Povídavá

A je tu další den. Teplý, slunečný, s vyšší teplotou, než jsme předpokládali. My se pomalinku soukáme z postelí a protíráme oči, abychom zjitili, že už nás to zase čeká. Povídání, sdělování, svěřování, smiřování i vzdálené loučení. Byť víme, že musíme být vděční za to, co už máme za sebou, nějak se neumíme smířit s tím, co bychom ještě mohli mít, kdyby nás dálka nerozdělila na dlouhé dny a měsíce. Zítra už zase budeme sami a tak se dnes snažíme užít si každičké společné minuty, která nám ještě zbývá. Počkej, ještě tohle ti musím říct. A já zase ukázat! Loučení pak přijde, my se rozdělíme a vzpomínky zůstanou. S námi, s tebou, na vše, co jsme prožili, co si řekli a sdělili. Měj se fajn a zase přijeď, naše dveře jsou ti vždy otevřené...

Povídej, přeháněj, rád nás měj!

Kupová

Den jako vymalovaný se přímo nabízí k výletu. Kam, kam si vyrazíme? Snad někam do přírody, do stínu lesa a příjemného vlahého vánku. A tak je rozhodnuto, že naše cesty povedou na naše oblíbená místa plná vlhkého mechu, praskajících dřevěných cestiček a krásných horských luk. Také oběd nás po dlouhém pochodu nezklame a příjemně nás naladí na pokračování našeho putování. Jen nevíme, kam se poděly všechny ty lesy, které tady ještě před pár lety byly. Byl to snad kůrovec, nebo lesní kalamita, či těžba za účelem prodeje? Netušíme a při zvučném brebentění dorazíme až na vrcholek kupy, která se nijak nezměnila. Výhledy do krajiny polské i české jsou mlžné, ale nám to nevadí. Užíváme si odpoledního pobytu na čerstvém horském slunci a víme, že takový klidný den si zaslouží i klidný konec. Proto usedáme k předem připravenému stolu plného dobrého jídla i pití a pokračujeme v povídání tam, kde jsem právě přestali. Dlouho do noci vzpomínáme na staré dobré studentské časy, kdy všechno bylo možné a nic nebyl problém... Na konec notně unavení uléháme s tím, že zítra je taky den a snad bude tak fajn, jako ten dnešní!

Neboj se jít a přitom si snít...

Jdoucí

Všichni lidé byli obdařeni něčím, co je dělá výjimečným. Někdo krásně zpívá, jiný maluje, hraje na hudební nástroj, zvládá bravurně počítat či psát milé texty v českém či jiném jazyce. Jsme jedineční a nikdo není dokonalým strojem, který nedělá chyby. Jen to nás dělá tím, čím opravdu jsme a kým jsme. I když dospíváme, stárneme, usmíváme se, nebo brečíme, jsme to my, se vším, co nás tvoří. Naše tělo, tvář, vnitřní náboj, myšlenky a poznání, ke kterému jsme dozráváme a dospíváme. Mnohdy sami netušíme, kým vlastně jsme a co je v nás tak neobyčejného. Přesto je báječné, pokud se nám podaří onu nevšednost objevit. Každý ji máme, každý se s ní vlečeme, tak proč ji nevyužít a nedat si tak malý dárek. Už samotným objevem rozkveteme a zapustíme kořeny i tam, kde jsme neočekávali. Tedy starejme se o naše svěřené dary, objevujme, pátrejme a buďme vždy tam, kde opravdu máme být...

Nenech to být, každý má právo jít!

Diplomovaná

Vyčistit boty, nažehlit sváteční šaty, obléct si druhou tvář a můžeme vyrazit. Dnes nás čeká slavnostní den. Ten, který jsme si ještě před třemi lety nedokázali ani představit. Je to tady! Nervózní zkoušení nástupu, oblékání talárů, svižné fanfáry a můžeme vyrazit. Hlavně nezakopnout, držet hlavu vzpříma, nahlas slžit přísahu a pak už můžeme jít slavit. Snad se nám to podaří a přispějeme i našim blízkým k pocitům štěstí a hrdosti. My sami jsme hrdí, vážíme si neustále svých úspěchů, ale zejména pak úsilí, které jsme k dosažení cíle vynaložili. Byly to tři roky plné studia, bezesných nocí a dnů strávených nad zpracováním různorodých seminárních prací, hodin praxe a minut u zápočtů a zkoušek, které jsme zvládli. A proto tu dnes stojíme před vámi a čekáme na své diplomy. Velké, malé, modré, červené, ale hlavně ty naše!

Pro diplom si jdeme, dnes se nenadřeme...

Rozptýlená

Vím, že nic nevím a přesto toto vím. Jistota, která mě doprovází celý můj život. Jakmile je jeden úkol ukončen, je vyškrtnut ze seznamu a již hledám další. Neumím se radovat z vlastních úspěchů a také jejich ocenění je pro mě velmi obtížné. Byla jsem vychována tak, že se musím snažit něčeho dosáhnout a to jen vlastními silami. Nebude nikdo, kdo by mě dokázal postrčit a pomoci k lepšímu místu, či lepším výsledkům. Je já sama se musím zasloužit o to, co mám a kým budu. Také úspěchy se v mém případě braly jako něco samozřejmého. Vždyť jsem přeci ten studijní typ, kterému jde škola jaksi sama o sobě. Umím zabrat a umím přeci do studia dát vše, i když mě právě nebaví. A tohle se se mnou táhne až dosud. Neumím se ocenit, neumím se jen tak prostě radovat z toho, že jsem právě ukončila docela podstatnou část svého života. Přede mnou stojí obrovská hora dalších překážek, které bych měla ideálně zdolat a dosáhnout vrcholu. I když vím, že mi ani tento vrchol štěstí a klid nepřinese. A proto se sama sebe ptám, je nutné šplhat na další vrchol? Nestačí si jen tak užít toho, co již mám? Do odchodu na penzi mi zbývá přesně dvacet let, tak co je nevyužít na něco smysluplného? Pomoc druhým, získání nového zaměstnání, starost o sebe sama a když vzdělání, tak jen toliko, co mi bude přinášet radost... I toto je přeci nádherná náplň života, který stojí za to žít.

S nadějí se chmury kamsi podějí!

Hradová

Celý život čekáme na něco výjimečného, místo, abychom vnímali obyčejné skutečnosti jako výjimečné. Pachtíme se za něčím, co neumíme popsat, ale dobře víme, že je to přesně to, co musíme mít. Hromadíme, nakupujeme, přeskupujeme, přidáváme, metodicky ovlivňujeme, ale neinspirujeme ke změně. A přitom stačí tak málo. Jen se dívat kolem sebe a vnímat krásy, které nám život nabízí. Stačí se kochat okolím a lelkujícím pohledem vstřebávat zelenou krásu keřů, modrobílé nebe a žlutavé slunce. Radostí se utápět v teplém letním vánku a neskutečně přemítat nad obyčejnými dny našich životů. Není přeci nutné zdolat Monte Cinto, nebo přeplavat Lamanšský průliv. Mnohem důležitější je být tím, kým opravdu jsme. Ve své opravdovosti, radosti, otevřenosti srdce a neskutečné lásce ke všem a všemu. I tak prožijeme výjimečný život, po boku nádherných lidí a milujících chlapů.

Měj to rád, i když nemáš žádný hrad!

Vzletová

Není nutné věšet hlavu, když se zrovna nedaří. Vždycky přijde obrat, který může přinést mnohem větší výzvy a radosti. V životě je to totiž přesně tak, jak se zpívá v jedné známé písni. Jednou jsi dole a jednou nahoře. Každý den nemůže být posvícení a a užívat si musíme i ty nejdrobnější částečky našeho života. Úsměv na tváři plyšového kamaráda, rozzářené oči pubertálího dítěte, partnerův zájem o věc či pocit naprosté spřízněnosti po letech dohadů. Je to moc fajn vědět, že problém byl vystřídán smysluplným řešením, které pomáhá a restartuje. Nálada se vylepší a také pocity jsou najednou úplně jiné. Spokojenější, vyrovnanější, klidnější a zaoblenější. Zná to každý, který prošel chvílemi strachu, nepříjemného blikotání a zamyšleného dumání nad tím, co bylo uděláno špatně. Nic, to jen život musel udělat svůj kotrmelec, bez kterého by nedostal ten správný náboj a rychlost. Jak jinak by mohl pádit s takovou rychlostí a spádem! Vždyť samotné sunutí se by bylo příliš pomalé i pro šneka. Takže nastartovat motory a hurá do dalších vzletů a pádů...

Nahoru, vpřed, posuň se hned!

Růžolící

Návraty zpět, jsou jako bys jedl med. Někdy sladké a velmi příjemné, jindy nepříjemné a velmi lepkavé. Člověk svými návraty zjišťuje mnohé z toho, co už dávno zapomněl a objevuje to, co nikdy nevěděl. Vrací se do míst, která jej provázela, dávala jistotu a pocit bezpečí. Zkouší to, co bylo prověřeno a fungovalo, ale dnes už tomu tak není. Někdo se vrací rád, jiný se zasekne v době a někteří žijí jen pro svou přítomnost. Bez minulosti a s jistým prostorem budoucnosti. Co je však lákavé na návratech, je skutečnost cesty zpět v prostoru a čase. Domy se zdají být menší, schody méně příkré a lidé mnohem starší. Co na tom, že i my samotní jsme mnohem starší a větší. Prostě kdysi byla zmrzlina studenější, léto normálnější, jaro voňavější a pomeranče vzácnější. Děti byly samostatnější, rodiče měli více času, každý měl to co druhý a nikdo nijak nevyčníval. A pokud ano, pak na něm bylo něco divného. Dobře, že tyto časy skončily a škoda, že už nejsme dětmi. Růžové brýle si nasadit ještě můžeme, ale už nefungují, jako dřív...

Navracej se zpět, ochutnej zas med!

Hádavá

V hlavě mi zní,
tisíce dní,
kolem se protáhly,
tak jako my.

Včera je včera,
dnes je dnes,
někde si štěká
malinký pes.

My jsme se rozhodli,
tak jsme se dohodli,
že se včas vrátíme,
pustíme zas jiné.

A tak tu sedíme,
z okna jen hledíme,
kávu se vaříme,
myslíme na jiné.

Až nás čas dohoní,
budem plít záhony,
budem si malovat,
budeme budovat,
budeme dál si žít,
abychom mohli jít,
abychom chviličku,
mohli jít pomaličku,
abychom zjistili,
že svět se nemýlí,
že všichni stárneme,
poslopu dojdeme.

Na konec,
zazní
zvonec
a pohádky
bude
konec!

Věř pohádkám, nikdy ne velkým hádkám...

Šašková

Jak to máme se smíchem, to si vždycky uvědomíme v situacích, které v životě nastávají. Někdo se směje pořád a rozzářená tvář je jeho poznávacím znamením. Jiný zase využívá úsměv jako dobrovodnou součást nějakého zajímavé skutečnosti. Jiný se směje, protože se smát chce a někdo se směje i tehdy, když právě nesvítí slunce. Každopádně by měl smích být naší každodenní součástí. Upřímně a od srdce se zasmát sám sobě, nebo něčemu směšnému, nám dovádá životní energii a nadhled pro řešení složitých a zapeklitých každodenních situací. Ty se dají řešit se zakaboněnou tváří a stisknutou čelistí, nebo právě s úsměvem na rtu a pohodou v duši. Smích totiž povznáší duši a na rtech každému a vždy sluší...

Usmívej se jak to jde, i když není vše zábavné!

Zoomová

Děláme dostatek pro své okolí? Nejsme příliš sobečtí a zahledění do sebe? Skutečně nemůžeme poskytnout víc? Jsou naše cesty vždycky jen tím pravým směrem k cíli? Jedna otázka střídá druhou a já sedím s hlavou v dlaním a přemýšlím co dál. Kam se vydat a proč? Který ze směrů vybrat? A koho zachránit a proč? Vím, že zachraňovat člověk má jen tam, kde je to požadováno. Snad proto moje kroky stále častěji směřují ke skupině těch nejzranitelnějších. Dětí, seniorů a němých tvorů. Jsou mezi námi, tiše se pohybují, jsou stíny nás aktivních a tam někde pod pokličkou schovávají své malé i velké starosti i problémy. Nemohu vyřešit všechny, ale něco málo přesto udělat lze. Stačí si jednou týdně udělat čas a vyrazit do skutečného světa dobrovolníků. Nic nechtít, jen se věnovat těm, kteří to potřebují, ocení a skutečně zužitkují do posledního střípku. I když nezachráním všechny, mohu něco sdílet a poskytnout pro klidnější cesty. Pro ostatní i pro sebe sama...

Poskytuj a sdílej, s úsměvem se na svět dívej!

Znamení

Další den, nové podněty a náhledy. Jedno skončilo nocí a druhé se probouzí slunečním svitem. Každý den je stejný a přesto tak nový, jak jen si člověk umí představit. Pokaždé vidíme ty stejné prvky a také naprosto nové věci, které se objevují. Překvapí, potěší, zarmoutí a poskytnou útěchu pro další denní aktivity. Jednou zpomalí, podruhé urychlí a vždycky poskytnou náhled na aktuální životní pozici. Člověk si tak uvědomuje, že na tom ještě není tak špatně a svět není tak zlý. Vždycky totiž může být hůř a tak si nelze stěžovat. I když bolí hlava, nedrží účes, svědí záha, nebo máš neskutečnou žízeň. Je to tako na houpačce, nahoru, dolů, středem jen proletíš a zase míříš výš a padáš do hlubin. Dny pak letí jako bláznivé a místo neděle je středa, namísto rána je noc a jaro střídá zima. A ať už stojíš na okraji, nebo se přímo účastníš, jsi vtažen do dění tady a teď. Chceš? Necheš? Musíš...

Je to tak, i když nejsi rak!

Neustálá

Únava útočí ze všech světocýh stran. Nedá spočinout a tělo je jako v plamenech. Pohled z okna na jásající děti a rušnou zahradu vyvolává pocit ještě většího propadu. Přemýšlím, kam se poděla všechna energie, které ještě před chvílí bylo v zásobě dostatek. Nevím a tak hledám cestu z bludného kruhu energetických výdejů a příjmů. To, co bylo nashromážděno je pryč. Nové kousíčky se pomalu nabalují na hromádku a příležitosti se chystají k rozkvětu. Je to jako balzám pro duši i tělo, vědět, že na to množství starostí není člověk sám. Že jsou tady zajíčci, medvědi, psi i čmeláčci, kteří ví, kde je potřeba pohladit. Kdy obejmout, jak povzbudit a čím potěšit. Už jen samotné vědomí bytelnosti a skutečného přátelství je velkou oporou. Až zase budu hledat, vím kde a proč. Neboť oni jsou se mnou, stále a napořád...

Napořád, měj mě rád!

Vlkózní

S vlky chtěl by tancovat,
ve světle se radovat.
Přesto cítí tíhu svou,
jak jde jedna za druhou.

Není radno podcenit,
to co každý může mít.
V tom jsou velké rozdíly,
jako naše podíly.

Kolik práce,
kolik slov?
V lese létá
mnoho sov.

Přesto jen ta jediná,
vypadá jak peřina.
Chytře očka přivírá,
lišku si tím dobírá,
že by chtěl také být,
za měsíc si s vlky výt.

S vlky může býti ten,
který chápe jejích den,
který tuší,
co jim sluší,
co do směčky
nepřísluší...

A tak nám už nezbývá,
než číst slova mazlivá,
která sjte nám napsali,
abychom je poznali,
abychom se trošku víc,
nebáli se vlka nic!

Vlkem býti, jako on výti...

Vandrácká

Dobývání světa
to je velká meta.
Člověk míří k cíli,
přejde míli za mílí.

Někdy stačí kousek,
malý papírový ubrousek.
Jindy musíš mít,
pro odvahu cit.

Ať už jdeš či plaveš tam,
kde je svět Ti neznám,
potřebuješ věděti,
že to není pro děti.

Výpravy jsou pro dospělé,
ve skutečnosti pro veselé,
kupmány a dobrodruhy,
kteří neočekávají stuhy.

Chtějí jenom poznat svět,
být si jistí, že teď hned,
mohou říci,
žil jsem rád,
neb
objevil jsem
Milerád...

A že nevíš, co to je?
Nedá ti to pokoje?
A tak také vyrazíš,
světem vláčet svůj kříž!

Cestuj, plav se, poznávej, toto je vždy to nej...

Pokračovatelská

Pání to koukám! Nesmíme podceňovat naše mládé. Vždyť mají tolik znalostí. Umí programovat, animovat, prezentovat, komentovat, anglicky konerzovat a přitom být elegantní. Jak moc dostali do vínku přechodem režimů, si uvědomím, už jen letmým pohledem do plných učeben. Nejsou to malé děti, beu možnosti vlastního názoru, ale dospěláci, kteří nejen ví, ale také umí. A umí toho opravdu hodně! Pří phledu na jejich výsledky se nestačím divit, jaké to znalosti a výsledky jsou dostupné, když je vůle a chuť něco dělat. K jejich získání nebylo potřeba mnoho financí, lidského potenciálu a velkých nablýskaných budov. Stačil pouze dobrý nápad, skvělá myšlenka a mladické nadšení, které dokáží divy. Mění svět, dává nová poznání a usvědčuje nás, že máme své pokračovatele...

Neměj strach, mladí neznají krach!

Vybarvená

Čím víc se snažíme dát prostor svému okolí, tím víc si jej přizpůsobují svým náhledům. Nic nemůže existovat bez předem daných pravidel, která je nutné dodržovat. Což ve své podstatě znamená opravdu být tam, kde být mám a dělat to, co je mi předepsáno. Nespoléhat se pouze na skutečnost, že oni se mi ostatní přizpůsobí, ale vycházet z faktu, že je nutné upravit vlastní požadavky možnostem protistrany. I ta má totiž své limity, které potřebuje dodržet. Není to ani tak o důkazu, kdo je důležitější a vytíženější, jako spíše o skutečnosti, že předepsané podmínky se udržovaly, udržují a udržovat budou. Nestačí se jen tak vymluvit či předstírat, že všechno se musí točit kolem ostatních, ale je vhodné se předem domluvit na základních postupech. Ve chvíli, kdy jsou jasná pravidla, je jasný i postup naplnění cíle. Takže se pak není dobré zlobit na případné odmítnutí, které je jen voláním po drdržení předem domluveného jednání!

Domluvy platí, ať jsme vysmátí či zlatí...

Nesmělová

Vypadá to skvěle,
není to tak smělé,
řici, že se daří,
i když svět se tváří,
jako by už nechtěl
dál,
všude horko, velký
sál.

Básnička a slovíčka,
linou se jak písnička,
bez průvanu,
ani ránu,
s reklamou na ticho,
nebolí tě břicho.

Píseň pro nesmělé,
jsou krásné a veselé,
severanka se halí
do páry a dáli,
kolem hluk a velká sláva,
prý se dneska koncert dává.

Je to tak a je to prima,
uživej si, když je zima,
nebuď jenom náročný,
buď i trošku statečný,
zažiješ pak mnohé krásy,
které život neuhasí,
které budou v Tobě znít,
můžeš s písní dále jít...

Poskakuj a užívej, koncerty jsou prostě nej!

Oneirologická

Sny, důležitá součást našich životů. V podvědomé rovině jsou sny vyjádřením tužeb, přání, ale také nepříjemných myšlenek a zlovolných představ. Ve vědomí pak vše, po čem člověk touží a k čemu směřuje své kroky. Sen jako iluzornízážitek a představa, jež vytváří náš mozek během nočního snění i denního bdění. Ve snech můžeme létat, hlasitě zpívat, dobývat horské velikány i bojovat s draky či jinými příšerami. I když se zdá, že jsou sny něčím, co je ve skutečnosti nepravděpodobné, vždy vycházejí v našich vnitřně uložených podnětů, prožitků a vzpomínek. Byť se po probuzení jeví jako velmi nepravděpodobné naše utkání se s čerty, mohou to být zpodobněné skryté události. Sny jsou vlastně zážitky, které jsou během našeho snění spojené se silnými emocemi. Vzpružují, uvrhují do nejistoty, děsí či přinášejí odvahu k dalšímu kroku při požadovaných změnách. Ať už věřím, sníme s otevřenýma očima nebo v hlubokém spánku, sny jsou naší součástí. Dovolují nám uskutečnit to, co v běžném životě nedokážeme...

Létejme, bojujme, sněme, hlavně si pěkně bděme!

Karmická

Svět je plný dobrých rad a zkušeností, které nám poskytují ostatní, abychom co nejlépe zvládli svou vlastní cestu poznání. Jak ale můžeme poznat, která z univerzálně popsatných tras je ta nejlepší pro nás? Existuje vůbec nějaká skutečně nejlepší cesta využitelná přímo jednotlivcem k překonání jeho životních úskalí? Není to jen návod k použití? Vždyť přeci vlastní aplikace je na individualitě člověka a jeho skutečných vnitřních vlastnostech a dovednostech. Ač se to jeví jako nemožné, můžeme se nechat inspirovat mnohým, ale to jaká bude skutečnost bude dáno užitím vzoru. Umění života totiž nespočívá v zachování určité formy či vzoru a lpění na každém jeho detailu, ale je v tom, jak nám umožňuje měnit svou vlastní podobu, aniž bychom byli konečnou změnou zklamáni. Život je jako dítě, které musí mít možnosti k posilování a růstu do stability i skutečnosti. Neboť my sami jsme vždy jen tím, co jsme mysleli, ač byla naše inspirace jakákoliv.

Buďme klidní na mysli, karma se nám vyčistí! 

Zákonitá

Čím více jsme přitahováni mlhou, tím více se bojíme do ní vstoupit. Je to jako naše myšlenky spojené s koncem života. Víme, že každý člověk je smrtelný, ale bojíme se pomyslet na smrtelnost našich blízkých i nás samotných. Nebojíme se představy smrti a ukončení života tady a teď, spíše chápeme naše odcházení jako bolestný proces. A přitom jej lze pojmout zcela přirozeně, jako něco, co je tady s námi, kam musíme a co je obklopeno nádhernou vůní, lesní cestičkou a milými osobami, které na nás čekají. Některé cesty jsou nekonečné, určitá přátelství věčná a provázející láska bez konce. Tak jako si nasazujeme prsteny a slibujeme si věrnou lásku po celý život, tak se opouštíme a upouštíme od strastí, které nemusíme procházet. Jde jen o nastavení vlastního vnímání a celkového náhledu. Jaký bude a s čím bude spojen? Toť otázka, na níž odpoví až následující čas...

Buď šťastný s tím co máš a hodně si toho važ!

Potoční

Báječné propojení s přírodou, hluboký nádech a výdech. Zelená a sluníčková barva se ptýlí všude kolem nás. Neděle je jako stvořená pro výšlap do přírody a za poznáním. A právě ono poznání nás velmi láká. Znovu se podívat na známá místa a přitom vidět plnost krás, které běžné oko přehlédne. Šumění tekoucí řeky a sluníčko odrážející se na její hladině. Nohy pomalu přivykají zvolenému tempu a kilometry jen polykáme. Ani se nenadějeme a už stojí po kotníky ve studené říční vodě splavu. Pozorujeme projíždějící vodáky a sledujeme cvrkot na říčních březích. Je to jeden z nejúžasnějších pocitů, který můžeme zažít. Konečně svobodní, v nespoutané přírodě, jen my tři! Ještě je trocha času, která nám zbývá, tak je dobré si ji ve zdraví a hojnosti užít. Ve dvou to bude taky fajn, ale ve třech se to táhne úplně nejlépe!

Hop a skok přes potok...

Naše

Optimismus, dobrá nálada a volný víkend před námi. Otevírá se mnoho možností i cest, po kterých můžeme putovat, směřovat, cestovat či jen tak jít. Která z nich to bude, to zatím není jisté. Pomalu se rozkoukáváme a chystáme se chytit tempo, které se vytratilo spolu s pracovním týdnem. Zatím se jen tak pomalu a v poklidu okoukáváme a čekáme, co všechno se vlastně vyskytne. Sluníčko svítí, teploty jsou příjemné a větřík ochlazuje případnou horkost našich těl. Snad později budeme potřebovat rozhnodnutí, zatím se však necháváme unášet poklidným tempem započatého víkendu. Jedinou jistotou a jasným bodem je cesta, kterou podnikeme za poznáním. Budeme putovat a uvědomovat si, jakou silou na nás působí naše němé tváře. Jsou a budou zde pro nás vždy, když je potřebujeme i když je nám fajn. Proto je mějme rádi a pamatujme na ně vždy, když potřebují ony nás!

Den plný krás je stále v nás...

Uvolněná síla...

Štěstí - hodnota jež naplňuje naše srdce a útočí z usměvavých reklam na ledacos. Kde však můžeme hledat štěstí? A je vůbec k nalezení? V čem spočívá a kdo má onu sílu v rukou? Moudré knihy rostou jako houby po dešti a ukazují nám tu správnou, jedinou, skutečnou cestu ke štěstí. Žádná se ovšem nezmiňuje, že prazáklad veškerého štěstí je nutné hledat v sobě sama. V teple domova, oslavě vlastních sil, vůních, prožitcích a barvách, milovaných osobách i hodnotách každodenností. Vždyť vidět, slyšet a na vlastní kůži cítit je malý zázrak, snad proto je každá naše součást oním zázrakem. A naší výsadou by mělo být stát se tím, kým skutečně jsme... Se slabinami, úsměvy, vcítěním či vysokými nároky na sebe i své okolí. Jen tak lze totiž chápat štěstí, jako pozitivní nastavení naší mysli, s využitím a rozvojem konkrétních postojů i přístupů k životu.

Optimistou buď, své štěstí probuď!

Davová

Potřeba nalezení cesty ze spleti záhadných hlášek a příkazů, je někdy více něž obtížná. Pokud se snažíte intenzivně najít chybu, chytáte se každé možnosti, která se otevírá. Stačí jen malinký náznak možného řešení a člověk se bezhlavě vrhá na připravenou vějičku. Bohužel, i tato cesta nevede k vyřešení problému. Tak jak si s tímto poradit? Nezbývá jiná možnost, než se pokusit sehnat někoho, kdo bude kompetentní tuto záležitost dořešit. Hodinami hledání se dopátráme správného kontaktu, ten je však naprosto hluchý. Tohle je snad jen sen? Takto to přeci nemá fungovat? Proč se nedaří smést tuto záležitost ze stolu! Neutuchající víra ve správné dokončení je jistě protkána mnoha nezbytnými odbočkami. Ale tohle už je moc. Na takový postup se snad nedá říct nic, než vítejte v džungli, kam vedou všechny cesty, ale ven ani jedna...

Neztrácet hlavu, neztratit se v davu!

Teoretická

Otázka střídá otázku, odpovědi se jen hrnou a všechny strany procesu jsou spokojeny. Teď ještě poslední kousek a pro dnešní den máme hotovo. Byť to na počátku dne vypadalo na poměrně velkou událost, asi se nic velkého dít nebude. To by snad jen muselo přijít krupobití či velký mráz, ale ten se snad již na počátku června neobjeví. A pokud ano, tak prosím až tohle bude za námi. Je to toiž vždycky trošku problém, dotáhnout rozpracované věci až do samotného konce. Ale tak už to prostě v životě chodí. Jakmile něco začneš, nemůžeš jinak, než že jdeš stále dál, výš a pak se jen snažíš ve víru života dojít až k vytýčenému cíli. Stejně tak to bude i dnes, kdy po dvou letech zakončíme naše společné putování. Teď a nebo nikdy, jeď a nebo se vyhni. I tak by mohl vypadat odpolední program, na který se chystáme. Tedy vzhůru, úsměv na rty a všechno bude opět fajn.

Mám se dobře a co vy?

Poživačná

Tak už zase normálně fungujeme. Brzké ranní vstávání, odvézt, zavézt, přivézt. Nasnídat, obléknout a vyrazit za nákupy. Chvíli poté polechtat své nejmilejší a pak už vážně vyrazit do dalšího pracovního dne. Prvního v tomto týdnu, ale druhého v pořadí. Je to jako vrátit se z úplně jiné planety na Zemi a sledovat, jak se to kolem všechno změnilo. Tráva je nějak zelenější, květinky barevnější a nebe modřejší. Uvolnění nastolené po období neklidu a nejasné cesty, je znovuzrozením a nalezením sebe sama. Tam někde jsme ztraceni a potupujeme se kolem a kolem. Čekáme, až nám dojde, jak daleko jsme došli a kolik cesty se nám podařilo společně zvládnout. S výdechem a nádechem, s těžkým krokem i lehkostí v hlase, který byl stále kolem nás. Ještě teď se to zdá jako sen, ale pomalé vznášení se na obláčku zatím neskončilo a je tady se mnou dál. Kam až dojde a co přinese, to se uvidí. Nyní si budu užívat pověstného klidu a dobré pohody...

Sluníčko v duši mi sluší!

Státnicová

Tak a je to konečně tady! Před námi stojí pět členů komise, kteří prověří dosažené znalosti za poslední tři roky. Byť už jsem to zažila a mohlo by se navenek zdát, že se mě to netýká, ovšem opak je pravdou. Sice mám úsměv na tváři, ale uvnitř mi všechno klokotá a pracuje. Ještě štěstí, že jsou kolem mě stejně napnuté kolegyně, jinak bych měla pocit, že vyšiluji zbytečně. Jdu na to, za ten poslední zápas to určitě stojí a nenechám se rozhodit nikým a ničím. Byť bych si dovedla představit lepší složení komise a příjemnější naladění, dopředu to prostě nevzdám. I když se po první části necítím zrovna nejlépe, vím, že zabojuji. Byť mi jde jen o málo, ale i já bych dnes opět chtěl zažít ten pocit zdobeného člověka vavřínem. Kam jej uložím? Ano, už vím... Dám jej do rajské omáčky, tam se bude hodit a nám všem pak výtečně chutnat!

Tak se drž, vždyť máš skvělou výdrž...

Poslední

Poslední minuty zbývají do startu a my stále netušíme, jak to všechno dopadne. Uvědomujeme si jaký tlak musí cítit ti, jež stojí na startu důležitých závodů a jde jim o všechno. Tak nějak to dnes cítíme i my. I když si snažíme nepřipouštět možné následky, přesto víme, že je tady řada neznámých, které se jistě dostanou do naší přímočaré cesty k cíli. Budeme bojovat, budeme mluvit, budeme pracovat a budeme se snažit dosáhnout až na naší vysněnou a společně budovanou metu. Teď však ještě není čas, teď je ještě stále doba přípravy a hájení. Ale již brzy to vypukne a každý z nás se bude muset zasloužit o svůj post a svou pozici. Takže teď neklopýtat a nepolevit, neb cíl je již na dohled...

Dívej se vpřed, cíl tu bude hned!

Dětská

Ač je nám už mnoho let, určitě rádi vzpomínáme na naše dětství. Drobné vzpomínky jsou vzdáleny a kdesi hluboko v nitru víme, že i my jsme byli malí. Narodili jsme se našim rodičům a postupně jsme naplnili jejic život radostí i starostí. Prožívali jsme svá dětská zklamání a úspěchy, které si pamatujeme do dnešních dnů. Chlupy kamarádského psa byly jemné jako nejjemnější vlna a bolest odřených kolenou horší, než všechny bolesti světa. Růže byly červenější a vůně omamnější. Prostě jsme byli dětmi, které i v těch nejhorších chvílích dokáží najít něco velmi zajímavého. Něco, co vyloudí úsměv na rtu a vrátí radost do srdce. Něco, co nepodléhá zubu času a co je vždy přítomno v každém dalším dni. Proto je dětství tak omamné a úžasné období plné radostných dnů a kouzelných přání...

S dítětem v nás, jde všechno snáz!