Čekací

Není snad delší den v roce, než ten poslední. Silvestr začíná jako každý běžný den a přesto je v mnoha ohledech výjimečný. Slavíme konec jednoho roku a s najpatým očekáváním vylížíme rok další. Uzavíráme úkoly a ukončujeme práci, aby nový rok začal s čistým štítem. Předpokládáme, co bychom rádi a věříme předpovědím, co nastane. Jen náš běžný život však opravdu ukáže, co to opravdu bude. Jen to, co prožijeme, je naší skutečností a nezálaží na předpovědích. Ty jsou jen předpokladem a běžný život ukazuje, co se naplní. Jednou pomůžeme, jindy pozastavíme a na konci roku zúčtujeme. To, jaký byl, je naší historií. A to, co bude, musíme prožít jen my sami. Ať teď nebo příště, bude to skutečné jen tehdy, když to prožijeme.

Očekávejme, ale buďme připraveni...

Taková

Jednou se zastavím a zjistím, že jsem taková, jaká mám být. Ale jaka? To netuším a hledám. Ve svých snech se toulám lesy, vyrážím na dobrodružné cesty, slézám velehory a objevuji zázraky světa. Cítím se nádherně, něco znamenám, dokáži se spoléhat na své vědomosti. Jakmile procitnu zjistím, že jsem opět ve svém životě. Mám kolem sebe kluky, svůj drobný život bez nebezpečí a dobrodružství. Spoléhám se na okolí, hledám se a zjišťuji, že moje podstata je běžným očím skrytá. Chráním své vlastní já a jsem taková, jakou mě chtějí vidět. Jaká jsem doopravdy, ví jen pár výjimečných lidiček, kteří mě obklopují. Pro ně jsem neohrožená ochránkyně všech utiskovaných, statečný tvor plný energie a elánu. Tedy taková, jaká jsem. A ostatní? Ti vidí jen to, co vidět chtějí a mnohdy ani netuší, zda vidí správně.

Přistupují potají, všichni kdo mě poznají!

Metná

Konečně zima! Teploty klesly pod bod mrazu, venku se líně převaluje sníh a my se chystáme vyrazit. Kam, kam si vyrazíme, zní v našich hlavách. A odpověď je jednoduchá. Kamkoli, kde bueme v přírodě, venku, na čerstvém vzduchu. Ten nám pomůže, vyvětrá nemoci a zocelí před stresem i všemi neduhy. Zima jakoby vpoštěla teplo do žil a dávala možnost rozprodit každý sval v těle. Večer je nám skvěle a vždycky líp, když se nám podaří zdolat Říp. Sice nohy studí, ale ví, že den se povedl a zítra přijde další...

Skotačím a lumpačím, se zimou si vystačím!

Darovaná

Dostávat je milé, získavat je radost. Ještě větší radostí však je obdarovávat. Upřímný dárek, byť je drobnost, dokáže udělat tu největší radost na světě. Pro jednho to může být jen milý úsměv, pro jiného malý sobík a pro kluky třeba skládací hra či střílecí pistole. Je krásné být tím, kdo daruje úsměv na dětstké tváři, která se potom rozzáří víc, než vánoční svíčky. Jiskřičky se pomalu zažehnou, papír se trhá a pak už jen hoří. Tváře se rozjasní a vy víte, že to je právě to, co obdarovaný potřeboval a bez čeho nemohl dosud žít. A po čase zjistíte, že radost nebyla jen hraným divadlem pro diváky, ale opravdovým pocitem radosti. Srdečným poděkováním za to, co se dosud skrývalo zabalené v krabici a papíru. Tak díky vám se cítím krásně a vím, že darovat je můj osud.

Darovaná radost je dvojnásobná!

Módní

Pachtíme se, pracujeme,
doma potom trucujeme,
chceme běžet,
chceme jít,
žádný odpočinek,
žádný klid.

Pořád jíti kupředu,
v sebe míti důvěru,
na nikoho nečekat,
nebát mít se v těle chlad.

Člověk neví, netuší,
dokud sílu nezkusí,
dokud vítr nezaduje,
papuče si neobuje.

Kráčí směle, pořád dál
kdopak by se zimy bál!
Módní je být dneska in,
ať jsi děda, nebo syn.

Co však provést s těmi,
pro které móda není?
Omluvím je, pochopím,
pro mě je to jenom dým.

Dneska značka,
zítra nic,
jiných věcí vážím
si mnohem víc...

Při běhu za akcí, užij si alespoň legraci!

Hádanková

Můžeme zastarat, nemůžeme se devalvovat. Kdo správně odpoví, co jsme zač, není žádný zelenáč. Jen vzdělaný ví, že se jedná o vzdělání, které podléhá modním trendům a novinkám, snaží se reagovat na všechny požadavky trhu, celé společnosti. Je tím, co získáváme doma, ve škole, ve společnosti, při průletu světem. Vše, co jde kolem nás a co nám může rozšířit obzory, to nás obhacuje. Jen musíme mít dostatečně otevřené oči a srdce, abychom vše dokázali vnímat a přijímat. Samozřejmě, že jsou mezi námi lidé, kterých se nedotkne ani kousek vnějšího světa. Ale jinak jsme dostatečně vnímaví a přejímáme to, co v okolí putuje. Jednou krásné slovo, jindy zkušenost či poznání, že bez vzdělání, nemůže být svět tím krásným místem, které očekáváme. Tak otevřeme oči a jděme pátrat to všem, co nás posune dál.

S otevřenou hlavou, myšlenky nám plavou!

Kašlavá

Kde se našel tu se vzal,
rýma, kašel se tu vyklubal.
Teplota a kapesníky,
zahnala nás do peřin.

Zatím se to nějak zvládá,
s mamkou se jen taťka hádá,
ať dá pokoj nemocným,
oni ví si rady s tím.

Proto ležím, potím se,
ať jsem zdravý já zase!
Ať už rýma odfrčí,
do jiného náručí.

Já už jí mám vážně dost,
přináší mi jenom zlost,
přináší mi ležení,
válení a nudění.

Zítra už to bude lepší,
dneska ještě dělám hepčí....
Zítra bude veseleji,
při chřipce se nezahřeji.

Kašel taky odezní,
já už budu jenom s ní,
já už budu jenom zdráv,
a obléknu svůj krásný háv.

Půjdu ven a půjdu pryč,
s nemocí nezůstane už nic.
Radost, klid a pohoda,
přijdou ke mě do dvora!

S pozitivním myšlením za uzdravením...

Štědrovečerní

Tak tu máme po roce,
zase jednou Vánoce.
Děti už se velmi těší,
jen dospěláci tu něco řeší.

Bez řečí a vytáček,
uděláme bramboráček,
k němu rybu, řízeček,
večer bude dáreček.

Od dárků a dárečků,
ke spoustě malých drobečků,
na talíři nezbude,
ani kousek pro chudé.

Zítra všechno napravíme,
cestou domů zastavíme,
dáme něco lesu, zvěři,
ať nám stále pořád věří.

Ať jsou zase Vánoce,
dnes, jako i po roce.
Ať jsme zase všichni spolu,
u jednoho velkého stolu.

Ať jsme zdraví, veselí,
on Ježíšek nám jistě něco nadělí.
Co to bude nevíme,
necháme to pro jiné.

My si dneska užijem,
svátky v klidu prožijem!

Nádherné sváteční dny, ať jsou kouzelné a nevšední...

Dlouhá

Den je pryč a s ním i ty, smích se lepí na paty. Těšíme se na Ježíška, nezavřeme svoje víčka. Jak to ještě vydržíme, jak si s nervozitou poradíme? Netuším a nevím jak, už aby tu byl zas drak. Všechno sfoukl, všechno vzal, nový den nám zase dal. Půjdem spolu lámat mraky, budem hrát si na zázraky. Budem hrát si užívat, celý den se jenom smát. Dlouhá noc se vytratí, bude plno závratí. Bude plno smíchu, slov, možná přijde i ten sob. Přinese nám dárečky, svetry, knihy, fotečky. Přinese nám radosti i rybičku bez kostí. Zítra už se dočkáme, dneska si však počkáme. Zítra je ten slavný den, kdy budeme rozdávat dárky a dobrou náladu jen!

Dlouhá noc má vánoční moc...

Receptová

Do poslední chvíle a do posledního dechu se snažíme připravit vše, co bychom mohli o svátcích potřebovat. Uzavíráme úkoly, honíme čas a spěcháme s přípravami, jakoby měl přijít konec světa. Zatím příjde konec roku a nastaveno další. Co přinese nevíme, těšíme se, řešíme, přemýšlíme a až to nastane, tak to zjistíme. Je celkem zřejmé, že každý má svou představu o ideálně strávených dnech. Já se těším na společnost i samotu, blízkost i vzdálenost, radost i nostalgii, tedy na to, co o svátcích přichází. Spokojím se s málem a nepotřebuji velké výkony, postačí jen to, co každoročně. Být společně a užívat si blízkosti jeden druhého.

Sny se plní, když jim člověk napomůže!

Omotávací

Uf a je to za námi, myslíme si, když koupíme poslední dárek, který jsme potřebovali k Vánocům. Jenže to pravé, zábavné a úžasně vyčerpávající nastane, když všechno nakupíme na jednu hromadu a rozhodneme vše úhledně zabalit. Jistě, řeknete si, co je na tom sbalit pár dárků. Ale když je máte pro celou rodinu? To pak nastává to pravé šílenství... Balící papíry, rychle ustřihnout, vložit dárek, zabalit, olepit, zavázat stužkou, popsat a hurá na další. Jaká je to sláva, když narazíte na dárek, který lze vložit do dárkové tašky a tu pak jen položit k hromadě dalšího! Ale nerozplývej se holka a jdi dál, pořád tu ještě čeká dost velká hromada. Tak protáhnout ruce, nastavit balící linku a jdeme na to. A ejhle, jsem hotová. Neforemná hromada čehosi už vypadá jako vánoční dárky a teď už je jen předat. Hmm, to bude jistě radosti a veselí. Snad na každého dojde a každý si najde to své...

Omotat, ale nezamotat!

Blázinec

Celý prosinec je jeden velký blázinec. Člověk jde od práce k povinnosti, od večírku k besídce a pomalu neví, kde mu hlava stojí. A to se ještě otevřou dveře dokořán všem, kteří chtějí, nebo smějí být s námi. To se to pak blázní, když v jednu chvíli na nás mluví několik úst, přebíháme od učebny k učebně a honíme čas, který už je nenávratně pryč! Co na tom, že dneska jsem tu naposled a od zítřejšího dne už bude jen domácí kolotoč. Dnes si to užiji do poslední chvíle a vím, že nejvíc se budu těšit na to, že zítra nebude nic. Jen to, co budu chtít, to co budu smět a nic bláznivého, jako dnešní den. Zítra si užiju, pokud dnešek dožiju v klidu a nepotká mě nic, co nečekám. Pak už by to opravdu byl ten nejlepší způsob, jak zešílet a přitom o tom ani nevědět. Proto končím, říkám sbohem. Zítra je taky den, kdy budeme snít spolu i sami jen...

S bláznivostí nejdál dojdeš a ostatní, to neřeš!

Popoháněná

Oslavy jsou v plném proudu a já sedím s hlavou skloněnou. Přemýšlím nad nesmrtelností brouka a vím, že stejně na nic kloudného nepřijdu. Po včerejším zmatku v kuchyni, obchodě a bujarých oslavách jsem ráda, že dneska vím, kdo jsem a jak se jmenuji. Proto budu odpočívat a nebudu se pouštět do žádných velkých akcí. Ono samo nakupování a drobné domácí úkoly mě vytíží i tak. Než se stačím otočit, je tady poledne a s ním přicupitá moje stádečko k obědu. Do té doby, ale jsem tady sama a užívám si klidu i volnosti. Málokdy se podaří, abych si mohla užít každý koutek našeho brlohu, aniž by za mnou stál některý z medvědů a nečichal, co čmuchám. Proto se dívám, mám oči otevřené dokořán a těší mě, co vidím. Obrázky, fotografie známých tváří, knihy, květiny a věci na svých místech. Jsem za to ráda a uklidňuje to moji, dnes tak zběsile utíkající duši. Je hezké být tady sama, ale ještě pěknější to bude, až zase budeme všichni! Tak hurá hodiny, šup, ať už je tu jeden i druhý můj kluk!

Samota není němota...

Rozená

Vánoce jsou svátky klidu, míru a vzájemné lásky. Není v tom však tak trocha nadsázky? Předtím, než usedneme k plným stolům a vánočně vyzdobeným stromečkům, se spoustou dárků, zařijeme čas stresu, shonu a věčného shánění. Někdy si tak říkám, že by možná bylo lepší slavit vánoce kdykoliv se nám zachce. Připravit si trochu dobrého jídla, upéct vánočku a dát se do oslavy. Co na tom, že venku svítí slunce a je právě půlka července? Dárky si nemusíme dávat jen proto, že máme v kalendáři červeně vyznačeno datum. Stejně většina lidí ani netuší, proč se vánoční svátky slaví. A pak to tak v obchodech, na ulicích a trzích vypadá. Vánoce by měly být časem zastavení, přípravy na příchod zrození Ježíška, ovšem hlavně by to měl být čas nás, našich blízkých. Čas lidskosti, usmíření, solidarity s ostatními a snahou o sdílení toho, co máme. Někdy postačí jen milé slovo, upřímný pohled a veselý úsměv, který je největším darem pro naše blízké. Nemusíme čekat na Štědrý den, začněme už dnes a dejme všem, které máme rádi to, co je ukryto hluboko v nás. Víru v další šťastné dny a vzájemnou blízkosti na celé věky!

Zrozená prosincem, žiju si teď s princem...

Frkálková

Energie čiší z každého koutu a čeká, jak s ní naložím. Nejradějí bych se naložila ke knize, ale to bohužel v tento předvánoční čas není možné. Odhodlám se a začnu. Úkoly se postupně plní a dopoledně uletí, jako splašený kůň. S dobrým pocitem pak usedám k prostřenému stolu a přemýšlím, jak naložím se zbytkem energie? Nechám si něco do zálohy, nebo půjdu ještě dál? Zadání je mnoho a cest k jejich naplnění ještě víc. Uvidím, jak se nakonec rozhodnu. Všechno bude záležet na tom, jak moc si odfrkneme a co všechno se ještě rozhodneme v tento krásný, adventní čas podniknout. Už teď se těším a vím, že i zítra je den!

S láskou a frknutím, na Ježíškem i s mrknutím...

Nepřetržitá

Neustálé přemýšlení trhá myšlenky na kousky. Hledáme trvalost tam, kde předpokládáme spojení s hmotou. S něčím, co se dá uchopit, schovat, uskladnit a archivovat. Sbíráme drobnosti i velké věci, které mají ubezpečit naši mysl o důležitosti našeho postavení v osobním i pracovním životě. Pachtíme se za věcmi a hromadíme, jako křeček, svá zrníčka na hromádku. Ovšem velmi brzy zjistíme, že čím víc máme, tím víc se bojíme a chceme ještě víc. Neustálý koloběh nespokojenosti, nevyrovnanosti hmoty a duše, který prožívá mnoho dospělých i dětí. Když se seriózně zamyslíme a uvědomíme si, co je podstatou radosti v našem životě, dojdeme k závěru. Nemusíme hromadit věci, protože trvalá spokojenost je v neustálém zlepšování a zdokonalování sebe sama. Není tedy ve hmotě, ale duchovních postupech, které v životě uskutečňujeme. Je vlastně tím, co žijeme, kam jdeme a s kým se na své cestě potkáme. To má svou konstatní hodnotu, obohacuje náš život a směruje k nepřetržitosti. V životě, vztazích, lásce, nasazení i vnitřním odhodlání jít tam, kam ještě nikdo nevstoupil...

Zlepšování a darování je cestou zvyšování osobního významu a hodnoty!

Zvídavá

Jít světem s otevřenýma očima a vnímat jeho problémy není dnes zrovna běžné. Snad proto jsou zvídavé otázky chápány jako dotěrná snaha zjistit něco, co má být skryto. Přesto zvědavost a snaha pochopit podstatu věcí, nemůže být chápána jako něco negativního. Pokud by tomu tak bylo, lidské pokolení by nedosahovalo svých postupných vývojových kroků. Bez zvědavosti, podpořené zvídavým duchem bychom nemohli oslavovat umělecká díla, vědecké objevy a bláznivé nápady těch, kteří v minulosti posouvali lidské hranice. Jistě to platí i pro dnešní svět, jen těch, kteří jsou dostatečně zvídaví a dokáží čelit výzvám informačního věku, je docela málo. Jsou skryti za okuláry mikroskopů, stojí u ovládacích panelů dronů a rozhodují o drobných posunech vědy a obrovských skocích člověka. Už jen sama podstata uvědomění si, že zvídavé oči nejsou slídivé, ale objevitelské, pomáhá. Jiskřivý pohled a otázky v očích je nutné podporovat, hýčkat i rozvíjet, aby byl zachován přiměřený vývoj a snaha po pochopení. Porozumění a zájem o věc, i za cenu nepochopení okolí, je podstatou zvídatosti, kterou v sobě máme. Rozvíjeme ji a vraťme se občas do dětských let!

Zvídavý den, s jiskřičkami v očích jen...

Blažená

Kam se vrtnout,
kam se dát?
Přestat se už
tolik bát!

Života si užívat,
hrát si,
zpívat,
tancovat.

Sny se někdy dobrým plní,
sníh se venku jenom vlní.
Já si přeji jediné,
ať už všechno pomine.

Den je vždycky moudřejší,
obloha je světlejší,
venku hledám svítání,
končí moje tápání.

Zase najdu cestu zpět,
půjdu rychle,
dnes,
teď hned.

Najdu sebe,
najdu tebe
najdem spolu,
naše nebe...

Nebe s námi, nebe v nás, přijde krásný vánoční čas!

Soudná

Denně říkáme mnoho slov, vynášíme soudy, aniž si uvědomujeme jejich dosah. Tváříme se chápavě, nastavujeme si zrcadlo pro své činy a jdeme stále dál. Plyneme světem, kolem nás řítí rozjeté životy ostatních a my se snažíme je dohonit, mnohdy předhonit. Utíkáme, říkáme, vysvětlujeme a stále cosi hrajeme. Již nedokážeme s lidmi jednat na rovinu a vyjádřit vše, co je spojeno s problémem. Jsme pohlceni svým pohledem na svět a vůbec si neuvědomujeme názory jiných. Prosazujeme silou to, co by bylo dobře prosaditelné domluvou, tvrdě vyjednáváme a nemyslíme na následky. Ty se ovšem dostaví. Přijdou ve chvíli, kdy je nejmíň čekáme, ovlivní zpětně náš život a my musíme reagovat. V tu chvíli zůstáváme stát beze slov, němě se rozhlížíme a vnitřně se srovnáváme s pravdou. To co jsme tu budovali zanikne, tak jako zanikly i velké světy starověku. Po nás zůstane jen drobná šmouha v dějinách života a nakonec nebude ani ta. Jsme tady, zítra už nemusíme a přesto trpíme současným. Pokud žijeme spořádaně se svým svědomím, pro zítřek stačí vědomí, že pravda je jedna, není neměnná podle toho, jak fouká vítr, ale je. A až ji budeme potřebovat nejvíc, ukáže se v plném světle!

Nesuďme, milujme, jen tak bude mít život smysl...

Vyzvednutá

Zvednout se a jít, není zrovna lehký úkol. Většinou to znamená překonat mnoho překážet a vydržet i to, co ostatní nevnímají. Smutek a únava nás nutí schovat se do tmavého kouta a čekat na chvíli, kdy budeme schopni jít dál. Někdy stačí jen drobný úsměv a jsme schopni zdolat hory, jindy jen podaná ruka má sílu přelévat oceány. V bouřlivých vodách a vichřicích se opíráme o bedra jeden druhému, zvedáme k sobě hlavy a tiché prosby jsou napsány v očích. V té chvíli víme, že jsme tu jeden pro druhého, že máme všechno, co musíme mít a nic není nepřekonatelné. Zvedáme svá těla, srdce i duše a světlo nás doprovází tam, kam chceme spolu kráčet. Pozvedáme ruce jeden k druhému a já vím, že výš už ani nemohu být...

Sama jsem vysoko, s Tebou však ještě výš!

Džunglózní

Kde se vzal, tu se vzal, v džungli vyrostl malý chlapec. Malý vzrůstem, ovšem s velkým srdcem a citem pro spravedlivé potrestání špatných činů. Nebýt maličkosti, žil by si ve své smečce klidně dál. Jen sucho a blízkost nových zvířecích kamarádů vyvovalo nový pohled na život člověčího mláděte, uprostřed přírody. Nutnost čelit ostrým slovům a snaha ochránit svou smečku vede malého chlapce hlouběji do džungle. Ano, bojí se, je sám, ale ne na dlouho, protože i zde potkává přátelská zvířata, která mu pomohou pochopit, co je důležité. Pokud budu pomáhat a nezjištně nabízet své služby, potom i já dostanu pomocnou tlapku, když ji budu potřebovat. Není proto většího poselství, než být soucitný s těmi, kdo jsou na tom hůř a umět se podělit i o kousek svého srdce. Každá nečekaná pomoc je vítaným pomocníkem, který otevírá brány do životů jiných. Nestůjme stranou, konejme a věřme svým instinktům. Tak nás Matka příroda stvořila, k obrazu svému a pro obraz náš!

Se statečným srdcem najdeš vždy přátelskou ruku...

Pominutá

V tvém podání,
je i nadání,
velké a malé,
skládaní.

Já si tu sedím,
na tee hledím,
báseň ti tvořím,
do hlavy nořím.

Zítra zas budeme,
v klidu a pohodě,
až mraky přeženou,
rychle se po vodě.

Těším se, usmívám,
náladu dobrou mám.
Všechno jsme spravili,
půjdeme do vily.

Půjdeme tam a zpět,
tam přeci leží svět...

 Bez pominutí do zblbnutí!

Rozdávaná

Mít se rád a rozdávat,
laskavě se usmívat,
vyslechnout a netrhat,
být tu stále, být tu rád.

Chodím sem a chodím tam,
hlavu plnou písní mám,
tóny zní a naskakují,
v těle tiše poskakují.

Možnost snít a stále být,
nemít nikdy velký klid,
vyhýbat se problémům,
dávat šanci jen svým snům.

Svět se mění a my s ním,
na duši je taky splín,
úsměv všechno zachrání,
složitosti zabrání.

Pak zas budem rozdávat,
to co každý má tak rád,
úsměv, radost, poznání,
všechny smutky zahání.

Pro mě je dar největší,
být s milými v bezpečí,
úsmívat se, mít se rád,
lásku, radost rozdávat!

Úžasný den, s radostí a úsměvem jen...

Puštěná

Kolik kroků má štěstí a kolik cest je potřeba projít. Často si klademe otázky a sotva je vypustíme do světa víme, že odpovědi jsou v nedohlednu. Zkoušíme, krokujeme, počítáme a cestujeme světem, abychom našli uspokojivou odpověď, která však nikdy nemusí přijít. Můžeme prožít život běhám od ničeho k ničemu, s vědomím neustálého neklidu z nezodpovězených otázek. Nebo máme možnost se smířit s faktem, že existují otázky, které nemají jednoznačnou odpověď. Pak prožijeme mnohem smysluplnější a naplněnější život, který nás může mnohým překvapit. Není tedy nutné klást si cíle, které jsou nesplnitelné, ale mít v zásobě mnoho menších cílů, jejichž naplněním se smysluplně vyplní náš život. Je to cesta, sice jedna ze sta, či tisíců, ale může nám pomoci k nalezení vnitřní rovnováhy, spokojenosti a naplnění. Může být tím pravým cílem, ke kterému se chystáme dojít a přitom se i něco nového naučit. Proto odpusťme sobě i světu, že na některé otázky neznáme odpověď. Vždyť i v tom je kus poznání, když vím, že všechno nevím...

V harmonické cestě a naději na poznání je má síla!

Vyzařovaná

Někdy nastanou v životě chvíle tak neočekávané, že nás zaskočí a přivedou k úplnému úžasu. Stojíme s plně otevřeným vědomím, a přesto máme pocit, že sníme. Čím to je, že nás některé situace přivedou do úzkých a jiné ozáří svou aureolou? Je v tom naladění pro daný den, nebo hraje roli jisté rozpoložení mysli, které je spojeno se skutečností? Je v tom něco mezi nebem a zemí, co způsobí, že v jednu chvíli vyzařujeme sílu, lásku, odhodlání a sotva se otočíme, jsme pohlceni neskutečným šílenstvím a chaosem. Plánujeme, uskutečňujeme, chápeme a vnímáme, přesto nerozumíme věcem, které se dějí mimo nás. Mnohé zmůžeme svým bytím, něco však nepřemůže ani nejlepší vůle. Snad nejúčinnější prevencí je dostatek pozitivní energie, kterou vyzařujeme a vytváříme ochranný štít proti všemu neočekávanému. Dále už stačí jen dostatek trpělivosti a naše vyzařování je připraveno pracovat pro nás i mimo nás. Proto platí, že dobré naladění a pozitivní vyzařování nám přinese zase jen krásné pocity, bez nečekaným skoků. Protože, to co vydáváme svému okolí, nám naše okolí vrací. Proto zkusme být přátelští a život k nám bude také přátelský. Jak si to totiž nastavíme, takové to v životě máme!

Není nutné se bát stínů, ty jsou pouze znamením, že někde nablízku svítí jasné světlo...

Díková

Sněhové vločky se pomalu sypou z oblohy. Přítmí a chladný vítr je důkazem, že venku vládne paní Zima. Je zvláštní dívat se z tepla pokoje ven a vědět, že tam někde jsou mnozí, kteří nemají takové štěstí jako já. Jsou nuceni spát venku pod otevřenou oblohou a jí jen tehdy, když se namanou do blízkosti zbytků, které vyhazujeme. Je těžké si představit, jaké věci se člověku honí hlavou, když ví, že stejně jako v předchozích dnech bude zase venku. Bude čekat, až se někdo smiluje a podaruje ho něčím k snědku, či drobnými penězi. Jsem natolik soudná, že chápu potřebuj některých lidí žít svobodně, nespoutaně a bez závazků. Ale také předpokládám, že mnozí z těch chudáků na ulici si tuto cestu nezvolilo dobrovolně. Kdo by chtěl být bez domova, bez hmotného zajištění a žít jen z toho, co zbude? Snad nikdo mezi námi není takový, kdo by sám vyhledával a činil kroky k tomu, aby se bezdomovcem stal. Věřím, že mnozí z těch, kteří jsou dnes na ulici najdou cestu zpět do bezpečí civilizace a snad při příštím pohledu z okna budu méně trpět, když si na ně vzpomenu. Jisté je, že až dnes večer budu sedět v pohodlí domova poděkuji za všechny své dary, které mi vesmír dává. Za to že jsem, že mám své kluky, že máme teplý pelíšek a můžeme být tady pro sebe a spolu.

Po vděku, přines další deku...

Chladná

Studená koupel je nejlepším letním osvěžením. Studené pití pak rychle zažene žízeň. Chladný vítr dokáže prostoupit až do kostí. Chladné ráno, jako bylo to dnešní, zase vykouzlí na tvářích růžové bochánky. Chladno se stále častěji hlásí o své slovo a zima na nás útočí ze všech stran. Pokud se hýbáme, jdeme do kopce a rázně ukrajujeme kilometry, jistě nevadí. Někdy může být zima obtěžující, ale povětšinou přichází tehdy, kdy ji všichni očekáváme. Dál nám ještě pocítit drobné sněhové pokrývky, byl by svět ideálním místem k prožití zimy. Věřím, že se nám podaří užít si klidné zimy a chlad bude s námi všude tam, kam si jej pustíme. Někde bude teplo, jinde bude mráz a my budeme čekat zas a zas! Víra v chladné počasí a vřelé vztahy se přenese do našich příbytků a srdce pak dovolí žít z krásných přebytků...

Chladná a záhadná, krásná i záludná!

Očištěná

A je to tu zase! Jsem kousnutý nemůžu spát, pořád se škrábu a ve snu vidím všechny breberky světa, jak mě požírají. Ach jo, řeknete si v neděli po ránu. Co s  tím, když tělo ví a hlava nebere? Netuším a od rána si kladu otázku, co všechno se nám honí ve snech hlavou. Jestli jsou to jen zasunutá přání, nebo poskládané prožitky, či předpokládané směrování. Jen těžko určujeme fakta, po zběsile prožité noci a hluboce přeháníme to, co bychom jinak neřešili. Je zvláštní být tady a teď, nebrat vážně všechna vyřčená slova a zachovat si klidnou hlavu. Nejraději bych utekla, ať si to tu čistí někdo jiný. Já přeci nejsem žádná šmudla, která neuklízí a nechává po sobě válet nepořádek. Asi se opravdu půjdu projít, hodně daleko, ať se nerozlobím a neřeknu něco, čeho bych litovala. Půjdu, půjčím si ňufáka a vyrazíme do mrazivého, slunečného dne a užijeme si více, než jen čištění a hledání toho, co není. Nebudu zavírat oči před tím co je, ale také nebudu hledat kostlivce ve skříni. To dělám v průběhu celého týdne, tak proč i teď? Nezkazím si neděli, takže adieu a někd zase nazdar....

Čištěním proti nepodloženým zjištěním!

Vypečená

Od včerejška marně přemýšlím, kam se podělo těch pár let. Mimochodem je jich jen dvacet pět. Já tu sedím, jako přímý pozorovatel děje, kterého jsem ještě před chvilkou byla účastna. Teď už v roli pozorovatele, obdivovatele a společníka. Za pár let i přímého účastníka, ovšem opět v úplně jiné pozici. Už nebudu vyzvána k tanci jen jednou, aby mě provedli, ale budu se přímo podílet na tom, ce se bude na parketu dít. Nikoliv jako dospívající človíček, ale jako máma jednoho z těch, kdo se vydávají na svou životní pouť. Už teď mám pocit, že mě opouští něco známého, co bylo a již se nikdy nevrátí. A moje role bude muset být někde jinde. Natožpak za pár let, to už bude přímý důkaz toho, že skončilo dětství, puberta se blíží k vrcholu a naše ptáče brzy opustí hnízdečko. Zatím to vypadá, že je to ještě daleko, ale blíží se to a já musím udělat vše, abych obstála. Nejen před kluky, ale hlavně před sebou. V tom mi pomáhá vědomí, že tady vždycky budu pro ně a když budou chtít, budou mít chuť a budou potřebovat, budu jim nablízku. Ať už při tanečním kroku, nebo při drobných karambolech nástupu do dospělosti!

Byla jsem, jsem a stále budu s Vámi...

Srdnatá

Odvaha je ctnost, kterou si lidé váží. Když o někom prohlásíme, že je odvážný, předpokládáme, že vykonal nějaký velký skutek, překonal velehory a skolil draka. Odvaha však může být i v mnohem menších, každodenních věcech. Od malička se učíme nebojácnému vystupování, odvážnému překonávání velkého strachu z neznámého a skutečně čelíme drobným výzvám, které nám život přináší. Někdy je odvahou pustit se na tenký led, jindy vystoupit na pódium a přednést báseň. Pro jiného může být odvahou čelit nastavené výzvě, kterou přinesly změny v rodině či na pracovišti. Většinou tvrdíme, že jsme odvážní a snažíme se všemožně čelit výzvám, které přicházejí. Přesto je tu výzva, kterou málokdy dokážeme dokončit. Jsme-li odvážní, měli bychom svým životem jít s nepřekonatelným štěstím. Byť chápeme odvahu jako fyzicky projevované hrdinství, může se více projevit ve vnitřním úsilí překonat sám sebe. Jednou s překonáním vnitřního strachu z velkého vystoupení, jindy s přesvědčením obětování vlastního života, pro spravedlivou věc. Nelze tvrdti, že fyzická statečnost je silnější než ta morální. Každá má svou hloubku, sílu a intenzitu a není jednoduché čelit tváří v tvář bolesti, nebezpečí úrazu či faktu, že jdeme proti mínění jiných a riskujeme své zesměšnění či odsouzení. Odvaha je vždy o nutnosti čelit strachu, jehož překonáním posouváme své hranice a uvolňujeme své vnitřní já ze zajetí. Buďme tedy odvážní, zkusme se dívat na svět jako na výzvu ke statečnosti a dosažení jednoty vnitřní i vnější celistvosti naší odhodlané osobnosti!

S odvahou za rozvahou...

Slotová

Ještě není ani svátek svatého Mikuláše a venku už se žení všichni čerti. Černočerná obloha je plná velkých mraků. Jen je popíchnout a bude chumelit. Zatím z oblohy padá déšť a vítr jej zanáší všude kolem deštníků. Zima zalézá pod kabát a kouše na těle. Dává najevo svou převahu a nám nezbývá, než se pořádně zachumlat. Ještě nevíme, co bude večer, ale snad přijde i k nám sněžení, které pokryje šeď města. V kantrastu s černou oblohou se město rozzáří pověstnými vločkami a kolem bude ticho, klid. Jen drobný náznak prožitého oblačeného dne probleskne hlavou, srdce se bude kochat bělostnou krásou. Snad tedy přijde a naplní naše prožitky klidem a odhodláním čelit adventnímu času s rozvahou a nadhledem. Možná to bude někomu připadat bláznivé, ale snad jen díky špatnému počasí si dokážeme užít milého dne, plného slunce a bělostného sněhu. Zavřu oči a vidím se, jak v tichosti zdolávám hluboké závěje sněhu. Užívám si mrazivého dne a stres nechávám uplynout někam, kam nikdo nemůže. Ano, už cítím spojení s přírodou, vdechuji čerstvý vzduch a kopce mi jdou vstříc. Těším se z pohybu, těším se z blízkosti, těším se ze zimy a těším se radostí. Slota je pryč a v ruce mám klíč. Stačí jej vložit do zámku a otevřít dveře tam, kam chodí odpočívat duše. Jen tam si můžeme vybavit, vzpomínat, radovat se a hledat kroky pro svou cestu psotou. Jen tam jsme opět dětmi a to i v dospělém věku...

Nauč se brát trampoty, jako z cukrárny dobroty!