Opuchlá

Celkem jistě mě vždy ze židle nadzvednou řeči opuchlých nití o hubnutí a jeho účincích na psychiku člověka. To pak většinou přemýšlím, jestli právě ony dívenky nemají problém, způsobený právě hubnutím. Jak jinak si lze totiž vysvětlit fakt, že sotva čtyřicet kil vážící slečna si nemůže dát nic k snědku, protože je tlustá! Nebo proč je dneska první záležitostí řešit váhu, míru a jak člověk vypadá? Je něčím méně člověkeme ten, kdo nemá míry modelky? Musíme mít všichni krásná těla a vypracované svaly? Není přeci jen lepší mít nějaké to kilo navíc, cítit se se sebou dobře a neřešit zbytečnosti? Odpovědí bude zřejmě na tisíce a každá bude mít svou váhu. Já jsem ovšem přesvědčená, že současný kult krásy, modelek a vychrtlých postav vede k povrchnosti a hodnocení člověka z pozice těla. A já se ptám, kde nám zůstal rozum?

Opuchlá a šťastná je hvězda moje jasná!

Geniální

Dětské tvůrčí nadání, genialita a zároveň jednoduchost řešení závažných problémů světa dospělých, mě nikdy nepřestane udivovat. S jakou lehkostí se rodí  nápady na zlepšení, co všechno dokáží zjednodušit a bez mrknutí oka použít. Je až k nevíře, jak by se svět zjednodušil, kdyby jej ovládly děti, nezatížené společenskými, kulturními či pracovními konvencemi. Místo tak fádní a přesto krásné, barevné, veselé i inspirující. Modré, zelené, růžové a puntíkované, kde vládnou dobré víly, rozhodují rozumní králové a dobro vždy zvítězí nad špatností. Ale v tom ona genialita dítěte nespočívá. Rozhodně je spojena s bláhovou nevědomostí, vírou v upřímnou snahu, že každý tvor tohoto světa je s ním spojeno neviditelným vláknem, tak jako dítě. Jen dítě dokáže pohladit a uzdravit nemocnou duši, chmury na tváři či nervozitu okolí. A proto bychom měli dětem naslouchat, být připraveni k podpoře jejich ducha i nadání vidět v lidech to lepší. I my dospělí pak budeme nahlížet své životy z té klidnější strany a ledacos oželíme, jen abychom nezklamali důvěru v nás kladenou.

Vidět věci tak jak jsou, souvisí s genialitou...

Vyvíjení

Velké oči unavené,
dopředu tu cosi žene.
Vidět už dost musely,
přesto mají mezery.

Sledovaly, viděly,
hlavou přesto věděly,
že to co je důležité,
zůstává vždy uvnitř skryté.

Proto chápou změny směru,
mají v sebe svou důvěru,
berou věci s nadhledem,
důležitým přehledem.

Zítra vše se jinak jeví,
to co dnes se na mě šklebí.
Proto nechme leccos spát,
zítra to už budem brát.

Budem opět plánovat,
na týmy si spolu hrát.
Budem vidět rozvoje,
u každičkého postoje.

Ten se totiž nezastaví,
kažou věc si přenastaví.
A tak stále jenom dál,
s vývojem si velký král!

Pamatujme na kořeny,
byť ty pohledy nám změní,
nazapřeme souvislosti,
i když nechceme jít do zlostí.
Přejeme si jediné,
ať to všechno pomine.

Z ničeho je věc, já jsem jezevec...

Smíchem ověšená...

Od rána se ženu dnem jako rozjetý vlak. Každou chvíli jsem jinde a pořád je kolem mě vzruch, halas a řada hlasů. Ani polední pauza nedokáže přinést chvilkové zklidnění. Jakoby se dnešním dnem řítil uragán, procházel svým okolím a směřoval tam, odkud vyšel. Všechno se kolem míhá, slunce, mraky, slova, písmena i jazyky. Pomalu se uzavírá den, kdy energie pryští z každého koutku mé duše. Ještě chvilinku, nastartovat se a běžet, s větrem o závod. Tady upustit kousíček myšlenky, tady podat pomocnou ruku a za chvíli už být opět v prachu cest. Kam vedou a proč se jimi ženu? Sama netuším, snad jen hledám to, co nikdy nikdo neviděl a nacházím to, co každý najít chce. Trochu pověstného klidu duše, který je tak zřejmý a přesto tak prchavý. I já tedy nechávám planout svíci a vyrážím dál. I tam je někdo, kdo o mě stojí a rád by se se mnou i smál...

Se smíchem jsi vždy milým čenichem!

Radovací

Odpočinek mě nemine, až všechna práce pomine. Dneska v plném nasazení, se úkoly v hotové mění. Každý koutek plný prachu, skončí dneska v poli hrachu. Věčné plané láteření, ve skříních se nic nezmění. Proto vezmi prachovku, zahrajem si na schovku. Zahrajem si na honěnou, špína nemá dovolenou. My jsme přeci v plné zbroji, čistotou se rány hojí. Práce nám jde od ruky, večer nese záruky. Že se všechno jenom leskne, neděle přec nejsou teskné. Na nudu vždy pomůže, když se člověk přemůže, když si zvolí klidné plány, ať už děti, tátové, či mámy. Nejen že jsou pospolu, ještě mají kofolu. K tomu čistě, útulně, doma žijem kulturně! Jen tak prožijeme krásné dny, které proměňujem ve sny. O kráse i lenošení, vždyť na tom přec nic není...

Lenošit i pracovat, hrát si, smát se, radovat!

Odskakovací

S úsměvem na tváři a dobrou náladou si krásně jdou poslední dny našich prázdnin. Ač se neúprostně blíží začátek školních povinností, my se stále držíme letní pohody a klidu. Od rána pracujeme na tom, abychom se měli lépe a žili v krásném prostředí. Vyměňujeme staré za nové, prokládáme jedno druhým a v době oběda je vše, jako v klícce. Každý je spokojený a výhled do druhé půlky dne napovídá, že i odpoledne bude zábavné. Snad jen trochu více unavené, ale to nevadí. Když je příjemně na duši, trocha tělesné únavy rozhodně nevadí. Je to jako vždycky když víme, že změna se odrazí v našem vnímání, které pookřeje a získá novou energii. A v tomto dochu je i dnešní den, plný vzruchů, lomozu a předělávek, které promění náš den v lepší žití...

S rychlým životem, nejsi robotem!

Nitková

Týden utekl jako voda a my se pomalu vracíme domů. V hlavě už se opět perou úkoly a staví se do fronty, aby žádný nezůstal nevyplněn. A já si v tichu duše říkám, že je jedno, v jakém pořadí se uskuteční. Přijdou, budou a mě nezbude nic jiného, než se s ještě větším úsilím pustit, do jejich plnění. Ať už to bude jídlo, nákup, pračka, vybavení, vyžehlení, či úklid, všechno to tady čeká na mě. A ještě něco, tedy přesněji někdo čeká! Ten jehož srdce jsem si získala už před tolika lety a na něhož se těším, jako bych jej neviděla roky. A přitom to byl jen týden! Intenzivní, plný dětských hlasů, švitoření a hladových žaludků. Přesto bez dalšího dospěláka, se kterým je možné pronést slovo a podělit se o radosti i starosti. Právě v takovýchto chvílích si pak uvědomíme, jak moc potřebujeme své protějšky, jak moc je máme rádi a v čem na ně vždycky spoleháme. Takže už vím, co udělám jako první věc. Pronesu jedno velké děkuji a jsem ráda, že Tě mám...

Určení priorit je dobrého života dlouhá nit!

Předposlední

Pomalu se přibližuje den, kdy se znovu vrátíme ke školnímu rytmu. Brzy vstávat, dostatečně se učit, pospíchat do kroužků a v pátky unikat do klidu chataření. Ani nechci pomyslet na další kolotoč školního roku, který mě čeká. Nejraději bych se znovu vrátila na začátek prázdnin, ovšem to nelze zařídit. Září se blíží a s ním i naše každodenní kroky tam i zpět. Sice vnitřně doufám, že i pro mě přijde změna, ale zatím se nic koudného nejeví. Bylo by moc fajn začít nový školní rok s novým nábojem a energií. Po letech strávených tam, kde už všechno znám, by bylo fajn zažívat opět pocity překvapení, nových úkolů a výzev, včetně nefalšované radosti z dobře vykonaného. V tuchle chvíli to ovšem vypadá na stejný koloběh rutiny, která ubíjí a bere energii. Naděje uvnitř je! Nejsem zatím na konci, tak uvidíme, co přijde dál. A buď začneme postaru či s novým proudem...

Jenště není konec, já už slyším zvonec!

Rejvízská

Dnes už se nám nestýská,
byla opět Rejvízská.
Kačeny se mechem honí,
sluncem, lesem, všechno voní.

Chladné ráno, vlahý den
a my šlapem tam i sem.
Bahno to nám nevadí,
k šlapání nás naladí.

Na Paloučku chvíli spočnem,
s vodou, řízkem, co si počnem?
Všechno krásně vyjíme,
pak se domů plazíme...

Únava a dobré bydlo,
nezmůže nás ani šídlo,
doma rychle náboje,
ryzíři jdou do zbroje.

A tak stále do večeře,
procházíme kolem keře,
pak že padnout únavou,
není dobrou zábavou?!

Klidný večer, tichá blata,
za dneškem se choulí vrata.
S dobrým pocitem a náladou,
půjdem za noční záhadou.

Mech, pech, plech, pytel plný blech...

Plánovací

Počasí je proti nám, sluníčko se schovává za mraky a každou chvíli to vypadá na déšť. A my se zatím rozhodujeme, co dneska podnikneme. Bez ohledu na počasí, určitě vyrazíme ven. Deštníky máme, dobrou náladu také tak proč se stresovat? Však den bude utíkat i bez našeho přičinění, takže proč si lámat hlavu? Život je přeci jen tím, co neovlivníme a počasí patří k těm okolnostem, které tu jsou a my se s tím musíme smířit... Proto dáme hlavy dohromady, podpoříme společné zážitky a vyrazíme. Příroda čeká, zážitky taky, tak pojďme ven, ať je společně prožijem.

Plány jsou fajn, i když jsou proti nám...

Pistolnická

Ticho jako v kostele,
možná se něco semele.
Náboje létají rychle vzduchem,
okolí zurčí radostným ruchem.

Zápalem ze hry zmámená,
co tohle všechno znamená?
Chata je plná života, smíchu,
tohleto má daleko k tichu!

Přesto jsem plná života,
když okolí jenom klokotá,
když kluci se honí zahradou,
dny plynou s dobrou náladou.

Prázdniny pomalu kulí se,
sluníčko za mraky choulí se,
teploty zvolna klesají,
podzimní chmury už koukají.

Škola se už blíží,
kluci na mě vzhlíží.
Tento týden, ten je náš,
plný her a co si dáš...

S náboji jdi vpřed, zvedn se teď hned!

Nedělaná

Stojíš mi za zády,
nemám to ráda,
i když Tě beru,
jako kamaráda.

Koukáš mi pod ruce
a ty se klepou,
někam se slova má
stále dál pletou...

Vydržíš v klidu stát,
i kdybys neměl rád,
i kdybys mnoho chtěl,
jsme zajatci našich těl!

Přemohu slova svá,
tak drsně palčivá,
budu zde v tichu stát,
v duchu se sobě smát.

O co jde pánové?
Vždyť to přec není nové,
k obědu patří to,
že jsi moje zlato...

Trpělivou neděli, i když nám nadělí!

Neškodná

Jsou v životě chvíle, které si s radostí užíváme, nesledujeme čas a hodiny se nám zdají jako minuty. Ale známe i takové momenty, kdy nechceme otevřít oči a vnímat realitu kolem nás. Ať už se jedná o chvíle tragické, tragikomické či veselé, jsou to právě ony vteřiny, kdy se projeví naše lidskost. V rozumném uvažování i citovém pohnutí, spojeném se situací. Voláme o pomoc, nastavujeme ruku či radíme, jak na to. Většinou nepřemýšlíme nad důsledky svých kroků a děláme vše, co se od naší člověčiny očekává. A záhy zjišťujeme, že zdaleka ne všichni dělají totéž. Někdo si drží zdvořilý odstup od situace, jiný lhostejně projde kolem a s nezájmem otočí hlavu jinam. Nejhorší jsou ti, kteří se zastaví jen proto, aby jim neunikla zajímavá situace, o které budou moci vyprávět, komentovat a stonásobně dedukovat... Jistě sami víme, která strana mince je ta naše. Jak se postavíme k situacím a skutečnostem, které prožíváme a jež se staly naší součástí. Ať už zvolíme kteroukoliv ze stran, mějme na paměti slova klasika. Jestliže nepomáháš, alespoň neškoď!

Ruku v ruce k poznání, že život je o pomáhání...

Pohlazená

Od narození je známe, jsme na ně odkázáni a díky nim zakoušíme pocity blízkosti i radosti. Doteky jsou právě tím, co nás doprovází od příchodu na tento svět, až po smrt. Podle lékařů pozitivně podporují rozvoj imunitního systému a jsou tím nejpodstatnějším pro vytváření vazeb i vlastního pocitu bezpečí. Jsou to právě doteky, díky nimž můžeme vyjádřit milou blízkost, zklidnit se i otevřít se dalším dotekům. Často je to právě dotek, který zprostředkovává sblížení mezi lidmi. Už jen náhodný dotek paže navozuje u blízkých osob pocit důvěry a s jeho stoupající intenzitou může být základem vztahu. Při hlubším zamyšlení zjístíme, že právě dotek je spojnicí mezi vlastním tělem, duší a druhými osobami. Dotýká-li se mě někdo, žiji, a také cítím, že žiji. Pokud necítím žádný dotek, můj život mi uniká a já jej přestávám vnímat. Dotek je tedy projevem pozornosti, bez něhož člověk strádá duševně i tělesně, usychá a hrozí mu, že uvadne. Čím méně doteků člověk zakouší, tím více se odcizuje nejen sám sobě, ale nakonec i světu. Většinou se cítí odmítnutý, aniž by znal příčinu. Protože ten, koho se již nic a nikdo nedotýká umírá v osamění, velmi dlouho před svou smrtí... City projevené doteky jsou totiž kořením života, bez nichž by všecho ve světě bylo fádní. Nic by se nás nedotýkalo a nikdo by nám nebyl blízký. Právě city jsou mluvou naší lidské duše, vyjadřované mimikou, gesty a chováním. Ony formulují naše vztahy po celý náš život a způsobují, že jsme si blízcí či vzdálení...

Pohlazení všechno změní!

Vysvitnutá

Každý den je stejný a přesto jiný. Každý den je velkou výzvou i stálým souběhem známých jednotlivostí. Každý okamžik života je prožitkem a dychtivou snahou po získání poznání. Žití je spojeno s pohybem vpřed, ačkoli správné pochopení jeho jednotlivých částí přichází jedině pozpátku. Až v dospělosti pochopíme snahu rodičů usměrnit naše dětské kroky. Až posléze si uvědomíme šťastnou náhodu, která nás spojila. Mnohem později proč byly některé životní etapy tak složité. Paradoxně až na sklonku života pochopíme všechny jeho nástrahy, kličky a finty. Jediné, co skutečně víme tedy pochází z porozumění minulosti, vnímavosti k současnosti a pozitivního náhledu do budoucnosti. Odtud přichází střípky naděje, prosvítá slunce a klene se duha, coby most mezi námi, našim žitím a následujícími generacemi. Kéž i ony pochopí, že poznání přichází ve chvílích hluboké úcty k životu a stojí na pevných základech pokolení...

Neztrácejme čas váháním a odkládáním, život tak rychle utíká!

Melodie života

Znějící, zvučící, zurčící a vibrující hudba je všude kolem. Stačí jen zklidnit mysl, zpomalit tělo a tóny se opatrně vkrádají do života. Ševelení trávy, šustění listí, bzučení včel i včeláků a tichounké plachtění motýlích křídel. Ostré křupání pohybujících se nohou, rázné kroky i dusot koňských kopyt, které cinkají a drnčí zároveň. Od řeky se pak nese šplouchání vody i výskot skotačích dětí. A jak tak posloucháme zjistíme, že i naše bytí je zvučné. Tlukot srdce, nádech, výdech, hlas a slova, to vše je zvukem naší mysli i těla. Hlubší ponoření do nitra je pak nejen zvukem, ale i výbuchem štěstí a radosti. Abychom slyšeli musíme poslouchat, abychom vnímali musíme otevřít svá srdce...

Hudba je záchranou před smutkem i obavou!

Spoléhací

Na co se lze v dnešním světě spolehnout? Existují nějaké neměnné veličiny, které se nemění v průběhu věků? Snad kromě neodvratitelného procesu stárnutí, mě v tuto chvíli nic nenapadá. Mohu se domnívat, můžu věřit, pokoušet se dohadovat, ale jistotu nemám. I když si říkám, že jistoty mého života jsou jisté, netuším, zda už zítra tomu nebude jinak! Spoléhat se jen na pravdivost, je ošidnou záležitostí. Každý člověk má míru pravdy nastavenu jinak a také pohled na to, co pravdivé je či není, posuzuje se subjektivního hlediska. Také určitost není měřítkem. Mohu změřit, zvážit či určit velikost spolehlivosti? V teoreticky daných intencích ano, ale v praktickém životě ne. Mohu se spolehnout na předpověď počasí a přesto se přižene neočekávaná bouře. Ani zaměřenost není spolehlivá, protože vychází ze subjektivní podstaty. Je evidentní, že se mohu spolehnout na své zkušenosti, ale i zde už může být pravda posunuta. Je tedy zřejmé, že spoléhat se na evidentní a nepopírat zaručenost našich životů, je klamavým odstínem dnešních dnů. Vše je totiž jasné, nic není nemožné a pravda je jen odleskem reality lidského života...

Spoléhejme na spolehlivé a hledejme hranice vlastní spolehlivosti!

Oslovovaná

Jistě všichni známe pocity spojené s důvěrným následováním jiného člověka, kterého známe, je nám blízký a vkládáme do něj svou důvěru. Odlišně jiný přístup máme k lidem cizím, vzdáleným a neznámým. Existují ovšem chvíle, kdy dokážeme následovat někoho, aniž bychom jej znali a byli mu blízcí. Spojuje nás nevysvětlitelné pouto vnímámí onoho člověka a sebe sama. Jakoby naše srdce i duše věděly, že právě tady si mohou dovolit beze strachu a předběžných zkoušek plně se otevřít a souznít. Jedná se o milisekundy, kdy uzavíráme vrátka vztahů či otevíráme duši těm, kteří stojí proti nám. Přijímáme náznaky, nevlastníme jistoty, očekáváme souznění a odevzdáváme své reakce. A tak se dostáváme do tajuplného světa vztahů, komunikace a vnitřního oslovení. Nic nevíme jistě, zkoušíme, váháme a v tomtéž momentě chápame nevysvětlitelnou náklonnost. Je to těmi zářivými úsměvy, klidným vystupováním, či přítomnosti určitého koření, jež nás spojí? Nevíme a až čas ukáže, zda to jiskřivý moment počátku, bude pokračovat...

Oslovuj a oslavuj, instinkt je jen tvůj!

Závodící

Neděle je na spadnutí, v těle buší tisíc not. Jednoho to stále nutí, dát se s věcmi o závod. Žádný úkol neobstojí, když se člověk nic nebojí, když je skvěle připraven, vyrazí si klidně ven. Dneska je tu jenom málo, co by za stres stálo, proto v klidu, postupně, dostanem vše do ohně. Tam se dneska vaří, pere, vůně se už z hrnce dere. K tomu dobrá nálada, hlavu mnohé napadá. Vyrazit si někam ven, objet spolu celou zem, vyskočit a tancovat, každý co má hlavně rád. Nikdo se dnes nemračí, jsou z nás nedělní boháči. Puňťa s Franťou Olaf taky, rozhánějí všechny mraky, sluníčko z nich vyrazí a všechno zlé hned porazí. Závodit už není třeba, na stole je dobrý chleba, pojďme tedy hodovat, pít, žít a radovat...

S radostí a dobrou náladou závody jsou parádou!

Utajená

Jsou věci a věci. Jedny rádi říkáme, chlubíme se jimi a rádi o nich diskutujeme. Ty druhé bychom nejraději vymazali z povechu zemského, vlasních vzpomínek i poznání jiných. Nemusí se nutně jednat o informace na hraně, ale přesto jich ve svých životech najdeme mnoho. Ať už se jedná o drobná dětská zaváhání, či dospělácké přečiny, s kterými se neradi chlubíme. A přesto jsou chvíle, kdy musí pravda ven, abychom si zachovali čistý štít před sebou samým a nedávali špatné příklady svým dětem. I ony musí vědět, že jejich rodiče byli dětmi, dělali své chyby, vyrůstali a čelili mnohým dilematům své puberty. Ano, i ten velký a jinak čestný táta udělal v životě svých pár chyb. Ano, i máma, která se vždycky snaží porozumět, byla neslyšící puberťačkou! Přiznáním se pročistí mínění, napřímí myšlení a každá strana získá. Stačí jen chtít, mít odvahu do toho jít a dál se uvidí...

Tajnosti jsou ke zlosti, nikdy k velké radosti!

Žárová

Děsivé parno již několik dnů spaluje všechno kolem. Horko, těžký vzduch a lepkavé dusno je všude, kam vstoupíš. Jistě jsou místa, kam vstupuješ raději, ale to pak nechceš, nebo nemůžeš pomyšlet na návrat. Z klimatizovaného pracoviště či obchodního centra se jen marně přemlouváš, abys vyšel dál na cestu k domovu. Jen síla sebezapření a sebeovládání nás přinutí dokončit cesty tropickou Saharou, bez písku. Ano i tak si musí připadat většina z nás, když směřuje po práci domů. Na zádech hrb, v rukou stokilová závaží a nikde ani kousíček stínu. I já už se těším na ochlazení, protože zvyknout si na horký letní den není tak snadné. Jednou věcí je být stále připraven, s úsměvem reagovat na všechny vrtochy světa a tou druhou je opravdu to zvládat. A tak je to i s vedrem, reagujeme, ale nezvládáme! Držme si tedy palce, aby brzy přišlo ochlazení a s ním i klidnější dny...

Ochlazení bude omlazení!

Nepokojná

Noc plná hřmění, desivých blesků a silné bouře se dnes přehnala nad našimi hlavami. Jako při konci světa a s obavou o své životy si museli připadat všichni živí tvorové, kteří neměli to štěstí a byli vystavení jejímu přímému účinku. My schovaní jsme měli štěstí, mohli jsme se schoulit do klubíčka, zavřít okna, mysl a předstírat, že bouře je někde daleko. Ale byla to jen přetvářka, zachování klidné tváře. Uvnitř všechno pulzovalo a strach se hlásil o slovo. Jak silné bylo včera horko, které hrozila zalknutím a srdečním kolapsem, tak silná byla dnešní noční bouřka. Lísteček k lístečku, strom ke stromu, kapka ke kapce a vítr s deštěm mohli spustit kakofonii zvuků, ohlasů, hřmění. Abychom se v nočním svitu báli ještě víc, běsnění živlů doprovodily i světelné efekty. Psychedelické, dech beroucí a oslepující zároveň. Tedy letní bouřka, jak má být. Rychle přišla, následně odešla a nyní už se opět sbírá ne sluníčkový den. Po nočním běsnění není ani památky, tak snad to byl jen sen...

Snít a sny mít, je plnohodnotně žít!

Zastavení

Tak dlouho chodíme, sháníme, běháme a zařizujeme, že si ani neuvědomíme fakt, který je zřejmý. Člověk je nucen pracovat, aby dostával finance k rozptýlení. Finance jsou nutným předpokladem našeho života, bez nichž bychom neměli nic. Ale nejsou všechno! Pracovat, ještě více pracovat, utvářet hodnoty, předávat poznání a usmívat se. Jít životem, milovat, meditovat, radovat se z malých radostí a užívat si všeho v rozumné míře. Snad tak si lze představit ideální život v ideálním světě. Realita je jiná. Spěcháme, v rozrušení řešíme, úkolujeme se navzájem a podléháme trendu moderní doby. Být rychlý, být výkonný, být usměvavý, být in... A následky známe všichni. Mračící se lidé, nervózně přešlapující zákazníci, neurvalí řidiči a špatně fungující systém. A přitom se stačí podívat kousek za hranice, kde mají lidé mnohem méně, nemusí si nutně užívat luxusu a přitom jsou šťastní. Možná v tom je onen zakopaný pes, který sice urputně vyje, ale my jej v tom spěchu neslyšíme!

Zkusme se zastavit, trochu se pobavit, i tak se dá přeci rozumně žít...

Vypadávací

Co může to upadne, co nedržíš rozbiješ. Dnešní den by mohl dostat pojmenování, brzké vstávání s kalamitou. I když se zdá, že v poločase se nic neděje a je zde naděje, že to bylo jen přechodné období. Po chvilce se vracíme do stavu výpadku. Člověk by si řekl, že ráno moudřejší večera, ale kdo nic nedělá, nic nezkazí. Všechno se sype, jako mouka z roztrhnutého pytlíku a místo skládaní kousků se potýkáme s hledáním, skládáním a velkolepým shledáním. Je to jako pohádka o rozteklé kaši, kdy je toho víc a víc. Nepomáhá zavřít se do koutku a jen tiše čekat, až to přejde. I tady čekají nástrahy velkoměsta a vypadávajících kousků. Snad nejlepší věcí na celé situaci je, že se jsem k smíchu a směju se sama sobě. Je prostě k popukání i k zlosti, že mýdlo spadně tisíckrát, pytlík se rozrhne a housky se rozutečou po celé prodejně. A já? Stojím nad tím vším, v duchu si hartusím a navenek se směji. Nejprve maličko, pak stále víc a nakonec se řehtám jako kůň. Mělo to svůj účinek, i když jsem nemotora, aspoň se zasměji...

Vysypej, rozuteč, já už jdu na smeč!

Podívaná

Zajímavé pohledy se mohou naskytnout těm, kteří jsou trpěliví a dokáží vyčkávat. Každý, kdo vydrží v tichu a samotě překlenout hodiny, nepropadnout panice a být stále duševně čilý, ten bude náležitě odměněn. Uvidí nevídané, uslyší neslýchané. Co? Tak na to musí každý přijít sám, protože to, co se zjevuje je čistě individuální a nezaměnitelné. Jednou nádhera polární záře, jindy tichý krok plachého kolouška, či obrovské zývnutí krokodýla. Ano, tohle všechno lze spatřit, když se člověk dívá. Nemusí cestovat tisíce kilometrů do dalekých zemí, není nucen utrácet horentní sumy a přesto získává jedinečné zážitky. Ty jsou skryty v detailech, drobnostech a malých radostech, kterých je kolem stále dost. Jen se dobře dívat a nestačíme zírat, jaké krásy svět zde má, ani při nich nedutá...

Dívat se a vidět, hovořit a slyšet!

Kulichací

Pelichání je dnes k mání,
jeden nemá nikde stání.
Chviličku se zastaví,
nohy ruce nastaví.

Potom běží maličko,
zahlédne i sluníčko.
Přes hory se překulí,
zmizí v dalekém údolí.

Jak to rychle uteklo,
nebylo to přes peklo,
byly jenom výhledy,
také krásné pohledy.

Dobrý pocit s námi byl,
i když pes si v noci vyl.
I když bodří italové,
zpívali nám love, love...

Amore i adore,
švýcar je už na hore,
my se za ním plazíme,
vrtulník nesrazíme.

Byly krásné naše dny,
co byly jako bezedný,
co přínášely radosti,
do srdce i do kostí.

Děkujeme přátelé,
že bylo to tu veselé.
Přijedem zase znovu,
až nás pustí z domovů.

Užijem si krásných chvil,
do té doby, pac a cíl!

Pelichací čenichoun, zítra školní kulichoun...

Krůtí

Cesty se klidně kroutí,
někdo sbírá v lese proutí.
Dneska krásně slunce svítí,
nikde žádné smutné kvítí.

Úsměv na rtech stále mám,
vůbec nic nepostrádám.
Tlapky tiše poskakují,
zvuky kolem jenom plují.

Já se kolem rozhlížím,
očím směěry překřížím.
Všude kolem slunce svit,
dneska je mi trochu líp.

Nebojím se plazení,
mám tu klidé sezení.
Jenom málo rozruchu,
vidím velkou ropuchu.

Hlavu jenom zakloním,
ke slunci se nahrbím.
Odtud je to maličko,
mít tu svoje štěstíčko.

Kapky, mraky, pápěří,
sprcha hodně osvěží.
Nikdo nejde dneska spát,
o krůtách si nechá zdát.

O peří a peříčku,
zpívej klidnou písničku.
Pak už paj a zvoneček,
na zahradě domeček.

V tom domečku stromeček,
my jsme tedy páreček!

Bez krůty a slepice, den je vlahý velice...

Hadová

Sucho, dusné vlhko, hustý podrost svědčí o příchodu houbového období. Jako každoročně se těším na výpravy do lesa a sbírání hub. Jediné, co mi trošku kazí radost z objevných výprav jsou hadi, kteří se tiše pohybují trávou a lesním podrostem. Nemohu říct, že bych se jich vysloveně štítila, ale něco na jejich těle mě odpuzuje. Nejsm si jistá, zda je to právě jejich slizký povch, nebo mrštnost zásahu při ohrožení. Jediné co vím, že jsou mi nepříjemní a už pouhá ranní zmínka o nich, mi dokáže nahnat husí kůži a ostražitý pocit. Promiňte hadi a hadice, nemám z Vás dobrý pocit a pokud budu schopna, raději se Vám vyhnu! I Vy běžte raději pryč, ať neslyšíte mou sirénu, kterou dokážu spustit. Zvířátka mám ráda, ale některá jsou mi nepříjemná. Stejně jako v případě lidí. S většinou se shodnu a někteří mi prostě nesedí. Tedy domluveno, já půjdu na houby a vy běžte spát. Každý pak budeme s tím druhým kamarád!

S hadem i bez, nepřejdu mez...

Sdílená sdělená

Nezapomínejme na ty, kteří nejsou vidět a přesto potřebují naši pomoc. Nejsou to jen ti nejbližší, ale všichni, kdo nemají s kým být. Možná nám připadá, že takových lidí je málo, že přeci každý má svého blízkého, či blízké. A přesto samotných lidí přibývá. Jednotlivců je čím dál tím více a těch, kteří jsou spojeni ve svazcích je méně. Jako bychom se chtěli vrátit na začátek svého bytí, kdy jednotlivec musel a chtěl bojovat proti nepřízni světa sám. Spoléhal sám na sebe, pracoval jen pro svou potřebu i spotřebu a nepotřeboval blízkého, s kým by se dělil o své radosti i starosti. Ovšem tento trend není úplně správný v dnešní době plné techniky, bez lidského rozměru. Jak se asi musí cítit člověk, který je sám, pořád sám se sebou, ve světě plném lidí? Neumím a ani si nechci představit, že bych jím byla. Vždyť přeci něco dokázat je krásné, ale pokud se mohu o své výsledky s někým podělit, je život ještě krásnější. To, co vidím já je báječné, ovšem to co vidí mojí milí, může být ještě kouzelnější. Proto mějme po ruce své blízké, buďme jim oporou i pomocí a sdílejme s nimi vše dobré i horší, co nás všechny potká. Sdílení je totiž tím, co dává člověku pocit sounáležitosti i určité svobody!

Buďme svobodní, sdílejme s milými...

Prací

Horko jako u moře, kdy parný den přechází do tropické noci. Nezvyklé počasí pro středoevropana, který se právě vrátil od horských velikánů. Bohužel se nedá vrátit, tak alespoň prožíváme dny zavření v klimatizovaném prostoru. Je to opravdu návrat ve velkém stylu, kdy jsme celé dny trávili na horském vzduchu a teď již druhý den sedíme zavření doma. Nevím, co mě děsí víc, jestli hromada prádla, tropická teplota, nebo pocit stísněnosti čtyř stěn. Je to neobvyklý pocit, být tady a necítit vítr ve vlasech. Kéž by se dal vrátit čas, který tak rychle plyne. Našla bych si přesná místa, kam se vrátit a zchladila bych své rozpálené čelo. Putovat umím jen jedním směrem, který mě nese, jako vody proud. Nezbývá než své dnešní místo zaujmout a nechat se unášet tam, kde sice vítr nefouká, ale oči vidí...

Přání mám teď jediné, ať to rychle pomine!

Přejezdová

Od rána putujeme od jihu k severu. Míjíme mnohá zajímavá místa a ukusujeme kilometry dálnic. Před námi se otevírá návrat do běžného dne a my se bráníme. Sice nezměníme nastavení i blížící se konec dovolené, ale alespoň si užijeme poslední dny s veselou. Tu s písničkou, tu s milým objevem, že jsme se ocitli v absurdistánu a jindy zase u proklatě děravých polnic. Tam, kde to šmíhalo i ubíhalo, tak jsme se cítili jako doma. Tam, kde to bouchalo i poskakovalo, jsme byli doma, i když duchem stále mimo. Někdy se to prostě nepodaří, i když se člověk těší domů. Dneska byl tento střet rozdílných kultur a vnitřního nastavení norem příliš viditelný. Asi už jsme překročili hranici středního věku, kdy rozdíly vnímáme, hodně si je uvědomujeme a mnoho o nich přemýšlíme. Naše národní cítění je kdesi v nedohlednu a touha vrátit se tam, kde to jde, kde to funguje a není nutný dohled shora, je o to větší. Nelze než poděkovat, že jsme se ve zdraví vrátili a začít šetřit na další únik od reality...

Dojezd byl pojezd!