Poslední

Závěr roku je vždycky zvláštním dnem bilancování, pohledu zpět a vzpomínek na příjemné i méně krásné chvíle. A že jich člověk v průběhu svého roku zažije. Pokud má štěstí, pak se minimálně třistašedesátkrátpěkrát probudí a jde spát. Minimálně třistakrát se z plna hrdla zasměje, stopadesátkrát překoná rychlé bušení srdce a udělá závažné rozhodnutí. Tisíckrát do roka si pomyslí, jak by to všechno bylo lepší, kdyby. Mnohokrát si usmyslí, že bude dělat věci, které ještě nezkusil a to pořád dokola. Je to zvláštní, jak rychle nám běžné denní momenty uplynou a právě v posledním dni roce zase vytanou na mysl. Jakoby člověk potřeboval zpracovat uzávěrku roku, svých myšlenek, názorů a přání, s tím, že do Nového roku vstoupí s čistý štítem a novými požadavky. Zvláštní den, pro zvláštní přístup k sobě i okolí. Ať už je dnes cokoli, co ještě bolí, uzavřeme smír a pokusme se nechat to uplynout do víru minulosti. S pocitem, že zítra bude zase den, kdy stojí za to vstát a jít. Za svým snem, za novým dnem, pro krásu jen...

Poslední a přesto další, ať je krásná a sílu přináší!

Zářivá

Sluneční paprsky se opírají do zářivé krásy prvních sněhových vloček. Den se třpytí tichou krásou, narušovanou pouze šlapáním bot. Mráz štípe do tváří, větřík ovívá vlasy a paní zima si konečně spustila svou první nadílku. Děti radostně pobíhají po svahu. Dospělí je závistivě pozorují a těší se na teplo vyhřátého krbu. Všude kolem třpyt a zář, taková kterou umí jen první sníh a radost z něj. Snad proto musíme využít krásy dnešního dne a užít si zářivosti, až do plné sytosti...

Lesk a záře, zmrzlé tváře!

Rocková

Bubny duní, kytara ladí své ostré tóny a prozářený hlas oznamuje slova života. Když máš pocit, že jsi sám jdi vždy tam, kam míří srdce tvé. Buď s tím, kdo tě má rád, ať má stan, nebo hrad. Je tu vždy někdo, kdo drží ti místo, i když ty máš v duši pusto. Slova se šinou, melodie hladí a rocková slva jsou v opaku k drsnosti a síle. Přeznáním váhání, neschopnosti se rozhodnout, se stáváme obyčejnými smrtelníky, i bez velkých slov a patetických činů. Stačí jen chtít a můžeme žít, s láskou být a skvěle se mít!

S rockem i bez roku, zpívám si do kroku...

Střední

Dětství je už beznadějně pryč, jen drobné záchvěvy dětinského chování se snaží zachytit bezstarostnost a neustále dobrou náladu i připravenost ke každé lumpárně. Neodkladně nastává střední věk, který je přesným předělem mezi tím co bylo a tím co bude. Mnohdy se člověk zamýšlí nad svým životem a hledá věčnou pravdu. Snaží se zachytit drobné střípky odpovědí, které by ho dovedly k poznání. A když pozná a pochopí, zjistí, že je tu další otázka, na níž není odpověď. Toto se děje často právě ve středním věku, nebo mezičase, po dobrém a s očekáváním dalšího. Je to zvláštní pocit, kdy si uvědomujete první příznaky pomalosti, neohrabanosti a výpadků rychlé paměti a přesto se cítíte mladí. Není přeci možné, že jsem už tady a teď, jsem přeci pořád tou malou, copatou holčinou, která se neustále ptala svého otce i maminky na mnohé záludnosti světa. A když otevřu oči, vidím sebe sama coby mámu, která jde se svým synem, který brebentí o všem i o ničem. Opravdu velmi zvláštní pocit, který mě nutí přemýšlet. Změnila jsem se já, nebo jen moje okolí? A je tu něco, co nevidím a přesto se to pomalu blíží? A je to jen nostalgie volných ndů, nebo opravdový příchod středního věku? Inu, půjdu si v klidu přemýšlet a až vyřeším svou poslední zádahu, uvidím...

Jděme s časem, ale občas se i vraťme!

Nic

Nic mě nenapadá, hlava je prázdná a nechce se jí přemýšlet. Myšlení se uzavřelo do svého světa a nepřijímá nic z toho, co tu kolem proudí. A já? Já si tu sedím, nic mě nenapadá a je mi to jedno. Vždyť i já mám právo nic neřešit, nic nedělat, nic nevnímat a nic nezkoumat. Můžu se uzavřít a jen tak si sedět, dýchat, kašlat a dívat se kolem sebe. Nemusím hodnotit, nemám potřebu komentovat a není nutné se vyjadřovat. Jediné, co je, je velké nic, které je všude kolem mě. Je to krásné, průzračné a všeobjímající nic. Nic, tři písmenka a tolik významů!

Ať nic, nebo všechno, je to dnes jedno....

Rozvážková

Už asi vím, jak se cítí člověk, který je pověřen doručením cenného zboží do rukou zákazníka. Dnes jsem si tuto roli vyzkoušela a nejsem si vůbec jistá, zda lze oč stát. Člověk je vyhnán z pohodlí domova, upaluje k autu a spěchá provozem velkoměsta k dalšímu člověku, který již čeká na objednané zboží. Nezajímá ho provoz, nezajímá ho zpoždění, zaplatil si za službu, kterou vyžaduje dostat v plném rozsahu. Na druhé straně ja také člověk, spěchající doručit vyžádanou zásilku včas, s dostatečnou teplotou a rychlostí, která je garantována. A jediné co při předání uslyší nejsou slova vděku, ale otázka "kde jste nechal něco sladkého ke kávě..." . Děsivá představa, ale je to tak, nevděk světem vládne a nikdy nemůžete uspokojit všechny, kteří se připletou do cesty života. Jediné na čem záleží je snaha a ochota vyhovět, bez očekávaného vděku a velkých díků!

Rozvážka není vždy porážka...

Vánočně sváteční

Den se s ránem spojil a máme tady další krásný sváteční den. Všude vůně cukroví, vánočního stromečku a sluníčka. Pravda, zima se nám letos opět neukázala, ale my si tím nenecháme zkazit den. Co na tom, že venku není sníh? Hlavně, že Ježíšek dorazil a přinesl nám krásné dárky. Asi jsme opravdu byli hodní, protože pod stromečkem se toho našlo dost. A dnes to ještě bude pokračovat. Asi nejkrásnější je pocit obdarovávat nejbliší, který můžeme začít jen několikrát do roka. A včera i dnes je pocitu radosti u srdce dvojnásob. Vidět rozzářené dětské oči, které rozbalují svůj vysněný dárek. Moci být u toho, když se dospělákům splní jejich sen. Co víc si člověk může přát! Snad jen, aby těchto chvil bylo v roce více a soudržnost, laskavost, upřímnost a láska vždycky zvítězily nad negací a zlobou...

Radostný den s zajetí krásy jen!

Kolednická

A je to tu po roce, opět máme Vánoce. Každý tají svoje přání, aby aspoň bylo zdání, že se těší velice, na nové boty, čepice. Den se směje na koledu, nikde není kouska ledu. Lidé slaví pospolu, večer se sejdou u jednoho stolu. Dobré jídlo, dobré pití, na stole i svíce svítí. Potom salát s kapříkem, ano je tu Štědrý den. Stromeček už z dáli svítí, koledníci nesou kvítí. Taky světlo z Betléma, kde zrodila se hvězda má. Hvězda, která svítí, přináší mi radost v žití. Je to Jaba, je to dar, konečně už tvoří pár. Konečně se mohu mít, na světě chci jenom klid. Trochu štěstí, hodně zdraví, aby všichni se měli moc rádi. Aby svět byl radostí, aby nebylo zde moc kostí. Aby koleda nám v duších zněla, i když kolem letí včela. Aby radost z těchto dní, mohla dále krásně znít...

Požehnaný den narození i zmoudření všem dobrým lidem!

Dotahovaná

Čas se krátí a proto je potřeba napnout všechny síly naplno. Každičký okamžik dnešního dne musí být využit k plné spokojenosti. Od rána se ženu za výkony a už se těším na splnění radostného očekávání. Ještě, že nemámčas lámat si hlavu s tím, co přijde zítra. Už to co mám dnes je hodně výstižné. Kam se podívám, tam na mě něco kouká a nabádá mě k ještě větší rychlosti. Proto se soustředím a postupně dotahuji všechny drobnosti, co jich tu jen je. A vím, že uspěju a zítra si užiju krásný štědrý den s těmi, které mám nejraději. A to mě žene dál, abych dotáhla co tu na mě kouká k největší spokojenosti všech... A pak, že mám být unavená. Ne, to nejde, únavu si nechávám až na další rok, kdy budu odpočívat. Tento rok si chci užít s plnou parádou a dobrou náladou! Jen tak zmůžu všechny úkoly, které mě ještě čekají. Tak mi držte palce a já jdu na chuchvalce!

Krásný den, plný dokončených úkolů a předsevzetí...

Pozvolná

A už je to tady. Konečně poslední den ve škole i v práci! Oba se těšíme jako malí na chvíli, až dnes odbije poslední hodina a my si v klidu duše budeme moci říct, nashledanou až příští rok! Ráno bylo hnedle veselejší a slunce žlutější, s představou poslední směny. Každičký moment dnešního dne nás však více přibližuje nejkrásnějšímu svátku a volnu v roce. Netoužíme tolik po dárcích, jako po klidu, pocitu bezpečí v kruhu nejbližších a pohody s vůní domova. Už těď se těším na klid, na pocit krásných a ničím nerušených dnů. A vím, že už to brzy nastane, proto se ještě budu chvíli snažit a pak už přijde ona chvíle, kdy i já si budu moci říct, je to tady! A že se těším, to mi věřte....

Pozvolně vpřed a zítřek je tu hned!

Uchystaná

Dny se pomalým krokem blíží k vyvrcholení roku a já si v hlavě procházím, co všechno je potřeba ještě nachystat. Postupně procházím nákupní seznamy, připisuji, škrtám a dále dodávám drobnosti, které je potřeba ještě dokoupit. Doufám, že dnes zvládnu většinu a zítra si již budu užívat zaslouženého odpočinku, s právě rozečtenou knihou. Těším se na příběhy oblíbeného hrdiny, který neohroženě vyřeší každý detektivní případ. Někdy bych také chtěla umět takto s přehledem zvládnout každou situaci, ale to bych pak byla neomylná, jako kniha. Asi je lepší být trošku se mýlící a zmatenou maminkou, než perfektně načasovaným a umělecky zpracovaným robotem. I když, kdo ví? Každopádně ke zvládnotí všech dnešních povinností jsem dobře připravena a teď už se jen pustit do nich. A večer si řekneme, kdo nad kým zvítězil!

Uchystané i připravené, všechno bude upravené...

Sesypaná

Jako písek překládá svá zrníčka ve větru z místa na místo, tak překládám své drobnosti. Nechávám plynout čas a myšlenky, které dorazí do hlavy. Z plného nasazení do naprostého vyčerpání se přesouvají mé vnitřní síly. Včera na pomyslném vrcholku, dnes na nejtemnějším dně propasti. Den se nezadržitelné řítí a já s ním. Unášena větrem, poháněna proudem a přesto na jediném místě, aniž se hnu dál. Chci to, nebo ono? Nevím a je mi to dnes jedno, protože nepracuji, nefunguji a prostě se jen sypu....

Sesypané, vysypané i to mě napadne můj pane!

Úderová

Hlava, hlava, hlavička, ještě, že je maličká. Kdyby byla trochu větší, už by stála na povětří. Tak tu stojí u mě, na mě, ruce mne si pro mě, za mě. Tepe, bolí, všude buší, až mi z toho brní uši. Prášek sem a prášek tam, jak to všechno zvládnout mám? Připravit a nachystat, k tomu dobře vypadat. To je úkol nadlidský, obuju si tenisky. S těmi potom vyrazím, bolest hlavy porazím. Žaludek se uklidní, doma se to vylidní. Bude zase opět klid, ve svém bytě budu žít. Budu krásně se tu mít, bez hlavy si budu žít. V krku díra, jako trám, kdo  by chtěl být pořád sám. Já si hlavu odložím, na poštář se položím. Potom budu spát a snít, že zítra už tu bude klid...

Úder za úderem, zítra se s tím poperem!

Definitivní

Toužebně očekávaný den konečně nastal. Předvánoční ruch a rychlé pobíhání za posledními přípravami nabere zcela jiné obrátky.Už nebude nutné vstávat, pracovat, soustředit se na výkony v práci i doma. Teď už zbývá jediné, připravit domácí Vánoce a soustředit se na domácí povinnosti. Nemusím stihnout vše teď a tady, ale mohu si kroky naplánovat a užít. Už nebudu pobíhat od jednoho k druhému, ale postupně připravím, co bude potřeba. Jen tak se podaří a v klidu prožiji den s definitivní platností. A zítra? Zítra si zažnu užívat milých chvil a předvánoční atmosféru s plným nasazením i očekáváním...

Trpělivost i svátky přinese a nepříjemnosti na kopytech roznese!

Divoká

Život pádí jako zběsilý. Vítr honí poslední spadané listí po dvoře a po obloze rychle plují mraky. A já vím, že se opět blíží čas hojnosti, radostí, ale také starostí a ještě rychlějšího tempa. To co je potřeba zvládnout, je nutné splnit hned, protože čas ani rodina nepočká. A tak se řítím tímto světem s rychlostí štvaného zvířete a stále nemohu uniknout. Ani v nejmenším nechci zanedbat své povinnosti a tak tu stojím připravená na vše i na nic. Vím, že zdaleka nestihnu připravit každičký detail, ale alespoň vědomí, že se pokusím, mě drží nad věcí. Dnes už mě čeká jen pár domácích drobností a narozeninových příprav. A pak? Světe div se, vypuknou vánoce a nic je nezastaví. A já? Já budu doufat, že jsem nepodcenila přípravu a dojdu do vítězného závěru. Ruku v ruce s těmi, které mám ráda, kteří mi pomáhají a kteří ve mě věří...

Bláznivé dny a divoké noci, ať si každý myslí, že jsme cvoci!

Náznaková

Bez dechu a bez poznámek, tajím dech a vstupuji do radovánek. Dlouhá noc i dlouhý spánek, kolem poletuje lehký vánek. Venku prší, doma leje, z okna se tu kočka směje. Já tu sedím, nedutám, čekám, jen tak přemítám. Jaký bude dneska den, kolik potkám krásných žen. Kolik bude milých dětí, bude jich jak kupa smetí. Všichni budou mile znít, všude kolem mír a klid. Na to se tu těším stále, tomu řeknu jen tak dále. Pojď už k nám a nechoď pryč, k vánocům nám nechej klíč. Bez podmínek, bez stresu, znáš přec naši adresu. Komínek i velký stůl, kde každý má svůj chleba půl. Každému je u nás dáno, nemusí být nikde psáno. Stačí jenom zaklepat, nemusí se nikdo bát. Dveře jsou tu dokořán, aby nikdo nebyl o vánocích sám!

Drobné snítky, žádné smítky i andělské dítky, po celý den...

Vydržet

Odolat, vydržet, postoupit, nezklamat. Slova se hrnou a útočí na mojí mysl stále silnějším tónem. Běžím a dýchám z plných plic, nezastavím se a pospíchám, jen konec v nedohlednu. Přede mnou jsou pouze daleké obzory a nekonečná poušť. Kdy narazím na civilizaci a konec světa? Netuším a pořád jdu a jdu a jdu a jdu. Krok za krokem, pravidelně, bez myšlenek, jen dál a dál. Oni na mě čekají a já je nesmím zklamat. Skřítkové a trpaslíci čekají, až dorazím do jejich říše kouzel, kde spolu oslavíme vytrvalost a radostně odměníme odvahu. Statečnost v boji proti nelehkým soupeřům a potřebu zdolat i ty nejtežší překážky. Pak už se jen skulím do klubíčka a jako malý medvídek si budu užívat všech výhod zimního spánku i dalších radovánek...

Vydržet se má, přetrpět se musí!

Odkládaná

Zítra je taky den, dnes už to nestihnu. Už jsem unavená a zvádnu to později. Každý v životě má svou chvilku, kdy odkládá povinnosti velké i drobné na dobu předem neurčenou. Jednou z neznalosti, jindy z lenosti, vždycky však s nedobrým pocitem neukončeného procesu. Odložit, přesunout, nedokončit a stále mít v zádech úkol, který postupně narůstá do obludných rozměrů. Než se k němu propracujeme, z malého nic je velký problém, jehož řešení zabere několik hodin. To co na svém počátku bylo něčím malinkým je obludou, která nás požírá. A my? Odkládáme, jak jen je to možné a pak se divíme, že nemáme čas na ostatní. Snad proto bychom se měli pokusit řešit drobnosti hned a větší otázky postupně, abychom nebyli zavaleni prací a měli čas na klidné večery a dobrodružná rána. Zkuste se před odkladem na chvíli zastavit a zjistíte, že zadaný úkol není tak velký, aby se nedal zvládnout. Proto hurá do toho a půl, či celek je hotovo...

Za příjemné dny bez odkladů a průtahů!

Choulená

Neptej se mě na nic. Nechtěj po mě nic. Choulím se do sebe a chci se ztratit všem z očí. Moje duše čeká na pohlazení, duchovní potěchu a potřebuje svůj klid. Jen tak mohu přežít další den. Stát se neviditelnou je dnešní ideál. Nemuset být, moci jen tak dlít. Duše může uniknout světu, tělo je však živoucí. Vítr jej žene dál a dál, člověk nechce a přesto musí. Umět se tak odpoutat od tělesné schránky a na chvíli se schoulit do koutka své duše! Bylo by krásné prožít den v lehkosti nadnášeného těla. Nic by netížilo, všechno by bylo možné. Eventualita bytí by se stáhla do duchovního světa lásky, milosti i milosrdenství a odpustit si by bylo tak snadné... Co tělo nezmůže, co rozum nepochopí, to duše zahojí, omluví, uzdraví. Z duše pak vyrůstá nový květ poznání, že špatné období je už zas za námi...

Pohledem do slunce, všechny stíny padnou za mě!

Stříbrná

Krásná sobota, milé prostředí, relaxace pro tělo i duši. Den jako stvořený pro všechno, co je milé, co je krásné a co není potřeba. Stříbrně se blýská vzduch a já se těším na procházku. Za sebou nechám všechny starosti předešlých dnů a vyčistím si hlavu. Tu tíží mnohé starosti a duše má pocit prázdnoty, zbytečnosti a potřeby vtáhnout se do sebe. Schoulit se, zabalit tělo a ochránit své já od všech i všeho. Nejraději bych den strávila sama se sebou, svými myšlenkami, na čerstvém vzduchu a dlouhé procházce. Musím se však přizpůsobit a stříbrně zářit, aby sobota byla klidnou oázou pro nás všechny. Budu si držet palce, aby zbyl čas i na procházku a věřím, že nebudu zklamaná...

Den plný milých setkání a stříbrných hlásků všem!

Ihned

Polévky v sáčku, instantní knedlíky, pizza do mikrovlnky, rozpustná káva, čáj v prášku. Rychle použít, ihned servírovat, na nic nečekat, pořád se hnát. Dál a dál, čím dál, tím rychleji se někam řítit. Kam, když ani sami nevíme, kde to je? Hlavně co nejrychleji dosáhnout to, co vím, že musím vyřešiř a netuším, kde to mám hledat! A pak se v tom vyznej. Kam dal čert hlavu, kde zanechali zedníci díru? Je to hned, je to rychlé, je to dobré? Kam se tak ženeme, proč žijeme tak, že bez rychlsti umíráme strachem, že všechno nestihneme? Stres na nás číhá na každém kroku, proto zrychlujeme a život se mění v jednu velkou, rozmazanou čáru. Má potom život smysl? V rychlsti totiž ztrácíme vztah ke všemu, k milým, k duchovním, k hodnotám, ke každému. Zrychlujeme se, málo si povídáme a jen se míjíme na místech málo obvyklých. Zkusme se zastavit, zkusme si vydechnout, zkusme být tady a teď! Život nám neuteče a problémy taky ne...

Zpomalit, vydechnout krásy si prohlédnout!

Nevzdávací

Cíl se ztrácí někde v dálce, já tu stojím a marně přemýšlím. Lámu si hlavu nad nelehkým úkolem, jak se poctivě dopracovat výsledku, který se každým krokem vzdaluje. Krok vpřed je fyzicky náročný, ale ustoupit, byť jen o několik milimetrů, je ještě náročnější. Vynaložená námaha se násobí a studený vítr  duje v protisměru. Jiná cesta není, je nutné vytrvat a sunout se tam, kde je předpokládaný konec našeho snažení. A tu se zčista jasna bouře uklidní, další krok je vstupem do jasného světla, teplého vánku a skřivánčího štěbetání. Není to jen sen? Nejsou naše smysly už natolik unavené a otupené prožitými strázněmi? Je to skutečnost? Jistě, on tu sedí vedle mě, usmívá se a tak jako já očekává příchozí minuty s uvolněním a upřímnou radostí... A náhle je ticho přerušeno sílícími zvuky, kapela přidává na obrátkách a dozvuky dospívání se na mě hrnou ze všech stran. S láskou má svět naději, říkej mi, že není nám už sedmnáct a stále jedeme dál. Už nejsem volná a pak že je to hřích, s bílou jawou 250 tu stát a nevěstou v bílém být. I když metory lásky nás na Mars nevynesou a já tak končím, vím, že jednoho dne se vrátíš, k nám...

Nevzdávat se, odolat, krásu umět přivolat!

Dimensní

Prostor, něco tak obvyklého kolem nás a přesto tak neobyčejného. Jen při pohledu na osobní prostor zjistíme, kolik drobností jej skládá, jak mnoho vlivů na něj působí a co všechno s ním souvisí. Prostor je něčím mimo nás a zároveň velmi důležitá součást našeho života. Žijeme s někým, pro nějaký cíl a ve vymezeném prostoru, který obýváme, ve kterém se radujeme, milujeme, zlobíme i smutníme. Vnitřní dimense jsou plně v harmonii s vnějším prostředím a vytváří základnu pro jeho změny. To, co je ukryto v nás, ovlivňuje to, co máme kolem sebe. Cítit se někde dobře znamená nejen být vnitřně vyrovnaná se situací, ale také pozitivně vnímat prostor, ve kterém jsem. Pokud to bude území dětského pokojíčku, plného plyšvých hraček, pak mě jistě přepadně pěkně plyšová nálada. Pokud ovšem budu někde v prostoru hlučné továrny, pak bude mojí vnitřní touhou utéct, schovat se a zavřít myšlenky i vnitřní já do nejkrajnější části duše, kter je krásně vymalováno. Všude veselá zvířátka, vůně květin a příjemná hudba. Docela dobře chápeme nutnost budovat si příjemné vnitřní prostředí, jako podpůrný prvek našeho rozvoje. Ovšem otázka nastane ve chvíli, kdy toto uděláme i v dimensi vnějšího prostoru. Uzpůsbíme si pracovní stůl, vyvěsíme obrázky, doplníme květinami. Nejsou to jen zbytečnosti pro lapání prachu, je to proces rozvoje další úrovně našeho spojení se světem. V takto útulném prostředí je sympatická každá práce.

Řád v každé dimensi i vlastním prostoru a k tomu pokoru pro celý dnešní den!

Klimbavá

Drobné vločky letí vzduchem, andělská peříčka se snášejí na mou hlavu. Unavené oči sledují řádky, skáčou a najednou dřímou. Sladký pocit propadání se do krajiny snů. Jednou s divokými koňmi a zázračnými zubry, jindy na středověkém bojišti, či smetišti dějin. Sny se rojí kdesi v hlavě, odpočívající mozek poskytuje útržky drobných momentů ze života a já si tu sním. Ráno potom marně přemýšlím, kdy jsem se naposledy potkala s hodným dinosaurem, či mluvícím prasátkem? Byl to jen sen, plně prožitý a plný radostného smíchu, očekávání a nesplněných dětských přání. Škoda, že po probuzení tu se mnou není Dino ani Bejbík, určitě by den byl veselejší a plný veselého jásotu. Ten budu muset nahradit vysokou pracovní morálkou, zaníceným soustředěním a těšit se, že opět přijdou! Veselí, plní života a dětskou duší, která sotva tuší, že život je jen pro silné povahy, co jdou do všeho bez hlavy. Tu já si však ponechám, abych mohla snít a krásné vnitřní pocity zas mít...

Když se sejdou zvířátka, nezavírej nikdy vrátka, radost se pak násobí a mohou přijít i dva sobi!

Zachycená

Tonoucí se i stébla chytá, snaží se zachránit před utopením. Snahou je žít, dýchat, dívat se kolem sebe a být. Stejně tak se zachytáváme každičkého krásného momentu ve chvílích bouřlivých a negativně vypjatých. Snažíme se zachovat klidnou hlavu, pevnou půdu pod nohama a záchranu v jakékoliv podobě. Jednou to může být milý úsměv neznámého, jindy útěšná slova či věty knihy, nebo jen malé pohlazení od milované osoby. To se pak cítíme lapeni ve svém světě, kde láska je víc než negace a problémy vnějšího světa jsou na míle vzdálené našemu myšlení. Můžeme uniknout, vymanit se ze sítí, ale co ostatní živí tvorové? Jsou nuceni žít věčně zavření v klecích, neznají volnost a nejsou schopni se vzbouřit proti osudu. Můžeme to napravit? Máme možnost je vypustit do přirozeného prostředí a poskytnout jin dostatečnou volnost? Někdy ano, ale vesměs se chováme majetnicky, vytváříme si nezadatelné právo na vlastnictví a moc ovládat. Despoticky panovat nelze na věky, lze jen požádat o pochopení a vytvořit fungující, harmonicky sestavený tým těch, s kterými jsme lapeni rádi. Kdo je to, je jen na nás samotných a nikdo či nic to nemůže změnit... Nabídni životu šamci na záchranu a zachraň sám sebe. Kdo zachrání jediný život, zachrání svět, kdo nepomůže, nikdy se nedostaně zpět!

Cena života je v počtu ochráněných duší...

Zásobárna

Kde se ukrývá nezdolná zásoba ženské energie a nadhledu pro každodenní bytí? Je to v ženě samoté, nebo čerpá z jinýc zdrojů? Lehká otázka, těžká odpověď. Každá žena má své tajemné zdroje energie, které neprozradí. Pro jednu je to domácí pohoda, pro jinou adrenalinové úkoly v práci a další řekne, že sport. Co žena, to jiná odpověď a proto nelze s určitostí říci, co, nebo kdo je tím pravým zdrojem energie. S léty zkušeností, domácích i pracovních povinností však vím, jak drahocenným pokladem jsou drobné chvíle s nejdražšími. Hýčkám si je a čerpám pro horší časy, kdy budu muset sáhnout hodně hluboko, abych překročila řeku Rubikon. Milé chvíle s rodiči, utěšující a povzbuzující slova podpory, že nic není tak složitého, abych to nezvládla. Široké medvědí obětí a láskyplné pohlazení ve chvílích krajností jsou tím, co dodá potřebný dílek síly k dokončení i nejtěžšího úkolu! Neexistuje zázračný zdroj, jediné co funguje je v nás. Naše uvědomění, náš přístup a ochota pochopit pravěký rytmus života, že v pospolitosti a vzájemnosti je ukrýtá zásobárna všeho podstatného. Pochopením, přijetím a užitím se i my staneme součástí věčné energie proudíví v nás i z nás!

Den plný energie a vhodné strategie všem...

Punťózní

Hola, hola, Punťa volá.
Trochu spadl na hlavičku,
má pochroumanou i nožičku.
V pelechu si rány hojí
a Tebe se už moc bojí!

S Tebou už nic nechce mít,
se mnou bude pořád žít,
Ty máš smůlu velikou,
domů to vem oklikou.

Punťovi dnes přineš ňafku,
nebo bude na Tebe mít ťafku.
Margotku či pomelíčko,
bude si tím léčit své tělíčko.

Možná se i vyléčí,
ale očekává Tvou péči,
tak se snaž a neváhej,
k dobrůtkám se rychle měj.

Kamarádství ochraňuj,
s kamarádem při sobě stůj,
kamarádství to se cení
a nad Punťu už nikdo není...

Tvůj stále věrný Punťa!

Vytvářená

Hluboká tma je všude kolem, noční ticho se pomalu prodírá bytem a já tu sedím s hrnečkem čaje a přemýšlím. Prožívám svou ranní chvilku ticha, myšlenka proudí a jsou ještě drobně spojeny se sněním. Hlava pomalu plánuje dnešní kroky, tělo ještě odpočívá. Za několik okamžiků bude vstávat a realizuje vše, co je v plánu. Proto si zaslouží krátký čas na spuštění a jistý nadhled. Hlava všechno připraví, promyslí a tělo zrealizuje, vytvoří. Závěrem pak bude další smysluplný den, plný úkolů, radostí, úsměvných chvil i těžších úkonů. Snad proto, že si uvědomuji, z jakých jednotlivostí je den tvořen, mě neudivuje jeho každodenní pestrost. Jednou je sluníčko, jindy prší. Tu a tam se objeví mráček na nebi poznání a mým přáním je rozptýlit starosti a vytvářet tvůrčí prostředí, s inspirujícími momenty. V každém detailu nalezneme něco krásného, proto se dívejme a mějme duši otevřenou! Jen tak budeme život vytvářet a ne jen procházet...

Dejme dnům příležitost a věřme, že bude využita!

Rýmy - šprýmy

Opice se opičí, krokodýl si skotačí, moje hlava tomu nedbá, panenky se protáčí. Od rána jsem v jednom kole, hraju, zpívám, střídám role. Jednou se zas daří den, přeji si ať to je sen. Není, není, nemůže, jen práce všechno přemůže. Proto vhrnu si rukávy a půjdu do toho jak bezhlavý. Bezhlavý a nadšený, který každý úkol promění. Dokončí a dopíše, zítra už by to byl oříšek. Proto musím zase vstát, nemohu tu jen tak stát. Zase na mě něco čeká, z venku se už valí řeka. Oblázky a obrázky, děláme to vše z lásky. Z lásky k sobě, k učení, které nás všechny promění. Budeme tu zase stát, všem trablům se jen smát. Humorem a nadhledem, každou vadu vymažem. Zůstane nám příjemnost do odpočinku přímý most!

Za chvilku klidu pro každou třídu...

Velká

Velká data, velká tlapa, velký rozvoj, vleklé problémy a starosti. Vše co je velké nemusí být zároveň i dobré. Ve velikosti je síla, ovšem daná smým objemem zahrnutých prvků. Velká ovšem může být i malá myšlenka, měnící nazírání na život. Jen se člověk musí umět dostatečně dívat a mít otevřené oči pro zaznamenání velikosti. Může jím být obětí, chápající stistk rukou, pohlazení, přiměřená porce zmrzliny či pusa na dobrou noc. Velikost je potom taková, jakou ji přikládáme váhu. Tíživá nákupní taška, lehký postřeh zásadní myšlenky, sounálěžitost k celku či samostatnost v běhu dní. Velkým může být i trpaslík a obr zase ničím, jde pouze o naše vidění chtěného, které vyjadřujeme svými slovy a popisujeme určitými rysy. Je tedy podstatné položit si otázku, jak to vnímám já, co je pro mně podstatné a jak velké dosahy jsem schopna vnímat. Tady a teď, zítra a napořád.

Každý lidský život má svou velikost, hloubku a sílu, podporujme ji, chápejme ji a rozvíjejme ji...

Rozzářená

První přihrádka už čeká a pomalu se připravuje na zářící oči těch, komu je určena. Každičký den bude od nynějška provoněn sladkým pokušením a čokoládovou chutí. Pomalu se přibližují vánoce a s nimi hojnost, veselí, příchuť radosti a společenství. To je předcházeno časem adventním, kdy se každý připravuje na klidné zakončení dalšího roku. Děti většinou ve společnosti sladkých dobrůtek, dospělí s pocity dohnat veškeré potřebné záležitosti a staří s pocitem těšení se na společně strávené chvíle v kruhu svých nejbližších. Každý se na něco těší a oči se mu rozzáří určitým momentem. Jednomu pohledem na pomalu se vyprazdňující se adventní kalendář, jinému pohledem do kalendáře, či pouhým sledováním času. Osobně dávám přednost klidu, rodinné pohodě a vonícím svíčkám, přesto mě ani letos nemine předvánoční chaos, který pomalu graduje. Já se však nenechám rozházet, kostička je na kostičce a pomalé, plíživé štěstí vánoc se přibližuje. I já už malinko zářím ve své duši a věřím, že i letos budou šťastné a veselé...

Každá drobnost věnovaná s láskou je největším darem!