Odhodlaná

Někdy bych se chtěla stát neviditelnou. Procházet světem a nahlížet pod pokličku věcí. Rozumět zákulisním praktikám a chápat skutečné pohnutky běžných lidských rozhodnutí. Snad bych byla schopná konečně pochopit, proč se lidé chovají tak, jak se chovají. Proč mohou mezi námi existovat takoví, kteří sice nic podstatného neřeknou, ale svými skutky pošlapávají druhé. Možná bych pak také chápala práci těch, kteří pracují, ale vlastně se buď jen vezou, nebo pracují tak, že delegují či skutečně předávají svou práci druhým. Sami si umyjí ruce nad neatraktivním rozhodnutím a pro společnost jsou těmi, kteří rozumí, chápou a jsou odborníky na slovo vzatí. Možná bych také pochopila, kde přesně je moje místo v tomto systému a přestala bych se trápit tím, co změnit nemohu. Dnes schopnost neviditelnosti nemám a možná jsem pro někoho neviditelná. Přesto vidím, slyším a dávám informace do kontextu, což mě vede k pocitům neskutečného zmaru a bezmoci. Snad se to někdy změní a bude to tak, jak by mělo být!

Rozhodnutí se nebojím, vím že sama za sebe obstojím...

Optimistická

Objímat,

rozjímat, 

občas se

dojímat.

Malovat,

pracovat,

dávno se

milovat.

Vetovat,

peskovat,

přesto se

věnovat.

Dávat

a brát,

za život

se drát.

 

Nechápat,

nevnímat,

na světě

komíhat.

 

Živote

nádherný,

budu Ti

vždy věrný...

 

Optimismus krásný je, dává mnohé naděje!

Malovaná

Občas se divíme, většinou však bereme věci tak, jak v životě jdou. Nehledáme a nepátráme po pravé příčině jevů, které nás potkávájí. Ocitáme se v situacích, kdy přesně víme, co je očekáváno, ale také v takových, kdy naprosto nevíme, kam s tím, co nás potkalo. A tak prostě žijeme, od okamžiku k okamžiku a snažíme se žít, tak jak nejlépe umíme, nebo tak, jak si nejlépe umíme představit. Člověčí věci chápeme člověčím smyslem, králičí pak tím kraličím. Někdy dokonce podlehneme vnitřnímu hlasu, který nás nabádá v tom, abychom se nespokojili jen s věcmi, které neplánujeme. Pak neodoláme, pustíme se na tenký led a snažíme se překonat sebe sama, ale i všechno ostatní. Jak nám to jde, tak to víme jen my sami. S čím se potýkáme, s tím bojumeme. A co je prostě a jen dáno, to přijímáme, bez větších obtíží. Nakonec zjišťujeme, že to nejpodstatnější není kažodenní zápolení s věcmi, které život přináší, ale naše kroky k tomu, obstát, nedat se a se vztyčenou hlavou jít dál...

Nebát se, milovat, pro radost si malovat!

Motanicová

Člověk si občas říká, jak může dělat to, či ono, když vlastně ani neví, jak či proč to dělat má. Někdy se prostě věci stanou a my jsme vtaženi do dělání, či situací, které musíme vyřešit a práci dokončit. Je to jako polapení do sítí, které nelze jednoduše protrhnout a musí se pečlivě rozmotat, až do samotného začátku. Někdy je prostě třeba zatnout zuby, procvičit si prstíky a motat, motat, rozplétat a motat. Jen tak je možné vymotat se z nastálé situace, která ač nechtěná, vstoupila do našeho života. Když se pořádně nadechneme, budeme pravidelně dýchat a vnímat sami sebe, neztratíme se! Určitě najdeme začátek i konec, které všechny věci na světě mají. Musíme být ovšem dostatečně trpěliví, abychom je spojili a nepřetrhli spojitou nitku vzájemné vazby...

Motám, motáš, motáme, přestože se neznáme!

Vládnoucí

Dobrodružnou výpravu,

projdeme celou dálavu,

půjdeme vpřed poznání,

co všechny smutky zahání.

Nepolevíme, neustoupíme,

až na vycholek se vyplazíme.

V dálce krásy uzříme,

o počasí nic nevíme.

Déšť, slunce, vítr, sníh,

dnes pojedeme na saních.

Vyrazíme z kopce dolů,

večer stihneme i školu.

Nás nic dneska nezastaví,

ani bouře, ani slávy.

Dnes je den, kdy všechno zvládnem,

kdy svému životu pevně vládnem!

Výpravou za dobrou náladou...

Pátečková

Od rána až do noci,

není nám vždy pomoci.

Pracujeme, litujeme,

všechno krásné 

schvalujeme.

Za okamžik,

za chviličku,

vyslovím 

krásnou

větičku.

Zítra máme volný den,

opravdu to není sen!

Pracovat a lenošit,

jen tak všechno

nechat jít.

Nebude nám

možná přáno,

aby bylo krásné

ráno.

Přesto si den

užijeme,

s legrací

se posmějeme.

A pak zase

bude čas,

být tu pro 

Vás i nás...

Klidný pátek, velký svátek!

Civilizační

A je to zase tady! Od samotného rána jsme v jednom jediném kole, které nás možná vypustí někdy na večer. Vzpomínáme, jak nám bylo krásně. když jsme byli schovaní na stromě. Na ničem pořádně nezáleželo, voda byla studená a elektřina nebyla. Všechno mělo zcela jiný rytmus a nic nebylo důležitější, než samotné bytí. Sdílení jediného prostoru, který čítal jisté pohodlí, ale mnohem více přinášel otázek i výzev. Škoda, že v životě věci, které milujeme a máme rádi poměrně rychle končí. Nic netrvá věčně a někdy je zase důležité stát se součástí všeho okolo nás. Pro dnešek si ještě dopřejme klidnějšího startu, ale od zítřka už zas jen shon, rychlost, výkon a další, co k civilizovanému životu patří...

Na svět se dívej, ušima hýbej!

Trenčínská

Jen se kousek posunout a už jsme v jiném státě. Řeč nám není neznámá a také krajina se zdá být podobnou. My se těšíme na nové společné zážitky, na hradě, který se tyčí přímo na skále před námi. Ještě před samotným výstupem se pokocháme centrem města a pak už vystoupáme potřebné výškové metry, abychom se přes padací most a suché příkopy dostali až ke třetímu nádvoří. Zde na nás čeká průvodkyně Zuzka, která bravurně představí hrad, jeho okolí, historii a navnadí na mnohé další zajímavosti, které lze vidět. Projdeme hradem od dob pravěkých společností, až do doby současné a na závěr nás čeká výstup na Matoušovu věž. Zde jen tiše hledíme do krajiny a obdivujeme důmyslnost našich předků. Věděli, jak se chránit a co dělat, aby nepřátelé měli dobývání co nejsložitější. Pak už se jen rozloučíme a v podvečer dorazíme do svého každodenního života. Bylo to fajn a už teď nám to chybí!

S Trenčínem v hlavě, jde se mi hravě...

Žítkovská

Nic není náhoda a skutečnosti se dějí tak, jak mají. Když je nám souzeno věci zažít, pak je jistě zažijeme. Někdo má dra a nechá jej být. Jiný se snaží, ale daru nedosáhne. Snad jen někteří vědí, o čem je řeč a proč to mělo být řečeno. Protože vědění není jen o informací, ale i o duchovních prožitcích. Ty totiž dělají úplnost věeho, co člověk prožívá. Úplnost i celost lidského bytí, které má být žito. A pokud je tento dar dán, mělo by s ním být zacházeno s patřičnou úctou a hrdostí!

Bohování, ne čarování...

Stromodomková

Je to jako v pohádce. Všude kam se rozhlédneme jen zeleň, stromy a zurčící voda. Konec světa ještě existuje. Je to místo někde mezi šíleným shonem civilizace a tichem horských úbočí, na pomezí světa. Je to místo, kde lidé žijí jako za starých časů. Voda se bere ze sstudny, elektřina je výdobytek civilizace a záchod je jen na dvorku. A bydlení najdeš v koruně starého ořešáku. Na stromě je jen maličký pokojíček, nic víc totiž není potřeba. Kouzelá a romantická záležitost, která se slovy nedá vyjádřit a rozhodně se nedá opakovat...

Bytí na stromku, vysoko do domku!

Nebeská

Jsou dny, kdy se člověk nezastaví a pak takové, kdy počítáme minuty a přejeme si, aby už den skončil. V domnění, že tma noc skryje všechno, co je potřeba skrýt. Jenže pravda je mnohdy zcela jiná. Tma odhalí špínu, bolest a nečistoty. Zviditelní všechno, co by mělo být zapomenuto a týrá myšlenky více, než slunečný den. Jen my jsme součástí toho všeho a meříme své kroky dobrými myšlenkami a pozitivně uskutečněnými činy. Co si nepřipouštíme, to nás stejně dožene a co víme, to nás úplně mine. Tak to v životě chodí a nic na světě to nemůže změnit. A to je právě velký omyl, který nám bývá vkládán do hlavy. My sami jsme totiž strůjci svého života, svých rozhodnutí, svého štěstí i špatných rozhodnutí. Jen my sami víme, kdy je potřeba jít a neohlížet se, kdy se v klidu zastavit, zamyslet a teprve potom jednat. Kdy být živelný, radostný, starostlivý, milující, kárající, svěřující, spekulující, obviňující, pečující... A na tom přeci záleží! My jsme naší součástí, my jsme my a jen my můžeme rozhodnout, jak se věci budou dít!

Nezpochybňuj sebe, možná nepřijdeš do nebe...

Nevadí

Čísla a písmena se míhají po řádku. Dnes není správný čas vnímat jejich plný význam. Snad zítra zase bude schopnost podívat se na věci, bez větších komplikací. Snad další dny přinesou tolik očekávané zpěstření toho, čeho se nyní nedostává. Člověk se musí stále snažit být plně naladěn na to, co přinese další den. Někdy však potřebuje úplné odstřižení se od běžných povinností. Tyto dny je pak potřeba si pořádně užít, ničím důležitým se nezabývat a jen si prostě být. Takový den právě nastal. Jdu si jej užít a nic mi v tom nemůže zabránit. Ať se děje cokoliv, dnes to pro mě nic neznamená!

Odpočívat, v klidu být, tak to někdy musím mít...

Konečná

Života se nebojím,

hlavu, ruce zapojím.

Když se chvíli ochladí,

tělo to jen pohladí.

Jako vždycky v tento čas,

v rybníku je plno řas.

Venku vrabci štěbetají,

že vlaštovky už odlétají.

Na dvorku pak selátka,

ťukají nám na vrátka.

Od rána až do večera,

pracuje jak pilná včela.

A s příchodem měsíce,

padne znovu na líce.

Potom přijde naše chvíle,

plná radostí a kratochívle.

Užijme si spolenčně volné dny konečně!

Vlažná

Jsou věci, které nevidíme, nebo vidět nechceme. Děláme všechno proto, abychom se vyhnuli očnímu kontaktu i jakékoliv spojitosti s naší osobou. Snažíme se být nebýt a skrýváme se za černá skla slunečních brýlí. Nikomu není příjemná představa konfrontování s negativem. Přesto se máme snažit nezavírat oči před neprávím, laxností a lhostejností, která prorůstá světem, jako nakažlivá houba. Každé přehlédnutí či opominutí etického nebo morálního přestupku vede k jejímu vyššímu akceptování společností. Sice je logika věci zcela odlišná, ale kdopak by se páral s logikou, když výsledek je přeci jasný, že? A právě proto buďme opatrní v našich soudech, suďme a mějme oči otevřené a káravý odsudek připravný, abychom nepřispívali svou lhostejností k úpadku nás všech!

Vlažnost blaží, po duši baží...

Co bude?

Je to zvláštní, jak všechno v životě plánujeme, předpokládáme a směřujeme. Když ovšem dojde na poslední věci člověka, jsme zcela bezradní. Nechceme, možná netušíme, jak si poradit s tématem smrti, které zde bylo, je a bude. Jediná jistota, kterou máme všichni společnou. Někde se někomu narodíme, někde prožijeme svůj život a s určitostí odejdeme. Do nebe, do pekla, do meziprostoru, kdopak ví? Jistě však víme, že odejdeme a nebudeme. Zvláštní si to jen představit, přesto je nutné se umět vyrovat s danou skutečností. Ideálně mít promyšleno, co, jak, proč a kde, ostatní už bude zařízeno. Pokud se dostatečně připravíme, budeme o tématu hovořit, pak nejenže dokážeme splnit přání našim blízkým, ale také skutečně budeme schopni formulovat to, co bychom sami rádi. Byť skon milovaných osob přináší ztrátu, smutek či utrpení, také zintenzivňuje vše prožívané. Tváří tvář smrti se významně mění uvědomění si vlastní podstaty. Toho, co je důlěžité, podstatné, co by mělo být oceněno a na čem opravdu záleží. Snad proto bychom měli mít zájem překročit vlastní konečnost a zapojit se do péče o druhé, s jistým přesahem a vedením dalších generací!

Průvodcem buď, vždycky se probuď...

Vypovězená

Co všechno se skrývá v jednom lidském životě? Jistě láska, radost, naděje, nenávist, zloba, stejně jako rány osudu i radostná setkání. Člověk se někde zastaví a zjistí, co všechno už na vlastní kůži zažil. Kde byl, co udělal, jak žil a s kým. Všechny události se linou kolem a jen ve chvílích rekapitulace se ohlíží zpět. Ukládá do svého podvědomí to, nač je pyšný a raději vytěsňuje to, s čím se chlubit nelze. Jedná se o jistou formu rekapitulace života, která není jen pohledem zpět, ale většinou přináší i možnost plánování budoucnosti. Spřádáme mnohé plány, věříme v dlouhodobost našich předsevzetí, ale už teď cítíme, že nelze vyloučit i neplánované a neplánovatelné skutečnosti. Poučeni vším, co máme za sebou se díváme do budoucnosti snad s rozvahou a klidným srdcem, že teď už víme, jak na to!

Nic nelze vyloučit, všechno jen doručit...

Smějící

Otázka střídá otázku,

dneska je něco na vlásku.

 

Dneska už ledy roztají,

karty nám opět rozdají.

 

Člověk se mnohému přiučí,

když pohlédne druhému do očí.

 

Slova se kolem míhají,

nálady, krize neznají.

 

Copak to šeptá si ve skrytu,

schovaný ježeček v úkrytu?

 

Ještě tři, ještě dva, poslední,

daleko je po poledni...

 

Zítra se den znovu vykulí,

s láskou i levandulí.

 

Pozor si dej, s láskou se směj!

Extrémní

Dusné ráno, za oknem mlha. Další víkend, kdy máme léto, ale venku to vypadá na druhou polovinu října. Počasí se proměňuje a my se nestačíme divit. Jeden den se vysvlékáme ze svých přidaných kůží a hledáme životodárný stín. Druhý den pak oblékáme svetry a bereme deštníky do rukou. Rozdílnost počasí nemůže být patrnější, než právě v tomto letním období. Je to jako zima v létě a léto v zimě. Člověk se neumí přizpůsobit rychlosti proměny, kterou nám příroda nabízí. Nejenže je náš život turbulentní a hektický, také svět, ve kterém žijeme je děsivě rychlý. To, co ještě včera bylo, to už dnes není. Tam, kde ještě před chvílí bylo moře vody, tam je dnes pomalu poušť. Zvyklosti našich životů se mění a já si tak říkám, co vlastně zanecháme našim dětem? Už nebudou znát, to co jsme znali my. Už nebudou vnímat krajinu, tak jak jsme ji vnímali my. A rozhodně s ní nebudou v takovém souznění, jako byly generace našich dědů a snad i některých z nás. Přála bych si, aby to, co po sobě zanecháme, bylo natolik dobré, aby se v tom dalo spokojeně žít...

Každý svého štěstí strůjce!

Radující

Obrázky. Barevné linky se míhají v mé hlavě. Letí kolem celý můj svět i dosavadní život. Nemůžu zastavit svou mysl a uklidnit duši, aby přestala procházet minulost. Je to jako plavat proti proudu a nemít dostatek síly. Nikdy není záchranný člun a přitom jej ani není potřeba. Pouze hlava ví, co se odehrává uvnitř a okolí nic netuší. Není to jako stále běhat kolem a vidět. Je to nekonečná smyčka myšlenek, které se propojují v jeden bláznivý celek. Někde začíná a také i končí. Kdy, kde a jak, to se ještě uvidí...

Cestuj, raduj, usínej, v pohodě vždy hlavu měj!

Nemovitá

Píše se již dvacátý druhý rok druhého tisíciletí a já si občas připadám, jako někde v pravěku. Nevím, co se děje v našem okolí, zda není přímo chyba vě mě. Proč ale lidé neposlouchají, co říkám? Proč se dějí věci, které nemají místo v našem životě? Proč se musí dít to, co bych nikdy neřekla, že se dít bude? Proč musí čelit neočekávanému, které jsem nečekala? Asi to má svůj význam. Asi je to zkouška odvahy a síly. Asi je to něco mezi nebem a Zemí, co se děje, musí se dít a nelze se tomu vyhnout. Zřejmě jsem ve stádiu, kdy je potřeba zatnout zuby, přestat mluvit a vydat se na cestu. Projít kopřivami, strništěm a bouřemi, aby se zase na nebi ukázalo sluníčko a jasná obloha. Budu nám držet palce, abychom se opět dostali do časů, které nazveme víc, než příjemnými...

Nemotej, neskač, na svět se nemrač!

Davová

Jsou věci,

jsou šneci.

Jsou borůvky,

jsou malůvky.

Jdou kroky,

jdou roky.

Jdou míle,

jdou chvíle.

Pracují ruce,

pracují líce.

Pracuje hlava,

to se tak stává!

Netuší nic,

nebolí víc.

Zvedni svou hlavu, neztrať se v davu...

Klučičí

Mám ráda, když věci jdou jak mají, když se nikde nekulhají. Mám ráda, když mohu sedět s Tebou a pozorovat mraky, jak jedou. Mám ráda, když slunce na obloze svítí, protože brzy bude kvést kvítí. Mám ráda pomalé kroky, které se tančí, protože vím, že moje duše jančí. Mám ráda, když pohladíš mě, protože vím, že sedíš blízko mě. Mám ráda, když jsme všichni spolu, kdy sedíme u jednoho stolu. Mám ráda naše malé chvilky, kdy nespěcháme a mlsámy spolu čokolády milky. Mám ráda prázdninový čas, který je jen a jen náš. Mám ráda, když vím, co bude se dít, přestože venku to začíná vřít. Mám ráda, každou minutu s Vámi, protože jste moji milovaní...

Pro kluky co ví, že jsou jen a jen mí!

Tikající

Úsměv na rtu,

netrhej partu!

 

Tóny znějí,

zvony se chvějí.

 

Horko stoupá,

od řeky fouká.

 

Pořád je léto,

květiny kvetou.

 

Vyrázíme k vodě,

budeme ve shodě.

 

Včera, dneska, zítra,

zas budeš chytrá.

 

S písničkou, tónem,

neprojdu shonem.

 

Půjdu si cestou svou,

za první, za druhou...

 

Až se však unavím,

hlavu si pohladím,

ruce si složím,

do Tvých je vložím!

 

Něco mi říká, že už to tiká!

Kávová

Člověk si občas říká, jestli by nebylo lepší, schovat se do temné nory a nevystrčit hlavu. Někdy by možná bylo lepší zůstat ve tmě a nevytáhnout paty z domova. I když víme, že problémy se nevyhýbají ani temný lesům, je těžké si představit, že i tady nás doženou. Ano doženou a dokonce nás sežehnou svou pálivostí a palčivostí. Je to v nálehavosti všeho, co člověk cítí, když se problém žene. Vítr se zpomalí, zvuky ustanou a najednou je všude jen prapodivné prázdno, které člověku dává tušit, že se něco děje. Ano je to tu, je to tady a nic s tím nenaděláš. Musíš se tomu postavit čelem a je potřeba se nedat zastrašit tím neskutečným pohledem do černé tlamy. Přitom většinou stačí malinká jiskřička a všechno je zas jak má být. Sluníčko svítí, ptáčci zpívají a veselo je na duši. Nic nenasvědčuje tomu, že tu někdy byla tma a zmatek...

Usměj se, dýchej, kávu si míchej!

Realita

Tak a je to tady! Den, kterého se vždycky děsíme, i když víme, že přijde. Den, kdy se musíme vrátit do reality všedních dnů. Den, kdy volnost, toulání se a společné sdílení končí a začíná zase řád běžných dnů. Ano den, kdy končí dovolená a opět začíná pracovní proces a jeho starosti. Uteklo to jako voda a mnohé ze vzpomínek s námi zůstanou napořád. Přesto by se chtělo říct, neutíkej ještě, zůstaň o chvíli dýl. Ale čas vymezený na radovánky skončil a je nutné se vrátit zpět. K domácím povinnostem, školním radostem, pracovnímu nastavení a hlavně k civilizaci, která až tolik nechyběla. Nusí to být, to víme všichni. Jen snad ještě chvíli zůstaneme v naší bublině iluzí, že starosti se řeší samy, problémy neexistují a všechno, co je potřeba, je jen v okruhu naplánovaného výšlapu. Hory, stoupání, sluníčko, šlapání, kouzelné objevování a my tři!

Tak si to zachovej v paměti, ať más něco pro děti...

Prší

Konečně déšť! Po týdnu obrovských veder, konečně pořádné ochlazení. Člověku se zdá, že se příroda v mžiku obrátila, ale tolik zeleně a vydatné vláhy je opravdu potřeba. Najednou to za oknem vypadá jako ve slezském deštném pralese, který ožil svým vlastním životem. Všechno kolem jásá a nastavuje dlaň i hlavu, aby dostal kousíček potřebné bláhy. Já si tu sedím za oknem, dívám se ven a nejraději bych se šla projít. Hodně daleko a dlouho, aby na mě ulpělo co nejvíce životadárných kapek. Místo toho se pustím do vaření a popřeju všem v přírodě, ať si deště užijí...

Vody je třeba, jako nám chleba!

Zlatochlumová

I když se nechce z pelíšků, nakonec se přemluvíme a vyrazíme do dalšího turistického dne. Dá se očekávat docela horký den a tak vyrazíme s klidem a jen tak nalehko. Objevujeme Rychlebské stezky a věříme, že se po několika málo hodínách zase všichni sejdeme na stejném místě. Někdo pojede na kole do trailů a někdo půjde po svých na rozhlednu. Každý nastoupá své výškové metry a udeje či ujde své kilometry. V horku, slunci a teplotě, za kterou by se nemusely stydět ani tropy, ale s radostí v srdci. Všichni to nakonec zvládneme, dojedeme a dojdeme do cíle, kde nám společně chutná. Všichni pospolu jsme rádi za každou společnou chviličku a večer si dáme i štamprličku!

Pořádně se dívej, svět si užívej...

Toulavá

Když člověka pálí židle pod zadkem. Když se mu zdá, že život je jedna velká série špatností. Když zjistí, že rozhodnutí už nejdou zvrátit. Když pochopí, že život není jen práce. Pak popadne svých pár věcí a vyrazí. Jen tak se toulat. Jen tak se nechat vést od místa k mísstu. Jen tak procházet a vnímat vše, co jej obklopuje. Toulavé boty nazuté a krosna na zádehc. To pak člověk zjistí, kolik krás je všude kolem Kolik věcí nepotřebuje a co je vlastně důležité. Někdy je totiž fajn se jen tak toulat, abychom se mohli vracet. Tam, kde toulání zase bude mít svůj směr.

Toulej se, jdi, cestu si najdi!

Žertovací

Humor je důležitou součástí života. Pro mnohé lidičky znamená práci a pro další zase možnost odreagování se. Vtipy, bonmoty a inteligentně podané škádlení je kouzlem mnoha vztahů. Hrubost a zemitost pak není žádána. Jistě je možné vtipkovat a radovat se z mnoha věcí, ale ty nemají jít na vrub druhého. Vtip musí být laskavý a humor prodchnutý jistým dílem čehosi, co dává člověku radost ze samotného radování se. Situace a skutečnosti, které jsou humorné, pak kolují po léta rodinou. Táhnou se jako červená nitka životem, prokládaná všim ostatním, co přijde. Ano, všichni se rádi a od srdce zasmějeme. Všichni milujeme prostořekost dětských let a bláznivost dospělosti. A tak si přejme a mějme vždy důvod ke smíchu a horu humoru. Bez něj totiž není cesty vpřed...

S úsměvem na rtu, nezkazím partu!

Kopřivná

Jednou tam a podruhé zpět,

tak nějak se klikatí svět.

Možná si stoupáš, nebo si klesáš,

nikdy však svou cestu dopředu nevzdáš.

Počítáš, pročítáš, stoupání přičítáš,

nemládneš, nechápeš, cestu svou dotáhneš.

S kopřivou, kapradím,

s čmelákem bodlavým.

S malinou, borůvkou,

půjdu až za sůvkou.

Pojedu, pofrčím,

nohy si procvičím.

Nakonec dorazím,

stromy neporazím.

Jídlo si dopřeji,

potom pookřeji.

Toulání, hledání,

není než volání.

Je to jak každý den,

mít v sobě přírodu i zem!

Putovat, směřovat, pořád se radovat...

Klikatá

Víc se smát,

méně se bát.

Občas si hrát,

vždycky se prát.

 

Někdy mít hlad,

nikdy neubírat.

 

Vždycky se podělit,

všechno si nadělit.

 

Někdy se strachovat,

jindy zas radovat.

 

Život brát jaký je,

jen tak se zažije.

 

Prožívat, milovat,

být spolu, radovat!

 

Dny se krátí, cesty klikatí...