Rodinná

Troška těšení 

a už je tady řešení. 

 

Nic nejde jen 

tak bez zamyšlení, 

všechno chce 

své postrčení. 

 

Člověk si občas

naříká,

že věci jsou stále

stejná muzika.

 

Že vody plyne,

slova jdou a

nové věci se

jen tak nenajdou...

 

Nic se ovšem

neděje jen tak

bez důvodu.

 

Každá příčina

si žádá svého

prapůvodu.

 

Proto hledat musíme

ve svém nitru,

okolí, dokud nás

věci kolem neskolí!

 

A že jsme silné,

kouzelné čarodějnice,

pustíme se do toho

s odvahou a ještě více.

 

Dostaneme se dále,

výš a hlouběji,

společně najdeme

i krásnou veselou

mysl a naději,

že každý děj 

má svou příčinu,

jež podporuje

nás jako rodinu!

 

Děkuji, že Vás mám a jste moje duše a můj chrám... 

Zlomová

Nic neděsí víc, než prázdnota. Být sám se svým myšlenkami nevadí, pokud mě hřeje představa, že se vrátím k těm, které mám ráda. Když však tuším, že jsem sám a sám zůstanu, pak je to horší. Není nic, co by mohlo bolet víc, než pocit samoty z prázdnoty v srdci. Tělesná bolest po čase přebolí, duševní strasti se překonají. Prázdnota zůstává a mnohdy nemůže být překonána. Nestačí na ni ani soucitná jednota či pomocná ruka. Pokud člověk jednou cítí bezbřehost nicoty, která je s ním, pak potřebuje víc, než jen světlo na konci tunelu. Potřebuje celou škálu všech emocí, prožitků a pocitů, které jej opět vrátí do života. Neb samota je zlá a umí být hodně krutá. Je smutkem, který sídlí všude a pak nenacházíš nic, než tíhu. Obnova je možná, jen je potřeba se snažit...

 

U paty stromu hledej bod zlomu! 

Hlasitě

Krásná slova jdou mi hlavou a chtěla bych je zachytit. Vím, že nejsem ten pravý umělec zvaný na slovo, ale přesto chci věřit, že prosté děkuji, mám Tě ráda a jsem ráda, že jsi tady, postačí. Někdy i tato neobyčejně obyčejná slova dokáží zázraky. Já je slyším velmi ráda a jsem také velmi ráda, kdy je používají moji blízcí pro moje obšťastnění. Proto je fajn, když je já mohu vracet a dávat se těm, kteří si je také zaslouží. Vím, že poslední dny, týdny a vlastně i poměrně dlouhé měsíce byly docela vyčerpávající, kdy jsem vmínala více věci okolo sebe vzdálenější, než ty hodně blízké. Neměla jsem moc času na to, co je nejbližšího a tak to teď napravuji. Nejraději bych veškerá slova vykřičela do světa, ale to asi nebude potřeba. Vém, že ti, kterých se to týká to tuší, tak bude stačit, když to řeknu a řeknu to pěkně nahlas!

Děkuji a vážím si toho, že tu se mnou jste! 

Hej...

Na co zaměřuješ svou pozornost? Co láká tvé srdce? Kam kráčí tvoje nohy? Kdy naposledy jsi udělala něco jen podle toho, co bys chtěla jen ty? Člověk většinou jde a plní úkoly, které jsou mu nějak určeny. Úkoly, které vyplývají ze situací a povinností, spojených s tím, kým jsme a jakou roli v životě zrovna zastáváme. I když si to nepřipouštíme, jen v dětství a dospívání jsme byli opravdu svobodní. Sice jsme měli nějaké ty povinnosti, ale s ohledem k dospěláckým starostem se jednalo jen o drobnosti. Dnes už máme mnohé úkoly, které ač zrovna nemáme chuť, tak musíme splnit, protože na nás závisí kroky, které je pak nutné učinit. A tak ač neradi a jen tak z povinnosti, chodíme a děláme. Moc nás to netěší, pocity z vykonané práce jsou skoro nulové. Radost z výsledku je také nicotná, protože když člověk musí, tak z musu ještě nikdy nic dobrého nevzešlo. Ale i to je potřeba... A potřeby je nutné plnit!

 

Pracuj, dělej, usmívej, zase bude dobře, hej...

Uvážlivá...

Energie ta si žije vlastním životem. Člověku je jen vykonavatelem mnoha procesů, které se dějí uvnitř těla. To je nastaveno zvládat menší i větší porce stresů i zátěže, kterou nám život přináší. Občas se stane, že energie není nazbyt a tak musíme ulehnout. Občas se podpoříme dobrým jídlem, nebo nějakou tou sladkou či slanou pochutinou, která nám dodá energii, abychom vydrželi na cestě vpřed. Jindy stačí pobyt na čerstvém vzduchu a energie vyskočí do závratných výšin, že ani netušíme, kde se najednou vzala. Je to prostě a jednoduše tak, že organismus jasně ví, co mu v danou chvíli chybí a řekne si, co mu máme dodat. Je my ve své vlastní naivitě, hluchotě a hlouposti se snažíme být chytřejší, než celý náš propracovaný tělesný systém a myslíme si, že víme nejlíp, co nám chybí. A tak děláme hloupá rozhodnutí, tlačíme se do extrémů, ubíráme si sílu a pak upadáme do takových situací, které mohou znamenat až ohrožení našich vlastních životů. To je ovšem to nejhorší, co můžeme udělat, vždyť ten máme jen jeden. Tak si jej važme a buďme na sebe opatrní!

 

S rozvahou a mírnou odvahou za mírnou námahou... 

Náhodná

Umět tak použít 

ta správná slova.

Říkat je pořád,

zas a znova.

 

Znát tak odpověď 

na všechny otázky.

Nemuset si dělat

stále nové vrásky.

 

Ovládat síly veškerého 

běhu světa,

byla by po mnohých

problémech veta.

 

Vědět tolik, co moudří 

učenci a vědci, 

byla bych v mnohých

věcech nad věcí.

 

Snažit se vyzpívat to,

co v sobě držím.

Byl bys Ty tím 

prvním,

kdo by slyšel

píseň mou, 

neboť by byla

o mě, o Tobě

o nás dvou...

 

Děkuji, že stojíš při mě! 

Smysluplná

I když se mi v poslední době zdá, že není vidět na konec dalšího řádku. I když se mi věci občas jeví černější, než nakonec jsou. I když mám špatný den a věci se nedaří, tak jak bych si představovala. I když se ráno probudím a bolí mě celý člověk. I když si stěžuji na problémy v práci a nedostatečné finanční ohodnocení. Když se ohlédnu zpět vím, že s upřímným srdcem mohu poděkovat sobě a svým nejbližším za to, že jsem došla tam, kde zrovna jsem. Jsem šťastná tam kde jsem a s těmi, které kolem sebe mám. A každé ráno vlastně vstávám s upřímným zájmem a zvědavostí, kam se zase posunu, co nového mě čeká a jaké další výzvy jsou pro mě připraveny. Ač to tak nevypadá, jsem prostě a jednoduše bojovnice, která s upřímností v srdci hledá cestu životem i světem. Jejím cílem je dělat radost a rozdávat radost i světlo, které uklidňuje a utišuje. V tomto naplněném a harmonickém nastavení jdu pak vstříc krásným zítřkům...

 

Učím se a rozvíjím, svoje tělo a mysl nabíjím! 

Povzbudivá

Co po nás zůstane, 

až jednou nastane,

chvíle ta odejít, 

mít se vším tím klid.

 

Slova se rozplynou,

jak pára nad krajinou.

Řeči se rozletí,

jak věky ve staletí.

 

Chci věřit v jediné,

že všechno se nemine.

Stopy lásky setrvají,

s těmi, kteří je v sobě

dobře uchovají.

 

S nimi budou přebývat,

dál budou v tomto

světě pobývat.

 

A tak budeme žíti

dále s nimi také my,

i když už to nebudou

rozhodně naše dny.

 

Budeme na naše milé

z dálky dohlížet

a společně budeme

krásu světa obhlížet...

 

A v tom je snad i

to důležité poslání,

které moji dnešní

hrůzu a strach zahání.

 

Možná mě to všechno

zachrání od dalšího

koumání a bádání,

kdy dojdu ke klidnějšímu

sebepoznání!

 

Měj se ráda a sama sobě naslouchej, i když ti není vždycky nej...

Blahobytná

Kolik krásy nám poskytuje svět. Jak kouzelná jsou místa, kterými kráčíme. S tolika zajímavými lidmi se potkáváme a většinou to ani netušíme. Jaké obdivuhodné zázraky se dennodenně dějí. Co je všude zajímavých možností, které by stály za prozkoumání. Čí ruce bychom chtěli držet a už není čas. Dny, týdny, hodiny a minuty tak strašně rychle letí. Z pondělka je léto a ze zimy máme sobotu. Než se stačíme nadechnout už uléháme ke spánku. Procitáme v domnění, že dnes je právě ten den, kdy se jednota světa naplní. Kdy se spojí čisté duše jenž stále doufají v klid, mír a blahobyt. Ten je založen na vnitřní síle a odvaze věřit ve větší věci, jež nás samotné přesahují. Jen tak lze dosáhnout nadbytku pro všechny v míře hojné a bohaté, jako život sám!

 

Přeji nadbytek, ať je to zážitek... 

Kravičková

Být součástí přírody a splynout. Nalézt ztotožnění s těmi nejmenšími detaily Matky Země, která nás ochraňuje, živí a všemožně nám poskytuje útočitště před nepřízní. My sami se na ní svými civilizačními kroky dopouštíme mnoha křivd a ona nám to přesto vše odpouští. Odpouští s veškerou pokorou a poddanou snahou vyhovět veškerému životu na této Planetě. Ať je oním životem dech člověka, nosála, šneka, zoborožce či narcisu, koniklece nebo břízy. Co žije, to dýchá a ač se našima lidskýma očima může jevit jako něco nedůležitého, může znamenat úplnou nádheru! Jen se umět vlastním vnitřním zrakem spojit a ocenit onu pokoru a sebedávající krásu přírodního bohatství Země... Pokud to dokážeme a spojení navážeme, ztotožníme sebe a přírodu, pak pochopíme, uvidíme a uslyšíme, jak veliké srdce má. A nakonec bude toto splynutí vědomou či nevědomou cestou k získání větší pokory nejen k Matce přírodě, ale i sobě samým!

 

Miluji spící trávu, stejně jako každičkou chlupatou krávu... 

Instrukce

Zálibné ticho, jež nechává odpočívat tělo i duši. Přesycenost zvuky, slovy a vjemy je dána tímto světem. Člověk touží schoulit se do klubíčka a nechat hýčkat svou duši. Občas není cesty zpět a musí se jít vpřed. Jen nikdy není pozdě na to uvědomit si, co je důležité a proč. Kolik síly, odvahy a odhodlání stojí každý krok. Kolik zbytečných prostojů zažíváme a jak často jsme už jen maličký kousek od pomyslných konců. Byť nevíme, jaké jsou, věříme, že budou lepší, než jsme si je představovali a počítáme s tím, že budeme mít ještě mnoho času na slova, věty, které bychom měli říci. Jak to bude doopravdy, to se teprve uvidí a jaké kroky nás k tomu zavedou, to ještě uvidíme. Teď je to velká neznámá, která se zatím rovní v nás a zcela z nás...

 

Dej věcem svobodu, vždycky nelze postupovat podle návodu!

Zakročit...

Mlčet nebo konečně promluvit? Říci naplno, co přísluší k situaci, ve které se zrovna nacházíme, nebo to opět zamést pod koberec a lámat si s tím hlavu a probírat se v myšlenkách? Obrovské dilema, které mám v hlavě a jsem na pochybách, zda jej nějak smysluplně vyřeším. Ač nemám problém řešit problém, tento je zrovna z těch, které jsou v kategorii rodinné a tam člověk naráží na jisté limity. Musí, chce, má potřebu našlapovat po špičkách. Nechce úplně zhurta vstoupit do problému a dělat vítr, i když by si to okolí potřebovalo uvědomit. V tuto chvíli je ovšem více než zapotřebí tohle už projednou dořešit. Nelze totiž promíjet situace, které aktuálně jsou. Vím, že nejsem jediná, kdo si jich všímá a trpí jimi ti, kteří mají být v klidu a pohodě. No a nakonec se s tím netrápí člověk, který by měl, ale opět jen ti, kteří přemýšlí a hledají cesty, jak z toho všeho ven... Zdá se tedy, že nastala přesně ta pravá chvíle, kdy musím promluvit a nelze tomu jinak. Trápení oslů musí skončit a musíme jít dál s čistým štítem!

 

Zakročit a jál s úsměvem vykročit... 

Vcházející

Není lepšího léku na všechny starosti světa než vyjít do přírody. Nechat se hýčkat čerstvým vzduchem a být jen tak. Nemuset nic řešit a v hlavě nemít jen starosti. Je to jako vylézt z pod těžké, temné a hodně kousavé deky, která tíží na těle i na duši. Jako když krtek vyleze na světlo či králík vykoukne z nory ven, kde je už konečně jaro. Tak nějak to bylo dneska, kdy svítilo sluníčko, nohy šlapaly, větřík se opíral jen malinko do těla a výborná společnost byla kolem. Kilometry ubíhaly, ani jsme nevěděli jak a tak nám naše společné putování uběhlo jako voda, která protékala kolem... Krásné věci vždycky ubíhají nějak rychleji, ale děkuji za ně, kdyby jich nebylo, netušíme, jak bychom přežili ty horší dny, které také jsou!

 

Vejdi a z cesty nesejdi...

Létající...

Zvládat své emoce a žít bez výčitek. Rozhodovat se na základě zralé úvahy a s vědomím toho, kdo jsem a co je opravdu chci. Nedovolit sobě ani druhým, abych sklouzávala k banalitám nebo povrchnosti. Můj život je velkým darem, který mi byl dán a já jen chci smysluplně naplnit. Skutečný svět není ten, která je ve slovech ostatních, ale v mých činech, které s sebou přináší velkou zodpovědnost k sobě samé. Dokážu jít všemi směry a zvládnu téměř vše, pokud se rozhodnu. Musím mít emocionální a tělesnou sílu pro přizpůsobení se podmínkám, které jsou mi dány, abych mohla žít. Jsem volná i svázána s tím, co mám, co je mojí podstatou a co mi dává sílu jít dál...

 

Ač bez křídel, létám! 

Pozlátková

Člověk chce někdy tak málo a přitom je to tolik. Je to jen o změně perspektivy a náhledu, jak se na věci díváme. Ona drobná maličkost může totiž znamenat obrovské přání, které člověk může mít. V očích jednoho něco naprosto nepodstatného, při změně náhledu něco, co může znamenat celý svět. Nelze se tedy divit, že pro někoho, kdo vidí, slyší a uvědomuje si, co má, přemýšlí a domýšlí důsledky svých činů, mohou znamenat i ty nejmenší detaily velké kroky. Někdo, kdo je jako slon v porcelánu a vidí jen sám sebe, má před sebou svou rodinu, své blízké jako metu toho, co je nejlepší a nejbáječnější na tomto světě, pak nepochopí nic. Nemá cenu jej přesvědčovat a je lepší pomlčet a možná lépe než se hájit, či hněvivě komenovat, zadržet slova, polknout komentáře a jít si svou cestou. Však i on jednou pochopí, že každé pozlátko se třpytí jen chvíli!

 

Mít rád a milovat... 

Doupátková

Čí ocásek tady visí?

Jsou to támhle 

oči rysí?

 

Kdepak se nám

schoval klokánek?

Pořád má Cooper

svůj zimní spánek?

 

Žirafy se protahují,

krky k senu natahují.

Hrabáči si odfukují,

s turisty si nenotují.

 

Sloni zrovna mají

sprchu a lední

medvědi se na vše

dívají svrchu.

 

Plameňáci to

jsou ptáci,

kteří nejsou

žádní draci.

 

A tak než se

nadějeme s

k polednímu

dospějeme.

 

Oběd, pauza,

kávička,

pak už zase

ulička.

 

Koník, sobík, urzoni,

zubři, bobři, mufnoni.

Hroši, zebry, surikaty,

kdo by nechtěl za zvířáty?

 

A tak jsem dnes

velmi ráda,

že mám s sebou

kamaráda.

 

Který se mnou

tady byl,

strávil tolik

krásných chvil.

 

Loučit už se

musíme,

ale zase se

uvidíme...

 

Už se těším zvířátka, až otevřete mi opět svá doupátka! 

Pomalá

Být v klidu a nic nevnímat,

mít radost z běžných věcí

a radost si užívat.

 

S úsměvem na rtu každý

den vesele prožívat

a nemuset se věcí svých

dobývat.

 

Kolem sebe mít jen

samá klidná místa

a vědět, že si mohu

být věcmi jistá.

 

Nejistotu nechat koňovi

a rozhodování snad už

jen panu radovi...

 

Sama být v tomhle nad věcí

a vědět, že mě čeká prima

den zvířecí!

 

Tak rychle dokončit co

musí být hotovo,

já jdu s radostí do toho...

 

Jedu si užívat, zvířátka povnímat! 

Toužebná

Chtěla bych být pouhým ptáčkem, který si létá v povětří. Roztáhnout křídla a uletět od všech starostí a problémů, které člověk má. Chtěla bych být roztomilým prasátkem, s kouzelnými proužky po stranách malého tělíčka. Na uších mít štětinky a kopýtka stále v blátě. Nic neřešit a rypáček mít jen a jen pro radost z čuchání a ňuchání. To by byl život, který by se mi líbil mnohem víc, než ten, který aktuálně vedu. I když vím, že za mnoho z toho, co se mi děje zodpovídám já, nejsem schopna se tomu bránit. Neumím pořádně vydechnout a odpočinek, který bych potřebovala je nedostatkovým zbožím. Jak ráda bych si dala jen tak malé posezení někde v přírodě a dívala se na letící mraky. S vědomím toho, že můžu a nic se nestane. Ale teď to nejde a ani v příštích chvílích to asi jen tak nepůjde. Budu muset popřemýšlet, jak z toho ven a jak se dostat z toho věčného koloběhu, který tu mám...

 

Za zvířátky do pohádky! 

Normální...

Je normální být nejistý. Je normální nebýt ve své kůži. Je normální cítit se jinak, než všichni ostatní. Je normální být raději sám, než v přítomnosti druhých. Je normální kráčet svou vlastní cestou, nežli jít vyšlapanými dálnicemi. Je normální přemýšlet nad tím, zda moje kroky jsou běžné. Je normální být vnořena do svého nitra. Je normální být propojena se svými kluky a prožívat s nimi všechno, co je potká. Je normální být tím kým jsem a nehrát si na někoho, kým bych měla v očích ostatních být. Je normální být taková jaká jsem. Je normální být nenormální v tomto šíleném světě. Je normální být normální? A co je vlastně normální? Kladu si dnes tolik otázek které se mi honí hlavou a nedokážu je zastavit. Přijdu si normální a přesto cítím, že mnohým kolem sebe normální nepřipadám... Tak jak to potom s tou normálností je!?

 

Jsi v normě, jsi ve formě... 

Starat se

Drobné kousíčky sebe sama sbírám a vím, že musím být. Ne pro sebe, ale pro své okolí, které mě potřebuje a potřebuje moji přítomnost, moje vědomí, můj úsměv, moji energii, mé já. Ač už teď tuším, že zase večer budu upadat vyčerpáním, jdu do toho! Kluci mě potřebují a rodičům to dlužím, také se starali a já prostě vím, že je moji povinností se postarat. S tím jsem si pořizovala rodinu a je to závazek na celý život. Během dne si snad najdu chviličku, kdy si dobiju baterky alespoň na nazbytné úkony a do večera vydržím. V noci pak načerpám dostatek síly na další den, který mě čeká. Je to kolotoč, ve kterém žiju, ale co už s tím? Nic se nedá dělat, snad jen vydržet a to s vědomím, že i tohle jednou skončí a já budu vědět, že jsem udělala vše, co bylo v mých silách. Nebudu mít špatné svědomí a budu se moci podívat sama na sebe do zrcadla a říct, zvládli jsme to. Protože ani teď na to nejsem sama. Mám přeci kolem sebe své milované a to je dar, který je k nezaplacení! Za ten děkuji a jsem vděčná...

 

Co mi bylo dáno, o to bude pečlivě postaráno! 

Obnovená

Zbavit se negativních myšlenek a uzdravit tělo i duši. Poskytnout si dostatečný prostor pro božský zázrak, který mě dokáže naplnit klidem i rozvahou. Podělit se o uklidňující paprsky slunce a nechat se jimi hýčkat. Člověk by se měl umět radovat z maličkostí a uchovat si hravou bezstarostnost po celou dobu svého života. Ovšem ne vždycky se daří uchovat hlavu v klidu, aby dokázala nemyslet na hlouposti a věnovala se jen hezkým věcem. A tak jedeme od jednoho k druhému, přemýšlíme o hloupostech a nezbývá času na uzdravení. Když se konečně naskytne příležitost, váháme. Já dnes váhat nebudu a jdu do toho...

 

S plným nasazením za obnovením! 

Přítulná

Čekání na něco, co by mělo přijít, ale nikdo neví kdy a jestli vůbec. Jistota hraničící s pomalým zoufalstvím, do kterého se začínáme propadat. Marnost, která obestírá naše myšlenky a zabraňuje tělu vnímat pozitivně cokoliv se kolem mihne. Je to jako černá můra, která si létá kolem. Letí, mihne se světlem, proletí, koutkem oka ji zachytíme a je pryč. Na duši se usadí neznatelná chmura, ač na obloze svítí slunce a nikde žádný mrak. Není nutno dělat si starosti, člověk nějak cítí, že se cosi změnilo. Nastavení se nezastaví, život běží dál a čekaní se mění na dlouhou chvíli... Z té pak zbude jen převeliká šmouha a na duši touha pouhá. A v tom divném rozpoložení nezbývá nežli jíti dál a větru nechat tu svůj žal! A proto jdu vstříc šťastným myšlenkám a podlehnu konečně čokoládovým sušenkám...

 

Mlsej dobře, mlsej rád, buď sám sobě kamarád! 

Holubice

Naděje je věčná, i když má hluboké dno. Svět nám přináší neustále nové příležitosti a zázraky, které jsou všude kolem nás. Máme je na dosah ruky a máchnutí našich dlaní. Užívat si vědomě každého dne jako radostného i veselého dobrodružství. Umět si užít naplno všech krás chvilek, které tvoří každý náš den. Uskutečňovat každičký krok našeho života s láskou a nasazením pro věci, které děláme. S vědomím vlastní odpovědnosti vstupovat do života a chopit se neomezeného potenciálu, který v sobě máme. Vydat se vstříc novým myšlenkám, radostem, začátkům i dobrodružstvím. Potkat nové, známé i neznámé. Objevit neobjevené a zjistit dosud nezjištěné. Žít v míru se sebou samým a světem kolem sebe, s vědomím, že jsem otevřena přijmout vše, co přijde! Přijímám zázraky a vítám nové možnosti...

 

Nechávám se větrem nést, objevím tak mnoho cest! 

Spolehlivá

V jednom kole od rána až do večera. Nezastaví se tok myšlenek a poznání, všechno jede kolem a kolem. Život letí, běží a pádí, já si tu tak sedím, hledím, vnímám. V duchu si odpovídám na otázky, které jsou kladeny do éteru. Nevím, soudím, hledím a jediné, co chci, je jen tak být. Moje tělo je tady, ale myšlenky se pohybují někdy úplně jinde. Aktivity, které jsem milovala, mě vůbec nelákají. Jediné, co bych dneska opravdu chtěla, je to všechno ustát a být. Říkám si v duchu a klidu, že sto snad a jednoduše zvládnu, ale jistá si teď opravdu nejsem vůbec ničím. Možná se ničím a měla bych se více starat o sebe sama, ale říkám si jak? Je to vůbec možné, když vyčerpání z běžného fungování dosahuje naprostého vrcholu? Ano, povzbudím se, uvěřím, že i toto všechno zase překonám a opět do běhu se dám!

 

Běhej a s něhou na sebe spoléhej... 

Odpojená

Schovat se hluboko v lese, jít, jít a jít. Nemuset myslet na nic jiného než na další krok, který je potřeba udělat. Nést si svou denní dávku jídla, pití a skromného oblečení na zádech. Být se svými myšlenkami spojená a hledat samu sebe. Ztracená, nenalezená a objevená v tichu duše bych si přála být. Nic nevnímat a přesně vědět, kde jsem a proč... Odpojit se od světa, který je šíleným zmatkem a já tu někde stojím, odhodlaná s tím něco udělat a neodhlodlám se k prvnímu kroku. Sama sobě kladu otázku, jak jít, když vím, že bych měla něco změnit, ale odhodlat se není tak snadné. Je to ta nejtěžší věc, kterou musím udělat a to je právě to nejhorší. Sbírám sílu a věřím, že brzy přijde moje chvíle...

 

Odpojit, se sebou se propojit! 

Světelná

Jako závan čistého vzduchu,

trocha malého vzruchu.

Celý den v jednom kole,

dívat se do širého pole.

 

Nechat se ovívat větrem,

jít stále za světlem.

Sledovat květiny, stromy,

poslouchat lesní tóny.

 

Tichem se nést,

rychle ve vznést.

Teplem se hýčkat,

do jara vyčkat.

 

Sledovat mraky,

pouštět v letu

i draky,

posbírat větvičky,

vrhnout se na

kytičky...

 

Volat na krtečka,

lákat jej z hnízdečka,

toulat se lesíkem,

jít se psíkem.

Den plný kouzel, kdo by se mu vzpouzel?

Pevná

Někdy se to zdá být věčnost, jindy je to jen kratičký okamžik. Den za dnem letí jako splašené a my se nestačíme divit, kolik různých okamžiků se nám prosmýkne mezi prsty. Ještě včera jsme stáli v jedné řadě na oběd ve školní jídelně a těšili jsme se na volný víkend. Dnes už jsme dospělí, vstáváme s pocitem neustálého koloběhu, který se nedá ničím zastavit. Dnešek je najednou předevčírem a zítřek se stává nedohledem. Lidé, které jsme znali se mění a s nimi i jistoty, které oni sami naplňovali. My sami se stáváme někým jiným, ač si to většinou nepřipouštíme... Všechno je jiné, všechno se mění a svět je místem, kde nic stálého nepostojí. Z toho se i těm nejodvážnějším musí roztočit hlava a tajit dech. I když možná budou tvrdit, že změna je život, každý potřebujeme pevný základ, na němž stojíme. Ať je jím malá plocha, nebo velký sál či náš vnitřní prostor duše. Je to prostor, který potřebujeme mít stálý, neměnný, abychom věděli, že zde vždy bude vše na stejném místě a tady bude vše v pořádku, ať se venku děje, co se děje. Každý po takovém místě toužíme, každý jej hledáme, každý jej máme, či tvoříme, nebo po něm toužíme...

 

Hledání bez strádání! 

Velkopáteční

Žádná překvapení, 

jen běžné snění.

Od stavení ke

stavení a život

není k zastavení.

 

Kroky a dny se

řítí stále dál,

jako by je dám

čert vpřed

sám hnal!

 

Od jara až do

podzimu,

nevynechá snad

ani paní zimu...

 

Šediny a vrásky

přibývají,

na těle se neduhy

ozývají.

 

A my už spolu

dobře víme,

že tohle nějak

nepřeskočíme.

 

Podzim věku

se přiblížil

a nám pomalu

ubývá našich

sil.

 

Ač se stále

snažíme,

už to

není tak

nevinné.

 

Každý rok

je jasně

znát, a my

se jdeme zase

se vším prát!

 

Sluníčko si

nabereme,

sílu do svalů

nalijeme.

 

A pak zase

vydržíme,

co to zase

musíme!

 

Za sluníčkem, za sluncem, jdeme s otevřeným srdcem... 

Beránková

Už nám to tu voní,

po dvorku se honí.

Ovečka i beránek,

přihopsali jak vánek.

 

Dneska sedí,

zítra hledí,

oni přeci už

to vědí.

 

Za dveřmi

jsou svátky

jara. 

Zima ať se

hezky stará.

 

Kam se půjde

uložit?

Co se bude 

během léta

dít?

My už se moc

těšíme,

jako vždycky

nad jiné.

 

Jak se budem

s beránkem,

proháněti

vánkem.

 

Hurá ven

a hurá v dál,

ať už můžeme

kouzlům jara,

léta, radostem

otevřít svůj 

vnitřní val.

 

Ať už máme radosti z pohybu venku a dalších možností!

Poznaná poznání...

Každý máme v rukou svůj vlastní osud. Někdo jej dokáže naplnit a jiný jen tak stojí. Dnes ještě více než jindy platí, že poznání je nejmocnějším nástrojem, kterým můžeme měnit svět kolem sebe i svůj vlastní život. Tvorbou znalostí, vědomostí a poznáním vzniká v mysli člověka prohlubuje prostor k trvalé snaze po hledání dalších cest a nových výsledků. Cesta poznání a její budování je trvalým procesem, který je spojen s každým, kdo se propojí s jeho podstatou. Jeho výsledky nám pak nikdo nemůže vzít a vědění se stává pevnou základnou k naplnění osobních příležitostí k seberealizaci. Je cestou svobody při váběru životní cesty, partnera, místa pro život, přináší pocit sebejistoty i jasné myšlení. Snad proto k němu směřuji s nadšením a ještě stále s pevným záměrem!

 

Poznání mě povznáší a štěstí do duše i mysli mi přináší...