Návratová

Poslední den přechodu se přímo vydařil. Sluníčko nás vylákalo z postelí už časně z rána. Proto jsme nemeškali, sbalili věci a po vydatné snídani jsme se vydali vstříc novým dobrodružstvím. Postupně jsme stoupali podél Studeného potoka, až k Vysokému vodopádu, jinak přezývanému Jesenické Niagáry. A pak výš a výš, až jsme se dostali k dobrému obědu. Mňam, chutnal moc dobře! Pak se zkulit kopce a hurá na chatu... To, čemu jsme na začátku nevěřili, se stalo skutečností. Jsme tady, šedesát kilometrů v nohách, protažen každičký sval v těle... Zvládli jsme to, zvládli jsme to společně a šlo nám to výtečně...

Krásné návraty a šťastné poznání, co chmury zahání, všem dobrým lidem!

Eduardí

Cesty se zase kroutí, kopce zvedají a padají. A kde jsem já? Putuji krajinou, sleduji výhledy a šlapu, seč mi síly stačí. Přede mnu kráčí kluci a všude kome nás vítr, slunce a čistý pohyb. Užívám si sportu na čerstvém vzduchu a snažím se být v pohodě. Jen v závěru už nezbývá tolik síly, kolik by člověk chtěl mít. Ale vydržíme, doplazíme se až k branám hotelu. Hurá, je to za námi a zítra zase nanovo...

Krásný den a růžový panter po celou noc!

Mechová

Mech, šišky a větvičky, kdy už budeme u chatičky? Krok sem, krok tam, vzhůru stoupám. Kilometryy ukrojuji, jako máslem prošlapuji. Za chviličku už jsme v cíli, palouček se ve slunci třpytí. Dobré jídlo, dobré pití, to je krásné živobytí. Nohy bolí, tělo pálí, v mechu už se zase válí... Mlha, vlhkost, zima na kost. Zahřeje nás procházka, kdy slunce hřeje a není to zacházka. Těšíme se z mechu, vody, kapradí, kde i kačenky si rády zadovádí. Cesta tam a cesta zpět, zítřek nám bude závidět.

Cestovní a putovní den plný zážitků!

Závěsová

Sluníčko se střídá s deštěm, občas vítr zalomcuje okny a pořád je lét. Další den připravený k aktivnímu odpočinku. Přespání, snídání a pak zase malování. Práce je pořád dostatek a také mnoho ochotných rukou, k jejímu zdolání. Chvíli je klid, chvilku to vře a nakonec je udolán každý drobný i větší zádrhel. Koberec je čistý, oběd na stole, malinovka v kofole a závěs na okně. Prostě věci jdou jak mají, počasí se také snaží a nám nezbývá než říci. Díky za další den, ve společnosti těch, co máme rádi.

Závěsem ke kráse i klobáse!

Odveď mě!

Opustí mě někdy pocity viny a špatnosti? Dokážu otevřít sevřené pěsti a volně dýchat? Srdce mám až v krku, tělo v křeči a v očích pálí slzy. Těžko si dovedu představit život bez těch, kteříí tu jsou se mnou. Chtěla bych se nechat odvést do krajiny lásky, přátelství a ochránit vše, co mám. Mít možnost zachovat vše současné pro budoucí. Nemuset se strachovat z budoucnosti a čerpat z minulosti pro dnešek i zítřek. Snad jen láska dokáže napravit křivdy, vyléčit nemoci a ukidnit zjitřené duše. Ostatní ztracené třímají v rukou andělé, minulost nám neumírá, je tu, pouze dřímá. V každém z nás, pro nás, v nás. A až přijde správný čas, nebeské mocnosti jednou provždy zhojí naše soužení a my začneme znovu a svoji. Hned teď, od zrození...

Odveď mě tam, kde domov mám!

Bělobová

Malíři a malířky by nám dnes zavíděli naši práci. Všude to voní terpentýnem a bělobou. Stěny se pomalu začínají proměňovat a projasňují svá temná místa. Tam, kde se ještě před chvílí proháněli pavoučci, už teď se všechno krásně bělá. Uvnitř nám to voní novotou a naše ruce jsou čím dál  víc unavení. Vracíme se v čase. putujeme vrstvami barev i našich životů. Až zde zjistíme hloubky našich dnů a společných zážitků. Tak si tak pro sebe říkám, kam se podělo těch posledních dvace dva let? A kam spěchal naše společné žití? O čem všem mohou vyprávět tyto stěny? Ne mlčte, já se ve vzpomínkách projdu sama. to dobré osvěžím a špatné vypustím. Koncentruji se a večer zjistím, že to byl krásný čas. A ještě krásnější a voňavý mě s vámi čeká!

Bělostné vzpomínky na naše blbinky ....

Samurajská

Meč se leskne, je to září, ve mě duše se opět tváří. Chce si hrát či chce tu být, jak mám šogúna překvapit? Netuším co zvolit mám, jakou taktikou ninju udolám? Hra se kroutí, všude proutí, kam jen oko dohlédne, bojovníka zahlédne. Bojovná i zbrojní síla, na kolena mě posílá. Nevzdám se a zvítězím, koncentrací je porazím. Gejša přijde na pomoc i dechová cvičení mají svou moc! Taktika se vyplatila, šogúna právě porazila. Vítězství je sladkým snem, provází mě celým dnem. A pak že se nudit můžem, my vše přec hrou přemůžem. Veselí i úsilí chmury naše vždycky rozptýlí. Nuda na nás nemůže, samurajský meč vždycky ji přemůže...

Hrou a taktikou za veselestí velikou!

Kopřivová

Zelená se mění ve žlutou, mnohdy až ve spálenou. Země je vyprahlá a každý krok je slyšet na sto honů. Rozpraskané záhonky touží po vláze. Přestožš teplota nestoupá, rostlinkám současné počasí nesvědčí. Vystrkují své kvítky a vyhlíží déšť. Na obloze je ovšem pouze slunce a zase slunce. Jediné kapičky vláhy dodáváme konvemi a mě se zdá, že květiny za ni děkují. Listy pomalu zvedají své stonky a radují se z mála životodárného moku. Co však roste i v suchu je plevel. A těch konpřiv, pálí jako pokaždé! Ruce mám spálené, pupínky naskakují. Já se ale nenechám zastrašit! Za ten děkovný pohled mých záhonků a květinek stojí každé kopřivové požahání...

Kopřivám zmar, květinkám zdar, dešti nazdar!

Volná

Už dávno nejsem volná a chce se mi spát. Už dávno nejsem shodná a musím se prát. Už dávno nejsem klidná a chce se mi řvát. Už dávno nejsem slibná a přesto mě má rád. Je toho tolik, co chtěla bych dát. A přesto mi nezbývá, než si jen přát. Až budu větší, bude vše lehčí. Až budu moudřejší, nebudu včerejší. Budu mít znalosti, jak si přát radosti. S láskou a pokáním, budoucnost doháním. Šlapu ji na paty, funím ji na záda, vždyť už jsem tady a je to paráda. Těšení pomohlo, čekání přemohlo, já už se nehoním, časy své dohoním. Každičký okamžik sílu má volnosti, je to jen v hlavě mé, kolik si připustím. Volnost je svobodou a já jsem za vodou, mám tu své medvědy, kteří nic nevědí. A přesto šťastná jsem, že je mám pod nosem. Jsou mojí svobodou, jsou mými ochránci a já se těším zas na společnou legraci! Volnosti užijem, spolu ji prožijem. Budeme stoupat a taky se koupat, pak zase na chatě volně se toulat...

Volnost a svobodu, pro rodinnou pohodu!

Rozmažená

Teploty dosahují svým vrcholů, sucho se zdá být nesnesitelným problémem a lidé se snaží ochlazovat svá rozpálená těla různě. Někdo se naloží do vody, jiný se chladí studentým nápojem a další zase odmražuje chladičku. Každý ovšem využívá všech sobě dostupných prostředků, aby dosáhl jistého stupně chladu a pohodlí. Jistě není nic příjemného být zpocený po celém těle a nechat se koupat ve vlastní potu. Ale na druhou stranu není přeci žádným problémem zajistit si přídavná chladící zařízení. V těchto dnech by se nám jistě hodily vědmosti starých mudrců, kteří věřili, že teplo je odrazem optimismu. Tak si tak říkám, že naše společnost musí být čím dál více optimistická, protože teplých letních dnů každým rokem přibývá. Naoko se tváříme jako realisté, se sklony k pesimistickému pohledu do budoucnosti a opak je pravou. To naše dobrá nálada nás rozpaluje a sluníčko ji v tom jen podporuje. Jak jinak si totiž vysvětlit fakt, že venku zuří subtropické počasí a tady je zima jako v ledničce. Ne že bychom byli pesimisty, ale asi není náš optimismus správně rozpálen, aby mohl ohřívat studené ruce a chladné tělo. Teď to zachrání peřina, zítra možná svetřík a pak už jistě rozmrznu a budu i já optimistou...

Krásný den plný mražených pochoutek všem!

Dezorientační

Všude kam se podívám, všude kudy procházím, narážím na mediální sdělení, útočící na smysly člověka. Jsme neustále konfrontování s novými možnostmi automobilů, vybranými účinky léků a zajímavým dopadem rozhodnutí, která se tváří jako čistě subjektivní, ale nejsou. Stále častěji řešíme následky naší mediální slepoty a propadáme se do vlivu cizích rozhodnutí. Moderní společnost nám zprostředkovává mnohé nabídky, které jsou ovšem spojeny s konkrétním řešením. Pokud se mám orientovat ve všech jeho nabídkách, musím být obezřetná a důsledná. Nelze se tvářit jako někdo, kdo se chová bezpodmínečně a pak si klást podmínky. Není možné získávat výhody na úkor nevýhod jiných. Vždycky bychom měli umět rozeznat, zaměřit a určit svůj orientační bod v běhu světa médií, sdělení a informačního chaosu. Měli bychom si být vědomi naší důležitosti, a to v každém drobném rozhodnutí, které nás posouvá. Našim úkolem je tedy nazebloudit v hustém lese oznámení a mediálního chaosu. Jen tak se nám podaří vyhrát náš boj proti dezorientaci a mystifikaci. Neptejme se, zda má život smysl či ne, protože má takový význam, jaký mu sami dáme....

Orientaci a správný směr, bez pověr!

Prací

Voda hučí, němé pohledy mě provází, plyš se pomalu namáčí a prací prášek začíná účinkovat. Občas je potřeba udělat věci, které odkládáte na dobu, kdy bude víc času, kdy se bude víc chtít, kdy bude lepší konstelace hvězd. A když ten čas nastane, zjistíme, že to zase tak hrozné není. A má to řadu výhod, pomazlit se s každým plyšákem, vidět jej jako malou zmoklou slepici a ta vůně rozkvetlých zahrad. A jak se najednou rozzáří očička tlapičky i čumáčky našich miláčku, tak o tom ani nemluvím. Je to prostě nádherný pocit, který bychom rádi zažívali častěji. Tak proč se do toho častěji nepustíme? Netuším, ale dnes mám rozhodně příjemný pocit z dobře vykonané práce, kterou zdobí mnohý vypraný úsměv a čistá pacička!

Krásný chlupaťoučký den každému plyšáčkovi..

Metová

Životní cíl ke kterému kráčím, cestou necestou, lesy i horami, parky i knihami. Utíká přede mnou, ztrácí se, vyplouvá. Já se však nezvdávám, jsem holka šikovná. Cíl je tu, cíl je tam, já se ho dopátrám. Neuhnu, neslevím, úspěchy oslavím... Hlavu si postavím, rychlost už zařadím, cíl je tu, cíl je tam, pomalu rozkvétám. Snaha se raduje, tělo u stávkuje! Neujdu ani krok, to byl zase jednou rok. Nahoru, na vrchol, roste tu jen koukol. Já chci však barevnost, krásu a nádhernost! Nevzdám se, vytrvám, plevel svůj vytrhám, zasadím květiny, pro další hodiny. Květiny vykvetou, svou krásu představí, já se též překážkám s odvahou postavím! Mety své dobudu, bez falše a přeludů, k cíli si dokráčím, květy i bodláčím. Cesta má, kličky zná, já se jich nebojím, já to tu ustojím!

Za dosažení cílů a ještě dál, kdopak by se jich jen bál?

Trvání

Výdrž je jednou z mála vlastností, která se pomalu ztrácí z našich životů. Rychle probíháme dny, kvapem děláme závěry, chvatně řešíme problémy a uzavíráme se v kruhu spěchu, shonu, mamonu a hromadění. Kam se ztratila vytrvalost, houževnatost a vůle k překonávání překážek? Kde jsou zástupy trpělivých a spokojených mužů a žen? Mizí nám před očima a zůstává jen nostalgická vzpomínka na krásné, láskyplné a usměvané vztahy našich prarodičů a rodičů. Nevzdávali se při prvním neúspěchu, bojovali za své společné životy, vytrvale tvořili hodnoty a pomalými kroky spěli k moudrosti. Dnešní mladá generace chce mít všechno hned! Problémy se neřeší, ty se odkládají, nebo ukládají a raději než kompromis se volí zaryté trvání si na svém. Takto ovšem nelze stavět svět. Je křehkou rovnováhou věcí, které mají svůj vznik, vývoj, stárnutí a zánik. Každé má své trvání a každý má nárok na své bytí. Zkusme se tedy povznést nad malichernosti a vytrvejme. Výsledek bude stát za to! Příjemný pocit, že jsme to dokázali, i když to nebylo jednoduché, bude tím nejkrásnějším dárek pro každého z nás. I tak si lze dokázat, že za něco stojím, když tu stojím a všechno ustojím...

Den plný vytrvalosti a houževnaté neúnavnosti! 

Rovinatá

Svět není plochým místem, bez kopců a údolí. Každé místo naší planety je něčím zajímavé a má svou hladinu poznání. I v každém jedinci je uvězněna poměrně obsáhlá paleta volnosti. Od přísné spjatosti se vzděláním, až po stav negramotný. Přestože se chlubíme neustálým rozvojem funkční, informační či technologické gramotnosti, na tu nejdůležitěší zapomínáme. S myšlením člověka není spojen jen rozvoj jeho fungování ve společnosti, ale také jeho chápání sebe sama, duševní a duchovní stránky lidské podstaty. Snad proto bychom právě dnes měli rozvíjet zejména rovinu poznávacích schopností, které nás dovedou k duševní gramotnosti. Každý z nás bude schopen zapnout ve stejnou chvíli nástroje paprskovitého přemýšlení, vytvořit si pojmové rámce a příklady nekonečných možností spojení. Cílem je dosažení roviny velkého mozku, vedoucí k jeho všestrannému využívání. A jak to dokázat? Na co přesně se zaměřit? Využijeme-li letitých receptů, pak Da Vinciho princip je tím nejznámnějším. Pro rozvoj duševně gramotné mysli doporučue studovat vědu a umění, dále umění vědy, rozvíjet lidské smysly a uvědomit si spojení jednotlivých věcí mezi sebou. A pak, že myšlenky starých generací jsou zastaralé. Tohle je přeci dokonalý návod, jak dosáhnout duševního klidu a gramotného člověka. A pak už je jen krok k rovině duševně gramotné rodiny i společnosti. Já jen doufám, že tuto potřebu vzdělávat ty, kteří vzdělávají, v sobě nenesu sama! To bychom se pak  dočkali jen duševních chorob, nikoliv vysněného poslání. Neustávajícího duševního růstu, komunikace, učení se, kretivity a lásky..... Vím, že co se má stát, to se stane, ale pojďme se pokusit tomu malinko pomoci.

Pomocnou ruku paprskovitému myšlení a zářivé budoucnosti!

Čistotná

Každodenní očista těla pečuje, chrání i osvěžuje. Bežný rituál, který budujeme si budujeme od dětských let. Co nás však nikdo neučí, je fakt, že stejně jako potřebuje očistu naše tělo, potřebuje ji i naše duše. Kde ale seženeme sprchovací gel na očistu lidské duše? Existuje návod na duševní koupele? S přibývajícím shonem a zvyšujícícm se věkem, je udržování správné čistoty těla i duše velmi důležité. To co mladý organismus hravě zvládne, to starší mysl těžko chápe, natožpak s daným pracuje. Snad možná proto bychom si měli již od raného věku budovat svá klidná místa k meditaci, cvičení, posilování obranyschopnosti duše. Tedy taková místa a časy, které nám pomohou s regenerací a relaxací po všech stránkách. Uklizená duše, je jako uklizená skříň. Září novotou, čistotou a zve k prohlédnutí. Vše tady má své místo, nenastává chaos a každý kout je očištěn od nenošeného, neznámého a nevhodného. Najednou nic není problém a všechno má své řešení. A jak málo k tomu stačí. Kousek hadříku, mýdlo a meditační soustředění. Nečistoty se vyplavují a zůstává jen zářivý jas a barvy...

Klidný stav duše je uměním těla a pozitivního myšlení!

Noclehárna

Ticho potemnělého bytu ruší jen drobné zvuky z venčí. Svěží ranní vzduch ke mě proudí z otevřených oken. Já tu sedím u lampičky, v ruce knihu a čtu. Snažím se zapamatovat si podstatné informace, vytvářím si poznámky, sepisuji úkoly a odpovídám si na otázku. Dělám vše efektivně a bude mi to k něčemu? Poznamenávám, barvičkuji, aby monotónnost neovládla moje konání. Přesto cítím, jak se mi pomalu klíží oči, hlava padá na stranu a spánek se pokouší ovládnout mé tělo. Netrpím snad i já spavou nemocí? Nekousla mě snad moucha tse-tse? Ale kdeže, to jen stereotypní způsob učení, hledání poznámek a ověřování si poznatků mi nedovolí roztáhnout křídla a letět. Stále ještě dostatečně nevyužívám všech možností svého mozku, odděluji jeho pravou a levou část. To potom způsobuje i moji tendenci ke spaní. Patřím k té skupině lidí, kteří si umějí spát poznámky, vytvářím si zápisky, ale většinou me proces samotný uspává. Jak to mohu říct? Jednoduše, chce to barvu, chce to styl, chce to dobrou karmu, chce to dril! Není to nic jiného, než popustit a roztočit naplno soukolí naší inteligence, propojit pravou a levou hemisféru a zaměřit se na plné využití šedé kůry mozkové. Vím, že nechci spát, nechci zbytek života prožít v noclehárně vědění. Chci objevovat, zjišťovat a pamatovat si to, co mě naplňuje, obohacuje a rozšiřuje mé poznání...

Všichni máme mozek, ale jen někteří se jej už naučili používat!

Mediální

Všichni dobře známe mnohé mediální kauzy, které jsou probírány v televizi, rozhlase či novinách. Mnohé z těchto událostí jsou záměrně rozšiřovány, aby zabránily pochopení podstaty problému. Oficiální média se snaží zachovat přirozený proces informování, ovšem většina naší populace se obrací na komerční mediální sféru. Položme si proto otázku, zda chceme znát pravdu, nebo potřebujeme vědět, čím se baví obžalovaný ve vazbě? Čemu prospějí fakta o vizáží obviněného, když podstata prolému je jinde? Honbou za bombastickými aférami a kauzami, jsme ztratili nejdůlěžitější prvkem médií, objektivně informovat, nestranně popsat a věcně vysvětlit. Přestože nám fakta, údaje a čísla mohou připadat nudná, učí nás myslet. Dávají nám možnost vytvářet si vlastní názor a tříbit pohled na problematiku. Chápu, že pro mnohé může být jednodušší shlédnout reportáž a opakovat to, co mu bylo představeno. Ale neztrácí pak člověk vztah s vlastním myšlením a úsudky? Není jednoduché orientovat se v řadě případů, skutečností a běžných zpráv, přesto bychom se měli vždy alespoň pokusit o vlastní hodnocení a názor. Domnívám se, že to je základem demokratické společnosti, dostat podnět a umět si z dostupných zdrojů vytáhnout nejpodstatnější, k sestavení vlastní reakce. Snad možná proto, že jsem zvyklá přemýšlet a dávat si do souvislostí události běžných dnů, používám nejen objektivní fakta, ale i subjektivní názory. Díky tomu vytvářím mozaiku vlastního vědění, spojené do podoby toho kdo jsem, kdy jsem, s kým jsem a čím jsem... I když zvířátko na konec je stejně nejlepší!

Věcnou publicistiku a subjektivní zvířátkovou radost po celý den...

Výčnělková

Vystupují jako hory z krajiny, zařezávají své ostré plochy do všeho kolem sebe a svou monumentálností překvapí. Vyčnělek, zářez, skus i zbrus, tak to vše za nás činí naše zoubky. Přežvykují nabízenou potravu, klapou o sebe a drkotají. Při smíchu se obnažují v celé své kráse a ve vzteku dokáží ublížit. Něco naprosto běžného, neoddělitelného od lidské podstaty a přesto velmi zváštní. Z čeho, jak a proč vznikly zuby? Proč máme zuby i na účesech, látkách či oblečení? Proč nás fascinují tvrdé hrbolky v našich ústech? Snad proto, že jsou, snad proto, že nám pomáhají, snad proto, že je skoro nevnímáme, snad proto, že je prostě máme. Zuby, zoubky a zoubečky jsou ozdobou mnoha zvířat. Takový lev bez zubů by byl poměrně mírumilovné zvíře, kterému by možná stačily drápy!? Ale co třeba zajíc? Umíte si představit ušáka bez zubů? Já tedy ne! Zuby k němu patří, tak jako krásná ouška a ještě krásnější chundelaý ocásek. Prostě je to tak, zuby se objeví, slouží a jsou tu pro nás, tak je hleďme ošetřovat, aby nám vydržely co nejdéle... Jen tak je budeme moci vystavovt při smíchu, při polibku, při komunikaci, při zpěvu i při tanci!

Za krásné zuby a upřímný úsměv po celý den...

Prorokovací

Co znamená žít pro budoucnost? Je možné dnes předjímat, jaká budoucnost bude? Každý z nás se někdy zasnil a představoval si sám sebe za deset či dvacet let. V dospívání jsme všichni chtěli být dospělí, moci se rozhodovat sami za sebe a nemuset být ve vleku rodičů či sourozenců. A když to přijde, mnohdy nevíme, jak naložit s naší budoucnosti. Někdo by se nejraději viděl jako ideální manžel, jiný jako úspěšný manažer a někdo stále mladý. Každý vycházíme z vlastních předpokladů a snažíme se je naplňovat. Intenzivní práce, rodinné zázemí a roztahování pomyslných křídel nám dává šanci k naplnění té budoucnosti, kterou hodláme vybudovat. Asi není od věci připomenout fakt, že pokud dnes budu myslet na svou budoucnost v určitém souhrnu, musím vycházet z lokálního prostředí. Jen to nám dává šanci uspět, dozrát a vytvořit tu nejkrásnější budoucnost. A to nejen pro nás, ale i naše děti. Proto nikdy nezapomínejme myslet globálně, jednejme individuálně a žijme lokálně. Snad jen tak budeme zcela naplňovat kroky ke šťastným zítřkům a veselejším dnům. Samo o sobě je důležité se zajímat o budoucnost, protože v ní prožijeme zbytek našeho života!

Za život současný i budoucí, kde všechno voní a nic neburácí...

Reputační

Chodíme si po světě, žijeme svůj život a zanecháváme stopy. Většinou se snažíme zachovávat určitá pravidla, která jsme převzali od našich rodičů. V dětství je chápeme, jako něco daného, co mnohdy postrádá smysl. Teprve v dospělosti pochopíme, že je důležité, jakuou pověst s sebou neseme. Při vyslovení našeho jména se může stát, že neznámý se rozzáří jako sluníčko a s otevřenou náručí s vrhne na komunikaci. Ano, vždyť nás zná, zná naše rodiče, ví, že nemůžeme být špatní. Nebo naopak se jméno stává předzvěstí negativ. Pokud pak je reputace v souladu s našim jednáním, je základem dobrého mínění o nás samotných. Každý z nás o sobě nějak smýšlí, vnímá své kladné i záporné stránky. Pokouší se eliminovat negativa a zdůrazňovat pozitivní prvky. Co však nelze ovlivnit, je to, co si o nás myslí ostatní. I když často říkáme, je to jedno, já jsem spokojený. Není tomu tak. Stále stojíme o to, aby naše reputace vůči světu byla co nejlepší. Snažíme se vyhovět trendům společnosti a jít s proudem. Není to dobře, protože se ztrácí individualita, samostatnost a schopnost každého člověka jít za svým cílem svými cestami. Někdy narazí na své předky, může se na ně odvolat, měl by je chápat jako svou součást, ale zároveň překračovat to, co oni sami vytvořili. Ideálně podporovat své jméno a s hrdostí je nést dalším pokolením. S reputací, s odvahou, s nápadem i rozvahou. Až zase budeme putovat krajinou našich světů, pamatujme na úctu k sobě, úctu k druhým a odpovědnost za nase konání. Jej tak naplníme pověst o dobru a dobré pověsti.

Krásný, pověstný a radostný den!

Normalitní

Studená noc se pomalu probouzí do vlahého rána. Sluneční paprsky postupně ohřívají zemský povrch a začíná další nový den. Další z řady těch, které bychom si měli zapamatovat, protože netušíme, zda právě dnešek nebude tou odchylkou od normality. I když se může zdát, že den bude jako každý jiný, přesto mohou nastat vychýlení. Jak moc a jak daleko zasáhnou, nedokážeme odhadnout, ale s jistotou můžeme říct jen jediné. Vítej nám další páteční ráno, přines nám vše dobré a opatruj nás od všeho zlého. My jsme připraveni, čekáme, pracujeme a těšíme se z blízkosti svých bližních. S pokrou v duši čelíme úkolům a s radostí v srdci očekáváme volné dny. Ty jistě budou jiné, odlišné od běžných starostí. Už jen tím, že budou připravené na výletnická dobrodružství a objevy. Odkryjí naši individualitu, schopnosti radovat se z drobností a společných zážitků. A už jen tím se odchýlí od všednosti dní jdoucích, jako ovce na porážku, za harmonogramem, přesným rytmem a plněním povinností. Nedají zapomenout každodennosti, ale přinesou klid, pohodu a tolik potřebný odpočinek. Přinesou sílu k další práci a elán do všeho, co nás čeká a jistě nemine. Ať už je to jémine, ono to jednou pomine, tak ať máme řadu vzpomínek, na náše společná putování...

Odchylky bez úchylky, každému do jeho postýlky!

Optimální

Stojíme na prahu dalšího dne, čelíme novým výzvám a pokoušíme se nalézt příhodnou cestu pro další putování. Každým dnem, každičkým okamžikem uskutečňujeme rozhodnutí, vážíme varianty a hledáme optimální řešení našich problému. Vycházíme ze současných situací a snažíme se eliminovat chyby pro budoucnost. Uděláme řadu svých chyb, protože subjektivně volíme ty varianty, které se nám zdají nejlepší. Není bez zajímavosti, že každá nová generace se pokouší vyhnout věcem, které dělali jejich rodiče, ovšem časem zjistí, že jejich život je také plný přešlapů, omylů a nepříjemných chvil. Každá volba je totiž něčím, co musíme sami rozhodnout, uskutečnit a následně nést důsledky těchto rozhodnutí. Pokud se podaří zvolit optimální cestu, je to dobře. Pokud dojde k omylu, hledáme příčiny, snižujeme důsledky a nalézáme klidný přístav. Z mnoha životních situací vyplynulo, že optimální je pojem velmi relativní a nelze jej chápat absolutně. To co může být optimální pro mě, nemusí vyhovovat obecně. Snad proto je cesta za optimálností stejně marná, jako cesta za dokonalostí! Stojí za to se po ní vydat, hledat, uskutečňovat, pátrat, přesvědčovat i experimentovat. Ale vždy s plným uvědoměním, že co vyhovuje mě, ještě není obecnou pravdou. Až čas, zkušenosti a život sám ukáže, co bylo optimální variantou a zda jsme se rozhodli správně. Buďme optimisty, zkoušejme, pátrejme a hlavně jděme za svými cíli. Ona někdy sama cesta je tím nejlepším cílem!

Vždyť nejkrásnější formou odvahy je optimismus, že moje cesta životem je tou nejoptimálnější...

Spršková

Přítmí brzkého rána má zvláštní atmosféru. Stíny se líně vlečou bytem, vzduch jen pomalu proudí a na okenním parapetu přistávají prvky kapky deště. Blahodárná vláha se postupně spouští z oblohy, vítr se zvedá a oblohu křižují blesky. Hromy zní ztichlým bytem, až mi naskatuje husí kůže. Světlo zhaslo a já tu sedím po tmě a čtu. Neznám krásnější začátek dne, jen já sama, moje myšlenky a hluboký nádech i výdech. Všechny starosti, bolesti a smutky zakrývá temnota počínajícího rána. S východem slunce se rozsvítí tvář, chmury odletí a vzduch se vyčistí. Člověk se cítí jako znovuzrozený a krásně naladěný na start nového dne. Klid ticha se přenese do těla, do duše a každičký krok dne je prosluněn lehkostí a radostí. Ranní pohoda je důležitou součástí dne, stejně jako voda patří květinám, slunce pláži a ticho duším. Rozrušená duše je jen roztržitým odrazem stavu naší mysli, proto nenechejme vstoupit bouře do naši srdcí a pokusme se příjemně osvěžit a začít každý den...

Déšť je jako humor, kam vstoupí, tam pomáhá!

Sodová

Pramenitá voda je plná vůně lesů, strání a luk, kterými protéká. Sbíhají se malinké stružky pramenité vody, pomalu stékají do větších rozměrů, zurčí si okolím a stříbřitě se lesknou. Voda je prazáklad všech látek, živočichů i rostlin. Bez jídla, bez slunce, bez tepla či bez lásky vydržíme poměrně dlouho, ovšem bez vody jen kratičký čas. Voda je v nás, voda je stavebním kamenem i životadárnou látkou, něčím, co nás obklopuje, co nás vytváří a obšťasťňuje. Kapičkou vody slavíme radost, slzičkou zaháníme bolest i starost. Voda je zdrojem, pramenem poznání, voda je tím, co starosti zahání. Ochladí, osvěží, hlavičky zavlaží. Bez vody nejsme nic, jen prázdná obálka. Bez vody nejsou ani bílá oblaka. Bublinky, šumění, ticho i zurčení, tak zní tón jediný, od vodní hladiny. Mějme ji rádi, chraňme ji spolu, aby vždy byla na našem stolu. Sodová sodovka, perlivá šumivka, každá je potřebná, každá je ohebná. Všechny jsou podstatou našeho žití, abychom měli i my dobré bytí!

Voda budiž pochválena...

Leopardí

Sličné proužky, jemné odstíny bílé a světle hnědé. Třpytivý kožich, který láká k pomazlení. Sněžná leopardice Leontýnka na mě kouká svými černými kukadly a já vím, že si uloupila mé srdce. Možná je to tím, že mláďata jsou roztomilá, možná faktem, že sněžného leoparda si člověk jen tak nepomazlí. Je to nádherná malá kočička, kterou bych ráda měla doma. To už bych se nikdy nemusela o nic bát. To už bych si jen užívala mazlivého vrčení a všechno by šlo jako po drátkách. Inu, sny necháme snům a vzhůru do reality. Sněžné Leontýnce řeknu pa a vyrazím za povinnostmi svátečního dne. Ovšem s pocitem příjemného mražení a mazlivého mručení v hlavě, očích i srdci.

Za Leontýnkou a ještě dál, kdopak by se lesa bál!

Skleníková

Poslední dny se líně vlečou. Protékjí mezi prsty a ráno je stejné, jako večer. Nebýt noci, ani bychom nevěděli, že už je tu další den. Sluníčko se zastavilo vysoko na obloze, teploměr stále ukazuje přes třicet stupňů celsia a vzduch se tetelí. Všichni se snaží schovat před neuprostným vedrem a každý se snaží chladit po svém. Jedni u vody, jiní vyrážejí na kolo a někdo sedí zavřený doma. Domy se stávají pastí a ani příroda nenabízí příležitosti k ochlazení. Jediným východiskem ze skleníkového počasí je zvažovat aktivity a přízpůsobovat je venkovím teplotám. Já sama se vždycky těším na léto a nemohu se dočkat odpočinku. Když udeří tepla, jsem v jednom živlu, ale pak si říkám, že u moře by bylo lépe. Je to zvláštní, ale mořský vzduch, v kombinaci s vodou nikdy není rozpálený tak, jako tady. Je to dáno také tím, že u moře je člověk na dovolené a jemu tedy dovoleno se líně potácet k moři a užívat si klidného sluníčkového dne. Zatímco doma je nutné pořád nad něčím dumat, něco udělat, někam se podívat a pomalého klidu je málo. Inu, i já se dočkám, ještě pár dnů a i mě čeká zasloužená dovolená v zajetí mých horkých náručí, teplých objetí a hřejivých slov...

Když je ti horko, odepni si kabát a nemotej se v kuchyni!

Uhřátá

Je tu další horký den sluníčko už vykouzlilo své paprsky na oblohu a my se zvedáme k aktivitě. Pomalu, unaveněji než včera před spaním, ale s nutností prožít další velmi teplý den. Ještě, že nemusíme nikam chodit, nic podstatného udělat a stačí zůstat ve stínu s dobrou knihou. Pro někoho je to nudně strávená sobota, pro mě po týdenním shonu v práci, příjemně nastavený víkend. Ani mě neláká někam vyrazit a něco objevovat. Nyní se těším na objevy sobotního dopoledne a zítra se uvidí, zda bude uhřátá hlava schopna něco kloudnějšího vymyslet. A když ne, tak knih mám velkou hromadu, kterou se mohu procházet velmi dlouho, bez nebezpečí úpalu! Tak mysleme na své zdraví a zkusme si naplánovat co nejpříjemnější horké letní dny.

Vyhřátý den, bez spálenin a úžehu všem...

Vzhůru...

Do nekonečna a ještě dál vedou naše kroky. Pomalu stoupáme a těšíme se, co všechno uvidíme. Ať už jsou naše očekávání jakákoliv, samotná realita je jetš krásnější. Výškové metry jsou zdolány a my vystupujeme přímo do oblak! Nikdo žádný mráček a všude jen krásný výhled, krása a výhledy. Ach, to bere za srdce, nemůžu vůbec dýchat! Tiše stojím, ani nedutám. Jen já, moje malé já a hlava v oblacích. A jak tu chutná káva, těžko si představit, že by někde byla lepší. A co vůní se tu všude mísí, těžko vyprávět, lépe cítit. Jestli existuje nebe, pak jsem se v něm právě ocitla. A to jsem si vždycky myslela, že mě čeká peklo! Tak nevím, čím jsem si to zasloužila, ale dnešní den mě překvapil svou stoupavou krásou a výškovými metry, ze kterých se mi zatočila hlava.

Stoupejme vzhůru a mějme hlavu v oblacích, stojí to za to!

Bludišťová

Cesta je velkým bludištěm. Kloužeme po povrchu, odbočujeme, křížíme se, hledáme a tápeme. Živt je velkým otazníkem, nevíme, kam nás den dovede. Přesto jdeme, smějeme se a toužíme projít bludištěm, neztratit se a doputovat k cíli. Není ovšem samo putování cílem? Nejsou naše životní bludiště tím, co je výsledkem? Je dobré vědět, kdy musím křižovatky projít se vztyčenou hlavou a kdy je příjemné ztatit se ve víru světa a života. Mějme na mysli, že ztatit se, může být tím, co je nutným životním krokem.

Bludištěm ke krásám i spásám...

Nepotřebná

Tolik je na světě věcí, tolik je různých lákadel a atrakcí. My lidé jsme vábeni vším hmotným, hromadíme, navršujeme a obklopujeme se vším, co by mohlo být potřeba. Co ale opravdu potřebujeme? To co potřebujeme nejvíc je to, co nepotřebujeme. Paradox, který platí a nelze se mu našim životem vyhnout. Hromadíme majetek, kupíme věci a pomalu zjišťujeme, že my sami jsme majetkem svého majetku. Bohatství není v tom, co vlastním, co mi patří a říká mi pane. Nejbohatšími lidmi na světě jsou ti, kteří oplývají radostným pohledem, štěstím, láskou a hřejivou náručí milované osoby. Není šťastnější maminky, než té, která vidí vyrůstat, dospívat a láskyplně vzkvétat své děti. Není potřebnějšího tatínka, než toho, který poradí, přidrží, povzbudí a pohladí. Není nic hmotného, co by se nedalo získat. Ovšem nejcennější jsou nehmotné hmoty, láskyplná objetí a úsměvná dojetí. Snad máte ponětí, co všechno je skryté v potřebných nezbytnostech a nepotřebných nutnostech. Zkuste se zamyslet, co ještě zvýbá a jaká píseň se právě zpívá. V tom je dnes nezbytná potřeba závratná a jistě bude i úchvatná!

Staňme se moudrými, omezme potřeby...