Končící

Poslední minuty běží a každoroční událost se blíží ke svému konci. Tak jako jsme se těšili, tak budeme vzpomínat. Na milá setkání, usměvavé tváře a novinky v oboru, který ás zajímá. Kolem plynou generace a pomalu se obměňují tváře i myšlení. To, co ještě před několika lety bylo naší výsadou, se stává pracovním nástrojem jiných. Mladých, starých, tenkých i tlustých. Vesměs však těch, kteří věří, že mají možnosti, příležitosti, odvahu i znalosti k provádění změn. Není k tomu nutná jen odvaha, ale také něco, co je ukryto hluboko každého z nás. Něco, co nám dává odvahu přemýšlet nově, zamýšlet se nad tím, co jiného nenapadne a také vidět i to, co není zřetelně viditelné. Tedy stát si za svým, jít i tam, kam se jiní neodváží a být ohnivou čarou v deštivých časech. Být, jít, vytrvat a odolat pokušení vydat se tam, kam vedou cesty. Nenechat se zlákat snadností, ale naopak mířit za strázněmi a překážkami. Každé přeskočení pak vydá za tisíce kroků. Našich, vašich i oněch, které dopředu nevidíme. Snad jen tušíme, ale jistotu nemáme ani tehdy, když jsme toho součástí. Nehleďme na věk a utíkejme tam, kam vedou naše vnitřní kroky!

Skoky i kroky, přeskočím roky...

Konfekční

Jedna velikost, tisíce možností. Jednou dlouhá, podruhé zelená a stá zase úzká. Tak jako jsme každá jiná, tak jsou rozdílné i naše velkosti. Centimetry nás dělí od ideálu, ale může být někdo natolik univerzální, aby byl ideální? A co vlastně chápeme jako univerzální ideál, který nás doprovází na každém kroku. Je s námi, je tady, váží míň než pápěří a centimetry se jí neměří. Ideál je ideální, pro kadžého dostupný a zároveň tajemný. My ženy jej honíme, pro muže ja nedostižitelnou metou. A všichni po něm tajně toužíme. Čím jsme mu blíže, tím více se vzdaluje a vzdoruje běžnému žití. Kdo vytrvá, ten zvítězí a najde svůj ideální, univerzálně použitelný vzor, možná i vzdor...

Konfekcí na dohled, kdo to kdy vyposlech?

Dírkovaná

Obloha je jako vymetená, sluníčko si zabralo každý koutek světa a teploty stoupají k tropickým výškám. Za poslední dny by se nemuselo stydět léto a mít k dosahu kousek moře, můžeme si připadat, jako na dovolené. Dny se pomalu vlečou a každý zpomaluje svou rychlost na vláčnější tempo. Všechno se jeví jako dírkované, každá setinka stínu je podstatná a nikdo se nebrání studenému závanu klimatizace. Tak jako je zpomalen náš tep, tak se zrychuje konzumace tekutin, které přichází každému vhod. Jednou jako sladký meloun, jindy jako dobře vychlazená sodovka a pak i frappé. Všichni si přijdou na své a dírkami ve slánkách se dostávají k chuti, která je pohltí. Chuti léta, prázdnin, dovolených, hledání úniku od každodenních starostí a volnosti myšlení i jednání.  Touze po dobrodružných objevech a dalekých cestách, s vůní čerstvě posekané trávy, čistého horského vzduchu a tichého šlapání vpřed. Za láskou, za štěstím, za poznáním, za vším, čím bychom rádi byli a s kým bychom chtěli být...

Tady a teď, proměň se hned!

Letničková

Minuly zimní dny a léto se pomalu hlásí ke slovu. Každý den nám sluníčko dodává energii k novým začátkům a letním radovánkám. Skotačení na zahradě, zápolení s trávou, zakousnuté klíště či objevování neznámým míst. Začínající léto, jak má být. Od rána je teploučko, sluníčko svítí na cestu a my se pomalu dostáváme do lenivé letní pohody. Upravujeme své zahrádky, sekáme trávu, oblékáme se stále méně a zakoušíme plody svého snažení. Děti už se nemohou dočkat prázdnin a my dospělí zase zasloužené dovolené. Už aby to tak bylo, nemuseli jsme vstávat každý den do práce a mohli lenošit, odpočívat, číst, hrát si a osvěžovat svá těla. Už se moc těšíme, tak to ještě chvilku vydržíme a za několik málo dnů, to vypukne. Prázdniny, léto, dovolená, turistické výšlapy a cesty za poznáním. Ještě než se úplně oprostíme od každodenních starostí, zdoláme několik drobných překážek a pak už to všechno může začít. Hurá léto hurá prázdniny, sláva slunci a to až do zimy!

S létem na dosah, ze zimy už neměj strach...

Motýlí

Drobné třepotání křídel, výrazné barvy a neslyšný let. Škoda, že nelze být motýlem. Létat si z květiny na květ, barvit krásou svět a jen tak si prostě být. Nemít nutný smysl, aní cíl, jen tak si žít a dávat radost svému okolí. Nespoléhat se na naic a přsto být součástí každého mávnutí křídel. Být zde, kuklit se, vylétat a zdobit. Ve slunečných paprscích odrážet krásu barev a přesto umět splynout s okolím. Nevyčnívat a přesto být jedinečným exemplářem hmyzího já. Mít možnst být skutečným, dávat v šanc svou barevnost a dívat se na svět očima motýla. Žít a sžít se se vším, co svět nabízí, aby to stálo za nový nádech i další mávnutí křídel. Bez nich zstaneme tam, kam jsme se vydali, bez velkých snů a nadějí!

Motýlí mávnutí, se silou ohnutí...

Páteční

Každý člověk touží někam patřit, s někým sdílet své radosti a dělit se o své starosti. Všichni jsme tvorové společenští, kteří milují sdílet, předávat a zprostředkovávat. Co je svět světem a pohybují se v něm lidé, dochází k předávání informací a jejich sdílení. Všichni rádi slyšíme reakci na naše slova, utváříme si svébytné názory a tříbíme myšlenky přemýšlením a sdílením informací. Jednou sdělená skutečnost je mnohonásobně předávána, od jednoho k druhému a ani se nenadějeme a zná jí celý svět. Za dob nedávno minulých byly bariérou sdílení vzdálenosti, ale ani to už dnes neplatí. Na jedné straně světa se tančí ve stínu duhy a ostatní jí v reálném čase pozorují. Třepotají křídly, natřásají těla v rytmu samby, tanga či roztáčí svět lambadou. Sdílíme myšlení, dění, konání a předpokládáme reakce na každý náš krok. Zlobíme se, když někdo komentuje naše slova, ale sami to běžně děláme. Tím vyjadřujeme sebe v procesu chápání, hledání a nalézání. Místo je prázdné i plné zároveň, ovšem nikdy úplné. Celistvé jsou jen určité prvky našeho žití. Patří k nám, jsou s námi a jen s nimi jsme, můžeme a musíme být jednotní!

Jdi tam, kam musíš, budu Tě následovat...

Poslouchací

Hlava plná nápadů, je vždycky připravená nastartovat a rozjet se tam, kam je potřeba. Někdy ovšem nápady nestačí, k přemístějí je potřeba také tělo, které pomáhá. Sama dobrá vůle a síla myšlenky nestačí, abychom se ocitali jednou tady a podruhé tam. Musíme zapojit svaly, přenést sílu rukou a nohou, směřovat k výsledku, který se může dostavit. Nasloucháním dobrých rad, se můžeme vyvarovat chyb, ale většinou způsobíme své vlastní přešlapy. Snad o tom to i v životě je, že se sice poučíme, ale stejně jsme odkázáni na vlastní zkušenost. Ta nám říká, kdy se otevřít, kdy uzavřít, kdy pracovat, kdy milovat, kdy odpočívat a kdy jen tak sedět a nic nedělat. I to je v životě potřeba, abychom kompenzovali neustálý ruch a běh na dlouhých každodenních cestách. Jsme totiž cestovatelé, kteří objevují a přitom se učí, aby poučeni dosáhli vyšších výsledků. Někdy stačí je drobný krůček, jindy to musí být mílový krok. Každému stačí tolik, kolik snese a unese. Pro mě to je v tuto chvíli drobná melodie, která mě posouvá tam, kde to mám ráda. To mi stačí a hned se cítím lépe. Zkuste to taky, pomáhá to zbavit se stresu a užít si trošku radosti, ve spěchu a rychlosti...

Poslouchej dobře, uslyšíš vše, co potřebuješ slyšet!

Zlobivá

Fialová je víc lila, jako by se barva slila do duhy a do provázku, večer půjdu na procházku. Sleduju a počítám, kolik toho v sobě mám. Je to velká hromada, lehnu si zas na záda. Nebo něco udělám? Já se tady hezky mám. Barvy se tu míhají, kolem sebe létají, každá je svou, jedna je mou. Jdou si jedna za druhou. Žlutá, modrá, červená, každá je hned barevná. Každá má svou vteřinu, ulovím si peřinu. Budu ležet, budu spát, nechím si dnes něco zdát. Poletíme za obláčky, rozeženem všechny mráčky. Postavíme velký hrad, i mámy si mají klidně hrát. Možná něco obejvíme, za chvíli se zastavíme. Anděla se zeptáme, co tu vlastně děláme. Pracujeme, žijeme, ve stromě se kryjeme. Zlobivost a teď už dost, každý má přec svůj most. My jím jdeme po zpátku, od začátku do pátku...

Zlobvá slova jdou zas a znova!

Lenošná

Slova k sobě skládáme, někdy je to neznámé. Hlava leží na krku, máme tedy záruku. Víme co je doprava, i když je to otrava. Spíme jenom malinko, jako malé miminko. Nechápeme zadání, v tom nás něco zachrání. Jsou tu slova, zas a znova, někdy známá, jindy nová. Každý den je objevem, plavbou, létem, zážehem. Kontexty se skládají, jako když se neznají. Všechno spolu souvisí, i když nemáš procesí. Momenty se střádají, na hlavu nám padají. Dobrodružství utíká, voda bude veliká. Mraky už se stahují, domy tmavě malují. Všichni chtějí rozumět, jak funguje tenhle svět. Jaké jsou tu podmínky, nestojí to za zmínky. Nestojí to za slova, všechno se to podobá. Jedna, druhá, dvacátá, každá je tu načatá. Netušíme, nevíme, co se zase dovíme. Před chvílí to byla zmínka, že Santa skáče do komínka. Že už toho bylo dost, uděláme velký most. Přes něj dále projedeme, do světa se rozjedeme. A zítra se zastavíme, protože to vytušíme. Protože už bude zas, pro lenochy dobrý čas...

S poctivostí nejdál dojdeš, nebo cestou někde pojdeš!

Iluzorní

Všechno se mění, jen my jsme stále stejní. Snažíme se být stále stejně rychlí, výkonní, pečliví a pozorní. Vykonáváme mnoho jednotlivostí a sestavujeme obraz budoucího světa. Obrňujeme se trpělivostí, pokorou, vděčností a láskou, které potřebujeme k našemu úspěchu. S humorem se díváme na svět kolem sebe a vděčně prožíváme každý okamžik života, abychom se rázem ocitli v čase, který je nám vzdálený a nesrozumitelný. Ani jsme se nenadáli a stáří klepe na naše dveře, s plnou náručí problémů, starostí, strastí i radostí. Stačí si jen vyměnit brýle a už vidíme, že růžová je vlastně oranžovou a bílá není čistě bílou. To jen naše smyslu už nás začínají opouštět a my jim odpouštíme. Víme, jaké to je žít v barvách, které se prolínají a zahřívají srdce. Tušíme, jaké to je žít s láskou a věčně prožíváme pocity štěstí, které nás včleňují do souvislostí s přesahem. Zahříváme srdce a otevíráme se novým pocitům, paměti poznání a trpělivosti nad zoufalstvím. Jen tak se naše iluze promění v realitu a pocítíme tíhu prožitých let i zažitých dobrodružství. Pevně ukrytých a silně spojených s naší podstatou, ať je dnes jakákoli. Pohledy do budoucnosti méně děsí a více lákají, protože se stávají návratem do míst, která známe...

Okluze bez iluze, přináší jen haluze!

Pestrá

Barvy, zvuky, rytmus k tomu. Dnešek podobá se zvonu. Bim a bam, už jsem tam, v oblacích se proplétám. Nahoru a dolů letím, nezabývám se teď smetím. Pestrost, radost, poznání, po mostě mě dohání. Není mi to proti mysli, nezabývám se už čísly. Vnímám pouze napojení, na mé síly v pokolení. Připoustím si i svůj věk, který utekl rychleji, než šnek. Hopsal tudy, běžel tam, kde to ráda stále mám. Kde jsi Ty a kde jsem já, kde už nejsme sami dva. Tam, kde slunce dosvítí, tam kde září dnes kvítí. Tam, kde svoje dary mám, pro sebe si je nenechám. S moudrostí a rozvahou, zacházím se svou povahou. Sloužím sobě, pomáhám, dobrý pocit z toho mám. Tohle mě tu naplňuje, pestrou duhu zabarvuje. Z toho radst vždycky mám, že kolem sebe pomáhám. Černota se mění v barvy, od kukličky až po larvy. Pak je z toho motýlek, s krásou lehkých křidýlek. Takovýto život mám, jen takový já dobře znám. Někdy spolu, jindy sám, každý patří přece k nám. Žádného se nezbavíme, každého spíš podpoříme. Až pak půjde světem v dál, bude rád, že nás znal. Bude jistě vzpomínat, na to jak jsi mě měl rád. Na to jak nám bylo krásně, když psali jsme si spolu básně. Když ještě tělo nebolelo a jablíčko se vždy koulelo. Když slova právě vyřčená, byla pravá, pestrá, barevná. To ještě bylo v pořádku, že i krtek měl svou hromádku...

Barvy jako vymazlené, světy právě objevené!

Cirkusácká

Den se opět blíží k večeru a já tu sedím, dívám se z okna a přemýšlím. Kolik zvířátek jsem dneska potkala při svých cestách. Jak moc jsou některá přizpůsobena obšťastňovat lidi. Kolik zajímavých informací se lze o nich dovědět a jak málo toho vlastně víme. Žijeme s pocitem převahy lidského druhu, nad ostatními druhy, a přesto netušíme, ani třetinu znalostí o jednotlivcích. Jak moc jim škodíme, kolik jim bereme prostoru a jak málo se o ně staráme. Je to až k nevíře, kolik jsme už stačili zahubit živočišných druhl a jak velkou snahu vkládáme do zpětné záchrany těch, kteří žijí už jen v zoologických zahradách? A přitom by stačilo jediné, respektovat a chápat nutnost vzájemných vztahl, které máme a které bychom měli udržovat. Jen s vědomím udržitelného vývoje budoucnosti ji budeme mít my i ti ostatní, kolem nás. Země je tu pro všechny a snad proto bychom ji měli chránit a rozvíjet. Jen tak se dočkáme i následných generací...

Bez cirkusu, nedostaneš ani pusu!

Pražská

Sluníčko nám svítí na cestu, my se prodíráme jeho paprsky a už se těšíme na dobrodružství. Objevíme nová místa, navštívíme známé cesty a půjdeme tam, kam zatím chodí jen někteří. Cesta ubíhá a pomalý proud poutníků nás vyplivne do nádraží a ještě většího mumraje. A cesta objevitelů je zahájena v celé své kráse! Nejdřív posilnit tělo, potom duší a už nám z toho vlají uši. Frčíme metrem, pádíme zahradami, procházíme centrem, až nás to opět vysadí tam, kde je naše srdce. Společně objevíme mnohá další zákoutí stověžaté matičky Prahy. A večer, ten zakončíme v zastrčené, na klidném místě, se kterým splyneme v jedno. Já, Ty, kondor i čuník... A pro zítra už máme budík. Což nám nevadí a dobře nás to naladí. Zítra je totiž taky den, něco s ním podnikem...

Za město, za těsto, blížím se sněhová nevěsto!

Substantní

Časový plán se pomalu naplňuje, hodiny ubíhají a směřují rychlými kroky k volným dnům. Každičký okamžik tohoto týdne je naplněn zvláštním a netrpělivým pocitem nejistoty. Vnitřní motor dostává málo impulzů a nedokáže běhat tak, jako dřív. Všechno je najednou mnohem pomalejší, každý úkon trvá neskonale dlouho a podstata problémů mizí kdesi uvnitř. Navenek se zdá všechno v pořádku, ale uvnitř je prázdno a nekonečně prázdný prostor. Stýská se a ani nevím po čem. Mrzí mě a ani nevím co. Cítím se oslabená a ani nemám z čeho. Stojím a zároveň padám kamsi do neznáma. Všechno se děje jakoby mimo mě a já se jen tak dívám, jak se věcí mají. Chvíli se mají a za chvilku už je to pryč. Možná že i mě se podaří utéct někam daleko, od všeho, od ničeho, k něčemu a někam. Kam, to zatím netuším, ale jistě vím, že tady zůstat nemohu. Jsem toho plná a nechci pokračovat, nutně potřebuji změnu a vystřídání na svém postu! Snad jen odpočinek, klidné dny a trocha sluníčka vyléčí mou smutnou duši a naplní ji opět optimismem a báječnými výhledy...

Pohleď do dáli, co Tě čeká a zapomeň na všechno, co Tě leká!

Doprovodná

Jen tak se procházet a toulat se městem, je jedna z věcí, na kterou běžně není čas. Člověk většinou ráno spěchá, aby už byl doma. Odpoledne zase pospíchá domů, aby vypomohl, kde je potřeba. Ideálně cestou nakoupit, zajistit drobné pochůzky a pak už hurá do víru odpoledních domácích povinností. Někdy si říkám, zda všechno tohle honění stojí za to a zda to má vlastně smysl. Pokud ano, pak se sama sebe ptám, jaký? Uniká mi snad něco, co nevidím? Netuším, jediné, co matně vnímám, je fakt, že nevnímám okolí. Zabraná do sebe, svých myšlenek a poznámek, zjišťuji, že ani nevím, co se kolem děje. Snad by to chtělo trochu více klidu, možná vnitřní popud ke klidu, který se nedaří nalézt. Co vnímám, to vidím a co nechápu, to zůstává stát. Ještě, že některé věci si samy řeknou o svůj příděl a nakonec se doprovodíme navzájem. Tam, kam chceme, tam, kam musíme a tam, kam si přejem dojít. Na konec našich cest a vysněných tras, které vychází z nás!

Život je o doprovázení sebe sama, na cestě za poznáním...

Podupávající

Od rána jsem jako na trní. Nohy mi samovolně běží a já se je snažím zastavit. Ale zatím se mi je nepodařilo přesvědčit, že není kam spěchat. Zítra je také den a spěchem rozhodně nikomu neprospěju. Snad se budu cítit líp, ale stejně vím, že dokáži zvládnout jen určité činnosti a ostatní nestihnu. Mám jen jednu ruce a jednu hlavu. I kdybych sebevíc chtěla, nemohu se rozkrájet na tisice kousků, aby každý něco udělal. Jsem to pořád já, kdo tomu dává smysl a řídí celé posunování se směrem k dalšímu kroku. Nemohu nic urychlit a také se nezmohu na víc, než na několik dalších vět, které mě napadnou. Nelze si totiž nakládat více, než je možné. I když předpokládáme, že to zvládneme. Jednou zjistíme, že takto nelze jít dál! Je potřeba se zastavit, zamyslet na smysluplností jednotlivkých kroků a nepopohánět se k rychlejšímu tempu. To způsobí, že jsme najednou v obrovském stresu, práce nám nejde vůbec a ruce jsou jako svázané. Proto raději stihnu jen polovinu věcí, ale s vědomím, že jsem je udělala, jak jsem měla a hlavně chtěla. Tak pa, zase zítra, s novou silou a lepšími nápady...

Nedupej i když je ti hej!

Tlumící

Sluníčko se schovalo za mraky a vítr fouká víc, než obvykle. Ochlazuje prohřátou zemi a chystá se na plynulý přechod k letním teplotám. Už včera to vypadalo jako v létě, ale dnešek je obrazem studenějšího jara. Bojují mezi sebou a chystají naše těla na skutečnost, která se blíží. Tou není nic jiného, než léto, sluníčko, prázdniny, dovolená, aktivní pohyb, uklidnění a skutečný odpočinek. Sice je to ještě chvíli potrvá, než se dočkáme volných dnů a společné dovolené. Přesto se začínáme těšit a pomalu si vyhledáváme místa, která navštívíme. A brzy začneme hrát oblíbenou hru na těšenou a blížící se... Čím víc se budeme blížit létu, tím více se budeme těšit a blížení se nám bude zdát plížením. Je jasné, že týdny, dny, hodiny i minuty budou běžet stále stejně, ale naše vnitřní netrpělivost bude rychlejší. Už aby to bylo, už abychom jeli, už abychom měli volno, už aby. Mnoho možností a ještě více variant, které se v hlavě rodí a dávají příslib klidných dnů, plných radostných zážitků a dlouholetých vzpomínek. Zbývá jen vydržet a slíbené může začít!

Každý konec má svůj začátek, jako bez matek není mláďátek...

Maminková

Říkejte mi třeba Maruš, mám ráda květiny a dlouhé procházky. I když zas tak dlouhé být nemusí, hlavně když je veselo, svítí sluníčko a je krásný jarní den. To pak ani nevadí, že musím vstávat už v šest hodin, chystat svačinku a vyrazit na autobus. Jím se trmácet přes hodinu, abych konečně mohla vyrazit na kouzelný výšlap. A že dneska stál za to, je vidět na každém z nás. Ruce, tváře i krky nám hoří jemnou červení a paty máme samý puchýř. Nevadí, den jako malovaný se vydařil a nádherně jsme oslavili den všech maminek, mamulinek, mamušů a mamin, které na světě jsou. Na cestě nás doprovázely nejen dobrá nálada, ale také humor a zvířátka, která jsme vyrušili z jejich nedělní siesty. Nakonec jsme dorazili až na konec naší trasy a užili si příjemné chvíle s mamušákem Marušákem a dědušákem Jendušákem. Kéž by takových pohodových dnů bylo víc, aspoň by bylo nač se těšim i nač vzpomínat. A to je snad to nejdůležitější, že jsme byli tam, kde jsme být chtěli a s těmi, které máme rádi...

Díky za maminky, bez nich by nebyly vzpomínky!

Skenovaná

Pod rukama se mi míhají roky, probíhají léta a najednou jsem malá holčička. Sedím mamince na klíně, žmoulám jí šaty a civím do fotoaparátu, jako bych právě spadla z višně. S úsměvem prohlížím fotografie, které zachycují můj dosavadní život a sleduji, jak postupně stárneme. Z malé holčičky je máma a z mámy babička. Sestra už je padesátnice, synovec skoro plnoletý, jen já mám pořád pocit, že se svět zastavil a je mi sotva dvacet. Stojím tedy před zrcadlem a pokouším se zjistit, kde je mládí, kam se odkulilo a proč? Kam se schovaly všechny ty nádherné roky dětství plné her a dobrodružství? Co se stalo s naivní dívkou, která toužila změnit svět? Je ještě tady, nebo už je nenávratně pryč! Je jiná, méně naivní, s více životními zkušenostmi a menší odvahou jít do věcí bezhlavě. Proměnila se v dospělejší podobu svého menšího já a doufá, že nalezne odpovědi na své otázky. Ať tak či tak, je v jiném stádiu života, s mnoha dalšími lidmi a neutuchající vírou, že to, co dělá, má smysl. Držte jí palce, ať dojde cíli své cesty a nalezne, co hledá...

Návraty jsou příjemným osvěžením života!

Zachovaná

Tradice byly udrženy, slovu jsme dostáli a zůstala jen prázdnota v mysli. Tělo by chtělo dělat, ale hlava nemůže. Stále se vrací na místa, která mají být zapomenuta a připomíná ztrátu, kterou nelze jen tak zaplnit. Setrváváme ve stavu pasivní rezignace a opuštěnosti, která není příjemným stavem. Prázdnota kouká ze všech stran a všude chybí drobné kroky, velký úsměv, široké srdce a pracovité ruce. Byť víme, že všechno jednou přebolí, dnes tomu nelze uvěřit. Stíny jsou totiž příliš blízko a smutek všubypřítomný společník. Ani slunce nedosvitne dál a stíny se tak prodlužují. Jsou tady a zachovávají si běžný odstup od reality, která bolí. Vím, že časem se mraky přeženou, na špatné zapomenu, ale kousek Tebe si ponesu v sobě. Byls naší součástí, tvořils protiváhu k naučenému a viděls svět v podobné perspektivě. Díky, že jsem Tě mohla poznat, jít s Tebou ten kousek cesty, který nám byl dopřán. A časem, až se opět shledáme, ruce si spolu podáme a navážeme tam, kde jsme skončili. Měj se hezky a sladké sny...

Čest vítězům, slávu poraženým!

Obstaraná

Je zvláštní jak se v průběhu jediného týdne změní svět. To co ještě před chvílí bylo stálé, už dneska neplatí. Je potřeba hledat si nové jistoty a stálé součásti, což bolí a vede k mnoha nezodpovězeným otázkám. Proč se svět tak krutě mění, proč nemůže zůstat tak, jak bychom si ho přáli. Proč dochází k neplánovaným věcem a plány zapadají do zapomění? Nedá se odpovědět, i když výsledky jsou zřejmé. Myslíme si, jak řídíme svůj život, ale věci se mají jinak. Je tu vždycky velký díl náhody a nevyzpytatelnosti, která je s námi. A ta právě řídí naše kroky, které ač námi řízeny, jdou jinak, než si myslíme. Obstaraváme si živobytí, zajišťujeme spokojený život a nakonec zjistíme, že drobná náhoda udělá kroky jinam. Naše životy se ocitají na pokraji hlubiny, která vábí a láká, ale my nemůžeme dál. Bylo by zbytečné podstupovat stále a znovu mukám volného pádu. Není jiná cesta, než se vzpružit, obrátit se jinam, vrátit se na původní cestu a vyrazit. Ač je lákavé složit ruce v klín a rezignovat. Není to cesta, není to směr, který bychom chtěli ve svém životě mít. Poslechněme tedy zdravý rozum a vydejme se opět na strastiplné putování. Zapomeneme, mysl se pročistí, tělo posílí a rozum nás dovede k těm, které máme rádi...

Dělejme to, co je důležité, ostatní půjde svou cestou i bez nás!

Složková

Hodiny letí jako splašené hejno vran a pomalu nás nesou tam, kam bychom raději nevstoupili. Blíží se chvíle stesku, kterou musíme projít a neztratit tvář. Něco se říká a něco se dělá, většinou nás doprovází smělé myšlenky, ale činy na místě selhávají. Tak jako většina, i já se netěším a přesto vím, že musím jít a musím to prožít. Jak ale čelit něčemu, co nechci a nemohu akceptovat? V hlavě se mi rojí tolik možností, ale ani jedna není vhodná. Až samotný skutek ukáže, zda převáží smutek nad zlobou, která je hluboko ukrytá v nás. Je všudypřítomná a nelze se jí zbavit. Tak jako se nelze zbavit faktu, že už není cesty zpět. Je nutné jít a mířit někam dál, ovšem za cenu současných ztrát a bezpodmínečných voleb. Život nemůže jít jen tak, musí být volbou. Výběrem lepších cest z těch horších a hledáním ztaceného lidství. To se kamsi zatoulalo, není vidět, ani slyšet. Ale je tady, cítím jej a věřím, že už brzy odhalím jeho pravou tvář. Ať vrásčitou či zjizvenou, přesto vnímanou s plným pochopením nutnosti udělat co musí a vykonat co nelze. Zítra se uzavře jedna etapa a na nás bude, jak půjdeme dál. Zda posíleni, či oloupeni o poznání, že život jde dál, ať se děje, co se děje...

Oddanost není nikdy dost!

Sivá

Co sháníš to seženeš, co nechceš to dostaneš. Všechno se v životě vrací jako bumerang a každá činnost má svůj začátek i konec. Jednou jsme si usmysleli, že půjdeme dál, proto musíme jít a nemůžeme jen tak stát. I když se nám zdá, že jdeme pomalu, většinou pádíme, až se za námi kouří. A ve chvílích posledních se rychlost ještě zvýší, i když to zásadně nečekáme. Raději bychom si odpočinuli a nabrali sílu pro další nádech. Ale nejde to, srdíčko pomalinku bije a s každičkým nádechem se nám z těla ztrácí kousek rozumné bytosti. Zůstává jen hromádka něčeho, co je a není. Ač se snažíme, aby byla více, je vždy méně, až nezůstane vůbec nic. Tělo se rozplyne, popel se rozpráší, vzpomínky zapadnou a nezůstane nic než jisté vědomí, že bylo a už není...

Z ničeho nic a je to pryč!

Chráněná

Svět je plný nástrah a léček, které vytvářejí spletitou síť vztahů. Sice jdeme jedním směrem, ale aniž tušíme odkláníme své kroky určitým směrem. Vyhýbáme se místům, která znamenají nebezpečí a do jiných bezmyšlenkovitě míříme. Lidský život má mnohá pravidla a přesto je neovladatelný. Od malička slýcháváme, že je nutné se vyhýbat nebezpečím, bránit a chránit své zdraví. Víme, že máme dělat jen dobré věci a špatnostem se vyhýbat. Přesto, kdož jest bez viny, hoď kamenem a řekni, že jsi nikdy nebyl v područí špatnosti, nepravosti, či nesmyslnosti vlastního bytí. Stačí jen drobnost a řítíme se do propasti. Padáme, narážíme a v lepším případě přežíváme a poučíme se. Většinou však vyvázneme jen tak, tak a za nejbližším rohem se opět vrháme někam, kam jsme si slíbili, že již nevkročíme. Jsme nepoučitelní a stále tápeme ve tmě veškerého poznání. To je dáno jen naší vlastní zkušeností a intuicí. Víme, kdy je dobré riskovat a kdy se zdržet komentáře. Proto užívejme více rozum a city nechme odpočívat. Jen tak se uchráníme před vlastními pády do propadliště dějin, odkud není návratu...

I zítra je den, tak zanechme snění a rychle ven!

Chrabrá

Statečnost vnímáme jako něco obzvláště vyjímečného, co přesahuje běžně chápané lidství. A přitom každý z nás chrabře přesunuje vlastní já světem i vlastním životem. bojuje za právo být, mít možnost snít. Zachraňuje svět a ochraňuje nejbližší. A ono to k hrdinství nestačí. K němu je potřeba víc! Za přít sebe a své já, povýšit dobro i blaho ostatních na své vlastní a bojovat proti nepříteli. Jistým předpokladem statečnosti je i morální zodpovědnost k sobě samému a okolnímu světu. Nutná bezúhonnost a čistota myšlení, které dávají možnost projevit se v plné síle hrdinství. V malých věcech, větších skutcích i událostech s hlubokým dějinným kontextem. Velké obavy a nebezpečenství totiž b lidech vyvolávají potřebu uchránit prapodstatu svého já. Čelit výzvám a nástrahám, které z nich hrdiny udělají. Stačí jen drobné krůčky, rozhodnost, odhodlání a hrdina je mezi námi.

Bojuj chrabře, můj švagře!

Vysvětlená

Až bude potřeba, vysvětlení se objeví. Nečekaně vyplyne ze střípků faktických událostí. A vše bude jasné! Proč se stalo, co nejde odestát a proč každý jedinec by měl to tak brát. Měl a směl mít právo nakládat se svým životem v mezích, které jiný nechápe. Všechno se děje pro nějaký účel, který je a není zároveň. V tu chvíli se nejasně vyjasní a oheň se rozhoří plnou silou. Teplota stoupá, tlak klesá a s ním i naděje na pochopení. Ač chápajíc, přesto v úžasu stojím, němě a ochromeně. Zapomenout se nedá, cesta je jen jedna. Vpřed!

Za chvíli pochopíš, že život je velký skrýš...

Nenechavá

Stále hravá, nenechavá, předem mnou se tu schovává. Nenechá se chytit hned, i kdyby se zhroutil svět. Jednou už se dočkala, světu sválu poslala. Proto není cesty zpět, rozehřeje celý svět. Bude spívat, bude hrát, na zastávce všem se smát. Vykoukne a schová se, nepochybuj o kráse, nepochybuj o štěstí, přichází po náměstí. Pohyb dlouhý, kouzavý, jenom takto má to být. Nikdo nikam nespěchá, nic se nedá uspěchat. Všechno má svůj pravý čas, který pozná každý z nás. Kdy už měl by raděj jít, kdy už chce mít prostor žít. Kdy už je tu léta čas, kdy už budeš jedním z nás. Je tu všechno, je tu klid, pojďme slunce odhalit. Pojďme rychle, spěchejme, rukama si mávejme. Buďme v tady, buďme spolu, jen tak můžem čelit moru. Tmavým mrakům, neštěstí, které přichází a nic dobrého nevěstí...

Držím Tě a nepustím, pokud nejsi jenom stín!

Nepochopitelná

Od rána se ptám proč? Proč se to muselo stát a proč jsme to neviděli. Proč je člověk najednou tak sám a proč se nedokáže svěřit. Proč, proč, proč a proč. Nikdo nezná odpověď a snad ji ani neočekává. Přesto je tu tisíce nezodpovězených otázek, které visí ve vzduchu. Otazníky se tlačí v řadě a není vidět nic, jen další otázky. Jsme toho plni, jen to vykřičet do světa, ale ani to nepomáhá. Na chvíli se uleví, ovšem za chvíli je tu bolest s ještě větší silou. Neutichá, bublá, je schovaná uvnitř a jen čeká, aby se opět mohla zakousnout do těla i duše. Není kam se schovat a utíkat nemá smysl. Nelze tomu uniknout, dokud to nepřebolí a nezacelí se bolestné poznání, že některé lidské činy jsou nepochopitelné, přesto se dějí! A protože se dějí nám, tolik to bolí... Až to všechno pochopíme, dospějeme, zestárneme, odpustíme.

Pochop, že smrt se pochopit nedá!

Záhadná

Život je jako na houpačce, letíme vzhůru, abychom v rychlém sledu padali dolů. Hlavou letí mnohé myšlenky a nápady se proměňují rychleji, než dubnové počasí. Chvíli se cítíme na vrcholku svých sil a plní energie. Za okamžik přistáváme zcela vyčerpaní. Přejeme si milovat a být milováni tak, jak sami cítíme své síly. Rozumujeme a záhadně vytváříme prostory pro vlastní myšlenky i smyšlenky. Je mnoho věcí, kterým nelze odolat a my přesto odoláme. A s odhodláním uspět uspějeme tam, kde to nejméně očekáváme. Jsou to záhady tohoto světa, který je plný přímočarých rozhodnutí a nekomplikovaných komplikací. Ty vycházejí z nás a vrací se opět tam, kde vznikly. Nedivme se tedy skutečnosti, která se vrací do lůna zrození a chápejme její nutkání k návratu. Záhada je vyřešena, romantika pokračuje a každý je spokojen. Ten, který letí, ten, který padá, ten, který se směje i ten, který je sám. Každý je tam, kde být má a s tím, co očekává. Proto se těšme na to co přijde a užívejme všeho plnými doušky. I v malé radosti je obrovská síla povzbuzení.

Očekávej a budeš očekáván, dávej a budeš dáván...

Zachovaná

Lidský život je něco, co se rychle mění a přesto má svá stabilní místa. Jsou jimi vesměs nejbližší rodina, práce, záliby a zájmy. Jsou jistotami v bouřlivých časech a přinášejí zajímavé prožitky. Ač se snažíme věci svého života řídit a uspořádat tak, aby vyhovovaly běžnému žití. Stává se, že jednou zaběhnutý proces je v průběhu času mnohokrát měněn. Jednou máme pocit naprostého úspěchu a za chvíli se propadáme do hlubin starostí. Voláme na sebe a neslyšíme ani ozvěnu svého hlasu. Mluvíme se sebou a neposloucháme dobře míněné rady. Pádíme a stále spěcháme, abychom zjistili, že už není kam běžet. Všechno bylo objeveno, každý má své vlastní místo a změny se dotkly jen těch, kteří se chtěli změnit. Změny jsou, občas jdou a většinou je vnímáme jen do té míry, nakolik nám mění náš zaběhnutý svět. Každá změna se projeví a s nimi pak pracujeme. Na sobě, svém okolí, svých blízkých i vzdálených světech. Změna je život, jen s rozvahou měňme to, co změnit musíme a zachovávejme to, co máme rádi a milujeme!

Otevřeme se změnám, ale neztrácejme své hodnoty...

Prvomájová

První je lásky čas, kdy každý z nás si hledá hlas. Hledá trochu nachází, s medvědem se prochází. Se sluníčkem v zádech, konečně je nádech. Konečně je jaro zpět, všude stromy samý květ. Pod stromem se políbíme, za ruce se zachytíme. Když se svět tak otáčí, kolečka se zatáčí. Jednou tady, potom tam, první máj já ráda mám. Všechno kvete kolem bzučí, medvěd tady klidně bručí. Těší se na laskominy, možná budou těstoviny. Snad se dílo podaří a sejdou se hospodáři. Snědí všechno rychle hned, za chvíli je hezčí svět. První máj se vydaří, sluníčko všem zazáří. Na cestu do krásných dnů, které budou plné snů. Vyplněny teplem, jarem, kdopak by je nebral darem? Každý už se těší hned, jak vyrazí hledat svět...

Hledejte a nacházejte, na nic vážného si dnes nehrejte!