Pomalá

Klid a pohoda,

tohle není náhoda.

Tělo se zastaví, 

slunci se nastaví.

 

Pomalu ubíhá,

nic přitom nestíhá.

Vítr se prohání,

tam dole na stráni.

 

Všechno je jak

má být,

já mám konečně

svůj klid!

 

Bez práce - legrace...

Výběrová

Zakotvit a zůstat svázán s jedním místem, člověkem, prostorem, společností. Pro mnohého člověka velký problém, který neumí vyřešit. Začíná to jednoduchou ranní volbou oblečení, pokračuje to přes výběr snídaně, až k jednotlivostem, které v průběhu dne vybíráme z mnoha možností, které máme k dispozici. Člověk nerozhodný musí jít jistě problém, když stojí před tolika rozhodnutími, v jednu chvíli najednou. Musím vybrat nejlepší možnosti pro budoucí život, nebo jednu ženu pro celý život. Ač máme nepřebernou paletu možností, sama jediná možnost děsí. Vybrat jednu věc, jednoho partnera, jednu cestu... Je to dost? Není snad právě ona obrovská paleta možností tou možností, kterou dáváme do světa? Neměla by nám dávat křídla a obohacovat svět? Ano, ale stejně volíš. Vždy mezi více jednotlivostmi, pro které se můžeš, musíš, či chceš rozhodnout. Jaká to dnes bude volba?

Modrá, či červená, volbu to znamená...

Domněnková

Zajímavé nápady a myšlenky se honí hlavou vždy, když není možnost si je zaznamenat. Na rukou držíte své dítě, které ne a ne usnout. Přemýšlíte nad způsobem, jak docílit synátorova spánku a najednou je tu jasné řešení zapeklitého pracovního úkolu, který se již delší dobu snažíte rozlousknout. Nebo pomalu, ale jistě usínáte po pekelném dni v pracovním i domácím kolotoči. Jediné, po čem toužíte, je vydatný spánek. A ať chcete, nebo ne, nápad je tady. Nečeká, až se ráno probudíte, chce z hlavy ven, rovnou na papír k ostatním důležitým bodům řešení. Je to pech, nebo je to reakce na úpěnlivost myšlenek, směřujících k dořešení? Děje se to jenom nám, nebo tohle zažívají všichni, kdo pracují hlavou? Je to zajímavá otázka, kterou možná někdy někdo vyřeší. Teď zbývá jediné, pořídit si tužku, papír a mít je stále při ruce. Mít něco, kam lze zaznamenat zajímavé myšlenky i bláznivé nápady, které mohou být později realizovány. Nebo taky ne, to se prostě a jednoduše uvidí!

Vymyslet nápady, nejsou to dohady...

Vířící

Bez emocí, bez nálady, ale s velkým nadšením se vrháme vstříc dalšímu pracovnímu dni. Jdeme jako stroje a nepřemýšlíme, co bude a jak. Dneska je to boj o přežití, který bude k nepřežití. Jakmile se dostaneme do tempa, již z něho nevypadneme. Bude to zase výborné a nakonec zjistíme, že tento den nebyl zase tak špatný. Byť jsme nestihli všechno, ale zase jsme se posunuli kousek dál, směrem, který jsme si vytýčili. A tak to bude až do konce našich dní. Budeme se probouzet, budeme vstávat, budeme bez nálady přežvykovat nachystanou snídani a těšit se na šálek vonící kávy. Budeme spěchat do práce i ještě více z ní. Budeme se smát všemu, co nám život přinese a brečet nad tím, co nezměníme. Hlavně, že to všechno bude a bude spolu s vámi. Bez vás bych byla nic a bez vás bych šla tomu všemu vstříc, ale jen jako tělo bez duše, tiše a hluše!

Tiše si šeptám, nahlas se neptám...

Chuchvalcová

Čím víc vím, tím vím, že nic nevím. Stále se ni otevírají nové a nové informace, které bych měl postihnout a doplnit. Hlavu mám plnou zvláštního ticha, ze kterého vyplouvají na povrch další informace. Co z toho mohu použít a v jakém kontextu? Budou mé myšlenkové pochody správné? Ubírám se tam, kam bych měla? Již nějaký čas váhám a stojím na místě. Neumím se rozejít jedním směrem, byť přesně vím, kam by to mělo být. Nově získané informace mě nutí znovu otevřít svůj náhled a dívat se na problém z další strany. Je to jeden velký, zamotaný a v tuto chvíli i zašmodrchaný chuchvalec myšlenek, které mě zaplňují. Nejraději bych už měla tuto fázi za sebou, ale zřejmě ještě budu muset chvilinku počkat, než se mi nitky uvolní a rozmotají do přesně řazené osnovy. Pak už to bude jasné a jednoduché. Teď ještě chvíli počkám a uvidím, jak se to rozšmodrchá...

Krok tam, krok zpět, pak objevím svět!

Zpečetěná

Léto pomalu končí a s ním i čas dovolených, volných dnů a prázdnin. Bylo to dlouhé období plné slunce, vysokých teplot a radostného smíchu. Někdy spojeného s trochou stresu, jindy plného nadšení, elánu a výskotu všech zúčastněných. Byl to čas velkých změn a trochu hektických příprav na to, co muselo přijít. Jedni vylétají z hnízda a začínají hledat své místo na slunci. Druzí zůstávají, zakotveni v tom, co je jim známé a zřejmé. Každý se pohybuje přesně tam, kam je potřeba a vydává se na ty cesty, které jsou nutné. V srdci zůstává drobný splín, ale správnou odpovědí je jdi... Vykroč na svou vlastní cestu života, odpoutej se z područí a věř, že kořeny zůstávají. Jako neviditelná vlákna tě propojují s těmi, které nyní opouštíš, abys je v budoucnu opět nalezl! Tato cesta nechť je ti objevem sebe sama a poznáním, kým jsi, kým budeš a kam patříš!

Leť myško, leť, cestu svou zpečeť...

Slíbená

Kam se to ženeš živote?

Proč ještě ležím mankote?

 

Nač se tak bráníš?

Snad sebe chráníš?

 

Co bylo není,

zůstává bdění.

Zůstává všednost,

což je přec přednost.

 

Nebláznit, milovat,

po světě putovat.

S rozvahou, s nadhledem,

ať červen či leden.

 

Jdeš si a procházíš,

zlé věci porážíš.

 

Dobré ti zůstává,

tak jako tvá hlava,

s tebou je spojeno,

jako tvé koleno.

 

Nezlob se, nezoufej,

v to lepší vždy doufej...

 

Dneska jde pomalu, zítra jde líp, život je pohyb a to mi slib!

Štěstěna

Každý člověk hledá ve svém životě štěstí. Nikdo z nás netušíme, co oním štěstím je, ale všichni se vydáváme na dlouhé i daleké cesty, abychom jej objevili. Chodíme světem, bádáme, otevíráme skříňky i skříně poznání, abychom nakonec zjistili, že štěstí bydlí někde jinde. Kde? To někdo pozná hned a jiný prochodí mnohé boty a nenajde svého štěstí. I když jej může mít nadosah, nedosáhne, nedohlédne a nedojde naplnění svých dnů. Štěstí je cosi vrtkavého, co se mihne, zanechá krásný pocit a mizí zase v dáli. Je to pocit, který vyvolá a my jej toužíme pociťovat stále. Proto podnikáme dlouhé cesty, zdoláváme vrcholy a překážky, abychom dostihli onen nepostižitelný pocit slasti, kterým štěstí je... Pokud jej cítíme, zkusme se zastavit a procítit plnost radosti a naplnění štěstním!

Muška je zlatá, štěsí už chvátá...

Blankytná

Slova plynule jdou. Jedno za druhým se valí v přívalové vlně. Ve ztichlé místnosti je najednou neskutečný ruch a shon. Poklidné ranní šeptání se s přibývajícím časem mění v neskutečný rej a hluk. Některá slova jsou neslýchaná a jiná stále omýlaná. Není nic, co by mohlo být jinak a všechno je tak, jak se to jeví. Z jednoho místa se suneme do druhého a jsme jako klokotající mravenci nesoucí své malé klády z lesa až do útrob mraveniště. Zvenčí vypadáme zaujatě, uvnitř jsme izolováni od všech rušivých elementů. Je to jako být tady a přesto se pohybovat po tenké struně nálad. Jednou můžeš a jindy musíš. Jak to bude dál? To nikdo netuší, snad jen utichající mlha napoví...

Vnímej sebe, dívej se na nabe!

Slunéčková

Bláznivé dny, hodiny a minuty. Nezastaví se ani na chvilku a dovádějí nás k šílenství. K blouznění a bloudění po cestách, které bychom měli projít. Mohly by to být cesty zajímavé, nicméně pohánějící čas ukazuje pravý opak. S nezájmem a honbou bláznovství skládáme hold všemu, co nám zkracuje a ulehčuje naši pouť. Vpouštíme do života myšlenky, které bychom si normálně nepřipouštěli a nevnímáme to, co bychom rozhodně vnímat měli. Unikají nám dny, hodiny, minuty i vteřiny drahocenného času. Toho, co nevlastníme a přesto jej chceme ovládat. Někdy se stačí malinko vzepřít všemu letícímu a pomalinku vplout do toho, co jen plyne a uniká. Do života, který je příliš cenný, abychom si jej šetřili pro pozdější užití... To, co nám patří, ale zároveň není našim majetkem. Tohle mějme na paměti, až se zase dostaneme do bláznivých turbulencí a vln!

Vlnka k vlnce, vítej slunce...

Svátková

Bobr, zebra, žirafa,

nikde žádná karafa.

Medvěd, luskoun, opice,

nikde žádná lavice.

Lachtan, želva, velryba,

tohle není má chyba.

Sloník, lemur, užovka,

támhle je prima schovka.

Jeřáb, mara, klokani,

tam budu mít zastání.

Bizon, chřestýš, ještěrka,

zůstanu tu až do úterka.

Čírka, drozd i husice,

těším já se velice.

Těším se já do zahrady,

kde tam je i tady.

Zvířata a božský klid,

to přeci musím zase mít!

Bez zvířátek není svátek...

Jasná

Modrý úplněk máme za sebou a přesto je zde tolik malých i větších komplikací, které měly být dávno pryč. Tak si tady tak normálně sedím a říkám si, že moje zašmodrchané já není spojeno s žádným úkazem na obloze. Protože kdyby ano, tak už mám vyřešeny všechny drobné komplikace a zůstávaly by jen ty obrovské. No, budu si muset prostě a jednoduše zvyknout, že se věci dějí a já je nezměním, ani kdybych se na hlavu stavěla. Prostě a jednoduše, nic se nemění, já zůstávám a s tím i moje snaha posouvat se po malinkých krůčcích vpřed. Pokud se pořádně zapojím a napnu síly, pak zdolám i ty nejhorší překážky. Někdy je vlastně odhodlání k tomu neco dělat nejtěžším rozhodnutím. Pak už jsou věci tak jak jsou a život plyne tak, jak má. I když se to nezdá, je tomu tak a jediné, co můžu udělat je zatnout zuby, zavřít oči a vyrazit. Pak už to půjde celkem samo...

Poznání, jas do očí nahání!

Vyrovnaná

Ať se dneska žení všchni čerti i ďábli. Ať venku peče slunce, nebo fouká silný vítr. Ať si jeden říká vztyk a druhý sednout. Ať jeden křičí a druhý mlčí. Mě je to celkem jedno. Nebudu se brát moc vážně a budu v pohodě. I když mi všechno padá z rukou a někteří mě nechtějí poslouchat. I když se mi docela nedaří a cítím vnitřní neklid a napětí. S úsměvem se všemu zasměji a bude mi mnohem lépe. Co nezmůžou svaly ani myšlenky, v tom určitě pomůže smích, radost ze života a pohoda na duši. Úžasný lék proti všem nemocem i neduhům, co jich život přináší. Tak hurá do pohody a smíchu, aby život byl hezčí...

Na svět se usmívej, dobrou náladu pak měj!

Pekelná

Zase hic a vedro. Tam nahoře se nám to nějak pokazilo a vydržet tyto současné teploty je už docela vyčerpávající. Moc si přeji, aby přišlo úlevné ochlazení. Snížení teplot, narovnání se v čase i prostoru. Hlava se mi vaří a tělo odmítá fungovat. Nic nepomáhá, zchlazování je minimální a nervozita v těle i na duši stoupá. Už se opravdu těším, až bude mrznout a padat sníh. Kdy že to budou ty vánoce? Doufám, že přijde letos ochlazení dřív, abychom si vyrovnali své účty s létem, které je opravdu pekelné!

S čerty nežertuji, peklo objevuji...

Borůvková

Opět zase po roce, jsou tady borůvkové porce. Těšíme se na ně celý rok, tak rozhodně neváháme a vydáváme se na cestu. Po svých stopách jdeme, obdivujeme přírodu a v duchu i nahlas si říkáme, co všechno si dáme a co všechno sníme. Dusné parno je ubíjející a tak jsme rádi, že konečně dorážíme na místo. Najdeme si klidný a celkem chladivý koutek. Prozkoumáme nabídku a můžeme se dát do objednávání. Borůvkové pivo, limonádu, hovězí s borůvkovou zálivkou, grilovaný kozí sýr a borůvky. No a co bychom to byli za fajnšmekry, kdybychom si nedali po dobrém jídle i borůvkový dezert. Z pestré nabídky vybíráme hned několik sladkostí a kávu. Takto posilněni a notně znaveni se vydáváme na pěší cestu zpět. Chvíli to trvá, ale alespoň nám vyhládne do večeře. Ta už sice je bez borůvek, ale i tak je výtečná. Den to byl fajn a tak jsme si slíbili, že se zase po roce zúčastníme...

Borůvkové nadělení, jsme dosyta najedení!

Rozpačitá

Konečně pátek, na který se těším už od pondělí. V tyto horké letní dny se mi zdá že chodit do práce je ten nejtěžší úkol, který mám. Musím se soustředit, musím vnímat, co se mi děje pod rukama a zároveň bojuji s horkým, až omračujícím vedrem. Nevím, co mě v tuto chvíli těší víc. Zda fakt, že už se blíží konec dnešní pracovní doby nebo skutečnost, že mě čekají dva dny horkého volna. Těším se na to, a zároveň vím, že vlastně nebudu nic moc dělat, protože se mi v tom horku nebude chtít. Zvláštní vědět, že se těšíte, i když se vlastně netěšíte. Je to něco, na co nejsem zvyklá a co se teprve musím naučit. Umět se těšit i z toho, co přichází, i když to vlastně moc nechceme. Uvidíme, zda to půjde, ale rozhodně to půjde. Bude to fajn a nakonec se možná ukáže, že to nebylo tak špatné...

Zpívám si, notuji, o ničem nepochybuji!

Ustátá

Běžím, seč mi síly stačí a přesto nestíhám. Stále je něco přede mnou a za mnou jen krátké místo s tím, co se podařilo. Před sebou vidím hory, údolí, kopce, roviny, louky a daleké oblasti, které chci zdolat a přesto stojím stále zde. Nohy kmitají, hlava pomáhá, ruce se ženou vpřed. Tělo je zaraženo do tohoto místa, které neumí opustit. Je to jako zlý sen, ze kterého se chceme probrat, ale ouha, ona je to realita. Byť se nám zdá, že jsme se posunuli, tak posun není viditelný. Uvnitř však víme, že jsme udělali sedmimílové kroky, kterými se blížíme k cíli. Není potřeba se vzdávat a vidět jen to, co je před námi. Občas je fajn se ohlédnout a pak zjistíme, že tam jsou také hory, doly, louky, lesy a my jimi prošli, jen v tom životním chvatu jsme zapomněli vnímat, co máme za sebou a vidíme jen to, co nás čeká!

Výzev se nebojím, ráda se ohlédnu a všechno ustojím...

Reklamační

Proti věku není léku, ale přeci jen máme možnost jak si užívat každého dne, který je nám dopřán. Mnohdy si v životě stěžujeme, že něco nemáme, že nám něco nefunguje a že bychom chtěli něco jinak. Málokdy si připustíme, že právě to, že máme tu úžasnou možnost si stěžovat, je ta nejkrásnější věc, která se nám stává. Protože pak víme, že máme něco, co máme, ale není toho tolik, kolik bychom chtěli. Ale stále je kolem nás mnoho těch, kteří nemají ani tolik, kolik máme my. Každá stížnost, kterou vyslovíme, je vlastně přáním našemu životu. Že musím ráno stlát dvě postele, je vlastně radostná událost, protože mám někoho vedle sebe. Že musím chodit nakupovat a peru hromady prádla, je opět úžasná věc, protože mám kolem sebe kluky, kteří potřebují vyprat a mají rádi mé jídlo... Takže stížnosti neberme jako něco zatěžujícího, ale radostnou věc, která se nám děje... Máme tak možnost žít a radovat se, tak to dělejme, když tu možnost máme. Může se nám jednoduše stát, že za chvíli už tu možnost mít nebudeme...

Díky, za každou možnost, kterou mám!

Nebojící se...

Jako na trní se cítím vždycky, když nemám své nejbližší doma. Vím, že jsou někde na cestách a pevně věřím, že se mi v pořádku vrátí. Vnitřní strachy mě objímá a já se snažím si nic nepřipouštět. Občas sice slyším trávu růst a vítr mluvit, ale po těch letech, co jsme spolu, už se snažím nacházet klid v obyčejné práci. Vždycky si říkám, že to dobře dopadne. Dávám si načas a užívám si každé informace, která mě oprostí od mého strachu. Čekám, čekám a čekám, než se mi ozve telefon a vnímám všechno, co se kolem mě šustne. Hledám si práci, abych zaměstnala hlavu, která mi našeptává mnohé. Neposlouchám a čekám, než se mi moji človíčci ozvou a dají mi vědět, že jsou tam, kde mají být. To potom i já mohu v klidu vydechnout a můžu se nadechnout k dalším trnitým dnům...

Nebát se, usmát se!

Melodická

Tancuj, hrej si, podívej, 

dobrou náladu přitom měj.

 

Člověk rytmus v těle má, 

jen jej vždycky nevnímá.

Zvuky, radost, poznání,

to je naše dělání.

Hlasy, slova, rytmika,

není žádná polemika.

 

Takto zním a takto sním,

to je všechno, co umím?

 

Zvládám rytmus,

zvládám zvuk,

občas jsou mi 

všichni fuk.

 

To jen já a

nápěv zní,

jako píseň

polední.

 

Nechejte mě 

prosím znít,

ať mohu v klidu

snít....

 

Melodie, ve mě žije!

Slibovací

Co se strašné zdá, nemusí vůbec strašným být. Většinou platí, že naše vlastní představy o věcech jsou mnohem horší, než samotná skutečnost. Jsme sami sobě největšími nepřáteli, kdy se necháváme pohlcovat do  sítí myšlenek. Naše mysl pracuje, probírá zkušenosti a vyhodnocuje fakta. I jediná malá nepříjemnost může způsobit velké škody pro celý život. To, co slyšíme z úst ostatních je mnohdy důležitější, než to, co si myslíme my sami. Zejména pochybujeme o sobě samých a zarputile se přesvědčujeme, že slova jiných mají větší platnost, než naše samotné přesvědčení. Kam to spěje, tak to asi mnozí také víme... Zda se touto cestou dáme, nebo budeme vzdorovat se strašlivinou, tak tahle volba je jen naše.

Slibovat, chybovat, zvedat se a zase se mít rád!

Přístupová

Jsou dny, kdy víme, že se hodiny poklidně povlečou a pak dny, kdy stačíme vnímat sotva hodiny. Ráno se bryskně překulí to oběda a pak už je čas pomalu se chystat do postele. Nevím, které z plynutí času je lepší, ale to zřejmě neví nikdo z nás. Jedině snad podle situcí a stavů poznáme, který čas je fajn. Někdy totiž potřebujeme dostatek času, abychom si něco nastudovali. Jindy zase málo času, abychom to měli rychle za sebou. Pak zase přemýšlíme, kde vzít tolik času, abychom všechno zvládli. A nakonec zjistíme, že čas je tady stále, je pořád stejný, jen nám běží přesně tak, jak má a jak potřebujeme. To, že se někdy čas táhne, má jistě svůj důvod, který ovšem pochopíme, až později. To, že něco uteče a ani nevíme jak, to je také přesně takové, jak to má být. My jsme v oněch chvílích v našem rozpoložení a to nám dává pocit prožití daného času. Proto mějme rádi čas, je součástí každého z nás!

Tik, tak, tik, tak...

Zkoumací

Ať dělám, co dělám, některé věci dnes prostě nedodělám. Zůstanou otevřené a jejich pokračování bude následovat zase až po víkendu. Rozhodně to nevadí a věřím, že pauza přispěje k utužení myšlenek a získání potřebného nadhledu nad problematiku. Byť to zní celkem vědecky, žádná velká věda v tom není. Prostě a jednoduše potřebuji nechat uleže informace v hlavě, aby pěkně dozrály a pak se je pokusit převést na papír. Takto to vypadá i zní celkem jednoduše, ale někdy to docela bolí. Fyzicky z toho, jak člověk stále sedí na ukonční svých zad a studuje informace jednu za druhou. Psychicky z toho, jak se informace v hlavě hromadí, je potřeba je dostat na správnou hromádku. Intelektuálně z toho, jak se musí informace přesně interpretovat, aby byla vhodná pro cíl, který jsme si zvolili. Takže dnes to balím, jdu dál i když moje cesta bude trvat déle, než jsem si myslela. Rozhodně to není potřeba uspěchat a je dobré se ve věcech najít...

Pátrej, zkoumej, nalézej, dobrou náladu u toho měj!

Vstřícná

Stačí chvíle, trocha píle, něco málo dostatku vlastního úsilí a cíl je najednou zase o kousek blíž. Člověk si dává úkoly, stanovuje preference a vytváří mnohé příležitosti k jejich řešení. Neskutečným způsobem cílí, aby dosahoval vyšších výsledků. Navenek je plný odhodlání a je připraven podniknout mnohé, aby dosáhl svých vysněných met. Občas jsou to mety hodně vzdálené a někdy jich dosáhneme celkem snadno. Snad možná proto, abychom se inspirovali a dodávali si odvahu k těm cílům, které jsou daleko. Jednodušší jde ruku v ruce se složitějším a ani si neuvědomíme a jsme přesně tam, kde jsme chtěli být. Unavení, radostní, vysílení i posílení k dalším metám. A že už další nebudou? Tak tomu sami nevěříte...

Lítej dál, běhej víc, jdi životu stále vstříc!

Samostaná

Co je moc a co je málo? Kdy je toho akorát a kdy už není potřeba jít dál? Letmým pohledem zpět si kladu otázku, zda mohlo být něco uděléno jinak? Našla bych přesně ta místa, kde by bylo potřeba udělat jiná rozhodnutí? A bylo by ono správnější, vhodnější? Jediná odpověď, která mi přichází je, že to nikdo neví, snad jen ten, kdo řídí naše kroky. Kdo to je a proč nás chce mít právě zde, tak to je také otázkou. Možná bychom našli i jinou odpověď, možná bychom mohli dojít až na kraj světa a přesto pravdu nepoznat. Je to prostě tak, jak to je. Byla nám do rukou dána schopnost samostatně se rozhodovat, řídit své vlastní kroky a vědět, kdy je potřeba co udělat. Kdy je dostatečné pouze projevit účast a kdy se přímo vrhnout do víru dění. My sami, naše vnitřní já, zděděné, naučené, odpozorované znalosti a schopnosti ví, kdy je potřeba jednat. Někdy s velkou dávkou emocí a jindy pouze stroze, jako stroj. To jsme my, samostaně přemýšlející a svrchovaně uvažující. My ve své jedinečnosti, kráse, laskavosti, radosti, prostotě, obřadnosti i naprosté nezávislosti!

Suverénní nikdo není...

Přítelová

Co člověka čeká, to jej zřejmě nemine. Někdy si možná říkáme, že jsme schopni zásadním způsobem změnit běh našeho života. Ovšem pohledem zpátky zjišťujeme, že tomu tak rozhodně není. Naše kroky jsou vedeny námi samotnými, kteří jsme vyrostli z podhoubí svých rodin a nasáli ze svých kořenů pohled na to, jak by věci měly být a jak bychom v nich chtěli být my sami. Toto naše uvažování je spojeno s našim současným já, které nás vede známými cestami, jen v neznámých kolejích. Proto se nám mnohdy zdá, že jdeme prostorem, který známe, i když jasně víme, že jsme zde nebyli. Nebo právě naopak jsme tam, kde bychom to měli rozhodně znát, ale na nás to znát není, protože jsme přesvědčeni, že jsme zde úplně poprvé. A tak jdeme, očekáváme, přecházíme, ovlivňujeme a získáváme směr našeho žití. V rytmu písně, kdy jednou jsme tady a jednou tam...

Jdi svým směrem a buď si přítelem!

Odpojená

Když cítíš, že je všeho na tebe moc, zkoušíš hledat cesty, jak z toho ven. Vydáváš se klikaticemi i rovnými trasami, které dle tvého přesvědčení vedou ke kýženému cíli. Někdy nalezneš klid a uspokojení v běžných lidských jistotách. Jindy tápeš, kráčíš a nenacházíš klid. Jsi rušena jednou a tisíci zprávami, které se k tobě dostávají různými cestami. Zavíráš oči, vypínáš mysl, přesto bereš do rukou zdroje své frustrace. Bádáš, hledáš, pokračuješ v cestě ven, ale stále jsi v zajetí svých zaběhaných cest. Vidíš i nevidíš světlo na konci tunelu, protože nedokážeš změnit své návyky. Není to jednoduché, stojí to hodně přemáhání, ale je to jediný způsob, jak se vymanit od všeho a od všech. Odstřihnout se od svého okolí, svých zvyklostí, svých nedobrých vlastností a propojit se pouze se svým já. Odpojení pomáhá, odstřižení odemyká nové možnosti dalších životních cest i návyků. Stačí si uvědomit, chtít a danou cestou pak jít...

Odstřihnutí reality je cesta do kvality!

Nevšední

Prý že dnes je ten den D! Nevím, jak se to pozná, ale hvězdy mi snad dnes přejí. Do všeho, do čeho se vrhu, to se mi prý povede. Měla bych udělat nějaké finanční investice a možná se také pustit do nových znalostních zkušeností. Možná bych mohla zkusit prohrábnout své milované učení a vytáhnout něco nového z rukávu. Už tohle by mi mohlo také pomoct... Uvidím, jak se rozhodnu a možná se na všechno vybodnu a budu si užívat jen právě probíhající věci. Ta pa a zítra je také den! Možná už to nebude ten den D, ale bude a já si jej užiju úplně stejně, jako ten dnešní!

Dny nevšední...

Obrazotvorná

Dočteno, poslední písmena a myšlenky jsou ukryty opět v knize. V duši nastává pocit určité ztráty z toho, co bylo doposud našim spojením. Slova, písmena, věty a myšlenky, které nás propojovaly do jednoho celku. Dočtení knihy je jako dokončení jednoho velkého příběhu, který se odehrával s mé mysli i mém srdci. Občas bolel, jindy dodával vzpruhu a někdy dělal starosti. Vždycky dával možnost vytvořit si vlastní představu o těch, které doprovázím. A to na knihách asi miluji nejvíc. Když si mohu každého hrdinu vybarvit ve svých barvách, dát mu ve své představivosti fyzickou podobu, která je jen a jen moje. S kouzlem, krásou i nenávistí k jednotlivostem. Fantasie se tříbí a příběhy se rozutečou do všech stran. Jen já stále sedím zde, na jednom místě a těším se, až se zase setkáme v oné neskutečně obrovské a kouzelné říši fantazie...

Bez legrace není imaginace!

Myslivecká

Konečně pátek! Pracovní týden končí, byl plný zvláštních událostí a teplotních zvratů. Jsem ráda, že mě čeká poklidná sobota i neděle. Zdá se, že pro tentokrát se zavrtám do knih a budu si číst. Nic mě nebude zajímat, snad jen moji kluci, se kterými se budu mít krásně. Vím, že bych měla začít být více aktivní, být součástí aktuálního dění, zapojit se do různých aktivit, co jich jen léto nabízí, ale já raději budu odpočívat a nabírat síly na další dny. Pokud vím, tak to půjde takto stále dál a nic se nezmění. Děsivá představa, že týdny budou utíkat v tomto tempu a já se budu potýkat s nimi. A to až do daleké penze, které se zřejmě ani ve zdraví nedožiju. Jak taky jo? Pokud budu v tomhle kolotoči a blázinci, pak to bude hodně těžké. Proto se už o víkendu budu snažit vzít si ze života co nejvíc, protože život je příliš cenný na to, abych si jej šetřila na později. Můj život mi patří, ale není mým majetkem!

Mysli, mysli, mysli...

Bloudící

Pod hladinou je svět jiný. Skrývá se zde mnohá krása, kterou na první pohled není vidět. Tak jako v nás lidech se i zde skrývají mnohé poklady. Každý máme v sobě skrytou vnitřní krajinu a nezměrný potenciál, který s námi je na každém kroku. Je fajn umět odhalit něco ze své skryté podstaty a nalézt svého vnitřního aktéra. Mistra, který je s námi bytostně spojen a dává nám okusit lehkost i svobodu života. To, kým jsme ve společnosti, to jsou jen naše role, ovšem kým jsme doopravdy je skryto v nás. Umožňuje nám žít s lehkostí a nadhledem, učí nás řešit aktuální problémy a nespadnout do úzkostí z toho, co jistě přijde. Ať jsme malí, velcí, tlustí či štíhlí, je to jen naše vnější já. To vnitřní je silnější a úplně jiné, než se na první pohled zdá. Vnímejme tedy vnější i vnitřní krásu světa a nenechejme se chytit do osidel povrchnosti. S ní daleko nedojdeme a jistě i zabloudíme!

Nesoudit - nebloudit...