Slavnostní

Slavnostní oblečení, slavnostní příležitost, slavnostní nálada, slavnostní píseň.... Slavnostní je něco, co není běžné, co nemáme vždy, čeho si vážíme a co rádi zažíváme. Každý z nás má rád slavnostní chvíle, které znamenají změny, přemýšlení, radostné chvíle plné emocí a citů. V běžném životě je chvíle slavností něčím vyjímečným. Zkusmě si však programově plánovat každičký den něco slavnostního. Drobný okamžik ranního probuzení, slavnostní vychutnání kávy, milého polibku, či pěkného ošacení. Je to jen o tom, jak si daný okamžik uděláme. I nudný den může získat punc slavnostnosti a to jen díky milému úsměvu, vlídnému slovu, či nové informaci. Užijme den a zkusme to zítra slavnostněji!

Slavný den v pátek i ve svátek všem...

Pražská

Praha má vždycky zvláštní atmosféru. Je to město, které žije v každou denní i noční hodinu, každičký okamžik je spojen s turisty, ruchem, davy a změtí jazyků. Proto mám vždycky při svém příjezdu do Prahy zvláštní pocit něčeho známého, co hledám a najdu. Tak jak ubíhá den a neustálý ruch je všude, moje tělo i mysl se začíná uzavírat a já už se pomalu těším, až zase budu doma. V našem malém městě, plném zelení, známých tváří, příjemného ruchu, pohodlné dostupnosti všech míst a věcí. Byly doby, kdy jsem si příla být a žít v Praze, dnes však už ne. Vždycky se ráda podívám na krásná místa našeho hlavního města, ale doma je pro mě doma. Tam kde jsem, kde mám svůj klid a pohodu pro práci i svou rodinu. To bych v Praze neměla. Proto užijte si plnými doušky každičký pražský okamžik a rádi se vracejte tam, kde jste doma!

Klidný večer a optimistické ráno všem...

Bouřlivá

Bouřlivá jsou někdy rána. Slova plynou, dech se tají, co však říci, neublížit? Jak obhájit svoje místo, které by snad mělo být už jisto. Není, nevím, tajím dech a křik se nese v našich zdech. Proč jen toto musí být, slunce máme v očích mít. Ne žal v srdci, ne bol v těle, jsme přeci jen manžele!? Dělám chybu, dělám stále, ovšem pořád mám na mále... Srdce bolí, hlava třeští, pusa pořád zlobou třeští! Mám už toho všeho dost, nikde pohlazení, nikde radost. Ten kdo ovšem trpí víc, je ten který nemůže za nic. Jen je tady, jen je s námi a my sobci křičíme! Dost už bylo křiku, pláče, ať to ten nejmladší vše neodskáče. Já mám vinu, ty máš svou, je to vina jen nás dvou. Buďme velcí, dospělí, kteří světí neděli. Bouře prošla, už je klid, na obloze slunce pojďme mít!

Rychlé přeháňky a žádné bolesti, na to je život moc krátký....

Hroznová

Hrozen vína, k snědku vzývá.
Sladká šťáva, cukr dává.
Já tu sedím, do nebe si hledím.
Bobulky si žmoulám v ruce
a bolavou mám hlavu, srdce.

Podzim přišel, nevím jak,
vhůru stoupá krásný drak.
Listí padá, vítr fouká,
ze strniště zima kouká.

Já mám duši bolavou,
chtěla bych mít toulavou.
Vznést se tiše do mraků,
bez tíže, do zázraků.

Jde to ztuha, jde to těžce,
když tělu se tolik nechce.
Zůstanu zde, vytrvám,
dlouhou zimu překonám!

Den plný sladkých hroznů i polibků všem...

Viděná

Oči máme proto, abychom viděli, ale opravdu vidíme? Chodíme, koukáme, otázkou však je, co vidíme. Květiny, rostliny, zvířata, přírodu, lidičky a jiné postavičky. Co však pouhým okem nespatříme je něco ukryté v každém z nás. Abychom to byli schopni vidět, nestačí jen otevřít oči, je nutné otevřít srdce a nechat vyznít vše co se v něm nachází. Pouze otevřené oči a otevřené srdce dokořán jsou zárukou pochopení! Nikdy nenasytí se oči člověka, nikdy nezjemní se kamenné srdce, bez lásky, otevřenosti, radosti, porozumění a vzájemného pochopení...

Vidět, poznávat i chápat je to, co je naší podstatou!

Medvědí humor

Co dokáže malé dítě, když ho necháte chvíli bez dorozu, tak to si umí představit snad každá mamka. Co však dokáže medvěd, který žil do svých tří let v brazilském pralese a pak se rozhodl odjet na zkušenou do Londýna, tak to si snad ani nechtějte představit. Nejen, že medvěd sám o sobě ve velkoměstě je velkým překvapením, ještě větším překvapením je jeho pobyt v rodině. K čemu že to slouží zubní kartáčky? Na co se používá ta divná věc s vodou a prkýknem? Co to tady na umyvadle leží? No nádhera, výsledkem je sled podivných, humorných a krásně naivních skutečností, které nás nejen pobaví, ale skutečně rozřehtá! Tak se těšte, o letošních vánocích k nám vtrhne jako uragán!

Medvědí humor na každičkou starost dnešního dne...

Faktická

Pořád někam spěcháme, nemáme čas zastavit se, pohovořit s přáteli, s rodiči. Nemáme, nebo necheme mít dostatek času na své nejbližší. Neustále někam letíme, honíme úkoly, povinnosti a na konci dne se většinou nestačíme divit, že už opět máme večer a před námi je ještě velká hromada úkolů. Možná si je jen neumíme správně načasovat. Možná se snažíme stihnout příliš mnoho věcí, abychom ve sovnání s našim okolím nebyli za pecivály. Nevím, sama nad tím přemýšlím a říkám si, že není přeci možné tento způsob života vydržet. Přeci každý máme své hranice a limity, které nám říkají, tohle ještě stihneš, ale tohle už je opravdu moc. Mohlo by tě to stát zdraví, rodinu, kamarády. A přesto jsme nepoučitelní a čekáme, honíme věci do krajností, spěcháme. Život propluje, nejlepší léta utečou a nakonec zjistíme, že to malé lidské lopotění se za vším možným, ani nestálo za to mnohé úsilí. Proto zastavme se dokud je čas, užijme si života, práce, rodiny, lásky, radosti, vzájemnosti...... Jen to nás vrátí zpět k sobě samým, ke svému já, ke své vlastní podstatě.

Čistá fakta, bez tříštění a dělení!

První podzimní

Hurá a je tady podzim. Počasí jako vymalované, déšť se střídá se sluncem, vítr fučí, drak už stoupá vzhůru. Ano, další podzim začíná malovat přírodu. Poslední ovoce dozrává a venku to začíná vonět podzimem. Zvířátka se pomaličku připravují na zimní spánek, ježci nosí jablíčka do svých nor, vverky shromažďují ořechy a vlaštovky se pomalu chystají na odlet do teplých krajin. Jen si tak říkám, kam poletím ja? Na jih, k řece, do hor... No uvidíme a možná se i dozvíme! Každopádně podzim je tu a podzimní nálada přijde také.

Podzimu zdar, zvířátkům zvlášť!

Normální

Sbalit, vyrazit, užít, tak nějak může vypadat normální den, v normální rodině. Ať už se jedná o cokoliv, pořád je nutné to někam dát, nějak zabalit, jistým způsbem připravit. No a pak už jen vyrazit a využít. Ať už je to výborná svačinka pro vašeho miláčka, nebo papuče do školy, či taška s věcmi do práce. Vždycky děláme totéž - připravíme, sbalíme, vyrazíme a pak už jen užíváme a užíme!

Tak normální den s normálními starostmi i radostmi....

Jak říct?

Jk říc, chci tě a nebýt vulgární?
Jak říct, miluji tě a být originální?
Jak, říct, vážím si tě a nebýt sentimentální?
Jak říct, jsi mé všechno a nebýt legrační?
Jak říct, jsem šťastná a nebýt smutný?
Jak říct, mám ráda barvy a nebýt žlutá?
Jak říct, co srdce skrývá a být stále svá?

Jen slova vždycky nestačí, to slunce všechno roztáčí.
Ty i já jsme tady, jen na kratičký slunečný den.
Proto mějme se rádi, ať není to jen sen!
Realita, mentalita, fatalita to je síla, to je život!
Plný lásky, plný zpěvu, život pozná radost, něhu.
Je dobré jej žít a všude slola lásky mít....

Správná slova, ve správný čas, pro správné lidičky!

Púův koutek

Každý máme na světě svůj malý koutek, kam se utíkáme ve chvílích radostí i starosti. Pro jednoho domácí prostředí, pro druhého klidné místo v přírodě. I já mám své místo, které je jen moje. Vstupuji do něj pomocí vzpomínek, slov, střípků kouzel, vůní a dějů. To místo je v nejzazším koutku mé duše, kam ani slunce nezasvítí, pokud mu to sama nedovolím... Je to klidný prostor pro rozjímání, pro radosti a starosti. Říkám mu má myšlenkova. I medvěd Pú má ze mě radost, i on sem může, se všemi svými kamarády. To pak všechno ožívá, barví se stokorcově a voní expudicí...

Každému jeho koutek plný radostí a bez choutek!

Den

Den se střídá s nocí, tak jako se střídají nálady člověka. Jednou jsme na sebe pyšní a jsme se sebou rádi, jindy bychom nejraději nevylezli z postelí. Proč je tomu tak? A kdo řídí naše vnitřní pochody? Zřejmě odpovíte, že naše okolí. Já si ovšem myslím, že mnoho věcí ovlivňujeme my sami. Už tím, jací jsme, jak vnímáme svět kolem sebe, jaké máme zásady a požadavky. Sama dobře vím, že i když se cítím špatně a nechce se mi nikam jít, ani nic dělat, tak se snažím vše překonat. Vždyť, proč se má mé okolí na mě dívat? Proč bych měla zhoršovat den i jim. No a když mám báječnou náladu a vím, že nic není problém a já sama jsem krásná, pak je mi krásně. To mám sluníčko nejen na obloze, ale také u sebe v duši. No a právě tyto sluníčkové dny mám nejraději. Svět se mi zdá krásnější a růžovější, lidé milejší a mé srdce, to je otevřeno všem krásným zážitkům i milým lidem. A kolik jich na světě je!

Zajímavý den se sovou, či zajíčkem všem milým lidem ...

Výsledková

Otázka je jasná, jak to dopadne? Výsledek nejistý, závislý na řadě činitelů, které už teď neovlivním. Můžu doufat, můžu si přát, můžu věřit, ale výsledek bude jistý. Čísla a těla nelžou, klamat nás mohou pouze naše smysly! Vytrvám a výsledek si užiju....

Klidné čekání a příjemné výsledky!

Jen jednou ...

Život je tak krátký a my si ani nestačíme všimnout, že se pomalu ale jistě blížíme tam, kam každý musí sám. Proto je asi dobré, hodně brzy si uvědomit, že je potřeba dělat věci vždy, když je k nim příležitost a nic neodkládat na příště. Nikdy totiž nevíme, zda nějaké přístě ještě bude. Proto poskytujme dobro, lásku, radost, štěstí, vždy, když můžeme. Vykonávejme všechny činnosti tak, jako bychom je konali naposled! Něžnosti, které můžeme někomu projevit, ukažme a nečekejme na později. Nezanedbávejme své blízké a milované, protože náš život je tu jen jednou a to právě teď...

Jedinečný den, s jedninečnými zážitky i osobami, všem!

Zápolení

Bojovná nálada je základem přežití ve společnosti. Člověk neustále bojuje o své místo na světě, o své místo v práci, o své místo v životě, o své já... Některý boj je klidnější, jiný je doprovázen řadou drobných šrámů a ústrků. Já jsem přesvědčena o tom, že cokoliv si člověk vybojuje, cokoliv se mu podaří s jistou dávkou vlastního sebezapření, to je pro něj velmi cenné. Já si vážím všech svých výzev a bojů, které jsem zdolala! Ať to bylo studium, vysoké hory, zrádné řeči, zdravotní komplikace.... Každý boj měl své bojiště, svůj sporný i vítezný bod, které bylo potřeba překonat a zvítězit. Někdy bylo vítězství sladké, jindy bylo s nádechem trpkosti a hořkého kalichu. Většinou však byly mé boje zakončeny krásným vítězstvím síly ducha i těla. Proto nezříkejme se bojů, ty nás učí zodpovědnosti k sobě, svému životu i našemu okolí. A navrch nám pomohou zocelit svaly i mysl.

Bojovnou náladu, s dostatečnou mírou odvahy a chrabrosti, všem!

V koutě

Sedávej panenko v koutě, tvoje příležitosti najdou tě! Tohle možná platilo za dob našich babiček, ale dnes rozhodně není od věci, umět se poprat o své místo na světě. Nikdo si ani nevšimne, že se kolem točí dívčina, všechno umí, všechno zařídí, moc toho nenamluví, je vždycky připravená. Za to středem pozornosti vždycky bude ta, která je krásná, sebevědomá, byť v hlavě sláma. Krásná tvář i krásné tělo jsou dnes devizou, která prodává a činí. Stále platí, že sebevědomí je víc, než znalosti. Pokud budu tvrdit, že všechno umím, všechno znám, všude jsem byla, tak nebudu označena za Brouka Pytlíka, ale právě naopak. Pokud k tomu budu ještě krásná, pak mám vyhráno. Co ale udělám, když moje sebevědomí je více než pod bodem mrazu, každodenní starosti mi přináší spoustu problémů! Přestože se umím povznést, přestože vím, jak věci řešit, přestože mám mnohé zkušenosti, co je mi to platné, když stejně stojím v koutě a jsem jen pouhý stín? Snad kdyby od všeho bylo každému dáno, byl by svět ideálnějším místem pro život, ale možná také ne... Proto nezbývá než bojovat, snažit se, pozvedat svou hlavu i hlas vždy, když je to potřeba.

Kouty jsou pro pavouky, život pro ty, co chtějí žít!

Stromová

Stromy - mlčenliví svědci dějinných událostí. Rostou, kvetou, sílí, pozorují a mlčí. Kdyby uměly vyprávět, člověk by jistě zmoudřel, prozřel i zkameněl. To co musí vstřebat strom, když maličkými doušky vede vláhu od kořenů, až k listům, to by vstřebal málokterý živý tvor. Snad proto bylo stromům dán jejich účel, růst, chránit člověka i zvířata před slunečními paprsky a nepřáteli. Vytvářet potřebný stín, dávat potřebný kyslík, zdobit, dělat radost a pestřit všednost každodenních dnů. Stromy svou silou, pevností, stabilitou, rozvážností, ochranou i radostí, jsou vzorem pro každého z nás. Zkusme přemýšlet, určitě najdeme i další důvody proto, stromy chránit, opatrovat i ošetřovat.

Strom každému uvážlivému jedinci!

Překotná

Srdce buší, adrenalin v těle stoupá, v uších mi zní ta špatná slova, která snad ani špatná nebyla. Přesto jako o závod přemýšlím, proč se děje, zrovna to, co prožítám? Proč všechno kolem mě útočí na mou psychiku svými pařáty? Proč se nedokáži obrnit před zlobou, která je ve slovech i činech? Asi proto, že od nejbližších je zlé slovo ještě horší a bolestnější! Sama se snažím nepronášet slova, pokud vím, že by mohla ublížit, ale jak se zdá, některým lidem to problémy nedělá. Hovoří, vodopád slov letí a dopadá, tu na úrodnou půdu, tu do hlavy, jindy do srdce a pálí... Ideální obranou je protiútok, jak ale útočit na neviditelného nepřítele? Víte, že tam je, že číhá, že čeká na vaši chybu a pak zaútočí! Asi se rozpomenu na dobu svého dětství a opráším okřídlené heslo, buď vždy připraven! Na radost, na lásku, na starost, na chásku....

Bezbřehý klid a mír pro překotné duše!

Procházková

Není nad procházku na čerstvém vzduchu, v krásném prostředí s mylým člověkem. Ještě dneska ráno jsem si myslela, že opět prožiju deštivý den plný nepříjemného pocitu a uzavřenosti v domácím prostředí. A stačil malý impuls a radost byla na světě. Skoro celé dopoledne jsem měla manžela jen a jen pro sebe, čas se zastavil a byli jsme jen ma dva, tichý déšť a zelené arboretum kolem. Ideální balzám na rozjitřenou mysl, pohlazení po duši a uklidnění i těch nejhorších představ.... Příjemná kombinace na to, jak být spolu a být spolu rádi.

Klidnou procházku a žádnou zacházku s pejskem na provázku, po celý zbytek dne!

Pistolnice

Já, rozený pacifista, jsem se dnes proměnila v bojovníka-pistolníka. V zápalu hry jsem si ani neuvědomila, že držím v ruce synovu pistolku a střílím na neviditelného nepřítele, jako o závod. Uvědomila jsem si, že by člověk nikdy neměl říkat nikdy, protože nikdy neví, kdy se jeho nikdy promění v někdy. Také jsem říkala, že nikdy nekoupím synovi pistolku, nikdy si nebude hrát na vojáky, nikdy nebude honit nepřátele. A je to tu, nejen, že máme pistolí hned několik, hrajeme si běžně na vojáky, ještě ke všemu známe i své nepřátele a ty se snažíme zastřelit! Někdo by řekl nedůslednost, ale já vím, že nutnost. Jinak by syn nebyl klukem a já pistolnicí. Takže příjemnou hru a mnoho zážitků s těmi, které máme rádi!

Zbraním klid a míru zdar, pistolnicím, pak nazdar...

Angažovaná

Být do něčeho zapálený je ideální předpoklad, že se věci podaří. Někdy stačí pouhé nadšení a věci se dějí, tak jak člověk chce. Jindy musíme vynaložit dost síly a energie, abychom pohli maličkým kamínkem. Nikdy dopředu nevíme, co a jak se bude vyvíjet. A v tom já vidím kouzlo života. Nic není jasné a přitom všechno můžeme ovlivnit. Každičká věc se dá předpokládat a přesto nejsme schopni být všude tam, kde bychom být měli. Je dobré, když se nadchneme, zajímáme, zkoušíme, testujeme, ale vždycky bychom si měli zachovat klidnou mysl i hlavu, aby změny nebyly příliš razantní, nebo překotné. Každá angažovanost potřebuje svou drobnou úpravu, každá úprava pak zaangažování příslušných prostředků, lidí, věcí i skutečností!

Dlouhý život plný optimismu a nadšení všem...

Nadějná

Nikdy není moc pozdě na to, říct svým blízkým, to co je nejdůlěžitější. Mám Tě ráda! Potřebuji Tě, protože jsi moje slunce, moje světlo, moje radost, moje starost, moje kouzlo, moje zdraví, moje všechno. Vím, že jsou to jen slova, ale vždycky potěší. Nenajdete člověka, který by je rád neslyšel! I nejzatvrzelejší srdce povolí, když uslyší ta láskyplná slova radosti a naděje na lepší zítřky. Není dobré váhat a říkat si, řeknu mu to až bude příležitost, pohladím ho, až bude čas, pochválím ho, až bude mít větší úspěch. Ne, slova říkejte vždy, když přijdou do srdce a na jazyk. Nikdy totiž nevím, co bude za pár minut a zda bude ještě příležitost slova vyslovit. Proto chvalme, laskejme, hýčkejme a mějme se rádi, v tom je dostatek naděje do budoucnosti!

Hledejme život, najděme naději...

Nepříjemná

Znáte ten pocit, kdy si říkáte, tohle přeci musí skončit! Já už to déle nevydržím. Tohle jsem si nezasloužila! Takto nějak se cítím od samotného rána a snažím se pochopit, proč? Nic špatného se mi neděje a pořád je tady naděje na změnu, na radost, na lásku... Pořád je dost prostoru pro pochopení, sblížení, vzájemného poznání a uznání. I přesto, že tohle všechno vím, nedokážu se ubránit pocitu, že něco není v pořádku. Nespravedlnost, nepříjemnost, zmatek a stres se provází, kam se hnu. Jen běž od mých dveří, od mého srdce i duše, já tě nechci a nebudu posluchat. Já jsem silnější, vyrovnanější a klidnější, než jsi ty! Mě nedostaneš, já mám něco víc, co ty nikdy mít nebudeš. Já mám drobné andělské světýlko, které rozzáří vše kolem mě. Dělej si co chceš, mě neudoláš!

Nalezení rovnováhy a zachycení klidu pro všechny neklidné duše...

Grilovací

Grilovací sezóna už pomalu končí a u nás ještě ani nezačala. Proto bude dnes ve znamení pobytu ve volné přírodě a letního grilování. Nejsem si totiž jistá, zda bychom se jinak k této letní zábavě ještě letos dostali. Proto už je nachystané maso, zelenina se chladí v lednici a možná bude i něco lákavého k pití. Těším se jako malá, že si užijeme klidné odpoledne se svými kluky a rodiči. Hurá, budu je mít jen pro sebe a ještě si užiju grilování. Nádherné vyhlídky, na příjemnou neděli, která bude jen o nás!

Klidný den plný duševní i tělesné potravy všem...

Poklidná

Užívám si poklidné sobotní ráno, sluníčko krásné svítí a zdá se, že bude příjemný podzimní den. Sice jetě nevím, co s načatou sobotou, ale už teď vím, že bude poklidná. Nějak to člověka na sklonku týdne táhne k tomu vypnout, odpočinou, odreagovat se od běžných pracovních povinností. Doufám, že i já budu mít štěstí a podaří se mi strávit část dne pouhým poklidným pozorováním toho, jak věci samy jdou. A věřte, ony opravdu samy jdou! Není nutné neustále dohlížet, kontrolovat, zaskakovat, přizvukovat, či jinak pomáhat. Někdy se věci stanou, tak jak se stát mají a naše přítomnost či nepřítomnost na tom nic nezmění. Proto si užívejte poklidného dne, po celotýdenním koloběhu si jej určitě zasloužíme!

Sobotu jako vymalovanou všem...

Proměna

 Od malička slýchávám, že změna je život. Dosud jsem si nezvykla na fakt, že věci se mění, jako obnošené ponožky. Existovala, až do dnešního dne, místa, která se po léta neměnila. Součástí bylo neměnné prostředí i obsah. Dnes už tomu tak není, můj veřejný azyl vzali do rukou jiní a změnili je k nepoznání. Změna vlastní podoby mi tolik nevadí, na šedou barvu se zvyknout dá. Ale aby se knihkupectví proměnilo v prodejnu knih i spotřebního zboží, tak to opravdu nepřekonám. Jsem dlouholetou a aktivně nakupující knižní příznivkyní. Knihy nejsou jen mojí zálibou, ale i pracovní náplní. Proto oblíbené knihkupectví vnímám jako svůj osobní prostor, který mě vždycky vítá typickou vůní knih. Je to místo klidu, odpočinku, radosti z nových i starších knih, které si lidé chodí prohlížet, zajímat se, číst! Ale spotřební zboží, hrnečky, vázičky, misky a jiné zboží přeci ke knihám nepatří! Kladu si tedy otázku, co se stalo s knihami? Co se stalo s dobrým knižním vkusem lidí, kteří knihy nabízí čtenářům? Kdo vlastně prodává knihy - autor, sama kniha, distributor, prodejce, knihkupec? Nestanou se za chvíli knihy pouze drobným "nechtěným" přívažkem jiného spotřebního zboží? Za sebe doufám, že nikoliv a odpovědní pochopí, že knihy mají také svou kulturu prodeje! Specifickou, voňavou, tichou, radostnou i tajemnou zároveň...

Knihy knihám a jejím čtenářům!

Jménování

Každý máme své jméno, něco pro nás znamená, něco nás s ním spojuje. Už jako dítě jsem přemýšlela nad tím, jak rodiče určují jména svých dětí. Pokaždé jsem se ptala, proč zrovna já musím mít tak neobvyklé jméno? V dospívání jsem často pátrala po jiné dívce, slečně či ženě, která by se jmenovala jako já. Bohužel jsem nebyla úspěšná a docela jsem si přála jmenovat se tak nějak normálně, obyčejně. Uběhlo pár let, já jsem dnes ve věku rodiče a jsem hrdá na to, že mé jméno je neobvyklé. Minimálně proto, že si mě všichni zapamatují a jsem díky tomu vyjímečná. To co se mi jako malé holce zdálo nepříjemné, už dnes beru jako svou raritu. Chráním si ji a cením si odvahy mých rodičů, kteří se vzepřeli všem v okolí a zvolili pro mě to neobvyklé jméno! Díky za něj, díky němu jsem i já obyčejně neobyčejná....

Ať žijí Jindřišky a Jindry zvlášť!

Složitá

Složitá a přesto tak jednoduchá jsou lidská rozhodnutí. To nad čím si lámeme hlavu několik dnů či let je rozklíčováno během pár vteřin. To co nepromýšlíme se komplikuje a vyžaduje nová, a ještě složitější rozhodnutí. Kdo ale může vědět, jak je to doopravdy? Jak se zachovat ve chvílích, která vyžadují rychlá i správná rozhodnutí? A jsou vždy přesná? Asi kdybychom měli na vše čas, promýšleli různé aspekty našich životů, tak bychom nedělali chyby. Ale také bychom ničeho nedosáhli, protože bychom byli pořád na začátku. Ono je asi velmi důležité umět se v pravou chvíli dobře dozhodnout a pak si za svým rozhodnutím stát. Ať je jakkoli složité, komplikované či komplexní, je svobodné a v tu chvíli to nejlepší!

Správná rozhodnutí a prostá vysvětlení všem...

Upřímná

Upřímnost - zase jedna vlastnost, která mi dost komplikuje život. Jak někomu sdělit, neublížit a přesto zůstat čestný k sobě i druhému? Jde vůbec skloubit přímost, přímočarost, otevřenost, opravdovost i bezelstnost? Může být v dnešním světě člověk úpřímný? Nebo se pohybujeme světem, hrajeme naše určené role a snažíme se jím dostát co nejlépe! Nevím a přesto vím, že moje upřímnost mě už stála mnohá zaváhání, řadu trapných i nepřímých závěrů. Je těžké žít, natožpak být a ještě něco ctít! Snad jednou pochopím i já, že taktikou a správnými vztahy lze dosáhnout více, něž upřímným slovem a otevřenou reakcí.

Přímý pohled do nepřímé reality pro každého opravdového človíčka...

Roční

Nechce se mi ani věřit, jak rychle se otočil rok. Dnes je tomu právě jeden rok, co jsem si vzala za cíl, pro každičký den napsat krátký vzkaz. Zastavení, zamyšlení, osobní zhodnocení, pohled na život a na svět. A podařilo se! Ne vždy to bylo jednoduché, ne vždy bylo o čem psát, ne vždy jsem měla dostatek inspirace. Přesto se to podařilo, někdy víc, někdy míň, ale je to tu. Jsem na sebe ohromně pyšná, jak jsem to zvládla a do budoucna si dávám slib, že nepřestanu a půjdu dál. Ono takové malé psaní, tedy když se pak spojí do jednoho celku, nejen že dává tušit cosi o člověku, ale také vytvoří rozsáhlejší text. Jen jej učesat, doupravit a hurá s ním ke čtenářům... Pro tuto chvíli se ovšem budu držet svého předsevzetí, každý den zachytit jednu z vlastních myšlenek, a co z toho bude dál, tak to se uvidí.

Ještě jednou vše nejlepší, hodně dobrých nápadů a klidného psaní i do budnoucna!