Větrný déšť

Vítr skučí mezi okny, venku se žení všichni čerti a déšť se snáší z oblohy. Už od včerejšího dne si člověk říká, jakou sílu má příroda a všechny její živly. Je velmi zajímavé, jakou intenzitou mohou působit jarní srážky a co všechno se může stát, když přijde sníh, když už jej nikdo nečeká. Dnešní den je opravdovou ukázkou aprílového počasí, kdy chvilku svítí sluníčko, pak se strhne déšť a padají kroupy. A aby sněhu nebylo líto, tak přijde bílá tma. Tak nějak se to venku mele a já si představuji paní Zimu, která nechce předat panu Jarovi svou kouzelnou hůl. Snaží se ještě postrašit a ukázat svou moc a sílu. I když se pan Jaro snaží, dnes paní Zima ještě pořád vítězí. Kdo bude vítězem v následujících dnech, tak to ukáže zase jen počasí. Snad už se trošinku umoudří a sluničko nás ohřeje svými blahodárnými paprsky!

Větrný déšť a deštový sníh, pro každý úsměv i sníh...

Poutavá

Vítr fučí mezi pkny, déšť se žene ze všech stran. Tak tohle tady ještě letos nebylo. Jarní počasí střídá zimní metelice, spojená s deštěm. Je to docela zvláštní, ale dnes mi toto počasi nevadí. Připadá mi vcelku přitažlivé. Snad proto, že sedím už doma v teple a během cesty do práce i z práce jsem zmokla minimálně. Možná proto, že zima byla letos poměrně teplá a tak člověk očekává přeci jen ještě trršku zimního škádlení, před samotným příchodem jara. I tohle počasí je příjemné, protože si člověk uvědomí, jak je mu doma krásně. Jak má nádherně vytopený příbytek a v něm mnoho příjemných lidiček. Jaro nás pak všechny vyžene ven a doma si toho moc neužijeme. Proto jsem dnes vdečná za předčasné aprílové počasí, které mi dává pocítit sílu domova, kořenů a vazeb. Díky za tyto dny a věřím, že je prožíváte stejně mile, jako já...

Zajímavé smrště a větrné příhody, plné pohody a teplého čaje!

Úkolníček jarníček

S dobrým pocitem usedám dnes k pracovním povinnostem. Možná se ptáte proč usedat k práci, když je neděle. Já přesto vím, že bez práce a splněných pracovních povinností doma či v zaměstnátní, nebudu mít klid. Doma se mi už podařilo udělat všechny práce spojené s jarním úklidem. Tak teď je potřeba provětrat zatuchlost věcí, spojených se zaměstnáním. Ano i zde je nutné protřepat každičký koutek, vymést nepořádek a nastolit nový, odlehčený přístup. Přinese to nejen vyčištění hlavy, ale také pomůže rozhodnout některé staré záležitosti. Sama se divím, že jsem v poslední době tak rázná a odvážná Vrhnám se do připravených úkolů s cílem uspět a nenechat věci ležet ladem. Jako bych cítila, že odpočinku bylo dost a je potřeba se vrhnout do nových výzev, nových úkolů a nových povinností. Nevím, jestli je to jen tím jarem, nebo to ve mě dřímalo už dlouho, ale probouzím se k novým pohledům i vnitřním pocitům. A co teprve, až rozkvetu, začnu vonět a dělat radost svému okolí. Tak na to se snad těším ze všeho úplně nejvíc!

Krásný povinný den bez závazků všem...

Okenní

Říká se, že oči jsou okny do lidské duše. Já si při své dnešní činnosti uvědomuji, že okno je důležitým prvkem lidských obydlí. Díky němu můžeme pozorovat okolní svět, zůstáváme v kontaktu s přirodou a pouštíme jím světlo a vůni do svých srdcí. Okna jsou něčím, co nás spojuje a zároveň odděluje od světa přírody. Věřím, že i zvířátka v přírodě používají ve svých norách, hnízdech a jiných obydlích okna. I jim dovolují pozorovat okolní svět a upozorňovat na případná nebezpečí. Okna jsou vlastně takovými vstupními branami do našich příbytků, o která je potřeba se starat. Tak jako se staráme o své oči, duše, srdce a své milované, tak je potřeba se starat i o prostředky, které nás spojují. Proto neželme času, který věnujeme očistě našim duševním i fyzickým oknům. Jen díky nim si budeme blíž!

Čistá okna, s čistou duší, protože nám lidem, přeci sluší...

Odlišná

Rozdílnost je základem jedinečnosti. Jen díky tomu, že jsme každý jiný, máme odlišné vlastnosti, dovednosti a návyky je svět pestrým místem duší, těl i životů. Stejná situace, jiná reakce, někdy trápení, jindy legrace. To co se může člověku zdát minimálně zvláštní, to může být pro druhého naprosto samozřejmé. Jeden potřebuje k životu smích, společnost, dobrou partu a přátele. Jiný zase vážnost, klidný kout a prostor pro zadumání. Sama si někdy říkám, proč některým lidem nerozumím a dnes už to vím. Jsou prostě jiní, než jsem já, uznávají odlišné hodnoty a potřebují různosti. Zatímco já mám ráda svou veselou povahu, vtipné prostředí a lidskou společnost milých lidí, mí blízcí raději stojí stranou veškerého ruchu a užívají si svého klidného prostoru. Samozřejmě to chápu, snažím se respektovat a jsem velmi vdečná za ty chvíle, kdy můžeme být sice odlišní, ale stále spolu... Díky za nové pohledy na sebe samu i laskavé pochopení mě samotné! Odlišný pohled na stejné věci, je výraznem myšlení, vnímání a přístupu, přeci. Proto jej budeme i nadále hledat, abychom mohli svou odlišnost společn vstřebat.

Krásný den plný odlišností i závislostí...

Rozhodnutí

Páni, já to opravdu udělala! Konečně jsem dospěla do bodu, kdy jsem odhodila všechny své dosavadní strachy a udělala jsem rozhodnutí. V tuto chvíli netuším, jaké výsledky mi mé současné odhlodlání přinese, ale věřím, že život sám nám dává znamení, která máme poslouchat. Já se právě teď a tady cítila oslovena, abych svůj vnitřní proces dsažení výsledku vyřešila. Na jednu stranu mě těší, že jsem našla odvahu se postavit svým strachům, výzvám a novým úkolům čelem. Na druhou stranu se obávám, zda tyto kroky nebyly uspěchané. Věřím, že i zde čas ukáže, jaké bylo mé současné rozhodnutí. Vím, že i já budu muset mnohé podstoupit, ale doufám, že tento můj krok nebyl planým květem, ale rozvine se do krásného, voňavého a košatého stromu poznání, představ, nápadů a inspirace, pro další běh mého života. Rozhodnutí jsou důležitá, mají být promyšlená a měla by být dělána s rozvahou a vždy v pravý čas!

Rozhnodnutá dilemata a nové pohledy po celý den...

Otevřená

Otevřená vrata, otevřené okno, otevřená mysl, otevřená kniha, otevřené oči. Otevřenost je principem větší dostupnosti, sdílení a spolupráce. Je to myšlenka předávání výsledků svému okolí, s vědomím, že ono si je přizpůsobí k obrazu svému. Je to však také způsob myšlení pro život, který dává možnost vidět vždy za samou fyzickou, zjevnou či danou postatu věcí. Otevřením okna se ke mě dostává čerstvý ranní vzduch, zpěv ptáků, ale také vědomí, že tam venku mě dnes čeká velké dobrodužství. A to jdu pouze do práce. Otevřením mysli pak rozevírám svou duši a dávám pokyn srdci, aby se na věci dívalo s potřebným nadhledem i podrobností. Mohu tak vidět to, co jiný nevnímá. To, že tráva je ještě šedivá, ale už se tu a tam objevují první zelené výhonky. Že pejsek, které jsem potkala na cestě do práce se na mě krásně usmíval, či to, že kolem chodí mnoho lidí. Ovšem s hlavou skloněnou, nic nevidí a svou zamračeností se stahují do sebe. Otevřením se, otevřením věcí, otevřením čehokoliv, dostáváme v životě prostor k tomu, stát se lepším člověkem. Učíme se vnímat své pocity a vnější impulsy. Podáváme vstřícnou ruku těm, kdo mají zájem o naši otevřenost. Dostáváme mnohé radostné, ale i bolestné zásahy, které nás posilují a posunují dál, výš. Někam, kde vše má svůj smysl a své místo!

Krásný den plný otevřenosti a plnosti života...

Dementní

Tak a idiocie je tady. Nejen, že se nesoustředím a pořád těkám od jednoho k druhému, ještě ke všemu mám nutkání dělat všechno a nic. Od rána vyzařuji vlny, které svědčí o všem jiném, než o mé inteligenci. A to prý jsem vzdělaná žena na úrovni! Ha, ha, dnes mám IQ na bodě mrazu a vrzající vrata se pyšní lepším rozhledem než já... Vím, že to přejde a zítra zase bude líp. Jen jak to tady dnes přežít a nepozornit na svůj handicap. Už to mám, smích léčí všechny nemoci, tak snad zvládne i tu mou dnešní, dementní! A když ne, tak si alespoň prodloužím život a budu zde na světě dál rozdávat radost, smích, zářné příklady a inteligentní ukázky dementního prožitku. Tak rychle pryč a úsměv nasadit.

Soustředěné hloubání a dementní úsmání pro každou milou duši!

Síla bláznovství

V každém z nás je kousek blázna. Každý z nás se někdy cítí bláznivě, nebo rád dělá blázniviny. Jsou to pozůstatky dětství v nás, které je uloženo v hlavě i duších. To co bylo běžné, prominutelné a pochopitelné v dětství, to si jako dospěláci nemůžeme dovolit. A přesto cítíme touhu jen tak si prozpěvovat, jen tak se proskočit, jen tak se dívat, jen tak bloumat... Vzpomínáme na dětství, které uteklo jako voda a dospělost se vleče, plná odpovědnosti, starostí, dospělého chování. Ale já chci bláznit, jen tak si sedět, udělat něco, co nikdo nečeká, mluvit a nezrale bláznivě přemýšlet o nesmrtelnosti brouka či hloubce vesmíru. Jistě, to mohu i jako dospělý, ale už se ode mě očekává, že zaujmu stanovisko, že dospěju k závěrům, že budu umět formulovat specifické pohledy a nezměrné teorie. Ale není zajímavější dětský pohled? Nezatížený starostmi a jistou tíhou skutečnosti? Myslím, že ano, a proto se ráda ztrácím ve svých bláznivých snech, kouzelných dnech a neskutečných fantasiích. Proto se obklopuji vůní dětství a naděje, že svět je dobrým místem pro mě i moje medvědy. Pro někoho naivita, pro jiného hloupost, pro mě způsob, jak žít a nešílet z dospěláckých problémů. Každý se dá řešit a žádný není tak velký, abych jej nedokázala překonat. Zkuste to, funguje to a má to řadu zajímavých účinků!

Vzhůru do Afriky, lovíme papriky a neznáme čuníky... 

Fiktivní skutečnost

Skutečnost, nebo fikce, ptám se pokaždé, když vidím, nebo slyším zprávy. Je nám prezentováno tolik informací, které mají být skutečné, ale pro mě jsou jen fikcí. Ať začnu od věcí materiálních a skončím u duše, obecně platné projevy, mají daleko k pravdě. Jak můžeme například zobecňovat a tvrdit, že současné děti nečtou! Vyjdu-li z toho, co vídám kolem sebe, pak musím tvrzení popřít. Knihovny jsou plné dětí, mládež jede ve vlaku a čte, řada dětí se zapojuje do soutěží a anket spojených se čtením. Jak tedy můžeme oficiálními médii pustit informaci, která říká opak? Pokud sáhnu do druhého soudku, pak se klidně dočteme o tom, že vzrůstá podíl lidí, kteří konzumují čerstvé ovoce a zeleninu. A co fronty, davy a přeplněné obchody s rychlým občerstvením? Tam jistě narazíme jen na čerstvou zeleninu a ovoce! A co teprve pokud šáhneme do skupiny politických prohlášení, to se pak nestačíme divit. Rozumný občan se pozastaví, diví a raději jen mávne rukou nad fikcemi, které média přináší. Jak jinak to nazvat, než fiktivní skutečností. Pojďme zkusit žít opravdovou, nefalšovanou a přímou skutečnost. Stojí za to, i když hodně bolí a je mnohdy bojem s pomyslnými větrnými mlýny. Kdo je však skutečným, zvládne svůj boj v celé opravdovosti i celosti své osobnosti!

Skutečnou každodennost a každodenní skutečnost pro každého človíčka...

Nic

Co je a jak vypadá nic? Je to něco bez tvaru, bez barvy, bez chuti i bez vůně. Stále je to ovšem něco, co si lidský mozek nedokáže představit. Něco za našimi životy, něco uvnitř vesmíru, prázdnota, božské prázdno. Nic je a vlastně není. Existuje minimálně v psaném a ústním projevu člověka, ale fyzicky jej vnímat nedokážeme. Je určitá metafyzická kategorie představ, která vychází z života člověka a jeho poznání okolního světa. Je to individuální představa, která je zcela závislá na řadě faktorů. Já si nic nedokáži představit. Ne proto, že by mi snad chyběla fantazie, té mám poměrně velkou dávku. Ale nic je pro mě spojeno snad jen se smrtí, kdy se nic stává součástí lidské osoby. Pokud člověk žije, stále něco dělá, něco zkoumá, nad něčím přemýšlí, něco připravuje, s něčím se zlobí a na něco čeká. Lidský život je koloběhem drobných i větších událostí, které se dějí a které vytvářejí nás a naše životy. Proto si myslím, že nelze tvrdit, že nic nedělám, či nic nechci a po ničem netoužím. Pokud to někdo prohlašuje, pak neříká pravdu. I teď, kdy nedělám nic podstatného a přemýšlím si nad podstatou nic, tak něco dělám.... I to že sedím a bezcílně se dívám před sebe není nic. Je to něco, co dělám vědomě, protože to právě teď a právě tady chci dělat. Tedy opravdu existuje nic? Prázdnota, samota, temnota, to ano, ale nic ne! Vždyť štěstí nám nedávají věci jako takové, ale naše představy o nich. Pokud si tedy vytvoříme krásnou představu o nic, pak bude i nicota krásná.

Za krásami nicoty a ještě dál, kdo by se jí dneska bál?

Zatmění

Zvláštní záře, neobvyklé přítmí a specifické světlo dnes provázelo částečné zatmění slunce. Neodolala jsem, a asi jako většina zvědavých lidí, jsem vyrazila pozorovat tento přírodní úkaz. Vyzbrojena planžetou z diskety a svářečským sklíčkem jsem vyrazila do chladného dopoledního slunce, které bylo neobvykle studené. Samotné zatmění bylo doprovázeno postupným nasouváním měsíce do dráhy slunci a já jsem tu stála. Tak malá a nicotná, ve srovnání s velikostí a obřími rozměry toho, co se dělo na obloze. Nebyla jsem dnes asi jediná, kdo si kladl otázku, jak je vůbec možné, že já tady stojím, měsíc zakrývá slunce a nesrazí se! Každý si jde svým tempem, svou dráhou i svými kroky... Jde, posouvá se a vytváří kouzelné cosi, co mě zanechává stát v němén úžasu. Tady a teď, znovu až zase za dlouhých jedenáct let. Proto si uchovám ten vzácný okamžik v duši, aby mě hřál i těšil.

Hřejivé zatmění a měsíční slunce, každému dobrému člověku!

Nepochopená

Nepochopím, jak se mohou chovat lidé kolem mě tak strašlivě. Nepochopím, proč jsou vyráběny problémy tam, kde nejsou. Nepochopím, proč stojí někomu za to, zajímat se o druhého jen tehdy, aby získal podklady k pomlouvání. Nechápu, kde se v člověku bere zloba a nenávist. Věřím totiž v to, že člověk je od podstaty hodný, zlým ho dělají okolnosti. Snad proto je dobré hledat účinné možnosti posilování důvěry, sebepoznání, duševního vyrovnání, obecně sebe sama, abychom vždy dokázali nalézt dostatek dobrého, proti špatnosti. Vím, že stále budu narážet na mnoho pro mě nepochopitelných lidí i událostí. Přesto věřím, že to co mám uvnitř mě ochrání, před nakažlivými chorobami úkladů a nevraživosti. Jen s laskavým srdcem a morálními zásadami lze dostát všemu, v co věřím a čemu věřím. A ve chvílích váhání budu hledat pomoc u těch, kterým věřím...

Nepochopením k uvědomění si vlastní radosti a lásky!

Zajíčková

Je to malé, je to chlupaté a krásně to hýbá nosíkem. Co to je? Ano napovím, je to králíček, ušáček. Pomalu se blíží velikonoční čas, se kterým jsou spojena mnohá chlupatá a pernatá zvířátka. Ze všech mám již od dětství nejraději právě králíčky. Snad možná také proto, že se nám jich doma rodila velká spousta. Já jsem je chodila pozorovat a vždy jsem se těšila, až vytáhnou svá chlupatá tělíčka z pelíšků. To pak bylo radosti a veselí. Hopsání a skákání, po zelené trávě i po dvorku. A co čert nechtěl, teď mám jedno takové malé chlupaté stvořeníčko doma. Je to rodinný mazlík, který se stal důležitou součástí našeho dne i života. Pokaždé, když přicházím domů, nejen že volám svůj pozdrav na syna a manžela, ale také se hned zastavím u klece a pozdravím našeho chlupáčka. Ten už po těch několika letech strávených u nás ví, že dostane pohlazení a večer i poběhání po bytě. Rád s námi kouká na televizi a někdy mám pocit, že by se rád přidal do důležitých hovorů, které spolu vedeme. No prostě si tam tak sedí, dívá se na nás a jen, jen promluvit. Asi se budu divit, až se jednou ozve, i když já vím, že si rozumíme i beze slov. Stačí oči, pohyby a malá králičí gesta a já vím, co by si Šmudlík přál. A hádejte, plníme mu jeho přání? Inu, kdo ví, ten odpoví.... Tak hurá za králíky, králíčky, šmudly i Šmudlíčky, hurá za sluníčkem i teplíčkem.

Nádherné odpoledne a krásný večer ve společnosti chlupáčů i chlupáčků!

To já...

To já jsem ten,
co vlasy si kroutí.
To já jsem ten,
co myšlenky bortí.

To já jsem ten,
co srdcem si zpívá.
To já jsem ten,
kdo stále se dívá.

To já jsem ten,
kdo lásku Tvou sdílí.
To já jsem ten,
kdo v Tvé přízni jen síli.

To já jsem ten,
kdo sílu Ti dává.
To já jsem ten,
co s Tebou vždy vstává.

To já jsem ten,
kdo sebe má rád.
To já jsem ten,
kdo postaví hrad.

To já jsem ten,
kdo bližní své hlídá.
To já jsem ten,
co nálady střídá.

To já jsem ten,
co radost si nese.
To já jsem ten,
co se o své blízké vždy třese.

To já jsem ten,
co přemýšlí stále.
To já jsem ten,
kdo řekne Ti dále.

To já jsem ten,
co smíchem vždy sílí.
i když je vichr a
vše nad moje síly.

To já jsem ten,
kdo píše Ti krásně
a nejenom tyto
veršíky, básně.

To já jsem ta,
přešťastná žena,
co ví, že má
i když nemá...

To Ty jsi ten,
kdo se mnou rád hřeší,
i když nás přízraky trošičku děsí.

To Ty jsi můj život i láska a poznání,
bez Tebe nejsem nic,
jen malé klepání.

To my jsme si dali
svůj dar malý, smělý,
který nám roste
a s námi se dělí.

O radost, o lásku,
o cesty necesty,
o  štěstí na světě,
plném překážek
i klestí.

Jen my tři jsme ti
co věrni si zůstanou,
i když se bouře
nad světem přeženou!

Já, Ty i Kulíšek,
tvoříme pelíšek,
krásy a poznání,
co chmury vždy zahání...

Díky Vám za blízkost,
díky Vám za lásku,
těším se opět
na dlouhou procházku.

Půjdeme lesem
a půjdeme údolím.
Zdoláme vrcholky,
světa i života.

Od teď už navždycky,
budeme spolu,
i když půjdeme nahoru,
či dolů!

Krásný den pro své kluky, kteří jsou mi nade vše milí...

Knihodžinová

Obrovská kniha se na mě směje z výkladní skříně. Já jsem však pevná, jako skála a určitě nevstoupím. Ne, nemohu si stále kupovat nové a nové knihy. Kam bych došla? Kam bych je dala? Už teď mívám problém s jejich umístěním a vždycky řeším, které knihy vyřadím a které si nechám. Ale ta obrovská kniha je nádherná. Už samotný obal vypadá zajímavě. Nepůjdu se na ni přeci jen podívat? Půjdu, ale jen prohlédnout, prolistovat a zjistit, jaká je.... Hmm, ta voní a jak má příjemné stránky a ty ilustrace. Ale co to? Proč padá na zem, vždyť jsem ji držela celkem pevně! Není přeci možné, aby mi jen tak vypadla z rukou. To je zvláštní, ta kniha má nohy a teď už i ruce? A kde se vzal, tu se vzal, Knihodžin se z ní vyklubal! "Jaké je tvé přání?" "Mohu ti splnit 3 přání, rychle a bezbolestně... " Tak to je paráda, můžu si přát cokoliv a já tu stojím a vím, že to co bych si přála nejvíc, mi žádný džin splnit nemůže. A ty hmotné věci, tak o ty nestojím, ty mě opustí a uplavou a já stejně zůstanu jen taková jaká jsem a s tím, co v sobě mám. Tak díky džine, schovej si svá přání pro jinou osobu, já si přeji jediné, ať jsem dlouho s těmi, které miluji a ať jsme zdraví, šťastní a veselí, jako doposud...

Milá přání a splněné snění, jen při bdění!

Střízlivá

Přiměřený pohled na svět i na sebe, vyžaduje velkou dávku odvahy i statečnosti. Proč? Člověk totiž musí umět kriticky nahlížet na věci, které mohou být velmi osobní a zároveň si musí udržet náležitý odstup od všeho co hodnotí. Není vůbec jednoduché být střízlivým v nepřiměřeném světě. Kdy každý kdo se nrodí má hned pocit, že je tou nejdůležitější osobou, která změní svět. Trocha talentu ještě neznačí genialitu. K té vede dlouhý a postupný proces vzestupů i pádů, drobných krůčků, které učí a zdokonalují člověka i jeho myšlenky. Můžu si myslet ledacos, můžu se považovat za krásnou, ale pořád jen ve svých očích. I to je správně, je poslouchejme i ty, co stojí kolem nás. Myslí to s námi dobře a ukazují na to, co naše oči nevidí. Jen s umírněným pohledem a jistou dávkou odvahy i skromnosti, lze dosáhnout těch nejvyšších vrcholů a životních cílů! Snažme se být tím, kým chceme být a najděme vždy odvahu k odkrytí vhodnosti a střízlivosti našich životů...

Moudrý den plný přiměřených rozhodnutí a odhodlanosti ke změnám!

Vysvětlená

Co dospělý člověk hravě zvládne a vysvětlí si, tomu dítě málokdy porozumí. Snad možná proto je potřeba s dětmi hovořit o všem, co jej potká v životě, i o tom, co se děje v životě jeho rodičů. Díky tomu se dokáže dítě vyrovnat s řadou nepříjemných událostí a neuzavře se před světem, před kamarády a hlavně samo před sebou. Je mnoho věcí, které potřebují komentář, i když se nám souvislosti zdají naprosto jasné. Jak vysvětlíte výkyvy nálady, únavu, dočasnou zlobu na partnera malému dítěti, které dosud tyto věci nerozeznává? A jde to vůbec? Je možné zabránit těm pocitům, které jsme sami prožívali jako děti, když se rodiče přeli o více či méně důležité věci? Věřím, že lze minimálně vysvětlit proč, se zlobím, proč jsem unavená a jak to mohu všechno napravit. Díky tomu si i to malé dítě uvědomí, že vyjádření negativních věcí je běžnou součástí života a musí probíhat... Jen prosím vždycky vysvětlovat, komentovat, objasňovat či skládat do souvislostí. Jen tak zabráníme větším následkům v budoucím životě našich dětí a současném životě každého z nás. Platí, že inteligentní rodič se snažím své problémy řešit a vysvětlovat, ten geniální se je snaží nedělat!

Za den bez nutnosti vysvětlování a radosti z poznání...

Záležitostná

Otazníky visí nad mojí hlavou a já si říkám, vždyť toto už jsem přeci řešila. Tak proč se k tomu znovu vracet? Je to jen snaha mého okolí rozhodit mě před víkendem? Nebo je to opravdu potřeba řešit? Za zeptání člověk nikdy nic nedá. Co však dělat s tím, když se vyrábí problém pro problém a hledají se negativa tam, kde nejsou? Netuším, jak si s tím poradím, ale volno si tím nezkazím. A co vím určitě, já se přeci nemám zač omlouvat, dělám svou práci, která mi dává určité možnosti, ale také očekává plnění jistých kroků. Ty jsem snad splnila, tak kde je propána zase problém? Netuším a snad ani ten, kdo se ptal. Nebo snad ano? Uvidíme, čas vše vyjeví a ono se to projeví...

Krásný den plný příležitostí bez zbytečných záležitostí!

Otázková

Copak to tu zase máme? Otázky se hrnou z úst! Kdopak na ně odpoví a kdo bude mít půst? Nevím, váhám, přemýšlím, odpověď si promýšlím. Není snadné být si jistý, v každé chvíli mít mozek čistý. Někdy prostě je to tak, že ač přemýšlím jako drak, odpověď mě nenapadá, až mě z toho bolí hlava. Dnes už žádnou otázku, prosím raději půjdeme na procházku. Při chůzi se krásně myslí, co to tam je, hlava syslí? A jsme zase nazpátek, hlava plná obrátek... Šrouby jedou, mozek myslí, od hloupostí se zase čistí. Já si přeji jediné, ať už otázka mě dnes mine! Potom bude klid a mír, za oknem tu sedí výr. Kouká na mě, tiše houká a moje hlava zas si brouká. Raději odpovědi vymyslím, kde kdo sedí. Napíšu si básničku, pro kluka i holčičku. Uvařím a vyperu, no a pak už den se choulí k večeru. A já si sedím, přemýšlím a na otázky už nemyslím...

Odpovědi, co všechno vědí, každému!

Průtržová

Od rána je zamračená obloha a z nebe padá déšť. Krásné počasí se pokazilo a venku je opět škaredě a nevlídno. Už jsem se těšila na jaro, ale dnes se zdá, že se zima ještě nevzdala své vlády. Říkám si, že už by bylo krásné užívat si příjemného sluníčka a ještě příjemnějšího teplého počasí. Vím, že se dočkám a nesmím být netrpělivá. Ale když.... Já se tak těším, nemůžu se dočkat a ta průtrž za oknem se mi vůbec nelíbí! Chodit s deštníkem a mrznout, kdo to kdy viděl? No přeci já. Dnes za oknem, zítra z rychlíku a v pátek z učebny. Pokaždé jinak a pořád stejně. Kapky rozprostřené na skle, déšť a podmračená obloha. A já si tu sedím, filozofuji a pomalu se chystám vyrazit k domovu. Snad se mezi kapkami propletu a domů dorazím, s nikým se nesrazím a každého porazím!

Deštěm proti nudě a všednosti, jen tak je to k radosti...

Konečná

Poslední sbohem je třeba dát i těm, které má člověk rád. Těžké jsou chvíle loučení, kdy není návratu a zůstává jen prázdné místo. Nikdy však nezůstane sám, ten, který má otevřené srdce. Jen ten člověk má naději na nové prožitky, nové radosti i jedinečné dny. To co se zdá být posledním dnem, může být začátkem, může být snem. Proto snad nemusí člověk být smutný, žádný odchod není nutný. V myšlenkách, vzpomínkách, útržcích stop je každý z nás zachován, až za hrob... Zatlačím slzu a tváře se usmějí, andělé nebeští, už nás tu nechtějí. Každičký máme svůj života osud, který se naplní, odsud až posud!

Laskavé vzpomínky a vzájemné naplnění všem...

Nezoufaná

Už bych tpo všechno chtěla mít za sebou. Umět tak posunout čas a opět se vrátit do klidnějších let. To jsme byli mladí, to nám šlo všechno hladce a nic nebyl problém. Všechno kvetlo a budoucnost se zdála jako příjemné putování životem. Stačil úsměv, pohlazení a vědomí, že dva je víc než jeden a svět byl to nejkrásnější místo k životu. S postupem času a let je budoucnost pořád budoucností, jen ty výhledy už nejsou tak růžové, jak se zdálo. Není to jen tím, že člověk stárne a moudří, ale je to i tím, že najednou jsme dospělí a my jsme těmi oporami, těmi, kdo foukají bolístky a uklidňují zrychlený tep. Vlídná slova a pohlazení patří našim dětem a blízkým, v dobách dobrých i zlých. Pro nás zbývají chviličky štěstí a pocit, že i toto trápení jednou skončí a bude zúročeno po všech stránkách.... Nezoufejme a mějme se rádi, jen tak přečkáme zlé časy.

Trápení bez zloby a mámení všem dobrým lidem!

Dvojnásobná

Radost je vždycky krásným prožitkem. Pokud se jedná o sdílenou radost, pak je to požehnání! Dnešek patří právě k takovým dnům, kdy si uvědomuji, že jsem velmi bohatá žena. Mám kolem sebe milující rodinu a mám své blízké u sebe. Život běží jako splašený kůň a já bych si ráda zapamatovala každičký okamžik strávený s mými kluky. Vím, že to nejde, že čas zastavit neumím. Proto si užívám dvojnásobných radostí vždy, kdy je to možné... A ono je to možné vždy, stačí se jen dobře dívat kome sebe a příležitosti se najdou. I malý úsměv, pohlazení, radost a těšení, to všechno stojí za radost. Vykouzlený nedělní oběd, příjemná procházka ve sluncem zalité přírodě, čerstvě vyprané prádlo, dobrý pocit na duši. To vše je přeci příjemnost, která se dá zvládnout s úsměvem a klidem. I zde asi platí, že pokud něco děláme s láskou a úsměvem na tváři, tak se nám to i podaří...

Krásný dvojnásobně radostný i šťastný den!

Ukázková

A je tady opět sobota. Den na který se vždycky těším, protože nemusím vstávat. A hádejte co, vstávám bez budíku a ještě dřív, než vůbec musím. Co dělat v tak hluboké tmě a nevzbudit osazenstvo? Nedá se nic dělat, přesunu se do obýváku a budu si číst. Ještě, že mám po ruce vždycky nějaké dobré čtení, aspoň se mi nemůže stát, že se budu nudit. A kniha je to opravdu zajímavá. Ukazuje lidskou podstatu každého z nás. Pokud dostaneme šanci něco si přát, rychle a bez toho, aniž bychom se museli něčím namáhat, pak se z toho těšíme. Jakmile zjistíme, že své přání budeme platit svým zmoudřením, jdeme do toho! Co by se nám jen mohlo stát? Vždyť my už jsme moudří a přece bychom si nepřáli žádnou hloupost! A přesto si myslím, že jen hlupák by přistoupil na nějaké přání. Je přeci víc než jasné, že pokud chci něco umět, v něčem být dobrá a něco zvládat líp, než ostatní, musím se na tom fyzicky i psychicky podílet. Nejde jíst chleba bez práce a nelze být moudrým, bez otázek a myšlenek, které mnohdy bolí... Proto nepodléhejme ukázkovým příkladům hlouposti a vždycky promýšlejme! Jen tak zmoudříme dostatečně rychle a vhodně, pro nás, pro naše okolí i pro sebe sama...

Ukázkové zacházky a naučné procházky všem!

Předávaná

Čekali jsme tak dlouho. Podzim se pomalu překulil do zimy a ta už nám také pomalu dává košem. To co se zdálo nekonečné, se blíží ke svému závěru. Začalo to malým nenápadným stresem kolem testování a dnes to vrcholí slavnostním předáním. Je mi krásně na duši, když vidím, že moje laskavá snaha sloužit mým klukům a nikdy se neunavit, pomalu dostává zřetelné obrysy. První vysvědčení, první velký certifikát. Mí kluci postupně rozpínají křídla a já se těším, z jejich úspěchů a foukám bolístky, při nezdarech. Zdá se, jako by se postupně naplňovala letitá pravda. Dosud jsem byla synovým celým vesmírem, ale tak jak roste, jeho vnímání, znalosti, dovednosti a chápání se zvětšuje. Vím však, že mě nemiluje méně, ale kousek po kousku jej učím vidět celý svět! A že je obrovský, to už teď vím také... Věřím, že dávat dítěti díl mateřské lásky je velkým darem pro oba. To co vynaložíme, se nám stonásobně vrátí!

Krásný zážitek i prožitek každé mamince, tátovi i babičce a dědovi....

Mývalí

Mývalek Hopsálek,
sedl si na špalek.
Sedl si k obědu,
vidíš ho nezbedu?

Sotva se usadil,
už by hned medu pil,
ještě ho neznáme,
nejdřív ho poznáme!

Budou z nás přátelé,
bude nám vesele,
bude nám překrásně,
budem se mít úžasně.

Ještě že dorazil,
mýválek Hopsálek,
bude nám k radosti,
bude náš velký lék.

Na nudu, na starost,
na smutek, na blbost,
Už je nám přátelé,
už je nám vesele!

Je s námi Hopsálek,
náš malý mývalek!

Krásný mývalí den všem....

Splašená

Srdce buší, chce vyskočit z mého těla a já jej přemlouvám, jen klid! O nic nejde, musím pouze stihnout pracovní úkoly. Je přeci prostřední den tohoto týdne a stále zbývají dva dny k dokončení. Je dostatek času, tak proč se zase strachuji! Je to adrenalinová zábava dělat řady úkolů, plnit termíny a časy, které musí být dodrženy. Je to běs, vědět, že musím a zase musím... Ale já si v tom všem zmatku najdu svůj systém a všechno půjde jako po másle. Předmět střídá předmět, kolonka kolonku a počty se pomalu naplňují. Nakonec se to zvládne, adrenalin pomine a dobrý pocit zůstává!

Neztrácejme svůj čas váháním a odkládáním, život nestojí, stále plyne...

Vyznaná

Je těžké čekat na informaci, kterou potřebujete. Trpělivost je základní zásadou dospělého člověka. Jak si ovšem poradit s netrpělivostí, která nás žene až za hranice našich možností? Je vůbec možné být trpělivý, když se pomalu sklápějí události jedna do druhé. Jak zastavit čas, aby tolik neutíkal a my měli dostatek času na trpělivé vyslyšení důležitých zpráv? V životě nelze spěchat na žádné rozhodnutí a musíme vydržet do chvíle, která je tou pravou. Teoreticky se lze připravit na cokoliv, ale život je jiný. Košatý, klikatý, se spoustou nepřímočarých odpovědí. Čekáte, věříte a přesto není. Bude někdy vyslyšeno našeho přání? Věřím a ještě dneska zvítězím!

Dychtivostí proti lenosti i netrpělivosti...

Smuteční

Smuteční nálada se mnou je od samotného rána. Pokouším se zbavit nepříjemného, ale stále se mi nedaří. Duši tíží starosti a smutek, který se vkradl do těla. Nelze se obrnit proti žalu, který vždycky vyvolá nečekaná smrt. Nečekaná a přesto vysvobozující od bolesti, od utrpení, od nelidských podmínek, od stáří a od celého světa. Je mi líto života, který zanikl, ale věřím, že duše už má klid. Už ji nic nebolí, už je v klidu a setkala se se všemi svými blízkými. To mě těší a vím, že slunce už svítí nad hlavami mých blízkých. Odpočívejte v pokoji a bez všech bolestí!

Ten kdo věří, není nikdy sám, ani v životě, ani ve smrti...

Čtivá - přemýšlivá

Očí letí po slovech, smysl se pomalu vyjevuje. Já tu sedím v tichosti uzavřená do přemýšlení. Čtu si řádky románu, který byl sepsán přímo pro mně. Je to něco úžasného, procházet životem cizích lidí, kteří se nám stávají natolik blízkými, že bychom chtěli vědět, jak se doopravdy mají. Každý příběh má řadu postav, které nás donutí zamyslet se nad svým životem. Každý řádek dává tušit něčemu zajímavému, co bychom mohli využít ve svých životech. Literatura je plná skrytých i otevřených zpovědí autorů, postav a postaviček, které učí, školí i přesvědčují, že hlavu je potřeba používat nejen ke krásným a zvzletným myšlenkám, ale také k přemýšlení nad problémy obyčejných lidí. Jen tak lze ze světa udělat lepší místo, pro každého z nás...

Pochybujme, je to lidské, přemýšlejme, tedy buďme!