Kontrolní

Někdy se nestačíme divit, co všechno zmůžou sociální vztahy. Nařknout, neprávem obvinit, kritizovat, ale i utěšovat a splurozhodovat o naší buducnosti. Člověk žijící v takovém prostředí je pak mnohdy konfrontován skutečnostmi, které jej více než překvapí. A překvapení se pak nese i při samotné kontrole, kterou vnímáme s pocitem nervozity. Inu, kdo nemá čisté svědomí a nezáleží mu na okolí, ten je v klidu. Nám ostatním, kteří se snažíme žít podle nejlepšího vědomí a svědomí, se pak nervozita nevyhne. Je přítomna i tam, kde jiný bez zaváhání lže či neříká pravdu. To však neumíme a tak se proto dáme do díla a s provdou na rtech čelíme všem otázkám, které přijdou. No jak se zdá, obstáli jsme! Tak takhle to má být. Dělat věci ne proto, že musíme, ale protože víme, co je správné!

Správná cesta, jediná ze sta...

Běžící

Nervozita stoupá a s ní také tlak na všechno kolem. Jak tohle jenom dopadne? Kdo zvítězí a s jakým výsledkem? Dny se vlečou, přitom běží a čas se kolem provlívá, jakoby se celkem nic nedělo. Jistě by se dalo spekulovat o tom, co se vlastně děje a v jakém rozsahu skutečností. Ale na to není nálada, ani myšlenky. Teď, teď už to přeci musí vypuknout, už je ten správný čas, který musíme využít. Možná se to zdá jako výmysl, ale je pravdou, že čím je člověk straší, tím se mu některé věci zdají více neuskutečnitelné a nepravděpodobné. Raději volí únik ze situací, které mu nedělají dobře a vyhledává pouze takové události, které mu přinášejí radost a úsměv na tváři. Ovšem, ani ve vyšším věku se nevyhneme onoho nervózního pocitu kolem žaludku, když jsme v situacích, ve kterých nám o něco jde. Kdy bojujeme za svá práva a pokoušíme se být jinde a jiným. A pak, že je puberta a dospívání komplikované! Je, ale úplně jinak a úplně s jiným nábojem. Inu počkej, i ty jednou poznáš.

Poznej a věř, že neříkám ti lež!

Neutíkavá

Změna, to je život a prý zábava největší. Nevidět měnící se svět, jako bys nežil. Možná ano, možná ne. Pro jednoho základ jeho dne, pro druhého stresující stav, přinášející jen frustraci a nepochopení. Proč se měnit a jak? Co znamená změna v našich životech? Co přináší a kam směřuje? Mnoho otázek je spojeno s proměnou společnosti i změnami individuality. A pro ty, co přemýšlí, se objevuje ještě mnoho skrytého, jež nikdy není přesně dáno.V tom všem zmatku a změně žijeme, rosteme, dospíváme, milujeme, blázníme, učíme se, stoupáme a padáme, abychom se opět zvedli a vstoupili do víru změn, které jsou všude kolem nás. I přesto, že si říkáme, jaké by to mohlo být a co bychom rádi zpomalili, urychlili, přeskočili, zastavili, běžíme tak, jak nás unáší proud. Občas se mu postavíme v nepochopení ostatních, ale většinou nevyčníváme. Jdeme, jak je nám dáno a měníme, jak je nám psáno. A že bychom to mohli dělat jinak nepřemýšlíme. Na to již nezbývá čas, ani síla. Vždyť změny jsou přeci tím, co naplňuje náš svět. A co náš život?

Zamysli se člověče, změnami zas tolik neuteče!

Světlostinná

Přípravy vrcholí, nervozita stoupá, ruce a nohy už neví, kam by měly jít. Jedna strana se přiklání k útěku a druhá velí vytrvat. Ještě pár dnů, ještě několik hodin a veškeré napětí se snad propadne do víru dění. Teď však bojujeme se svým já, s vlastními pubertálními názory na věci kolem. Neutečeme nikam, stejně zasedneme ke stroji a budeme dále předpokládat zemětřesení, jen s vědomím, že opravdu přijde. A ono se opravdu projeví, neboť není nic jednoduššího na světě, než udělat člověku radost a splnit mu jeho přání. Ať je sebevětší, nebo sebeodvážnější, přeci nebudeme poslouchat neustálé výtky. Tak jsme tady a dělejte si s námi to, co uznáte za vhodné... No a nám tedy nezbude než říci, já to věděl, já to tušil, vždyť jsem vám to říkal, neměli jste mě brát s sebou! Ale prosím tě, uklidni se, to nic není, byla to jen bludná představa. Nadechni se, otevři oči, černá tma končí a záivé světlo prostupuje každičký milimetr našeho těla!

Na světle, ve stínu, hledej si hrdinu...

Zápolivá

Člověk míní, ne vždy však dosahuje cílů, které si vytýčil. Stojíme vždy před velkolepou pravdou, která se léty nemění. Náš cíl je zatím v nedohlednu a čím více se mu blížíme, tím větší pocit námahy pociťujeme. Někdy běžíme, jindy jen pozvolna kráčíme směrem ke světlu, ale vždy s pocitem, že každou chvíli jsme na konci. Ten se nám však s ušlými kilometry vzdaluje, uplývá na vlnách hodin, dnů i skutečností, které nás míjí. Tolik bychom chtěli být za onou hranicí, která je stanovena, ale zatím jsme ještě nevyčerpali všechny možnosti k dosažení vrcholu. Ještě několik kroků, ještě pár řádků, znovu a znovu se zvednout, posadit, uvelebit a broukat si. Snad zítra už bude líp, snad za týden už budeme vědět. Teď ještě není čas, i když se krátí, nohy bolí a záda ještě víc. Je nutné vydržet, posečkat a pak dorazit tam, kde to hraje barvami duhy a libozvučnými tóny...

Vydržet a nepovolit, s medvědí silou jít zápolit!

Pitíčková

Odpočítávat dny do velkého třesku, je jako být natažen v blízkosti vody a nemoci se napít. Na jednu stranu si člověk přeje, aby to všechno již bylo za ním. Ale hned na druhý moment ještě nechce opustit přípravnou místnost, kde je v hájemství nevědomosti. Dvojjaký pocit omezenosti i vášně pro poznání se mísí již mnoho dnů a stále není jasné, s jakým výsledkem. Tělo bolí čím dál tím víc, stres se začíná projevovat, ale tvář je kamenná, jako ještě před mnoha týdny. Nic nenasvědčuje tomu, že to již za několik dnů vypukne naplno. Od rána až do večera se snažíme jako pilné včelky sbírat poznání, které je všude kolem. Myslíme si, že ho mnoho zůstává i v nás, ale je tomu opravdu tak? Inu, to brzy zjistíme a snad také my zažijeme pocit radosti, z dobře vykonaného díla. To je náš cíl, ke kterému právě směřujeme. Tak si držme palce, učme se a studujme, ostatní nechme těm, kteří mohou a chtějí.

Za svým cílem jít, ze studny poznání pít!

Silná

Jsou to věci na tom světě, které nepochopí ani tisíc mudrců. Otázka střídá otázku a odpověď, i když je nasnadě, není k nalezení. Člověk se pak potlouká sem a tam, přemýšlí nad nesmyslností úkonů a míjí podstatu vlastního žití. Ta není v tom, kolik získáme finančních prostředků, či zažijeme dechberoucích zážitků. Je v maličkostech, které máme stále při sobě a mnohdy v sobě samých. Je to o střípcích radosti z milého sobotního rána, ze starostí o své blízké, z velkých úspěchů rodinných příslušníků i malých kroků ve vlastním poznání. Stejně tak můžeme najít své vlastní štěstí a radost v úsměvu, v dobrém pocitu z dávání, v kráse zapadajícího slunce, či poslechu milované hudby. Není to nic hmatatelného a přitom se jedná o zhmotněný pocit radosti, štěstí a vnitřního uspokojení. Je celkem jedno, jakou cestou k němu dojdeš, hlavně že jdeš, nevzdáváš se a nikdy nepolevíš. V tom je ona podstata vyrovnaného a smysluplně prožitého života...

Stačí jen chtít a můžeš jej mít!

Zajdová

Kdo nehraje, nemůže nikdy zažít pocit vítězství, ani zklamání. Kdo neusiluje, nikdy nebude schopen dosáhnout svých cílů. Kdo stojí na jednom místě, nikdy neuvidí dál, než za nejbližší roh. A kdo lenoší, nikdy nebude vstávat s dobrou náladou a radostí do nového dne. Kdo je pozitivně naladěn, zvládne i ty nejhorší skutečnosti, které jej čekají. Kdo má rád zvířata, má rád i sám sebe. Kdo si zpívá, nedívá se na svět zpod zamračeného obočí. Kdo se směje, neskutečně si tím prodlužuje život. Kdo si hraje, je v duši stále dítětem. Kdo miluje plyšová zvířátka, potřebuje jejich blízkost. Kdo se rád věnuje s plným nasazením určité činnosti, je člověkem s energií. Kdo se jen tak plouží, nestihne svá místa. Kdo tancuje, má rytmus v krvi. Kdo holduje výškám, musí mít zřejmý nadhled a perspektivu poznání. A kdo se hledá, ten se také najde...

Hledej a najdi, klidně i i kousek zajdi!

Dokončená

Už je to dokonáno, už je to hotovo... Uvidíme, na jak dlouho nám vydrží ona dnešní euforie z dobře vykonaného díla a dokončeného úkolu. Pevně doufám, že to bude déle, než jen do příštího léta, které je již za dveřmi. A pokud to bude dřív, pak už snad i já ztratím veškeré zábrany, které ještě zbývají a vrhnu se do boje za spravedlivé a smysluplné úkoly. Není přece normální, abychom neustále předělávali předělané, dokončovali dokončené a začínali již započaté. Nežijeme sice v době, která nahrává klidnému žití, ale onen stres ze zbytečně dělaných úkolů, je opravdu nad naše síly. I my jsme jenom lidé a chceme zažívat pocit dobře vykonaného díla, které je pro jednou ukončeno. Chceme vědět, co nového se pro nás chystá a nemáme chuť neustále se šťourat v tom, co již bylo ukončeno. Byť máme každý svého kostlivce ve skříni, tento jménem elektronické opory, je snad tím, který svorně všichni nenávidíme! A pokud se snad najde člověk, který jej miluje, není ničím jiným než hnidopichem, či neskutečným bláznem. Já jím nejsem, proto mám hotovo a teď už jdu opět dál...

Dál a výš, jen tam musíš!

Rozseknutá

Zase jeden začínající den a s ním mnoho výzev i úkolů. Bude jedním z mnoha dalších, nebo se stane výjimečným? Co můžeme očekávat a proč? Otázky dávají tušit odpovědi, ale jistoty nikde nevidět. Snad proto bude nutné počkat si na skutečné výsledky, které se dostaví a budou zřejmě dány. Ale to čekání, to je horší, než cokoli na světě. Jako když víme, že to nutně přijde, nejraději bychom to již měli za sebou, ale zároveň se neskutečně bojíme, zda to zvládneme. A tak čekáme, do poslední chvíle a minuty napjatí k prasknutí jako struny. Čekáme, vnitřní hlas si opakuje jednotlivé úkony a tělo se drží. Prosím, ať už je to za námi, ať už to mám za sebou, klidně, s úsměvem a nadhledem nad vším, co nejsem schopen ovlivnit a rozvahou nad skutečnostmi, jež budu řešit. Ať jsem to opět já, jen tam za tou duhou a medovým hájem...

Dnes to přijde, já to vím, stejně vím, že nic nevím!

Uvědoměná

Není nic příjemného na skutečnosti, když jste nuceni dělat věci, ve které nevěříte, nebo případně, které jdou proti vašemu cítění. Vnitřní boj je něčím, doprovází jednotlivé kroky rozhodnutí, zda půjdu za svým a budu prnýřován, nebo se podřídím davu. Máme-li dostatek síly, jsme schopni vzdorovat mnoha nástrahám, které jsou takto před nás kladeny. Ovšem mnohdy jen síla nestačí, je potřeba mnohem víc, aby se člověk prosadil a nenechal se zviklat na jednu ani druhou stranu. Jít proti proudu, je jako jít proti silnému větru. Slabší větvičky se ohýbají, silnější vzdorují a strom buď vydrží, nebo je zlomen. Stejně jako v životě. Buď se přizpůsobíme, nebo budeme vzdorovat větru, dešti, náporu stresu a nesmyslných nařízení, až najednou se něco zlomí a rezignujeme. Sice vnitřně vnímáme, proč se tak stalo, naše tvář dostala políček. A co pak? To je velmi dobrá otázka... Odpoví ten, kdo ví, rozumí a umí.

Věř svému přesvědčení, ať se cokoliv kolem tebe mění!

Nespěchavá

Pádím jako namydlený blesk, ruce se míhají nad klávesnicí a přesto mám pocit, jako bych stála na jednom místě. Není jasné, zda se podaří stihnout všechny zadané úkoly, ale zítra je také den. Ten však bude patřit úplně jiným činnostem, které mě odvedou do zcela jiného ranku poznání. Budu také poskakovat, postupovat a nastudovávat, ale pro zcela jiný účel. Dnes je proto nutné udělat všechno proto, aby zítřek mohl být věnován tomu, co je ještě nutnější, než to nejnutnější. A že takových věcí může být v jednu chvíli víc. Tak to mi jistě potvrdí každá žena, která je mámou, zaměstnanou ženou, ženou v domácnosti, manželkou, dcerou a ještě mnohým dalším, co jen si člověk může domyslet. Tak já zase pádím, abych mohla zase někdy normálně jít a v klidu být!

Nespěchej tak moc, abys nechytla nemoc...

Namáhavá

Zelená je kolem tráva a moje hlava se připravuje na další důležitý krok. Není menší, než ty předešlé a přesto se zdá být větší, než ty minulé. Krok, který bude znamenat změnu v tom, co je děláno a jak. Snad proto se uklidňuji a sbírám veškerou energii, která kolem mě pluje. Chytám a lapám po dechu, předpokládám a počítám i promýšlím. Faktem je, že skloubit dohromady jednotlivé části života není jednoduché. Ale já to přeci už znám. Dám dohromady všechny zkušenosti a nakonec se ukáže, jak se podařilo. V tuto chvíli jsou plány a jaké budou výsledky? To se brzy projeví. Na mě, ve mě i kolem mě.

Trpělivost, odvaha, stojí za to ta námaha!

Hlínová

Šel zahradník do zahrádky s rýčem a květinkou. Udělal tam krásnou díru velikou. Šuškardy a slunčenice, hdí se nám převelice. Budou kvést a vonět nám a to je ten správný balzám. Na nervy a oči naše, které musí město snášet. Které jsou tu otevřeny, přírodě a vonné zemi. Je to krása převeliká, být zas jednou ua uahradníka. Nemuset se tvářit, psát, inteligentně pořád fungovat. Příroda nám oplatí, co lidé nikdy nenavrátí. Sílu, vůni, energii, s ní si pěkně všichni žijí. Tak mě nechte prosím pěkně, klečet tady u naší země. Hrabat se a hlínu mnout, je to můj energie proud!

Sunny je a země též, nic tu není přetvářka a lež...

Klopýtavá

Pokud klopýtneš nikdy se nezastavuj. Tvá cesta je stále před tebou, otevírá mnohá dobrodružství a další klopýtnutí. Není snadné udržet směr a nedělat chyby, ty jsou totiž každodenní součástí našeho života. Není dne, abychom se nepoddali nějakému zaváhání, či kolísání. A tak dennodenně vážíme pravdu a lež, lásku a nenávist, hloupost a chytrá rozhodnutí. Někdy přesně víme, jindy vážíme či měříme dosahy svého jednání a rozhodování. Není lehké být vždy na straně pokroku a nových myšlenek, ale přesto je nutné sledovat vše, co se kolem nás děje. A snad proto se mnohdy cítíme jako na houpačce, kdy v jednu chvíli letíme vzhůru, pomalu, postupně dosahujeme vrcholu křivky a aniž se nadějeme, už zase letíme dolů. A tak stále dokola, tam a zpět, dokud se bude točit tento svět. Pokud přijdou chvíle, jako je i tato, zjistíme, že jsme nějak zestárli, někam jsme došli, je potřeba pohybovat se dál a před, ale sil již není tolik, co na počátku. Čas rozhodnutí bývá delší a také více zaměřen do vlastního nitra, které dává tušit to, co ona síla ví již dávno... Čerpat a dávat můžeš jen tolik, kolik přijmeš, neb rovnováhu světa narušíš a budeš se potýkat s problémem okolí i sebou samým.

A tak pravím, klopýtej, jdi a směřuj, ve svůj úsudek stále důvěřuj!

Vyčkávající

Červená tráva,
zelený most,
modré už bylo
pro dnešek dost!

Šedá je obloha,
mokré jsou stromy,
déšť se nám,
po oknech honí.

Copak už nemůže?
Nebo snad nevidí?
Že fouká přímo,
až do lidských obydlí!

Vyhání sluníčko,
přináší přáníčko,
teplo a pohodu,
přines na oblohu.

Ať se zas ukáže,
počasí krásné,
oblohu vyčistí,
to je nám jasné...

Není to maličkost,
postavit krásný most.
Na to však čekáme,
zimy se lekáme.

Jaro a léto snad,
nakonec přijde
a všechno ostatní,
také nám vyjde!

Očekávej neočekávané, dívej se jak vítr nám vane...

Holová

Daleko od domova, a přesto tak blízko. Někdo chybí a jiný je tady. Pod okny duní zvuky velkoměsta, které snad nikdy nespí. Je brzké ráno a člověk nemá stání. Chce vyrazit, poznat, vyzkoušet, vrátit se na známá místa, která má tak rád. Zatím netuší, jaký den jej čeká, jen ví, že tam, za těmi dveřmi to žije, burácí a duní. Tam, tam je to, co dnes hledá a potřebuje mé srdce. Nabít energii, doplnit baterky a také vyzkoušet známé na neznámých místech. Jen tak bude pro dnešek spojeno poznání, mysl, duše i tělol A všude, kam dnes noha vstoupí bude klid a mír. Zaplní každičký koutek lidského těla, dodá buňkám potřebnou výživu pro další běh. Snad proto není potřeba se bát a je dobré jít tam, kde nikdo není sám...

Ve víru s vírou, neprojdeš černou dírou!

Umělá

Máme ještě šanci? Lenivíme, každý s sebou máme to důležité, a přesto si neumíme vzpomenout. Spoléháme na techniku a netrénujeme tam, kde je to nutné. Pokud se tělu nedaří, dáváme mu prostor k fyzickému cvičení. Pokud je to mozek, vytahujeme mobil a hledáme. Necvičíme, nesnažíme si vzpomenout a rovnou saháme pro berličku. A co naše sebeobslužnost a samostatnost, na které si tak zakládáme? Nevadí nám spoléhat se tam, kde bychom neměli a nespoléháme tam, kde bychom měli. Nechceme být závislí na blízkých, chceme samostatně být sami za sebe, a přesto se naše závislost prohlubuje! Proč tomu tak je? Proč nám toto nevadí? Snad proto, abychom si nepřipadali hloupě či staře. Vždyť si chceme vždy a všude vše pamatovat, rychle reagovat a mladistvě působit. To je důvod a také odpověď. Ale máme ještě šanci? To se uvidí, budoucnost nelze plně predikovat, je v mlze, která až tam budeme zmizí. A z budoucnosti se stane naše současnost...

Nej se užít pomůcky, ale jen tam, kde je to potřeba!

Spletitá

Zima skučí ze všech stran, vítr prohání namrzlou trávu a člověk je rád schovaný pěkně v teple. Na kalendáří již máme květen, ale za okny se drží studená zima. Zda bude vystřídána teplejším počasím zatím netušíme, ovšem jsme rádi, že se zimou přišel i déšť. Snad jen tento stav nás uklidňuje a přírodě dopřává dostatek zálivky, aby mohla rašit a pučet. Až se jen objeví na obloze sluníčko, je jasné, že se všechno mocně zazelená, rozkvete a zahrádky zas budou plné včeliček a pilných lidiček. Každý, kdo bude moct, vyrazí za vůní přírody, která čeká, až se zase objevíme. Nevím, jak ostatní, ale já už se velmi těším, až zase budeme společně vyrážet za výšlapy a objevy v blízkém i dalekém okolí. Těším se na chvíle strávené s vámi, kdy je mi krásně a milo na duši. A to nejen díky volnosti přírody, ale také těsným spojením s nejmilovanějšími. To jsou chvíle, jež těší a berou za srdce vždy, když je ostatní složité...

Nic není tak bláznivé, aby to nemohlo být mazlivé!

Neztracený

Nejztracenější den našeho života je ten, kdy jsme se nezasmáli. Hluboká pravda, ověřená staletími, nebo slova, která zapadnou v záplavě ostatních? Smích je spojen s něčím, co fyzicky proměňuje a psychicky obohacuje. Jakmile se objeví úsměv na tváři člověka, máme vyhráno. Boj byl dobojován a my se blížíme k cíli. Smích je totiž nejlepším rádcem i společníkem. Ochraňuje nás před zlobou a přináší uvolnění tam, kde atmosféra houstne. Jsou jistě situace, kdy smích stojí na okraji a čeká. Ale i ta nejvážnější věc v sobě skrývá svou humornou část. Jen se zamyslet a uvidět ji, nepodlehnout tlaku a pevně zadržet dech i vzdech. Od narození se pitvoříme s vlastním obličejem, vydáváme zvuky a jeden z nich je vždy oceněn. Malý záškub nervů obličeje a zvuk smíchu v krku. Jak tak procházíme životem, je s námi i náš smích, žal, radost i starost. A dny spojené v jeden velký kruh poznání. Jestliže jsme šťastní, smějeme se a upřímný smích je náš dobrý rádce. Jsme-li smutní, s humorem překonáme smutek a můžeme být opět šťastní. Byť jsou to jen slova, nejsou nedůležitá. Poskytují nám oporu, radost a úsměv na tváři. A co vím, že dny prohřáté smíchem uschovám jako nejcennější poklad do hlubiny myšlenek. Ostatní zůstanou zapomenuty kdesi v koloběhu věků. Smát se, usmívat a radost pržívat, je totiž jako na slunci se v teple ohřívat!

Směj se, raduj se, výskej, svůj humor si opět získej...

Zápolící

V jak bláznivém světě to žijeme? Ve školách se děti dopouštějí trestných činů, lidé se na potkání pouštějí do hrubých potyček a brutalita stoupá. Není to jen tím, že se k nám informace dostávají rychleji a z mnoha směrů. Je to dáno i tím, jaké hodnoty vyznávají jednotlivé generace. Co je pro mladého jeden život, když jich v počítačové hře zmařil už tisíce? Co je pro nerudného socialistickou ideologií postiženého seniora úsměv a dobrá nálada? Proč se honit za nějakým cílem, když všechno za mě udělají rodiče a všechno patří všem? Bezpáteřnost a totální ztráta veškerých etických principů se staly vůdčím prvkem myšlení lidí. Copak to ovšem jde, abychom žili od jednoho extrému k druhému? Vždyť přeci někde mezi tím leží onen vysněný svět pro každého z nás. S respektem k lidskému životu, k důstojnosti a právům jednotlivce i skupiny. Chceme přeci žít vedle sebe i spolu navzájem, abychom si poskytovali a předávali myšlenky, hodnoty a směřovali k jistým cílům. S trvalým vědomím respektu a směru. I když to mnohdy vypadá, že tomu, co se děje nezabráníme, není to pravda. I jednotlivec je schopen změnit svět...

Bojujme s lhostejností a zlobou, buďme tam, kde je nás potřeba!

Pochybující

V přímém přenosu sleduji to, co zatím bylo jeno psáno. Pozoruji a přesně vidím, co se děje a co bude následovat. Děsí mě představa, že se přesně naplní předpoklady, které jsou dány. Nechci a nemohu se smířit s představou, že budu muset skutečně zasáhnout do života dospělých rodičů. Postupně se začínají převracet role a já dcera, jsem najednou pečující dospělou. Ještě včera jsem se batolila u jejich nohou a dnes se pokouším zlepšit poslední část jejich života. Usiluji o jejich soběstačnost i přesto, že vídim, že je pro ně v mnoha ohledech nemožná. To, co já ještě zcela normálně zvládám, už oni pojímat nedokáží. Postupně rezignují na své místo a přenechávají jej dětem, vnukům. Pořád si na toto uspořádání světa nemohu zvyknout a stále jsem na pochybách, zde to zvládnu. Vnitřně vím, že ano, ale navenek se necítím být dostatečně silná a připravená na všechny budoucí kroky. A tak to pro dnešek nechám, zítra je také den. Pustím se opět do práce, odtrhnu se od skutečného světa a zamířím tam, kde vidím jistoty a bezpečí...

Růst a stárnout, s grácií vládnout!

Křišťálová

Potkat tak lišku v lese,
jak si svou šunku nese,
jak si tak kráčí do nory,
kde bude mít zmeškané hovory.

Moderní zvířátka v lese nám žijí,
mobily, internet, mají ve sluji.
Draci a jezevci, srnky a zajíci,
frčí na datech, zas v dalším měsíci.

Co je to za volnost,
když v norách bzučí,
medvěd si také
pro mobil frčí...

Nechtěj se domýšlet,
nechtěj ani přemýšlet,
všechno se mění a
všechno je jinak,
neb ani v lesíčku,
nemusíš zhasínat.

Kam se pak ukryješ
před tlaky věku,
to je už na tobě,
ty milý člověku!

Skrytá místa, mají být křišťálově čistá...

Věrová

Od radosti k zoufalsví, od rychlosti k naprostému zastavení se dnes pohupuji a život se zdá být jedním velkým, nevyzpytatelným otazníkem. Vím, že nemohu chtít všechno hned a právě teď, ale nejistota mě drtí a nedává odpočinout. Co bude zítra a jak se vše vyvine? Bude možné dostatečně se připravit a stihnout opravit každý detail, který je žádán? Jako by toho nebylo málo, kupí se úkoly jeden  druhý, jen síla na jejich zpracování se někam poděla. Netuším, zda byla vypita, odtekla či skončila natřená na bílo na našich zdech. Jediné, čím jsem si právě teď jistá je fakt, že opravdu chybí. Potřebovala bych, ale není odkud brát. A snad proto se do úkolů pustím, s důvěrou a postupnými kroky dospěji až ke zdárnému cíli...

Věř a do cíle běž!

Mlčková

Další bláznivý den v tomto bláznivém světě, plném letadel. I když se obrníme proti některým skutečnostem, přijdou úkoly, které jsou nad všechny síly světa. Snažíme se bojovat, jdeme a poctivě pracujeme na vyřešení zadaných úkolů, ale stejně stojíme na místě. S každým krokem vpřed jich několik poskočíme vzad. Vítr duje a nevádá šanci na zlepšení skutečné pozice. A co my? Jako dobrotiví mlčkové se prodíráme vpřed. Dál, výš, vpřed i vzad... Dopadáme, sbíráme se, procházíme stále stejnými dveřmi, abychom se opět vynořili na začátku proudnice. Řeka života nás unáší, a i když plaveme a naše schopnosti se projeví, pořád je to málo, co musíme udělat. Snad proto je právě teď čas sbalit si svých několik věcí, udělat tlustou čáru za mlčkovým dnem a opustit současné místo. Jiné už čeká a najde se přímo pro nás. Jediný krok a změna je znát...

Nenech se mást, mnohé je past!

Vzpružená

Píši, píši,
nemám klid,
v rukou už není
žádný cit.

Přepisuji,
cituji,
poznámky
si maluji.

Ještě chvilku,
ještě chvíli,
pak už budem
opět v cíli.

Teď však zabrat
je mi třeba,
aby zítra
byl zas chleba.

Aby hlava klidnou
byla,
aby se už nezlobila.

Aby vítěž už byl
znám,
mezi námi rozpoznán.

Teď se zase vrátím
k psaní,
aby zítra bylo k
mání.

Aby všechno bylo tam,
kde to snadno rozpoznám...

S dobrým úmyslem i cíle dosáhneš!

Výhledově

Nahoru, dolů,
tam a zpět,
lítá si kolem,
ten náš svět.

Ať už to skončí,
ať už je klid,
neb si svůj domov,
nenechám vzít!

Copak to škrábe,
kdopak to bílí?
Všude je jenom,
prach nad mé síly.

Těším se, těším,
až vše dořeším.
Až vše se vrátí,
do stálých tratí.

To si pak v tichosti,
dopřeju sladkosti,
sednu si do koutka,
pohladím kohoutka.

Posečkám chviličku,
vezmu si skleničku,
oslavím konečně,
neděli svátečně!

V neděli nedělat, v pondělí mít se dár...

Památeční

Je až děsivé, jak rychle život běží. Člověk si to uvědomuje nejen při pohledu na své děti, ale také při vzpomínkách na blízké, kteří nás opustili. A právě pohledem zpět zjišťuje, že i když jsou stále s námi, provázejí nás na každém kroku, uplynulo již mnoho let, kdy se ztratili z pozemského světa. Možná věříme, že na nás shlížejí z obláčků na obloze. Možná si myslíme, že jsou vědomou součástí našho bytí. Možná si myslíme, že peklo ani ráj neexistují a naši milí prostě nejsou. Našemu vědomí je to jedno, neboť neustále vnímáme trhliny tam, kde milovaní chybí. Ví, že byli, že žili, že nás obohacovali, že nám dávali radost, starost, lásku i zlobu. Ale byli, žili, sdíleli, prožívali a uskutečňovali svůj život jak nejlépe uměli. Někdy odešli příliš brzy, jindy přesně včas, aby jejich pozemské tělo netrpělo, ale vždycky po sobě zanechali díru v životech těch, kteří s nimi sdíleli jejich já. Vím, že mnozí z nich jsou stále s námi, ve slovech, myšlenkách a krásných vzpomínkách. Byť se již nepotkáme, nepohladíme a neuslyšíme konejšivost svých hlasů, vím, že v mém srdci jsou stále se mnou. A budou tam do skonání věků...

Amen!

Mírumilovná

To nás to tedy letos pěkně honí a trápí. Jaro se mění v zimu a zima na jaro. Stavy klidu a pohody pak vedou do rozbouřenosti a vzednutých vln. Je to jako na houpačce, kdy jsme chvíli na vrcholku naší dráhy letu a záhy padáme do propasti zapomění. Utěšujíc, že se to všechno srovná a zase bude líp. Kdy to ovšem nastane a zda to opravdu nastane, tak to je ve hvězdách. Možná si hvězdy říkají, co po nich ti malověrní lidičkové chtějí. Možná nás porozují se strachem a obavou, kam se to jen ty naše kroky plouží. Nevíme a snad proto bojujeme a snažíme se být vždy připraveni ke všemu, co přijde. Ale jde to vůbec? Může být člověk připraven na každičký boj, který se mu naskytne? Nevím, zda to opravdu je možné, ale za pokus to jistě stojí. Přeci nebudeme stát jen tak v koutku a čekat. Ne, ne, to není náš postoj. Musíme předpokládat, drobně předvídat a být připraveni vystartovat vždy, když je to potřeba. Jasně, zvláštní postoj, ale náš... Tak nám jej neberte, stejně si nedáme říct!

Připrav se teď, zachránit svět...

Animální

Zvířátka, zvířátka, zase tak zvířátka. Všude kam se podíváš na tebe koukají upřímné zvíření oči a hebký kožich, lákající k pomazlení. Nemusíme být dětmi, abychom se vrhali na každého živého tvora v našem dosahu. Stačí trošku povyrůst a nechat si v sobě stále kousek dětské radosti a nezkažené naivity, která právě zvířatům přisuzuje kouzelnou moc. V našich srdcích pak objevíme dílek každého živočicha, který nás potká. Tu broučka, tady mravence a za nejbližším rohem huňatého ušáka, jež svým poskočení dokáže rozpohybovat divokost v srdci a radost na duši. Není to jenom o pocitu sounáležitosti či pochopení chlupaté koule s čenichem. Je to i o skutečném poznání faktu, že ač jsme se jako lidé pasovali na pány tvorstva, bez pochopení, pomazlení, pohledu do hlubokých zvířecích očí se nepohneme s místa. Budeme sice ovládat, ale nebudeme chápat. Snad proto je důležité v každém živém tvoru spatřovat i kousek sebe sama...

Zvířátka měj rád, buď s nimi vždy kamarád!

Zalíbená

Svátek lásky, první máj,
přinese do duše ráj,
zastíní vše lásky čas,
který sídlí stále v nás.

Milovat a mít se rád,
lidi s láskou povzbuzovat.
S úsměvem se probouzet,
život sladký jako med.

Bez škádlení
lásky není,
bez polibku
cítíš chybku.

Za tím nic však nehledej,
máj je krásný čaroděj.
Přináší a serviruje,
co si duše umiňuje,
co si hlava pomyslí.

A tak stačí jenom chtít,
s láskou v klidu sobě žít.
Políbit se, pohladit,
krásný svátek dneska mít...

Neotálej s políbením, udělej to se zalíbením!