Šeptám si potichu slova své písně a přitom si říkám, proč znějí tak přísně? Je to snad osud, či náhoda pouhá, že s hudbou je spojena obrovská touha. Poc cestách, zázracích, návratech, oblacích. Po všem co člověku není hned dáno, i když se snaží, i když má přáno. Je to tak úžasné spojit si slova, která nám dávají zapravdu stále a znova. Věky se zastaví, čas tiše plyne a jenom máma ví, co za okny se vine. Není to sluníčko, nejsou to mraky, je to jen nálada, kterou máš taky. Vzpomínáš, přemýšlíš, někdy si vymíšlíš, k tomu si slovíčka dokola předeš. Od lásky k odvaze, jsi opět na dráze, za chvíli vyletíš, v oblacích hlavou sníš. Co je to za rychlost, kde se tu vzala? Proč nás dnes do oblak na výlet vzala? To jednou pochopíš, až hlava zešedne, až ráno vzbudíš se a hned bude poledne. To se pak s radostí jako já vydáš na cesty písniček, do kroku přicháš. A až dech nebude nohám Tvým stačit, sedni si, poslouchej, neuč se mračit!
Já jsem tu, ty jsi tam, slova jsou náš hvězdný chrám...
Žádné komentáře:
Okomentovat