Dlouhý den se překulil do ještě delší noci. Každý kout na mě ve tmě zírá a očekává mou další reakci. Zavřu oči a pokusím se uniknout do spletitých uliček Londýna. Nebo raději vystoupám až na vrcholek Malé Mojstrovky či se nechám unášet proudem až k hranici jezu. Teď ještě nevím, co udělám, ale až se bude blížit chvíle to spustit tak určitě budu vědět. Ostatně jako i v jiných případech, kdy bylo nutné udělat krok do pomyslného prázdna, kde nic není a všechno začíná. I dny a noci se zde střídají s neurčitou pravidelností, která okatě vyzývá k následování. Ač s otevřenýma očima stejně sníme i když bdíme. Malujeme si skvělou budoucnost a přispíváme k svému zániku. Chováme se jako lidé a lidské je nám cizí. Někam to všechno mizí a nikdo netuší kam... Až to potkáme, budeme vědět, že jsme se setkali.
Navždy a napořád, svět má svůj běžný řád!
Žádné komentáře:
Okomentovat