Poslední

Konec roku, všechno se uzavírá a budoucnost je nejistá. Nechce se přemýšlet a nechce se jen tak být. Spojením s vnitřními hlasy se rozjímá nad neskutečně rychlým během událostí a lidských životů. Ještě včera jsme si společně hráli a nic nebylo důležitější, než hra, bezstarostnost a radost ze společných chvil. Uběhlo několik minut a už jsme dospělí. Řítíme se krajinou domova a míříme někam do světa. Nemáme čas, nemáme peníze, máme jen plnou hlavu ideálů, které chceme naplnit... Jak je to možné, že jsme dnes tady a ne tam? Jak je možné, že jsme a vlastně nejsme? Zvláštní to myšlenky se honí hlavou, teď, když končí rok. Necháme je plynout a vrhneme se dál...

Vždy vpřed, nikdy vzad!

Splývající

Rozumět větru, chápat sílu moře. Vědět, co zpívají ptáci a co si povídají zvížátka v lese. Umět splynout s přírodou a nedělat věci, které škodí. Mít sílu k rozpoznání důležitého a nezabývat se nepodstatným. Chápat, kde je podstat života a nechat běžet to, co není nutné. Dokázat čelit výzvám, které se v životě otevírají. Nerušit a přitom s křikem bojovat za svá práva i možnosti. Chápat, že snaha je někdy důležitější, než samotný výsledek. Potřeba vnitřního spojení s tím, co se v nás otevírá. Umožnit duši promlouvat s duchem a tělu s tělesným. Vědět, že odlišnost není na škodu, ale prospívá. Mít čas tohle všechno pochopit a splnit touhy, jež nás naplňují. Rok se s rokem schází a tok neustává. Co zbývá, to přeteče a popluje s námi dál... 

Neboj se jít za hranice vlastní mysli!

Smýšlení

Co nás napadne, to také dopadne. Myšlenka je základem poznání, kde sběr informací a dovedností je součást mílového běhu. Vnitřní přesvědčení o dobru, radosti, lásce, naději a víře je právě tím, co přenášíme z mysli do praxe. Jsme-li lapeni radostí, pak radost předáváme. Tryská z nás do našeho okolí a všechno je jedna velká radost. Pokud věříme, potom se i víra dostává mimo nás. Prostupuje okolním světem, aby utvořila cestu naději, že jen to krásné stojí v životě za znímku. Hluboké propasti a osobní dna jsou zkouškou, která ukazuje, v čem je naše síla a jak pevné je naše poznání. Neboť i zde se ukáže, kým jsme, kdo je s námi a kdo při nás stojí...

Stůj a buď svůj!

Plesací

Tanec, pohyb, vnímání hudby kolem. Krása utvářená na parketu je něčím, co by člověk rád uměl. Odvázat se, nebát se vykročit mimo svou komfortní zónu a šlapat si svůj valčíček v rytmu disco. Nespoutaná radost a veselí, kde se kroky spojí v úžasnou choreografii. To je tane, který můžeš mít. Tanec, který zvládneš a budeš se cítit lépe na těle i na duši. Možná pak dospěješ i k tomu, že nejdůležitější si ty, tvoje duševní pphoda, která otevírá náruč směrem ven. Je to kouzlo, jež dodává člověku energii a nasazuje křídal. Nedovolí mu mysle na hlouposti a utvrzuje ho v tom, že existuje jen tato chvíle a žádná jiná. Tak co si ji nenaplnit tancem?

Pohyb a tanec, buchty a ranec...

Nesložitá

A zase jedno krásné baleníčko balení. Už jsem skoro vypadla ze cviku a tak mi to připadá, jako že to dělám ve svém životě poprvé. Na nic nezapomenout, všechno nachystat, zkontrolovat, zda nic nechybí a na nikoho nezapomenout. Sbalit jídlo, pití, oblečení, obutí a pak už můžu vyrazit. Je to jako bychom se stěhovali na severní Pól a přitom jedeme jen na malou návštěvu. Nevím, jak někde jinde, ale u nás to znamená sbalit všechno co si člověk může představit a ještě něco víc. Co kdyby? Tak ať jsme na to připravení a nic nás nezaskočí. Člověk by se pak mohl v divočině cítit nesvůj, protože nemá své oblíbené ňaminy a tričko s lyžařem... Takže pa přátelé, musím jít. Čeká mě kontrola a spolehlivý dohled nad potřebnými kousky do našich už tak přeplněných batohů!

Sbalit vše, udělat to jednoduše...

Ponechaná

Bláznivé dny v poklusu a to jsme si mysleli, jak budou svátky v klidu a pokoji. Tlaky zvenčí útočí ještě více, než v běžných pracovních dnech. Mysl zaměstnaná pouze těmito starosti se nedokáže oprostit od neustálého přemýšlení. Starosti se kupí a odpovědi nejsou na skladě. Jak tohle dopadne, pokud zůstaneme ještě jeden den? Netuším, ale chápu, co všechno nás k těmto myšlenkovým pochodům vede. Snad jen dlouhé procházky dokáží dostatečně pročistít hlavu a přinesou kýžené odpovědi. A když ne, tak aspoň unaví natolik, že už nebude chuť ani síla nad věcmi přemýšlet. Zůstane jen potřeba spánku a odpočinku...

Nechej věci jít, najdi svůj klid!

Překvapující

První svátek vánoční a v domácnostech nastává nová cesta zurčení. Někdo uklízí, jiný pere, další se snaží dostat do hlavy učivo ke zkoušce. Prostě normální den v jiných podmínkách. Zřejmě bychom měli být ve větším klidu a pohodě, přesto to nedokážeme. Musíme stále něco dělat, někam jít, něco podnikat, jinak se nám bude zdát, že stojíme na místě a nic se něděje. Jako by nás právě pocit práce vedl k domněnkám, že vlastní pomyšlení na činnost vyvolá samotnou činnost. Jestli to tak bude nevíme, ale rozhodně se o to alespoň malinko pokusíme. Budeme se snažit a naše snaha bude mít i jisté výsledky...

Nechej se překvapit, bude to jak má být!

Památková

Opět po roce, tu máme vánoce. Lidé se k zbláznění strestují, přitom vlastně ani nežijí. Běhají, shánějí, uklízí a to podstatné je míjí. Někdy si říkám přátelé, proč nám to není podezřelé. Proč si to stále děláme, že se honíme a čas nemáme? Že vlastně adventní čas proběhne a s námi to v srdci ani nehne. Není snad lepší v klidu být a trošku více žít, něž mít? Většinou stejně zjistíme, že všechno blánění pomine. A to jediné, co nám zůstane, jsou vzpomínky, radost a společné jemine. Společné radosti, chvíle pohody, to jsou ty momenty, které se znovu nahodí. Když člověka v roce postihne, smutek, strast a to, co nás v životě nemine. Proto si pojďme užívat, s těmi, které každý z nás má nejvíce rád!

Kouzelné svátky, ať máme krásné památky...

Ubírající se...

Klidná mysl, vlídné slovo a pohlazení je víc, než si člověk může přát. Mít někoho blízkého u sebe a vědět, že se mám kam obrátit, je podstatné pro každého člověka. Ve skutečnosti máme tolik důvodů pro kouzelné žití a nemusíme být zklamaní, když něco nevyjde. Občas se stává, že ši člověk myslí, ale okolnosti dají důvod ke změně. Ona vlastně i změna je cestou, kterou můžeme kráčet a nacházet zajímavé možnosti vlastního růstu. Nic není ztraceno, všechno se otevírá. Důležité je chránit si vlastní mysl před negativním a nepotřebným. Více se zaměřit na krásu, kouzlo a jedinečnost každého okamžiku našeho života. Vychutnat si voňavé pečivo, výbornou kávu či dobré jídlo a doufat, že zase bude příležitost k těmto maličkostem. Veřit, že zítřek přinese další prožitky a nezapomenutelné momenty. Ať ve dvou, třech, čtyřech či pěti... Vždy s otevřenou náručí a hrdě nastavenou tváří!

Nebojím se nic, zítra bude hic...

Držící

Svět už není místem, které jsme znali. Změnilo se všechno, co dávalo smysl a co jsme mohli považovat za základní podstatu. Klid, bezpečí a svoboda školního prostředí se staly centrem útoku. Šíleného, bláznivého a nevysvětlitelného činu, který stále nelze pochopit. Proč se to děje? A proč se to děje zrovna u nás? Přeci máme všechno a nic nám nechybí. Problémy jsme schopni řešit konstruktivně a není potřeba sahat k násilí. Přesto se zdá, že někteří lidé nemají dostatek schopností k přizpůsobení se a souznění s tím, co se ve společnosti očekává. Pro ostatní se pak život stává ještě nejistějším a zlomyslnějším, než je běžné...

Lidé držte se!

Poznání

Chvíle se vlečou,

nikam neutečou.

 

Věčnost zas běží,

nikdo neuvěří.

Věci se mění,

člověk se kření.

Stálice stojí,

kolem se rojí.

Květiny kvetou,

sníh se jen leskne

a moje srdce 

si zas posteskne...

 

Kampak to jdeme?

Copak to chceme?

Proč se tak dřeme?

Snad je to zřejmé!

Včera i dnes,

rozkvete mez,

já už tam nebudu,

nechám to osudu!

 

Díky za setkání, bylo to poznání...

Bytostná

Jsou chvíle, kdy člověk přemýšlí nad množstvím informací, které mu vcházejí do života. Snaží se sbírat drobné střípky radosti i spokojenosti, vnímá svět kolem sebe jako zázračné místo pro všechny bytosti. Pokouší se hledat a vidět jen to dobré a s otevřeným srdcem vchází do vztahů, které mu přicházejí. Je otevřenou knihou, ve které je možné číst a hledání se stává součástí cesty. Jsou to vzácné chvíle souznění, sblížení i odcizení, které prožíváme ve dnech blížících se svátků. Vnímáme nadšení i bláznění kolem a nechápeme skutečnost, proč se honit za tím, co máme v srdci. Nevidíme důležitost v hmotných statcích a chceme jen kousek klidu, bezpečí a radosti s těmi, které máme rádi. V tom je opravdové kouzlo a krása toho, co je důležité. 

Nemusím mít, stačí prostě s Vámi být!

Usmýšlená

Přesvědčovat, že někdo či něco bylo uděláno jinak, jen aby to sloužilo určitému prospěchu, to by některým lidem docela šlo. Hledat ve věcech důvod, proč to nejde udělat, místo aby byl hledán způsob, jak problém vyřešit, tak to je cesta, kterou si volí mnozí lidé. Je to cesta možná jednodušší, bez většího zapojení myšlenek, ale také cesta do pekel, dlážděná dobrými úmysly. Proto koho jsou to dobré úmysly, tak to lze jen spekuklovat, protože pokud vím, že chci něčeho dokázat, měl bych být připraven na zdolávání problémů a překážek, které mě na mé cestě potkají. Neříkám být ovcí, jít slepě a bez jediného zabečení, ale bečet, sotva se zjeví úkol, tak tomu říkám zcestný směr. Takto bychom nikam nedošli, ničeho nedokázali a ničemu neprospěli. Snad jen průměrnosti, banalitě a všednosti, která je všude kolem. Ale chceme ji mít i ve svých životech?

Sebe se ptej, děj se, co děj...

Omotávaná

Balíčky, barevné papíry a stužky, ještě přinést nůžky a můžu jít na to! Každým dnem se blíží štědrovečerní nadílka a tak je potřeba zabalit všechny dárky. Není jich mnoho, ale každá milá osůbka si u nás pod stromečkem svůj malý dárek najde. Většinou se jedná o překvapení, která nikdo nečekal. Někdy jsou to však jen potřebné věci, které musí být doplněny do stávající výbavy. Každopádně dneska bude den nejen ve znamení odpočinku, narozeninového volna, ale také klidného a pohodového času při balení dárků. Těším se na to, jaké poklady objevím a na co všechno jsem už stačila zapomenout. Bude to fajn a ještě víc, až si dárky společně rozbalíme...

Balit, lepit, nastříhat, hodiny při tom nevnímat!

Tancující

Rychle, pečlivě a snaživě se dneska plní úkoly. Vždyť je už zase neděle a člověk musí přemýšlet nad tím, co přijde v následujících chvílích. Je to jako jeden velký kolotoč, kdy věci jdou a my je zpracováváme. Pokud je to postupný proud úkolů, je to v pořádku. Pokud ovšem nastane chaos a my jsme vnořeni do práce na více liniích, pak může nastat dezorientace a úpadek. Proto se snažíme jít od úkolu k úkolu a skládat jejich řešení na hromádku. Někde se to daří, jinde zůstávají resty, které se posouvají dál. Většinou jsou závislé na třetí straně a proto je nejsme schopni dořešit. Inu i příští týden se budou dít zajímavé věci a snad se je podaří v klidu dokončit. V tom je naše přání, jako základ dobré myšlenky. Mít čistý stůl a vstoupit do dalšího roku s čistým štítem a prázdným stolem...

Pojďme pracovat, pak můžem tancovat!

Očekávající

Uklidím si stůl. Připravím se na další pracovní dny, které opět přinesou několik zajímavých momentů. Už teď se těším, co všechno dny příští přinesou. Doufám ve zklidnění atmosféry a trošku méně hluku. Ale možná že se mýlím a dostanu přesný opak toho, co očekávám. Obykle má člověk jistá skrytá přání, aby se věci děly, tak jak by si přál. Ale jak už to tak v životě chodí, člověk míní, život mění. A tak místo krásné dovolené u moře se ocitáme ve vysokých horách. Nebo získáme nové auto, o které jsme vůbec nestáli. Je to prostě a jednoduše tak, že my si přejeme, ale skutečnost se proměňuje nezávisle na našich přáních. Důležité pak je umět se vyrovnat se změnou, radovat se z toho, co je nám dáno a nechmuřit čelo nad tím, co není, jak jsme chtěli. Vždycky jsou to totiž jen a jen očekávání, která nám kazí den. To podstatné máme každý v sobě...

Očekávej, neotálej!

Zvládnutá

Žít si v zajetí svých informací a přesto všechno stihnout. Je to fajn, protože se vyhýbám stresu a nepropadnu panice, jakmile zjistím, že už jsem tam měla být. Už dávno jsem měla mít nachystáno, rozbaleno, připraveno a uskutečněno. Teď už jsem měla jen krásně sedět, poslouchat, tvářit se mile a zodpovědně. Zatím se stačím jen rychle převléknout, pozdravit s kolegy a už vzorně sedím. Sedím, čekám, poslouchám litanie a sedím. Za chviličku už klepu nervózně nohou, čekám, kd už na mě přijde řada, ale stále čekám. Možná se i já dočkám svých pěti minut slávy, ale zatím to tak nevypadá. Čekám a nakonec se dočkám. Řeknu co musím, informuji o tom, co je nutné a pak už jen ženy, zpěv, oslava, vánoční cukroví...

Zvládla jsem to!

Rozzářená

Body získávat, 

něco si nalhávat.

Všechno milovat,

sobě se věnovat.

Lásku sdělovat,

o milé pečovat.

Obraz malovat,

život si užívat.

 

Světem se procházet,

stromečky vysázet.

 

Zvířátka objímat,

v srdci se dojímat.

Pejska si užívat,

stále se usmívat.

Taxi si zavolat,

problémy udolat.

Všechno se podaří, slunce se rozzáží!

Vytrvalá

Absolutně absurdní situace se stávají. Člověk se jim snaží vyhýbat, ale život to vždycky nějak zajistí, že absurdita vyhraje. Někdy se s ní setkáme v obchodě, jindy v divadle a určitě na všeličných úřadech, které ve společnosti máme. Je to zajímavé, že zdravý rozum zůstává stát před vchodem a absurdita přebírá svou moc. Určitě jsme to zažili všichni, kdy jdeme vyřídit něco naprosto jednoduchého a odcházíme s hlavou v tašce. Upadla nám samým úřednickým nařízením a vyhláškou, které s praktickým životem nemají nic společného. Je to ale bláznivý svět, který nám připravuje samé nástrahy a zajímavé výzvy...

Vytrvejme, absurditě odolejme!

Konající se...

Budoucnost začíná dnes. Právě v tuto chvíli se dějí procesy, které ovlivňují naši společnou budoucnost. Každičký nádech je právě teď, výdech je pak budoucí činností. Možná si myslíme, že my sami nic neovlivníme, ale opak je pravdou. Stavět na minulosti, rozvíjet se v současnosti znamená klást dostatečně pevné základy pro budoucnost nás i našich dětí. Kontrolovat, plánovat, rozhodovat, směřovat, učit se a sledovat dění kolem, to je pravý základ pravdivé budoucnosti. Takové, kterou bychom rádi žili. Takové, ve které bychom rádi byli. Takové, která snad přijde. Takové, která snad vyjde... Spoléhat na ostatní a nechat se vézt není ideálním řešením. Raději vidět, přiložit ruku k dílu a dostat příležitost stát se minulým v rovině budoucího.

Odpustit, budoucnost dopustit!

Znamení

Rozdávat radost, lásku a štěstí, to je nejpodstatnější část mého života. Od rána do večera se snažím svým pozitivním přístupem lidem zlepšovat den a ukazovat, že i negativní zkušenosti nás mohou posouvat vpřed. Občas se i já cítím pod psa, ale protože jej doma nemám a náš králíček je opravdu malý, tak se musím vzpamatovat, rychle obrnit trpělivostí a uvěřit, že nic není úplně takové, jak to vypadá. Někdy stačí jen malinké obejmtútí, milé slovo, nebo úsměv v očích i na rtu a hned je všechno, jak má být. Slunce je na svém místě, mraky odpluly a úsměv se opět usadil na rty. Tak to má a tak to má znít...

Krásy světa, kroky a další meta!

Experimentální

Venku se všechno rozpouští, sníh pomalu opadá a na zemi zůstávají jen obrovské kaluže vody. Příroda se proměňuje, dostává opět ponurý nádech a všechno je najednou nějaké smutné. Včera ještě veselé pobíhání po sněhově bílé pokrývce a dnes už jen bláto, s plískanicí. Každý den je jiný a něčím zvláštně jedinečný. Co se nám včera nezdálo, to už dneska může být pravdou. To, co je skutečné, se zdá být mimo realitu. Balíčky jsou zabaleny, koláče snědeny, cukroví napečeno a nezbývá, než se připravit na další pracovní týden. Jaký bude, netušíme, ale můžeme se těšit na mnohé, co přijde. A že toho bude, to si pište!

Tlaky, mraky, taky...

Trachtující

Už už je to na spadnutí. Minuty přesně odtikávají náš čas a udeří ve chvíli, kdy je plánováno. Přišlo to nějak brzy a přesto to určitě bude krásné. Rok se zase překulí a nás bude čekat mnoho nových zážitků. Od jednoho k druhému zase půjdeme ruku v ruce, abychom se opět vyskytli v této době. A budeme si říkat, to nám to páni zase uteklo, budou Vánoce. Dárky, cukroví, pohádky, možná sníh a zima. Letí a pádí si ten čas kolem nás a my jen díky diářům, kalendářům a jiným záznamníkům víme, že jsme zase o rok starší. Byť si to nepřipouštíme, je to tak! Tedy hurá na to a nebojme se toho.

Opět po roce, budou trachtace...

Básněná

Mrazík, anděl, čertisko,

chytneme mu ušisko.

 

Čenich, kožich, ocásek,

je to jenom o vlásek.

 

Drápek, růžek, povidla,

bolí mě i chodidla.

 

Tvaroh, mák a vajíčko,

pojď sem rychle kočičko.

 

Jedna, druhá, desátá,

cesta bude zavátá.

 

Roky, léta, věkoví,

nikdo se to nedozví.

 

Včera, dneska, další den,

proběhne jak krásný sen...

 

S pohodou a poznáním, za veselým rozdáním!

Uhozená

Ještě několikrát se vyspím a je to tady. Začnu vnímat svět jinýma očima. Přesunu se za hranici středního věku a pochopím, proč některé skutečnosti jsou takové, jaké jsou. Možná budu odolnější, možná získám více času. Možná se rychleji naučím chápat věci kolem sebe a možná se stanu tím, kým bych konečně chtěla být. Vidím to jasně a v zářivých barvách, neboť takto jsem to naplánovala a tak to i bude. Kde jsou varianty života? Kam se poděly nejasnosti vesmíru? Někam se schovaly a ztratily, abychom je opět mohli objevit a nalézt. Bude to ještě chviličku trvat, ale rozhodně to jednou skončí. Svíčka zhasne, světla se ztlumí a srdce bude bít dál...

Vejdi a neuškoď, vezmi a neuhoď!

Vrásčitá

Vyrýt si určité chvíle do srdce. Zachovat jejich krásu a uchovat si momenty, které člověk prožívá. Tuto skutečnost si uvědomíme, jakmile překročíme magickou hranici mladosti a vkročíme do dospělosti. Život najednou dostane úplně jinou rychlost a to, co se zdálo samozřejmé, už dávno odnesl čas. Chvíle se zdají dlouhé a chvilky pomíjivé, všechno běží a momenty se střídají, jako ve zrychleném filmu. Občas přijde okamžik, který chytí za srdce a víme, že to je přesně to, co bychom chtěli mít napořád. Fotíme, točíme videa, vnímáme očima i otevřeným srdem a hltáme každičkou minutku, kterou máme k dispozici. Teď už totiž víme, že toto jsou ony pravé momenty života, prameny lásky a tajemství toho, co má smysl...

Stopy lásky, žádné vrásky!

Tajemná

Údajně známe tajemství a smysl života. Pronikli jsme do většiny tajů, které život nabízí a jsme schopni odpovědět na každou otázku. Kdo tohle tvrdí, nikdy nepochopil, co je smyslem našeho žití. Je to cesta, v rámci níž se učíme, moudříme, hloupneme a blneme, abychom nasbírali dostatek zkušeností. Abychom pochopili, že vlastně nikdy nedospějeme do bodu, kdy budeme schopni prohlásit, že jsme pochopili. Je to neustálá cesta tam a zpět, kdy jediným pochopeným tajemstvím je to, co sami utajíme. Snaha po poznání je silná, ale smysl života má svá tajemství, která nemusíš, nechceš, nebo nemůžeš pochopit. Ten, kdo ví, ten i pochopil...

Hledej a najdi, kousek si nadejdi!

Ukvapená

Už se to pomalu blíží. Čas se krátí a nervozita stoupá. Člověk si plně uvědomuje, jak moc by chtěl některé situace zadržet, ale tohle není v jeho moci. Nechce chybovat a rád by dělal věci tak, jak se patří. Jen občas okolnosti stojí proti němu. V tu chvíli si já sama říkám, že možná bude lepší zastavit se, nic nedělat a počkat. Ukvapenost, rychlost a zbrklost jsou nejhorším rádcem při řešení a rozhodnutí. Je to prostě o klidu, rozvaze a uměřenosti, která by nás měla doprovázet. Měla by nám dávat sílu čelit nepříjemnostem a skutečným výzvám v našich životech. Proto dopusťme a odpusťme si chyby, mějme se rádi a dělejme všechno proto, abychom se poučili a dál neopakovali to, co už zde jednou bylo...

Hrrrrrr na věc, dělá jen pitomec!

Těšená

První adventní neděle a s ní spojena řada událostí. V životě věřícího člověka se pomalu nastavuje jiný běh věcí. Období čekání na příchod spasitele a zrození Ježíše Krista. Nevěřící zase očekává nákupní horečku, pobíhání za vánočními dárky a chystání bohatých Vánoc. Každý má svůj úkol a cíl, kterého chce dospět. Někdy je těžké oprostit se od jednoho nebo druhého vidění světa a nakonec si najít svůj vlastní způsob přípravy na nejkrásnější svátky v roce. Těšení, drobné chvění a radostné očekávání je v každém případě stejné. Jen snad duchovní prožitek z příprav se liší. Jaké si to uděláme, takové to budeme mít a tak je na každém z nás, jak dnešní den stráví.

Těšení krásnou nesení...

Blbinková

Snížek bílý padá a já se těším, jako malá holka. Připomíná mi to zimy našeho dětství, kdy jediné, co nás trápilo byla skutečnost, zda bude během adventního času dostatek sněhu a ledu pro všechny zimní radovánky, na které jsme se po celý rok těšili. Školní povinnosti byly rychle vyřešeny a hurá na kopec. Sáňky, velký igelitový pytel, kamarádi a už se běželo, dokud bylo ještě vidět na krok. Někdy se ani úkoly neřešily a hned se běželo ven. Když nebyly po ruce sáňky, postačila i školní brašna, jako speciální zimní vozidlo. To jsme pak dorazili domů špinaví, utahaní, hladoví a žízniví jako vlci. Maminky nás peskovaly, ale stejně jsme věděli, že zítra zase vyrazíme. Vždyť zima je přeci od toho, aby se bláznilo venku na sněhu s kamarády. Takže dneska vyrazím a byť už nejsem dítě, pokusím si to dětstky užít...

Vzpomínky na zimní blbinky!

Předadventní

Slíva, mandle, rozinky,

už se pečou pusinky.

Mouka, vejce, koření,

předvánoční pečení.

Vůně domem prostupuje,

nervozita nastupuje.

Dárky, stromek, vánočka,

tohle přece nepočká...

Stihnout všechno přec

se musí,

neb to každá žena

zkusí.

Vánoce mít spokojené,

to nás k tomu přece žene!

Ač to může klišé být,

uklidíme celý byt.

Potom stihnem nachystat,

co má každý doma rád...

 

Atmosféra, ta se cení, i když materiálno není!

Interpretovaná

Myšlení je pro ty, co nelení. Je tím, co nás rozvíjí a co nás možná i nabíjí. Někdy se to totiž odvíjí tak, že je to nejtěžší způsob, jak přijít na kloudnosti světa. Myslet, přemýšlet a promýšlet řešení. Dosahovat určitých výsledků a nezapotit se, tak tomu říkám umění. Minimálně je faktem, že chci-li něco rozuzlit, musím dlouze pátrat, hledat, vyzobávat z informací, které jsou naprosto všude a u toho se řádně zapotím. Nebo potřebuji mnoho knih, které se půjčím v knihovně a než je donesu domů, tak jsem zpocená a uhoněná. Dobré myšlenky a zajímavé informace jsou důležité, ale ještě důležitější je jejich interpretace. Bez ní by mnohé zůstalo skryto, zapomenuto a nemyšleno.

Mysli, mysli, Pú!

Pořádná

Sněhová nadílka a nízké teploty jsou nejkrásnějším předvánočním dárkem, který si může člověk přát. Adventní čas je potom kouzelnější a romantičtější. Úsměv na rtu se usídlí a člověk je příjemně naladěn na všechno, co jej čeká. Možná i s klidnějším pocitem, že všechno je v pořádku a je to jak má být. Nic nás nerozhodí a negativní věci zůstanou někde v pozadí. Vždyť je tam tak krásně, sluníčko svítí, sníh se třpytí a mráz štípe do nosích dírek. Zima přišla a konečně můžeme zklidnit tělo i mysl. Někdy za pár chvil bude další rok, tak si ještě pojďme společně, báječně a bezpečně užít poslední dny roku letošního. Ještě jich pár zbývá, abychom napravili chyby, které jsme udělali a vyřešili spory, které možná máme. Nikdy totiž nevíme, kdy a kdo s námi příští rok o stejné době bude... Proto se radujme, konejme a čiňme, dokud můžeme a máme možnosti. Už příště to může být jinak!

Dobře konej...

Cílová

Tak dnes už to nestihnu, ale snad zítra bude klidněji. Člověk se nedokáže přesně soustředit, ale když je to nutné, vydá ze sebe to nejlepší. Možná i trocha stresu pomůže, abychom byli těmi ideálními pracovníky. Jestli to tak má být, netušíme, ale většinou se snažíme, aby naše práce byla hodnocena co nejlépe. I když možná ve skrytu duše předpokládáme, že si toho nikdo ani nevšime. Přesto se snažíme, protože je to přeci naše vizitka. A jaká bude, to je jen a jen na nás. Občas možná podléháme pocitu, že když to neuděláme, nic se nestane. Ale nakonec zvítězí naše lepší, poctivější já, které dotáhne všechno do řádného konce. Sice s vypětím všech sil, ale nakonec je konec tím nejbáječnějším pocitem...

Máme to za sebou!

Náhodná

Další blázivý den za mnou a jak to tak vypadá, další dny budou v podobném duchu. Člověk si říká, že by ve svém věku už mohl jen posloucht a vnímat svět kolem sebe, ale většinou je on sám tím hybatelem věcí. Je to jako na houpačce, kdy posloucháme, vnímáme a užíváme si poklidného plynutí dne. Za chvíli jsem ve víru věcí, mluvíme, šeptáme, breptáme a letíme vpřed závratnou rychlostí. Kde se to zastaví nevíme. Netušíme, ani kdy se to zastaví. Jedinou jistotou jsme my sami... Naučme se proto stát pevně na svých nohou, mějme silné kořeny a bojujme za to, co je a má být! Jen tak přežijeme a nabudeme jistoty i bezpečí.

V klidu a pohodě, nechám to náhodě...

Hloupoučká

Konečně máme jasno. Svět se vybarvil do bíla a zima tak dává vědět, že existuje. Na tvářích se usadil úsměv a v duši klid. Všechno kolem se zpomalilo a jediné, co ještě běží jsou hodiny na stole. Tikat nepřestaly a pádí stále dál. Člověk je jako vyměněný, když nemusí spěchat a může jen pomalu nechat doznívat skutečnosti z předchozích dnů. Bylo toho mnoho a mnoho toho ještě bude. Dneska nebudeme pospíchat, dneska budeme jen pomaličku vnímat to, co se událo. Ať se připravíme a můžeme čelit tomu, co nás čeká a nemine!

S radostí do hloupostí...

Pobavená

Dobrá myšlenka a všechno jde samo? Omyl! Dobrou myšlenkou to všechno teprve začíná. Člověk si musí promyslet, co za dobrou myšlenkou stojí. Jestli je to jen nějaký drobný posun, nebo velký zásah do stavu věcí. Najednou se může dobrý počin změnit v peklo. To, co se zdálo na začátku jako úplně ideální řešení, je teď v troskách. Teorie se dostala do praxe a snaží se ve své slepotě měnit, upravovat, vylepšovat. Praxe trpí a nemá jiného východiska, než se podvolit. Však oni si to naplánují a my si to potom stejně změníme k obrazu svému... Je tohle ještě dobrá myšlenka, nebo už jsme se posunuli někam jinam? To uvidíme a ještě se asi pobavíme.

Dobře bav, myšlenek se zbav!

Dospívací

Všechno v životě je možné, ale občas se stává, že i možnosti neprospívají. Nachízením ideálního řešení člověk stráví mnoho dlouhých chvil, aby zjistil, že žádné ideální řešení neexistuje. Jediné, s čím je možné počítat, je skutečnost, že jsme, jsme právě teď a právě tady. Vcházíme na tržiště světa, dáváme svou kůži všanc všemu, co nás může napadnout. Počítáme s tím, že budeme čelit zajímavým výzvám a jdeme jim vstříc. Občas se bojíme, jindy se s úsměvem vrháme na všechno, co je k dispozici. Bezhlavě i s hlavou na ramenou vítáme cokoliv, co by nás mohlo posunout dál. Jenže někde tam, na naší cestě zjistíme, že to, co je možné, může být i škodlivé...

Prospívej, dospívej!

Směrovací

Změna je prý život, kde je ovšem stabilita? Proč nemůžeme občas mít pevnou půdu pod nohama a vědět, že takhle to bude a můžeme se na to spolehnout? Pořád se všechno proměňuje a my jako bychom měli potřebu se proměňovat také. Je to jako neřízená střela, která se valí kolem. Já stojím někde tam venku a bedlivě střežím její let. Bude to stačit? Dokážu uhnout, případně se vyhnout? Nedojde zase k nějakému nenadálému obratu? Jak je tohle možné, že se všechno proměňuje a já tady musím stát? Není to příjemný pocit, který mě uvnitř doprovází, ale rozhodně to jinak nejde. Buď zůstanu stát, nebo půjdu. Ale směr si určitě zvolím sama...

Směruji, svěřuji!

Natěšená

První sníh letošní zimy dorazil i k nám. Jako malé dítě se radostně dívám ven a užívám si pocitu, že svět je nádherným místem k životu. Konečně dorazila zima a s ní se blíží i nejkouzelnější svátky v roce. Budu si muset ještě chviličku počkat, ale už se to blíží. Vůně vánočního cukroví, tiché zvuky koledy a onen velmi zvláštní čas, kdy se plní dětská přání i tajemství. Přestože bude letos tato doba velmi zvláštní, je na co se těšit! Každému z nás se jistě naplní jeho očekávání a ve společném souznění dojdeme k naplnění podstaty vánočních svátků. Být spolu, být s těmi, které máme rádi, vzpomínat na ty, kteří už s námi nejsou a přivítat ty, kteří se stali naší neoddělitelnou součástí... 

Buďte vítáni, přijměte pozvání!

Třídící

V životě jsme se již celkem dobře naučili vnímat fakt, že vytvářením odpadů neúměrně zatěžujeme naši krajinu věcmi, které do ní nepatří. Vyrábíme stále více a spotřebováváme tolik, že snad musíme mít i několik žaludků v jednom těle. Pochopili jsme, že jedině důsledným oddělením jednotlivých materiálů budeme schopni žít na planetě Zemi ještě nějaký ten pátek. Nad čím ovšem možná vůbec nepřemýšlíme, je fakt, že i sama slova, naše činy, náš život produkuje odpad. Informace, které vypouštíme do okolí, jsou výraznou stopou. Některé jsou důležité a ty si své místo najdou. Jiné jsou naprosto nepodstatné a můžeme je tedy rovnou chápat jako zbytky, které po sobě zanecháváme... Třídění odpadu dává smysl, i když mnohem lepší cestou je odpad vůbec nevytvářet. A co teprve informační odpad, kterého je všude tolik! Možná by stálo za to zastavit se a zamyslet se nad skutečností, kde mohu a kde musím. Ideálně, když nemusím a mohu ovlivnit to, co po mě a za mnou zůstane!

Lachtane, čochtane, něco prý nastane...

Multitaskingová

Pojďme na to, ať už můžeme zase pokračovat dál. Úkoly se vrší a já čekám, kdy se mi podaří je roztřídit a rozdělit tak, abych mohla říct, je to hotové. Podle zkušeností vím, že člověk pracující systematicky je dneska značně indisponován. Ideálním postupem je dělat tisíce věcí, s drobnými krůčky se posouvat dál a možná někde v dáli vidět jistou možnost jejich vyřešení. Copak se dá takhle pracovat? Vždyť to znamená mít rozděláno mnoho věcí, neustále promýšlet a přemýšlet nad tím, kde jsem skončil a jak mám pokračovat dál. Pokud je to jediná věc, pak je to v pořádku. Jenže pokud se jich vrší na stole několik, je to docela frustrující pocit. Mít rozděláno mnoho úkolů a ani jeden, který by směřoval k jeho konci... Asi nejsem ten pravý člověk na dělání více věcí najednou. Raději jednu, pořádně a pak pěkně tu druhou, třetí, čtvrtou, xtou...

Multi kulti, přijde Kurti!

Delší

Od ničeho k ničemu, 

potkáš svého ničemu.

 

Nikdo nic ti neřekne,

protože ti to sekne. 

 

Každý zvlášť se usmívá, 

protože tohle nemívá.

 

Tak se jednou probudíš

a už zase všechno víš...

Jdi a světem procházej,

na nic dopředu nesázej.

Všechno jednou nastane,

k tobě se to dostane.

 

Přestaň se jen hloupě smát,

každý tě má přeci rád!

 

Měj se, pac a šáteček,

zítra je den blbeček!

 

Od verše k verši, cítím se delší...

Měnivá

Cokoliv vytvářet je dneska nad lidské síly. Proto nechám tvořit ostatní a zase si zalezu do pelechu. Jdu si číst, protože dneska to k ničemu jinému nevypadá. Zítra zase bude o kousek lépe, ale dnes už jen odpočinek, úsměv na rtu a dobrou partu...

Z důlku lezu, opět tam vlezu!

Sametová

Slavný den, který změnil celou jednu generaci. Tak bychom mohli chápat dnešní významné datum. I když jsme i my sami byli jeho součástí, nejakou zvláštní atmosféru nevnímáme. Možná jsme už příliš zestárli, abychom stále naivně věřili v to, co by mělo být a není. Možná jsme už dospěli a zmoudřeli natolik, že nás věci nechávají klidnými. Možná je to skutečnost, že jsme si věci představovali jinak, než se nakonec dějí. Možná je to jen provozní nejistota, která doprovází naše životy. Toliko otázek, které mohou spočívat na našich bedrech a nikde žádná odpověď. Tu si musíme umět najít všichni sami, aniž bychom se odklonili od svých skutečných radostí i starostí... Proto si dnes připomínáme významný den, ale bez jakýchkoliv významností. Byl, měl vliv a vyšuměl. Měli jsme se, máme se a snad se i budeme mít. Žít každodenní život není jednoduché, ale my to přesto budeme zkoušet dál...

Se sametem, všechno nesmetem!

Nejistá

Zas a znovu se vracím na začátek. Nejsem schopna se pohnout z místa a nevím, kde je všemu konec. Od jednoho konce se odstrčím a už zase jsem na začátku. Jdu, potácím se světem a pajdám, aniž bych věděla, co mě čeká a nemine. Je to jasný koloběh života, který se ve mě snoubí. Jen člověk neví, kde brát sílu na to, co není zrovna příjemné. Je možné sáhnout do rezerv, které jsou už tak vybrané? Je skutečně důležité někam se drát, když stejně stojíš na jednom místě? Není jasné, kam a proč putovat, když se směr ztrácí v mlze... Vnitřní kompas radí, ale stejně nevíš, jak to bude dál!

Jistoty z nejistoty...

Národní

Nezbývá než tajit dech nad odvahou, smělostí a rozhodností našich předků, kteří se rozhodli českou identitu spojit s vybudováním institucí, které fungují do dnešních dnů. Myšlenky, odvaha a rozhodnost pro vystoupení Čechů z jha monarchie muselo být obrovské. Když si člověk uvědomí, kolik námahy to muselo stát, přesvědčit příslušné a odpovědné, že právě vytvořením chrámů moudrosti, kultury a poznání jsme schopni položit ty nejlepší základy české státnosti. Asi málo dnes oceníme úsilí všech, kteří svým dílem přispěli k této nádheře. Co však umíme, je vyslat dík a tichou vzpomínku na ty, kteří u toho stáli. Děkujeme, že i my dnes máme možnost dívat se na tyto krásy a alespoň takto můžeme jít stejnými kroky, jako jste šli Vy!

S hrdostí v duši, otvírám uši...

Vyslechnutá

Je toho tolik, co by chtěl jeden druhému říct. Hlava se plní slovy, ale ústa zůstávají němá. V některých situacích je možná nejlepší ukousnout si jazyk a raději nic neříkat. Slova totiž nepomůžou a mohou více uškodit. Takže je asi fajn umět odlišit chvíle, kdy je dobré nic neříkat a kdy začít řvát, jako na lesy. I když nemáme zrovna postel s nebesy, nebo miliony v peněžece, je fajn vědět, že slovy lze zmoci tolik, jako hromadou peněz. Slova prý nic nestojí, ale taková dobře mířená rada, upřímně vyjádřený názor a tolerantní postoj k věcem je k nezaplacení!

Vyslechni a jdi svou cestou...

Čtenářská

Čtení je jedna z nejkrásnějších oddechových činností, kterou člověk může trávit svůj volný čas. Patří k tomuto podzimnímu a zvláště zimnímu období, kdy nás tma doprovází skoro po celý den. Číst si v teple a klidu, s vonící a blikající svíčkou na stole, je úžasná věc. Člověk se propadá do příběhů, které někdo napsal přímo pro nás a prožívá každý okamžik života svých hrdinů. Plaví se po vzdálených mořích, objevuje daleké pralesy či prochází životními situacemi, jak jsou textem dány. Je to jako vracet se na známá místa, ovšem s novým obsazením a jiným pohledem. To, co je psáno, je dáno, ale naše fantazie umí pěkně zatočit i s celkem nevinným příběhem. Obrovská zubiska, řvoucí tygr a sytě žluté plameny střídá klidný vánek, vonící sluncem, mořem a exotikou. Kam se dnes dostaneš je jen a jen na tobě, tak neváhej a přečti si to, nač máš chuť prožít...

Fantazie příběhů, někdy se dám i do běhu!

Tajemná

Nic a 

přece něco. 

 

Do večera je 

z toho lecco. 

 

Ještě kousek, 

kousíček. 

Už vidím i 

měsíček. 

Už vidím,

že stromy

stojí, jako

jehla na 

mém stroji...

Ještě kousek,

pojď si blíž,

možná také

uvidíš....

Tajemno a tajemství, to je naše hájemství!

Martinská

Martine, co tě dnes

jistě nemine?

Sníh a bílý koník,

stačí malý poník.

Hlavně dej nám

trochu mrazu,

ať se můžem

pustit ze srázu...

Ať to sviští

od lyží,

ať jsme opět

tak svěží.

Že nás svahy

donutí,

být na nich

až k padnutí.

Být a sněhu

užívat.

Vždyť to máš

taky moc rád...

Zima, zima

začíná

na svatého

Martina!

Sníh se valí, pěkně z dáli...

Štrachací

Zase se někam posunuji. Jedu a mířím za vzděláním, kdy se mi hlavou honí tolik otázek. Je to ještě potřeba? Stojí to za to? Dá se to ještě někde využít? Kam mě to posune? Proč to vlastně dělám: Na začátku jsem to věděla celkem přesně. Teď mě však opouští jistota, kterou jsem měla. Říkám si, zda ještě mám dostatek síly k dalšímu kroku. Za je tohle správná cesta a zda mám po ní pokračovat. V myšlenkách dojedu až na konečnou, vystoupím a pokračuji. Jsem přeci bojovník a tohle jen tak nevzdám... Nebo ano?

Makej, mrkej!

Vtažená

Dneska slunce, 

zítra mráz,

copak s tím vším

naděláš?

Úsměv na rtu,

dobrou kartu,

nezkazím přec

tuhle partu.

Káva s medem

už zas jedem,

nikdy odsud

neodjedem.

Medvěd bručí,

kráva bučí,

v hlavě pěkně

všechno hučí...

Tráva je prý zelená,

co to všechno znamená?

 

Možná něco,

možná nic,

venku už je

zase hic.

 

Já jsem tady

v pohodě,

nenechávám

nic náhodě.

 

Na mnohé se

připravím,

příště se zas

zastavím!

 

Krásný den a krásné sny, už jsme spolu, jsme to my...

Podobná

Jako vejce vejci se občas snažíme podobat, ale ani to nám nezabrání ve skutečnosti, že jsme každý jiný. Čím větší je naše snaha o splynutí s davem, tím menší šanci máme, že budeme neviditelní. Ze zkušenosti vyplývá, že člověk snažící se o neviditelnost je ve svém snažení nakolik úporný, že jej vidí i ti, kteří by si jej za normálních okolností vůbec nevšimli. A proto je možná úplně nejlepší být tím kým jsem, nepodléhat klamným představám, že cokoliv mě může úplně změnit. Jen já sám jsem svého štěstí tvůrcem a nikdo není schopen vidět to, co vidím já. Snad jen ten, který vidí přes moje srdce a mýma očima. Jen ten dokáže ocenit stejnou krásu, rozhodnost a kvality života, který je pro mě tím pravým. Takového človíčka hledej a rozhodně se nenechej odradit nějakým tím neúspěchem. I ten je součástí cesty, kterou je potřeba jít...

Nechat jít, vnímat a být!

Ustavičná

Tma je mým průvodcem. Od rána do večera se člověk probojovává úkoly a ve chvíli, kdy může začít žít je už natolik unaven, že už mu nezbývá chuť na jakékoliv vyskakování. Jediné, co se opravdu chce, je dojít domů, skulit se do klubíčka a odpočívat. To je skutečnost, která nás bude doprovázet ještě několik dlouhých měsíců a budeme si muset na ni zvyknout. Byť se nám zdá, že už je všemu konec, právě teď to začíná. Tak jako já se začínám pomalu rozehřívat při objednávání všeho, co bude potřeba na oslavách. I tma tmoucí se dostává do každičké skulinky našeho života. Za tmy vstávám, za tmy přicházím domů. Za tmy se raduji, za tmy uklízím a za tmy si kladu otázku, jak tohle všechno zvládnu... Zvládnu, nic jiného mi totiž nezbývá a až se zase rozední, bude sluníčko svítit a hřát.

S tím co se má, jsem to pořád já!

Nevyzpytatelná

Člověk si občas láme hlavu nad tím, co by bylo, kdyby. Ovšem mezi nebem a zemí je tolik různých nečekaných překvapení, zázraků a náhod, které ani při nejlepší vůli nejsme schopni předpovědět. I kdybychom znali všechnu moudrost světa a uměli předpovídat budoucnost, nebyli bychom schopni očekávat neočekávané, které vždycky přijde. Ať chceme, nebo nechceme, ať víme, nebo nevíme, ať se snažíme, nebo nesnažíme, vždy je tady něco, co není v naši moci ovlivnit. Říká se tomu síla náhody, která v našich životech dělá to, co dělá... Že potkáváme ty správné lidi ve správných chvílích. Že dostáváme to, co si přejeme. Že se nám dějí věci, o kterých tušíme. Že odcházejí ti, u kterých to nejhůře neseme. Že jsme těmi, kterými jsme. Náhody, které způsobují, že život není přesně vypočitatelnou veličinou a vždycky přináší mnoho skrytého. Tak si to užívejme a buďme rádi za to, že je to tak, jak to je!

Otázky kladu, mám pocit hladu...

Vidinová

Nečekané ranní pozvání k rodinné oslavě potěší. Ještě od človíčka, který je vám blízký a se kterým se cítíte dobře. To se pak máte na co těšit. Ono totiž takové pozvání hned zvedne náladu a pocit klidného dne se rozprostře od rána, až do večera. Těšení se na milé a usměvavé rodinné příslušníky překlene i nudné nedělní povinnosti. Hned se příprava nedělního oběda zdá veselejší a jiné domácí povinnosti nesvazující. Člověk se totiž naladí na zcela jinou hladinu a jeho těšení se mu pomůže překonat to, co se jinak zdá být naprosto nesnesitelné. Takže hurá do činností, dnes je zvládneme hravě a odpoledne za to budeme mít příjemnou odměnu...

S vidinou klidu, dám se do úklidu!

Lístečková

Listí, kam se podívám. Takže nezbude nic jiného, než vzít hrábě a jít na to. Umést a uhrabat si zahradu před zimní nadílkou bude dneska cílem číslo jedna. Pak budeme všichni spokojeni a budeme mít splněny úkoly pro ukončení letošní zahradní sezóny. Den k tomu úplně vybízí a tak společně užijeme pohybu na čerstvém vzduchu. Sice nám chybí několik dalších pomocných tlapek, přesto se nám podří zdolat celou zahradu. Hromádky a hromádečky pak naložíme a vyvezeme. Teď už to venku vypadá opět kouzelně. Zelená tráva se na sluníčku leskne a sem tam prosvítají červené hlavičky muchomůrek. My máme dobrý pocit z odvedené práce a k tomu jsme si procvičili tělo i nasáli dobrého do duše...

Zhluboka dýchej, moc nepospíchej!

Podzimní

Déšť se snáší z oblohy a šedivost mraků dává tušit, že dnešek bude ve znamení nástupu podzimu. Někomu se to ještě nehodí, ale já už pár dnů obdivuji krásu barvících se listů i celé přírody. Letos zase o něco později, než předchozí roky, ale konečně se blíží období, kdy budu opět hledět s radostí do okolí a hledat barvy, které jsou jednou takové a podruhé zase jiné. Ráno osvětlená umělým světlem, se zdá příroda kolem pustá a smutná. V dopoledním mokrém stavu je tu vidět kouzlo toho, co na první pohled není vidět. Je to krása mokra, deště a radosti, kdy se příroda baží před úplným ulehnutím ke spánku. Uzavírá teplé léto a chystá zimu. Jaká bude? To ještě netušíme, ale určitě se na ni těšíme. A dneska se budeme těšít k mnoha dešťových kapek a společného večera při dobrém filmu...

Ať žije podzim!

Letová

Vítr fouká,

svět se kouká.

 

Sova houká,

kvete louka.

Slunce svítí,

všude kvítí.

Mraky letí,

to je dětí.

Listí padá,

bolí záda.

Peří, věří,

kolem běží...

Hlava myslí,

uši syslí.

Oslí oči,

všechno končí!

Svět si běží a já sním, někdy se zas zastavím...

Stísněnost

Svět blázní a člověk si klade otázku, kde vznikají ony nenávistné prvky mezi těmi, kteří stojí na opačných stranách barikád. Je to jen ideologie, náboženský fanatismus, vyšší moc, nebo ekonomické vlivy, které ospravedlňují krutosti konané ve jménu lidskosti! Člověk se snaží pochopit jednotlivosti, sbírá informace a splétá si jednoznačný názor na dění kolem sebe. Vchází do nitra skutečností a přesto netuší, proč se tyto věci dějí. A proč se dějí v civilizovaných společnostech, které mají za sebou historii konflitků. Jakoby se lidstvo stále pokoušelo vyhrát samo nad sebou a nebylo poučeno z chyb minulosti. I nezaujatý pohled přeci říká, že největším darem člověka je život a sáhnout někomu na život se protiví všem zásadám lidskosti. Ovšem kde zůstává lidskost, když hoří vřavy? Obavy mě zřejmě neminou a otázky zůstanou bez smysluplných odpovědí... 

Jediné, co ovlivním, je to co udělám!

Klíživá

Co psát ve chvílích, kdy slova nic neznamenají. Není co říct, co dodat. Všechno je řečeno, uděláno, ukončeno a jediné, co zbývá, je cesta dál. Nezbývá než se nadechnout, popojít kousek dál a věřit, že i tyhle dny opadnou a všechno se navrátí do normálu. Co je normál a v čem jej spatřujeme, to víme my a zase jenom my. Tak čekejme na normál, dýchejme a zase bude líp...

Lepší se blíží, oči se klíží

Regenerační

Jaké jsou naše životní hodnoty? Co je důležité na klikaté cestě životem? Jaké myšlenky nás doprovázejí, když se nedaří? Co nám dává sílu k dalšímu putování? Pro jednoho jsou to úspěšně uzavřené projekty v práci, pro druhého do sytosti naplněný žaludek a někdo hledá svou stabilitu a životní sílu v těch nejbližších. Je zřejmě jedno, zda naše síla vystupuje z nás samotných, nebo z našeho okolí. Důlěžitá je skutečnost, že víme, v čem svou sílu máme a jak ji máme doplnit. Někdy totiž stačí jen pomyslet na ty, se kterými jsme spojeni neviditelnými vazbami a už máme úsměv na tváři. Je to neviditelné propojení, které posiluje, dodává odvahy, ukotvuje a vyživuje pro další růst. Díky za každý moment společného soužití a společné regenerace sil!

Obnova, života osnova...

Zálibová

Čtení, psaní, rýsování,

jen žádné špásování.

Hrnec, nůž a vidlička,

vzadu leží pávnička.

Prádlo, prášek, kolíček,

zapni si ten knoflíček.

Lesk, blesk, jasno, oblačno,

nepracuji na lačno.

Kousek chleba, rohlíku,

už mám ruce v ručníku.

Boty, šaty, ponožky,

nejsme přece stonožky?

Ještě v klidu uvařit,

musí se to podařit.

Návštěva a pozvání,

všechno dneska zachrání.

Káva, dortík, šlehačka,

hlava je jak míchačka.

 

Včera tohle, dneska to,

pojď ty můj popleto...

 

Odpočívat, pracovat, neděli má každý rád!

Zvířátková

Pochmurné ráno, deštivý začátek, který jsme rozhodně nepředpokládali. Nedá se nic dělat, zvířátka čekají a tak vyrážíme rychle jejich směrem. Počasí se pomalu umoudřuje a když dorazíme na místo, je všude slyšet i vidět mnoho ruchu. Sami se přidáme do vřavy, procházíme známými místy a hledáme kamarády, kde se dá. Spatříme červenou pandu Regicu, popojdeme k lednímu medvědovi a vydřákovi. Pak se kocháme krásnými podzimními výhledy na sloníky. Žirafy nás vítají ve výběhu a Kvída s mládětem chrní po vydatné dýňové snídani. Prohodíme pár slov s ošetřovatelem Davidem a už zase krášíme dál. Šimpanzi, gorily, orangutani, štětkouni, opáči, tygři a levhari. Kam člověku padne oko, tam zvíře. Teď už musíme spěchat, hlavní hvězdy dnešního dne už pomalu vstávájí a budou se krmit... Nevypadá to vůbec špatně místa máme, ale bohužel je změna. Tlačíme se v davu u skla a nakonec dočkáme! Cooper vyběhne a začne baštit citronovou trávu. Winkleigh opatrně vystrčí čenich a pak se vrhne na batáty! Mobil jede na plné obrátky a fotky se jen ukládají do paměti. Ještě poslední pohled a musíme jít. Bylo tu zase krásně, takže určitě přijdeme zas. Mějte se krásně a těšíme se na vás...

Zvířátečka, zvířátka, to jsou moje holátka!

Koncertní

Občas se stane, že ráno je příliš bláznicé a člověk nějak očekává bláznivý celý den. Ovšem nakonec se věci přomění do celkem snesitelné podoby. Ranní ztráty jsou nakonec šťastnými nálezy. Polední zpoždění letmým dotekem radosti a večer spokojeným hudebním zážitkem. Snad proto se nemá člověk nechat odradit případnými neúspěchy. Ty se totiř velmi rychle mohou překulit do něčeho, co se ráno mohlo zdát nemyslitelným. Tak jen vzhůru do situací, které přicházejí. Ony odejdou a my zůstáváme...

Hudba zní a my s ní!

Re-formující

V životě hledáme pravdu, porozumění a pochopení souvislostí. Hledáme to, čeho bychom rádi dosáhli a vydáváme se na dlouhá i trnitá putování. Nelitujeme času, ani námahy, abychom dosáhli svých vysněných cílů. Tápeme, brodíme se hlubinami a procházíme houštinami, abychom dospěli do stavu, kdy zjistíme, že jediné, čeho jsme dosáhli je poznání, které tady bylo. Poznání, že věci se nemění, jen se proměňují náhledy na ně. Mění se naše subjektivní vnímání téhož, a to ve vztahu k sobě samým, svému okolí a době, kdy se na věci díváme. I když putujeme daleko, létáme vysoko a objevuje neobjevené, podstata je táž. Já jsem já, měním se, proměňují se mé názory a přesvědčení, zraju, otevírám oči a dospívám tam, kde už jsem stála. Jen starší, možná moudřejší, každopádně poučena zkušeností a s jistým poznáním!

Putuj, běž a poznávej, domů se vždy navracej...

Barvící

Příroda se obléká do barevného hávu, stromy se vybarvují ve zlatavých tónech a květy se pomalu ztrácí. Vnější okolí se připravuje na příchod podzimu, zklidnění, pošmourného počasí a mrazivých rán. Také my se už poohlížíme po teplejším oblečení a vyhlížíme podzimní naladění. Když svítí sluníčko, je to příjemné. Když prší, víme, že příroda to potřebuje. Když je horko, není to rozhodně něco, za co bychom byli rádi. Jedná se o přirozený koloběh života i přírody, který nezastavíme a můžeme se jím kochat. Děláme to rádi, děláme to s nadšením a s vědomým cílem, zapamatovat si onu kouzelnou barevnost, jásavost i zvláštnost stavového přechodu od podzimu k zimě. Ač nás těší jaro i léto, nejkrásnějšími barvami oplývá podzim. Proto si jej užívejme plnými doušky, ať jsou naše duše také tak barevné!

Barevná kouzla, zima sem vklouzla...

Dumací

Jsou věci v životě, nad kterými člověk nepřemýšlí a bere je tak, jak přicházejí. Události, skutečnosti a příhody, které mohou proměňovat životy. Tak jak postupně jdou našimi životy, tak je vnímáme. Mnohdy se nad nimi ani nezamýšlíme a víme, že je potřeba nastalou skutečnost řešit. Jindy se pozastavíme a dumáme nad tím, co se změní a v jakém ohledu. Pro mě jedním z takovýchto okamžiků bylo zamyšlení se nad tím, co člověk ve společnosti vnímá za sociální událost a jaké to pro něj může mít následky. A jaká sociální potřebnost bude následovat, resp. s jakým řešením. Co je důležité a podstatné při vnímání toho, v jakém stavu se nacházím a proč se cítím tak, jak se cítím. Co je a není, v jakém rozsahu a proč. Jak jsou na tom ostatní, netuším. Já jen vím, že opět přemýšlím!

Dumám, dumáš, dumáme...

Znovuzrozená

Člověk si tak kráčí po světě a vnímá nejbližší okolí. Nepozastavuje se nad skutečnostmi, které se vynořují, mnohé bere s nadhledem a jistou samozřejmostí. Možná si občas posteskne nad neuchopitelností věcí, ale ve své podstatě chápe, co a proč se děje. Roste, sílí, sbírá zkušenosti a dovednosti pro život tady a teď. Nespoléhá se jen na něco, co je mu dáno, ale vchází do mnoha bran, s mnoha úkoly. Celý život se snaží prožít naplno a naplnit jej duchaplností, láskou, laskavostí, láskyplnou ochranou a skutečným provázáním s tím, co je důležité. Někdy váhá, jindy bez problémů směřuje. Občas uskutečňuje, většinou přesně cílí tam, kam je to potřeba. Prostě žije, pracuje, směje se a raduje z toho, co je... Povznáší ducha, křísí naději a osobní sílu k tomu, aby dělal změny tam a tehdy, kdy je to potřeba udělat. 

Neváhat, pracovat, smát se a radovat...

Otáčivá

Moudrost hlupáků,

síla rozpaků.

 

Včera nádhera, 

dneska bych zmizela.

 

Každý den točí se,

najdeš to v dopise.

Nalezneš poznání,

které tě zachrání.

Hloupost a pověry,

radost i nevěry.

Všechno se otáčí,

životu nestačí.

Jde si a pospíchá,

do tmy a do ticha...

Neboj se neznáma,

vždy budeš máma!

Díky a kouzlení, vždycky se promění...

Akční

Lachtani a opice,

těší se velice,

na cesty necesty,

na všechny nevěsty.

Kuny a lasice,

jdou zpět do lavice,

žáby a skokani,

čekají snídani.

Známí a neznámí,

jdou vpřed a jdou

s námi.

Akce se rozjíždí,

někdo snad dojíždí.

Všichni jsou v pohodě,

nenechají to náhodě.

Nakonec zjistíme,

co všchno umíme.

Akce se povedla,

všechny zpět přivedla...

Krásný a akční den, uběhl jako sen!

Lucerničková

Jsem i nejsem tam, kde bych chtěla být. Mám i nemám to, co bych chtěla mít. Dostávám i dávám tolik, kolik bych si přála. Beru a dávám tolik, kolik jsem brala. Zabývám se tím, čím bych měla. Jsem prolnuta tím, čím bych chtěla. Mám to, co bych měla mít. Jsem tou, kterou bych chtěla být. Jsem člověkem, kterým jsem si přála být. Jsem ženou, se kterou dá se žít. Jsem nad věcí a s nadhledem. Tančím s liškou, psem i krásným medvědem. Dostávám vždy co přání mám. Na světě nikdy nejsem sám. Vím, kde jsou mé limity a nebojím se samoty. Věřím, že k jádru věcí se dostávám, i když těžko někdy odolávám. Nemívám špatnou náladu a občas bývám pozadu. Jsem prostě takovou, jakou jsem. Jsem tou, kterou zrodila matka Zem. Jsem spojená se svými blízkými a jsem miláčkem celé rodiny...

Miluji život kouzelný, kdy svítí slunce a jasné lucerny!

Testovaná

Před chvílí ráno a teď zase večer. Kam tak strašně utíká čas? Ještě včera jsme byli na letní dovolené a dneska už vytahujeme zimní oblečení. Konec roku se blíží, a s ním i všechna hlášení, statistiky, uzávěrky či jiné ukazatele. Nestačím se divit, kolik jednotlivostí je potřeba, aby určitá oddělení mohla pracovat. Náplně činností jsou jasné, ale samotná práce je už odváděna někým jiným. Snad proto si říkám, zda je opravdu tak a zda mi to přísluší. Jestli by nakonec neměly být věci upraveny tak, jak ve skutečnosti leží a běží... Jsem celkem školená v tom, že teorie a praxe se rozbíhají, ale až tak?! Inu, zatnu zuby, natáhnu svaly a jdu pracovat. Možná to všechno stihnu a dostanu se přesně tam, kam mám...

Cesta se klikatí, zmýlená neplatí!

Modlitba

Ať jsem stéblo trávy, 

nebo velký mrak.

Chtěla bych si letět, 

jen tak do oblak.

Mít tak sílu v duši,

která větru sluší.

Mít tak věci jasné,

bylo by to spásné.

Netrápit se tím, 

co rozhodně

nezměním.

Neposlouchat 

hlasy, které rvou

mi vlasy.

Mít vždy sílu snášet,

co změnit není sil.

Mít tak dosti odvahy, 

abych věci kolem

pozměnil!

Prostý rozum přec

vždy správně rozrzná,

co změnit se nedá

a co změnit se dá...

S odvahou čelit nástrahám, toho se nzdrávám!

Nalezená

Temné ráno,

říkám ano,

dobrý den,

už to není sen...

Slunce vstává,

svitu dává,

noc se krátí,

den se vrátí.

Chlad a zima,

to je psina,

podzim mizí,

všechno je cizí.

 

Hledání věcí,

musí být přeci,

schovány někde,

jsem z toho vedle!

 

Začíná honba,

není to bomba,

je to jen tíha,

která tu číhá.

 

Nedám se,

odolám,

své věci

přivolám!

 

Hledat a nacházet, venku se procházet...

Náhodná

Hezký pocit nemuset se hned po probuzení hnát do práce. V klidu se nasnídat, poupravit věci v domácnosti, zajít nakoupit a pak se přesunout do práce. Krásné pondělní ráno, které tady už dlouho nebylo. Člověk si říká, jaké by to bylo, kdyby takovéto ráno mohlo být každé. Dokázali bychom si to tak užít? Byli bychom za to vdečni? Nevím, ale tuším, že čeho je moc, toho bývá příliš. A tak to platí pro věci dobré i špatné. Když se cítíme v jednom kole, pak vytržení z běžné reality je jako záblesk ranního slunce. Prozáří každičký detail našeho dne a poukáže na krásy, které v naší rychlosti nevidíme a nevnímáme. Proto je fajn, že se občas podaří být jen tak chvíli v naprosté pohodě, nespěchat, nehnat se a užívat si krásy dne. To si pak tělo odpočine a duše nabaží vším, co potřebuje!

Pohoda, není náhoda...

Mandalová

Občas se člověku zdá, že něco nemůže nikdy zvládnout. Tak krásný obraz já přeci nenamaluji. Tohle může zvládnout jenom zkušený malíř. Tak dobré jídlo nedokáže uvařit obyčejný kuchař. Tohle zvládne jen ten, který vařil u Michellina. A přesto je opak pravdou. Za většinou úspěných projektů jsou právě takováto váhání a nejistota. Zvládnu to? Bude to dost dobré? Jsem schopna namíchat svou paletu barev? Budu umět pracovat s něčím, co jsem zatím nezkoušela? Já říkám ano, dneska jsem to zkusila a výsledek stojí za to! Dokázala jsem si, že i já umím kreativně tvořit a dospěla jsem až do stádia zhotovení vlastní kouzelné mandaly. Doufám, že tento úspěch bude startem do nových dnů, které odnesou starosti a bolesti a přinesou jen radosti a úsměv na tvářích... Věřím, že toto nastavení bude trvat věčně!

Trvání je k dostání...

Srazová

Nestačíme se divit, kolik uběhlo let od našich školních časů. Tohle přeci není možné, že je nám tolik, kolik je! Vždyť se cítíme krásně, mladě a chytře, přestože už je to dlouhých třicetpět let, co jsme opustili naši školu a vyrazili jsme do světa... Stojíme proti sobě a přemýšlíme, jak jsme zestárli a kam uběhly všechny ty roky! Ano stihli jsme vystudovat, zamilovat se, usídlit, mít rodiny, vybudovat si kariéru, směřovat k lepším zítřkům. Ale možná si říkáme, že tolik let to být nemůže! Vždyť to vidíme jako včera, když jsme s plnými aktovkami nastupovali do autobusu a mířili do školy. Potkávali jsme se, řádili, učili se, poznávali svět. Učili jsme se být vzornými pionýry, svazáky... Ano, svět se změnil a my s ním. Už nám není patnáct, ale vzpomínky zůstávájí!

Vzpomínej, dobře se dnes měj...

Zítřejší

Příliš mnoho energie a příliš daleká cesta. Ještě jsme se ani neprobrali a už míříme zase dál. Od rána do večera tlačíme svou káru směrem k dalším výsledkům. Jednou je to nahoru, podruhé zase dolů. Jdeme, mlčíme, trpíme, smějeme se, radujeme, hledáme a pátráme. Hlavně jsme stále v pohybu, abychom neměli pocit žádnosti či ničeho. Pohyb je předpokladem posunu směrem tam, či sem. Je to síla, která nás nutí přemýšlet a vážit kroky, které nám ještě zbývají. Mnohdy nevíme, kolik jich ještě budeme muset udělat, ale tušíme, že tyto nebudou poslední. A tak jdeme a jdeme a jdeme...

Vstříc nových zítřkům!

Střízlivá

Kolik ještě zbývá času? A jak jej smysluplně naplnit? Dá se odhadnout, jak dlouho to ještě potrvá? Na tomto světě jsme jen na skok. Každý den máme vypůjčený z inventáře a je na nás, jak s ním naložíme. Zda se budeme škaredit, mračit a posílat zlobu všude tam, kam se jen dá. Nebo se rozhodneme být aktivními, veselými a klidnými silami, které nahlížejí na problémy realisticky a s rozvahou. Je možné se složit na každém kroku, který uděláme, nebo můžeme vnímat touhy a přání k lepšímu, kouzelnějšímu světu. Je jen a jen na nás, jak se svými kroky naložíme. Zda se budeme na svět usmívat, nebo mračit. Zda své kroky opřeme o radosti, nebo starosti. Zda budeme vnímat okolní svět obtěžujícím, nebo inspirujícím. Jsme to my, kdo určuje náš den, týden, rok i celý život...

Nechtěj víc, nebudeš mít nic!

Papučková

V poslední době se mi věci dějí a já ani netuším jak. Připadám si jako nestranný pozorovatel vlastního života, který mi kličkuje mezi prsty a já vlastně ani nevím, kam pádí. Jednou jsem tady a dělám věci, jak se mají. Za chvíli zjistím, že snaha dokončit jeden úkol a začít druhý byla marná. To, co bylo dokončeno, bylo změněno a je potřeba se tomu znovu věnovat. Jakmile je všechno hotovo, už se zase rozjetým vlakem na mě řítí další činnosti. Dneska je to opravdu jízda a netuším, kde skončí. Jestli dříve skončím já, nebo to, co mě obklopuje. Ještěže mám na nohou papuče, aspoň se v tomto všem cítím pohodlně!

Papuče měj, ještě se směj...

Dálavá

Občas pláču, 

někdy skáču. 

Jindy běžím,

ach ten můj 

režim.

 

Knihy pročítám,

slova pochytám.

Myšlenky nasaju,

někdy dokonce

vyhraju.

 

Všechno se počítá,

nic kolem nelítá.

Každý je tam kde má,

i když se sotva s druhým

zná.

 

Tak je to v životě,

že neviší na plotě.

Dny se nám sunou dál,

kdopak by vedle jen tak

stál?

 

Všichni se snažíme

i když nic nevíme.

Všichni jsme ve střehu,

stojíme na vysokém

břehu...

Voda se žene dál, pojďme i my tři v dál!

Prudká

Čím víc člověk ví, tím více starostí si dělá. Neznalost nás neomlouvá při vykonání nějakého nepatřičného činu, ale na druhou stranu znalost je docela zavazující. Člověk si najednou uvědomí, jak velké následky mohou mít naše rozhodnutí. Už samotná rada daná druhému může vést nás samotné do spleti zamotaných a nepřehledných uliček, kterými procházíme. Jak poradit, jak se porvat s výzvami a přesto si zachovat jistou stabilitu a bezpečí? Už jen pocit neuspořádanosti v nás vyvolává neklid a neurovnaný stav vlastního bytí. Člověk má rád alespoň částečný klid, vyrovnanost a bezpečí. Pokud je ovšem konfrontován se stavy nevyzpytatelného a neurčitého, sám podléhá neuspořádanosti a rozervanosti. Kde potom hledat klid a správné rozhodnutí? Snad jen uvnitř sebe sama, ve své duši a svém srdci, které když váháme napoví a intuitivně vede k tomu nejdůležitějšímu...

Následuj své srdce, nerozhoduj prudce!

Příchozí

Když se věci spiknou a nelze jimi proniknout, co si počít? Bojovat tam, kde už není síla, nebo se nechat převálcovat tím, co přichází? Skutečně neskutečné série náhod a klopýtnutí, které nás doprovází jsou snad jen něčím, co přišlo a zase brzy odejde. To si člověk říká při pohledu na sílu negativ a protivenství, která stojí přímo proti. Neproniknutelná hradba myšlenek stojí proti nám a jen síla mysli dokáže pronikout tam, do toho prostoru na tímto vším.... Možhá pronikne, možná nepronikne, hlavně aby šlo všechno negativní pryč a nelepilo se nám na paty. Pak už bude zase líp a úsměv na rtu se usadí, v srdci zavládne klid!

Přání mám, ať pohoda přijde k nám...

Odpočinková

Sobota je tady a jediným dnešním úkolem je dočíst knihu. Odpočinek po celotýdenním shonu se bude hodit. Příští týden nebude v tomto ohledu lepší a tak je jen nasnadě, že dnešek bude věnován odpočinku. Pomalejší tempo při vstávání, u snídaně jen tak líně převalovat sousta a v pohodě si vychutnat svůj ranní šálek kávy. Vyzkoušet počasí a posezení na zahradě. Líně se přesunout do kuchyně a dát vařit sobotní oběd. Pak si sednout do pohodlného křesla, obložit se chlupatými kamarády, krásnou knihou a vyrazit do děje příběhů, které mě tam čekají. Kouzelná představa i realita, kterou mám dnes v plánu. Nebudu spěchat, nebudu se zlobit, budu se smát a v pohodě prožiji den. Nenechám se zviklat do žádných bláznivin, ani k neuváženým krokům. Těch bylo v průběhu týdne dost, tak proč si neodpočinout?

V klidu buď, v pohodě pobuď!

Mravoučná

V moderním světě jsou hodnoty odvozovány od materiálních věcí, kterými se obklopujeme. Naše hodnota není spojena s tím, co umíme a známe, ale stojí na módních vychytávkách a nejnovějších technologiích, které používáme. Ztrácíme kontakt se sebou samým a hledáme spojitost s tím, čím bychom měli být. Tváříme se spokojeně jen tehdy, když máme a jsme někým. Přemýšlíme maximálně nad tím, co kdo řekl a neřešíme, co my sami říkáme. Díky tomu podléháme riziku ztráty citlivosti a morálních hodnot. Nevíme, čím se trápí naši blízcí, ale přemýšlíme nad tím, co kdo řekl v médiích. Každodenní život je nátlakem mediálních válek, necitlivosti, neschopnosti a neskutečné arogance moci. Jsme součástí světa, kde etický pohled na problémy je jen v nahodilosti. Mravní slepota je běžnou praxí a jen málokdo vstupuje do řešení každodenních problémů s vnitřním morálním přesvědčením, že morálka je podstatná pro život. Je to problém, který implikuje další problémy. Pokud ovšem nepochopíme, že bez morálky nejsou dobrá řešení, nejsme schopni cokliv dalšího vyřešit. Nebuďme lhostejní, jednejme s mravním étosem a buďme lepšími lidmi. Jen tak budeme žít v pravdě a správném pochopení sebe i světa kolem...

Morálka není zahálka!

Kouzlící

Bát se a milovat,

žít a stále se strachovat.

Nestát a lelkovat,

prací se nervovat.

Psát si a předčítat,

každému slovo dát.

Jednat a závodit,

sám sebou vždycky být.

Brát si a notovat,

své děti milovat!

 

Nejíst a litovat,

nervy si uchovat.

 

Zkoušet a hodnotit,

neztratit pověstný klid...

 

Učit a zvykat si,

nemastit si kapsy.

 

Dumat a rozjímat,

řešení předjímat.

Život je zábava,

život je představa,

život je kouzlo krás,

život je stále v nás!

Živote kouzelný, rozsviťte lucerny...

Spásná

Jak rádi bychom se vrátili do dětství. Teď, kdy jsme v rozmachu naší dospělosti toužíme po klidu, jednoduchosti, jednoznačnosti a samozřejmosti toho, co bylo součástí našeho dětství. Kdy květiny voněly, háje se zelenaly, psi štěkali na každém rohu a lidé se poctivě zdravili. Kdy jsme většinou měli méně hmotného, o to víc láskyplného. Kdy máma s tátou dokázali odpovědět na každou otázku a svět měl svůj pevný řád. Kdy spontánnost byla milým doplňkem našeho života a povinnosti se plnily tak, jak postupně přicházely. Kdy se pevně oddělovalo to, co je doma a co v práci. Kdy stačilo láskyplné obětí milovaného dospěláka a všechny starosti se rozplynuly. To byl svět ještě v pořádku a točil se kolem nás. Dneska se točíme tak, jak se píská, honíme každou minutu a stíháme nedostižitelné. Vzpomínky na kouzlo dětství nás neopouští a hřejí u srdce. Ono vnitřní dítě je stále v nás, jen jej občas musíme probudit...

Ó dětství v nás, občas nás spas!

Sešitová

Tak tohle je opravdová zkouška trpělivosti a odvahy. Přestože se dalo čekat, že první týdny budou šílené, ani ve snu by mě nenapadlo, že tohle může být realita. Byla jsem připravená na cokoliv, ale na davy výuky chtivých studentů rozhodně ne. Člověk by si řekl, že jsme se poučili a umíme predikovat, jak to v našich učebnách bude vypadat. Jak se zdá, opak je pravdou. Znovu a opět narážíme na skutečně neskutečné situace, kdy máme místo pouze pro malou skupinu studentů, ale fyzicky jich je přítomno mnohem více. Jak může člověk v takovém davu vůbec fungovat, natožpak učit? Nic příjemného pro obě zúčastněné strany. Je to jako sedět na dvou židlích jedním pozadím. Nepříjemné, nekomfortní a náročné. Takto si to nepřeje ani jedna ze stran a tak to budeme muset řešit...

Budeme to řešit, vezmi si sešit!

Elitní

Chodit po světě s otevřenou hlavou a nasávat odrazy z našeho okolí. Občas bloudíme sami světem a hledáme odpovědi na otázky, které nás trápí. Vidíme hvězdy nad hlavou a přemýšlíme, jak se k nim co nejrychleji dostat. Díváme se na přírodní krásy, touláme se krajinou a přemýšlíme, co kdyby to bylo takhle? A mohlo by být? Dokázal by to svět, příroda, Bůh zařídit? Přimlouváme se za svět, ve kterém by šly skutečnosti tak, jak bychom chtěli, přestože víme, že ovlivnit nemůžeme nic i všechno. Jsme připraveni komunikovat a reprodukovat zprávy, jež byly vyslány. Dostáváme informace a míváme pocit, že nemají význam. Až pohledem zpět zjistíme, že jsme byli ovlivněni mnohým i mnohými. Všechno bylo použito a nic nezůstalo ležet ladem...

Vyjdi ze své ulity, dostaň se do elity!

Zamotaná

Občas hledáme, někdy nacházíme. Většinou jdeme s otázkou, jak všechno zvládnout a neztratit tvář. Člověk je prazvláštní tvor. Myslí, přemítá a pak jedná tak, jakoby nikdy nemyslel a mozek mu uletěl do teplých krajin. Čím víc přemýšlí, tím více zmatený si připadá. Čím déle se snaží dospět k nějakému výsledku, tím rychleji bezhlavě koná. Paradoxy života na každém kroku potkáváme a pozýváme je dál. Máme potřebu vymyslet způsob, jak na věc a zapomínáme, že už to někdo vymyslel. Soužíme se starostmi, které z pohledu fungování světa nemají pražádný význam. My ovšem toužíme dostat odpověď. Tady a teď, na všechny starosti a strasti, které nás potkávájí. A čím více přemýšlíme, tím častěji docházíme k tolik omýlané pravdě. Vím, že nic nevím... A možná ani nevím, že něco vím...

Motám, pletu, navíjím, sama sebe přebíjím!

Láska nebeská...

Láska hory přenáší, je trpělivá. Láska je kouzelná i laskavá, nevychloubá se a ani nepovyšuje. Láska není hrubá, ale milostivá, nehledá svůj vlastní prospěch, ale hledí na dobro všech. Láska není vznětlivá ani popudlivá, nepočítá křivdy, ale hledí pravdě do očí. Láska nezná škodolibost a raduje se z pravdy. Láska snáší každému, co jeho jest a doufám, že přečká všechny strázně. Láska nikdy nekončí, i když slova vyprchají a neumlkne poznání, jež je láskou protnuto. Láska je dar, který si dáváme navzájem a je tím, co nás doprovází od kolébky do hrobu. Láska je velkorysá a umí odpouštět i radovat se z maličkostí. Je to zrcadlo naší duše, které nezastírá a nehodnotí...

Máš-li lásku, máš ten největší dar!

Šlápotová

Skutečný svět se neptá, ten běží bez přestání. Jde si svým tempem a nečeká, až do něj vkročíš. Je tady, obklopuje nás a unáší naše kroky tam, kam zrovna kráčíme. Je světem plným rozporů a protikladů, na které reagujeme s větší či menší odezvou. Každý okamžik jsme součástí běhu světa, který nevnímáme a se kterým se prolínáme. Víme, že bez toho kolem nás bychom nebyli my. Víme, že nemůžeme zůstat stát a tak jdeme. Víme, že musíme být jeho součástí, ale chceme si volit svou cestu. Víme, že vystoupit z proudu není snadné, ale držet je toho, čemu nevěříme, je ještě složitější. Víme, co máme dělat a proč. Víme, kde je naše místo ve světě... A přestože mnohé víme, občas stojíme bezradní nad tím, co svět přináší. V tom je krása našeho života, že jen my sami určujeme, kam ještě půjdeme a kam už rozhodně nemusíme. Stačí se jen držet svého já a víme, jaký bude další krok!

Krok za krokem projdeš i hlubokým potokem...

Organizační

Volný den a přesto fungujeme, jako dobře namazaný stroj. Od rána se lopotíme s úkoly, které se na nás nahrnuly a potřebují dořešit. Drobnosti, které vypadají jednoduše, ale ve svém rozsahu dávají zabrat. Jak už někdo moudrý jednou řekl. "Tisíckrát nic, umořilo vola!" A tak nějak se můžeme dnes cítit i my. Nás ovšem hned tak něco nedostane, a tak se vrháme do víru jednotlivostí a jejich zákoutí. Občas vynoříme hlavu, usmějeme se, dodáme si odvahy a zase mizíme v organizaci i reorganizaci. Po několika minutách, hodinách i vteřinách se podaří vše naplánovat, rozluštit i rozřešit a tak si můžeme konečně užít i plnohodnotného volného dne...

Užívat, klidu zažívat!

Zasněná

Tma za okny a ticho. Smutek a neobvyklá fantazie si pohrává s našim vědomím. Už už by člověk chtěl, aby pohlédl do tváře prvním ranním paprskům. Ty jsou ještě neodvratně daleko a tak nezbývá, než v tichosti čekat, zda se zrodí nový den. Minuty se vlečou a to, co během dne uteče jako voda, se teď líně přemílá z jedné strany na druhou. Čekáme, jsme trpěliví, přesvědčujeme sami sebe i bubáky v okolí, že ještě není čas na to zoufat si. Naděje má hluboké dno a čeká na svůj okamžik. Možná chviličku zavřeme oči, možná se na chvíli ztratíme v polosnění a najednou se začně obloha projasňovat. Ano, věděli jsme, že nový den přijde a s ním i nová možnost prožít neskutečnou krásu toho, co je kolem. Važme si každého dne i noci, nikdy nevíme, kdy tohle znovu prožijeme...

Prožívej čas, který máš!

Vedoucí

Plánujeme dlouhé cesty, objevná poznání do hlubin našich myslí. Chceme být lepšími, volnějšími, úspěšnějšími a dobrodružnějšími lidmi. Toužíme po možnosti létat, být štíhlejší, najít odvahu ke ztřeštěným zážitkům. Většinou jsme jen v rovině plánování a vnitřního přesvědčování ke změně, kterou toužíme udělat, ale vlastně máme strach z prvního kroku i dalších kroků, které k uskutečnění vedou. Každý máme svou představu úžasně naplněného dne, týdne, roku i dospělého života. Ale v něm vlastně jen svou touhu střádáme a málokdy se odhodláme k tomu vyrazit. A přitom je to tak jednoduché. Stačí udělat první krok, najít odvahu přiznat si, že touha je silnější než my a vyrazit! Ona víra sama v sebe povznáší a dává křídla. A kdo by nechtěl létat?

Leť a své kroky veď...

Smělá

Změnit prostředí, styl oblékání, účes, společenské nastavení, celkovou vizáž. Cesta, kterou se mnohdy dáváme, abychom zakryli strach či obavu z vlastního neúspěchu. Někdy potřebujeme změnu, abychom naplnili své představy o tom, co nás láká. Zkoušíme nové věci, aktivity a vhledy do každodenního života. Jdeme za změnou, ale většinou nás provází nesmělost při pomyšlení na smělé plány a cíle, které si sami na sebe klademe. Je to neobvyklý cyklus obvyklého přemítání nad tím, co bych měl, co bych chtěl a co bych skutečně mohl. Někde tam se skrývá naše touha po odvaze udělat první krok a změnit to, co už je naší součástí. Změnit sebe, změnit partnera, změnit náhled na život a být sama sebou. Občas je dobré dát hlas vnitřnímu já a dát mu jeho prostor...

Následuj svůh hlas, buď jedním z nás!

Celistvá

Další den,

nový sen.

Nemuset jít,

jen tak si být.

Nová neděle,

jistá naděje.

Práce se uklidní,

zahrada vylidní.

 

Jiné pohledy,

máme své zvědy.

Jistě se ukáže,

co život dokáže.

 

Člověk si přemítá,

bláznovství odmítá.

I když si představí,

co se pak dostaví.

 

Slunce a šáteček,

tráva a kopeček.

Nic z toho nevnímá,

leč se dál zajímá...

 

Pojďme se domluvit,

neděli umluvit,

že klid a pohoda,

je velká lahoda!

Krásy si užívej, s láskou se dobře měj...

Vládnoucí

Tak a je to tady! Ještě ani nezvonilo a už zase sedíme v lavicích. Postoupili jsme o další rok, který bude rozhodující. Někdo bude končit, někdo prodlužovat, všichni však budeme finalizovat. Každý v rámci svých možností, nasazení a momentálních sil. Každý tak, jak si zvolí svůj vlastní přístup. Více či méně je jasné, že konec se blíží. Pomalu ťuká na dveře a vyžaduje naši pozornost. Zatím není potřeba stresovat či hroutit se. Ale i na to možná nakonec dojde. Dneska začínáme a je potřeba se soustředít na to, co opravdu přijde. Teď je to integrální, intelektuální a psychologická výzva. Za pár dnů pak něco, co už bude součástí nás samotných. Je nutné si zvyknout a vydržet. Ten, kdo udrží nervy na uzdě, vyhraje. A tak i já vstoupím do dalšího roku. Snad úspěšně a s úsměvem...

Všechno zvládnu, dokud vládnu!

Papírová

Papír a zase jenom papír. Člověk by si řekl, že současný svět nebude potřebovat nic, než data pobíhající po elektronickém prostoru. Nicméně opak je pravdou. Pokud nemáš papír, nemáš nic. Můžeš mít uloženo ve svém elektronickém zařízení cokoliv, ale papírová verze stále hraje prim. Netuším, proč tomu tak je, ale zřejmě je to pozůstatek z byrokratické doby, která byla neodmyslitelně spjatá právě s papírem. Neměl jsi potvrzení, nemohl jsi nic. Nevlastnil si osvědčení, nebyl jsi způsobilý vykonávat nic. Bez papíru potvrzujícího vlastní exitenci člověka, vlastně nikdo nemohl fungovat. Jasně, mohlo to tak být, ale dnes? V době, které vládnou počítače, mobilní data a virutální prostor! Opravdu je nutné tisknout neskutečná kvanta informací? Inu, jak se zdá, pro některé případy je to prostě nutnost. Nemáš papír, nemáš nic!

Bez papíru nemáš sílu...

Vzpomínací

Den jako vyšitý kouzelnou jehličkou. Sluníčko se na nás usmívá a teploty atakují letní hodnoty. A přesto je jasné, že se pomalu blíží podzim. První podzimní den se sice usmívá, ale zima už si na nás chystá drápky. Člověk by si rád zachoval letní náladu, ta ovšem bude vystřídána proměnlivostí a nestálostí. Možná že bude stačit, když si zachováme klidnost, pohodlí a dobrou náladu alespoň v duši. Bude se nám lépe vzdorovat tomu, co přijde. A že to přijde, to je jasné. Ještě se totiž nestalo, že by to nepřišlo a že by problém neměl řešení. Stejné to bude s tímo nastavením. Pro nás snad jen trocha doufání, že i zima bude pohodová, jako bylo léto...

Vzpomínej, dobrou náladu vždy měj!

Průniková

Plnou parou vpřed! Neuhnout ani kousek z vytýčené cesty a držet se směru přímo za nosem. Ideální nastavení dnešního dne, kdy je potřeba zvládnout mnohé a není čas na žádná zákoutí a skryté odbočky. Ty budou prozkoumány posléze, až se ukáže, že přímá cesta není správným směrem. Do té doby se budu držet jen toho, co je naplánováno a nic mě nevyruší z koncentrace. Možná si dám jen maličkou pauzičku, odskočím si na chviličku od plotny, ale jinak je dnešní plán jasný. Udělat si jasno v tom, co se rodí v hlavě a nepočítat s tím, že neuspěji. Dnešek je ideálním dnem na dořešení a vystavění si rámcové představy o tom, kam se ubírat a proč. A nakonec se možná dozvím i další věci, které budou vhodné pro splnění úkolu. Tak jdu na to! Držím si palec a těším se na nové poznání...

Poznání duši zachání!

Usmívací

S úsměvem je život lehčí. Nebo aspoň může být, pokud se člověk do úsměvu nenutí a je jeho přirozenou součástí. Úsměv je totiž bránou k srdci druhého člověka. Díky úsměvu se dostáváme pod povrch věcí a nezabředáme do tíhy skutečností. Nadzvednuté koutky rtů se sunou ke slunci. Někde tam, kam směřuje i lidské srdce. To je ovšem uvězněno v těle, ale úsměv může pronikat dál. K očím, uším, tělu i mysli druhých. Úsměv neškodí a kypří půdu našich vztahů, které mohou uvadat. Proto je fajn se usmívat, smát se a milovat smích, který odklání chmury a přináší krásu...

Na svět se usmívej, bude ti stále hej!

Šelestící

Občas si člověk buduje hranice, až za hranice svých vlastních možností. Obklopuje se představou, která se mu krádá do myšlenek a věří, že přesně takto to musí být. Nicméně život se ubírá zcela jinými cestami. Jde si svými klikatými zákrutami a postrádá jakéhokoliv smyslu pro přesně stanovený postup a řád. Jedná podle svého skrytého smyslu, který není spojen s lidským plánem. Jediné, čeho se může přidržet, je jeho božské propojení, které dává tušit jistého záměru či úmyslu. Ostatní je lidským očím skryto a jen čistá duše uzří to, co je napsáno uvnitř. Pokud chceš rozumět, musíš naslouchat a souznít...

Srdce napoví tam, kde oko těžko zví!

Uzlovitá

Občas se bojím, že neustojím to, co život přináší. Nejistota mě popadá vždycky, když se dostávám do neznámých vod. Někde, kde jistota není a okolí se tváří nepřátelsky. Zvenčí všechno vypadá normálně, ale uvnitř se třesu jako osika. Jsem prostoupena neskonalým iracionálním strachem o všechno a všechny. To se pak nedokážu ani pořádně nadechnout a tělu se nedostává potřebného vzduchu. Nakonec vím, že se nadechnu, vzduch nasaji až do plic, ale ten jediný okamžik, který je součástí momentu paralýzy je neskutečný. I když vím, že se nic nestane, všechno dobře dopadne, popadá mě strach. Obava ze všecho, co by mohlo přijít a ode všech, kteří by mi mohli ublížit... Kde se bere a proč? Jak s ní pracovat a neobávat se? Odpovědi se vynořují, ale jen pomalu a s drobným přídechem jasnosti. Rozuzlení je však ještě daleko!

 

Drž se svého lana, ač si na to sama...

Zbarvená

Červená, modrá, zelená, 

co tahle barva vlastně

znamená?

Jakou si vybrat, kdy a proč?

Aby z toho nebyl vesmírný

kolotoč.

Člověk se dívá do světa,

potká ho barevná

paleta.

Potká ho mnohé pábení,

svobodné, zbarvené

mámení.

Jednou se krásou zelená,

jindy je v kurzu

červená.

Někdy je modré potřeba,

jako másla a medu na

chleba.

Vždycky však člověk přesně

ví, jakou barvičkou si nejlíp

odpoví.

Na strachy, obavy, úzkosti,

aby mu nešly do

kostí.

Vybírej barvičky s rozvahou,

s ohledem nad svou

náladou...

Ať máš svět krásný, veselý a nikdy šedý a omšelý!

Oční

Nemám ve zvyku, 

dělat mnoho povyku. 

 

Raději přemítám,

myšlenky nachytám.

 

Chytrý a veselý,

člověk je pak celý.

 

Jednou i podruhé,

jsou věci přituhé.

 

Za chvíli povolí,

něco nám dovolí.

 

Za chvíli usmějí,

k cíli zas dospějí.

 

Člověk se podívá,

oko mu spočívá,

na rtu a na čele,

vždyť jsme přec

přátelé...

Nehučím, nebrblám,

občas se v sobě jen

trošičku nevyznám.

Pak se to otočí a plné jsou mé oči!

Míchaná

Po každé bouřce se jednou vyjasní a na obloze se zase ukáže slunce. Žádné psoty netrvají věčně a každé trápení má svůj konec. V životě je to tak zařízeno, že se člověku střídají období lepší, horší, nejlepší i nejhorší. Je to i o nastavení vlastního myšlení, kdy něco může v určitém rozpoložení znamenat úplnou katastrofu a jindy to nezpůsobí celkem nic. Každý také máme svůj práh vnímání všeho a ničeho, míru odolnosti a resilience k tomu, co se nás dotýká a jak dalece. Jsme prostě a jednoduše lidmi, kteří mají své city a s těmi vcházíme do interakcí se světem, se sebou samým i s ostatními lidmi, kteří nás obklopují. A to může způsobovat radosti, ale i starosti. Ale jak už to tak bývá, každé nepříjemné období je vystřídáno klidnějšími časy, které nám dávají volnost k nadechnutí a pohodě...

Volně dýchej, myšlenky míchej!

Potkávací

Den plný zázraků a malých radostí. Nevycházet z údivu a být v souladu s věcmi, které přicházejí. Jedna ze zásadních myšlenek, které jsou všudypřítomné a často opomíjené. Člověk byl zrozen od počátků věků k životu v boji. V boji o zachování holého života, o potravu, při půtkách s nepřáteli, o území, o blahobyt, o cokoliv co mají ostatní a já to musím nutně mít také. Co se budovalo také je právě onen údiv nad krásou jednotlivostí, maličkostí, okamžiků, které jsou tady a teď, ovšem za chvíli už nebudou. Při honbě za vším možným a ničím jsme pozapomněli, co nás činí šťastnými a co nám dělá radost. Je to boj o něco, co vlastně ani není důležité, nebo právě ony každodenní zázraky, které jsou všude kolem nás? Každý si může udělat svůj závěr. Zda bude mít den zázračný, bezmračný, či příznačný. Je to jen na nás, jakou cestou se vydáme...

Kam se vydáme, co potkáme?