Bilanční

Unavení, plní dojmů a nových zážitků jsme se vrátili do prosté reality všedního dne. Ani se nechce věřit, kolik se dá prožít ve čtyřech dnech na horách. Od nejvyššího vrcholu, přes prudká klesání, od Kozích hřbetů, pramenů Labe, až k Bedřichovu. Nohy bolí, tělo si zvyká na staronové pořádky a hlava je stále v oblacích. U jednoho při talíři, u druhého na stezce a třetí ani neví, kde mu hlava stojí. Krásný byl čas společně strávený v horách, klidné bylo stoupání dál a výš. Díky za každičkou minutu času, kterou jsme strávili v zimě i jasu. S Vámi jsem ráda v slunci i dešti a těším se na další společná dobrodružství...

Pozitivní bilance pro každou dobrou duši!

Labská

Kde pramení Labe? V horách, kdesi nahoře, v zimě, v dešti, ve vichru. Nás nic nezastaví, prodíráme se krok za krokem dál. Před námi mlha, za námi mlha, lidé se ztrácejí a my jdeme pořád dál.... A najednou jsme tady. Drobný vodní začátek obrovské řeky. Pomalu síli a pak je z něj veletok. A z nás? Z nás jsou zmrzlíci, sněhuláci. Ale máme Maxíka a to je hlavní!

Velký zimní pozdrav z Medvědína pro Kukulína...

Sněžková

Sluníčko se líně valí přes hřbety krkonošských vrcholů a my pomalu míříme na startovní pozice dnešn túry. Autobus parkuje a my vyrážíme směrem k nejvyššímu vrcholu naší země. Kameny, stezky, krok z krokem jsme mu blíž. Ani se nenadějeme a zpocení, udýchaní se ocitáme na vrcholu. Výborná svačina, teplý čaj, úžasná polévka a hurá dolů k Bedřišce. Uběhlo pár kilmentrů, poskočilo několik hodin a my se uvanení dostáváme tam, odkud jsme ráno vyrazili. Den se povedl, vrchol byl zdolán, plán dnešního dne splněn...

Sníh bez Sněžky a radost z pohybu všem!

Labužnická

Tak jako láska prochází žaludkem, tak i jídlo může být koncertem. Jíst je možné pusou, nosem, ale hlavně očima. Pokud vnímáme jídlo jako něco, co nás drží při životě, pak je možné sníst cokoliv, co není zkažené. Jídlo je však mnohem víc. Je to něco, co nás obohacuje tělesně i duševně. Jíst ve chvatu a rychlosti není vůbec zdravé. Snad proto je důlěžité udělat si na jídlo čas, těšit se z chutí, krásy barev a vůní. To pak je ten správný labužnický zážitek. César salát se mění v Janáčkvu symfonii, kuřecí maso s bramborem v Labutí jezero a čokoládové fondue v nejkrásnější Seifertovu báseň. Jídlo je, má a mělo by být tím příjemným časem, kdy sytíme nejen tělo, ale i duši. Proto na to pamatujme a užívejme vždy, když usedáme za jídelní stůl...

Labužnický večer každému strávníkovi!

Speciálně česká

Často přemýšlím nad významem a smyslem slov, kterých máme v češtině tolik. Každé má svůj specifický obsah a každé může v kontextu znamenat něco zcela jiného. Jen si tak vemte obyčejné slovo speciální, specializovaný a specializační. Každé má svýj charakteristický kontext, i když si běžně neuvědomíme rozsah slova a užíváme jej tak, jak pocitově vnímáme. Pokud bychom chtěli být precizní, pak bychom slovo speciální měli vždy použít pouze ve významu zvláštnosti, jednotlivosti či jedinečnosti. Specializovaným bychom měli chápat to, co je specificky zaměřeno a určitým způsobem orientovano do nějaké oblasti, či spojeno s konkrétní oblastí. A specializační bude vždy již prohloubením nějakých znalostí a dovedností, které nás opravňují k výkonu určitého povolání, zaměstnání, nebo odborné činnosti. Pokud jsem, jsem jedinečnou a nezaměnitelnou osobností, se speciálními rysy a jsem tedy speciální osobností. Mou specializací je profesní zaměření na oblast informační vědy a specializačním pak dosažené a prohloubené vzdělání v oblasti pedagogických věd. Jednoduchá slova a jak dokáží zamotat hlavy, významy a s vysvětleními. Myslím, že není jednoduché pracovat s rodným jazykem a vždy být přesný, protože mnohdy sám význam slov je věcně odlišný. Snad proto je ideální promýšlet, přemýšlet, zvažovat a skládat smysluplná slova do vět, s tím, že přesný význam může samo slovo zkreslit. Je to určitá honba za přesností, která pracuje s košatostá významů a smyslů. Pro básníka ráj, pro vědce výzva!

Speciálně specializovanou specializaci a chápající orientaci můzám i alchymistům...

Vzezření

Barva sem a barva tam, všude kam se podívám se na mě směje. Září jako slunce v ranní rose a já bych si jej přála mít ve svých vlasech. Příchuť léta, vůni dálek, poznání, které otevírá prostor pro nové zážitky a dobrodružství. Zachytit tak prchavost okamžiku a přenést jej do chvíl uplakaných. Život by byl mnohdy barevnější, ovšem ne vždycky jednodušší. Síla zvuků, slova, myšlenek i činů je zřejmá. Je barvitá, rozmanitá a přesto plná energie. Proudí, třepotá se ve větru, blýskavými paprsky zachycuje krajiny snů i bdění. V jeden moment prozáří kousíček nebe, sahá po větvích, natahuje prsty, až do samého nitra temnoty. Kousíček světla pronikne dál, barva se rozptýlí a všechno je hned kouzelnější, veselejší. Temnota ustoupí a znovu pronikne pohlazení až ke kořenům zapomění. Vyroste pomněnka blankytně modrá, dotkne se nebe a já si pro sebe, schovám kousíček Tebe. S barvou Tě spojuji hnědou i zelenou, možná i duhy k nám z oblohy proniknou. Budeme tiše stát, z duše si stále přát, barvami zalitá rána i večery, pak už nás tři nikdy nic nerozdělí. Já budu pro Tebe barvou všech barviček, Ty pro mě tisíce sluníček. Každý svou sílu má, každý svou barvu zná, každému jasné je souznění, každý z nás má to své lidské vzezření...

Barevný den s duhovým přídechem a hlubokým nádechem každému!

Stvrzující

Zvláštní pocti čehosi mě dnes provází od samotného rána. Je to něco hluboko v duši a hlavě, co mi nedopřeje klidu. Něco nevysvětlitelného, přesto hmatatelného a těžko uchopitelného. Vzadu za levých uchem to lechtá a v pravém spánku tepe drobnými záchvěvy. Hrdlo svírá neviditelná ruka a těžko je u srdce. Kladu si otázku, co to všechno znamená? Je to jen nevysvětlitelný pocit touhy po volném dnu, nebo něco většího, co ve mě bují? Snažím se zachovat si vnitřní klid a vyrovnanou mysl, promýšlím si možné varianty a plánuji. Co teď, co pak a co potom. Každé má svůj okamžik, který se snažím vystihnout a zachytit. V jeho prchavosti, mlhavosti i pomíjivosti. Jen tak mohu zachovat řád svému životu v chaotickém okolním světě. Je to má obrana proti nerozvážnosti, necitelnosti a zlobě, která číhá na svou oběť. Já ji nebudu, neboť moje myšlenky jsou dány. Jsem mnohem víc, než se jevím, dřímá ve mně veškerá síla a moc světa. Jsem tím, kým chci být a s tím, s kým chci žít... Život je přece krásný s těmi, které milujeme a kteří milují nás.

Milující den s milovanými osobami všem!

Plány

Hlava plná plánů a rozhodnutí, které mě nutí přemýšlet nad tím, kam směřuji a co ještě mohu dosáhnout. Přemítám v hlavě, pročítám myšlenky, zvažuji a snažím se dívat do budoucnosti. Ale jen tak, abych dokázala ocenit a prožít každičký okamžik přítomnosti. Z ní je totiž tvořen můj svět, můj život, mé zážitky a mé přemýšlení. Není dobré zabývat se tím, co by kdyby, ale co je teď, jak to použiji, co si s tím počnu a jak se s tím vším poperu. Jen tak mohu vytvářet každodenní život s plnou myslí a otevřeností srdce, které otevírá duši. Vstřícnou, laskavou, chápající, milující a všeobjímající náruč, kde je každý problém vyřešen a žádná starost není velká. Jsou jen drobné překážky a silná rozhodnutí, které proměňují svět v krásný bílý květ. Jen tak lze jít, jen tak lze žít a plnohodnotně být tím, čím jsem!

Plánování bez stresu po celý den...

Klíčová

Život běží, pomalu rosteme, dospíváme, stárneme a moudíme. Ve chvílích radosti se radujeme, momenty smutku zaháníme jak se dá. Někdy se zastavíme a uvědomíme, jak rychle všechno plyne. Včera dítě, dnes dospělák a zítra? Zamýšlíme se nad svými kroky, vracíme se na osobní křižovatky a pokoušíme se odhadnout, zda naše klíčová rozhodnutí byla správná. Co jsou současné výhry, jaká máme životní očekávání a chceme ještě někam kráčet? Odpovědí bude mnoho, otázek ještě víc a na nás samotných je konečné rozhodnutí. Jsem tady, jsem tady s těmi, které miluji, jsem šťastná, dávám vše co mohu... Život je totiž vždy o hledání lidského štěstí a spokojenosti. Ať schovaného do rodinných vztahl, nebo pracovních příležitostí, vždy je to onen pocit duše. Pocit vyrovnanosti, radosti, spokojenosti se sebou samým i svým životem, bez lítosti nad minulými rozhodnutími... Litovat můžeme jen toho, co jsme neudělali, nebo promeškali. Pokud žijeme, pokusme se žít plnohodnotně pro sebe, pro své blízké a pro vědomí toho, co přijde!

Za klíčová rozhodnutí pro každý okamžik...

Odhalovací

Dnes je den velkých odhalení a zajímavých souvislostí. To co začalo před mnoha týdny se pomaličku dnes rozuzluje. Z povzdálí a v tichosti čekám, jak to všechno dopadne. Pomalu i rychle běží čas, který bych raději věnovala jiným věcem, ale výsledek je nutný. Někdy je výsledek pouhým potvrzením tušeného, jindy je tím, co nás velmi překvapí. Já bych si přála pouhé potvrzení toho, co již nějakou dobu tuším, ale vůbec nejsem schopna odhadnout, jak to nakonec dopadne. Odhalí se pravda, vyjdou najevo všechny souvislosti, bude dopaden ten, kdo si to zaslouží? Páni, tohle se mi už dlouho nestalo, abych takto se zatajeným dechem dočítala rozečtenou knihu. To se autorce tedy povedlo, takto mě vtáhnout do příběhu, že pomalu přestávám rozeznávat realitu od smyšleného. Vidím se jako jedna z postav manželského, rodičovského i rodinného trojúhelníku. Jako jedna z těch žen, které mají své starosti, nápady, přání a touhy, které jsou ovšem řízeny mužským světem. Jemu se podřizují, je opatrují a nakonec zůstanou na realitu samy. A co jim nakonec zbyde? Tak to ještě nevím, ale brzy se to dočtu. Tak krásný den a hurá do literárního příběhu!

Příjemná odhalení bez následků i uzardění...

Společná

Všimněte si, kolik společných chvil máme a ani je pořádně nevnímáme. Jsou to drobné útržky časů, bez hranic a plné možností. Proudí kolem nás, dávájí nám prostor k rozletu, smějí se a nabízí příležitosti. Jen je zachytit, přitáhnout k sobě a zkusit se otevřít. Co jiného je společnost, než skupina více spřízněných osob, které sdílí názory, komunikují a poskytují vhled do všeho kolem nás? Jsou to nejbližší, mohou to být spolupracovníci, ale také úplně neznámí jedinci, kteří projdou našimi životy a vepíší se do nich. Je to kratičký pohled do hlubokých očí muže, veselý úsměv kolemjdoucího školáka, ale také pohlazení od maminky či naslouchající synovo ucho. Společnost je něčím, co nás obklopuje a zároveň nás izoluje od jiných. Vytvořením společenství se stáváme jeho součástí a aniž si to uvědomujeme přijímáme jeho hodnoty, názory i mnohé vzorce chování. Přesto musíme někam patřit, s někým být v kontaktu a vytvářet tak společnou společnost společných tvorů pro lepší společnost. Proto jsem ráda za svou dnešní společnost, která je milá, čilá i báječně roztomilá a ke každému otevřená...

Společný den ve společnosti otevřených lidí každému!

Hradní

Je horký jarní den, ve vzduchu lze zachytit záblesky léta. Okolní atmosféra připomíná rušnou turistickou sezónu a já si tady kráčím ruku v ruce s milovaným synem vstříc novým dobrodružstvím. Přitom přemýšlím a myšlenky se mi honí hlavou. Jak dlouho ještě vydrží být jen mým parťákem? Jak dlouho ještě bude chtít prožívat svůj volný čas letmými výlety a výpravami za poznáním s mámou i tátou? Věk se pomalu přechyluje k období osamostatnění, opuštění rodného hnízda a nalézání vlastního místa na světě. Nevím proč zrovna dnes takto přemýšlím a bolí mě u srdce. Snad je to možná síla citů, které se mi derou do duše. Kdy vím, že ten okamžik přijde a já budu stoupat do kopce k hradu sama. Vím, že nikdy nebudu sama, protože se mnou v srdci bude na všem mých i našich cestách. Přesto se nedokáži ubránit pocitu marnosti, jak rychle to všechno ubíhá a nejde zastavit. A už jsme na vyhlídce, úchvatný pohled na Dunaj, staré město i lodě brázdící vodu pomalu utišuje moje rozkutálené myšlenky. Malinké pohlazení, široký úsměv a klokotavý hlásek mě vrací do reality. Je tady, je tady se mnou a stále mě vybízí k novým lumpárnám, houpání i dětskému skotačení. Díky za tento i budoucí čas, který nám je dán, je je náš a navždy bude v nás...

Na zteč i na meč, hrad je dnes náš!

Flámovací

Krásný den jako stvořený pro flámování. Sluníčko nádherně svítí, člověk se dostává do letargické nálady. Kolem proudí davy turistů, mačkají se a chtějí poznat krásy velkoměsta v pár minutách. A já si tu sedím, duší mám malinkou a cítím neklid. Uvolněnost i příjemný pocit z blízkosti nejmilejšího jen umocňuje strach ze setkání s autorikou. Budu schopna uvolnit svou náladu a otevřít se nové výzvě, která se přede mnou otevírá? Automaticky se mi stahuje žaludek a všechno se bouří, jen při samém pomyšlení. Jsem připraveny, mám výbornou náladu a myšlenky jsou uspořádané. Na flámování je vše připraveno a na další krok zrovna tak!! Teď už jen nezklamat sebe a podanou pomocnou ruku, se kterou lze dostát dalších možností.

Flámům vstříc a kariéře zdar...

Postihovací

Umět či rozumět všemu může být opojným pocitem. Může však znamenat mnohé problémy i starosti. Pokud je člověk dostatečně vnímavým, uvědomí si, že nemůže postihnout všechny aspekty života. Každičký detail je tvořen z mnoha dalších prvků, které vesměs nelze naplánovat či postihnout. Je krásné vědět, co nás čeká a jak je možné předejít případným hrozbám. Jak ovšem proniknout do tajů, které stále zůstávají skrytá? Je vůbec možné, aby člověk pochopil všechny detaily svého života? Neprocházíme jím jen na povrchu a k podstatě se vůbec neprobeheme? Snažíme se mít lepší život, než ho měli naši rodiče. Chceme dosáhnout uznání v práci i osobním životě. Požadujeme splnění svých snů  přání, která sami ani neumíme zformulovat. Přemýšlením dostávám odpovědi, ale ještě více otázek. Každá otázka pro mě znamená výzvu, čas strávený pátráním a nalézáním odpovědí. Většinou je odpověď další otázkou pokládanou k nalezení podstaty odpovědi. Zvídavé dítě v nás se nespokojí s jednoduchým vysvětlením, ale hledá postatu pod povrchem. Proč je tomu tak, jak říkáme? Proč je tedy tím, co postihuje porozumění i umění znalosti. Jen tak nalézáme odpovědi a můžeme připouštět i jiná řešení, než ta, která jsou nám dána. Snad proto nechme v sobě bádající dítě, otevře mnohé další dveře poznání, které bychom si coby dospělí neopovážili otevřít. Vždyť ten, kdo je stále moudrým má smutný život. Dopřejme si tedy oné dětské radosti a nevázanosti v poznání sebe i světa kolem nás...

Rozumný den s nerozumným snem každému dítěti v nás!

Nemající

Nejsem negativista s nepříjemnými pocit, přesto nemám dnes představu o ničem. Netuším do čeho se pustit, co začít, co skončit. Jakoby poslední den tohoto týdne vysál všechnu mou energii a postavil mě před skutečnost, že je jen na mě, co si počnu. Ale co si vlastně počnu? Kam bych měla jít, co bych měla zažít? Je něco, co by bylo dobré uskutečnit? Když se ptám sama sebe, nenalézám žádnou přímou odpověď. Nechci se sama sobě podívat do očí a vyslovit to, co vlastně netuším. Ozvěna hlasů ve mě volá, já však neslyším, co říká. Jsou to slova, možná věty, jen netuším co přesně znamenají. Možná mě lákají, možná mi říkají, že zase najdu se v tom lidském pralese. Dneska to nebude, zítra to příbude. Co to je nevím a přímo se neptám, aby snad nebylo, že už se rozbilo a já tu sedím a nic si nevím. I když bych měla být tam, kam vždy hledím...

Nevědět, je důlěžitou součástí moudrosti člověka! 

Kontaktní

Nejmilejším dotykem dne je propojení s přírodou. Od rána se sluníčko nezastavilo a krásně prohřívá zvuk. Každého to musí táhnout ven, do přírody, za procházkou, projížďkou či dlouhým pobytem mimo zdi bytů a domů. Dnes je den jako stvořený pro venkovní aktivity, kterých je možné vymyslet mnoho. I já sama přemýšlím, jak správně rozvrhnout den a užít si jej naplno. Nejen v přírodě, ale také s těmi, které mám ráda. Odpočinout si od ruchu města, pracovních starostí a načerpat energii potřebnou pro zdolání dalšího úseku pracovních dní. Těším se na dlouhou procházku na sluníčku, která mě povzbudí a krásně naladí na všechno ostatní. Škoda jen, že nemůžeme být všichni spolu, určitě bychom si to užili lépe. Věřím, že i tak to bude fajn, ale ve třech by to bylo ještě lepší...

Klidný sluníčková den a plnou náruč pohody každému!

Uspořádací

V jednoduchosti je krása, v promyšlenosti systém a bodech postup, který je vhodné použít. Postupné procházení jednotlivých částí, promýšlení a sestavení do jednolitého celku je někdy velmi složité. To co na papíru může vypadat velmi jednoduše, je ve skutečnosti činnost, která zabere i několik let. Nelze proto spoléhat na náhodu, ale štěstí je dobré jít naproti. Už ve chvíli zvažování je dobré si promyslet, co by bylo dobré udělat, co se musí udělat a co není až tak nutné brát do úvahy. Tím, že nad věcmi přemýšlíme, jsme schopni nalézat nová řešení a snižovat možnost rizika s případnými problémy. Já sama věřím, že vytvořením správného systému, uspořádáním si myšlenek i věcí, je možné dosáhnout lepších výsledků na poli pracovním i soukromém. Vždy je to o prioritách, jejich hodnotách a radostech, z nich vyplývajících...

Rozvahu a chladnou mysl pro následný smysl všem!

Obratová

Vysvětlete svému okolí, že jste taženi proudem a není ve Vašich silách rozhodovat vše. Jak mohu změnit něco, co mi nepřísluší? Jsou určité skutečnosti, které k člověku přijdou a musí se s nimi nějak vyrovnat. Pak je řada takových věcí, které pouze projdou a většinou si jich ani nevšimene. A pak jsou takové, které se zdají přímo malicherné a v nich je největší problém... Drobná nedorozumění, nesrovnalosti a opomenutí a problém je na stole! Přestože se snažíme problémům se vyhýbat, děláme všechno proto, abychom negativům předcházeli, ona si nás najdou. A jak to dokáží? Jednoduše, jsou zde, hlodají od prvního okamžiku realitu a až přijde jejich čas, zaútočí plnou silou a tlakem, který dokáže bořit lesy. To je potom tanec, že i dupák je čajíček pro mrňata... Ale co, každá bouřka se jednou přežene a skončí, každý problém lze vyřešit a každá záhada má své řešení. Nebudu sedět se založenýma rukama, ale postavím se světu čelem a vytrvám! Jen tímto svým proaktivním způsobem mohu dosáhnout lepšího života a kvalitnějšího pocitu z vykonaných činností. Držte mi palce, já udělám totéž...

Optimismem k úspěchu a ještě dál, co víc by si člověk přál?

Lístková

Lístek vedle lístku, strom se krásně zelená a já si lámu hlavu, co to všechno znamená. Dneska lístek, zítra dva a balet už se ke mě zná. Těším se a radost mám, že mamince splním sen, který si snad společně užijem. Budem spolu cestovat, budeme i flámovat, možná trošku čarovat. Zatím nevím, zda to vyjde, snad to ovšem brzy přijde. Léto se hned přežene a podzim nás dožene. S ním pak přijde labuť bílá, co na konci vždy umírá. Touhou, steskem, žalostí, bez malých velkých radostí. Přesto čekám velký rej, kde nám s maminkou bude hej. Těším se a nevím jak, přečkám ten dlouhý mrak. Dlouhý čas a čekání, které mě už nahání. Dočkám se a budu věřit, že s Labutím jezerem se budem těšit. Ty i já a s námi ony, které přečkají i velké hromy. Odtančí a prožijí, to co jiní nesmějí. Tak se těš a přitom věř, že nás čeká setkání, které smutky zahání. Možná nás i zachrání, bude slunce stoupání. Dnes i zítra, potom zas, vždyť život je plný krás. Stačí ruku natáhnout a k sobě potáhnout. Potom radost neunikne a do morku kosti ti pronikne. Pak už se ji nezbavíš, bude s Tebou, se mnou, víš?

Lístečky vlásečky labutí křídla, taneční pohyby, i trochu zřídla...

Dešifrovaná

Dívám se, mhouřím oči, lámu si hlavu a přemýšlím. Přesto nedokáži přijít na kousíčky křížovky, která se na začátku zdála být velmi jednoduchá. Tak jako v životě se snažím dopátrat přesného a správného řešení, aniž bych použila nápovědu. Je docela jednoduché otočit pár stránek a podívat se na správné řešení, ale to potom luštění ztrácí své kouzlo. Není nic příjemnějšího, než dojít ke správnému řešení jen s pomocí vlastních sil. Někdy to sice nejde a je potřeba potlačit hrdost, pýchu i vlastní ješitnost a požádat o pomoc. Pokud jsme se dostatečně snažili, přemýšleli a zkoušeli různá řešení, pak je pomoc na místě. Pokud ovšem při prvním nezdaru hned všechno odhodíme a obracíme se k nejjednoduššímu řešení, pak jsme udělali málo. Je nutné vydržet, hned se nevzdávat a stále se pokoušet jít dál, letět výš a poznávat, učit se novému, tedy vnitřně zrát. Proto se ani já nevzdám a budu si ještě chvíli hrát na luštitelského detektiva, kterému se jistě podaří jeho případ rozkrýt...

Milujme jednoduchost, ne však nevědomost!

Klavírní

Tiše zní hudba klavíru, já slastně přivírám oči a snažím se vstřebat každičký detail, tón i akord. Talent je jen jedním z kroků, které dovádí člověka na pomyslnou hranici slasti. Pokud se skloubí s pílí a pravidelností, může vzniknout nádherná hudba a ještě krásnější tóny. Jsem moc ráda, že mohu tuto krásu prožívat s těmi, které mám nejraději a doufám, že si to užívají stejně příjemně jako já. Někdy stačí maličkost, která potěší víc, než tisíc slov. Jindy je potřeba nákladní vagón, aby potěšil. A mě stačí jen pár tónů skladby a jsem tou nejšťastnější maminkou na světě. Proč? Netuším, možná proto, že mám ráda hudbu, která mě naplňuje optimismem a nadějí, že svět je krásným místem pro život a bytí. Cosi ve mě je vždycky připraveno naslouchat a nechat proudit pod kůži, do hlavy a du duše. A když se rozezní těch zvuků pár, je to i pro mě dar, který si odnáším, na duši povznáším...

Pro tónů pár šla bych i v ráj!

Realitní

Volné dny uběhly jako voda a zítra nás opět čeká strohá realita pracovního týdne. Rozhodně se máme na co těšit a možná nebudu muset moc věcí řešit. Uvidím, co všechno na mě čeká a doufám, že uplyne to jako řeka a zase bude vikend. Volno plné uklidnění, kdy i čerti se nám žení. Těším se a radost mám, že víkend se už zase blíží k nám. Volno bude, možná zbyde, trocha klidu, špetka slunce, budem příjemně si křáti ruce. Bude volno, bude ráj, pro každého teplý máj... Proto snad už jediné, ať realita brzy uplyne. Ať mám rychle poskočí, dny ať na nás neútočí. Ať je brzy pátek znovu, bez rychlosti a bez shonu. Ať se všechno vydaří, v práci, venku i na poštáři...

Realitu plnou snění, bez uzardění!

Mamlasí

Mamlas. Pro jednoho nadávka, pro druhého zvtárnění umělecké představy. Honí se mi toho spoustu hlavou a říká si, jak krásně plynou dny v dětském pohledu. Perspektiva dětských očí je jiná, než ta dospělá. Děti vnímají srdcem, my už pouze poměřujeme co, za kolik, kdy a proč! Chtěla bych být tím, čím nejsem a přesto zůstat tam, kde jsem. Co víc si mohu přát, než dětským mamlasem být? A s hlavou v oblacích si krásně snít?

Mamlas i vepř, každý chce pepř!

Tálská

Vzrušení v těle, mírné chvění a zvláštní pocti, že už se nezvednu. Musím to dneska vydržet a ještě něco navrch. Pomalu se blíží čas odjezdu, já tu stojím a pořád nevím, zda všechno dobře dopadne. Nebojím se sebe, to vím, že je v pohodě! Bojím se těch, co přijdou. Kyselé pohledy co vraždí, nadřazený a stále neprůhledný pocti z toho, že tu nejsi vítán. A jsem? Vím, že patřím ke svým klukům a ti patří sem... Patřím sem tedy i já, ať si každý říká co che. Ať si každý myslí, co chce. Jsem tu pro Vás kluci moji, jsem tu s Vámi, jsem tu sama sebou i s sebou... Nehodlám se schovat v koutě, nebudu se skrývat, půjdu, užiju si to a ještě dám všem vědět, že je mám, že se mám a že je nám spolu kouzelně!

Tálský mlýn s mnoha zelenými zážitky všem čistým duším...

Toužebná

Toužit po něčem ještě nemusí znamenat skrytý negativní prvek. Každý člověk má nějaké touhy či přání, která by si rád během života splnil. Cestovat do exotických krajin, poznávat záhady vnitřního svět zvířat, získat uznání, mít dokonalou rodinu, být dobrým rodičem či dostat originální dárek. Každé přání je něčím, co nás ovlivňuje, přitahuje a neodolatelně vábí do neznámých krajin. Pokud se nám touha naplní, pak většinou ochabnene, chviličku si uvnitř zachováme pocit krásného a z chvíli už zase toužíme po něčem jiném. Jako malé děti, které jsou stále překvapovány blýskavostí světa se jej i my dosělí snažíme zachytit ve svých snech, touhách i dospěláckých přáních. A přitom vlastní proces toužení, postupnému naplňování a cesta ke splnění přání je tím nejkrásnějším, co je s touhou spojeno. Toužím být lepší, postupně se zlepšuji, vnitřně dospívám a najednou je tu zvláštní pocit. Slovy nepopsatelný a přesto nádherný. Jsem to ještě já, nebo už moje lepší já? Touha je procesem, cestou i cílem, proto se snažme ji vnímat v její kráse i celistvosti... Touha je přeci cestička pouhá k lásce i radosti, k odvaze i starosti. Šťastnými se stáváme tehdy, pokud vědomě dokážeme nalézt rovnováhu mezi svými touhami a možnostmi.

Toužebný den s touhou po touze!

Neduhová

Kašel si mě opět našel. Už několik dnů se trápím a snažím se nepřipustit si fakt, že letošní jaro je opravdu velmi nepříjemné. Nejen, že se moje chronická rýma neustále není schopna dostat do přijatelné roviny, ale ještě k tomu ten příšerný, suchý a dávivý kašel. Skoro se bojím přiznat, že se děsím chvíle, kdy budu muset zase mezi lidi, protože jakmile se začnu dusit, mám pocit, že se na mě každý dívá s despektem. Můžu ovšem za to, že to prostě nejde ovládnout? Již několik dnů se přesvědčuji, že se to ustálí a já zase najdu svůj hlas i zdraví. Jen mi už nějak dochází argumenty pro sebe samu. Duše věří, hlava dumá a sotva ulehlu k odpočinku, kašel kašle a kašle. Není nad to, být zdravý a užívat si pohody těla i duše. Vím, že ono otřepané klišé málokdy rádi slyšíme, přesto vím, že není nic nad zdraví, od kterého se odvíjí všechno ostatní! Já jen doufám, že i u mě nastane ten stav nechorobného veselí a radostného zbavení se neduhů. Proto zase rychle ulehnout, ať přijde brzy a dlouho nečekám....

Naříkejme málo nad svými bolestmi a radujme se ve chvílích, kdy žádné nemáme!

Pět

Pět vět bych Ti chtěla říct
a potom u zhola nic.
Pět vět stačí právě teď,
abych shrnula náš svět.

Já, Ty, Jabík, Šmudla též,
ať už jsme zase spolu,
kéž
prožíváme šťastné chvíle,
a nejsme vzdáleni míle,
od sebe a od nás,
ať slunce svítí jen pro nás!

Ať hřeje nás náš vnitřní svět
a pak nestačí pouhých pět vět!

Postačí i tři slova,
která jsou vždy ty pravá,
vyjadřují z hloubi cit,
pro který chci stále žít...

Jen tři slůvka za sebou,
jdou si krásně,
jsou a jdou.

Která že to slova jsou?
Ta co nikdy nezhasnou,
ta co vždycky potěší,
a každou chmuru vyřeší.

Obyčejná, přesto vzácná,
a přitom nejsou zas tak pracná,
stačí pouze říci něžně,
to, co zní tak prostě,
běžně.

Slova lásky,
milosti,
která zní tu už od věčnosti.

Tři krásná slova jediná,
která říkají, že jsi můj hrdina...
Kamarád a přítel můj,
Bůh suď a opatruj.

Nejen nás, i ta slova,
která zní tu stále, znova:
Mám Tě ráda!
Miluji Tě,
ať jsi medvědi či mé dítě...

Pět bez pěti, spouty dětí beze smetí!

Zánětová

Jak není člověku dobře, hned pozná, co všechno je na zdraví navázáno. A u ženy to platí dvakrát tolik, protože ta se musí postarat nejen o sebe, ale také o své blízké. Je faktem, že včera moji kluci ukázali, jak dokáží krásně spolupracovat a zvládat věci, když mamce není dobře. Ale dlouhodobě by to bylo peklo. Nevím, zda větší pro syna, nebo pro manžela, ale určitě peklo. Spojené s údržbou domácnosti, vařením, žehlením, praním, úkoly, nákupy, drobnými pochůzkami, sledováním schůzek, kroužků, termínů..... Uf, jen to píšu a nějak mě z toho bolí tělo. Jen nevím, zda je to stoupajícím zánětem, nebo jen tím výčtem. Pokud se všechny povinnosti rozloží do týdnů a měsíců, každodenní rituály nejsou tak špatné. Když si ovšem dáme na papír vše a vypíšeme to, co by se mělo stihnout, pak zjistíme, že bychom potřebovali nejen svůj vlastní čas, ale i čas těch druhých. Někdy si sama říkám, jak to dokážu zvládnout a stihnout? Skloubit povinnosti doma, v práci i ve svém okolí? No stihnu, jen mě to občas dožene a pak stačí malý zánět, rozklubaný do celého těla a průšvih je na světě! Budu doufat, že brzy zdolám i tyto překážky a zase budu stát na startovní čáře, v plné polní....

Zápalem zdraví, všechno se spraví!

Blankytná

Sedím si a přemýšlím,
copak všechno asi vím?
Je to málo, je to dost,
je jenom pro radost?

Tiše rukou pohladím,
a z myšlenek mi zbude dým.
Mlha, rosa, poznání,
nemá každý nadání,
k tomu aby jenom byl,
musí cítit, život plný sil!

Já se občas zastavím,
se sama sebou poradím,
abych opět lépe byla,
abych zase krásně žila,
jenom s cílem neztratím se,
ani na nejtemnější římse,
budu vždycky vědet kam,
srdce já své dám!

Do Tvých rukou,
do Tvých dlaní,
které nikdy nepohaní,
že vím,
i když nic nevím,
a na duši mám občas splín....

Křehkost krásy poznání,
chmury moje zahání,
proto čekám na chvíli,
kdy přiletí motýli.

Motýlími křídly mávnou,
jemně, krásně, blankytně
a moje duše už není prázdnou,
tělo krásně rozvine...

Kamkoli se vydáme, jděme celým srdcem!

Psací

Píšu, píšu a pořád nejsem hotová. Čím to je, že mám psaní plné ruce? Včera čtení, dneska psaní, zítra bych chtěla pouze klidné nedělní rozjímání. Proto musím do práce se dát, abych zítra už nemusela psát. Píšu ráda, píšu hodně, ale tohle už fakt není pro mě. Těším se, že zastaví se, ruka zemdlelá už nechce psát. Chtěla by si pauzu dát, jak to ale zařídit, když ještě není všemu klid... Ještě kousek, ještě chvíli, pak už budu volno mít, zase do kratičké chvíle, můžu vměstnat svůj klid!

Klidný den bez chyb a ryb...

Oprávněná

A je to tady zase. Konec dubna, kdy se uzavírá jedna kapitola a mnozí z nás jsou připravení na spolupráci při předávání oprávnění. Pro mě to znamená čtení velkého množství textů, smysluplné vyjádření vlastního názoru a ohodncení. Je to doba, kdy si říkám, že bych potřebovala umět a znát rychleji číst i psát, aby se hromada slov zmenšovala. Každý rok je to stejné a přece jiné. Jiná jsou jména, jiní jsou lidé a přesto to je vždycky stejný pocit, že jedna skupina odejde a další přijde. Zase budeme stát na začátku, před sebou nepopsaný list papíru a za několik let tady budou dospělé osobnosti, s vlastními názory, včleněnými do svých textů. Proměna, která me vždycky překvapí a zároveň přinásí zvláštní zadostiučinění, pokud se proces povede. A letos se zdá, že úroda bude dobrá! Tak budu doufat, že tomu tak určitě bude....

Oprávněné oprávnění pro oprávněné oprávněné!