Pilatová

Ráno se nechce z pelíšků, venku prší a my musíme jet. Je zvláštní, jak rychle utečou dny, které máme rádi a na něž se těšíme po celý rok! Inu, nedá se nic dělat, povinnosti volají a je nutné se jim postavit čelem. Ale ještě než tak učiníme, vyrazíme si nejstrnější zubačkou na vrchol. Výhledy jsou pr bohy a roztáhnout křídla, tak letím. Daleko i hluboko vysoko až ke slunci... Pak volným pádem do údolí, ke stále s fotícím turistům a davům v hisorických koutech měst. No nebylo nám lépe na horách. Bylo, ale pro tentokrát to musí skončit a zase příště. Spolu, v dobré náladě a s nasazením zdolat zdejší velikány, kteří nejsou jen ro pány. Tak pa a zase na viděnou, snad nás roky nedoženou. Snad to bude mnohem dříve, než budeme o suché skývě!

Díky za vše přátelé, bylo to zde veselé...

Ledovcová

Voda kam se podíváš, slunce, hory, žádný mrak. Od rána si klidně šlapem, do konce a nahoru. Chceme vidět slunce s mrakem, taky jeho komoru. Vítr hlavu ochlazuje, sladké sny nám navozuje. Každým krokem jsme mu blíž, ledovce se nezbavíš. Svítí bílým podkladem, pro nás je vždy pokladem. Málokdy je nadosah, přesto jsem si dneska šáh! Studený a mrazivý, přenesl mě do zimy. Sluníčko však prudce svítí, kolem kvete jarní kvítí. Proto vím, že ledovci, nejsme v létě na konci. Je tu stále, líně klouže, vytváří si vlastní louže. V létě, jako na jaře, zve si sem i lyžaře. Nám dnes přesto stačilo, viděti ho naživo. Viděti jej růst a jet, jako by byl kolem med. Okolí však dobře ví, že zbývá doba do zimy. To pak i pan ledovec, spinká jako jezevec. To se mu to klidně jede, když ho sníh a vítr vede. V létě jenom malinko, dávej pozor maminko...

Ledový je ledovec, nejsem žádný pitomec!

Bernardýní

Sem to zvíře prostě patří, i když baští klidně za tři. Krásné oči, silné tělo, neporazí ho ani dělo! Klidný výraz, dlouhé uši, tomu psu to velmi sluší. Byť se může ťuldou zdát, je to velký kamarád. Podrbat se klidně nechá, ať jsi člověk, nebo blecha. Občas trošku zaštěká, na neposlušného člověka. V nepříznivém počasí, každou nesnáz porazí. Vítr, sníh či vánice, nevadí mu už více. Vycvičen je k záchraně, všeho lidstva ochraně. Díky za to, že jsi náš, všechno kolem vyčucháš. Potom podáš tlapičku, až k našemu srdíčku!

Čenichat a ňufinkat, bernardýny máš vždy rád...

Matternhorská

Něco se změnilo, ale podstata zůstala stejná. Uteklo jen pár let, ale na zdejších velikánech není vidět rozdíl. Stojí si majestátně v rozlehlých údolích, přes rozeklané průsmyky se líně převalují mraky a já si připadám menší, než skutečně jsem. Kroky objevují nová místa, zázrakem přírody se naplňuje srdce. A ten největší se zjeví hned z rána. Matterhorn se ukáže v celé své kráse a mohutnosti. A nám nezbývá, než se sklonit před jeho majestátností i krásou. V pokoře v srdci pak kráčíme v jeho stínu a obdivujeme mnohý detail. To, co nám nebylo dopřáno minule, se dnes splnilo a za to velký dík. Že jsme tady, že jsme spolu, že jsi s námi...

Takových dnů více, vyčistíme si plíce!

Švýcarská

Je to tady po lotech, kdy sluncem, sněhem voní dech. Nohy stojí v údivu, hlava zkoumá krajinu. Vrcholy se tiše klenou, nohy, ruce vpřed se ženou. Krásy ticha, poznání, Švýcarskem nás prohání. Svatý Mořic, Täsch i Grächen, krásy světa pojmou všechen. Kdo by neměl hory rád, ten není náš kamarád. Svišti cestou kolem sviští, vítr je na jejich hřišti. Pozor táto, pěkně řiď, ať neztratíš cesty niť. Na zvířátka pozor dej, odjezdy uz nezmeškej. Těšíme se na objevy, co se zítra hned objeví. Proto půjdem rychle spát, necháme si něco zdát. Až se zítra probudíme, Monte Rosu uvidíme. Možná také Matterhorn, těší se na krále hor. Dobrou noc a sladké sny, švýcarské jsou naše dny...

S rozvahou za poznáním, hrůzu nenaháním!

Gardová

Voda, slunce, vítr, lodě, to byl dneska hlavní program dne. Dlouhé trasy nevadily, z Limone se sají síly. Před léty to bylo fajn, dneška ovšem více mám. Nejsem sama, jsem tu s vámi, to je pěkné pokoukání. Vítr čechrá naše vlasy, kde jsou všechny zlaté časy? Utekly a rozprchly se, já už nejsem dávno dítě. Čtyři křížky, k tomu pět, já že zdolám celý svět? Nemylte se pánové, šetřím se i pro nové. Pro všechno co zdolat máme, s čím si hlavu neděláme. Přesto bude přibývat, roků, vět i marmelád. Tam kde dneska krok můj byl, zítra není pro to sil. Užít dne s vteřiny, jak by byl ten jediny. Proto díky Limone, žes bylo dnes tk lahodné...

Kyselost se vytratí, když nesejdeme se svých tratí!

Rifugiová

Hory kam se podíváš, všude slunce, to se máš. Nohy kmitají po cestičce, už chtějí být na chatičce. Kousek cesty nahoru, potom zase na horu, za hodinku, kde se vzala, Tuckettka se vyklubala. Troška pití, něco k snědku a pak hurá na tu hnědku. Feraty a žebříky, jsou pro mé chlapíky. Méně zdatní turistké, nevzdají to zajisté! Budou klesat, budou stoupat, aby Brentei mohl koukat. Že se všichni shledáme, polévku si zde dáme. Pokračovat budem směle, až se vrátíme do postele. Předtím ještě Casenei, s ní nám bude vážně hej. Konečná je Vallesinela, která z ničeho si nic nedělá. Odveze nás ka autíčku a to pěkně po sluníčku. Večer budem krásně spát, hory má přec každý rád.

Díky za den celičký, moje milé chatičky...

Lagová

Sluníčko dnes nebylo naším spojencem, ale my jsme přesto vyrazili Vybaveni svačinami, pitím i pláštěnkou, jsme se nechali vysadit u Chaty Pradalago a odtud jsme zdolali blízké Lago Di Malaghetta. Pak jsme vystoupali k Lago di Alto a Tre Lagi a protože začalo pršet, zkrátili jsme trasu přes Lago Scuri zpět. Naše těla prokřehlá deštěm a mokrá všudypřítomnou vlhkostí se už těšila na teplou sprchu. A tak že se dočkala. Sice bylo nutné přejet hory, zdolat brody, ale povedlo se. Teplé jídlo, huňatá deka a přítomnost těch, jež máš rád, je nejlepším lékem proti vlhku a dešti.

Díky horští duchové, že jsou mámy a tátové!

Valdiová

Nohy bolí, klouby skučí, v hlavě duté zvuky hučí. Od rána až do večera, jedeme jako bláznivá včela. Ráno jetě doma jsme, večer už je úžasné, že hory kam se podíváš, všude kolem jenom máš. Údolí je hluboké, hory kolem vysoké. Vápenec a bílá stěna, to je zázrak, to je změna. Den se v noc už překulil a mš zbývá málo sil. Proto rychle ulehnu a hlavou se už nehnu. Zítra bude nový den a my půjdem zase ven. Dneska už jen krásné sny a od zítřka krásné, dovolenkové dny...

Val di Rabbi, nejsme srabi!

Hluboká

Daleké cesty, vzdálená území, dneska se pro mě, už nic tak nemění. Batohy vytáhnout, ruksaky nasadit, zítra už mohou dálkou mé kroky znít. Hory se těší, my jsme ti pěší, co dálky neřeší. Jednou jsou tady, podruhé tam, kde jen to krásné je, tam to přec znám. Psi už si štěkají, že nás zas potkají, že se nám ukážou, misku svou vylížou. Odtud až do dálek, bude tu kumbálek, v něm hlavu složíme, sílu svou doplníme. Potom zas vzhůru, až k bílým oblakům, vyjedem na slunce, navzdory všem mrakům. Týdny se překulí, nohy nás obolí, celý svět zdoláme a na sebe zavoláme. Vítejte zase zpět, jaký byl tamní svět? Krásný a veselý, nic nás nerozdělí. Budeme pospolu, budeme stoupati, až v hlavách ucítíš výškové závrati. Pevná zem pod námi, krásné je tu s námi. V srdci se uchová, na příště, na doma. Zážitky zůstanou, na další cesty už zase zvou...

Zažít a užít, v klidu vše prožít!

Neukotvená

Jaký byl svět našeho dětství si ještě dobře vzpomínáme. Chápeme i nalézáme místa, kde to stále žije, jako před třidety lety. Jako mladí dospělí a rodiče víme, že vrůstání dítěte do společnosti je důležitým prvkem pro jeho rozvoj. Společenství lidí dává dítěti pocit zařazenosti, patřičnosti a sounáležitosti. Probouzí v něm solidaritu v rámci konkrétního společenství a život je v živé mezigenerační a skupinové solidaritě. Jedná se o přirozenou formu bytí, která je aktuálně nahrazována představou společnosti, že solidarita uvnitř malé skupiny není nutná a přirozená mezilidská solidarita je nahrazována nároky vůči státu. Proč bychom ji vlastně měli budovat, když nás zastoupí instituce v podobě léčeben, ústavů, domovů pro seniory, školy či spolky? Tímto přístupem zbavujeme přirozená malá společenství jejich smyslu a bereme dětem přirozený prostor pro včlenění do společnosti. Žijeme tak ve vztazích, o nichž často nevíme, zda a nakolik jsou reálné. Nechceme-li být součástí tohoto postupu, bojujme a dávejme dětem kořeny i křídla. Žijme reálně, aktivně využívejme vztahy, prožívejme realitu a našim vlastním ukotvením přirozeně propojme sebe, společnost, děti, nejbližší okolí i celý svět. Svými životy vybudujme pevný přístav pro ukotvení malých lidiček, našich dětiček!

Silné srdce je nejsilnějším pojítkem s realitou života...

Nalezená

Chodíme světem s hlavou v oblacích, nesledujeme své okolí a nezajímáme se o skutečnosti kolem nás. Jsme vychováni dobou k přehlížení nespravedlnosti a neustálé nespokojenosti i remcání. A přitom člověk není ve svém světě sám. Je součástí života a světa ostatních, na ně působí, s nimi spolupracuje a žije. Není tedy významným tím, co dělá, ale jeho poslání se uskutečňuje především tím, čím člověk je. Důležité tedy je, kým člověk je! Jeho cesta životem je nalézání pravd i odpovědí, skrze vlastní nitro a součinnost věcí. Je v tom, co je nejcennějšího v každém okamžiku lidského života a jeho trpělivé úctě, pozornému porozumění a individuálním přístupu. Nelze nalézat bez hledání a nelze získávat bez dávání. Jen v tom je zachován koloběh života, který nás spojuje s vyššími mocnostmi. Proto nalézejme i ztrácejme, putujme životem a duševně spějme...

Bez utrpení není nalezení!

Držená zdržená

Když hapruje hlava, nic nepomůže. Snad jen čekat a doufat, že to brzy přejde. U ostatních tělesných organů pomůže operace, léky, klidný spánek, či dobré jídlo. Ale hlava, ta je tak specifická. Řídí, přemýšlí, kombinuje, prochází, čte, píše, vymýšlí, hraje, koordinuje pohyby a ještě něco navíc. Je to opravdu centrum veškerého lidského chování, jednání, skutků, smutků i vloh a dovedností. Je celkem zvláštní, jak se ani nedivíme, že nás bolí koleno, či ruka, ale hlava, tak přece musí fungovt i když to nejde. Spoléháme na ni, že si všechno zapamatuje, že všechno vykoná, že se všemu vyrovná a nakonec nás dovede ke kýženému cíli. Jak jsme ovšem překvapeni, když si nevzpomeneme! Nepřikládáme tomu žádnou váhu a za okamžik už nevíme, že jsme nevěděli. A to nejlepší teprve přijde, nevíme kdo jsme, co jsme, kde jsme, s kým jsme a kým jsme. I to hlava dovolí a tělo povolí...

Držte si hlavu, neztraťte se v davu!

Humanita

Chovat se eticky, být humánním člověkem není jen sentimentální idea lidstva. Každý člověk by si měl uvědomit, že laskavost, dobrota, morální zásady nejsou jen něčím, co máme v mysli, ale musí být také praktickým prkvem jeho života. Chovat se v souladu s psanými i nepsanými pravidly společnosti, žít podle pravidel a podporovat život, je nejpodstatnější zásadou úcty k životu.  V každém okamžiku života se od člověka žádá, aby se sám rozhodoval, do jaké míry může zůstat etickým a v jakých případech se musí podříti nutnosti životu škodit, ničit jej, a tím se provinit. Neexistuje jednotné pravidlo k určení vztahu života a morálky, zejména pak z pohledu světového dění. Proto se musíme vzdát naděje, že ono dění pochopíme a raději zvolit vlastní cestu ke světu, který je nezávislý. Jsme schopni se podřídit pokroku v oblastech vědění a znalostí, ve společenské integraci i pokroku ve zduchovnění, ovšem trvale odmítáme fakt, že naše lidství začíná tam, kde končí naše slova! Každý jsme jiný, ale trvale patříme k lidské rase a máme tedy právo i povinnost vztahu k jinému člověku. Jako nemůže být vlna sama pro sebe, protože se neustále podílí na vlnění oceánu, tak ani my nemůžeme nikdy svůj život prožít sami pro sebe. Jsme vždy jen součástí spoluprožívání života, který je kolem nás. Z toho pak vyplývá naše humanita, jako vedlejší povolání. Spojené s nepostřehnutelnou, o to však důležitější funkcí, pomoci a podpory jiného člověku. Tak jako každý potřebuje trochu času, přátelství, společnosti či práce. Tak i někdo v našem okolí potřebuje nás. Otevřeme tedy oči a hledejme toho, komu můžeme pomoci a stane se naší součástí. Tím nalezneme uplatnění své lidskosti i humanity a jen tehdy budeme na správné životní cestě. Svěříme se vlastnímu myšlení, které nám dovolí dospět k poznatkům a pravdám, které potřebujeme k životu.

Žijme v souladu s humanitou, nebudeme jistě raritou!

Solidární

Život je jako kolotoč, čím větší rychlostí se otáčejí kolečka dění, tím více si přeješ, abys už mohl vystoupit. Hlavou se honí okamžiky dění a záblesky jednotlivostí. Jednu chvíli se houpáš v oblacích a za moment stojíš pevně nohama na zemi. Jako můra letí za světlem, ty směruješ k dosažení pravdy a pořádku. Sympaticky souzníš s laskavostí a soucitem, radostně trpíš i blaženě čekáš na momenty zázraků pro sebe i okolí. Účastníš se věcí vezdejších, poskytuješ odpovídající a pomocné jednání, která vedou k elementárním faktům. V každé chvili své existence si uvědomujeme, že jsme životem, který chce žít uprostřed našeho života a chce žít. Tajuplnou vůlí se obracíme k životu a pociťujeme nutkání chovat se s účastí ke každé vůli k životu, která se objeví vedle té mé. V dobrotě udržujeme sebe, podporujeme život a vedeme existenci k jejím výšinám. Vyhýbáme se zlu, jež ničí a poškozuje život, snažíme se zabránit jeho rozšíření. Dbáme na solidaritu i úctu k životu a vytváříme kruh solidarity a bratrství. Vše dobré, co prokážeme jinému živému tvoru, je v nejzazší podstatě pomocí, kterou jsem poskytl sobě i jemu, k zachování i podpoře existence. Dopomáhání, nalézání i objevování cest života je úkolem každého z nás...

V solidaritě je kus spravedlnosti i úcty k životu!

Vrhnutá

Rukavice byla hozena do ringu a je čas bojovat. Nejde jen o drobné úpravy, ale celkovou změnu a ta něco stojí. Zatnout zuby, napnout svaly a můžeme se dát do díla. Večer je v nedohlednu a času je dostatek. Nejprve musíme sestavit rozvrh akcí, potom harmonogram a následně se dát do skutečného díla. A jak čas ubíhá, konečně si uvědomujeme, jak moc závažný krok ro byl. Už není cesty zpět, ledovec se pomalu rozpouští pod nohama a není čas přešlapovat na místě. Jen rázné kroky vpřed mohou být správnou cestou. Jen ty nám pomohou nalézt cestu ze současného života a otevřou příležitosti pro další uplatnění. Je načase nebát se, vsadit na karty a učinit vše proto, aby změny nabyly svých reálných obrysů. Samotná víra a důvěra v sebe sama nepomůže. Mnohem důležitější je naplňovat dílčí části, které vyplní vytýčený cíl. Změnu, oproštění se od svázanosti a neúcty ke krokům, které jsou. Byť plně neodpovídají tomu, co by bylo potřeba, ale prokazatelně jsou. A v tom by měl být princip hodnocení. Vidět nejen přímý užitek, ale i potenciální možnosti věcí kolem nás.

Snad proto děkuji a nechci jít dál, moje nadšení už čas mi vzal!

Buřtíková

Netradiční den s neobvyklou náplní. Přemýšlení všechno změní a nikoho nenechá na pochybách, že vytvořit cokoliv smysluplného není jednoduché. Už jenom fakt, že se dotýkáme nohama země, rukama těla s srdcem všeho kolem, je podstatou našeho fungování. Všichni pracujeme, abychom měli lepší den, aby naše zítřejší konání bylo jednodušší a hlavně, abychom splnili vše, co jsme si předsevzali. Je totiž krásné putovat světem a vědět, že jen tak neplyneme a že věci mají svůj řád. Jedno k druhému vytvoří celek, kterým to začíná i končí. Všechno i nic, zmůžeme víc, stačí jen chtít a můžeme v klidu si žít.

Drobné buřtíky nahradí i kapříky...

Hadicová

Přípravy na královskou návštěvu vrcholí a nervozita stoupá. Všude kolem je cítit napětí a každou chvíli může vybuchnout třaskavina nervozity. Každý se snaží vyrovnat s příchozím stresem po svém. Jeden netrpělivě žmoulá rožek kapesníku, jiný se hekticky snaží dokončit svůj díl práce a tam vzadu zahlédnete nepřiměřený smích a halas. Nestává se totiž tak často, že se do podhradí dostane vládce a tak se není čemu divit, že napětí je znát. Nervy se natahují jako lana, hadice se kroutí jako střeva v těle a čas jakoby se zastavit. Minuty jsou delší než hodiny a den se vleče, ovšem neuteče. Jak si jen poradíme se všemi těmi drobnostmi, které musíme vydržet? Jak jinak, než že je vydržíme a nakonec budeme poctěni královským majestátem. A že zrovna nás to nebere? Inu patříme sem a tedy jsme toho součástí. Ať chceme, nebo nechceme, musíme tu být, musíme zde žít a musíme tím projít!

Beze slov a protestů, účastním se kontextů...

Kakofónní

V očekávání klidného dne je nutné naordinovat si den volna a odpočinku. Počasí plně nahrává našemu rozhodnutí a tak dneska zůstaneme doma. Budeme si užívat klidného plynutí času, zahrajeme si na medvědy brtníky a pozvedneme náladu sluníčku. Ticho tu rozhodně nečekejte, snad jen mírné bzučení, ale rozhodně tu bude dneska znít smích, klokotavé příběhy a kakofonie hlasů i těl. Dopoledne se plynule přesune do odpoledne a my se přesuneme s ním. Půjdeme objevit, kdy se navrátí náš hrdina domů a pak i my zamíříme do svých domovů. A když bude potřeba, trpělivě vyčkáme na příchod těch, které milujeme a bez kterých se neobejdeme. I tak může vypadat náš den. Jaký opravdu bude netušíme, ale snad alespoň něco z toho uslyšíme...

Hlaholíme, hrajeme, všemu se dnes smějeme!

Dobytá odkrytá

Dobytá území težko se navrací,
potvrdí vám všichni ti vojáci.
Každý kdo hájí a obranu tvoří,
řekne, že věc je to horší,
než když se boří...

Dřevěné valy,
hluboké propasti,
kováři chytí tě,
za srdce,
do pastí.

Nikoho nenechá železo chladným,
od stromu odráží se velký dým.
Není však skutečný,
je jen bezděčný,
z kovu a železa,
dinosaurus tu
vylézá.

Kdo má rád umění,
kdo rád se prochází,
musí se podívat
do hradů i podhrází.

Tam jsou ty poklady,
co nikdo nevidí,
tak se hned schovává,
drak i bez lidí.

Mějte se překrásně
a pište básně,
v hlase se třepotá,
srdce i třásně!

Se srdcem na dlani, ruce se tu sklání...

Hornická

Antracit, vitacit, harenda,
každého dnes čeká merenda.
Všichni se společně radují,
až se jim řetězy zkracují.

Uhlí je černé zlato,
dolování pak stojí za to.
Horníci černotu milují,
ve své nemotornosti
zde definují...

Práce to byla nelehká,
po těžbě se pořád lká,
vytěžme uhlí, zemní plyn,
bude zas práce pro každý
stín.

Hornická sláva už pomíjí,
dnes, stejně jako před chvíli,
už jenom nová muzea,
nabízí pohledy ode dna.

Přináší pohled na práci,
která nikdy nebyla legrací,
která vždy byla náročná,
pro lidi přímo otročná.

Kdo by chtěl dneska takto žít,
černý a špinavý stále být?
Těžkou a špinavou robotu,
mít každý den i v sobotu!

Díky, že můžem poznávat,
jak těžké bylo uhlí dostávat,
že máme konečně představu,
jak složité to bylo na postavu,
jak těžké to bylo trápení,
pro lidi i pro jejich zázemí...

Pod povrch rádi pojedem, jen když hned spatříme i slunečnou zem!

Společná

Léto, dovolená, prázdniny,
touláme se spolu hodiny,
běháme lesy, úbočím,
občas i keřem proskočím.

Volnost a dálek vábení,
to je to letní mámení.
Sluníčko, voda, koupání,
čtení a nic nedělání.

Každý si užívá volnosti,
co nutně potřebuje na kosti.
Společně létem kráčíme,
aniž se cestou vadíme.

Toulky a nohy ve střehu,
dokonce i mě je do běhu,
hory se kolem vlnatí,
už spěchám ti v ústrety...

Spolu se přeci jen kráčí líp,
to potom zdoláme nejeden Říp.
Dojedem na uši, poznáme koupání,
propasti, jeskyně, i strmé stoupání.

Týden se překulí
a všechno proletí,
už teď se těšíme,
až zase vyrazíme.

Nejkrásnější cesty jsou ty, po kterým nejdeš sám!

Bělokříží

Nazout ponožky, vklouznout do turistických bot, utáhnout tkaničky a hurá, můžeme vyrazit. Nohy už se nemohou dočkat, tělo je připraveno, počasí se zdá být vhodné a tak může začít naše cesta za poznáním. Nejprve zvolna zapojit ruce, rozproudit nohy, správně využít dech a hlava se připojí k radosti z pohybu. Ani se nenadějeme a blížíme se k vršku prvního kopce. Za ním se otevírá krása beskydských luk a samot, tiše rozprostřených po úbočích hor. Pomalu se linoucí útržky mlhy prozrazují, jak nádherná jsou horská letní rána. Včelky se probouzejí do nového dne, rostliny vystrkují své květy prvním slunečním paprskům. Do ticha se ozývají naše pravidelné kroky, drobné ševelení vánku a srdcí. Jen jen povyskočit a nevyrušit lesní žínky či drobnou zvěř. Nádhery všude kam se podíváš a k tomu my. Co víc si můžem přát? Snad jen tolik, aby to takto mohlo zůstat napořád!

Léto, prázdniny, toulat se hodiny...

Dopřávací

Změna nastavení a výsledek je zcela jiný. Jediným skliknutím tlačítka, oka mžikem a život nabírá zcela jiný směr. Slova plynou z úst, k nám doléhá jen lehké ševelení. Z aha je haha a z aby je baby... Jak málo stačí k tomu, abychom byli i nebyli. Mávnutí motýlích křídel, ani tisíce kouzel nedokáže zabránit lidskému hnutí mysli. Rozhodnutí je dáno a nezáleží na ničem. Bylo, je a bude. Nic a nikdo jej neodstojí. Co se stalo, stát se muselo a jen budoucí děje ukáží, co všechno se děje. Aniž přemýšlíme, jdeme dál, pozvedáme hlavu a překračujeme další mezníky našeho bytí. Ruku v ruce s vědomím, že dneska jsme a zítra už nemusíme. Stačí jiskřička a z větviček je požár, který spálí vše v okolí mnoha mil. A přesto věříme, že lepší v nás zvítězí a porazí temné stránky, které hrozí našim zničením. Z popele vyvstane nový fénix, čistým peřím zahalí tmu a otevře oči do slunce a radosti. Věřme, že nastavení bude správné a naše směry se opět potkají. Tam, kam musíme a smíme...

Další šanci nemáš, tak se snaž!

Rýmovačná

Bouřlivé výšiny a strmé pády stojí za příběhy každého z nás. To, co přožíváme, víme jen my sami a jen my sami si také uvědomujeme, důsledky a účinky reakcí našich činů. Strháváme mosty, zpřetrháváme vztahy, abychom nakonec zjistili, jak důležitou měly funkci. Byly to naše pojítka s místy, lidmi a děním, které jsme prožili a nemůžeme je vymazat. Vše, co bylo před tím, je i těch, jen naše oči to vidí jinak. Nějak menší, vybledlejší a také méně zajímavé. To, co bylo je v našich vzpomínkách hýčkáno, či vymazáno, s očekáváním budoucnosti. Ta přepíše zatím prožité a završí náš proces ztrát i nálezů. Jedno opustíme, další získáme a tímto pohybem krok sun krok se pomalu dostáváme k představtelným hranicím. Našich tužeb, našeho chápání, našich cílů i skutečných kroků...

Stres je pres, obejdi jej a budeš přes!

Postupující

Moderní doba si žádá moderní způsoby léčby. Snažíme se zahojit každý šrám, který se nám udělá na duši i na těle a zapomínáme, že právě ony záseky jsou důležitou součástí našeho zrání. Ač to může znít celkem specificky, každá překážka je důležitá k tomu, abychom si uvědomili, že její řešení je na nás. Buďto se položíme a rezignujeme, nebo vymyslíme způsob, jak překočit a pokračovat v cestě dál. A někde mezi kroky se ztrácí zdravý selský rozum, který napomáhá s řešením. Stačí se jen pořádně dívat, poslouchat, když starší hovoří a zapamatovat si, jejich rady. I když nad nimi mnohdy mávneme rukou, přesto mohou být k užitku. Většinou se totiž jedná o jednoduché kroky, které ve svém důsledku vyřeší problém geniálně. A v tom je právě síla generací, moudrosti věků a drobné posuny směrem k pokroku. Spoléhat se na vymoženosti moderní doby je příjemné, ale nezapomenout použít ruce, když je to třeba a hlavu, když je to nutné, je asi mnohem důležitější. Proto jděme světem, užívejme moderních výdobytků, ale nezapomínejme na to, odkud jsme vzešli a co je v nás!

V jednoduchosti je síla a krása pokroku...

Vyplavená

Moře nápadů a klidných myšlenek. Sváteční den utíka a pomalu končí další klidný den s milým osazenstvem. Je celkem zvláštní, jak málo stačí k vyplavení milých pocitů. Sluníčko, teplé povětší, fyzická práce a přítomnost těch, které milujeme. Malinko se uvolnit a ostatní příjde samo. Někdy totiž stačí jediné slovo a vnitřní rozhodnutí. A pak už to jde samo, jako na drátkách. Uvolní se dlouho zadržovaná lavina pocitů a sevření povolí svůj stisk. Tíha opadne a zůstává jen uvolnění. Samo sebou je tu také práce a nové výzvy, Alr to staré už je za námi Otevírá se nová doba, nové časy a jiné možnosti, které provětrají zatuchlý stav a uvolní stojaté vody života. Jedna vlna a tisíce následků, které můžeme využít. To je už jen a jen na nás. Volba cety, směru a způsobu, kterým naplníme svůj nový cíl. Jiskřičky byly vkřesány, ochrana ohně je na mě!

Vyplav a uplauj, poklady rozbaluj...

Sladce trpká...

Samolibý pohled, vznešené chování, domýšlivost v hlase. Moc vyjádřena penězi, které přehluší i dobré mravy či svědomí. Kolik už bylo na světě těch, jež obdaroval život obrovským sebevědomím a malostí zároveň. Člověk se pozná vykonánými činy a projeveným skutkem, který nemusí být nutně jen dobrým. Mnohdy se jen jako dobrý jeví, ale poodkrytím svrchní vrstvy zjistíme, že jádro je plné červů. Hnijící povrch se dá ještě zachránit, ovšem prohnilé nitro ničím nenahradíš. Transplantovat jej nelze a uzdravit se nedaří. Většinou totiž takový člověk tíhne k pochlebovačům a tichým rádcům, kteří patří do kategorie špatných. Nepomůže ryzí cit, láska či obrovské nasazení ke změně, pokud je samo nitro zasaženo plísní. Drobné oděrky a počínající rány zacelíš, ale trhliny se nenapraví, ani po staletích usilovné práce. Jsou zřetelně vidět, přechází z generace na gerenaci a k uzdravení vede cesta úplným zapoměním. Vymazáním zlého a nahrazením dobroty srdce. Tam se nachází prameny naší pýchy a spravedlnosti. Nelze je vynutit, lze je jen vnitřně prožít a nechat dožít...

Můžeš být samolibým, ale záhy budeš opravdově sám!

Umořená

I zahálet se musí umět. Není to nic jednoduchého a chce to praxi. Jinak se totiž může stát, že si nejen neodpočinete, ale ještě budete mít pocit, že jste nic kloudného nestihli. A proto je potřeba zahálet podle pravidel. Budit se s čistou hlavou po vydatném spánku. Dopřát si klidnou a uvolněnou snídani s něčím vynikajícím. Pročíst si pár stránek rozečteného románu. Pomalinku promyslet, co dalšího nás přes den čeká. a pak se rozhodnout, do čeho se pustíme. Bez chvatu, bez spěchu, bez zbytečného stresu a hlavně v pohodě. Té si člověk v průběhu roku mnoho neužije, tak alespoň těch pár dnů dovolené, by mělo stát za to. A že nechceme nic uspěchat? Nevadí, vždyť zítra je taky den a za ním další. Už jen starost o to, co si počít se dnem bez plánů, hlavu zaměstná až až. A pak že zahálka neunaví? Unaví, ale nějak tak líně, sladce, měkoučce a příjemně. Jdu tedy zahálet a dokud se nenasytím, nepřestanu!

Tisickrát nic umořilo vola! Mě však nedostanou...

Pokladová

Každý si střežíme své poklady a nenecháváme je na očích všem. Jednou za čas je odkryjeme svému okolí a potěšíme se pohledem na to, co ukrýváme. Tento den nastává několikrát v roce a je jen zásluhou okolností, jak moc se jej účastníme. I já mohu prohlásit dnešní den plným pokladů a tajných skrýší. Od rána se probírám a mazlím s každým dílkem svých tajností. A v celkovém pohledu je to nečekaná nádhera. Všude, kam se podívám, je něco, nebo někdo, kdo je součástí mého já a zároveň patří k tomu nejcennějšímu, co mám. Jedná se o velmi staré kousky, ale i poměrně nové částečky, které doplňují mou kolekci, k její dokonalosti. Malé, velké, střední i růžové, to všechno teď leží vyskládáno kolem mě. Já si tu v klidu sedím, beru jedno po druhém do svých rukou a vzpomínám, kdy se stal mou součástí. Nejen, že si utřídím jednotlivosti, ale i myšlenky v hlavě. A pro radost si ještě nechám všechno krásně rozloženo všude, kam jen moje oko dohlédne. Tím zvýším dosah své radosti i rozsah své sbírky. A až příjde čas, zase ji schovám před očima ostatním. Dnes si ovšem nechám všechno tak, abych mohla být její přímou součástí a ona zase mou!

Největší poklad je tam, kde jej vůbec nečekáš...

Špichárková

Tak a už to opět nastalo. Volno, dovolené, prázdniny a čas, který můžeme využít k dělání nicnedělání. A protože je toho také dost, nedoděláme to jeden den a budeme v tom pokračovat i ve dnech dalších. A tak nám pomalinku uplyne čas, který spojí naše cesty, kdy budeme stoupat výš a objevovat nová místa. Jen tak si sedím, předpokládám, co všechno se stane a plánuji, jak jednotlivé kroky k uvolnění. Zatím pouze napichuji jeden úkol k druhému a vím, že jejich splněním nastane uvolnění. Hráze povolí, břehy se zalijí vodou a jediným činem bude udržet loďku na hladině, aby nenarazila a plula klidně po proudu. Těším se na chvíli, až tento moment nastane a vím, že budu nervózní. Ale strach pomalu ustoupí a převáží radost ze skutečnosti, že již jen nestojím, ale plynu. S proudem, s řekou, s deštěm i Tebou. A tam někde na konci nás čeká dobrodružství, které naplní naše očekávání a uvolní další lavinu pozitivní nálady a štěstí. Tak tedy pracuj, abys mohl brzy užívat plodů své práce.

Bez Vás není nás!