Vyhlížecí

Určitě jste si už někdy položili otázku, co by bylo kdyby? Možná jste dokázali odpovědět a vidět věci v realitě, tak, jak skutečně jsou. Možná jste nevěděli, co by bylo, kdyby. Možná váháte, nebo si vůbec nepřipouštíte, že by ona skutečnost mohla nastat. Já osobně nad otázkami tohoto typu raději vůbec nepřemýšlím, protože by to byla jen marná cesta a snaha o zpochybnění určitých rozhodnutí, která stejně už nemohu vzít zpět. Proto se snažím dívat dopředu a vidět věci, které by nastat mohly. Předpokládám vývoj svého života a dávám prostor věcem, které přicházejí, aniž bychom je někdy plánovali. Žiju, jsem spokojená s tím, co mám a netoužím měnit svět. Stačí, že jsem, že mám, že dávám a užívám si toho, co je mi dáváno. Žiju v naději, že dny příští ukáží a já opět pochopím důležitost hloubky předpokladů a vnímavého odhadu. Budu věřit, že i teď to bude správné zaujetí postoje a nepovede k ničemu, co bych případně chtěla změnit!

Užívám si dnešek, vyhlížím zítřek...

Chvátavá

Nebojíme se svého strachu a čelíme překážkám v čase i prostoru. Obětujeme dostatek vlastní energie, abychom prošli život bez ztráty vlastní hodnoty. Jdeme za svým cílem, posloucháme vnitřní hlasy a sledujeme cesty, kterými jdeme. Kousek po kousku skládáme vlastní poznání do celku, který nacházíme v různých jednotlivostech života. Obdivujeme krásy přírody, milujeme neskutečnost světa v jeho naprosté skutečnosti. Bojujeme o své místo a vytváříme prostor pro všechno a všechny. Ztrácíme čas a holdujeme vědomí, že nic není důležité a přesto tak skutečně cenné. Žijeme ode zdi ke zdi, každý den vysíláme své prosby někam, kde je nás slyšet a kde slyšíme, co vše se děje. Necháváme věci plynout a plyneme tak, jak je nám milo a krásně. Jak to je? To víme a umíme vždycky říct. Teď ano a právě ne, zítra možná, dneska snad. A tak se touláme sem a tam, abychom pochytili nepochytitelnost světa, který plyne a čas s ním...

Nespěchej, trpělivost se sebou samým měj!

Zajdová

S hloupostí a prázdnou hlavou se jen velmi těžce pracuje. Tam, kde nic není, ani ty si nic nevezmeš a proto se netrap tím, co je vypuštěno z prázdných úst. Ničeho tím nedosáhneš a nikdy nemůžeš vyhrát. To, co je uschováno za krásným obličejem, vůbec nemusí být krásné. Možná to někdy platí, ale vesměs je realita úplně jiná. Za krásnou fasádou se skrývá zlobná duše, která potřebuje jen a jen šířit neskutečnou nechuť do svého okolí. Ty však stále zůstaň sám sebou, nenechej se strhnout do propadliště dějin. Výhra čeká jen na ty, kteří moudře ustoupí a ukáží svou převahu jinde. Kdo trpělivě čeká, toho trpělivost je nakonec odměněna. Získá to, co nečekal a objeví netušené možnosti.

Čekej a najdi, hledej a zajdi!

Skloubená

Všechno co potřebujeme máme. Nic nám nechybí, a přesto nejsme spokojení s během života. V čem je tenhle zvláštní nepokoj, který člověka provází životem? Proč, když dosáhneme jedné mety, už pomalu pokukujeme po druhé? Co nás nutí neustále se hnát dál? A přitom se stačí jen podívat kolem sebe. Nic není důležitějšího, než být s tím, kdo tě má rád. Nepotřebujeme tvou dokonalost, či veleúspěšnost, postačí mu jen kousíček tebe, tvůj úsměv, pohlazení, laskavé slovo, porozumění a vědomí, že jsi tady. Ostatní není důležité, protože jen spolu vytváříte to opravdu trvalé a skutečné, co život potřebuje. Sám je člověk silný, dva jsou víc. A pokud se jejich vzájemnost propojená do každičkého detailu, nic dalšího není potřeba...

Nespěchej, ruku svou mi dej!

Výzvová

Připravená a nachystaná čekám, až to dneska vypukne. Těším se, a zároveň pociťuji jisté obavy z toho, co mě čeká. Po mnoha dnech, strávených uzevřená ve společnosti mě známý lidí, se dnes dostávám tam, kde nikoho neznám. Jsem připravená čelit novým výzvám, ale netuším, kolik toho zvládnu. Přeci jen uzavřenost prostoru způsobil i jisté uzavření mé vnitřní síly. Snad se mi ji podaří rychle objevit a přivést opět k bouřlivému klokotání, obvyklé veselosti a plnost. Věřím, že brzy vyrazí opět na cestu k ostatním. Zatím to vypadá na slibný počátek, tak budu věřit, že i konec bude odpovídající představám. Byť si ještě chvíli počkám, než bude dnes konec, ale uteče to, ani nebudu vědět jak. Nakonec to dopadne jako vždycky, že se dočkám a budu litovat, že to tak rychle uteklo. Zase budu ve svém bezpečném přístavu a budu s důvěrou doufat ve dny příští...

Výzev se nebojíme, tělo, hlavu zapojíme!

Otálecí

Nač právě teď čekáte? Jste čekající, nebo spíše vyčkávající? Umíte čekat a kdy? Obecně se o lidech říká, že neradi čekají a chtějí si užít všechno hned, kdy je to možné. To se možná ukazuje právě v těchto dnech, kdy vysvitlo sluníčko a lidé už přestali čekat, až restrikce skončí. Vyrazili ven, prohánějí se na kolech, kolečkových bruslích, nebo se jen tak procházejí. Jak se zachováme my? Půjdeme také ven, nebo ještě zkusíme vydržet. Snaha je jedna věc a lákavost volného nadechnutí pak druhá. Vnitřní spor je jasný a nepomůže nikdo, než ty sám. Ty se musíš rozhodnout, zda to čekání stojí za to. Ty musíš být ten, kdo nakonec půjde cestou, kterou si zvolí. Není to nikdo jiný, než ty, kdo čeká, jde, mluví, skáče, plánuje, miluje, maluje, raduje se či dělá to, co se očekává...

Čekej a žij, ruce si myj!

Obvyklá

Dobrou otázkou mě dneska překvapily naše děti. Teto, jaké jsou tvoje stereotypy? A máš vůbec nějaké? Mamka říká, že ona žádné nemá a žije stále naplno... No nejprve jsem se zamyslela a následně odpověděla. Teď už jsem několik měsíců v zajetí pouze a jen samých stereotypů. Stále dělám ty stejné věci. Chodím stále stejnými trasami, uskutečňuju jen nezbytné cesty a můje místo je vždy stejné. Stojím tady, jsem zde, plním domácí úkoly, připravuji všechno, co musí v domácnosti být připraveno. To je můj stereotypní život, který nemá v tuto chvíli žádnou změnu na obzoru. Je to proto zvláštní, jak může někdo teď žít plnohodnotně a bez stereotypů? Asi si budu muset promluvit s mamkou dětí, jak to dělá, že žije. Já už skoro víc než rok jen hniju, hnípu a přežívám ze dne na den!

Obvykle je to obvyklé, že zpravidla to nemá pravidla...

Předepsaná

Mňam, to si dám. To si dneska určitě velmi pochutnám. Už teď se mi sbíhají sliny a nemůžu se dočkat, až se všichni sejdeme u jednoho stolu. Popovídáme si o průběhu dne, řekneme si, s čím jsme zápasili a proč, abychom se zase rozprchli ke svým online strojům. Ač netušíme, kdy se opět shledáme, víme, že rádi vyměníme pracovní stůl za ten jídelní. Nejen že si nasytíme žaludky, ale také posílíme tělo, které bude potřebovat ještě mnoho síly, aby zvládlo dlouhé online odpoledne. Možná, že jsou takoví, kterým tento způsob prožívání života nevadí. Mě se však zdá poněkud nešťastným. Už se těším vlastně jen na to jídlo! Dopřávám si dostatku a trápí mě nedostatky. Žiju uzavřená ve vlastní bublině jednoduchých a přitom tak složitých vztahů. Již nevnímám nic, co neprosí o mou pozornost a věnuji se jen tomu, co opravdu musím. Je to hrozivé, uvědomit si svou vlastní cestu zmaru. A přitom by stačilo málo... Rozletět se za světlem, za vůní přírody, za zvířátky do zoologické zahrady, za vysokým kopcem, za vším, co mám ráda a co mi chybí. Byť se ještě snažím vydržet, nevím, jak dlouho to ještě půjde. A co Vy, jak jste na tom?

Prý v tom nejsme sami, ať je to za námi!

Soužená

Existují stále věci, kterých se v životě bojíme. Jednou je to nemoc, jindy nedostatek financí. Pro někoho je to ztráta partnera, jistoty, lásky, bezpečí. Každý má své obavy, které si nese s sebou a každý má svůj recept, jak proti nim čelit. Kdyby bylo všechno jednoduché, nebylo by potřeba rádců a dobrých rad, které můžeme zaručeně dostat. Kdyby bylo všechno jasné, nebylo by potřeba cokoliv řešit a jasnost by byla naprosto ve všem. Ale tak jednoduché to věru není. Každý jsme jiný a všichni se chtějí prosadit. Dodat svůj díl zkušeností do života svého okolí. Proto se věci komplikují a nám nastávají chvíle strachu, obav a nekonečného přemýšlení, jak z toho všeho ven... Cesty jsou, jen je musíme umět najít. Jsou jednoduché a nakonec zjistíme, že nestálo za to, se tolik trápit.

Trápení, světa soužení, stejně nic na faktech nezmění!

Šířící

Děláte v životě něco jinak, než všichni ostatní? Máte něco naprosto specifického, čím se odlišujete od jiných? Kromě základních morfologických a psychologických znaků to mohou být i určité vlastní vzory, které jsme si vytvořili v průběhu života. Já sama mám jistou specifiku, spojenou s obecným poznáváním lidí. Přestože vím, že člověka předchází jistá pověst, a to může být dobrá i zlá, snažím se na každého človíčka, který projde mým životem, nazírat jako na osobnost, ve které se skrývá něco dobrého. I v tom nejposlednějším zločinci a rabiátovi se určitě najde maličký kousek dobroty srdce. Zlo je totiž spojeno většinou s tím, co my sami uděláme a jak jím ovlivňujeme svět okolo nás. Nikdo se nenarodí do života zlý, každý maličký tvoreček vchází na svět s čistou duší. A jsme to právě my, kteří již obýváme tento svět, kdo onoho tvorečka vedeme, tvoříme a formujeme. A to jak svou vlastní dobrotou, tak i jistým druhem špatností. Snad proto je potřeba ve vlastním srdci si vždy sáhnout až na dno a říct, jak moc jsem já sám původcem zla i dobra u druhého. Jak já sám jsem jej formoval a co jsem mu vlastně dal... Jen tak mohu soudit, měřit a vážit jiného, když dokáži spravedlivě posoudit svůj vlastní přínos.

Vysílej do světa to co chceš, aby ti svět vráti zpět...

Tvářící

S bláznivou náladou a vyrovnaným úsměvem na rtu, se vstává mnohem lépe. Člověk se cítí krásně na těle i na duši. Neřeší, co jej čeká, až vyrazí na další dlouhý den. Ví, že pohodové nastavení je vhodným programem volné soboty i neděle. Přestože ho čekají určité povinnosti, nejsou to žádné velké kroky, které by zaplnily všechny okamžiky dne. A tak zbude ještě dostatek volného času na čtení, procházení, malovaní, či jiné krásné zábavy, které máme rádi. A tak by to zřejmě mělo být. Neměli bychom se stále jen honit za dalším snem a dalším programem. Vždyť stejně dosáhneme až na vrchol a pak? Je mnohem lepší rozložit si věci do poměrných malých kousků, které nám dělají postupnou radost. A malá radost denně, je jako kapička vláhy v poušti. Zavodní, rozkvete a příjemně provoní. Tak to je i s naším úsměvem, výtečným naladěním a krásným víkendovým dnem.

Spi na mém polštáři, úsměv měj na tváři...

Nevyznatelná

Co nás nejvíc drtí?

Co milujeme k smrti? 

 

Co musíme říct a proč? 

Co baští v lese červotoč? 

 

Jak se dnes máme a co nás čeká? 

Jaká bude cesta do daleka? 

 

Přijdou dnes všichni do práce? 

Bude dnes zase legrace? 

 

Jak se mám soustředit na žití? 

Když covid už není k přežití?

 

Jaké jsou ještě vyhlídky?

Když nejsou žádné nabídky?

Co můžeme ještě udělat?

Aby zase jeden měl druhého rád?

Kdo mi mé otázky zodpoví?

Snad někdo zkušený, kdo to ví?

Který je měsíc napoví?

Že všichni jsou na tom, jako my!

Otázka sem, otázka tam, už se v tom sama nevyznám...

Rozpoložená

Ještě malou chvíli,

energie sílí.

Ještě drobnou chviličku,

už to máme v malíčku.

 

Dneska trošku odpočinku,

zítra zvednu velkou činku.

Nohy ruce posílíme,

dobrotou se posilníme.

 

A pak s dobrou náladou,

vyrazíme za zábavou.

K televizi, k počítači,

nebo tablet dáš si radši?

 

Už to ani vidět nechcem, 

raději si knihu vezmem,

raději si povídat,

netopýra zašívat.

 

Přitulit se,

pomazlit,

takhle by to

mělo být!

 

Odpočívej, usínej, hlavu v klidu vždycky měj...

 

Uvažovací

 Každý z nás by v současné chvíli potřeboval nějakou formu terapie. Všichni už netrpělivě očekávají otevření a uvolnění pravidel, která jsou jasně nastavena. Snad každý se těší na něco, co jej čeká a co jej bude těšit. Asi všichni se pak těšíme na skutečnost, že se vrátíme. Já si ovšem kladu otázku, kam? Bude naše realita stejná? Budeme schopni navázat tam, kde jsem skončili? Budeme schopni naplnit chybějící díru po roce obyčejného lidského života? Nepovede onen návrat k ještě většímu rozčarování v našich životech? Těžko říct, co bude a hlavně, kdy to bude. Můžeme se domnívat, můžeme očekávat, ale realita bude zřejmě zcela jiná. Bude realitou, která přijde, aniž budeme cokoliv předvídat. Bude reálně s námi a náš úkol je jasný. Jít vpřed, neohlížet se, nereptat a tvořit, cestovat, poznávat, plánovat, prostě žít...

Uvažuj a pevně na svých nohách stůj!

Veletočová

Nějak nám to nejde. 

Copak na tom sejde?

 

Odmítáme, 

přemítáme, 

někde něco

namítáme.

 

Zítra bude,

zase všude,

sníh a vítr,

sněžný skútr.

 

Čaj a káva,

dojná kráva,

velký pes,

není dnes.

Horská chata,

cukrová vata,

koloteče,

veletoče...

Kam to míříš, světe náš?

 

Zakročená

Zdá se, že poslední měsíce nikomu nepřidaly. Inteligentní muži a ženy se stávají malichernými, řeší své spory před očima všech a je jim celkem jedno, co si kdo pomyslí. Ještě před necelým rokem byli k sobě titíž muži a tytéž ženy vstřícní. Řešili problémy s nadhledem a velkou rezervou. Dnes je však všechno jinak. Koronavir ubral lidem na snášenlivosti, schopnosti domluvit se a respektovat nějaká pravidla, která jsou s tím spojená. Muži i ženy už jsou plni všech příkazů, zákazů, doporučení, instrukcí, testů a očkování, které ovšem nikam nevedou. Všichni očekávají, že konečně bude rozhodnuto, co bude dál, ale nikde žádné pořádné konečné slovo. Jen ta ostrá létají vzduchem, aby zapálila všechno a všechny. A já si říkám, proč jsme vtahováni do cizích nevyřešených sporů? Proč máme být arbitry tam, kde nikdo neočekává náš názor? Proč se snažit řešit spory, které vyvěrají z emocí? Asi proto, že spolu chceme žít, chceme být opět rovnocennými partnery a kolegy, kteří si rozumí, umí naslouchat a dokáží vyřešit všechny problémy s nadhledem a respektem ke každé lidské osobě!

Neptej se proč, raději zakroč...

Uletělá

Ztichlé město,

kynuté těsto,

život je přesto

jedno velké pesto.

Jídlo a potrava,

té se nám dostává,

duše však skomírá,

v citech je tu díra.

Neznalost výsledků,

odhady následků.

Všechno je ve hvězdách,

na rukou jen stín a prach.

 

Kampak se vrtneme?

Co si pak počneme?

Zítra zas budem žít,

jako by byl klid.

 

Ten se však schovává,

jako hvězdička prchavá,

tak jako svítání,

dnes už není k mání.

 

Musíme vydržet,

touhy své zadržet,

přání svá oddálit,

až bude zase líp!

 

Přání se vyplatí, až nemoc uletí...

Málokdy...

S úsměvem na rtu vstáváme do víkendového dne. Děláme si plány a těšíme se na volné dva dny. Dokud máme sny a jsme schopni plánovat, ještě se to dá přežít. Jakmile ovšem ztratíme zájem o cokoliv kolem nás a začneme si jen stýskat, je to cesta do pekel. Cesta, kterou se zatím nechceme dát a pevně věříme, že se opět všechen náš život vrátí do pevných kolejí a my zase budeme sami svého štěstí strůjci. Teď se jen tak snažíme řídit v našich životech, co se řídit dá a ostatní necháváme. Podřizujeme se pravidlům, příkazům, nařízením a zákazům, v domnění, že za pár chvil zase bude fajn. Věříme, věříme v lepší dny a zítřky, které zase budou vonět po dálkách, neznámu a objevných cestách. Po vysokohorském vzduchu, dlouhých túrách, volnosti pohybu a přírodě, která nám tak chybí. A co teprve zvířátka?! Takže je na co se těšit, dneska jedeme dál a zítra, zítra už zase bude líp...

Věřím a doufám, málokdy zoufám!

Zápalová

Adaptace bez legrace,

to je inu pěkná práce.

Od ruky se věci kulí,

až se mraky venku culí.

Copak je to dobrá zpráva,

že se venku honí kráva?

Copak je to vhodný dotaz,

kdepak bydlí ten pak Kotas?

 

Asi v tomto naladění,

pátek jde od kuropění.

Do večera už nám zbývá,

jen malá kůrky skýva.

 

Zakousnem se,

zasmějem,

konzultaci

zapomenem...

 

Zítra s větším odstupem,

půjde nám to s kalupem.

Půjde nám to od packy,

nedostanem žádné facky.

 

Možná něco opravíme,

pak to všechno upravíme,

snad se konec přiblížuje,

závěr práce dominuje.

Snad to všechno dokončím,

do závěru dofrčím!

S vervou, klidem, rozvahou, dojdu až za svou slávou...

Rozzářená

Nestojí to nic a přitom je to tak cenné. Stačí k tomu málo a člověk může udělat radost druhému člověku. Byť to v poslední době nevidíme, předpokládáme, že tam někde ukrytý pod rouškou stále je - úsměv. Rozzářený od ucha k uchu, s lechtáním v břiše a svalovým napětím, kdy se nedokážete nadechnout. Ryčíte smíchy, prohýbáte se v zádech, lapáte po dechu a slzy tečou proudem. Ano, i v tom je léčívá moc smíchu. Smát se, řehtat se a usmívat, to je cesta, jak některé věci zlehčit a nevpouštět do vlastního vědomí. Je to cesta, jak se z věcí nezbláznit a přitom normálně fungovat, když nic nefunguje. Je to nástroj, který máme všichni, ale málokdy jej plně využíváme. Přitom nám úsměv sluší, odhaluje naše vnitřní já, v celé jeho radosti, čistotě a kráse. Snad proto se usmívejme, i když to není vidět. Naše duše to vnímá a raduje se s námi...

S úsměvem na tváři, tělo se rozzáří!

Bychová

Každý už toho kolem má dost. Všichni mají pocit, že pracují více, než je zdrávo. Studenti, učitelé, lékaři, sestry, sociální pracovníci i další profese už nemohou vydržet více. A přesto se každým dnem ukazuje, že stále je kam jít. Já se ptám, za jakou cenu? Jakou ukrutnou daň platíme dnes za svou budoucnost? Jaké budou následky prožitých dnů, týdnů a měsíců v karanténách, izolacích, v plném pracovním tempu, kdy umírají desítky, ba stovky lidí denně! Je až děsivé, jak hluboce klesáme a za jak dramatických podmínek se snažíme žít. A kolem nás proudí davy lidí bez roušek a respirátorů, občerstvují, sdružují se a navozují si pocit něčeho, co rozhodně není a nemůže být. Doby, kdy viry byly daleko a problémy hluboko ukryté. Ty se teď ukazují na přímém světle a dokazují, jak nejsme schopni držet se základních pravidel, příkazů a zákazů. Možná se říkate proč? Ale až později zjistíte, že bycha nedohoníte... 

Kdybych byl býval, nebyl bych mýval!

Panovačná

Písničky znějí,

zvony zvoní

a mě na večer

čas zase honí...

Probuď se rychle,

jednej a piš,

nebo Tě zítra,

sežere myš!

Myška a myšáček,

mají zas čumáček,

ten se tam dostane,

Tebe se zastane...

Neboj se a běž,

zítra bude též,

práce a radosti,

krásy a drobnosti.

Dívej se a plánuj, nebo jen panuj!

Nájemní

Tak už zase od rána v plném tempu a nasazení. V noci nezamhouřím oka a přemýšlím, jak to všechno zase půjde a hlavně, jak to zvládnu. Nemůžu se samým strachem dočkat rána a pak zpoceně vyskočím z postele. Chvátám, chvátám, abych stihla všechno, co stihnout musím a vydržím všechno, co je přede mě stavěno. Úsměvy malých, velkých, dospělých i dětí. V tomhle to je zajímavé a zítra bude ještě zajímavější. Dnešek uteče, dostane se do druhé poloviny a já vím, že ještě není práci konec. Ještě musím vyžehlit, uvařit na další den, zrehabilitovat ruku, nachystat úkoly pro zítřejší výuku, dokončit anotaci a literaturu závěrečné práce, dohledat literaturu ke kazuistice a diagnostice, doplnit termín další výuky, potvrdit emaily a napsat základní požadavky... No věřte, že tohle je i na jednoho človíčka až moc! Takže raději dnes už nic a pa zase zítra!

Velký zájem, máš na nájem...

Rovinová

První poslové jara se pomalu snaží vystrčit své růžky ze země. Vítr sice stále fičí a zima se nechce vzdát své vlády. Ale my už stejně tušíme, že jaro už je tu. A s ním první sněženky a konvalinky, pomalu rozkvétající vrby, postupně rašící a zelenající se pole všude kolem nás. Jaro a sním i postupné oteplování, sluníčko, čerstvý a voňavý vzduch, plný příslibů a očekávání. Sami nevíme, co nás čeká za příštím rohem, ale předpokládáme, že jaro bude zlomem. Že se vyčasí, že přijdou první teplé dny, že příroda opět ukáže svou barevnou, vonící a vlahou tvář, že se naše životy dostanou opět do formy a že normalita se stane normou. Těšíme se na prodlužující se dny, pohyb v přírodě, práci na zahradě a cestování tam i zpět. Plány jsou jasné, příroda to vidí stejně, teď jen hurá na to!

Jasně a narovinu, jaro má dnes krásnou novinu...

Úmyslová

Tak nám to zase utíká. Ani nevíme jak a první den víkendu je pryč. Ráno sluníčko vypadalo, že se sotva vykulilo z  pelíšku a teď už pomalu chystá spát. Jak jsme jej prožili, to víme jen my sami. Co jsme dělali a proč, to snad také tušíme. Zda jsme měli dostatek času na nasbírání potřebné energie, to víme. Co však zůstává záhadou, jak to rychle všechno letí. Sotva se ráno otočíme na druhý bok, už je tady poledne. A než se nadějeme, musíme jít spát. A tak stále dokolečka dokola. Jako bychom byli v jednom dni a najednou poskočíme o celý další den. Nezoufejme, zítra je také volný den. Možná postačí naordinovat si klid, informační detox a pohodu u knihy. To nám nejen zvedne náladu, ale také dodá tolik potřebnou energii pro nadcházející dny. Ty jistě budou výživné a plné toho, co tu zatím bylo i dlouho nebylo... Plán je tedy jasný a zítřejší den před námi. Co víc si přát?

S jasným úmyslem, za krásným nesmyslem...

Zahloubaná

Také si ve svém životě stále kladete otázky? Přemýšlíte a neustále jste ponořeni do myšlení o skutečnosti i neskutečnosti světa? Pak jistě víte, jak moc dokáže člověka potrápit právě ono přemýšlení. Do detailů prokreslené skutečnosti, filozofické uvažování nad obyčejným lidským životem a pohled na všechno přes perspektivu vlastního já. Myslet, nacházet, probouzet, uskutečňovat, pracovat, přecházet, cvičit a vypozorovat. Běžná součást života každého hloubavého a hloubajícího jedince. Navenek nepoznáte, čím se právě zabývá, ale určitě je v něčem ponořen a zahloubán. Tak jako každý, který se o něco zajímá, něčím se nadchne a něco provozuje. Pro hloubavce je hloubání sport, denní aktivita i součást běžného života, bez kterého by byli ochuzeni o pravou součást svého já. Proto nechejme hloubavé myslet, chytré mluvit, vtipné rozveselovat a ostatní už půjde samo!

Myšlení vyžaduje otevřenou mysl, upřímné srdce a pravidelné cvičení...

Snování

Celý život po něčem toužíme a hledáme důvody, pro uskutečnění svého snu. Toužíme po dlouhé exotické dovolené, zajímavém zážitku pod vysokohorskými masivy, zakoupení chlupatého domácího mazlíčka, rockovém koncertu či baletu Národního divadla. Ať už jsou naše touhy jakékoliv, vždycky nás ovlivňují a kolem sebe vidíme ukázky toho, co vidět potřebujeme. Podívej, u sousedů si koupili nového psa. Kamarádka byla s manželem na Maledivách. Kolega se vrátil z úžasného treku v Nepálu. Hele a co s tím provedem my? Kam, kam si vyrazíme? Už můžu balit batoh? Nebo ještě není ten správný čas na to vyrazit. Inu, toužíme a čím více jsme uzavřeni, tím více toužíme po vzdálených destinacích, po bezcílném toulání se voňavou krajinou, po chlupatých kamarádech, které nám vzala nemoc, po všem, co kdysy byl náš život. Jistě se nebojíme, že bychom se opět nevrátili do původního stavu. Ovšem čas je to, co neumíme odhadnout, nebo přesně určit. Proto zůstáváme v rovinách touhy, snění a plánování všeho, co podnikeme, co zažijeme a kam se podíváme. Vždyť snít je také krásné a s vědomím toho, že se časem sny naplní, je to ještě krásnější!

V mládí žijme sněním a naplněním, abychom ve stáří mohli vzpomínat...

Všímavostní

Rádi bychom fungovali v běžném režimu, ten ovšem není zatím možný. A tak přežíváme ze dne na den a snažíme se ze všeho nezbláznit. Čteme chytré knihy, dopřáváme si malých drobností, užíváme se vzájemného sdílení a věříme, že se brzy přehoupneme do stavu normálu. Když pak začneme přemýšlet, co to vlastně normál, resp. normálnost je, zjistíme, že ji neumíme popsat. Co ještě patří do normality našeho života a co už je výjimečné? Víme, kam zařadit každodennost a jak si s ní poradit? Umíme se soustředit na krásu života? Věříme, že život je krásný takový, jaký je? Odpověď zní ano i ne. Někdy přesně víme, co je krásou a radostí, jindy váháme. Vstupujeme i vystupujeme, kráčíme i vláčíme, uskutečňujeme i přežíváme. V tom je síla běžnosti a krása pochopení, že život je krásný. Je nuné si plně užít okamžik, kdy si to skutečně a plně uvědomíme. Kdy pochopíme, chápeme a bděle prožíváme každou milisekundu toho, čeho jsme právě součástí. 

S všímavostí proti neduhům a zlosti!

Jistá

Jsou chvíle, kdy přesně víme, kde je naše místo a co se od nás očekává. Opačnou stranou jsou situace, kdy naprosto netušíme, kam patříme, co máme očekávat sami od sebe a jak správně reagovat na podněty z okolí. Nikdy předtím jsme se nedostali do stavu, jako je tento. Netušíme, co přesně děláme, ale tváříme se, jakoby všechno bylo naprosto normální a předem dané. Nicméně uvnitř moc dobře cítíme, že takový život je nám naprosto cizí. Neumíme žít ve smyslu nějak bylo, nějak bude. Potřebujeme určité opěrné body i v nejistých dobách. Musíme mít nějaké cíle, kterých chceme dosáhnout, abychom se dokázali pohnout vpřed. Snad proto si každý hledáme v této nejisté době svá privátní kotviště a přístavy bezpečí, lásky, porozumění a spokojenosti. Snad proto se ukrýváme před světem, kde se cítíme vykořeněni. Snad proto s nevolí sledujeme vše, co se děje kolem. Čekáme, vyhlížíme a věříme, že se opět dostaneme do příjemnějších časů. Pro každého z nás, pro všechny kteří to potřebují, ale i pro ty, kteří zatím netuší...

Mít pevná místa, je být si vždy jistá!

Frakturová

Mnohé skutečnosti dokáží předčít i zdravý rozum v nás. Že jsme spadli nevadí, když to rozhýbáme, tak tomu přeci nic není. Obrovská modřina je jen důkazem velké naraženiny. Jinak to přeci nic jiného neznamená. A tak vesele jedeme dál, protahujeme ruku, procvičujeme ji. Ona potvůrka bolí, ale tak to má být. Velký pád, velká bolest, nic jiného v tom nehledej, vždyť jsi velká holka. Ale co kdyby? Malý hlodáček hlodá a nabádá, aby se přeci jen ruka ukázala lékařům, kteří tomu rozumí. Nic stále nenasvědčuje tomu, že by mělo být něco v nepořádku. Výprava do nemocnice je jen pro utišení našeptávače, aby už dal konečně pokoj. Uf, raději pryč odsud, všude samý vir, bacil a jiné breberky. Tak uděláme rentgen, pozitivně se s panem doktorem na sebe usmějeme. A jaké je moje překvapení, když zjistím, že ruka je zlomená. Pan doktor na mě chrlí jednu informaci za druhou, zkouší, prohmátává, já syčím jako had, protože to fakt bolí. No a na smínku vidím, že ťapka si zlomila hlavičku kosti vřetenní. Po těch třech týdnech už sádru nedostanu, ale rovnou šupaj na rehabilitaci. No to zase bude jízda... Od teď už nikdy žádné běžky, protože nám mamlasíkům se to nevyplácí.

Fraktura capitis radii, už abych byla v Indii!