Mátožná

Každou chvíli, 

dlouhou míli,

už se chýlí,

něco sílí.

 

Člověk spěchá,

něco nechá,

občas řeší,

jindy hřeší.

 

Život pádí,

jindy svádí,

jaké váda,

eskapády.

 

Je to jinak,

než se zdá,

už jsem celá

mátožná!

 

Neztrácet naději, roztančit rychleji...

Orientace...

Mít cestu a vidět její směr, to v dnešním světě nestačí. Mnohem důležitější je umět poznat správný cíl, ke kterému chci dojít a vytýčit si kroky, které mě k němu přivedou. Za jisté doby platilo, že pilnou prací a snahou je člověk schopen zdolak jakýkoliv problém a dostat se až na samotný vrchol. Postupem doby se věci změnily a dnešní doba ukazuje, že práce k úspěchu nestačí. I když, je to zase o nastavení, o vnímání, o hodnotách a skutečnosti, co pro jednoho znamená úspěch, ten druhý může považovat za normální. Tak proto platí, vyber si svou cestu, najdi si svůj směr a sleduj stále svůj cíl. A ač se ti může zdát, že je moc a moc daleko, věř, že každým krokem, který uděláš, jsi mu blíž. Protože nečinnost vyčerpává víc, než tvrdá práce a vede člověka ke špatným myšlenkám a nepravostem.

V činnosti bojuj proti lenosti!

Znamenitá

Nové dny přinášejí nové výzvy. Člověk by rád šel stále za něčím, co by jej rozvíjelo, ale nějak se mu nedostává sil. Nevím, čím to je, ale s přibývajícím světlem, ubývají síly. V jiných letech tomu bylo přesně naopak, ale letos se zdá, že zima na nás zanechává svou znamenitou stopu. Chviličku si s námi pohrává a opravdu nám dává zabrat. Teploty klesají pod bod mrazu a my nevíme, co bychom si ještě na sebe oblekli. Za pár dnů už venku štěbetají ptáčci a vypadá to na příchod jara. Možná, že když se budeme dobře dívat, tak už někde zahlédneme i nějakého toho malého ušáčka. Taky věřím, že za pár okamžiků si to paní Zima ještě rozmyslí a ukáže nám svou sílu i mrazivou metelici. Inu, znamenitě si to užíváme a přijímáme výzvy každého dne, které jsou nám dávány. A co je na tom nejdůležitější? Že abychom došli k vysněnému cíli, který jsme si stanovili, tak ve všem co děláme a říkáme se snažíme být pozitivně naladěni... Pak zvládneme i nástrahy, které nám každodenní koloběh přináší!

Znamenitá zůstávej, pro sebe se vzdělávej...

Domov

Mít místo, kam se člověk ukryje, když mu není dobře. Mít prostor, ve kterém může být sám sebou a sám se sebou. Mít své přístaviště, kde nikdy nefouká vítr a není nutné dívat se kolem, protože nehrozí žádné vlnobít. Mít domov prosycený láskou, laskavostí a jasnozřivým pohledem, který vnáší krásu do všech jeho koutů. Být jeho součástí a být naplněn klidem a mírem. Člověk ví, že domov není jen místo, kam se uchyluje v případě potřeby, ale je to jeho součást, kterou on sám vytváří. Domov máme všichni v sobě a jen my jen umíme tvořit i bořit. Je na nás, jak bude vypadat a jakou atmosféru bude mít... Ideální je věřit v to, že vždy a za všech okolností dokážeme vykouzlit domov, který bude přístavem pro každého, jenž přichází v jakoukoliv dobu a najde zde světlo, naději a laskavá slova!

Domov je tam, kde lásky své mám...

Trable?

Plout řekou poznání, sbírat střípky informací a doplňovat je do připravených míst. Otevírat srdce novým výzvám a aktivně přistupovat k tomu, co by mohlo přijít. Dostát svému lidskému poslání a nevyhýbat se nepříjemnostem, které jsou s tím spojené. Být tím, kým bychom měli být a dělat věci tak, jak by měly být konány. Uskutečňovat to, co člověka přesahuje s vědomím, že někdy se dá plout proti proudu a jindy člověk vzdoruje krutým vlnobitím. Život může být krásnou, pohodlnou a hladce plynoucí cestou, ovšem jen za předpokladu, že sami jsme vyzbrojeni prostotou, upřímností a pokorou k sobě samým, ke svému okolí a celému světu. Jen tak lze plout a nesplynout...

Vím že vytrvám a všechny trable překonám!

Obrácená

Člověk vždycky ve svém zaběhaném životě pozná, kdy se blíží čas na změny. Ucítí, kdy nastala chvíle, která si vyžaduje změnu přístupu v jeho chování a jednání. Ať už se jedná o přístup jeho samotného k věcem, které jej provázejí, nebo k lidem, které doprovází. Stejně, tak to cítím v poslední dnech i já, že se začínají dít změny, které jsme čekali. Byť si je jako děti svých rodičů nepřipouštíme a stále se na ně snažíme dívat optikou těch, kteří jsou jim podřízeni, opak se stává pravdou. Už dávno tomu není tak, že my jsme ti malí, kteří se nechávají řídit a mají méně vědomostí a znalostí. Dneska už se miska vah přiklonila na naši stranu a my jsme těmi, kdo má více rozhodovacích kompetencí. Ne proto, že bychom chtěli, nebo že bychom si jen tak řekli, prostě je to tak, že život běží a počítá roky v náš prostěch. V tuto chvíli jsme my, kdo začínáme rozhodovat za naše rodiče, ale za chvíli to budou naše děti, kdo budou rozhodovat o nás... A až to nastane, přeji si, ať mám dost síly a rozumu, jim za vše poděkovat!

Obrátit, ale neztratit...

Chybující

Nic nědělat, nic nezkazit. Dobrá strategie, ale snad jen pro někoho, kdo nepřemýšlí. Raději budu dělat chyby, budu padat, až to hezké nebude, ale budu se o maličkaté kousíčky posouvat dál. I kdyby to měly být jen krůčky, i za ty mi to stojí. Člověk, který rezignuje a nechá všechno jen tak, opravdu zahálí. Zůstal v nečinnosti a neúčinnosti všeho, co je kolem. A ač se to nezdá, není to cesta, kterou se chci dát. Odpočinek je fajn, je také důležitou součástí mého života. Musím jej mít a musím jej umět najít. Ale jen tak si sedět, hledět do blízka a nic nemít před sebou je představa šílená. Raději se budu trápit tím, jak to všechno zvládnu, něž tím, že před sebou nic nemám...

Tak šup šup, už se to zase blíží!

Dávající

Dávám víc než beru. Vydám se ze svých sil a nemyslím na to, že bych se mohla dostat na konec. Myslím na ostatní a nevnímám, že tam někde jsem i já. Tak nějak to asi mají někteří lidé, kteří prostě a jednoduše mají potřebu dávat víc než brát. Jak jednoduché je vydávat a jak složité je umět přijmout. Není totiž nic přirozenějšího, než podat pomocnou ruku a dát se všanc. Abychom dosáhli něčeho krásného, smysluplného a plodného v našich životech, musíme dávat z plného srdce. Bez podmínek, bez jakýchkoliv dalších předpokladů či nápadů. Dávat, bezelztně a jednoznačně tak, aby každý věděl, že je to dávání, jaké má být!

Dávej a nehleď na nic dalšího...

Vytrvalá

Pár slov a je z toho vět. Pár vět a je z toho odstavec. Pád odstavců a je z toho stránka. Pár stránek a je z toho kniha. Každý den stačí napsat pár slov a za pár dnů máš na stole knihu. I když to na začátku vypadá hrozně, nakonec se ukáže, že ono veledílo může člověk stvořit. Stačí být jen dostatečně trpělivý a vytrvalý, věřit si a může stvořit i nemožné. A v tom je krásna možného. Když můžu z nemožného tvořit možné a z neskutečného vytvářet skutečnost... V tom je kouzlo našeho života, kdy z ničeho tvoříme všechno a je to jen v našich rukou. V našich hlavách, myslích a odhodlání, které v sobě neseme!

Vydržet a nenechat se odradit!

Skutečná

Sova hnízdí v hlubokém lese, ale zabere přitom jen kousek větve. Myška pije vodu z blízké louže, ale jen proto, aby si naplnila své vlastní bříško. I člověk obývá mezi nebem a zemí malinkaté místo, které v porovnání s velikosté vesmíru, není větší než oblázek či list trávy na obrovské hoře. My jako lidé opravdu potřebujeme pro své putování po této zemi jen velmi málo, ale nároky naší mysli jsou vždycky nesmírné a to nám ztěžuje naši pouť. Na onom malém prostoru k životu se snažíme shromáždit co nejvíce hmotných věcí a jediné, co tím uspokojíme, jsou naše fiktivní touhy po dokonalém životě. Náš skutečný život ovšem někam uniká. Dokud nepochopíme jednu důležitou životní moudrost, že své skutečné potřeby můžeme pochopit a uchopit teprve tehdy, až se přestaneme honit za věcmi, které doopravdy nepotřebujeme, nebudeme skutečně žít... Buďme k sobě upřímní a přejme si štěstí, lásku, zdraví a dostatek pokory, která nám pomůže oprostit se od toho chtít a dojít k tomu být!

Skutečně být, skutečně žít...

Zásadní

Když už si člověk myslí, že věci konečně dostávají smysl, všechno je zase úplně jinak. Stačí malinkatý okamžik a všechno je pryč. Stabilita, radost, rovnováha, jasná mysl a klid se propadly ve vteřině do tmy a zapomnění. Jistota je ta tam, netrpělivost získala svou převahu a to, co se zdálo naprosto jasné se teď jeví zakryté mlhou. Hlava je v jednom ohni, tělo se nemůže zpamatovat z prožitého šoku a emoce jako na pružince létají tam a zpět. Někde mezi tím vším jsme potom my. My malí tvorové, kteří se snažíme vyznat v návalech bláznovství a tíhy, která na nás padá. Snažíme se tu být pro ostatní a děláme to, co by jiní nebyli schopni udělat. Prostě a jednoduše jsme! I když to je to nejtěžší, co může být, stojíme a čekáme, odkud to přijde a co nám ještě padne...

Padni, jak padni, to je zásadní!

Pokojná

Každý máme ve společnosti svou roli. Ta je nám přirozeně dána. Do uričtých rolí se rodíme a jiné si ve společnosti vydobýváme.  To je pro nás i naše okolí velmi důležité, protože nám ro dává určitou jistotu a stabilititu v tom, čím a kým jsme, kam patříme, kde jsme doma a kdo jsou naši blízcí. Občas se ovšem stává, že ve společnosti nastane okamžik, kdy se jednotlivci utvářejí naprosto samostaně, vzdávají se své pozice ve společnosti a chtějí posílit mimo vše, co je přirozené, dané. Nedokážou pochopit základní pricip přizpůsobování se jeden druhému a pokládají za svůj základní cíl honbu za vnějšími hodnotami. Tím ztrácejí propojení se svým vnitřním já, protože příliš mnoho v konečném důsledku přináší ještě méně, než obvykle. Jádrem věcí je nalézt přesnou a přirozenou rovnováhu mezi naší vnější a vnitřní rolí, kterou zde na světě máme. Uvědomit si kým jsme, kam jdeme, s kým chceme sdílet svůj svět a proč. Tím dosáhneme nesmírně vznešeného svavu vnitřního vědomí hrdosti a pokoje, který budeme vyzařovat i nanevek...

Pokojná mysl, dává to smysl!

Rozuzlená

Žádný problém není tak palčivý, jak se na první pohled zdá. I když nám na počátku vezme vítr z plachet a nejsme schopni se nadechnout. Při dalším pohledu na věc už je to mnohem lepší. Člověk totiž zjistí, že je tu i další možnost. Jsou tu i další přístupy, které může použít a není tu jen jedna cesta, kterou se nutně musí dát. A právě v tom je princip úspěchu, které se máme držet. Být úspěšný není jen o tom neustále vyhrávat, ale také dostávat rány a zakoušet prohry, abychom si uvědomovali, že jsou tady temná místa, na která se nechceme dostat. Místa, která jsou nám zapovězena, kterým se chceme vyhnout a která chceme rozhodně minout. Proto musíme trpělivě pracovat a naslouchat svému srdci, abychom se dostali do konce, který jsme si vytýčili... Ať už je to zdolání vysoké hory, písemného testu či dopsání diplomové práce. Jde jen o to vydržet a nedat se udolat tím, co přichází!

Problém, vždy jen v dobrém...

Šlépejemi

Krásné slunečné počasí a pořádný mráz nás dneska vylákalo na dlouhou procházku. Nelenili jsme a vyrazili jsme do hor, které byly oblepeny sněhem. Člověk popojede několik desítek kilometrů a připadá si jako v úplně jiné krajině. Je to jakoby se ocitl v říši sněhu, ledu a úplné zimní pohádce. První kroky a už stoupáme směr vrcholky, odkud bude vidět do okolí a možná uvidíme i na Praděd a vzdálenější Beskydy. Nebojíme se ledu ani malého větříku a tak už za chviličku funíme a užíváme si pohybu na čerstvém vzduchu. Den nám uteče ani nevíme jak, opět ve svornosti a dobré náladě. A já si teď na večer říkám, díky za něj a kéž by takových dnů bylo více! Bylo to fajn a přitom to stálo za to...

Kroků pár, to je velký dar!

Rozměrová

V dimenzích svého života se člověk vymaňuje z omezení svého já, určitého prostoru a času. Každý z nás žijeme v určitém čase i prostoru, které nás jistým způsobem omezují a dávají našemu životu hranice či limity. My se jim přizpůsobujeme, žijeme v nich, nebo se je snažíme prostoupit a vymanit se jejich poutům. Prostorová omezení jsou celkem jasně daná, kdy hory, údolí či řeky v našem zorném poli jen tak nepřeneseme a neumístíme do zcela jiného místa. Přesto dokážeme přenášet sami sebe do jiných dimenzí, vracíme se vždy zpět do prostoru tady a teď. V porovnání s tím jsou časová omezení celkem jednoduchá. Co se stalo, to se nedá odestát. Co se má stát, to se také stane. Žití vlastní přítomností nás nutí k rychlosti, aniž bychom si uvědomovali že vstříc nové naději a spěchajíc novým, krásným zítřkům nás vede blíže k neopatrnosti a jistému nebezpečí. Nevnímáme čas, zázrak přítomného okamžiku a nemáme povědomí o čase, jeho kráse a významu pro svůj vlastní život. Jenže právě ten jen nesmírně důležitý. Čím méně času strávíme na vlnách tepu života, tím snáze přehlédneme vlastní existenci a nedokážeme pochopit, že uběhl další den, týden, rok. Čím jsme starší, tím více se nám krátí čas, ač prostor zůstává stále tentýž. Proto užívejme každého dne i minuty, neb nevíme, jak rychle se nám vše ztratí!

Nemáš potuchy, kam zmizely všechny ropuchy?

Eventuální

Voda teče a čas plyne. Život člověku utíká pod rukama a nic se nedá opakovat. I když to občas vypadá, že se realita vrací, skutečnost je úplně jiná. Člověk většinou vnímá intenzitu svého života právě v to daném jedinečném okamžiku. Nevnímá, co je kolem a pokud něco nestihne, ubezpečuje se, že tohle bude příště. Ale bude ještě nějaké příště? Čeká na nás naše řeka života s dalšími příležitostmi a možnostmi? Nejsou právě teď tohle naše okamžiky, které máme, musíme a měli bychom prožívat v takové intenzitě, že už nebude nutné si přát jejich opakování! My sami totiž nemůžeme vědět, co bude a zda bude. Proto chytejme své pomyslné možnosti a pevně se jich držme. Prožívejme okamžiky s plností a nasazením, neb nevíme, co bude za další chviličku... 

S uvedoměním, za vědomým prožitím!

Dychtivá

Jít správnou cestou mi dává velké nadšení. Cítím v žilách mnoho sil, které potřebuji k tomu, abych zvládla všechno, co mě čeká. Ochota podstoupit jisté nepohodlí a dychtivost po nových zkušenost mě žene neprobádanými cestami, které jsou občas trnité. Nebojím se vstoupit do věcí, které znamenají vystoupení z nonkonformní zóny. Vystrkuji růžky a hledám, kam ještě mohu zajít, abych dosáhla svých vytýčených cílů. Každý den je výzvou a každý krok je malým vítězstvím. Každý pohled je radostí a každá věta je pomyslným završením úsilí, které mě provází. Stačí vytrvat a s odvahou se dívat vpřed, kde nás ona pomyslná cílová meta. Tou to nekončí, přijdou další výzvy, a tak si zachovejme zanícení, elán a sílu, abychom mohli objevovat to, co objevovat chceme a měli radost z toho, co radost nám jen může dát!

Dychtivá buď, sama sebe povzbuď...

Povzbuzující

Den po dni a krok po kroku se člověk blíží k naplnění svých cílů. Pravidelně si opakuje, co je ona pomyslná meta, ke které míří. Někdy se mu ztrácí v mlze, jindy zcela zřetelně vystupuje a dává najevo svou velikost a pýchu. Člověk si pak může připadat velmi maličký a překonat zadané výzvy mu může připadat naprosto nemyslitelné. Jde ovšem pouze a jedině o pravidelnost, drobné pokroky a vnitřní klid, kterým se dá dosáhnout stanovených cílů, které mohou být i ty největší. Občas si říkám, když jsem dokázala dát život dalšímu člověku, když jsem dokázala překonat nejednu překážku spojenou s mateřstvím, tak určité nepohodlí při ukončení vlastního vzdělání nemůže být tak nepřekonatelným problémem. Jediné, co musím zachovat, tak je čistá hlava, klid, odvaha a víra, že dělám přesně to, co bych dělat měla a jsem přesně tam, kde chci být...

Nepochybuj, raději postupně pracuj!

Laskavá

Bez vzduchu člověk nemůže dýchat. Bez vody bychom nemohli přežít. Bez jídla bychom za krátký čas začali strádat. Ovšem bez lásky a vzájemných vztahů bychom na tomto světě živořili. Přežívali bychom, možná bychom byli, ale s životem by to mělo pramálo společného. Na lásce je postaven náš život, který vzniká s láskou a láskou je provázen. Jen s láskyplným nasazením jsme schopni být těmi, kterými jsme. Jen s laskavým srdcem dokážeme být dostatečně uvolnění a vyrovnaní čelit výzvám, které nás obklopují. Díky lásce dokážeme pociťovat soucit, být tolerantní a vlídní ke všem lidem, které kolem sebe máme. Možná občas zapomínáme na sebe samé, ale pokud v lásce žijeme a láskou je naplněn náš život, pak i ona naplní naše tělo, ve kterém se odrazí tento klid, harmonie a dokonalost lásky v podobě dokonalého štěstí a zdravého já...

Věř si a všechno půjde, jak má!

Překonávací

Padá mi to z nebe,

občas jsem i mimo sebe.

 

Běžně však stojím a dýchám, 

i když si přitom říkám. 

 

Zda-li to není špatná cesta, 

kterou jsem vybrala, 

jako jedinou ze sta. 

 

Nakonec však řeknu si rázně, 

nemůžu čekati přec žadné lázně...

Život není žádné peříčko, 

musím se snažit dosti i maličko.

Každičký krok i vnější potíže,

nejsou jen stavem beztíže,

jsou také možností ukázat,

v čem můžu na svět navázat...

Jsou tady samé příležitosti,

ve kterých lze vidět radosti.

Proto se na svět usmívej,

své starosti v klidu prožívej,

neb zítra je den jako každý jiný,

který přinese možná další stíny.

 

A Ty už budeš vnitřně silný,

protože si byl pilný,

Tebe už nic neskolí,

Ty už najdeš své kouzelné,

šťastné údolí!

Vnější potíže přemáhej, vnitřní síly se domáhej...

Vítězná

Bolestivé mohou být dnešní neúspěchy a pády. Mohou působit rány, o kterých si myslím, že už nikdy nebudou zahojeny. Ovšem už za pár dnů se ohlédneme a zjistíme, jak bláhové byly naše tehdejší nářky a stesky. V životě přicházejí útrapy, zkoušky, úklady a nástrahy, se kterými se musíme, chceme a hodláme poprat, abychom se dostali do dalšího dne. Není možné stát nad rozlitým mlékem a lamentovat rukama. Je potřeba se vzedmout energii a pokusit se posunout svou životní metu o kousek dále. A každým tímto malým posunem se vlastně učíme, rosteme, sílíme, získáváme zkušenosti a zjišťujeme, že jeden neúspěch může být základem jiného důležitého úspěšného kroku, který nám život nachystal. Proto nezoufejme, pojďme stále dál, i když to nebude jednoduché, výsledek určitě bude stát za to!

Pojďme na to, jsi moje zlato...

Připomenutá

Myšlenky osudu,

nepatří do sudu,

nepatří uzavřít, 

musí se otevřít.

 

Říkáme později,

nemáme naději,

žít život přítomný,

ten už je za humny.

Proto je potřeba,

namazat na chleba,

uvařit polévku,

zavřít se do chlívku.

Pokud to cítíme,

že nás to nemine,

máme to ve tváři,

slunce nás rozzáří.

Myšlenky vytrysknou,

mají přec hlavu svou,

vědí, kdy oslovit,

musí se prosadit!

 

Věnuj se myšlenkám, to co nakonec přijde, nechej domněnkám...

 

Vybídnutá

Občas stojíme v životě před výzvami, které se před námi tyčí, jako slovutné Himaláje. Mlčky přemýšlíme, kde vzít sílu a energii, na jejich zdolání. Netušíme, zda najdeme dostatek odvahy pustit se do výšek a dálek, abychom se dostali na druhý břeh. Někdy nás ovládne strach a panika z dalšího kroku, který je potřeba udělat. Bojíme se neúspěchu i zklamání z toho, že naše energie byla vynaložena zbytežně. Neuvažujeme, že nic, co v životě děláme není zbytečné. Všechno má svůj smysl a každá výzva je vlastně příležitostí ukázat, jak moc, daleko a skutečně jsme ochotni podstoupit riziko nepohodlí, abychom dosáhli úspěchu, radosti a dosáhli pomyslných sílů. Pojďme se tedy dívat na výzvy z opačné perspektivy, ne jako na něco, co je nepřekonatelnou překážkou, ale zajímavým pokynem k činnosti, radosti a konání. Vždycky je totiž možné hudrat, ale kdo chce něco dělat, ten si způsob najde...

Výzvu přijmout, sám sebou pohnout!

Příběhová

Občas lamentujeme nad něčím, co není tolik důležité. To ovšem zjistíme až ve chvíli, kdy už jsme ve svém životě mnohem dál. Kdy už máme zase něco odžito a něco dalšího se nám přihodilo. To se nám potom zdají všechny prožité skutečnosti jako nepatrné záležitosti, se kterými jsme si nemuseli vlastně lámat hlavu. Ale i zde platí jedno obecné pravidlo, to co prožíváš, to je zrovna natolik důležité, že jsi v tom ponořen a nevnímáš, že by mohlo být něco méně důležitého, nebo méně těžkého. Tvůj příběh je ten, který hoří, boří, tvoří a někdy kvete, směje se a láskou překypuje. Je to jen a jen o našem nastavení a aktuálním prožívání, protože jedna a tatáž věc se nám může v různé perspektivy jevit jako úplně jiná skutečnost. Jako poloplná, nebo poloprázdná? A v tom je právě ten vtip, který je potřeba si uvědomit, chytit a nechat vplout do života, abychom se příliš nenechali vlákat jen do poloprázdna, ale vnímali i poloplnost věcí kolem nás i v našem životě...

Ať je to, co je to, říkej mi popleto?

Ujednaná

Každý svoje touhy má,

někdo je však nepřizná.

Každému se v hlavě rodí,

jak to vlastně kolem chodí?

Kdo je v právu?

Kde má hlavu?

 

Proč se vždycky

podřídíme davu?

Někdy přeci důvod máme,

že proti proudu se vydáme.

Jsou to naše rozhodnutí,

ač okolí nás vždycky nutí,

abychom šli tupě v davu,

i když my máme svou hlavu.

 

Člověk přeci dávno ví,

kdy mlčí a kdy odpoví.

 

Je to jeho rozhodnutí,

co ho dělat věci nutí.

Proto srdci naslouchej

a dobrou vůli vždycky měj!

Ujednání mějme, s důvěrou k nim spějme...

Nadělená

Všímej si lidí, zvířat, věcí kolem se. Buď ke svému okolí pozorný a zkus otevřít svou mysl. Uvidíš, kolik zajímavých skutečností se ti najednou vyjeví. Pokud budeš poslouchat a otevřeš i své srdce, budeš překvapen, kolik toho uvidíš, uslyšíš, ucítíš a jak budou tvé smysly omámemy vším, co je ve vzduchu. Chovat se klidně, bez velkého ruchu a vzruchu, být klidný a ohleduplný je zajímavou variantou pro vlastní život. Nejenže to člověku přinese jistého zklidnění duše, ale také zjistí, kolik drobností je všude kolem... Spěch, hluk, neustálá nervozita a negativita totiž nepřináší nic dobrého. Zamořuje svět nepříjemným a dává tušit neklid a nepohodu. Proto se mějme rádi a otevřeme svá srdce klidu, svobodě a radosti, která je v krásných drobnostech a radostných bláznivostech. Ty dělejme a mějme se rádi!

Pondělí, nechť nám nadělí...

Výmluvná

Jsem šťastná, že jsem tady. Jsem šťastná, že mám to, co mám. Jsem ráda, že jsem s těmi, které mám moc ráda. Jsem spokojená se svým životem. Jsem skvělá v tom, co dělám. Jsem normální, i když občas se mnou šijou všichni čeri. Jsem bezstarostná, i když stále tuším, že by se mohlo něco dít. Jsem bouřlivák, i když nechci čeřit vodu. Jsem důvěřivá, dobrosrdečná bláznivka, i když vím, že mě svět kolem zraňuje a občas dost využívá. Jsem famózní i fantazijní blázínek, který věří, že každý spor mé své řešení a lidé se umi dohodnout. Jsem harmonii hledající idealistka, která touží po přítomnosti svých milovaných a všech oblíbených huňáčů, kteří jsou v blízkém okolí. Prostě jsem... a to je přeci to hlavní!

Buď kým jsi a buď jí ráda...

Výhodná

Už si jdu pro tebe. Ještě nevím, zda jsi připraven se mnou sdílet moje soukromí, ale já jsem připravena udělat všechno proto, abych se o tebe dobře postarala. Budu ti podestýlat, budu ti dobře připravovat vaničku, bubu se o tebe starat, jako o vlastní, budu tě v teple chovat. Budu s tebou zacházet vlídně a s pokorou sobě vlastní. Budu tě mýt a dopřávat ti pravidelného tréninku. Budu tě mít stále na očích a budeš se mnou každou chviličku podnikat výlety po celém našem malém domácím království. Tak se připrav, ať jsi hezky nachystaný a můžeš se už pomalu balit, já už vyrážím. Za chviličku tě ulovím a už budeš jenom náš... Od zítřka už budeme svoji, na věčné časy a nikdy jinak!

Když musíš, tak můžeš...

Hrdá

Byť máme občas pocit, že se držíme při zemi a moc se nám nedaří, musíme se stále dívat dopředu. Vždyť jsme doletěli až sem! To, že jsme se dostali až sem, tak daleko, to nemůže být pouhá náhoda. Za vším, co jsme zatím dokázali, co jsme v životě uskutečnili, co máme, kam jsme se dostali a co jsme podnikli, za to vděčíme vlastní píli, odvaze, soustředěnosti, snaze a síle, se kterou jsme se občas vrhali do náročných úkolů a situací. Nemůžeme také opomenout fakt, že za námi stojí mnozí, kteří nám drželi palce, věřili v nás, podporovali naše ztřeštěné myšlenky a i když nás nechápali, nebrali nám víru v naše cesty. A pak tu jsou stále ti, jejichž odvaha, síla, skromnost, radostné nadšení a velkolepý zápal pro vše, co společně tvoříme. Bez nich bychom nelétali, netvořili, nežili, nebyli. Takže roztáhněme křídla, buďme hrdými, byť malými, vrabčáčky, kteří sice nelétají vysoko, ale švitořit umějí také...

V hrdosti, pln radosti!-

Odpočinková

Jako se vítr žene oblohou, tak se ženu dnes i já. Chtěla bych stihnout všechno, co jsem si naplánovala a to je přitom teprve první pracovní den tohoto roku. Neumím se poučit a neumím si poručit. Nejraději bych se už viděla zase v nějaké práci a plném nasazení. Člověk neumí zpomalit do tempa, které by mu sedělo, pokud se všechno kolem řítí ukrutnou rychlostí stále pryč. Asi budu muset ubrat na plynu a sešlápnout brzdu, abych hned na začátku nepřepálila tempo. Protože měsíců, týdnů, dnů i hodin mě čeká ještě spousta, tak ať to všechno vydržím...

Odpočinek bez hodinek!

Hojná

Roztáhnout křídla a letět. Naslouchat rytmu svého těla, přírody, života a pohupovat se s tlukotem vlastního srdce v jeho rytmu. Být přesnou součástí vesmíru a vědět, že jsem přesně tam, kde mám být. Chápat sebe jako nezbytnou součást světa a nepodlehnout tlaku okolí na dokonalost. Umět zůstat sama sebou a uvědomovat si, jak důležitá jsem. Neskromná přání pro další rok, který přinese mnohé. Snad nás posune o kousek blíž k cílům, které jsme si dali a poskytne nám dostatek prostoru pro uskutečnění našich snů. Doufám, že nám dá dost síly na zdolání těžkostí, které přijdou a dodá odvahy k překonání výzev, které jsou pro nás připraveny. Věřím, že nám přinese hodně zdraví a společných zážitků, abychom opět po roce mohli říct, že společně nám bylo báječně...

Něchť je další rok plný hojnosti, s trochou starostí, jež prověří naše schopnosti i znalosti!