Zápolivá

Vnímavost, všímavost, poruchy vědomí. 

Kdopak je tady, že tomu rozumí? 

 

Všichni jsme začali, něco jsme zdolali.

 

Jak tomu bude dál,

kdo bude dneska král?

Já to fakt nebudu,

nechám to osudu.

Ten za mě vyřeší,

slova i přístřeší.

Že to tak dopadne,

jednoho napadne,

agrese, deprese,

všechno se snese se!

Hlavně nic nevzdávat,

dále to zdolávat.

Jen tak se dostanem,

tam kam si zamanem.

Nikdo se nezlobí,

že nemoc nezdobí.

Tak je to pokaždé,

pořád to ještě jde.

Až to dál nepůjde,

předám to na druhé.

Ať se včas zapojí

a s věcí také zápolí!

S mývalem, se zdarem...

Stárnoucí

Jak se připravit na to, co určitě přijde? Co rozhodně nezastavíme, ač se snažíme, jak se snažíme. Každým dnem k tomu směřujeme a není jiného zbytí, než se tam dostat. Tam, kam všichni musí a nikdo nezůstane ušetřen. Ač se mnozí z nás snaží, je to právě ona jediná jistota, která je pro každého stejná. V přesně daném čase se narodíme. Prožijeme vymezený čas života a pomalu stárneme. Až nadejde ta chvíle a my zjistíme, že jsme zestárli. Divíme se, nechápeme a pak už jen stojíme či ležíme... Je to tady, běží nám hlavou, nic se nedá dělat. Snad jen vyrovnat se s oním faktem, že jsme na tom všichni stejně. Jednou mladý, jednou starý!

Stárnout s nadhledem je mým pohledem...

Intuitivní

V životě děláme mnoho věcí na základě přesně promyšleného plánu. Jdeme krok po kroku a nenecháme se ovládat ničím, co by nás mohlo připravit o přesně nastavené cíle. Kráčíme, rozhodujeme, zvažujeme a přesně zaměřujeme svůj cíl. Necháváme spát vnitřní předtuchy a intuici, kterou dědíme po generace. Spíme a nenasloucháme vnitřnímu hlasu, který bije na poplach, nebo nás popohání vpřed, když právě stojíme. Některá tušení jsou správná, ač jdou proti promyšleným a čistě logickým argumentům. Není možné žít pouze a jen tak, jak si naplánujeme. Jisté nahodilosti a nepředvídatelné skutečnosti změní náš život natolik, že není cesty, natožpak cesty plánované. Snad proto nám byl dán gen tušení, které nás má ochránit před zbytečnými pády, zklamáním a nejasnostmi. Proto jděme cestou plánovanou, s možností užití intuice všude tam, kde ji budeme cítít!

Pochopení bez přemýšlení...

Přivolávací

Může člověk ještě něco chtít? Může očekávat nějaké změny? Je vůbec možné nějak v této době fungovat? Možná ano, ale mám ten pocit, že přímočarost jistých rozhodnutí se někam ztratila. To, co bylo naprosto jasné a jednoduché, je nyní složité a nepřehledné. Tam, kde stačilo jedno jediné rozhodnutí, teď čekáme na pokud z výšky. Dnes netušíme, jaké požadavky na nás budou kladeny zítra. Snažíme se předvídat, ale s věšteckou koulí si nevystačíme. Je to jako neskutečný sen ve skutečné realitě života. Člověk se potácí od jednoho k druhému, předpokládá a plánuje, ovšem realita je úplně jiná. Ani moje, ani tvoje, ani skutečná, ani virtuální. Někde mezi tím vším se pohybujeme a snažíme se žít!

Vydržet, odolat, svůj život zpět přivolat...

Schválená

Rozčarování cítíme ve chvílích, kdy stojíme před skutečností, kterou nemůžeme změnit. Snaha po změně a případné nápravě věcí je natolik silná, že nedokážeme pochopit, proč věci nejdou upravit, obrátit či nahradit. Naše úporná snaha vyznívá do prázdna a my se musíme rozhodnout, co s tím. Můžeme jít cestou naštvání a vnitřní zloby, která nám nedá spát. Můžeme cítit vnitřní tlak, který musí někde vytrysknout a dát průchod pociťováné frustraci. Jiným způsobem vyrovnání se s nemožností změnit skutečnosti je ji prostě a jednoduše přijmout. Akceptovat, že zrovna prší, sněží, nebo pálí slunce. Povolit si radovat se z toho, že je středa či neděle a překonat tak vnitřní tlak stálosti. Protože se celý život učíme rozhodovat, jestli něco schválíme a překonáme, je to i cesta pro přijetí nezměnitelných skutečností. Neplýtvejme drahoceným časem nad věcmi, které změnit nejdou a věnujme jej těm, kteří to ocení!

Přijmout a věřit, pravdu si střežit...

Rozvážná

Láska - slovo, které mnohé znamená, mnohé dává i bere. Má tisíce podob, variant a subjektivního významu, který neumíme včlenit do těchto pěti písmen. Známe lásku, měli jsme lásku, byli jsme láskou, žijeme s láskou, dáváme s láskou, bojíme se o lásku, bojujeme o lásku a všichni milujeme. Každý z nás ovšem v jiné intenzitě, rozsahu i dosahu vlastního srdce. A tak, jako my subjektivně lásku vnímáme, měli bychom ji i chápat. Milujme své blízké takové, jako jsou. Nespojujme si lásku s tím, co pro nás někdo dělá a jak se k nám chová. Láska není něčím, co lze podmínit. Je to nepodníměný cit, který pociťujeme a který dáváme pocítit svému okolí. Milujme i ty, kteří si lásku nezasluhují a objímejme i ty, které bychom raději minuli. Láska tryská z každého z nás, je v nás a je jen na nás, jak moc a v jaké hloubce ji budeme milovat! A proto miluji a někdy maluji, protože když miluješ jsi milován...

Miluj s odvahou, někdy s rozvahou!

Pátravá

Co je naší pravou podstatou? V čem máme hledat skutečné já? Víme, kdo jsme a kam kráčíme? Otázky mířící na tělo a duši. Každý z nás s větší či menší pravděpodobností umí popsat své tělo, vlastnosti a dovednosti. Ovšem málokdy se zabýváme vlastní pravou podstatou. Ta se nachází za naším tělem, našimi pocity i myšlenkami. Je ukryta uvnitř naší duše a cesta k ní je dlouhá a trnitá. Je to místo, kde neexistují pochybnosti a vyhrává jen podstata sama sebe. Je zde uložena láska, radost, tvořivost, laskavost a vnitřní klid. Je to místo skutečné esence našeho bytí. Kdo dokáže proniknout až sem, ví, kým je a kdo je. Každému z nás není totiž předurčeno pochopit a vyrovnat se s tím, kým je. Ale pokud se to podaří, je to základ k opodstatněnému bytí, žití a skutečnému já...

Hledej a najdi, klidně si i cestou zajdi!

Smyslová

Co to slyší naše uši? 

Že nám uši vždycky sluší! 

 

To se na to podívejme, 

vesele si zazpívejme!

Hola hej, hola hej,

zpívej si a nemeškej.

Dnesk uši,

zítra nos,

procvičíme se a

dost!

 

Svoje smysly polaskáme,

buďme rádi, že je máme.

 

Buďme na ně opatrní,

nemáchejme čumák v trní...

 

Opatrujme, laskejme,

jazykem si mlaskejme.

 

To pak přeci zjistíme,

že i to co nevíme,

neřeknou nám naše slova,

ani chytrná, moudrá sova.

 

Poví nám to chuť, hmat, zrak,

neodporuj, je to tak!

 

Smysly jsou naší další myslí...

Balancující

Jako chodci na visutém laně se občas cítíme ve svém životě. Balancujeme nad propastí svého vnitřního a vnějšího světa. Snažíme se zaujmout tu nejlepší a skutečně vyváženou pozici mezi jedním a druhým. Hledáme vnitřní klid a rovnováhu k přechodu z jedné strany na druhou. Vnímáme životní balanc mezi vlastním pohybem a strnulostí, mezi vztahem k sobě samým a k druhým. Rozeznáváme mezi aktivitou a pasivitou, vlastními sny a běžnou životní realitou. Snažíme se nalézt rovnováhu mezi tím, co sami chceme a co opravdu musíme. Jednáme tak, aby vážky na miskách vah byly v klidu. Rovnováha je přeci důležitým prvkem běžného lidského žití. Kdykoliv ovšem pocítíme nespokojenost, nesoulad či nerovnováhu, je nutné hledat. Co chybí, co nadbývá, kde přidat, kde ubrat a co je potřeba vyvážit. Jen tak můžeme žít v souladu se sebou samými i s našim okolím!

Rovnováhu měj, potom se už směj...

Vyklidněná

Voňavé nedělní ráno láká k procházce. Proto nemeškáme a vyrážíme tam, kde za několik hodin budou davy lidiček. Projdeme kolem mlýnského náhonu, díváme se kolem sebe a nasáváme krásné vůně vlhkého lesního porostu. Za chvíli dorazíme k vrchní části vodopádu, odkud sledujeme vrcholek Pradědu. Je nám krásně a slova nejsou důležitá. V tiché svornosti kráčíme lesem dál, až dojdeme do ztichlého lázeňského městečka, které se jen líně a velmi pomalu probouzí do nového dne. Nikde nikdo, jen vycházející sluníčko, prázdné ulice, zurčení potůčku a ťapkání našich nohou. Pomalinku směřujeme k dolní části vodopádu, nasajeme jeho krásu a zase dál. Ticho a klid nás vtáhnou do svého středu a nám se nechce přemýšlet, co bude zítra... Nový den, s novými povinnostmi a starostmi, které jsou dnes jen mlhavou dálavou, kterou není nutné se zabývat.

Dnes je dnes a zítra neštěkne ani pes!

Hodová

Fialově se to tetelí na talíři. Sliny se v puse sbíhají a v orosené sklenici stoupají a klesají majé fialkové plody. Dnes je možné si objednat mnohé lahůdky z borůvek a jejich extraktu. Konají se totiž borůvkové hody, které nemůžeme minout. Jedná se už o dvacátý ročník v řadě a jen na prstech jedné ruky bychom spočítali ty ročníky, kterých jsme se nezúčastnili. Proto vyrážíme poměrně brzy za borůvkovou zábavou. Už cestou zjišťujeme, že pohyb turistů je v Karlově a jeho okolí značný. Lidé se pohybují pěšky, na kolech i motorkách a těší se na dobroty, které si pro ně restaurace připravily. Kromě jiného je Kopřivná plná bláznivých bikerů, kteří přijeli zdolat kopce a ještě si při tom zazávodit. Šrumec je to velký, ale my si svůj klidný koutek rozhodně najdeme. Užijeme si nejen výborných borůvkových knedlíků, ale také atmosféru, která je opravdu fialková...

Borůvka se, borůvka tam, všude kam se podívám!

Mílová

Žijeme jen jednou a měli bychom tedy žít tak, abychom si užili a také nežili zbytečně. Jsme totiž na světě proto, že každý máme svůj důležitý smysl života. Někdo se rodí v reinkarnované podobě, protože nestihl dokončit svůj cíl. Jiný je tady a teď, svůj smysl hledá. Někdo jej najde a přesto se neupíná k jeho naplnění. Jsme různé osobnosti a různá stvoření, která se na tom našem světě pohybují. Proto bychom se měli umět nejen vcítit do myšlení druhého, ale zároveň i trpělivě hledat svůj cíl... V kombinaci obojího budeme žít plnohodnotný život a nebudeme muset tápat, až to bude potřeba.

K cíli, už jen míli!

Intervalová

Pomalu jde vteřina za vteřinou. Minuty se načítají a z hodin jsou dny, týdny, měsíce a roky. Čas je neskutečně obrovským darem, který nám byl dán. Je něčím, co jde jen vpřed, neohlíží se po minulých věcech či špatných rozhodnutích. Jde a nabízí každým okamžikem něco nového. Každičká vteřina našeho lidského života může být začátkem něčeho nového. Zároveň může být tím posledním, co v životě uděláme. Je tedy jen na nás, jak daný čas využijeme. Zda jej promarníme hledáním dokonalosti, která stejně neexistuje. Nebo se vrhneme na skutečně podstatné a důležité věci. Každý máme právo se rozhodnout, co s poskytnutým časem uděláme. Každý máme možnost jej využít podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jen někdy je to potřeba říct nahlas a uvědomit si onu skutečnost pomíjivosti času, věcí, lidí i nás samotných!

Využij času, neboj se klasu...

Opravdová

Očekávání je něčím, s čím vcházíme do dospělého života. Jsou na nás kladeny nároky, které vycházejí z předpokladů toho, že jsme se narodili a jsme určeni být něčím víc, než byli naši rodiče. A tak ve spirále věků trčíme v mnoha očekáváních, která nejsme schopni naplnit. Zklamáváme zejména sebe sama a vnitřně cítíme boj s vlastním já. Dělám věci tak, jak je nejlépe umím. Nic neodbývám a přesto nenaplňuji představy svých rodičů. Nemá cenu se zbytečně trápit tím, že se něco nepodaří. Tak to mají všechny lidské osoby. Důležité je žít naplno, s plností a nasazením sebe sama ve věcech, které děláme. Pokud do nich vložíme svůj um, společně s tím nejlepším, co v nás je, nemůžeme sami sebe zklamat. Jistě, okolí si svůj důvod ke zklamání vždycky najde, ale my máme svědomí čisté. Nakonec se dílo podařilo a spokojenost zavládla v duši...

Upřímný úsměv a spokojená duše, to je to, co za mě mou cestičku píše!

Pohrávací

Když se ohlédnu za některými dny svého života, říkám si, jak se mi vůbec podařilo dospět až sem. Některé dny byly opravdu neskutečné, naplněné skutečnostmi, které člověk opravdu nechce prožívat. Byly ovšem dny, kdy jsem si přála, aby nikdy neskončily. Jak se tak zpětně ohlížím, nacházím zde nějakou zvláštní shodu. Doba plná hojnosti, pohody, klidu a neskutečného štěstí byla vždycky překryta časem strádání, pádu z oblaků až na dno. Jedno se střídalo s druhým, že jsem ani nestačila zareagovat a dny klidné byly vystřídány neklidnými. Dny kouzelné ztřeštěnými, barevné černobílými a pohodové slotou bez jediného slunečního paprsku. Takto je to normální, takto má život fungovat a prostě být. Máme se naučit pracovat s tím, co je nám dáno, abychom uměli hrát s kartami, které nám osud rozdal. 

S osudem si pohrej, svou roli pak poznej!

Rozpuštěná

V plné síle a s velkým nasazením dnes bojuji nejen proti skutečnostem, které prožívám, ale také proti sama sobě. Víkendové počasí se zbláznilo a nechce polevit ani dnes, kdy teploty opět atakují třicítku na teploměru. Člověk se sám sobě diví, že se ještě nestačil roztavit a drží pohromadě. Jednotlivé částečky, atomy i molekuly jsou do sebe zaháknuty natolik dobře, že je ani vysoké teploty nedokáží roztavit. Žhavé slunce lechtá po povrchu a uvnitř se kotlík rozehřívá. Pára je upouštěna kousíčky a kapkami vně, aby se zaperlila v obrovských kapkách na tělech, hlavách, bradách i zádech. Zřejmě to chce výdech a nádech, trošičku se posilnit a pak už jen počkat. Tak jako každý rok, i letos se dočkáme příjemného ochlazení a normálních teplot. Jen ještě maličkou chvíli a všechno bude zase tak, jak má být!

Napustit, vypustit, horkem se rozpustit...

Moravicová

Den jako vymalovaný a připravený na výlet do okolí. Přemýšlet kam vyrazit nemusíme, všude kolem nás je mnoho nádherných míst, která bychom měli znovu projít. Dnes vyrážíme do údolí řeky Moravice, z Podhradí do Žimrovic. Čeká nás krásné údolí plné zajimavých zákoutí, stoupání i klesání, příjemného povlívání větru a společného dne. Člověk hned pookřeje, když se nemusí nikam hnát a jen tak bloumá krajinou. Narazí na tolik pestrosti, specifičnosti a kouzelného bytí. Kilometry potom utíkají, ani člověk neví jak a konec se přiblíží dříve, než si umíme představit. I tak to bylo krásné a díky za to Vám oběma!

Společné kroky, překonají roky...

Oční

Čí by měly být dnes tvé oči? Co by měly vidět a proč? Je někde na světě někdo, nebo něco, jehož očima bys dnes chtěl koukat na svět? Zřejmě ano. Rádi bychom se dívali na svět očima dítěte, nezatíženého vším balastem, který my dospělí už máme v hlavě. Možná bychom ocenili pohled na svět z pozice vládce či velmi chytrého člověka. Já bych se možná dnes chtěla dívat očima některého představitele zvířecí říše. Co takhle shlédnout na svět očima mořského orla? Nebo se dívat do hloubky delfíním pohledem? Je zajímavé představit si, co vlastně vidí, v jakém rozsahu a hloubce. Jaký pohled dnes zvolíme je jen a jen na nás, ale ať už to bude jakékoliv podívání, ať kouzelné a plné krás!

Dívat se na svět, všechno pak umět...

Risko-zisková

Jak se z věcí nezbláznit a přitom projít hrdě středem? Jak nedostat psotník a úspěšně nastartovat nový školní rok bez karantén? Jak se radovat z maličkostí a být stále nad věcí? Pravdu povědět, to snad netuší nikdo. Každý se snažíme po svém bojovat s příchozími problémy, které nám zasahují do života. Každý dle vlastních podmínek a stylu života, stejně jako podle aktuální životní fáze. To, co ještě před několika lety nebylo zcela pochopitelné, již dnes bereme s nadhledem. To, co bychom jindy přešli bez mrknutí oka je dnes neodpustitelné. A tak se houpáme na vlnách života, jednou nahoru, podruhé dolů. Žijeme, prožíváme, úspěšně bojujeme i bodujeme ve hře zvané lidský život. Možná se právě necítíme býr hrdiny, ale při každém dalším kroku zjistíme, že jimi jsme. Pokud nerezignujeme na život a opravdu se postavíme věcem čelem, jsme bezejmennými vojáky lidské armády. Ta, jež nastoupí, zastoupí, nakoupí, vypere, uvaří, vyžehlí, promyslí, pomyslí, upeče, usměje, pohladí, vyslechne a někdy i poslechne hlas svého srdce...

Neboj se riskovat, nebudeš litovat!

Ukotvená

V co věříme? A věříme? Uplatňujeme svůj zdravý selský rozum na ověřování faktů, nebo prostě věříme. Pokud je položena otázka víry v našem nevěřícím státě, pak většina odpoví odmítavě. Proč věřit a v co? Je vůbec nutné věřit? A lze v dnešní době v cokoliv věřit? Těžko se odolává některým jasně daným pravdám, ale přesto je dobré upozornit - víra v něco je pro život důležitá. Není ani tak nutné věřit v trojjedinost Božího syna, či šíření víry ohněm a mečem. Mnohem důležitější je prostě a jednoduše věřit. V lásku, smysluplnost lidského konání, v laskavost a obětavost, ve vzájemný respekt, v rodinný život, v porozumění či svědomitost, nebo upřímnost. To jsou hodnoty, ve které věřím já. Dávám je světu, předávám je lidem kolem sebe a věřím, že se mi vrátí zpět. V upravené podobě, ale vrátí... V tom je moje víra a životní přesvědčení, že život se mění, jen my máme mít své záchytné body.

Kotvou jsi Ty i Ty!

Obratová

Slova a věty letí větrem do dáli, vypouštěná k povzbuzení mě, tebe i dalších. Vnímáme jejich sílu, vážnost, specifičnost i důležitost pro naše životy. Vnímáme sebe z povzdálí a nechápeme, jak může ono nic tak ovlivňovat svět. Něco tak beztvarého, bezmyšlenkovitě vysloveného, nehmotného dobývá hranice našeho poznání a překračuje mezery v duši. Staví mosty, buduje duchovní dálnice, překlenuje zamlklá údolí. Boří hranice, vítězí nad hmotou a klepe na poplach. Několik malých písmen, která znamenají mnoho a nic. Pro toho, kdo vnímá jsou pokladem nade vše. Pro toho, kdo nechce chápat jen závan větru v každodenním životě. Hřejivé slovo pálí a dodává sílu, silná slova pak odvahu k překonání sebe sama. Mějme tedy odvahu slova slyšet, říkat a s rozvahou předávat, abychom působili, ale nezpůsobili...

Slova s lehkostí větru a síly hromů přej tomu i tomu!

Sloní stezkou...

Dlouhý nos, drsná kůže, krátké chomáčky štětinek a úžasná paměť. Mohutné tělo, ladný pohyb a neutuchající láska k druhému v páru. Nádherná sounáležitost ke stádu, pomocný chobot při veškerých činnostech. Tak nějak by se dalo popsat jedno z nejkouzelnějších živočišných stvoření na planetě. Jistě uhádnete, že se jedná o slona, který svou krásou, mohutností a přemýšlivým nadhledem patří k těm živočichům, které musí mít rád každý. A přesto jsou mezi námi lidé, kteří se nerozpakují tato kouzelná zvířata lovit. A to jen pro uspokojení z lovu divé zvěře či prodeje sloních klů. Je to neskutečné, kolik člověk dokáže udělat radosti, ale i starostí. Na jednu stranu chrání, přikazuje chránit a brání sloní populace v Asii i Africe. Na druhé straně pak bez větších problémů přihlíží k vybíjení celých stát statných slonů, jen aby byla uspokojena poptávka po tržní slonovině! Je to šílené a proto bychom si měli uvědomit, co, kdy, proč a jak děláme. Komu, proč a jak to přinese užitek, či způsobí problém. Jen tak můžeme uchránit tu nádhernou krásu divočiny a ráje plného divokých slonů i jejich potomků!

Bez slona jsi jen malá clona...

Obklopující

S úsměvem a dobrou náladou potkáš mnohem více pozitivního, než když se budeš mračit. I když si myslíš, že všechno je jen v tvé hlavě, zjistíš, že mnohé se děje i v rámci tvého těla. Mračit se uvnitř je jako mračit se navenek. Být  uzavřeným a nemluvným je jako stát v bublině. S lidmi a přesto úplně bez lidí. Člověk ovšem nemůže žít bez těch, kteří jej obklopují. Žijeme totiž v prostoru, který není určen pouze nám, ale sdílíme jej se vším, co nás obkružuje. Je to příroda, zvířata, lidé, společenství, pravidla, normy, společnost i nespolečenské prvky. Obloha, slunce, voda, vzduch, úsměvy i zamračené tváře. Snad proto je krásné úsmívat se, abychom alespoň tímto málen přispěli k tomu, že náš obklopující prostor bude pozitivně sršet dobrou náladou a krásným vnitřním smyslem. Úsměv nic nestojí a je to světlo, které můžeme dávat, i když už nám nic dalšího nezbylo!

Usmívej se a srdce bude doma...

Vzpomínací

Tak jste se konečně dočkali? Ruce už jsou zase v plném běhu a nohy pomalu odpočívají. Zítra ještě propojíme s mozkem a dílo bude dokonáno. Byť nám dneska ještě zbývá několik málo hodin dovolené, už to není ono. Člověk už si pomalu musí promyslet, co nachystat, co dokončit, co udělat, co připravit, aby nový týden začal v pohodě a beze stresů. Možná si říkáte jako já, že to vlastně nejde, ať už člověk naskakuje do rozjetého vlaku, který stál ve stanici pouze přes víkend, nebo byl pozastaven na dva týdny. Je to vždycky stejné a přitom tak jiné. Čím je člověku více let, tím více si uvědomuje pomíjívost a krásu společných prožitků, které ještě dneska jsou, ale zítra už být nemusí. Uvědomuje si, kolik uběhlo doby a počítá, kolik by ještě mohlo uběhnout. Dívá se do budoucnosti s jistými obavami, ale zároveň jistotou, že takhle to mělo být a tak to i bude. Je to prostý, ničím neoddiskutovatelný koloběh života, který někde začíná, nějak probíhá a také někde končí. Společně máme vyhrazen pouze určitý čas, tak je dobře, že jsme si jej užili. Určitě bude nač vzpomínat a k čemu se vracet!

Buď tím, kým jsi...

Zážitková

Tak a je to za námi. Nějak se překulilo těch čtrnáct dnů a my už zase pomalu pomýšlíme na návrat do civilizace. Dnes se nám ještě nechce a tak to oddalujeme, jak se dá. Ještě přeci nemůžeme uzavřít těch mnoho báječných dní, které jsme strávili v jednotě. Spolu jsme šlapali nahoru i dolů, vytrpěli mnohé bolení, odřeniny, puchýře i silniční lišaje. Ještě prostě a jednoduše není čas vrátit se plným tempem do procesů, které jsme doma zanechali. Snad proto a jednoduše ještě dnes necháme všechno proudit kolem nás a vyrazíme si jen tak za zábavou. Pustíme si uklidňujísí hudbu, zavřeme oči před narůstajícím stresem a přeneseme se do kouzelných míst milovaných Jeseníků. Bylo to fajn, objevit místa, která ještě neznáme a projít místy dávno známými. Už teď máme plány na další volné dny...

Volné dny plné zážitků!

Venkovní

Hurá, tak se nám pomaličku klube sluníčko. Možná, že odpoledne konečně vyrazíme ven. Je to celkem jedno kam, ale hlavně nesedět poslední dny dovolené za pecí. Jestli se to podaří, tak se dneska znovu podíváme na Rolandův kámen, dáme si dobrou zmrzlinu v Karlově Studánce a projdeme se našimi oblíbenými trasami. Je jedno, že bude všude plno lidí, my už prostě musíme ven. Někam, kde bude čerstvý vzduch, ucítíme vítr na tvářích a kolem bude krásně vlahý les. Někam, kde půjdeme tam a zpět, aniž bychom si stýskali, že musíme jít. Někam, kde je nám milo a příjemně. Někam, kde jsme rádi, i když to známe jako vlastní boty. Někam, kde je troška ruchu, ale i moře klidu. Prostě někam, kam se společně domluvíme. Už teď se těšíme na pohyb, který nám tak chyběl...

Venku je krásně, tak pojď psát básně!

Jednotvárná

Tak člověk vlastně neví, co je lepší. Jestli každý den ráno vstávat, šlapat do kopce a ukrajovat kilometry, nebo jen tak bezcílně ležet, odpočívat, číst si a nic nedělat? Pokud se činnosti pravidelně střídají, pak je všechno jak má být. Pokud ovšem jdou jednotvárné dny jeden za druhým, pak není o co stát. Probudit se opět do deštivého rána a jen vyhlížet sluníčko. Nic pro nás, kteří bychom raději dny strávili pobíháním venku. Nedá se bohužel nic dělat, ven se jít nedá, ledaže bychom uměli tančit mezi kapkami deště. Hustého, stále sílícího a poměrně neutuchajícího deště, který bičuje okolní krajinu a nás uvěznil do domácího vězení. Víry máme dost, proseb a modliteb také, tak snad už další den bude v pořádku!

Jednotvárně prší, knihy se nám vrší...

Zimolezlá

Zima, přízemní mrazík a k tomu srpnový den. Včera jsme se potili horkem a dnes abychom se oblékli do kožichů. I tak může vypadat letní dovolená strávená v našich nadmořských výškách. Je krásná, ale kdyby bylo trošku tepleji, určitě by byla ještě krásnější. Jednu výhodu tohle počasí ovšem má. A to, že můžeme odpočívat, být zalezlí ve svých brlozích a číst si, cokliv se nám zlíbí. Trošku se ohřejem při vytváření dnešního oběda. Pogrilujeme nějakou to zeleninku a masíčko a u toho si zazpíváme. No dobře, nezazpíváme, ale alespoň si prohřejem ruce. Pak už bude zase dobře...

Zahřej se prací, zima se ztrácí!

Červenohorská-Šeráková

Nepřipravená a přesto na cestě. Dnešní den začal neobvykle a nikoliv podle včerejších plánů. Rychle probudit a je čas vyrazit na cestu. Nejprve popojet do Filipovic, pak na Červenohorské sedlo a odtud už jen po svých. Stoupáme, nabíráme výškové metry, sledujeme zelenou značku a pak se stočíme na žlutou. Náš směr i cíl této výpravy je jasný. Dojít až na Šerák, ke zvoničce svatého Jiří. Občerstvit se a pak opět po svých sestoupat do začátku naší cesty. Pomalu a jistě klademe nožky jednu za druhou, ukusujeme kilometry i výškové metry. Za několik okamžiků klesáme, abychom se opět vyškrábali na Keprník. Ano, už je to jen kousek, ještě jednou seběhnout dolů a vyjít nahoru. Jsme tady, dáme si zaslouženou malinovku, otevřeme domácí svačinku a smlsneme si na borůvkovém koláči. A kde je hoši ten můj? No snad jste mi jej nesnědli? I vy mlsouni jedni, tak si dáme ještě jeden a pak už vyrazíme na cestu do cíle. Po dvaceti dvou kilometrech, výškovém stoupání i klesání rádi usedáme opět do auta a míříme zpět na chatu. 

To byl dnes den, prostě jako sen!

Bébí

Vzhledem k počasí dnes raději zůstaneme doma. Pustíme se do prostříhávání stromků na zahradě a už nás vyžene déšť. Za chviličku je obloha zase úplně modrá a tak znovu jdeme na to. A takto si vydržíme hrát na honěnou celé dopoledne. Po obědě to vypadá, že se počasí zklidnilo a tak každý vyrážíme na svým cílem. Jedni na kolo a druzí na objevnou cestu v okolí chalupy. Nejenže zjistíme, kolik krásných lesů a křovin kolem máme, také dorazíme až na Ovčí vrch. Zde si společně zabečíme a už zase raději běžíme k domovu. V dálce se blýská a hromy se nesou ztichlou lesní krajinou. Ještě několik kilometrů, ještě prosím dešti vydrž! Ale ne, tak vytáhnout pláštěnku a zbytek cesty dojít v polosuchu. Než se dokulíme dolů, v nohách máme skoro šestnáct kilometrů, tělo promočené a kolo zablácené. Inu, rychle umýt, vysušit a zítra můžeme zkusit vše znovu a snad lépe...

S deštěm v zádech, výdech a nádech!

Deštivě-lenošivá

Konečně neděle, která zřejmě díky počasí přinese nicnedělání. Venku se střídá sluníčko s deštěm a my se od rána převalujeme z jedné strany na druhou. Kniha už je dočtená, druhá načatá. Oběd uvařen a sněden, společenská návštěva vykonána. A co teď?  Teď už snad jen plánovat, co podnikneme zítra. Vypadá to na lepší počasí a tak máme pozitivní myšlenky. Poradíme se, vyrazíme do terénu a načerpáme opět dalších pozitivních kroků do dalších pracovních měsíců. Takže dneska vydržíme lenošivou pohodu a od zítřka zase vzhůru do nového týdne a nových dobrodružství!

Lenošit a číst, něco dobrého sníst!