Střídavá

Chceš změnit svět? Chceš pomoci každému, kdo to potřebuje? Chceš být u všeho důležitého, co ovlivňuje tvůj svět? Chceš a chceš? Možná by sis měla konečně připustit, že některé věci prostě jít nemohou. Není totiž možné, abys byla vždycky všude tam, kde je tě potřeba. Nemůžeš zachraňovat svět, když tvoje mysl křičí a volá o pomoc. Nelze mít spor mezi přáním a realitou, protože se o sebe třou dva zcela odlišné světy. Jeden, který dýchá volností, dovolenou, klidnými dny plynoucími s těmi, které miluješ a druhý, který neustále spěchá, honí se za nesmyslnými úkoly a řešeními. Světy, které jsou tvou součástí, ale nemají šanci nalézt společnou řeč, pokud se o to ty sama nepokusíš... Měla bys chtít a uvidíš, že se nakonec vyřeší i to, co vypadalo neřešitelně!

Měnit a každé maličkosti si cenit...

Rušná

Kdo čeká, ten se určitě dočká. S trpělivostí se prý dokáží divy, ale někdy je to boj. Zejména v našem uspěchaném světě je to docela problém. Být trpělivým se nenosí, protože se dneska musí stihnout všechno hned. Čekání je pro blázny a důchodce. Jen se nechejte vysmát, protože právě ti, kteří mají nejvíce času, také nejvíce spěchají. Nevím, čím je to způsobeno, ale je to prostě tak. Mladší a střední věk spěchá úměrně svému věku, ale stáří je stále v jednom kole. Možná je to způsobeno tlakem, že je ještě tolik věcí, které se musí stihnout a tak málo času na jejich splnění. Možná je to také tlakem okolí, že i ten starý člověk musí mít stále rychlé reakce a dělat věci tak, jako všichni ostatní. Každopádně je to fakt, který nás pak všechny strhává do neskutečného víru událostí, skutečností a jevů, které při pohledu zvenčí vykouzlí na mnoha tvářích úsměv nebo alespoň pozdvižené obočí...

Spěchej pomalu, ruchu si dopřej pomálu!

Silná

Občas stagnujeme a nevíme, kam se vydat dál. Někdy vzdorujeme a nechceme pokračovat tam, kam jsme neseni životem. Často se necháváme nést tím, co život přináší. Větišnou chceme, aby nás ostatní hodnotili co nejlépe. Odhalujeme svou tvář, ovšem jen tolik, aby nebylo vidět pod povrch. Cestujeme, zkoušíme a očekáváme zpětnou vazbu od svého okolí. Někdy si říkám, že by bylo úplně ideální mít možnost oddat se plně a cele jen svému životu. Sledovat přirozený vývoj, který je dán. Učit se ze svých chyb, získávat vědomosti a mít odhodlání vyrazit za tím, co je uloženo v srdci. Sledovat okolí, ovšem s jasným vědomím toho, že názory ostatních nejsou podstatné pro mé vlastní bytí. Já jsem já, jdu svým životem, s odhodláním a vírou v sebe směřuji tam, kam potřebuji. Cítím, co je důlěžité a tím se nechávám vést. Zda je to správné i pro ostatní, neřeším. Moje cesta, moje rozhodnutí, moje následky!

Života se nebojím, mnohé věci ustojím...

Soudná

Večerní káva a kniha v ruce. Jak jinak ukončit tolik hektický den, který mám právě za sebou. V klidu, pohodě a souznění s těmi, které mám nejraději. Uklidní se rozkolísaná hlava a myšlenky zase najdou svůj běžný směr. Už to nebude jen práce, práce, práce a zase práce, ale snad i trocha zábavy či poučení. Toho je v životě tolik potřeba! Protože my lidé jsme prostě nepoučitelní. Byť si říkáme, že dnes nebudeme spěchat a strávíme den v pohodě, poklidné náladě, přesto se někde dostaneme do proudu, který nás nese. Sice stojíme, ale nikoli pevně nohama na zemi. Jsme unášeni proudem a stěží dosáhneme na dno. Nezbývá než plavat, abychom se neutopili. Takže bylo naše rozhodnutí marné a víc než marné. Musíme plavat, musíme spěchat, musíme jít, abychom někde v dálce našli svůj klid...

Klidná buď, zítra suď!

Dodržená

Hory čekají,

už teď mě

lákají.

 

Povětří nešetří,

ve vzduchu vznáší

se klid a bezvětří.

Teplota neklesá,

vyjdeme do lesa.

 

Nahoře na špičce,

zamávám babičce,

pošeptám do mraků,

že blíží se k soumraku...

 

Cestou a cestičkou,

půjdu si trasou

svou.

 

Půjdu a objevím,

z úsilí neslevím.

 

Jen tak se žíti dá,

když člověk o

něco dbá!

 

S úsměvem na tváři, léto se podaří...

Bodláková

Zajíček, zajíček tam,

vidím jej všude,

kam se podívám.

Sluníčko v trávě,

koupe se právě,

já si jej chytím,

bude mým bytím.

Kopřiva pálí,

zrak mě snad

šálí.

Co se to skrývá,

copak ukrývá?

Les a louka,

očima kouká,

já to přec vidím,

nic se nestydím.

Za to že láskou

kvetu, k celému

velkému světu.

K tomu, co kolem

se prostírá,

k tomu, co život

nám otívárá.

K tomu, co prosté,

zdá se být,

bez čeho ovšem

nedá se žít...

Děkuji přírodo,

děkuji světe,

že kolem všechno,

tak krásně kvete!

 

Květina, louka, bodlák tu na mě kouká...

Vyklidněná

Ráno zve k novým činnostem, ale mě to nechává naprosto klidnou. Jedinou činností, kterou se dnes budu zabývat je čtení a příprava oběda. Ostatní aktivity jsem nechala uzavřeny v bytě, dusnu a parnu. Já si prostě a jednoduše budu užívat toho, co mi přináší pobyt na čerstvém vzduchu a v přírodě. Sednu si na houpačku, dám nohy na židličku a budu si číst. Jen tak se budu moci vyklidnit na nadcházející týden, který zase bude plný překvapení, pohybu a aktivit. K těm, které očekávám jistě přibudou ještě ty, o kterých zatím netuším. A tak je dobré se na nečekané a neplánované připravit. No a jedinou možnou, vhodnou a ideální přípravou je nicnedělání. A že mi to jde skvělě, to je znát od samého počátku...

Vyklidnit, naplnit!

Znehodnocená

Tajemství života se skrývá v jednoduchosti, prostotě a kráse maličkostí. Na tyto zásadní hodnoty jsme zapomněli, i přestože jsme s nimi od dětství přichízeli do kontaktu. Jako děti jsme nic zásadního neřešili, nedělali jsme si s ničím hlavu a pouze jsme si užívali každodenního běhu života, který nás vábil a lákal. Neptali jsme se jeden druhého, kam půjdeme, kým budeme a čeho chceme dosáhnout. Tyto otázky byly pro dospělé, nám patřil svět a s ním všechno ostatní. Až během dospívání jsme přišli o onu krásu ničeho a všeho. Zapomněli jsme, že život má být zábavný a že učení je důležité, ovšem ve spojení se životem. Najednou všechno veselé ztratilo nádech radosti a začali jsme se brát vážně. Studovali jsme nikoliv pro samo vzdělání, ale pro získané tituly a hodnocení. Být úspěšný a vynikat, či se někým stát začalo být důležitější, než samotný život. V průběhu dospělosti jsme se naučili být úspěšní ve všem, kromě vlastního života. Zapomněli jsme na kouzlo prostého, obyčejného, nekomplikovaného a bytostného žití... Zkusme to vrátit, dokud je čas a dokud máme sílu to změnit.

Žít a neznehodnotit!

Prahnoucí

Čím víc se snažíme, tím méně nám věci jdou. Čím důkladněji pečujeme, tím více jsme překvapení vlastní nedůkladností. Čím větší jsou nároky na nás kladené, tím větší máme snahu obstát. Pak ovšem přijde stopka, kterou nám vystaví naše tělo, nebo náš život. Stojíme, nemůžeme se hnout z místa a víme, že dál už to nepůjde. Jsme v patové situaci, kdy tělo nemůže, hlava a rozum běží. Dávají povely vystartovat na další běh, ale... Co uděláme v tu chvíli? Budeme ještě schopni cokoliv dělat? A není pozdě se ptát, co jsme měli dělat dřív? V životě jsou totiž okamžiky, které v každém z nás zlomí pevnou skořápku, víru či přesvědčení, že všechno je jen o síle a důkladnosti nás samotných. Někdy ovšem ani to nestačí!

Důvěru měj, něco si přej...

Vyrazit

V čem je ukryto moudrost? Koho označíme za inteligentního? A můžeme tyto kategorie spojovat jen s živými ogranismy. Již v dobách dávno minulých generace věděly, že všechno kolem je živé a inteligentní. Něco je málo a jiné trochu víc. My dneska zkoumáme inteligenci člověka, měříme její výši a hledáme odpovědi na otázky, zda nás může stroj přeskočit v našich schopnostech. Hledáme moudrost a čistotu mysli, abychom dokázali dopovědět na otázky, které jsou zásadní pro další směřování lidstva. Víme, že nejsme nepřekonatelní a také tušíme, že brzy nastanou velké změny. Blíží se, pomaličku klepou na naše dveře a na nás je, zda budeme na vše připraveni. Zda pochopíme, kam ještě můžeme jít a kde už je to cesta jen pro ty další...

Dobře se připravit, do budoucnosti vyrazit!

Nanášená

Včera jaro, dneska léto. Tak nám to pořád letí dopředu a asi ani nenadějeme a už zase budeme slavit Vánoce. Nic se nedá zastavit, i když bychom možná rádi alespoň na chviličku zastavili chvíle, ve kterých je nám krásně. Bohužel to není možné a tak se jen připojujeme, spojujeme s vlnou života, která nás nese dál a dál. Chvíli postojíme na zimním svahu, pak už sledujeme rozkvétající pole, následované slunečnými dny, které nechají dozrát ovoce a zeleninu. A pak spolu s ježky vyrazíme do polí posbírat, co zbylo, abychom se v zimě měli dobře. I když se nám zdá, že čas plyne stále stejně, přeci jen s přibývajícími roky plyne rychleji. Točí se jako káča, barvy a roční období se proměňují. Vlasy šediví, tělo se sklání, síly ubývají a konec se blíží... A s ním i další začátek. Jaký bude? Co přinese? Bude klidnější? Tak to ví snad opravdu jen ten nejvyšší!

Otázky kladu, mnu si přitom bradu...

Okřídlená

Na co se těšíš?

Co právě řešíš?

 

Jak se to blíží?

Tolik to tíží?

Občas se bojíš,

někdy se honíš.

Jindy jsi v pohodě,

necháváš to náhodě.

Někdy nestíháš,

občas nevnímáš.

Většinou víš,

že dál už nic

nemusíš!

Natáhni chodidla, roztáhni svá křídla...

Blížící

Ještě chviličku vydržím a konečně se dočkám. Zase budeme všichni dohromady vstřebávat zážitky, které jsme prožili. Někdo z daleka, další z blízka si neseme své zážitky a těšíme se na chvíle, kdy je budeme sdílet. Kdy zjistíme, co všechno jsme prožili, co jsme udělali, kam jsme vylezli a kolik jsme toho ušlapali. Člověk je rád, že se někam podívá, ale ještě raději, když může sdílet společnou radost. A ta nás jistě brzy čeká. A to nejen radost ze shledání, ale také radost z toho, že už jsme doma, že jsme to zvládli, že se nám nic nestalo a prožili jsme kouzelné dny. K tomu si uvaříme něco dobrého a bude nám fajn. Bude mít kouzelnou neděli se vším, co k ní patří...

Blíže bez tíže!

Vzkvétající

Sobota by měla přinášet odpočinek od pracovních povinností, ale jak to tak chodí, někdy je to prostě úplně jinak. Dnes bych nejraději nevytáhla nohy z bytu, ale bohužel musím do práce. Nic se nedá dělat, karty byly rozdány a na mě je, abych se jim přizpůsobila. Dnes je prostě právě ten nejúžasnější den, kdy budu sedět u přijímací komise a zvažovat, kdo na studium má a komu jej raději nepřiznat. Nevím, kolik adeptů se nashromáždí, ale doufám, že to zvládneme rychle. Ráda bych se také chvíli věnovala nicnedělání a možná čtení. Čeká mě toho hodně, tak se musím připravit na možné komplikace, ale vím, že to vydržím, zvládnu a pak budu zase volná, jako pták....

Létat, vzkvétat!

Nezkažená

Sluníčko v duši, na obloze i ve dvoře. Dnes je právě ten správný den oslavit s dětmi jejich svátek. Sice později, než je psáno v kalendáři, ale v čase, který už je tradiční. Další sluníčkové odpoledne za chvilku vypukne a letos budu jeho součástí i já. Drobné chvění v těle mě na začátku nenechá klidnou, ale první dětští návštěníci mi ukážou, jak jednoduché to je. V dětských očích totiž i ty nejmenší drobnosti mají váhu zlata! Tohle si tak uchovat v životě dospěláků, měli bychom všechno mnohem jednodušší a klidnější. Jak odpoledne ubíhá, vrší se na stole zpracované úkoly a rozhrané partičky domina. Ještě chvíli a budeme končit. A já si v duchu říkám, páni, to nám to uteklo a kolik přišlo šikovných dětí. Není to ještě s tím našim světem tak špatné, naše naděje nám vyrůstá, jen ji pojďme nezkazit...

Dětský úsměv, velký úspěch!

Pečující

Je to prostě tak, že život je. Někdy je těžký, jindy radostný, vesměs však nedokonalý podle měřítek, které si my lidé nastavujeme. Všichni toužíme po tom prožívat jen krásné a kouzelné věci, vyhýbat se problémům a negativním zkušenostem. Přesto se dostáváme do situací, kdy přijdou těžké chvilky a pocity strádání, kdy je dobré mít vedle sebe někoho, s kým se dá o trápeních hovořit. Každý občas potřebujeme terapii slovem, utěšit, povzbudit, polaskat a slyšet, že nás má někdo rád. Že jsme důležití a podstatní pro život jiného člověka. Je to ten nejlepší způsob, jak se vyhnout problémům, negativním myšlekám a černým dírám v našich hlavách. Vyřčené slovo už nemohu vrátit, ale také vím, že už mi tolik nenahání strach. Ovšem nevyřčené slovo pálí, škodí a hlodá uvnitř, aniž by pomáhalo. Proto mějme kolem sebe lidi, kterým můžeme s důvěrou svěřit svá trápení, odhalujme své nitro a naučme se také poslouchat. Obojí je důležitou součástí života a může pomáhat i chránit...

Pečovat, sobě se věnovat!

Chviličková

A už zase na plný plyn. Od rána v jednom kole a ještě teď toho zbývá tolik, co musím stihnout. Člověk se nějak zaseká v činnostech, u kterých to ani nepředpokládá. Ještě před chviličkou s červeným fixem, teď už zase s žehličkou. Od jednoho skáču k druhému a už se těším, až zase zavřu pracovní povinnosti. Jak krásně nám bylo na horách! Škoda, že to krásné tak rychle uteče a my zase musíme čekat, až se nám otevřou dveře dovolené. Ještě několikrát, ještě něco málo a už to zase bude v pořádku. Teď už jen dotáhnout to, co bylo rozpracováno a pak už i mě čeká zasloužený odpočinek!

Chvíli malou, běží mi hlavou...

Návratová

Návratový den je většinou tím nejméně oblíbeným. Člověk totiž ví, že už nemůže zůstat na místech, kde mu bylo příjemně a musí se vrátit k realitě každodenního života. Abychom si zpříjemnili návrat domů, ještě využijeme volného dne a zastavíme se v Rožnově. Vyběhneme si na Jurkovičovu rozhlednu, pak si zajdeme na oběd do pivovaru, koupíme si nějakou tu dobrotku a přes Ostravu se dostaneme až domů. Tady už na nás čeká naše čtyřnohé zvířátko, které je rádo, že má prázdniny u příbuzných za sebou a může být opět ve svém kouzelném pelíšku. A my ač unaveni, přesto s plným batohem krásných zážitků se těšíme, až opět unikneme do našeho světa...

Návrat je zde!

Javorový

Další den a s ním i další dobrodružství, které se nám otevírá. Opět neváháme a hned po snídani vyrážíme ven. Sluníčko na obloze svítí, ale vítr si studeně přede. My svým oblíbeným tempem a naučenými kroky stoupáme vzhůru. Každým krokem výš i dál. Jak se dopolene sune, sunou se i naše kroky, až k vrcholu dne, kterým je Javorový. Krásné místo uprostřed zelené louky, se spoustou sluníčka, klidu a hřejivé atmosféry. Pak už se pomalu kulíme do údolí, abychom stihli autobus, který nás s dvěma přestupy dopraví až do místa určení. Večer pak trávíme povídáním si o krásném dni a věříme, že to tady opět brzy navštívíme společně. To je na tom to nekrásnější, na co se vždycky těšíme...

Prosím za uši, ať opět slyší!

Muřinková

Dobře se vyspat, nasnídat a den může začít. Procházíme Horní Lomnou a pomalu stoupáme vzhůru na sedlo Šindelná. Cestou nepotkáme živáčka, jen pod Muřinkovým vrchem se seznámíme s mlokem skvrnitým Muřinkou. Společná fotka se podaří a tak můžeme stoupat dál, až na nejvyšší vrchol dnešní trasy, a tím je Velký Polom. Tady už nás čeká sluníčko, malinovka s kofolou a tak neváháme s odpočinkem. Posilněni, vysluněni pokračujeme přes Salajku a Skalku až do údolí, kde si konečně odpočineme. Autobuse se pak vrátíme zpět až do penzionu Bawaria. Tady už není potřeba spěchat, všechno podstatné se už odehrálo a teď už jen sprcha, jídlo, pití a pořádný odpočinek. Je nutné nabrat nové síly, abychom zase zítra mohli zdolat další vrchol a ujít naplánované kilometry!

S Muřinkou i buřinkou...

Šikmá

Hurá, konečně zasloužená dovolená. Ještě převézt králíčka na hlídání a můžeme vyrazit. Sice nás nečeká daleká cesta, přesto se moc těšíme. Kilometry v poklidu utíkají a za chviličku spatříme na vlastní oči místa, o kterých jsme zatím jen četli. Vítá nás šikmý kostel svatého Petra z Alkantary. Hlava nebere, oči jasně vidí, co je šikmé a co stojí nakřivo. Ač chceme věřit, nevěříme a jdeme šejdrem. Ve zvonici rozhoupáme zvon, jehož hlas se nese pustou krajinou okolo. Jen po očku na nás z vršku shlížejí staré těžní věže dolu Gabriela. Ač opuštěné, stále připomínající kdysi živoucí město i jeho obyvatele. Naplněni úctou k tomu, co bylo a hrůzou z toho, co dokáže člověk zničit opouštíme tuto krajinu. Nasedáme a pokračujeme do mekky nákupů a dobrého jídla. Byť si dopřejeme jen kávu a zmrzlinu, nevidíme nic neobvyklého ve zdejších zdech. Snad jen mluva je jinačí, ale co ti našinci na tom Polsku vidí, to netuším. Proto šup a hup, ať už jsme na horách, mezi stromy a vrcholky, Tam se cítíme dobře a je nám fajn.

Šikmý kostel, rovná postel!

Svátková

S nejlepším vědomím a svědomím přistupuji ke každé věci i skutečnosti. Pamatuji si a nemám problém s tím, že bych si nevzpomněla. A přesto stojím jako solný sloup a přesvědčuji sama sebe i bankomat, že zadané heslo je správné. Já si trvám na svém a bankomat se tváří, že se ho to netýká. Chvíli hrajeme každý svou hru a nakonec musím ustoupit obrovské přesile železa. Přesvědčena o tom, že jsem všechno zadala správně odcházím s nepořízenou. V hlavě to hlodá a tak se raději podívám do nápovědy. Ejhle, bankomat měl pravdu pravdoucí a nenechal se mou zarputilostí oklamat. Ještěže jsem přišla na chybu teď a ne až někdy, kdy to budu potřebovat mnohem víc. Sice budu muset počkat 24 hodin, než se systém uráčí a dovolí mi znovu přistoupit, ale teď už opravdu vím, jaké je správné heslo. Počkej bankomate zítra, to mi ty penízky vydáš, i kdybych tě měla donutit...

Zmatený pátek, já si dám svátek!

Spoléhácí

Nespěchám,

hodně času

stále mám. 

Neběhám,

jenom stále

spoléhám.

Nabírám,

dobrou náladu

vždy mám.

Děkuji,

spojuji,

něco v hlavě

sleduji.

Dneska tady,

zítra tam,

na sebe

se spoléhám.

Díky za to,

že Vás mám,

že tu nejsem

nikdy sám!

Princip sem, princip tam, ja se tady hned vyznám...

Měnící

Občas se člověk pečlivě připravuje na akci, promýšlí každičký detail, aby na nic nezapomněl a nakonec je všechno jinak. Na papír můžeme naplánovat cokoliv, rozepsat si postupy do nejmenších podrobností a udělat si představu o tom, jak bychom chtěli, aby věci fungovaly. Bohužel realita je celkem jiná. Životní příběhy každého z nás jsou ovlivňovány mnohými jednotlivostmi, které nevykonáváme sami, ale jsme jimi spojeni s ostatními. Pokud dojde ke změně jednoho parametru, jediného ukazatele už je výsledek někde jinde. A naše plánování, představy a přesné popisy najednou neodpovádají realitě. Což je na jednu stranu příjemné, protože jsme neustále konfrontováni novými skutečnostmi. Jak si ovšem naplánovat běh života a neztratit v něm svou cestu? Je to vůbec možné? A dokáže mi v tom někdo poradit? Nebo se musím smířit s faktem, že takto to prostě chodí a jinak to nebude... Vždycky mám možnost, jak z této zapeklité situace ven. Můžu plánovat, a nebo to prostě jen tak nechat jít. Obojí je cesta a na mě je zvolit si její směr!

Plánuji, směřuji...

Mihotavá

Vyrazím, doběhnu,

porazím, nespadnu!

Dojdu až nahoru,

vyjdu až na horu.

Ještě se podívám,

co všechno k tomu mám.

Něco se doplní,

jiné se zavlní.

Upne a dozraje,

sníh také roztaje.

Slunce se vyhoupne,

z kabátu vyloupne.

Zase je kolem krás,

co nespálí ani mráz!

Děkuji -- miluji...

Dýchavá

Hluboký nádech, hluboký výdech. Nadechnout se všeho, co potřebuji a poslat pryč to, na čem mi nezáleží. Vzduch člověku dodává jasnou hlavu a bystří mozek. Neskutečný pocit jistoty a bezpečí. Dokud dýchám žiji, dokud dýchám mohu se smát. Dokud je se mnou můj dech, není potřeba vzdychat, ale hluboce dýchat. Dech je totiž to, co pomáhá, roztahuje plíce a připravuje na to, co přijde. Nebo by mohlo přijít a mohlo by být mou součástí. Takže až to zase na nás doledne, vzpomeňme si na dech, zklidněme mysl a pojďme v klidu dál...

Dýchej, do věcí se nemíchej!

Volba

Možnost volby je důležitá, ale může přinášet mnohá problematická úskalí. Jít tam, kam opravdu chci já, nebo se podřítit tomu, co bude dobré pro všechny. Volit menší zlo, nebo se mu úplně vyhnout. Zvolit si cestu morální integrity, za cenu osobního nepohodlí? Chtít to, co nám vnitřně souzní s našimi předpoklady, nebo se raději pokusit splynout s davem? Těžké volby, které nás provází životem. Zkoušky, ve kterých chceme obstát a neztratit svou vlastní tvář. Pokud totiž máme v úmyslu zachovat si svůj nadhled i náhled, musíme umět nepodlehnout tomu, co se zrovna nosí, nebo co je zrovna aktuální. A volby jsou pak tím nejtěžším, co musíme vykonat. Konáme, volíme, dosahujeme a žádáme jen tolik, kolik jsme schopni pojmout v rámci naší volby. Proto mějme vždy na paměti, že vždycky je volba jen na nás samotných. Nikdo jiný to právo nemá, nikdo to za nás nerozhodne. Jen my sami jsme zárukou své vlastní cesty!

Volbu měj, občas se zeptej...

Prožívaná

Nějak jsme si zvykli, že se musí pořád něco dít. Pořád musíme mít něco nového. Stále se musí v našem životě otáčet kolečka a točit svět. Musíme jít, spěchat, shromažďovat a objevovat. Ještě jsme ani nestrávili současné a už máme v hlavě to budoucí. Ženeme se mílovými kroky a doháníme ty před námi. Udýchyní a s pocitem vyčerpání nehodláme slevit. Byť kdesi uvnitř cítíme, že tohle všechno není nutné a nemusí to být. Vždyť jediné, na čem záleží jsme my sami. Náš pocit, náš život a naše cesta. Nic dalšího a nikdo jiný. To mít v hlavě postačí, kdy se řítíme a neřídíme vlastními pocity. Protože jinak někde tam daleko zjistíme, že jsme sice mnohé měli, mnohé prožili, ale nic neprocítili!

Zpomal a užívej, každou minutu s láskou prožívej...

Vyprávěná

Život vypráví, 

co srdce už dávno ví. 

 

Že člověk se někdy narodil 

a dostal do života tolik sil, 

aby si se vším důležitým poradil. 

 

Že někdy váhá, klesá na duchu? 

Kdo to nezažil, zřejmě nemá potuchu, 

jak těžké je někdy prostě být 

a zachovat si rozvahu a klid. 

 

Že vždycky není jen kouzlo krás, 

ale občas přichází i velký mráz.

Že život lehkým zdá se nám,

když odvahu a štěstí mám.

Něco se však může pokazit,

něco však špatně může být.

 

A proto je tu chvíle taková,

aby spolu byli dva,

aby vše spolu vyřešili

a našli do života hodně síly.

Vžyť moře, život, příroda,

každému z nás něco dá...

Nepodléhat, vzpruhou být, druhým občas k ruce být!

Vzpomínej...

Kdy naposledy jste se cítili jako děti? Nebo možná, kdy naposledy jste byli dětmi? Myslím, že v každém z nás zůstává kousek dětství, které si neseme do dospělosti. Vzpomínáme na to dobré a špatné už jsme zapomněli. Rádi bychom věřili, že dětská naivita, nezatíženost a bezproblémovost nás budou provázet stále. Ovšem jak stárneme moudříme, blázníme a na hony se vzdalujeme tomu, co nás okouzlovalo v dětství. A já si tak říkám, není to škoda? Vždyť přicházíme o tolik krásy, kterou ve svém spěchu nevidíme. Stále se za něčím ženeme a nakonec zjistíme, že nic z toho, co bylo důležitého, zas tak důležité není. To, na čem opravdu záleží, jsou stopy nás samotných a otisky lásky, které po nás v životě zůstanou!

Neutíkej, zvolni, na své dětství pomni...