čtivo a optimistické řádky. Někdy totiž úplně přesně nevím, s kým pracuji a zda se mohu spolehnout na informace, které dostávám. Takže se tedy dám brzy do díla a objevím nečekané či zjistím netušené...

Taje objevuj, na zemi pevně stůj!

Chystaná

Překážek se nebojím,

deštík, strázně ustojím.

Dneska, zítra, končíme,

v Novém roce se uvidíme.

Prázdniny se blíží,

oči se mi klíží.

Ještě chvilku vydržím,

houstičky nám usmažím.

Káva stále nejede,

možná se mi povede.

Možná zítra uspěji,

do Betléma dospěji.

A když ne, tak nevadí,

medvědí ruka mě i tak

přec pohladí...

 

Proto přeji hezký den, ať je krásný, jako sen!

Patrná

Na čem nejvíc záleží, to se většinou nejrychleji ztratí z našeho života. A když to není, tak přesně víme, že to je to, co si musíme přát a za co se musíme brát. Většinou až na pokraji zjistíme, co je to podstatné a důležité. I když většinou jdeme s odvahou a vztyčenou hlavou, kráčíme vstříc různým nástrahám, také víme, kdo a co nás podporuje a pomáhá. Někdy dáme najevo svou vdečnost a jindy bereme onu náklonnost svého okolí jako samozřejmost. Ale ona to není jistota, kterou máme vždy a všude. Byť spoléháme na své zdraví a pružné tělo, které nic nezastaví. Pokud žijeme na jeho úkor, i ono vypoví svou práci a přestane fungovat. Potom proležíme několik týdnů v posteli, kdy zpytujeme svědomí a přesně víme, co jsme měli udělat a kdy. Stejné je to i s lidmi, které máme kolem sebe. Víme, čím jsou pro nás důležití a co nám přinášejí podstatného do života. Jakmile se však ztratí, nebo jsou někdy dál, uvědomíme si, co pro nás jejich blízkost znamenala. Snad proto bychom měli žít, mluvit a sdělovat to, co cítíme. Dělat věci tak, jak si myslíme a dávat najevo těm, kteří jsou důležití, jejich důležitost. Jen tak se nám nestane, že budeme zpětně litovat toho, co jsme neřekli, nebo neudělali!

Jistoty měj, spolu s nimi se směj...

Statečná

Sázení smínek naděje, kdy věříme, že naše kroky a činy ovlivní nejen naše životy, ale také životy našich dětí. Snaha po předání toho nejlepšího, co v nás je, nás samotné vede k otázkám, zda je to dostačující příprava na život, který přijde. Nikde není dáno, že člověk udělá ve svém životě vždy jen ty dobré věci. Byť snaha je vždy, někdy není správný čas či správné okolnosti, které by mohly vést k tomu, co je našim cílem. Je tolik slepých uliček a drobných zákoutí, která mohou přímočarost našich cest zklikatit. A jen na nás je, jak tuto společnou cestu pojmeme. Jako cestu postupného a společného růstu, nebo volného prorůstání se společností. Ať už bude cesta jakákoliv, kroky nechť jsou odvážné a důstojné...

Statečná buď, hrdě vypni hruď!

Pomaličková

Co stihnu, to stihnu. Dneska se rozhodně nehodlám stresovat a honit. Síly ještě nejsou úplně k dispozici a proto je nutné se jen pomaličku dostávat do tempa. Jistě to všichni pochopí a nenechají mě padnout. Od včerejška se zase snažím být naplno tou energickou, usměvavou a spolehlivou ženou, jen vím, že to stojí docela dosti vnitřního úsilí. Proto se budu snažit nepřepálit tempo a nastarovat jen na půl plynu. Ono totiž ještě docela dost času zbývá, který musím a chci prožít v klidu a pohodě. Proto se dneska budu usmívat, ale jen tolik, kolik zvládnu a až to nepůjde, tak si prostě lehnu a budu odpočívat. Takový je plán a takové to i bude. A pokud si někdo myslí, že ne, tak má prostě a jednoduše smůlu. Já své slovo dodržím a sílu si pro další dny podržím!

Nespoléhat na okolí, tohle totiž hodně bolí...

Lovící

Co mě dneska posílí?

Co mi dodáva síly?

Co je zřejmé, nasnadě?

Co je na té návnadě?

Copak budem dneska mít?

Copak bude kolem znít?

Copak je to za otázky?

Copak nemáme ocásky?

Ještě kousek,

ještě dál,

zítra bude

plný sál.

Dneka ještě klidu

dáme,

zítra se zas

rozjucháme...

S náladou a dobrým slovem, dneska neživím se lovem!

Bručouní

Venku se roztrhla sněhová peřina a konečně nastává zima, jak má být. Mráz štípe do tváří, vítr se žene od severu a člověk ví, že zima převzala vládu nad přírodou. Je to nádherné, sedět v teple pokoje a pozorovat přírodní živly, které se snaží zvítězit. Nemálo zajímavé je pak muset vyrazit za nákupy či povinnostmi ven. To si pak člověk říká, že zase přišla ta hrozná a otravná zima, před kterou nelze uniknout. V našem vnitřním nastavení je totiž přesně dáno, kdy se máme radovat a kdy se musíme nutně stát bručouny. Já vím, že ani já tomuhle neuniknu, takže se raději pozitivně naladím, dobře obléknu a vyrazím za studenou zimní nádherou, která se tam venku skrývá. A teprve tak se rozhodnu, na kterou stranu se dám...

Bručounem být, není žádný hit!

Obapolná

Mít s kým běžet a sdílet svůj svět. Mít někoho, kdo ví, jak se zrovna cítíš. Mít člověka, který chápe, že každý den není kouzelný. Mít parťáka, který vnímá drobné odchylky věčnosti na tvé tváři. Mít souputníka, který vidí to, co vidět lze. Mít vedle sebe člověka, který ví, co tě trápí a poradí v nesnázích. To je základní podstata hledání vzájemnosti a vztahu dvou milujících se lidí. Bez zvláštní směsice lásky, pokory, vzájemného respektu, souznění i bouření není kouzelného spojení. Spojení dvou, na začátku cizích, a přesto si sympatických lidí. Spojení těch, kteří se hledali a v chaosu, bouření a vzrušení okolního světa se našli. Zůstali spolu, rostli spolu, tvořili i bořili, ale vždy ruku v ruce. Jako jeden muž, jako jeden celek!

Bez Tebe jsem nic, spolu jsme vždy víc...

Vděčící

Kdo Tě má rád 

a kdo Tě rozmazluje? 

 

S kým býváš rád 

a kdo Tě irituje? 

 

Kdo je ten, s kterým ráno vstáváš? 

Kdo je ten, s kterým se ráda hádáš? 

 

Je někde na světě spřízněná duše?

Srdce plápolá a tělo kluše...

 

Jsou věci mezi nebem a zemí,

kde nikdo jiný nenajde to, co není.

 

Jen Ty jsi součástí mého já,

jen Ty jsi láska má!

 

Děkuji za to, že jsi...

Pátrající

Někdy je to vážně na palici. Člověk se snaží dělat to nejlepší, co dokáže a stejně je to jako začarovaný kruh. To, co si myslíme, že už nikdy neprožijeme, prožíváme s našimi dětmi. To, co jsme mysleli, že už máme dávno za sebou, stojí přímo před námi. Brodíme se pískem, nahromaděným štěrkem, sněhem i listím a hledáme, kde se ztratila naše cesta do bezpečí. Ještě chviličku váháme, zda se opravdu nedá najít jiný výstup, než ten, který jsme si zvolili. Ale jak se zdá, byť stále kráčíme svými cestami, prošlapáváme své nejlepší trasy, tam někde narazíme opět na své staré známé... Chviličku jsou s námi, jdou po našem boku a pak zase každý sám hledáme to, co můžeme a chceme.

Hledej a najdi!

Trpělivě

Další den strávený v posteli. K ničemu se tělo nechce nechat donutit, jen spát a spát. Deficit spánku je tak velký, že i lední medvěd by koukal, co dokáže člověk naspat během několika málo dnů. Jakoby se v životě všechno zastavilo a nic nemá důležitost, než spánek. Byť vím, že jsou i podstatnější věci, ale ty teď rozhodně nehrají vůbec žádnou roli. Jediné, co opravdu musím, je dostat se do pohody a klidu. Nasadit úsměv a vyrazit zase na své běžné pracovní i osobní dráhy, které zatím ještě musí chviličku počkat. I ony se dočkají, tak jako já!

Nespěchej, dostatek času si dej...

Mizející

V mužstvu panuje zvláštní nálada. 

Sněží, zima, 

těžké sny, 

snad budou pryč a zase odezní...

Nezvládající

Tělo 

svoje 

tempo

nezvládá!

Pokračuje...

Kde je konec, 

marná sláva...

Bolavá

Bolí, 

bolí, 

nepřestává...

Nemocná

Jak se dneska přinutit k tomu, abych vůbec dokázala vstát? Jak se motivovat k tomu, abych dokázala sedět a vnímat věci, které kolem mě běží? Neumím být usměvavým malým medvěděm, kterým většinou bývám. Nejsem schopna fungovat, protože mě bolí i samotné bytí. Teplota pomalu stoupá, žaludek se bouří a tělo nechce nic, jen spát, spát, spát. Je to celkem jasné, když člověku není dobře, že nedokáže rozdávat úsměvy a radostné naladění. Dneska se opravdu těším jen na to, až si zase lupnu nějaký ten lék a tělu se uleví. Já budu moci být v pohodě a klidu, který opravdu potřebuji... 

Nemocná - bezmocná!

Pečující

Měli bychom se radovat z drobností, které prožíváme. Nikdy totiž nevíme, co nám přinesou okamžiky příští. Ty mohou být mnohem náročnější a bez vhodné podpory je nebudeme umět zvládnout. Proto je fajn chodit po světě s otevřeným srdcem a vnímat ty nádherné okamžiky drobných radostí, které jsou všude kolem nás. Kvetoucí louka, zurčící potom, zpívající chlapec, huňatý kožíšek malého raťafáka. Pro jednoho nepodstatnosti, pro druhého důležitá součást dne. Déšť, slunce, vonný vzduch, probouzející se ráno či zapadající slunce, jsou neskutečně důležitým prvkem dne. Úsměv milované osoby, radost a sdílení s druhými i jen náznak pochvalného mručení, je nejkrásnějším dárkem, který si mohu přát. Proto bručme, mručme, štěkejme a na svět se s láskou dívejme!

Buďme tím, kým chceme být...

Neklamná

Od rána mám pocit, že na něco čekám. Je to až neodbytný pocit, který v sobě nesu, že ani nevím, proč se pořád divím, že čekám. Nevím, jestli oním něčím je něco konkrétního, nebo někdo konkrétní, ale nějak tuším, že za tím něco bude. Jestli se dočkám, tak to opravdu nevím, ale snad budu úspěšná a do večera pochopím, co to vlastně čekám. Protože se pomalu blíží čas kouzel a nejkouzelnějších svátků v roce, možná i já očekávám, že přijde nějaké kouzlo. Kouzlem ruky se stane, že už nebudou na světě žádné problémy, já zase budu mít celý život před sebou, ale s tím rozumem, který mám teď. Mávnutím kouzelného proutku se zjevím na místech, která mám moc ráda a nic mě nebude tížit. Všechny starosti a problémy uplavou, já budu spokojená, šťastná a vyrovnaná. Sama se sebou, sama v sobě a se sebou samou...

Bezpečí a jistota, krása to života!

Trpělivá

Huráá, zase pojedu do Prahy... Těším se jako malý medvěd, který vyráží na cesty. Sbalím si svých pár věcí a pojedu. Už teď vím, kam všude se zajdu podívat a koho rozhodně navštívím. Udělám si krásné dny, které strávím v hlavním městě dění a přesto úplně mimo hlavní trasy turistů. Kam půjdu je už teď celkem jasné a také to, co bude mým cílem. Torška kultury, více zvířátek a mnoho neskutečných a zajímavých zážitků. Už teď se těším, jen budu muset ještě chviličku vydržet a počkat, až se dny překulí a já vyrazím. Bude to překvapení a to mám hrozně ráda. To malé, krásné něco, o kterém vím jen já a nikdo další, které mě hřeje a až se bude rozbalovat, to bude radostí...

Trpělivost i Coopera přináší!

Spásná

Zvuky zvonků a koled nás začínají provázet na cestě k vánočním svátkům. Svítící sobi, červení santové a všudypřítomná vůně netypických vánočních produktů. Ani vlastně nevím, jestli je tohle moje představa adventu, ale jak se zdá nezbývá mi moc příležitostí toto změnit. Je to všechno kolem a já sama nemám moc šancí ovlivnit to, co se produkuje na náměstích a vánočních trzích. Kdyby bylo na mě, tak by uprostřed stál krásný, ze dřeva vyřezávaný betlém. Kolem by se pohybovala zvířátka a děti by měly možnost si na ně sáhnout. A čím méně by bylo stánků s jídlem, tím více bychom měli čas a chuť se jen tak potkat, popovídat si a sdílet obyčejnou a přesto tak krásnou atmosféru adventu. Proto prožívám velké zklamání z toho, co se kolem děje. Vždyť můžeme být rádi, že se máme, jak se máme a nemusíme hromadit. To k ničemu nespěje, jen to zatěžuje lidskou duši...

Spaste duši, nastražte své uši!

Kolotočná

A pak že politika a ideologie není zábava? Od rána se směju, občas i řehtám, že nevím, kdy přestat. Norma a normalita je dajn, jen ji občas boří psychopat, která vpadne do běhu dějin. Boří, šlape tam, kam nemusí, křičí, nahlas mluví a jinak nevhodně se vyjadřuje. My jej však umlčíme a převalíme se před jeho vulgaritu. Zakotvíme v tom, co nám dělá radost. Učíme se, vzděláváme, facilitujeme, konzultujeme a kolokviujeme. Je to den plný zvratů, zajímavostí a faktů, které chvíli baví. Až bavit přestanou, bude konec a my půjdeme domů. Procházet se, proskočit se a uložit se ke spánku!

Kolovrátku toč a hrej, mě si moc nevšímej...

Překročená

Kdo se dneska dívá a kdo poslouchá? Je tady vůbec někdo, koho tohle téma zajímá? Je jen otázkou času, kdy se mi podaří zjistit, zda moje snažení mělo smysl. Zda bylo dobré věnovat se tématu a připravit se na přednášku, která by měla být. Zatím nevím, co se podaří a co bude ve hvězdách, ale něco ve mě mi říká, že snad několik malinkých okamžiků bude lákavých a zajímavých. Teď ještě čekám, užívám si společnosti těch, kteří mě obklopují a uvidím, co mi přinesou chvíle budoucí. Jsem ráda, že v tom nejsem sama a že mě oklopují alespoň někteří stálí posluchači. Kdo to bude dál, tak to se teprve uvidí...

Se zájmem vykročím, své stíny přeskočím!

Hektičná

Tak se to zase valí. Ještě před chvílí dobrý pocit, teď už zase srdce až v krku. Je to jako na housenkové dráze, kdy netuším, kolik mě ještě čeká vzestupů a kolik pádů. To, co ještě včera bylo naprosto samozřejmé, už dneska neplatí. Copak se dá žít v této neustále se proměňující době? Člověk potřebuje mít nějaký stabilní bod, kdy bude ukotven a nebude v ničem létat od jednoho k druhému. Přála bych si, aby tohle všechno zase na chvilku skončilo a abychom zase měli normální život, s normálními starostmi i povinnostmi. Protože tato hektičnost je neskutečně stresující a rozhodně nenaplňující!

Nestresuj, v klidu stůj...

Přispěvatelská

Přibývají roky, 

ubývají kroky.

Někdy je to fajn,

jindy nemám šajn.

Jak to letí,

jak to běží,

že prý jsem

stále svěží?

O tom právě

pochybuji,

v hlavě své

si pobrukuji.

Ať už je to jak

to je,

hlavně že mám

své postoje.

Ty mi jistě

pomůžou,

až polezu

za Růžou.

 

Nebo možná

také nic,

bude klid,

šluc, tě pic!

 

Povídej si, usmívej, dobrou radou přispívej...

Trpělivá

Správně načasovat formu a vyrazit do závodu. To není jen požadavek vrcholových sportovců, ale většiny lidí, kteří každé ráno bojují sami se sebou, když musí vstávat. Když je potřeba se vydat do práce, dokončit další pracovní úkol či osobní výzvu. Někdy žijeme v očekávání nových začátků, že si ani nevšimneme, co už je za námi. Očekáváme, trpělivě i netrpělivě vyhlížíme konec a na samém závěru jsme zklamáni, že konec přišel tak rychle. Už to zase všechno skončilo a my musíme jít do nových dvěří, za novým poznáním. To stávající už nám nestačí a je tu zase nový start. Nový začátek, nové časování a nové směrování...

Trpělivá buď, hlavně se probuď!

Metrie

Měření a vážení,

je pěkné soužení.

Když něco nezměříš,

život neprověříš.

 

Rozumné jednání,

číslička prohání.

Po stole, po trávě,

spočítám to hravě.

 

Sepíšu, sestavím,

metodu představím.

Potom se podívám,

kde ještě čísla mám.

 

Něco se podaří,

někde to zazáří,

limity proboří,

oheň se rozhoří...

 

Nebát se metrie,

není to nutrie.

Je to jen metoda,

která mě nahlodá.

 

Kladu si otázky,

nedojdu z procházky?

Zákony pochopím,

správně je uchopím.

Teď už jen pánové, ať je to pohodové!

Dnešní

Zapomenout na všechny starosti a vyrazit si na výlet. Možná bláznivá myšlenka, ale někdy doopravdy funguje úplně vypnout a jen tak se toulat. Po místech, která v našich životech něco znamejí. S člověkem, s kterým je nám báječně. Užívat si klidu, veselosti, smíchu a dobrého povídání o všem i o ničem. Souznít v tichosti i hluku a být jen jeden pro druhého. Nádhernýá představa, která nabývá přesných obrysů. Podkreslená zvuky přicházející adventu a vánočního času. Den jako malovaný zakončený příjemným posezením s rodinou, kde zjistíme, že dlouhá léta, ani vzdálenost nezpřetrhala vazby, které nás propojují do určitého celku. Tak by mohla vypadat každá sobota, jen zřejmě asi nebude. Proto je fajn, že jsme si tu dnešní pořádně užili!

Den jak sen...

Naladěná

Těžko se zvedá, 

těžko se hledá.

 

Jedna je bledá,

druhá si sedá.

 

Člověk se těší,

obrazy věší.

 

Pes si tu štěká,

dítě se vzteká.

 

Pojďme už pryč,

venku je míč.

 

Zatím se měj,

krásně si hrej.

 

Říkej a povídej,

v duši se krásně

směj!

 

Úsměv na rtu a zlé pryč, víkend je tady, práce pryč...

Odvátá

Co ještě musím udělat? 

Jak daleko se musím dát? 

Kolik věcí je potřeba spočítat?

Jak hodně se mám rád?

Co všechno ještě nastane?

Kdy tohle všechno přestane?

Jak dnešek možná dopadne?

Kdy jedno s druhým zapadne?

Člověk se táže tolikrát,

že neví, zda bude

ještě rád,

když odpověď padne

do klína, jako zralá

malina.

Netušit, nic neřešit,

dopředu dávat

do hry

míč.

Snad zase kousek

popojdu, než 

svou jistotu

znovu najdu!

Neboj se nic, všechno bude pryč...

Stopnutá

Jsou věci, které nenaplánuješ. Můžeš předpokládat, můžeš se dohadovat, můžeš si přát, ale to je tak všechno, co jsi schopen učinit. To, jak to nakonec všechno bude a jak věci dopadnou, to už tolik ovlivnit nemůžeš. Ve své moci máš jen tolik, kolik jsi opravdu schopen zvládnout Máš právo na rozhodnutí a máš možnost se subjektivně připravit na věci, které možná přijdou a možná také ne. Máš rozhodnost i sílu čelit mnohým výzvám a nemusíš být nikde a přitom jsi jinde. Je to dlouhá cesta při které nevíš, kam dojdeš a jak dopadneš. Jediné s čím si poradíš jsou tvé vlastní kroky a i ty mohou být hodně těžké. Ono se totiž nestačí jen usmívat, ale člověk musí aktivně jednat. Nemůže přepokládat a musí bojovat za každičkou část svého já!

Zastavení pro mě není...

Opájená

Jsou věci mezi nebem a zemí, které neovlivníme a které musíme brát takové, jaké jsou. Občas se nám bijí a my stojíme někde uprostřed téhle vřavy a čekáme, jak se to všechno vyvine. Někdy máme chuť přímo zasáhnout, jindy jen stojíme opodál a čekáme, zda se povede rozuzlení, bez našeho přičinění. Blázinec se stupňuje a s ním se natahují i naše pověstně pružné nervy. To, co bylo ještě včera naprosto v pořádku, to už teď rozhodně nelze přeskočit. Člověk si říká, zda má ještě šanci uniknout, ale nakonec podlehne neskutečně zodpovědnému já a stojí. Čeká na svůj příděl radostí i starostí, které se valí přívalem přímo. Zasáhnou nás tak, jak to neočekáváme a přinesou to, co jsme rozhodně nečekali. Někde tam uprostřed toho dění stojíme a vděčně děkujeme, že jsme stále tady, i když vichr duje a déšť nás bičuje. Tohle všechno dokazuje, že jsme to dokázali!

Bez boje se nevzdávej, svou radostí se opájej...

Prodlívací

Občas si kladu otázku, jaká oblast mého života potřebuje uzdravit. Zda je to moje stále se trápící duše, nebo tělo, které dostává docela zabrat? Někdy ani pořádně sama nevím, co je víc. Zda to, že si dávám do těla a nešetřím se, nebo to, že si nakládám do duše tolik starostí, kolik ani neumím spotřebovat. Někdy je to tak snadné a jindy zase tak složité. Chtěla bych umět žít život od jednoho k druhému, bez velkého vnitřního trápení. Chtěla bych věci neřešit a nemít potřebu kontroly nad sebou i nad vším. Je to totiž hrozně vysilující být stále ve střehu. Čekat co se objeví a kde. Předpokládat, že něco vyjde a jiné se úplně pokazí. Být stále nachystaná na krizi, která může přijít a nebo také ne. Už teď vím, že zase něco přijde, bude to a je jen na mě, jak se s tím vším budu umět poprat...

Prodlívám, světem si chodívám!

Malovaná

Dimulace, spekulace, 

neděle je disputace. 

 

Království a klidný les, 

dneska je tam zmrzlý pes.

Mráz a slunce,

koukám do hrnce.

Zítra práce,

dneska legrace.

Nákupy a vaření,

neděle moc nezmění.

Kniha, káva, pohodička,

to je moje výbavička.

Brýle, psaní, luštění,

dneska je to věštění.

Zítra zase plná polní,

senioři už jsou svolní.

Studenti pak těší se,

až je vítr odnese...

Rýmování, veršování, slunce sena malování!

Spořádaná

Když se chvíli zastavíš,

možná předem netušíš,

kolik práce, kolik díla,

zůstane ti, to je síla!

Klapat, dělat, pracovat,

nikde moc nelelkovat.

Činit, konat, provídět,

nic moc nevyvádět...

Koloběh se zastaví,

když už tě to nebaví.

Když se tělo unaví,

kolečka dál neladí.

Potom motor zadřený,

připadáš si udřený.

Práce kolem narůstá,

blázinec se rozrůstá.

Výdech, nádech,

žádný stres,

i když je to

děs i běs!

Zítra je snad také den, tak užijme si dnešní sen...

Šobesová

Jak to dneska dopadne? Budeme se brodit přes studenou Dyji, nebo bude k dispozici lávka? Dojdeme až na vinici Šobes, nebo skončíme jen někde u řeky? Byť netušíme, jak to v dnešním deštivém počasí dopadne, neleníme a vyrážíme na cestu. Jdeme, povídáme si a ani se nenadějeme a jsme u řeky. Nebrodíme, ale využijeme neotevřenou lávku. Přejdeme na druhý břeh a stoupáme výš, abychom mohli obdivovat krásu Dyje a deštivé výhledy na ni. Nic nás nezastaví, pláštěnka nás zachrání a tak si uděláme prima den, aniž bychom museli čekat na krásné počasí. Unavení, posílení pak míříme zpět domů, k všedním starostem a povinnostem, které nás zde čekají. Posíleni dvoudenní pohodou budeme jistě zvládat problémy lépe, než se zdá...

Na Šobes vede les!

Znojemská

Vypadnout z denní rutiny a vykročit vstříc dobrodružství. Úplně vyčistit hlavu a být jen sama s sebou a s milovanými osobami. Tohle přání se pomalu naplňuje a dnešek strávím jinde, než doma a jinak než u počítače. Je to jako pohlazení po duši, když vím, že někdo mě rád vidí, je rád v mé společnosti a rád se baví stejně, jako já. Občas je super naskočit do vlaku, o kterém nic nevíš a jen čekáš, kam tě zaveze. Jít cestou do kopce i z kopce, aniž se podíváš do mapy. Užíváš si krás i když je nevlídně a prší. Šlapeš v mokru, vlhku a zimě, která je kolem a přesto se usmíváš...

Znojmo, ty Znojmo, nevidíme tě dvojmo?

Sněživá

Extrém sem,

extrém tam,

všude kam

se podívám...

Dneska teplo,

zítra hic,

co pak bude dál?

No nic!

 

Každý den se

divíme,

že to všechno

nevíme.

 

Každý den je

jedinečný,

přesto každý

je nám

vděčný.

 

Zítra přesto 

vyrazíme,

dlouhou cestu

urazíme.

 

Potom klid

a pohoda,

nebude to

náhoda!

 

Těšení se, těšení, to je krásně sněžení...

Elánová

Než začneme pracovat, je nutné si stanovit, co je našim cílem. Občas to totiž vypadá, že sice všichni pracujeme na stejném úkolu, ale obsah se nám rozpadá do naprosto odlišných činitelů. Jeden mluví o voze a jeho použití v životě. Druhý zase o koze a jejím krásném kožichu. Oba sice směřujeme ke stejnému cíli, ale každý poněkud odlišnou cestou. A už tady je zřejmé, že někdo se do cíle dostane a další bude mít problém se specifikací. Ač oba vzládáme všechno, každý má jen několik pokusů k nalezení správného řešení. Možná, že se skulíme a nakonec najdeme to, co hledáme. A možná se budeme míjet, aniž bychom našli společnou řeč. Je těžké si připustit, že základem všeho je jeden a tentýž cíl, který musí být přesně a jasně ukotven. A pokud toto nepochopíme, nehneme se z místa!

Bez plánu není dostatek elánu...

Děkující

Jako dech, jako vánek, jak večerní spánek. Tiše našlapuji, abych neprobudila divochy kolem. Věřím v sebe a životní sílu, která mi byla dána. Raduji se ze života a svou vlastní vůlí se dostávám k dalším rozhodnutím. Jsem to já, kdo dělá, tvoří, myslí, předává a přebírá. Je to kouzlo, které ve mě pomalu zraje, aby nakonec vytrysklo s plnou silou na povrch. Jsou to krásné pocity, které hravě zvládám a neberu v potaz nic, než jen krásu a pohodu. Je to jako mávnutím kouzelného proutku, kdy se z ničeho, stáv něco. Cosi hmatatelného, uchopitelného i pochopitelného. Pro tebe, pro mě i pro všechny okolo nás. Něco, co lze tvořit a něco co lze stvořit...

Být tak, jak být se má!

Klouzavá

Mlha, vlhko, nevlídně,

cítím se dnes prachbídně.

Hlava, tělo, dušička,

všechno je jen vějička.

Každý krok je utrpení,

na které se úkoly kření.

A tak zlehka, pomaličku,

beru k sobě další lžičku.

Zdolat všechno po řadě,

nevzbudím se na hradě.

Proberu se v kuchyni,

boty najdu v předsíni.

Prádlo, jídlo, nádobí,

to mě převi nerozhodí.

S úsměvem a pohodou,

zase budu za vodou...

Jedna, dva, tři, čtyři, pět

a už je tu zase svět.

Neděle je za námi

čeká nás týdenní klouzání!

Jednou tady, jednou tam, všechno dneska udolám...

Pramenící

Sobota je tady a my spolu s ní usedáme do školních lavic. Čekáme co se bude dít a myslíme na chvíle, až budeme zase doma s rodinou. Nebojíme se výzev a rozhodně se nenecháme zastrašit tím, co je na nás kladeno. My jsme se totiž rozhodli, že tady budeme a budeme bojovat za další kroky na cestě za poznáním. Někdy to jsou pouze jednotlivosti, jindy velké výzvy. Ale my to víme a tak proplujeme dnem, aniž bychom se nechali okrást o svůj optimismus a nadšení. Vždyť to je to enjdůležitější, být, být tak, jak chceme a být tam, kde chceme...

S vůní zimy, jdu do dřiny!

Vánková

To, co tak zdárně začalo, nabírá celkem jiný směr. Jaké to dnes vlastně bude? Zažijeme úspěch, nebo se budeme potýkat s nepřízní osudu? Člověk je stále v jednom velkém koliótoči překvapení a mnohdy ani netuší, kam jej vítr zavane. Očekává neočekávané a nečeká čekané. Jde proti proudu a plyne vstříc novým poznatkům. Je to jako něco, co se děje a my občas ani nevíme, zda jsme ještě tady, nebo už je to teď. Zde jsme světlem či tmou. Zda máme pravdu nevo se hmotně tyčíme nad svobodným rozhodnutím. Zda jsme to my, nebo je to jen klam nás samotných. A v tomto rozpoložení opouštíme školní lavice. V hlavách tisíce otázek, v těle nepokoj a chlad. Snad jen vlídné hlasy a dobrodružný příběh dají spočinout, už tak rozkomíhané mysli.

Slastný spánek, foukne vánek...

Mžikací

Snaha vyhovět každému a všem, se mnohdy nevyplácí. Člověk pak stojí mezi několika kameny, které se na něj valí. Míhá a uskakuje tam, kde ostatní jsou v pohodě. Bývá nepochopen a neskrývá frustaci z vlatních pocitů nemožnosti se rozdělit a být v jednu chvíli na několika místech. Být zadobře s každým, v našem životě přináší jen mnohé nepříjemné pocity a konfrontaci s náladami ostatních. Nepřináší to jen dobrý pocit z dobře vykonané práce, ale také pocity zmaru a zoufalství, když času není nazbyt a každý chce či potřebuje naši péči. Vyřídit všechny úkoly a být s prací hotov za pár sekund, to nedokáže ani ten nejvýkonnější člověk. Snad ani robot by si neporadil s tolika zadáními, která přicházejí, když vždycky vyhovíme. Proto buďme občas lakomí, chraňme si svou kapacitu pro to, co je důležité a neberme na lehkou váhu tíhu mnoha životních okamžiků!

V jednom mžiku, to máš kliku...

Pozlátková

Jsou věci, které člověk opravdu nemusí vědět. Není nutné mít přesnou informaci o skutečném stavu života lidí, které ani neznám. Nemusím přesně obsáhnout každičký detail světa, který sice tvoří okolní realitu, ale nedává té mé realitě nic, co bych mohla, nebo chtěla mít. Je to jen určité pozlátko, které vyšperkováno světem médií útočí na moji mysli, myšlenky a myšlení. Pokud se nechám zlákat, pak brzy zjistím, že to, co se na počátku jevilo jako úžasný a nablýskaný svět, je jen uměle vytvořenou bublinou. Stačí jeden pohyb mimo vyznačené cesty poznání a objeví se plytkost, nicota a naprostá marnost nad marnost. A tak rozhodně nehodlám žít, natož jít tím směrem. Poznání totiž musí mít svou plnost, výstižnost a zřetelný náboj, který láká k odhalení...

Smysly mohou ochabnout, rozum by měl být vždy pevný!

Vyšlapaná

Možná si občas také říkáte, jak je možné, že na nás některé věci působí a jiné nás nechají úplně chladné. Jak je svět ve své pestrosti zajímavý a kolik z toho mohu za svého života pochopit či prozkoumat. Možná nemáte čas na nic velkého a jen tak sledujete zprávy, které kolem běží. A ono je to vlastně jedno, v jakém stádiu života se nacházíte. Zda patříte k těm, kteří se zatajeným dechem pozvedají oči k noční obloze a snaží se dohlédnout za okraj galaxie. Nebo jste jen těmi, kteří sedí nad rozečteným článkem a přemýšlejí, o tom, co je psáno. Stačí, když přemýšlíme a nejdeme bezhlavě za něčím, co někdo jiný řekne, napíše či veledůležitě objeví. I my sami umíme objevovat, přemýšlet, rozkrývat staré pravdy a chápat, v čem je důležitost našeho bytí i žití. Zůstaňme objeviteli a nebojme se jít až tam, kde ještě nikdo nešel!

Lepší je cestu si vyšlapat, než jít po té, co nám byla uklizena...

Myslící

Co je plánem mé duše? V čem je počátek a v čem konec mého spojení s božským já? Jsem schopna plně se propojit se svým vlastním posláním? A znám jej vůbec? Člověk hledá odpovědi na otázky a při tomto hledání se potýká s dalšími otázkami. Je to jako jeden velký začarovaný kruh, který nás vede od jedné myšlenky k druhé. Abychom dokázali smysluplně odpovědět, musíme se zamyslet, malinko filosofovat a pak se rozhodovat. Bez toho, aniž bychom poznali podstatu věcí, se nemůžeme rozhodnout. A v odpovědích na složité otázky spojené s naším životem je to stejné. Musíme, chceme, toužíme a interpretujeme moudrost tak, abychom dosáhli svého propojení s vyšším já, s našim posláním i všeobecným poznáním. V tom vidím podstatu toho, co je mým posláním i cílem...

Myslím, myslíš, myslíme, stále všechno nevíme!

Osobní

Občas se stává, 

že život není sláva.

 

Někdy to tak prostě je,

že cítíš se, bez naděje.

Život si prostě utíká

a nikde nic už netiká...

Pak potřeba je hodně sil,

aby se člověk zaměřil,

na pozitivní myšlení,

které mnohé promění.

 

Na všechno na čem záleží,

to jen tak u nohou neleží,

o to je nutné bojovat

a přitom mít se rád!

 

Neboj se sílu projevit,

vždycky je čas si ulevit.

 

Neboj se stát se dospělým,

vždyť pořád budeme jeden tým...

 

Budeme tady vždy pro Tebe,

ať mráz nás zazebe.

 

Budeme spolu přemítat,

jak jít vpřed a mít se rád!

 

Budeme hrdě sledovat,

jak budeš dál studovat.

 

Budeme tiše naslouchat,

o tom, jak máš někoho rád.

 

A pak se život propojí

a všechno zase bude 

v klidu,

míru a

věčném pokoji!

 

Jdi dál, jak by sis sám přál...

Sázená

Pro každého člověka, a zejména pak pro rodiče, je nádherným darem i posláním vštěpovat svému dítěti dovednosti ke zvládání jejich vlastního života. Většinou jim dáváme rady, jak něco vyřešit, něco udělat, nebo něco zvládnout. Co jim však také tímto způsobem předáváme jsou jisté emoční dovednosti a schopnost, aby dokázali pečovat nejen o své tělo, ale i svou mysl. Každý rodič může a má mnoho starostí v pracovním životě, potýká se s nemocemi a strázněmi, které na něj život nakládá. Tyto překážky může řešit pozitivním přístupem k životu, ale také naprosto opačně. A právě pozitivní náhled na starosti i problémy, je důležitým příkladem pro dítě. Proto mějme my dospělí na paměti, že ať nás potkají jakékoliv těžkosti, vždycky máme naději a potenciál k jejich vyřešní. Vždy můžeme nacházet příležitosti i v drobných věcech a maličkostech. Proto nepodléhejme beznaději a ukazujme svým dětem to, co je podstatné... Byť nemůžeme některé věci změnit, vždy se najde něco jiného, co změnit lze. A to je cesta, kterou se máme společně dát!

Sázení semínek, podnítí v duši pozitivní plamínek...

Trupová

V jednom kole a stále v pohybu. Tak by mělo znít heslo dnešního dne, které jsem si pro sebe stanovila. Ani na chvilku se nezastavit a unavit tělo tak, aby hlava musela vnímat jeho regeneraci a nemohla přemýšlet. Někdy je totiž potřeba prosit o fyzickou aktivitu, která přehluší všechny myšlenky a možné nápady. Hlava totiž dokáže vymyslet všelijaké složité konstrukce, které ani nemusí být pravda, ale člověk se jimi zabývá. Tak totiž pracují myšlenky, o kterých víme, víme, že je máme, jsme rádi, že je máme, ale také se jimi dost často trápíme. Proto je někdy potřeba, zejména v emočně vyplatých chvílích, nechat pracovat tělo a úplně vypnout hlavu. Pokud se mi to dneska podaří, pak se mi podaří vzdorovat všemu, co mě čeká, se vztyčenou hlavou!

Myšlenky stát, tělo musí odněkud brát...

Rytmická

Být sám sebou,

mít něco s sebou.

 

Počítat, hrát, malovat,

s radostí se milovat.

Poslouchat, chápat,

někdy i chrápat.

Celým dnem spolu,

u jednoho stolu.

Každým dnem nic,

už nechci víc.

Podstatné už mám ,

ostatní jde k nám.

Úsměvy, radost na tváři,

všechno se nakonec podaří.

Každý pak bude spokojen,

s tím svým je spojen.

Nic dalšího není potřebí,

tahle je to jako v nebi!

Dnes i zítra zas, svět je plný krás...

Vlnová

Pocity, emoce a vnitřní rozpoložení jsou tím, co nám probíhá hlavou, když nad věcmi přemýšlíme. Snažíme se vést šťastný a bezproblémový život, který je naplněn vším podstatným, co bychom od něj očekávali. Přesto v jisté fázi svého vlastního života pochopíme, že šťastný život je vlastně paradoxním požadavkem. Život žádného člověka není jen čirým štěstím. I ten nejpozitivnější člověk prožívá své náročné chvíle, někdy i neúspěchy, které jej posouvají vpřed. Štěstí totiž nespočívá v tom, že jej vnímáme v širších souvislostech a na vše klademe jen pozitivní důraz. Jeho podstatou je neustále prolínání a ježdění na vlnách emocí. Jednou jsme nahoře, jindy zase dole. Náš život je jedna velká cesta, lemovaná drobnými neúspěchy, které nás však posilují na cestě vpřed. Žádný pocit nemůže trvat věčně a na nás je to co nejdříve pochopit...

Čím zručnější jsi, tím klidnější máš hlavu!

Výzvová

Někdy je život velkým hledáním a jindy sotva vyrazíme na cesty, už víme, co bychom měli vědět. Obecně však platí, že čím více má člověk zkušeností, tím více si uvědomuje, jak křehké a složité jsou chvíle vítězství a poznání. Ten báječný pocit, když něčemu přijdeme na kloub a pochopíme základní princip fungování chemických reakcí. Když s úžasem pohlédneme na svět a víme, že věci dávají smysl. Když vidíme, že to, co jsme se tak dlouho snažili pochopit, je vlastně jednoduchým principem použitelné v praxi. Je to něco, co zažíváme někdy, občas a přesto bychom se toho rádi nabažili. Možná i to jednou pochopíme, že odříkaných a těžce vydřených znalostí si vážíme mnohem víc, než těch, které jsou pro nás výzvou. Trocha boje ještě nikdy neuškodila, ba naopak pochopení podpořila. Takže bojuj holka, bojuj, nevzdávej se, výsledek bude stát za to!

Výzev se nebojím, určitě to ustojím...

Prosvištěná

Vyprat, vyžehlit,

šelmy nakrmit.

 

Nakoupit, uvařit,

hlavně se netvářit.

 

Upéct a grilovat,

v přírodě stanovat.

 

Hlava a ramena,

co moje kolena?

 

Kroky, zvuky,

jdou mi z ruky.

 

Slova, věty,

přání pro tety.

 

Dárky, taštičky,

zítra zas ručičky.

 

Diplomy, úřední,

nikdy nezevšední...

 

Stále jen dokola,

v salátu rukola.

 

Jóga, myšlení,

dneska se nezmění.

 

Půjdu a procvičím, kolem jen prosvištím!

Časozměna

Bojovat s časem, dá se to vůbec? Ten si jde, nečeká na nic, co bychom chtěli. Jde si svým vlastním tempem, nehledá na cokoliv, co by mu mohlo stát v cestě. Jde, jde a jenom jde. Občas zpomalí, někdy zase zrychlí, ale spíše než čas, jsme to my, kdo poháníme sami sebe k vyšší aktivitě a rychlejším výkonům. Čas si opravdu jde tak, jak má. Teď den vstává spolu se sluníčkem. Putuje dnesm, jako slunce na nebi a večer uléhá do svého časového pelíšku. A přitom vlastně nespí. To zase jen my spíme, odpočíváme a nabíráme sílu na další dlouhý den. Čas se na nás usmívá a v pravý čas nás probudí, abychom měli dostatek času na vše, co nás přes den čeká... Ikdy netušíme, jak to čas dělá, víme, že je s námi a je nám pomocníkem, rádcem i zrádcem...

Neměň se a buď, v pravý čas mně vzbuď!

Číselná

Čísla, 

čísla

a zase čísla.

Od rána mně provází

a snad jim nic neschází.

Člověk by si řekl,

že nic přesnějšího není.

Ale ono se to samotným

výkladem vždy změní.

To, co vypadá tak jednoznačně,

může být i problémů lačné.

Když čísla špatně pochopíš,

nebo je divně vysvětlíš.

Potom se z toho vyjevíš,

protože snad sni netušíš,

kde je průměr,

co je příměr?!

Kam spadá výběr

a co obnáší odběr?!

Prostě je pak na čase,

nejít jen po hlase,

ale zkoumat čísel příšinu

a chytit je přímo při činu!

S čísly se bav, hloupostí se zbav...

Zlatíčková

Nádhera podzimního rána nás vítá a láka vyrazit ven. Nechceme dnes zůstat schovaní a tak rychle sbalíme, vhupsneme do auta a jedeme. Za nějaký čas se vykulíme na chatě. Sluníčko, vlhká tráva, spadané listí, klid a neskutečná pohoda. Nic to nemůže zkazit a naše dnešní očekávání se pomalu naplňuje. Cíl je jasný a výsledky zřejmé. Jediné, co dnes bude vítězit, je dobrá fyzicky náročná práce a sluníčkové slunění. To nám pomůže od všech starostí a problémů, které možná máme...

Sluníčko je zlatíčko!

Sebe-vědomá

Není nic špatného na tom, když si dokážeme dát důvěru. Uvěřit v to, že naše já není dáno jen naším fyzickým tělem, ale také duší, která každému sluší. Nemusíme být všichni krásní, uhlazení, usměvaví, či nějak výjimeční. Pro život stačí trocha skromnosti, vnitřního klidu a neskutečná síla spojená s elánem na zvládnutí všeho, co člověka potká. Na to, abych byla dobrým člověkem, nemusím být modelínou. Měla bych však znát svou cenu a umět si vážit toho, čím jsem a kým jsem. Kdybych cokoliv na sobě změnila, byť i tu nejnepatrnější vlastnost, už bych to přeci nebyla já. A já chci být já a nikdo jiný!

Vědomí sebe ke mně mě vede...

Předvídavá

Čím více se ponořuji do podstaty poznání čísel, tím více si začínám uvědomovat, že to nejsou jen čísla, ale je to spojení na věci, jevy a skutečnosti, které mi zůstaly skryty. Ať se budu snažit sebevíc, zdá se, že při svém nejlepším vědomí a svědomí se mi nikdy nepodaří proniknout k pravé podstatě vědění, které z čísel vyplývá. Proto mi tedy v rukou zůstává možnost, seznamovat se s tím, co je okolo pomocí vlastního individuálního vnímání. Mnohé mi zůstane skryto, ale moje schopnost poznávat a přijímat informace, vytvářet si vlastní znalosti a s rozvahou je srozumitelně formulovat, je zárukou, že alespoň něco málo pochytím. Čas, který mám na tak velký úkol je omezený, proto jej nemohu ztrácet nad hloupostmi a musím se dát do díla. S dobrou vírou a plným nasazením se mi jistě podaří dosáhnout dostatečných výsledků. Takových, které pochopím a s kterými budu moci odejít...

Tušení ještě není řešení!

Dřímotová

Každé ráno přistáváme ze sféry snů do reality. Obtočeni spánkem si představujeme, jak prožijeme den a idealizujeme si představu skutečnosti. Někdy nechceme čelit realitě a tak se schováváme do tepla našich pelíšků. Většinou však zjistíme, že skutečnosti neunikneme a někde tam venku na nás číhá. Musíme se připravit na den, ať už nás čeká jakýkoliv děj. Pokud máme zdravý spánek, pak je i naše duševní rozpoložení v dobré kondici a jsme schopni jednodušeji čelit věcem tam venku. Když jsme odpočatí, úkoly, věci i děje se nám zdají zvládnutelné. Proto je spánek tak důležitý nejen pro naše tělo, ale i duši, protože dokáže udržovat naši fyzickou i psychickou pohodu. Ono totiž platí, že dobře odpočinutá mysl je schopna řešit každodenní problémy lépe, než mysl unavená. Mějme se tedy rádi, spěme dlouze, sladce a klidně, abychom podporovali sebe sama!

Kvalitní vyspání, strach z duše vyhání...

Kardinální

V čem tkví prameny našeho dnešního já? Co všechno stojí za tím, že jsme, kým jsme? Kdo všechno se podepsal pod naše dovednosti, zkušenosti a znalosti? Jsme to jen my sami, kdo tvoříme naši osobnost, nebo se do nás vpisují i jiné osoby či skutečnosti? Těžko odhadnout, kým bychom byli, kdybychom nebyli právě těmi, kterými jsme. Je těžké si představit, že bychom dělali jiné věci a jinak. Že bychom nebyli s těmi, které máme rádi a s kterými jsme. Není totiž jiné cesty, než té, kterou jdeme. Jinak to neznáme, jinak to neumíme a jinak to ani nechceme. Jsme to my, utvářeni proudem času, skutečností, jevů a událostí, ve kterých jsme byli, které jsme prožili a které nás jistě ovlivnily. Uvědomění této pravdy pak pomůže pochopit, kdo jsem, kde jsem a kým jsem...

Bez vzpomínek není účinek!

Přemožená

Hledání závislostí, souvislost s tím, co děláme a vidění dál. Tomu bych se dnes chtěla věnovat, ale nějak nemohu najít tu správnou cestu, kterou se dát. Jakoby se mi moje představy ztrácely někde v nedohlednu a myšlení ne a ne naskočit. Sice pod pokličkou bublají mnohé myšlenky, ale nedokáží se přefiltrovat přes onen důležitý bod, kterým jsou mé ruce. Jakmile dostanu od hlavy povel piš, budu psát, ale teď se bohužel stále trápím a moje psaní pokulhává za tím, co bych měla a co bych chtěla. Je to jako jedno velké kluziště, po kterém bruslím sem a tam, honím se za cílem, který se mi s každým dalším sklouznutím vzdaluje. Zřejmě se musím uklidnit, popadnout dech a pochopit, že s neklidem se ke smysluplným myšlenkám nedostanu. Takže klid holka, výdech, nádech, všechno bude v pořádku a nakonec se ukáže, že to zase dokážeš...

Kdo koho přemůže, kdo mi pak pomůže?

Rozhodná

Prší, prší a smutek se usídluje v duši. Na mě si však tyhle chmury nepřijdou. Já mám náladu vždy upřímnou. Když se mi chce smát, tak se směji. Když potřebují se rvát, tak si přeji, aby se věci rychle napravily a moje vlasy opět do normálu usadily. Někdy to ovšem věc není rozumná, když člověk vidí, jak doba je zlá. Jak všechno i všichni jsou plní zášti a to i v tomto dnešním dešti. Já se tak nechci stresovat a tak budu raději pracovat. Budu se smát, budu si hrát, budu se radovat a svět svůj milovat. Tak je to lepší, tak to má být a od všeho zlého, ať máme klid...

Oči vše vnímají, i to, co neznají!

Metodologická

Metodologicky přemýšlím a mnohé věcí si domýšllím. Otázka míhá otázku a já stále myslím na lásku. Kvalita se pere s kvantitou, hlavu mám pěkně naditou. Co ještě zvládnu pochopi? Bude to tak, jak má to být? Občas si v duchu postesknu, proč pořád ještě nehlesnu, že takhle už věci nejdou dál, že klid bych si přála, jako má král. Pak záchrana světa by byla normální a já bych žila život svůj banální. Nebo snad možná královský, ale rozhodně by nebyl božšký. Takový život není pro kmány, ale pro velké kumpány. A tak si budu jen tak snít a metodologicky zase znít...

Věcí jdou, jedna za druhou!

Zahrnovací

Práce se nebojím, i když moc dobře vím, že některé věci jsou velmi těžké a nikdy jsem si je nezkusila. Občas si říkám, že jsem uzavřená ve svém světě a nic dalšího si k tělu nepustím. Někdy zase cítím, že bych dokázala lámat skály a překonávat rekordy. Je to jako jedna velká horská dráha, kdy jsem chvíli nahoře a pak zase dole. Jakmile popadnu vítr do kapsy a příležisto za pačesy, pak vím, že se neztratím. Když se však příliš dlouho ocitám na pokraji vlastního vnímání, pak nevěřím ani sobě, ani svému vnitřnímu já. Najednou je moje nadšení úplně ztraceno a já jsem zase na začátku. Utěšuji se, hýčkám, abych se dostala opět na začátek. A tam někde v pozadí jsem to zase jeno já, moje radosti i starosti, kterými se halím a do kterých se balím...

Pracuji a miluji, úsměvem se zahrnuji!

Znamení

V jedné slavné písni se zpívá, že je život náhoda a jednou jsi dole a pak zase nahoře. Když se nad tím zamyslím, pak musím souhlasit, že jsou v životě okamžiky, kdy neuvětřitelná souhra náhod způsobí, že se buď náš svět otočí vzhůru nohama, nebo nás přizdí přesně v situaci, ve které máme být. Někdy si možná říkáme, že tohle a ono byla náhoda, že jsme se jen tak náhodou dostali tam, kde jsme. Ale mnohdy sami cítíme, že jsme součástí znamení. Naše zesílená intuice nám říká, že přesně takto to mělo být a přesně takto se to mělo stát. Že náhody sice existují, ale mnohé si sami svým jednáním a chováním přitahujeme do svého života. Že se stáváme těmi, kterými chceme být a jsme přesně tam, kde chceme být. A to není náhoda, pokud tušíme, že jsme vybaveni vůlí a schopností jednat podle svého vlastní úmyslu. Jsme obdařeni schopností se rozhodnout a máme svobodu při určování svého vlastního cíle. Proto si nenechejme tuto schopnost vzít a z vlastní vůle spějme do náhodných setkání a klidných přístavů...

S vůlí jsme rychle v půli!

Slovíčka

Kdo tě má rád?

 Od koho se necháš objímat?

 

S kým vždycky budeš hrát?

A co si vlastně můžeš přát?

Jediná odpověď není,

protože upřímnost se cení.

Někdy je těžké pravdu znát,

i když ji musíš v životě brát.

Je celkem zásadní, co život mění,

když člověk jde, nejde mu snění.

Mnozí z nás neznají faleš a přetvářku,

proto snad nežijí život jak frašku!

Občas je podstatné sám sebe zastavit,

falši a přetvářce hrdě se postavit.

Možná si říkáte, mě se te netýká,

každý však společný vzduch dýchá...

Mějme vždy odvahu,

nestát jen na prahu.

 

Do nitra postoupit,

s čistým štítem žít!

Odvaha, laskavost, život je pro radost...

Uhánějící

Dny jdou a život letí. Všechno kolem plyne minutu po minutě, vteřinu pro vteřině. Ať už si onu skutečnost uvědomujeme, nebo nad ní vůbec nepřemýšlíme. Měníme se a mění se také svět kolem nás. Mění se naše práce, naše osobnost, naši blízcí i všechno, co je kolem. Kontakty, vztahy a emoční naladění se na nejbližší osoby nám skýtají určitou harmonii ve chvílích, kdy nás tíží čas i všechno s ním spojené. Občas letíme a ani netušíme, odkud k nám přišel vzkaz od milovaného člověka. Mohl přijít v rozhodujícím okamžiku i těsně po něm. Mohl být součástí našeho rozhodování a je cennější, než cokoliv jiného. A cennější než sami tušíme. Vědomí, že kráčíme život společně, společně rosteme, kveteme, stárneme i odcházíme, nám přináší podstatný pocit bezpečí a stability, do našeho života...

Ať si čas běží, my společně budeme svěží!

Hýbající se...

Pořád dokola a stále s úsměvem. Tak nějak se tváří můj život v posledních několika málo letech. Jdu, občas běžím, někdy jen tak bloumám, s tím, že už mám všechno hotovo. Ale jakmile dorazím do cílové rovinky, zjistím, že jsem opět na startu další etapy svého života. Od jedné dráhy to přefrčím do druhé a nezastavím se ani u třetí a plynule pokračuji do čtvrté a páté dimenze svého životního koloběhu. Je to jako jeden velký kolotoč, který se občas zrychlí, občas přibržďuje, ale ještě se nezastavil. A dnes už je mi celkem jasné, že až se zastaví, bude všechno jinak... Proto si přeji, aby ona hra dokolečka dokola pokračovala co nejdéle a nezastavila se tam, kde to nečekám!

Hýbej se a usmívej, s láskou věci prožívej...

Ptací

Kam chodí slunce spát?

Kdy bude měsíc hřát?

Co všechno si mohu přát?

Kdo může mě mít rád?

Jak správné je moje jednání?

Jak moc jsme spolu sehraní?

Kolik nám zbývá ještě let?

Kolik je nevyřčených vět?

Kdo je vlastně oporou?

Kdo je ten jeden z nás dvou?

Která slova se těžko říkají?

Které věci se tolik nezdají?

Jaký je význam našeho bytí?

Jaké je společné živobytí?

Čí slova vždycky potěší?

Čí ruce stres ukonejší?

Co ještě zbývá na světě?

Kolik je věcí na této planetě?

Otázky letí do dáli,

některé odpovědi

už jsme 

poznali...

Co ještě nevíš, neváhej, lidiček kolem se na odpověď ptej!

Zdárná

Co činí člověka šťastným? Proč máme pocit, že štěstí je spojeno jen s něčím neskutečným? Co je vlastně důležité, abychom byli šťastní nebo se šťastnými cítili? Jsou to drobnosti nebo velké věcí, které nám přinášejí do života štěstí? Ze zkušenosti víme, že tam, kde jsou lidé šťastní, hrají důležitou roli neviditelné skutečnosti. Cítit se šťastná znamená mít možnost požádat přátele, rodinu a známé o pomoc, pokud to potřebuji. Vědět, že mám šanci na zdravý a celkem dlouhý život v klidu a bez velkých zdravotních komplikací. Mohu svobodně rozhodovat o svém životě a mám právo na štědrost v plném rozsahu tohoto slova. Jsem schopna žít, pracovat, radovat se i milovat tak, jak si zasloužím a jak je mi dáno. Štěstí není jen muškou zlatou, je v něm ukryta dlouhodobá práce na tom kým jsme a kam patříme!

Jedna dobrá věc, než bys řekl švec...

Bezmála...

Jsou mezi námi lidé, kteří se nebojí riskovat a jdou do každé situace s plným nasazením. Nevnímají žádnou překážku a cokoliv je v jejich myšlenkové dosahu, do toho se pustí. Pak jsou také lidé, kteří se až příliš drží při zemi. Nechtějí, nebo neumějí riskovat a rádi mají všechno pevně v rukou. Někde mezi tím jsou pak takoví, kteří jsou jednou riskukjícími šílenci a podruhé umírněnými kliďasy. Kam patříme? Tak to jednoduše zjistíme ve chvíli, kdy se před námi objeví situace plná zvláštních okolností a neobvyklých stavů. Na nás je, jak svůj problém vyřešíme a zda je problém opravdu problémem, nebo je to jen malý mráček na skoro bezmračném nebi. Ve chvíli, kdy se otevřou stavidla, je jasné, kdo jsme, kým jsme a jak na tom jsme...

Jak to spolu máme, když se skoro známe!

Zbývající

Mnoho věcí znát,

za něco se drát.

 

Něco nechat jít,

uchopit svůj klid.

Mít vždy pro co žít,

nenechat věci jen tak být.

Občas se i bát,

někdy si i hrát.

Věci v klidu brát,

ač se chceš i prát.

Život nechat plynout,

někde s ním i splynout.

Smíchem slzy cedit,

smutek v radost měnit.

Povídat si, přemýšlet,

občas změnit celý svět!

Tolik přání, tolik snů, kolik zbývá na to dnů?

Ztracející se...

Když ztrácíš pojem o čase, zřejmě je na čase říct, co se v tu chvíli děje. Někdy se dostáváme do hlubokého časového nevědomí, když jsme ve víru důležitých událostí. Jindy se zase stáváme součástí času, který bychom raději věnovali něčemu jinému. Co se však stává, když ztratíme pojem o čase a v čase jsme ztraceni? Naše mysl je plně zaujata skutečností, kterou prožíváme. Je lapena do situaci, ve které se nacházíme a nedává prostor našemu vědomí, abychom se věnovali něčemu jinému. Je to pocit ztracení se tady a teď, kdy víš, že tady a teď prostě je, ale i když v něm jsi, vlastně jsi úplně někde jinde. Každý se občas ztrácíme, každý občas míváme pocit rychlosti běžícího času, jen někdy je nám to celkem jedno a jindy honíme každou vteřinu...

Kam se ztrácíš, když se vracíš?

Rozuzlená

Říká se, že když má člověk vůli a snahu, domluví se s každým. Jak je mým dobrým zvykem, snahu i vůli mám a rozhodně nerada rozdmýchávám jakýkoliv konflikt. Ale jak se zdá, jiný způsob řešení zde není. Kde není vůle a chuť domluvit se, tam ani sebelepší snaha pro ukončení sporu nebude fungovat. Když jdu s otevřeným srdcem a otázkou na rtu, čekám, že budu vyslechnuta tam, kde vyslechnuta být mám. Ovšem takovou reakci jse rozhodně nečekala. Nevlídnost, netrpělivost a neochota vyslechnout základní argumenty. To je to, co tu dnes na mě čeká. Proč? Je v tom snad černé svědomí? Nebo vědomí, že tato věc byla rozhodnuta, aniž by se mě někdo zeptal? Nevím, co si s tím počít. Ještě to nechám chvíli uzrát, pokusím se vytáhnout poslední mírovou ratolest a uvidím. Když nic, tak konfliktem to může skončit tak, jak tak...

Problémy rozuzlím, řešení objevím!

Nenáhodná

Úkoly rychle proletím

a už zase spím.

 

Volný den, to je neděle,

kdy nedostanou mě z postele.

Člověk někdy lenoší,

ač se to tolik nesluší.

Volno je někdy potřeba,

jako ke snídani je chleba.

Tak mi to přejte,

klidný den

mi dnes

dejte...

 

Klid a pohoda, není to náhoda!

Opakovaná

A je to tady zase. Budík zvoní na poplach a ruší klid hlubokého spánku. Já zase vstávám, i když je dnes sobota. Připadám si jako v časové smyčce. Vždyť tohle tady už bylo? Přeci jsem to už zažila včera? Stejná noční obloha, stejný klid a ticho města. Přesto je to všechno jinak. Dnes je víkend, nemusím vstávat a přesto se rozhodnu vstát. Jdu, pozoruji, užívám si klidu, nepospíchám, jdu. Dorazím, nasednu a jedu. Se zpožděním dorazím až do cíle dopoledního pracovního dne. Město mě vítá zvláštním klidem, neobvyklým pro tak velký svět. Zase jdu, mířím do centra dění. I já se probudím a s kávou v ruce jsem zde. Budu psát, učit se, vnímat, co mi hlava pobere. Snad to rychle zvládnu a mé ranní očekávání bude brzy naplněno...

Opakuj, při mě stůj!

Politickoprávní

Zvláštní den. Venku ještě tma. Všude ticho, jen myšky už vstávají. Pomalu se probouzí den, který začíná hvězdnou oblohou a chladným ránem. Ve ztichlém městě se pomalu nesou mé kroky směrem k dalšímu dni. Jaký bude? A co mi přinese? Kam se dostanou mé dnešní myšlenky? Vypadá to, že se bude točit kolem věcí veřejných, politiky a řady otázek, které budou plodit další otázky. Člověk je někdy zcela zabrán do svého světa, že přestává vnímat svět okolo. Uzavře se do bubliny skutků a skutečností, které zaplavují jeho svět. A to, co je tam venku, tam, kde není nic stálé, vypustí. Není to správné. Není to dobré. I vnější svět je potřeba vnímat, neboť řídí náš vnitřní prostor. A je tedy celkem jasné, že neznalost prostě neomlouvá...

Každý den se uč, svou myslí zvuč!

Vylhaná

Tak opět stojím na začátku. Před rozhodnutím, zda se mám ozvat, nebo mám raději mlčet a držet krok. Vnitřní tlaková nádrž je napumpovaná a já vím, že tohle bezpráví si nemohu nechat líbit. Jsou prostě chvíle, kdy je lepší mávnout nad věcmi rukou a jít dál. Ale pokud se bezostyšně lže a ještě mě o lži nutí lhát i mě, tak to už opravdu nedávám. Ohýbání reality a pravdy je sportem posledních dnů, ale já se na tomto způsobu života nechci podílet. Je to jako bych zrazovala svou vlastní podstatu a tvář, když se zříkám své možnosti povznést hlas nad touto šílenou nepravdou. Asi by mě to už nemělo překvapovat, přesto stojím a koukám na údaje, jako bych se zrovna naučila číst. Co všechno bylo podpořeno a v jakém rozsahu, tak to jsem netušila. A myslím, že to netušila ani něčí peněženka, ale ta moje ano!

Lži si jak chceš, mě nedostaneš...

Dobro...

Kde sídlo dobro a v čem vězí zlo? Jaká je současná představa dobra či zla ve společnosti? Jak jsou obě hodnoty vnímány různými generacemi lidí, kteří společnost spoluvytvářejí? Je možné nalézt konkrétní podobu dobra? A jak vypadá zlo? Zajímavé otázky, které mě napadají pohledem do současného světa, ve kterém se pohybuji. Jako bych žila ve dvojím světě. V tom, který teoretický říká a v tom, který prakticky nečiní to, co teoreticky předpokládá. Snad je to tím, že nedostatečně působíme na citovou, volní, rozumovou a mravní stránku člověka a ze společnosti se vytrácí nejen pocit morální zodpovědnosti za své činy, ale také jisté procítění toho, co je běžně kolem nás. Mnohdy stavíme na nesprávných, nevo nevhodných příkladech, které klademe světu za vzor. Nabízíme mnohé morální, umělecké či estetické představy a fyzické výsledky, ale ony samy nedávají prostor k vlastnímu vyjádření jakéhokoliv vztahu. Pokud necháme každého člověka vnímat příčiny i následky svých činností, necháme jej prožít a procítit vlastní vztah, jistě učiníme víc, než kdybychom tisíci a jedním slovem popisovali realitu. Pokud totiž člověk vnímá a dokáže se radovat z drobných úspěchů, umí poodhalit pravdu a přijít na kloub zapeklitostem nepravostí, znamená to pro něm mnohem víc. Uvědomí si, že v těchto nepatrných drobnostech a věcech okmažiku, se nalézá morální hodnota, vnitřní, umělecká krása, která je velkým krokem k pochopení světla i temnoty v životě...

Dobrou je víc, i když pro mnohé neznamená nic!

Úklidová

Shánění věcía a nakupování pro domácnost je většinou ženská záležitost. Možná stejně jako vaření, žehlení, prací, úklid a jiné radostné domácí povinnosti. Většina žen vám bude dlouze vyprávět o tom, jak to vypadá u nich doma, když nechá domácnost na starosti chlapům. Budou to celkem hrůzostrašné historky, kde špína, nepořádek a týden neumyté nádobí budou mít hlavní slovo. Já jsem ovšem přesvědčena, že ne vždycky to tak musí být. Je hodně domácností, kde se do každodenních činností zapojují také kluci. Přikládají svou ruku k dílu, aby společné prostory byly krásné a podle představ jich samotných, ale i jejich maminky. Nikdy totiž nemůžeme říct, že všude je to stejné a vždycky to musí vypadat přesně tak, jak to popisují některé ženy. Rozhodně souhlasím s tím, že muži méně řeší určité věci, ale zároveň mají rádi pořádek. A pokud je potřeba, rádi pomohou, ani říkat se jim nemusí!

S úklidem za klidem...

Střechová

Den letí jako splašený kůň. Ještě před chvílí bylo ráno a už se pomalu blíží večer. Ani nevím jak se mi podařilo proplout dnem až do této chvíle, aniž bych se něčemu divila, nebo něco významného řešila. Asi mám dnes štěstí a mohu si blahopřát k významnému dni bez větších a složitějších úkolů. Zřejmě je to také tím, že bych se dnes opravdu ani nemohla něčím vážným zabývat. Ne že bych nechtěla, ale nějak mi dnes hlava nebere a spíše se prokousávám tím, co už tady docela ční. Ač se snažím to nevidět, vystrkuje to růžky z různých stran a tak je asi na čase, abych se toho čerta konečně zbavila. I když jiný možná přijde, ale tenhle už by mohl zase jít do pekel. Tam, kam všichni musíme a každý si jde po svém. Tak se do toho pustím a zítra mi můžou všichni čerti akorát tak hladit záda!

Čertovské pelechy, domeček bez střechy...

Akční

Další den před námi, s hlavou plnou ideálů a nápadů. Co dneska podnikneme a kam vyrazíme? Zůstane nám večer energie na další dny? Nebo se raději schoulíme do teplého pelíšku a budeme si užívat klidu a pohody? Rozhodnutí je jen na nás a záleží na našich preferencích. I když bychom asi rádi byli stále v jednom kole, někdy je potřeba zvolnit a využít oddechového času k nasbírání potřebné energie. Člověk je totiž také jenom člověkem proto, aby měl omezené možnosti a síly, které mu pomáhají zdolávat překážky a úskalí jeho života. Kdybychom nepotřebovali odpočinek, byli bychom stroji či nějakou vyšší bytostí. To ovšem nejsme a dobře, že jimi nejsme. Zřejmě bychom byli ochuzeni o mnohé z toho, co z nás dělá člověka. Takže nevím, jak ostatní, ale já se dnes budu rozhodovat člověčím rozumem a zvolím přesně to, nač budu mít chuť!

S chutí do akce, čeká nás atrakce...

Seniorská

Tak jako děti, ženy, maminky i tátové slaví svůj speciální svátek, stejně jej dnes slaví i senioři. Všichni staří, kteří už prožili svůj aktivní život a stojí někde v pozadí aktuální událostí. Babičky, dědečkové, tety a strýcové, kteří jsou někde v skrytu našeho vnímání. Každý máme nějakého svého seniora, kterému bychom dnes měli popřát. Není nutné přijít se speciálním dárkem, stačí zvednout telefon, nebo lépe zvednout se od počítačů a vyrazit na osobní návštěvu. Udělá radost obdarovanému, ale v konečném důsledku také nám. Někdy totiž stojí za to zastavit se, nechat běžet svůj život rychlým tempem dál a jen tak se nechat unášet proudem dění. Dostat se mimo hlavní rozhodovací proudy, nechat rozhodovat ostatní a ve vleku věcí pochopit, že tohle nás za pár let také čeká. I my budeme připraveni na každou neobvyklost, budeme čekat na návštěvu těch, které máme nejraději. A největším dárkem pro nás bude čas, který s námi mladí budou sdílet. Zkusme se tedy dnes zabývat těmi, kteří to potřebují víc, než naše obyčejné pracovní problémy. Ty tady budou i zítra, ale naši senioři už být nemusí!

Za vlky zajdi, chvilku si najdi...

Návrhová

Studená rána, vlhké dny a občas sluníčko. Podzim už se přihlásil o své slovo a nám nezbývá nic, než se přizpůsobit. S počasím nic nenaděláme a také s tím, co nás zřejmě čeká. Můžeme se pomalu začít připravovat na zimu, která nás  možná překvapí, možná vymrazí. Ačkoliv se právě zdá, že druhá varianta bude tou pravou, ještě není nic úplně ztraceno. Člověk míní, život a příroda mění, a to nejen nás, ale také to ostatní, které tvoří naše okolí. To, co vypadá, jako neměnné a stálé se proměňuje a nikde není dáno, že také studné ráno, nemůže přerůst s krásný slunečný den, kdy jediné, co budeme chtít dělat, bude odpočinek a lenošení. Byť to teď může vypadat jako nereálný plán, uvidíme, co se z něho vyplní...

Plány měj, zítra se směj!

Zveselená

Víno,

pivo,

sodovka,

tohle je dnes tutovka!

Sladké,

slané,

kyselé,

tohle bude veselé...

Zima,

teplo,

sluníčko,

tohle bude pošušňáníčko...

Zuby,

nehty,

košile,

tohle je už nemilé!

Ruce,

nohy,

hlavička,

dnesk bude honička...

Pac a pusu přátelé, bylo to dnes veselé!

Nenudící

Modrá je obloha,

zelená tráva,

jakou bude mít barvičku

moje ranní káva?

Veselá je středa,

barevný čtvrtek,

copak nám přinese

další den, pátek?

Učení, vzdělání,

každého dohání,

někoho zachrání,

úspěšné dělání.

Někdy se zadaří,

někdy se podaří.

Světlem se prozáří,

do světa vyráží.

Dejme si volný den,

vyjděme na lesem.

Potkejme sluníčko,

bude tu krása a 

jasně svítící srdíčko!

Slavíme, nevíme, dneska se nenudíme...

Pobídnutá

Rádi poznáváme nové tváře, zažíváme zajímavá dobrodružství a hledáme někoho, s kým bychom byli schopni sdílet svět. V určité osamělosti procházíme světem a neseme si svá osobní poznání i vlastní minulost do vztahů, které navazujeme. Občas zapíráme sebe sama, abychom nacházeli nějaký kontakt se světem. Nikdo neví, čím právě procházíme a s čím se aktuálně pereme. To tušíme jen my sami a také jen my sami víme, jak s vlastním já naložit. Může nás pronásledovat osamělost, strohost či nezdolná touha spojit s davem své vlastní já. Ať už jsme v kterékoliv fázi vlastního poznání, je pravdou, že nejistota a nervozita je s námi také. Jen sebesoucitným způsobem, vnitřní promluvou a komunikací s důvěryhodným přítelem jsme schopni se naučit zvládnout každou životní nejasnost. Naděje, vůle a povzbuzení nás posune dál. Jak daleko to bude, to se uvidí...

Sebepovzbuzení mnohé v životě mění!

Nenávratná

Občas máme chuť vrátit se v čase do dějů, kterými jsme pouze prosvištěli. Míváme pocit, že bychom se rádi zastavili s těmi, které již nemáme mezi svými a prohodili pár slov s těmi, na které jsme neměli kdysi čas. Každý den se stane mnoho věcí, které musíme uložit do své paměti. Ovšem pouze ty, které se nám propojí s něčím důležitým, se stanou naší součástí. Ještě po létech vzpomínáme na situace, kdy jsme byli zlobivými dětmi, pošťuchovali se na mlatě stodoly, či běhali po loukách a zahradách. Kdy jediné, za co stálo dýchat, byla volnost, svoboda, kamarádi a volný čas. Postupem let jsme přicházeli o své blízké, zpomalovali jsme náš krok a zjistili jsme, že chybějící lidičky svou vlastní rychlostí nenahradíme. Jediné, co zbývá je přání, vrátit se v čase a prostoru. Vrátit se zpět do doby, kdy na ničem nezáleželo a všechno bylo důležité...

Nenávratně pryč, zbývá vyfouknutý mít!

Semletá

Skleničky cinkají, talíře se nahřívají, prádlo se pere. Neděle jako vyšitá, abychom si mohli odpočinout od celotýdenního shonu. Možná je to jediný den v týdnu, kdy je člověk schopen si jen tak sednout a nic nedělat. Možná je to den obrovské aktivity, která předčí vše, co se děje v týdnu. Každopádně je to den, kdy musíme stihnout a uzavřít vše, co bylo v plánu, abychom nepřetahovali nitky a neuvazovali se příliš. Proto se usmíváme, plníme a platíme, abychom zítra vstávali s čistým štítem a prázdným stolem. Určitě se na něm hned po ránu něco zajímavého objeví, aniž bychom něco nechali z předcházejícícho dnů... 

Pracuj a nemel, všechno si semel!

Hloubající

Občas přemýšlíme nad tím, kam směřuje náš život. Dostáváme se do poloviny života, překlápíme se do středního věku a napadají nás otázky, na co je ještě čas a co už opravdu nestihneme. Procestujeme Kanadu, navštívíme Nepál, naučíme se plynně italsky nebo získáme další akademické vzdělání? Možná si dodáme odvahu k radikální změně svého aktuálního života? Snad najdeme odvahu k překročení svého stínu a vykročení mimo hranice své komfortní zóny. Přemýšlíme a hledáme cesty, kterými se dát. Zjišťujeme, že s využitím technologií jsme schopni zvládnout téměř vše, jen občas ztrácíme onen krásný vztah s tím, co opravdu potřebujeme. Vzděláváme se, učíme se, vnímáme svět kolem sebe, ale při onom vnímání odhalujeme zcela jiné skutečnosti, než před lety. Stojíme tak před tím, co známe, ale objevujeme zcela jiné souvislosti. Barvy mají jiný odstín, zvuky jsou tišší a my?

Hloubej si, hloubej, nebudeš hloupej!

Lhůtníková

Žijeme velmi rychle. Od rána do večera letíme životem a stíháme tisíc a jednu věc. Řešíme úkoly, kterých je velmi mnoho. Věříme, že v čase nám daném, stihneme to, co stihnout musíme. Předpokládáme sílu, odhodlání a vytrvalost, ovšem zrazuje nás paměť. Kde jsem to měl být? A kdy vlastně? Nepamatujeme si všechno a vymýšlíme nové způsoby připomínání událostí. V nové době to musí být nové, ale jak náhle zjistíme, nic nového pod sluncem. Lidé měli vždy jen omezenou kapacitu paměti a nemohli si pamatovat vše. Tedy vždy měli připomínátka, diáře, lhétovníky a kalendáře, které jim umožnily být tam, kde být měli, v čase, který byl určen. Nebojme se přiznání, že i my potřebujeme pomocníka, alespoň nic důležitého nezmeškáme.

Lhůtník měj, pak se jen směj!

Zdivočelá

Viditelně označená místa jsou pro mnoho lidí naprosto neviditelná. Čím více se snažíme upozornit na jistou skutečnost, tím více se stává skrytou. Jakoby naše vlastní upozorňování bylo skryto ve slovech, která nejsou slyšitelná. Stejné je to se zřejmými informacemi, které se schovávají a nejsou naprosto odhalitelné. I když jsou zřejmé a mnohdy není jiné cesty, bloudíme a hledáme, bez většího úspěchu při jejich uchopení. A to nemluvíme o pochopení, to je často ještě větší problém. Nejsme sto pochopit, proč řečené není pochopeno a utajované je vždy prozrazeno. Snad v naší mysli funguje nějaký neviditelný šotek, který sice chápe, ale zcela jinak, než je realitou dáno. Stavy moudrosti a prozření jsou šílené a šílenost je naprosto moudrá. Většinou prohlédneme nastavení a omezení naší mysli, necháváme se jí strhávat a dáváme průchod svému přirozenému nastavení. Sobě samým, svým talentům, schopnostem a potřebám, což může vést k zneviditelnění či zdivočení...

Divoce divoká padla mi do oka!

Překonávací

Tak si to tady tak řeším a šmidlám. Něco se daří, něco je potřeba odložit a jiné ještě nebylo ani otevřeno. Vnitřně cítím, že mě tohle úplně nebaví, ale také vím, že to musím zvládnout. Musím se snažit, abych věcem dala zase jejich řád a také sobě, abych ukázala, že není nutné věci odkládat. Pokud najdu sílu a odvahu jít do věcí naplno už teď, tak někde na konci budu mít mnohem méně starostí. Budu mít věci v pořádku, úkoly splněny a vnitřně mě bude doprovázet dobrý pocit a morální zadostiučinění. I když vím, že překonat se je někdy těžké, pokusím se a překonám se. Vytrvám, odolám a nakonec překonám i sama sebe. A to je ten největší dárek, který si mohu dát...

Překážky překonej, se sebou se vyrovnej!

Peřinová

Zima už klepe na dveře a my jsme stále jednou nohou v letních prázdninách. V době krásných, teplých dnů, kdy jedinou nutností bylo ráno vstát z postele a vydat se na cestu. Kdy sluníčko nám svítilo na cestu a nikde v dohledu nebyl ani jeden pracovní úkol. Rádi bychom se zřejmě vrátili do krásných volných dnů, ale ty nás čekají opět až za rok. Teď musíme hlavně připravit sebe a své okolí na zimu a zimní radovánky. Snad nám počasí nadělí a zima bude sněhová. Snad budeme moci vytáhnout své lyžařské vybavení a vyrazíme na rakouské svahy. Ať alespoň tam nachytáme potřebný bronz a klid, kterého se v posledních dnech nedostává. Když to půjde dobře, tak nám paní zima bude příjemným průvodcem další částí letošního roku. A my se tedy budeme těšit, abychom brzy mohli řešit sněhovou nadílku a příchod andlíků...

Těšení na zimu, chytni si peřinu!

Tichounká

Je zvláštní přijít domů a být tam sám. Pořád jsme zvyklí, že někdo s námi je. Že je všude kolem plno zvuků, jemných náznaků lidského bytí a dnes nic. Klid, prázdnota a jen já. Kdybych nebyla obklopena svými milými plyšáky, byla bych zde opravdu naprosto sama. Oni se na mě usmívají, poskytují mi alespoň chvilkový pocit klidu a bezpečí. Jen do té chvíle, než si zase uvědomím, že nic není slyšet. Kroky, drobné záchvěvy hudby či skrytý smích za zavřenými dveřmi. Samota je někdy fajn, jen asi musí být žádanou položkou našeho života. Něco jiného je, když samota přijde a není očekávána. Byť už si pomalu zvykám, zřejmě si hned tak nezvyknu. Inu, práce šlechtí a tak vzůru do ní a ticho pryč!

Ticho léčí, někdy bečí...

Sušáková

Když se sušák podaří, 

úsměv na tváři zazáří. 

 

Člověk pak je velmi rád, 

že venku ho čeká kamarád. 

 

Že nemusí šlapat vesele,

aby se dočkal své postele.

Bez vody a koupání,

do postele ho to zahání.

A ráno je skoro v poledne,

vždyť neděle si i tak sedne.

Balení, přípravy, chystání,

to jednomu přeci nebrání.

Aby se včera veselil,

i dnes bude mít mnoho sil.

A co silou nezmůže,

v tom maminka pomůže.

Zítra zas vyrazit na výlet,

takový je studentský svět.

Užívej, tancuj, sušákuj, vždyť i tak budeš vždycky můj!

Záměrová

Stále na cestách a v jednom kole. Včera na kolejích, dnes na čyřech kolech. Od Prahy až do Opavy a zase zpět do Olomouce. Někdy se to prostě nastřádá a člověk aby se rozkrájel, aby mohl stihnout všechno. Proto je důležité držet se plánu, abychom stihli věci, které se stihnout dají. Eliminovat problémy, naplánovat strasu a s vojenskou pečlivostí se jí držet. Člověk se pak nemůže ztratit a také hlava zůstane pevně na svém místě. Takže, plán je jasný a naše kroky také. Dojet, dojít, docestovat a přitom se i v případě potřeby dobře schovat...

Záměrně plánuji, klidem se opatruji!