Nezaleknutá

Nesuď mě, pokud nejsi v mé kůži. Nechej mě, pokud se mnou nechceš sdílet můj život. Nespěchej, pokud si rád odpočineš v mé přítomnosti. Otevři oči, pokud se rád díváš do přírodních krás. Nastav svou ruku, pokud je tvé srdce připraveno sdílet vše se mnou. Schopnost moudrého srdce a plného zápalu pro skutečně důležité věci, jsou podstatou bytí člověka v moderním světě. Nezapomínat na spojení sebe sama s druhými, a to pomocí obnovení lásky a vcítění. Sama empatie je totiž nejzákladnějí podstatou lásky, ke které dochází jen při emocionální konfrontaci mezi dvěma osobami. Mezi mnou a tebou, kdy sdílíme, prožíváme, uskutečňujeme a společně si poskytujeme útočiště i láskyplné místo. Díky společnému úsilí vcítění se, prožíváme nejniternější podstatu našeho člověčenství. Jsme si blíž a někdy dál, vždycky však s plným vědomím významu jeden pro druhého.  Proto není čeho se bát, neboť pomocná ruka a láskyplná náruč čeká, až bude naplněna...

Naplňuj a jdi, ničeho se nezalekni!

Správkárna

Je až děsivé, jak moc jsme závislí na někom a sami si neumíme poradit, opravit, upravit. Naše závislost na zručných rukou je o to fatální, že tomu není tak dávno, kdy jsme mnohé z činností zvládali a byli jsme schopni si pomoci sami. Žijeme konzumem, bereme, proměňujeme, vyměňujeme a nestaráme se o opravy. Je jedno, že věci se mohou ještě hodit, mohou sloužit a být ku prospěchu nás všech. My žijeme a co bude dál? Nevíme, neřešíme, nechceme řešit... Ovšem zavírání očí a ignorování problému také není ideální variantou. Snad proto je tu ještě malá snaha těch zručných rukou, které dokážím ledacos napravit, zacelit a uvést do původní podoby. To je potom koncert rukou i duší, neboť spokojenost je na obou stranách. To, co je staré není nutné vyhodit, opraví se a funguje i nadále. A těm, kteří dokáží mají šikovné ruce, to přináší obživu a radost k dobře vykonaného díla. A nám, nám to přinese opět fungující systémy zastínění oken a klidný spánek. Udělali jsme něco dobrého, užitečného a skutečně důležitého pro nás i naši planetu!

Opravuj, za svým si tady stůj...

Údernická

Nedělní ráno plné shonu a další práce. Noc byla tichá, ale od brzké ranní hodiny se šine vzduchem kdejaký zvuk. Mlaskání, škrábání, šoupání, trhání, šplouchnání, syšení a bublání. Nebýt u toho, tak tomu neuvěřím. Všichni stojí připraveni přidat svou ruku k dílu, které se snad podaří. Byť je před námi celý dlouhý den, úkolů je ještě víc. My se ovšem nebojíme, vyhrneme si rukávy a jdeme na to. S veselou písničkou a dobrým naladěním nám jdou věci jako po másle. Ani se nenadějeme a bude tady poledne, které se rychle překulí do večera. A že nás to neodradí? Inu, víme, že některé věci je potřeba dotáhnout do úplného konce. I když budeme na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, ale přátelé, stojí to za to!

Nevzdávat se stále jít, doma krásně, bíle žít...

Nezmarná

Rušno už od rána, zvuk trhané lepící pásky a přenášení věcí z jedné strany na druhou. Už to začalo, už to vypuklo a už tomu neunikneme. Běloba se míchá a nám nezbývá než zatnout zuby. Vydržet, odolat bolení a připravit se na několik dnů nepohody a špinavého domova. Jinak to po šesti letech nejde a není nikdo, kdo by nám v tom pomohl. Tedy si pomáháme sami, jak jen nám síly stačí a zkušenosti dovolují. Nejprve opatrně, abychom nenadělali mnoho nepořádku a s přibývajícím časem a vlastními zkušenostmi čím dál tím rychleji. Za nějaký čas totiž zjistíme, že řešit nějaké to kápnutí na zem, je úplně zcestné. Vždyť to bez toho ani jinak nejde, bez toho bychom nepoznali, že jsme malovali. Někteří z nás se sice zlobí, ale mnohé to nechává v klidu. Uklidit to musíme tak jako tak a ruce budou bolet, i když se budeme snažit. Takže bez obav se do toho pusťme, nedělejme si starosti, i oběd bude a všechno se nám podaří zvládnout. A počkejte na ten báječný pocit štěstí a radosti z dobře vykonaného díla!

Ať se dílo podaří a nic se nezmaří...

Altruistická

Poradíme, nachystáme, uklidíme, připravíme. Služba je službou, klient má přednost před vším ostatním. Nic není svatějšího, nežli sloužit lidu! Fajn, ale pozor na přílišné úsluhy a ochotu vyhovět každému za jakýchkoliv okolností. Tato snaha může negativně ovlivnit náhled na obyčejné maličkosti. Pokud dáváme a rádi, nedělá nám to žádný problém, pak je vše v pořádku. Pokud ovšem dáváme a následně zjišťujeme, jak nás dávání vysává, negativně ovlivňuje a zkresluje naše původní představy, pak je to špatně. Naše kroky musí být v rovnováze, stejně jako procesy dávání, přijímání, nabízení a získávání. Nelze stále jen dávat, nedoplňovat energii a očekávat, že všechno půjde tak, jako obvykle. Pokud nesložíme občas hlavu do klína, neobratíme se sami do sebe a neposkytneme si prostor pro vlastní relaxaci, sebehodnocení, sebenáhled, jsme jednou nohou v problému. Na počátku s úsměvem, postupem času se stagnací, následnou apatií, frustací, dospějeme až do stádia plné prázdnoty a vyčerpání. Tak snad proto je fajn, že máme pátek, že se usmíváme, že si činíme malé radosti a cítíme se příjemně tam kde jsme, s těmi, s kterými jsme. Užijme si, dávejme, ale občas se i zastavme a dopřejme si chviličku jen sami pro sebe...

Sobeckost není lakomost!

Střídací

Rok se s rokem sešel a je to tady znovu. Zvonění klíčů, studenti oblečení za maškary a probouzející se pocit blížícího se konce. Barevné či černobílé fotografie instalované v různých podobách na různých místech, dávají tušit, že se blíží čas maturit. Čas zkoušek a vstupování do nových dveří, které se mladým otevírájí a nabízejí. Svět se zdá barevný, krásný a ničím nezkažený, stejně jako pohled mladých na něj. Všechno je možné, stačí jen chtít, trošku se snažit a mohu být tím, kým chci být. Blogerem, youtuberem, modním guru či právníkem, nebo fyzioterapeutem. Tedy vším i ničím, ve srovnání se situací teď a tady. Zatím se jen poohlíží, zkouší a zjišťují, co svět dokáže a jak v něm žít. Dnes není čas na hluboké myšlenky či dobré rady. Dnes je den D, který se musí prožít a užít. A co bude zítra? To uvidíme, to dnes neřešíme a zítra promyslíme. Tak tedy zvoňte a hlasitě klapejte, jedni odcházejí a další už čekají na jejich místo!

Žijte, radujte se a výskejte, svou zkušenost si získejte...

Patrnost

Už jste někdy pomysleli na to, že zestárnete? Že už vám nebude dvacet, ani třicet, ale stále budete mít pocit, jakoby život právě začínal. Tělo již bude potřebovat mnohem delší regeneraci mezi jednotlivými výkony. Hlava již nebude schopna pobrat tolik informací, jako předtím a vybavit si věci, místa, skutečnosti již bude trošku problém. Odevšad na vás bude útočit stále něco nového, co byste měli znát, co byste se měli naučit. Co byste mohli vědět a s čím byste měli pracovat. Život se tak promění v kolotoč bytí, jednotlivostí i obrovských věcí, které tu byly stále, ale my je vnímali jaksi mimochodem. Dnes jsou to ty věci, které máme, které nás obklopují a dotíravým způsobem přesvědčují o své opodstatněnosti pro následující život. Nicméně je nutné se ptát, je opravdu nutné toto znát? Nevystačím si s tím, co již znám a s tím, co mi bylo dáno? Je nutné stále se hnát v bouři věků za dalšími a dalšími vrcholky poznání? Není přeci jen důležitější zklidnit sebe a svou mysl, zpomalit a přizpůsobit své tempo tomu, co opravdu žiji? Ono je ve své podstatě jedno, jak moc se snažíš, neboť v určité chvíli ani nejvyšší snaha nepomáhá...

Neboj se být, najdi svůj klid!

Andělská

Tisíceré díky vám, jež děláte dobře svou práci. Andělé strážní, hlídací pejsci i ochránci těch nejslabších. Každý totiž někdy potřebuje poznat skutečnou lásku a ochranu. Ta není jen něčím, co jest někde napsáno. Ale je vším, co si můžeme představit. I samostatná žena se někdy cítí blaze, pokud je opečovávána. Silný muž zase radostně přijímá každý záchvěv láskyplné léče. Být gentlemanem i andělem strážným je nějkrásnější povolání, jež si člověk může přát. Není ničím jiným, než skutečně vyjádřenou radostí a láskou, která doprovází, hladí, laská a vyplňuje prázdná místa těch, kteří to potřebují. Stačí se jen dobře dívat a najednou je vidíme. Malé, velké, dospělé i nedospělé, dorůstající i na sklonku svých sil. Zástupy tisíců, kteří zůstávají skryti běžnému každodennímu shonu tam a zpět. V každém městě planety najdeme někoho, kdo potřebuje naši ochranu a kdo touží být ochraňován. Co s tím? Pokud je to jen trošičku možné, pak roztáhněme svá andělská křídla, dopřejme srdci pocitu vítězství a radosti z upřímné pomoci. Jež neočekává, jež dává, jež naplňuje a činí šťastným...

Dávej a směj se, radostně měj se!

Posypaná

Drbné perličky ranní rosy, studený vítr a pomaličký nástup dalšího slunečného dne. Léto by se nemselo stydět za posledních několik dnů, které jsme prožili. Už nám to sice končí, ale i přes návrat je stále v nás zachován pocit klidného naplnění a radostné nálady. Až za několik dnů zjistíme, že nám dech nestačí, pocit uvolnění a relaxace bude stále v nás. Bude nutné jen zamhouřit oči, přivřít víčka a ponořit se do snového zapomění. A kde pak budou všechny problémy a starosti? Odletí na křídlech smutných ptáků a nám zůstane jen klid na duši. Ta nejlepší medicína mezi všemi, které si člověk může přát. Není potřeba ji dělit, půlit a jinak dávkovat. Stačí jen prostě chtít, zavřít oči a v klidu si snít...

Kdo sní, ten smí!

Snoutová

Divočina všude kolem nás. Vlahý vítr si pohrává s mými vlasy, čerstvý zemitý pach dává tušit krásnému dni. Vymalované obrázky nejsytějšími barvami nemohou přkonat nástup jara v naší soukromé divočině. Ptáčci se ředbíhají, poskakují po trávě a čekají na naše reakce. Divoký táta králík přišel zkontrolovat pastvu pro svá mláďata. Z povzdálí nás pozorují srnky a malé blešounice veverky se honí ve větvích. Náš malý soukromý a přitom divoký ríj se dnes probudil do plné krásy. Teď už chybí jen paní liška a strejda medvěd, kteří doplňují přírodní krásy zapadlých horských míst. Snad přijdou a když ne, tak se uvidíme příště. I zítra je den, která stojí za to prožít.

Být tak zajíčkem, s veselým čumáčkem!

Fialková

Cítím se jako královna. Po etech vzpomínek jsem byla překvapena kytičkou fialek. Páni, to je pocit! Cítit se, jako by vám bylo znovu dvacet. Čekáte na smluveném místě na svého kluka. A on se pokaždé zjeví s kytičkou květin. Jednou se sněženkami, jindy s fialkami a v létě s kopretinami. Je to nádherný pocit vědět, že někomu na vás záleží, chtějí s námi sdílet své volné dny a cítí se s námi dobře. To vše jde ruku v ruce s poznáním, že tady někde v těch malých drobnostech to začíná a kousek dál to rozkvétá do všelijakých barev a tónů. Časem se zrodí hluboký cit, který už není tím prvotním zamilováním. Je to víc, než jen čekání na květinku. Je to opora, důvěra, láska, spolehlivost a také velká hromada smíchu. Někdy naštvání, bezmoc i starosti, ale vždy s upomínkou na onoho neznámého, který vás upoutal, učaroval, přitáhl a otevřel své srdce. Toho, jenž je vám oporou, radostí, láskou i starostí, kdykoliv to potřebujete, či chcete!

Láska se neměří, láska se žije...

Velká

Tichý poklid se usadil v mé duši. Po bouřlivých dnech vysvitlo slunce a já vím, že zas bude dobře. Byť uteklo mnoho drahocenného času, ještě není pozdě všechno napravit. Intenzivní zápřach a aktivizace mozku povedou ke kýženému výsledku. Zdolat poslední vrcholovou prémii a zamířit k cíli. Ten je ještě poměrně daleko, ale zároveň tak blízko. Časy se mění a s nimi i vlastní nazírání na vše, co je kolem. Jak tohle všechno souvisí a s jakým výsledkem se nakonec spokojíme? Uvidíme, teď je potřeba pořádně zabrat, nabrat pozitivní sílu a dát se do díla. Jen tak lze uskutečnist sen, který se zrodil tak dávno!

Velké věci nebolí, pokud se jich člověk nebojí...

Trvanlivá

Honem, honem. Rychle a přitom to nejde. Rozjezdy jsou teď mnohem pomalejší a myšlení zamrzlo na bodu mrazu. To, co běžně netrvá ani minutu, je dnes záležitostí celé hodiny. Jak málo stačí, aby člověk klesl z úplné činnosti do nečinné závislosti. Jeden den strávený na cestách, drobné nechlazení a velká štrapáce je na světě. Tohle není nic příjemného a raději bychom se tomu vyhli, ale bohužel náš život nás zkouší. Byť byla mysl připravena, uvnitř se spustily procey, které již dále nebylo možné ovládat. Co všechno je napojeno na jedno jediné centrum. Nedozírné myšlenky a síla vnitřní energie, která nedostačuje. Byla na chviličku zpomalena, ale zase bude líp... Každým dnem i hodinou se probudeme zpět do světla a radosti!

Buď trpělivý, budeš trvanlivý!

Nehledaná

Jsou kombinace, které prostě nesedí. Ať se snažíte, jak chcete, přesto je výsledek přímo bláznivý. A to platí jak v módě, tak v jídle, či běžných mezilidských vztazích. Někdy si totiž myslíme, že zkombinovat lze téměř vše. Ovšem výsledek je většinou velmi bizarní. Zeleno-modrná kombinace, s červenými a růžovými prvky, doplněná o jasně žluté boa. K tomu tenisky, šusťáková bunda a kožený batoh. Nebo jablko, špenát, citrón a máta, doplněno o kurkumové koření a to vše servírováno na zelených fazolkách. Inu, každému, co hrdlo ráčí, ale zřejmě zůstanu u toho svého, jednobarevného a unyle, až tesklivě nudného. Co znám, co vím, co chutná a čím rozhodně neoslním. Ale budu to stále já, ve svém těle, se svým myšlením a ostatně vším, nač jsem zvyklá. Takže zkoušejte si prosím, co jest vám libo. Já se nezměním a to je fajn...

Změny jsou žádány, pokud jsou hledány!

Pejskózní

Zítra už to bude lepší. Dnes se cítit pod psa a přitom psa ani nemít. To je umění, které umí jen člověk. Pes by nikdy neštěkl, že se cítí hůř než člověk! Má nás rád, je náš věrný průvodce a kamarád. Nikdy by jej nenapadlo srovnávat se s pocity nás lidí. Sice je krásně vnímá a uvědomuje se moc dobře, kdy je nám krásně a kdy naopak trpíme. Ale rozhodně nechápe náš stav tak, aby jej srovnával se sebou samým. Dokonce bychom asi byli překvapeni, kolik starostí nám pejsek odebírá a jaké pozitivní vlny na nás působí, když jej máme u sebe. Nepoužívejme proto ona srovnání, pes nemůže za to, že jsme chytili rýmu, bolí nás hlava a kýcháme kudy chodíme. Právě naopak snaží se být pozitivním parťákem a dobrým uzdravovacím prvkem na naší cestě. A věřte, až se zase budete cítit nedobře, už jen tím, že si pomyslíte, že se cítíte pod sebe sama, vás uzdraví. A pomyšlení na pejska potěší na duši a dodá skutečné odvahy ke zdolání překážek...

Neboj se bojuj, pejska si osvojuj!

Nepokažená

Brzy vstávat, rychle se vypravit a hlavně potkat všechny, které potkat mám. Nasednou do správného vlaku, popojet do další stanice. Přeskočit na rychlík a hurá, můžeme jet... Ale ono to s tím jetím nebude tak jednoduché. Sice jedeme, vezeme si zadečky, ale už zase brzdíme. Nás to ovšem nevyvede z míry. Když přestoupit z vlaku do autobusu, tak prostě a jednoduše přestoupíme. Dopravíme se zase o kousek blíž našemu cíli, ale ještě jsme dnes nevyzkoušeli vše. Přesedneme do příměstského vlaku a ten nás konečně po třech a půl hodinách vyplivne na místě určení. Do ruchu velkoměsta, bláznivého cinkání a rachocení nahromaděné pondělní dopravy. A protože některým chybí kofein, zastavíme, doplníme palivo a zase frčíme dál. Konečně nás přivítá instituce, na kterou se těšíme už od začátku. Projdeme si zajímavá místa, navštívíme moderní pracoviště a setkáme se i s velmi starými rukopisy a tisky. Poděkujeme za čas strávený zde a opět vyrážíme domů. Stejně komplikovaně a přítom radostněji. Neboť víme, že se nám to povedlo a den stál opravdu za to!

Občas si vyrazit, nemůžeš přec nic pokazit...

Nenápadná

Už zdálky je vidět, že všechno je jinak. To, co si pamatujeme z dětství se proměnilo. Nic není na svém místě a zároveň vše se zdá nějak menší. Snad proto, že dětské oči vidí věci jinak. Možná změnou perspektivy, každopádně budovy mají mnohem menší prostory a lidé jsou rozhodně starší. Ano, i my jsme se proměnili a už nám není pět či dvanáct. Jsme dospělí a i když si připadáme stejně mladě, je na našich tělech znát, že mladost je za námi. Pro děti jsme těmi dospělými, pro mladistvé těmi strašně starými a pro naše seniory zase těmi mlaďochy, co mají téměř vše před sebou. Jiný náhled, jiná perspektiva, jiné vyhlídky a rozdílné představy. A někde mezi tím jsme my. V našem životě, světě i hmotném těle. Ono stárne, ale duše mladíků a slečen je stále v nás. Jak se tedy usadit, když v těle dřívá skrytá síla mladého děvčete? Nezbývá než být tím i oním. V jednotě je síla, která má šanci nás dovést ke správnému cíli...

Nechej duši zrát, měj sebe moc rád!

Pobízivá

Padá sníh,
padá sníh,
zachumláme
si čenich.

Zachumláme
se v pelíšku,
nevystrčíme
ven ani šišku.

Budem spáti,
budem sníti,
jak sluníčko
opět svítí.

Jak se kvítky
zelenají,
jak zajíčci si
v trávě hrají.

Jak je krásně,
teploučko,
hřeje nás
zas sluníčko.

Už té zimy
bylo dost,
i když byla
pro radost.

Teď už prosím
paní zimo,
schovej se
a klidně spi,
jaro také chce
si hráti,
je už celé na trní.

Až zas přijde ten tvůj čas,
zavolají hlasy v nás.
Teď však bychom zase rádi,
byli s jarem kamarádi...

Neumrzni, nezoufej, na jaře násm bude hej!

Namrzlá

Nebrat věci příliš vážně a přitom nezlehčovat. Být ve spojení s každým, kdo to potřebuje a přitom se nenechat zahltit. Uvědomovat si svou pozici a nepodléhat každému závanu neskutečnosti. Protiklady, jež se přitahují, ovlivňují naše životy a my se volně pohybujeme mezi plusem a mínusem. Mezi nebem, zemí a peklem. Mezi radostí a starostí, které ve své plnosti dávají tušit skutečnému stavu věcí. Nic není jen černo-bílé, ale právě naopak. Každá skutečnost hraje všemi barvami, které můžeme rozpoznat. Pokud se dobře díváme, pokud správně vnímáme a nenecháváme se ovlivňovat jen jedním náhledem. To je sice jednodušší, ale ne vždy to, co opravdu potřebujeme. Ona totiž vnímaná realita už není realitou, ale subjektivním vnímáním reality. Zreslením, které ovlivňujeme svým vlastním názorem, pohledem na věc i postojem. A potom normální není normální, stejně jako běžné bežným. Neb to, co je pro mě normální a běžné, už pro tebe normální a běžné být nemusí. Tam, kde ty vidíš jako obrovskou propast, já mám krásný duhový most, který se klene nad horským úbočím. Všechno je pak relativní a neskutečně skutečné. Ideální je být nad věcí a vidět svět všude a ve všem...

Nebojme se snít, v tom je krása a klid!

Cennostní

S čím mohu být spokojena a kdy? Kam až musím zajít, aby má mysl dosáhla klidu? Jsem ovládána vlastní ctižádostí, nebo již podléhám vnějšímu tlaku? Zvládnu ještě stoupající nároky? Jsem ve svém věku konkurenceschopná? Tisíce otázek a ještě více odpovědí. Teoreticky mohu na každou odpovědět a přesto nemám jistotu. Nelze najít jistotu v nejisté době, která nás žene stále dál, výš a k větším výkonům. A já si tady v klidu sedím a říkám si. Je toto svět pro mě? Nejsem už příliš stará na tyhle mladické blázniviny! Kam se poděly ty krásné sny o klidu a stabilitě. Netuším, snad jsem si příliš pozdě uvědomila, že drsnost reality, která mě obklopuje. Byť stále mířím vpřed a mám svůj cíl, ten již není spojován s tím, co bylo na počátku. Priority se proměnily a s nimi i já. Byť jsem to stále já, tak jsem jiná. Někdy naivní, jindy realistická, občas podléhající stresu a pesimismu, ale vždy s vědomím jednoho stálého místa v tomto vesmíru. To je má odpověď, kterou hledám! Jít, poznávat, vzdělávat a vždy se mít kam vracet. K těm, jež jsou mi blízcí a kteří tvoří mou pevnou součást! Díky kluci, bez Vás bych byla nic...

Co přát si víc, všechno a nic!

Křičící

Někdy jdou věci snadno. Jindy je nutné zapojit hodně síly a fantazie, aby se pohly kupředu. Mnohdy záleží na okolnostech, které doprovází činnost, kterou provádíme. A někdy se stačí jen zastavit, zpomalit, nechat na sebe účinkovat vjemy prostředí. Najednou se rozběhnou prsty po klávesnici, tužka po papíru a věty se klikatí jedna za druhou. Myšlenky se v hlavě rojí, vyskakují a chtějí si prorazit cestu ven. Za světlem, za tichem, za hlukem, za sluchem, za vjemem. Zhmotnit se v celé kráse a skutečnosti, kterou lze zaznamenat a předat. Je to nádherný pocit, doprovázený zvláštním chvěním v nejniternější oblasti citlivé mysli. Slova, jež chtějí pospat nepopsatelné a zachytit nezachytitelné. Člověk si v takových chvílích uvědomí, jak křehké jsou myšlenky a ještě křehčí způsoby, jimiž se je snažíme vyjádřit. Byť jsou to jen slova, většinou spojená s pocity a city někoho, kdo je psal, zpíval či vnímal. Mají sílu bořit i tvořit, stejně jako hladit i mrazit. Jsou laskavá i bezohledná, vyčerpaná i nedohledná. Stačí jen zavřít oči, soustředit se a věci jdou, kam mají jít a jsou, jak mají být!

Slova mlčí, srdce křičí...

Neproniknutelná

Je fajn vědět, že kolem sebe máte lidi, kteří jsou s vámi. Nemusí být nic řečeno, stačí jediný pohled a vše se děje. Jako správně promazaný hodinový strojek si tikají naše životy. V rytmu a do taktu, s tichou ozvěnou a ševelením. Někdy jsou delší než tisíce kroků a jindy uběhnou, že nevíš jak. Jdou, jsou, míjejí a potkávají nás, neboť jen my jsme jejich příjemci. Přijímáme, vydáváme, prožíváme, zprostředkováváme a poskytujeme. Radu, pomoc, pohlazení, povzbuzení. I to někdy stačí k zacelení velkých ran v našich srdcích a myslích. Vědomí, že je někdo s námi, vedle nás. Chápající, přející, povzbuzující, ochotný naslouchat a být tady vždy, když je to potřeba. Ano, tito lidé jsou tím největším a nejcennějším pokladem našich životů. Neboť se nepídí po příčině našich smutků, ale pomáhají je tišit. Stejně jako nehledají základy naší radosti, ale prožívají je s námi. Pokud někdo takový s námi je, jsme nejbohatšími lidmi světa. Neb dobrých lidí je na světě čím dál, tím méně...

Neboj se a věř, vše v životě není jen lež!

Srdnatá

Letí to jak zběsilé. Ještě včera jste byli malými hošíčky, kteří se nám proplétali mezi packami a teď už jste vyšší něž my a míříte do svých samostatných životů. Čeká Vás zkouška z dospělosti, přijímací zkoušky na vysokou, přijetí na střední školu a pootevíráte si tak dveře do světa dospělých. Je až nepochopitelné, kolik uplynulo doby a jak rychle jsme zestárli. Byť se cítíme poměrně mladými, navenek se udržujeme fit, uvnitř se točí myšlenky na všechno prožité. Dny, kdy nezáleželo na čase usínání, kdy nám nebyla zima a mohli jsme se toulat noční krajinou. Časy, které voněly dálkami a novými možnostmi, které se nám stále otevíraly a lákaly k novým dobrodružstvím. Dny, které pomalu plynuly, v očekávání radostných chvil a trpkých zklamání z nenaplněnosti vlastní funkce. Hektické časy plné starostí, přesného časového harmonogramu, neustálého běhu od hry k práci, studiu a rodině. Pomalé usazování se ve změněném životě, nalézání sebe sama a uspokojení z života, který je s námi tady a teď. Dny, které utekly, nejsou a nám zbyly mnohé krásné vzpomínky a radostné myšlenky. Na to, když jste dělali lumpárny, když jsme objevovali svět, když jsme stoupali do hor a klesali do údolí. Společně, báječně a bezpečně. Krédo, jež je s námi stále bude nás provázet i nadále...

Jdi cestou svou, s náležitou odvahou!

Dnivá

Zajíc skáče,
pěkně hopsá
a mě čeká
toho spousta.

Od rána se nezastavím,
dokud všechno nenapravím.
Dokud prádlo nevyperu,
dokud se konce nedoberu.

Oběd, úkol, vycházka,
s nákupem je to zacházka.
To nám ovšem nevadí,
sluníčko nás navnadí.

Na dobrotu,
na poklid,
který potom
budem mít.

Neděli si vychutnáme,
tak jak jen ji rádi máme.

S dobrou knihou,
dobrým vínem,
všechno vezmem
s větším klidem.

A večer si řekneme,
jak bylo to báječné,
že jsme byli dohromady,
že byli jsme tam i tady!

Báječné jsou dny, které jsou jak sny...

Iluzní

Nový den a nový začátek. Včerejšek byl zapomenut a dnes jedeme nanovo. Dlouhý spánek, sluníčko, výtečná snídaně, sbalit a připravit se na cestu. Vyrazit, předat kufr, popojít a vstoupit do světla iluzí. Byť je sám svět malým iluzorním prostorem, to co vidíme, oči vnímají, mozek rozklíčovává a netuší, jak to je doopravdy. Iluze jsou dokonalé a my se ztrácíme v jejich středu. Z iluzí rovnou do víru velkoměsta a pravdivosti dobrého oběda. Následuje přesun a přivítá nás film. Příšerky, postavičky, draci i jiní pimprlíci se na nás smějí. A my jdeme z pohádky d pohádky, z filmu do hororu a nakonec jsme vyplaveni do normálního světa. Iluze a film, obrazotvornost a fantazie si dnes přišly na své. A co dál? Už jen vydržet kodrcavou cestu domů a vzpomínat, jak tohle bylo fajn.

Pac a pusu, jsme opět v poklusu!

Fanouškovská

Elektrizující den plný událostí a rozličných situací. Slunečné ráno, klidné vstávání, bezproblémový přesun na nádraží. Všechno klape jako hodinky, jen ten vlak nám tady stojí a my nevíme proč. Z dvanácti minut k dobru je najednou handicap, který se nevyvíjí v náš prospěch. Běžíme s větrem o závod, spěcháme v davu ostatních, už, už saháme na otevírání dveří a v tom se to stane. Vlak se pomaličku rozjíždí před našima očima. Haló, stůjte, ještě ne, ještě musíme nastoupit my! Sekundy jsou náhle hodinami a před čima jde špatný scénář. Ale co to? I pendolino umí brzdit! A zabrzdí a my udýchaní, překvapení, roztěkaní, nastupujeme a konečně vyrážíme na naše dobrodružství. Den si plyne v tempu hodném pátku. Příjezd, přejezd, přechod, oběd, hračky, sáčky, taťka, kočky. Dlouhý přesun, teta Zuzka, hala a volejbalová sprška. Velká snaha, lítý boj, pojďte kluci, jedééém... I přes obrovskou snahu jste byli důstojnými soupeři a zítra se neztratíte! Je to tam, cítím to v kostech, tak hip, hip, hurááá... A co pak? Ještě delší přesun, hladový posun a bezproblémové usínání.

Sledké sny a kouzelné další dny!

Přesvědčená

Každý den je něčím nový a vždy je nač se těšit. Jednou se těšíme na výbornou snídani, jindy na dlouhé lenošení v posteli, či aktivní prožití krásného dne. A snad právě proto nelze věřit lidem, kteří tvrdí, že život je nuda a z ničeho nemají radost. Vždyť se stačí jen dívat kolem sebe, mít otevřené oči a vidět. Rozkvétající japonskou třešeň, pomalu vycházející slunce, v parku pobíhajícího psa, nebo vzduchem pomalu plujícího vrabčáka. A co teprve, když zapojíme uši a nos, to jsou vjemy, které nelze pominout. Vůně čerstvé zeminy, pomalu rozkvétající přírody, štěbetání ptáčků a štěkot pejsků. Život není nuda! Je pestrobarevným kobercem plným zvuků, vůní, chutí a vjemů. Je tím, jak jej vidíme a vším, čím chceme, aby byl. Úsměvem, pohlazením, radostným zpěvem, rytmickou hudbou i tichým místem pro rozjímání. Je jen a jen na nás, jak jej budeme vnímat a co z něj pochytíme. My jej spoluvytváříme, v něm žijeme i prožíváme...

Těšme se na úžasná dobrodužství každého nového dne!

Prosvětlená

Je řada těch, kteří budou tvrdit, že návody jsou pro kočku. Tak jsem asi kočka, protože mě právě pomohly. Zapeklitý problém se stal postupným sledem jednoduchých kroků, které na sebe navazují. Dosud jsem žila v přesvědčení, že tak složitý aparát potřebuje i velmi složitou manipulaci. Ale není tomu tak! Opravdu se stačí jen poradit, pročíst si jednoduché pokyny a najednou se v hlavě rodí nápad. Tohle přeci zvládne i poměrně malé dítě, takže i já nebudu mít problém. Nyní už vím, jak na to a tak nebudu odkázána na metodu pokus omyl, ale již jako zkušený profesionál zahájím operaci odvápnění. To budete koukat, jak mi to jde! Nikde nezůstane ani kousek usazeného vápna a káva bude opět chutat skvěle. I když říkáte, že to není potřeba, tak minimálně několikrát se to udělat musí. I my se udržujeme fit, abychom mohli podávat dostatečné výkony, takže i naše přístroje si zaslouží udržovat, aby vydržely. A já se dneska postarám nejen o toto, ale i o tamto. Tak se těště, už se řítím...

Když je cíl jasný, cesta se vždycky prosvětlí!

Vlekoucí

Pomalu, ale jistě, snad stihneme to příště. Zvláštně se nám posouvají hodiny a minuty. Někdy rychle utíkají, jindy vlečou se jak nadmutý. Běží, letí, prchají, slova díků neznají. Vlečou se a líně jdou, hlavu k ruce donesou. Neznají a nesledují, kam ty mraky právě plují. A my dole netušíme, jak rychle slova opustíme. Jak pomalu se vleče svět, kdy potřebuješ letět vpřed. Nebo možná za chviličku, dá se ruka na ručičku. A potom zas pomalu, půjde noha od válu. Půjde krokem tam i zpět, obletíme celý svět. S lenochodem, s klokanem, domů se zas dostanem. Večer budem v klidu snít, jaké je to rychlý být. Jaké je to pomalu, postupovat k oválu. Jaké je to dnes a zítra, připadat si znovu chytrá, přihlížet a poznávat, že svět je krásný kamarád. Ať se vleče, nebo pádí, my jsme přeci stále mladí. Nám je proto stále hej, neb zažíváme světla rej!

Plynule si kráčí čas, jako by byl bez příkras...

Vrtošná

Rozkročeni mezi dvěma světy a přesto pevně na svých nohou. V očích zračící se nádech skutečného prožitku, nedpovídající postoji. Jaro je zde, a přesto není, mám všechno co potřebuji, a přesto jsem nespokojen. Vím, co bych měl cítit a proč, a přesto se necítím konfortně v nastálé situaci. Každý vnímá svět kolem sebe z jiné podstaty a subjektivně podbarvuje prožívané, vnímané a pociťované. Tam, kde se jeden cítí, druhý je nesvůj a naopak. Rádi bychom se vždycky prožíváním podobali ostatním, ale věřte, je to jen pouhý sen. Nejsme schopni podle šablony nalinkovat svět, ani sebe sama, neboť je zde tolik indikátorů, které rozhodují o nás i o našem okolí. My sami rozhodujeme jen tam, kde dosahují naše životní pravomoce, ostatní zůstává skryto. Jediným momentem, který můžeme ovlivnit jsou naše vlastní životy. Ty žijeme, utváříme, skládáme a propojujeme do skládačky žití, bez nudy a pouhého bytí. Proto važme naše rozhodnutí a spějme k plnosti života, který je nám dán...

Nebát se a jít, s otevřenýma očima si snít!