Dyndová

S tichostí v hlase probouzí se den, sluníčko pomaličku vystupuje na oblohu a já otevírám oči. Tupé trnutí těla pomalu ustupuje, teplý pelíšek nechce otevřít svá vrátka a tak jen pomalu a nejistě vykukuji. Příjemně položená hlava na poštáři, plyšová zvířátka kolem a noha přehozená přes okraj peřiny jsou důkazem, že jsem vzhůru. Budík ještě nezvonil a tak si užívám těch několika málo chvilek, které zbývají do úplného procitnutí. Ne ještě nebudu vstávat, ještě mám čas a nic mi neuteče. Pak se vydatně posilním, nachystám svačinky, zajdu nakoupit a můžu vyrazit do práce. Po pátečním shonu nikde ani vidu, ani slechu. Po chodbách je povaluje jen ticho, klid a ozvěna ťukání okenic ve větru. Je nás tu jen několik, tak se zalezlí ve svých pracovních norách věnujeme svým pracovním povinnostem. Jeden dokončuje projekt, druhý ťuká zadání otázek a další píše posudky. Každému, jak jeho povinnosti zavelí. Občas slyším zvuk telefonu, nenechám se vyrušit a dokončím páteční práci. A jak se zdá, bylo dobré několikrát se vyspat, nechat to v sobě uzrát, neboť to, co v pátek drhlo, dneska běží celkem bez problémů. A teď hurá na další činnost, hromada se pomalu zmenšuje a snad se časem ztratí úplně. Ještě několikrát přečíst, vyslovit svůj názor, opravit chyby a stůl je dokonale prázdný. Vím, že takto dlouho nevydrží, ale pro tenhle pocit to stálo. Co mělo být, to je a co bude, to se uvidí. Kdy, no na svatého Dyndy!

Nespěchej a v klidu buď, tak jak se ti zvedá hruď...

Neskočená

Horký den, z kola ven, budu zase mravencem. Klouby bolí, svaly táhnou, možná za mě dneska zahnou. Zítra už je nový den, kdy budu muset zase do práce sem. Ráda bych tu ještě byla, abych znovu zase žila. Ale ještě půjdu tam, kde to velmi dobře znám. Kde je pořád hodně práce, kde není místo pro legrace. I když máme volno krásné, je mi všechno celkem jasné. Budu zase tady sama, od brzkého to rána. Mě to ovšem nevadí, když ruce dobře naladí. Když půjde psaní tak jak má, bude práce jenom má. To pak bude lepší den, než přijde večer i můj sen. Mít tak zase volnou hlavu, mít se jen pro zábavu. Mít už všechno hotovo, pak opět začít nanovo. Pořád jedu tam a zpět, najdu svůj krásný svět...

Svět se točí a já s ním, nikam už dál neskočím!

Jalovcová

Rostl, síli, plazil se a rozrůstal. A teď tu stojí sá  a sám. Stařičký a pomalu uhnívající jalovec, jehož dávná krása se jen vytuší. Dnes už je vidět jen usychající nic, které zabírá místo a občas provokuje k nepříčetnosti. Nebýt posledních událostí, asi by byl s námi, ovšem teď už se bude loučit. Je to definitivní, neboť rukavice jsou přichystány, svaly napnuty a motorová pila vrčí. Po chvilce už není, ale jistě na něj budeme s láskou vzpomínat. Ještě dlouhá léta budeme vzpomínat na jalovcovou pečínku a požár jalovce, který byl super. Vzpomínky na to, jak nám mále shořel, jak byl všude a jaký zakrslík na počátku byl. Zůstane s námi, i když jeho popel rozpráší po okolí. Byla to dřina, byl to zážitek, ale výsledek stojí za to...

Jalovec není mravenec, připrav se na velký mazanec!

Uvařená

Vypadalo to tak pozitivně, dlouhý spánek, vydatná snídaně, mrazivý přesun do rachoty a pozitivní začátek pracovního dne. Kde se vzal, tu se vzal, stál přede mnou stres. Začal mě popohánět, rychle, rychle, ty to ještě nemáš? No to se nedivím, takový zmatek, to jsem ještě neviděl. Tady knihy, tam poznámky a k tomu ještě mnohá další překvapení. Tiskárna stávkuje, lepidlo nelepí to co má, ale já stále držím a za chvilku na mě ťukají zahraniční hosté. Tedy den, jak má být! Tak šup, šup, popoběhnu do učebny a pak dál. Zjistím, že si mnohé nepamatuji, zrychluji, dělám chyby a nakonec rekapituluji. Uzavírám krám, rezignuji a odcházím. A ona jde se mnou. Já jej nechci, proto skoro běžím, unikám a rychle skočím do bytu, zabouchnu dveře a zhluboka dýchám. Hurá, jsem tady, přežila jsem, ale dobrý pocit z dnešního dne nemám. Co jsem stihla? Skoro nic a zmatek v hlavě je lepší než guláš...

Jak sis navařil, tak si i pojez!

Žijící

Jsou v životě člověka okamžiky, kdy je jen droboulinkou součástí plynutí světa. Uvědomí si svou nahodilost a přemýšlí nad skutečnými prožitky vlastního života. Je to jako zastavení rozjetého vlaku, kdy se valí mnohatunový kolos po kolejích a najednou je donuce zastavit. Z plné rychlosti stojí, je klid a kolem jakási nevysvětlitelná prázdnota. Z čeho plyne a kam? Proč se tak najednou zastavíme a jak to dokážeme? Většinou ani nepřemýšlíme, v mžiku stojíme a ohlížíme se zpět. To co vidíme nás může těšit, ale také tížit a je jen a jen na nás, jak se zvládneme vyrovnat se situacemi, které vidíme. Již jsme je prožili, již jsme s nimi byli v kontaktu, již jsme se s nimi vyrovnali a přesto jsou naše kroky váhavé i namáhavé. K čemu to, že umíme takovou řádku věcí, když si neporadíme s vlastním životem? Proč být nespokojený a trpět, když náš život je přece báječný. Máme se, máme sebe navzájem a jsme spolu. Co víc si může člověk přát! Snad je špetičku zdraví a drobných radostí, které nám umožní žít tak, jak bychom chtěli.

Žít je tak krásné a nad všechno jasné...

Květovaná

Jako laňka, jako plaňka, možná jako psí oháňka. Dneska den se točí, běží a já se divím, jak jsem svěží. Jako ryba, jako rak, lezu tam i naopak. Je to divné, je to síla, co má na sobě ta naše víla. Vzdušné zámky staví z ledu, hledá kolem neposedu. Já se hlásím dobrovolně, je mi dneska nějak volně. Zítra zase zpevním záda, mám se přeci tolik ráda. Potom půjdu pryč i ven, splní se mi velký sen. Potom budu už jen bdít, nad hlavou si nechám jít. Pejska, kočku, medvídka, kdo by nechtěl mít lýtka. Já je mám a mám se skvěle, od soboty do neděle. V týdnu je to shon a spěch, pak se divím, že mám mech. Na hlavě i v posteli, kdy odpočívám jen v neděli. Proto půjdu brzy spát, nechám já si dneska zdát. O radostech, o starostech, o zvířátkách, o sluníčku, zazpívám si svou písničku. Která je to, co já vím, vám to ovšem nepovím...

S písničkou za básničkou a zpět, venku je to samý květ!

Poštovní

Zapisovat si a sdílet, i to je důležitá vlastnost člověka. Nestačí spoléhat se pouze na naši paměť, kterou máme, ale důležité je také vědět, že pokud paměť zklame, můžu sahnout do svých pamětí a umím se podělit o svůj život. Někdo dokáže své vzpomínky popsat natolik barvitě, že ostatní lidé jsou ochotni mu za ně zaplatit. Jiný ví, že není nutné mít závratné vzpomínky, ale vědět, že je mohu s kým sdílet. I to je naší součástí, neboť se snažíme si uchovat co nejvíce vědomí v našich životech. A to jak ve chvílích radostí, tak i starostí. I ty jsou důležité pro náš člověčí růst, abychom v přítomnosti hledali minulost a v minulosti budoucnost. Tak stále budeme žít a s námi budou žít ti, které jsme měli rádi, které jsme ztratili, kteří nás provázeli a kteří se přesunuli. V našich vzpomínkách a zápiscích jsou uloženy jejich stopy, tak jako i stopy nás, kteří jsme přišli činit své životy. Ať stopy vedou tam či zpět, jsou to stopy plného vědomí, že jednou jsme a podruhé nikoli. S tímto pak žijeme dál, v dalších světech, dimenzích a okolních květech...

Ať kvetou a rostou, neb jsou andělskou poštou!

Kroková

Krok sun krok a šup i hop,
už mám zase další skok.
Od rána se nezastavím,
večer ještě hlavu chladím.

Na rukou si nosím body,
které jsou do nepohody.
Za chviličku vyprší,
chvátat už se nesluší.

Kolik kroků má náš den?
Od rána si spočti jen.
Od koupelny ke kuchyni,
už máš v patách velkou dýni.

Tělo už se nevalí,
už vůbec neotálí.
Zase přidá do kroku,
ať má svaly v poskoku.

Zítra půjdem ještě dál,
kdopak by se kroků bál?
Snad je lenoch lenivá,
co si odpočinku užívá.

Jestli chceš být stále mladý,
musíš zdolat věže, hrady,
musíš dospět k vrcholkům,
ke svým domácích pacholkům.

S těmi kroků zas máš více,
neb si cvičí svoje plíce,
večer už jen odpočívat,
zítra budoz zase číhat,
nás však ovšem nedostanou,
s kroky půjdem spolu i stranou...

Krokuj, běž a raduj se, zdravím kolem sranduj se!

Překonávající

Jak báječný i bezděčný je ten náš život. Dává nám zakusit lekce, které nás mají vést k jeho pochopení. Tajemné poklady jsou skryty v lásce, odpuštění, trpělivosti, štěstí, bezmoci i moci, strachu, hněvu i celkové odevzdanosti. S mládím dané počiny nevnímáme, míjejí nás a nechápeme jejich dosah ani důležitost. S postupně nabývanou jistotou středního věku však prozříme a pochopíme, proč se jisté věci dějí tady a teď, zrovna nám a v naší přítomnosti. Jedná se o chvíle pochopení a duševního prozření, kdy jsou podstatné jen ty starosti, které právě prožíváme. Co bylo je nutné pochopit, smířit se s tím a poučit se. Co je, je a nikdy se již nevrátí. Je tedy nutné žít současnými dny, nést si v sobě dny prožité a budoucnost předjímat jako to, co zřejmě přijde, ať chceme, či nikoli. Dnes je dnes a s tím musíme řídit naše dny, neboť právě teď může být i posledním okamžikem.

Věř v sebe a všechno překonáš!

Člověčí

Život je nádherný. Nemusíš být nikým významným, ani vlastnit miliony a přesto můžeš mít vše. Stačí se jen vnitřně nastartovat a směřovat ke splynutí a provázáná. Splynutí s těmi, které máš rád a s tím, co tě obklopuje. Provázání na vše, co je v životě důleité. Vždy totiž v plnosti srdce víš, kdy splýváš a kdy se provazuješ. Jedno bez druhého není možné a je společně podmíněno. V životních lekcích poznáš sílu i odvahu vlastních skutků, které se proplétají v mozaiku života. Ta pak může být bohatá a poskládaná z drobných střípků. Nebo naopak jedním vělkým výkladním štítem, bez ducha a vnitřního prožitku. Jakým bude a kdo s kým bude, je jen otázkou toho, co v životě očekáváme od sebe samých, svých blízkých a svého okolí. Můžeme být náročnými a přesto neztratit svůj cíl. Smysluplné prožití dnů, které nám byly dány. S radostí, vřelostí, úsměvem a vlídným pochopením pro vše, co je jiné. Právě v jinakosti nalezneme stejnost, která nám přísluší.

Být člověkem je křehký dar, tak jej chraň, ať nepřijde nazmar!

Srdeční

María, maría bang bang bang, to není jen v mojí hlavě. Tělo se pohupuje v rytmu latinskoamerického hitu a ne a ne se zastavit. Te quiero, te quiero, el amore, je to jako vášnivá noc, kdy nechceš či nempžeš přestat. Rytmy se prolínají a slyší je ten, kdo se snaží. Ostatní se jen slepě dívají a nechápavě hledí, co se to s mým tělem děje. Otazníky visí v jejich očích a já? Nechávám je ve slepé póze a jdu si za svým. Bamboléo, bamboléo, porque mi vida yo la prefiero vivir así, jdu si hezky za svým a pak už jen bem, bem, bem, bem... Je to nakažlivější než všechny nemoci světa, kdy rytmus zní ti v hlavě a nechceš se pohnout dál. Jen ty, akordy známých a přesto vzdálených písní, s příchutí radosti, veselí a slunečního svitu. Kdo by je nechtěl mít v sobě a s sebou? Každý po nich touží a já je přímo zažila. Neskutečný prožitek plný jasu, prázdninové pohody a radosti s pohybu. Už za to patří dík těm, kteří vydrželi a nechali nás nahlédnout do svých širokých srdcí....

Raduj se a tanči, klidně i janči!

Výletnická

Vstávání je prima věc, když víš, že tě nečeká dlouhý pracovní den. To klidně vyskočíš z postele i jen po šesti hodinách spánku a připadáš si čilý jako rybička. Probudí tě vůně čerstvé kávy, vonící rohlíky a fakt, že den máš jen pro sebe a nekonečná toulání. Začneš se dívat na svět barevněji a zvuky jsu náhle meldičtější. Vše kolem dokola je úžasné a dokonce i ten, který měl splín pookřeje. Každý se hned cítí nádherně, čas si plyne svou rychlostí a člověk se jen tak nechává unášet proudem. Splynutí různorodých předpokladů a jasných faktů se srovná a výsledkem jsou malebné fotografie, uchozené nohy a dušičky v peří. Každý totiž ví, že být na výletě je báječné, neboť starosti, strasti i různé drobné eskapády se zdají být na hony vzdálené, od tady a teď. A pokud přeci jen dorazí, pak je porazí dobrá nálada a načerpaná energie, které máš dnes na rozdávání...

Odpočívej, pobíhej, na výletě se krásně měj!

Mající

Když spustí král, všichni se vrhají na parket a veselí je všude kolem. Rytmus se mění od pomalého flamenga, až k vířivému tangu. Žádné tělo nezůstane v klidu. Boky se vlní a tanec odplavuje nahromaděný stres i splín. Stavidla jsou uvolněna, tělo se pohbuje v rytmu a hodiny jsou kratší než vteřiny. Sotva se rozehřeje tělo, duše se přidá a souzní v jedno s druhým. Splynutí je společným počinem i začátkem dalších kroků. Kam povedou? Jen tam, kam jim dovolíme a kde budou znít slastné tóny akordů srdce. Tedy toho, co je nám nejvzácnější a duši nejmilejší. Radost je spojena s tělem i duší, snad proto nám tolik sluší!

Raduj se a pěj, dobře se tu měj...

Znějící

Už se těším na zítřek, opustím zaběhnutý rytmus týdne a vydám se do krajiny nevšední. Jak moc bude jiná a kolik času v ní bude pro odpočinek zatím netuším, ale vím, že opustit koloběh každodenních starostí se docela hodí. Vstávat budu až s prvními ranními paprsky, jíst, až bude čas a radovat se budu celý den. Možná mě potká něco neobyčejného a možná také ne, i tak se těším. Už samotné těšení se mi přináší pozitivní energii do žil, která potřebuji a dále budu potřebovat. Abych dokončila rozjeté úkoly, splnila zaběhané pořádky a dokončila to, co bylo rozjednáno. A tak bude dokonáno a nakonec završeno úsilí, které potěší, pobaví a naladí na jiné tóny či zvuky. Zda budou mexické, latinsko-americké, španělské, to nevím... Budou jistě znít, tak jak si jen můžeme přát!

Znějte tóny jen pro mou duši, aby si užili i moje uši!

Pejsánková

Dlouhá ruka, něco k mání,
copak je tu k pousmání?
Snad jen drobnost maličká,
že tráva sedá na líčka.

S tím se ovšem poperem,
hlavu z trávy seberem,
potom půjdem jenom dál,
kdopak by tu stále stál?

Nikdo nechce jen tak koukat,
každý chce se taky houpat
a ten další smůlu má,
neboť pejsku přednost dá.

Že to není spravedlivé?
To povídejte jiné, druhé,
já si myslím pořád dál,
že pejsek za hřích by nám stál.

Bylo by nám báječně,
občas možná bezděčně.
Všichni bychom mohli chodit,
v potoce se spolu brodit.

Lízat sníh a běhat tam,
kde pejsek neche býti sám.
A pak večer ulehnout,
na únavu se spolehnout,
ta pak uspí tatínka,
do medvěda brtníka!

S pejskem jsi rád, on je Tvůj kamarád...

Víkednová

To byl tedy víkend. Sotva jsem se nadechla, už je po něm. Kam se ztratil netuším a nechci ani pomyslet, kolik ještě důležitých věcí zůstalo otevřeno. Co jsem vlastně stihla? Od rána do večera jsem na nohou a skutečně se mi podařilo leda tak něco, co nelze pojmenovat. Čas se mi ztratil pod rukama a ja tu teď sedím, přeju si, aby byl opět pátek. Ale jak to tak vypadá, zítra se nenaděju a půjdu opět do práce. Určitě to nějak zvládnu, ale určitě se budu těšit na konec týdne. Snad se týden překulí tak, jako se překulil víkend a bude pátek, s jeho slastným výhledem na volno. A už teď slibuji, že si volno udělám, neboť i odpočívat člověk musí. Aby měl z čeho brát, aby se měl na co těšit a aby mohl trošku i hřešit. Tedy zdar a sílu do dalšího týdne a hurá rychle k víkendu!

S volnem za zábavou i slastnou rozvahou...

Smířená

Je zvláštní, jak život běží. Jednou ráno se probudíš a jsi starý. Není to najednou, ale víš, že všechno je jinak. Věci kolem se změnily, změnili se také lidé a najednou nepoznáváš nic, na co jsi byl zvyklý. Je to jako usnout a probudit se za třicet let. Večer usínat mladý, plný síly a odvahy na nová dobrodružství a procitnout do neznámého světa plného nástrah i jiných neznámých věcí. Přitom vědět, že ještě včera jsi všemu rozumněl a svět byl takový, na jaký jsi byl zvyklý. Ale dneska je tomu úplně jinak. Díváš se kolem, ptáš se sama sebe a odpovědi nepřicházejí. Mohu žít s vědomím, že jsou marné snahy na změnu, nebo mohu zkusit pochopit skutečnost. Odlišnou a přesto tak stejnou. Žijí v ní lidé, jako my sami, pracují, smějí se, zaznamenávají, starají se o druhé, umírají a znovu se rodí. Ne jinak tomu bylo i včera a stejné to snad bude i za další spoustu let. My už tu nebudem, ale kousíček z nás zůstane v myslích těch, s kterými jsme byli a měli se možnost radovat, strachovat i blahem se tetelit. Těch, které jsme milovali nade vše a kteří si snad vzpomenou, až budou na stejném místě, jako my dnes. I oni se předají a připojí do koloběhu života s vědomím, že tak to má být!

Najdi svůj klid, vždyť tak to má být...

Plynulá

Tak a další týden je za námi. Utekl jako voda a sotva jsme se otočili ve dveřích, už na nás klepe víkend. Pohledem z okna to vypadá, že by mohl být kouzelný a snad slunečný. Užijeme si dostatek volného času, než se opět vrátíme do kanceláří a usedneme k nedokončené práci. Jako bychom neznali ani nic jiného, točíme se od pondělka do pátku. Vyhlížíme víkend a nakonec zjistíme, že si nás žádá společnost. Na ni nemáme chuť, ale rodina má přednost před vlastními zájmy a tedy místo odpočinku, budeme slavit, družit se a užívat si rodinných pout. Já osobně bych raději šla na dlouhou pouť, někam do lesů, do přírody, za zvířátky. Nechala bych odpočinou tělu i duši a pokusila se načerpat novou sílu, kterou budu potřebovat. Ale zřejmě mě nemine tvářit se mile, umívat se a dělat, jak moc mě to baví být rodinným společníkem. Ještě, že budu mít s sebou své parťáky, jinak nevím, jak bych to všechno přežila. Ale co, dneska si tím nebudu lámat hlavu, půjdu si raději vzpomenout na čtvrtstoletí starou příhodu a užiji si kouzelné odpoledne. A co bude zítra? Tak to se uvidí...

Nepředbíhej den, dokud není narozen!

Dokonale perfektní

Ticho a klid musíme mít. Tak nějak si to člověk představuje ve své mysli, ale život se ne a ne zastavit. Běží jako splašený kůň stále kupředu. Neohlíží se, zda mu jezdec stačí, prostě a jen jede. Není se pak čemu divit, že člověk si připadá stále ve středu, v jednom kole a mražením v zádech. Zda všechno dokončil, zda se mu podařilo splnit nastavené požadavky. Každý krok srovnává se ideálem dokonalosti, který se na nás valí ze všech stran. Kdo je ovšem dokonalý? Je a světě takový, kterého bychom nazvali dokonalým? Není to vše jen přetvářka, kterou hrajeme před našim okolím? Zřejmě je tomu tak, ale nikdo to nepřizná. Každý bude raději hrát s kartami v ruce, v domnění, že vyhraje. Někdy ovšem ani toto nemusí být zárukou výhry, neboť i dokonalost má své stinné stránky. Je natolik dokonalá, že ji ostatní nejsou schopni uvěřit. Čím víc se snaží být perfektní, tím méně je schopna svého perfekcionismu dosáhnout. Aneb kdo chce kam, pomozme mu tam!

Být první je fajn, ale i druhá se počítá...

Mazlíčková

Je to děs, když popadne tě děs. To pak nezbývá než zůstat v posteli, zakrýt se až po uši a pokusit se přečkat nejhorší. Jenže kdo půjde místo mě do práce? Že bych zkusila poprosit některé z plyšových zvířátek? Nebo pošlu do školy našeho Šmudlu? Nápad je to celkem dobrý, ale netuším, zda zrovna tato variante přichází v úvahu. Vždyť na mě čekají mí studenti, očekávají opět výkon hodný horolezce a objeví se králík! Ne že by ten neuměl povídat, ale s tím lezením do kopců je to trošku problém. Nevěříte? Pak se stačí podívat kolem sebe a jistě spatříte mnohé krásné, hbité a úžasně chundelaté králíčky, kteří poskakují kolem. Jen málokterý však doopravdy umí mluvit a dokonce zdolávat horské masivy. To už je pak úplně jiná pohádka, děj může být stejný, ale herci se mění. Kdo jimi bude dnes? To teprve uvidím, nechám se překvapit! Kdo by neměl rád překvapení, že?

Den plný zajíčků a jiných mazlíčků všem...

Obávaná

Není třeba se bát, za každým rohem vidět strašáka a nepohnout se ani o píď jen proto, že nás vnitřní strach sžírá. Mnohem lepší je naučit se se strachem pracovat, částečně jej pochopit a umět se vyrovnat se situacemi, kdy nás zastihne. Abychom byli připraveni a věděli, že tentokrát nás nedostane a rozhodně se budeme bránit. S trpělivostí, nasloucháním vlastnímu tělu a rozvahou nám vlastní. Jinak se opět ponoříme do hlubin bázně a obav z dalších kroků. Ovšem život stojí za to žít s radostí a veselým pohledem do budoucnosti. Nikdo nestojí o horory prožívané dnes a denně, které člověka dostávají do kolen. Mnohem úžasnější je přeci radost z nového dne, z očekávání, co nám přinese, z poznatků, které pochopíme a všeho, co se naučíme. Jistě i strach člověka učí, ale rozhodně jej také více mučí, neboť je spojen s obavou z nekonformní situace i skutečnosti, ve které se nacházíme. A snad proto je dobré obavy popsat, vyjádřit a následně ztratit ostych před jejich velikostí. Jen tak můžeme dosáhnout stavu vyrování se s jejich bytím a projít našim žitím s vědomím, že jsme se radovali, měli se rádi, provázeli se a strachovali jeden o druhého. V tom je možné spatřit největší výzvu obav, které život přináší...

Obava a strach je u každého z nás!

Dobroučká

Odkapává ze mě stres a to týden ještě pořádně nezačal. Co ovšem začalo je rozpuk jara a s ním kvetoucí rostlinky, bylinky, stromky a jiné druhy všemožných pylových alergenů. Nikdy jsem nevěděla, zda jsem alergik, ale po dnešním dni mám ten pocit, že jsem alegrická téměř na vše. Na vodu, na lidi, na vzduch, na horko, na psaní, na slova, na... Ach jo, už to na mě zase leze a to jsem si myslela, že mě to přeslo! Jak vidno, nepřešlo a budu doufat, že večer to bude lepší. Teď už je nepotkat žádný kvetoucí strom či blbce na cestě a jsem v pohodě. Budu si plavat a provlívat dny, které snad přinesou zlepšení. Ovšem i na tom dnešním dni je mnoho hezkého. A co že se podařilo? Hmmm, pochopit, že ne všichni se na svět dívají mýma očima.

Dívej se a poslouchej, dobrou vůli s lidmi měj!

Procházková

Sluníčko nám svítí na záda
a nás vede dobrá nálada.
Šlapeme si kolem řeky,
neslyšíme žádné štěky.

Větřík krásně profukuje,
splav už na nás vykukuje.
Kdopak by se jezu bál?
Když už na něm kdysi stál?

Kačeny si poletují,
na hladinou profrčují,
za chviličku jdeme splavem,
pozor ať si nezaplavem.

Stačí že nás voda píchá,
až nás bolí celá mícha.
Nebo je to jenom pýcha,
co se nám tu opět míchá.

Od splavu až na konec,
přeskáčeme každou klec.
Pak nás čeká dobré jídlo,
doma ještě skvělé bydlo.

To byl zase krásný den,
kdy jsme mohli jíti ven,
kdy jsme mohli spolu být,
v radosti si to užít...

Díky za den pánové a už čekám na nové!

Puchýřová

Pálí nám to víc než jindy a tak se není čemu divit, že jsou ruce samý puchýř. Ve své prostotě jsme úplně zapomněli na fakt, že i poctivec si může spálit ruce. Stačí chvilka nepozornosti a zranění je na světě. Co s tím? Pofoukat, ošetřit, zavázat, litovat, nebo nevnímat, nechat být, naučit se s tím žít... Je jedno kterou z variant zvolíme, každá má svá radostná úskalí i nebetyčný klid. Hlavně už se nikam nepřiplést, nechat to na jiných a rány se opět zacelí. Nás to zocelí a budeme silnější pr všechno další, co zřejmě přijde. Ať už to budou zranění, nebo radostné výšiny, budeme připraveni. A ani mráz nás nespálí. Budeme silní, stateční a odhodlaní bojovat proti každé útrapě i drobné nesnázi, která nás potká. A že je život plný nesnází, je víc něž pravda! Prtože i dobré může trápit, ale s tím se dá vcelku dostatečně žít.

S puchýřem za talířem...

Dvojí

Prsty běží po klávesnici a nejdou zastavit. Jako utržené ze řetězu se pohybují sem a tam. Zanechávají za sebou silnou stopu a skládají slova do vět. Jak moc smysluplný a věrohodný můj let bude, tak to ukáže až čas. Je dobrým lékařem, psychologem, učitelem, mentorem i samotným podporovatelem. Dokáže navodit atmosféru důvěry, pochopení, ale i stresu a sklíčení. Je jen důležité, jaký pohled zvolíme a jakou rychlostí se dokážeme dostat k cíli. Šnečím tempem za několik málo let, ži skokem gazely za pár minut? Ať tak, či tak běžíme, šouráme se a neskutečně lapáme po dechu, abychom alespoň vyvolali iluzi, že takhle to opravdu mělo být. A že realita byla jiná, tak to si nechejme pro sebe. Nikdo ji neocení, nikdo ji nečeká a nikdo s ní nechce být konfrontován. Vždyť přece všichni máme svůj problém a ten si musíme také sami vyřešit. A kdo ne, tak ten je bačkora a možná i na entou...

Za plentou je tma, zítra jsme tu dva!

Čelíme

Jsou chvíle, kdy přesně víme, že musíme stát stranou. Není v našich silách pomoci, případně uklidnit situaci natolik, aby nebyla výbušná. To pak tiše čekáme v koutku, pozorujeme stav věcí a přemýšlíme, jak se tohle mohlo stát? Kdo tu spoušť dopustil a proč? Je to snad zkouška naší trpělivosti a pomyslného klidu? Ať je to jakkoli, je jasné, že zasáhnout, znamená spálit si ruce, nakazit myšlenky a poranit duši. Trýzeň, kterou zažíváme při pohledu na rozjetý vlak je menší, než to, co by následovalo po našem zásahu. Snad proto nám dal do vínku kdosi zhůry dar rozpoznání a pudu sebezáchovy. V rámci něj jsme schopni zachovat si jasnou hlavu v nejasných dnech a zároveň nezraňovat sám sebe víc, než je to nutné. A že někdy taková zranění duše mohou být vážnější, než se na venek může jevit, tak o tom není nutné spekulovat. Spíše je dobré jim předcházet a tím chránit sebe i své okolí. Tak tedy buďte v klidu, stůjte pěkně stranou a až se mraky přeženou, opět vysvitne sluníčko. A s ním se rozlije pomyslný klid do našich duší i těl...

S moudrostí včel nástrahám čel!

Odpovědní

Dnes mě zaplavily vzpomínky a nemohu se zbavit dojmu, že to souvisí s něčím, co zatím nebylo uzavřeno. Marně přemýšlím, utíkám se v čase a hledám souvislosti. S čím jen to může souviset? Kde zůstala otevřená dvířka? Kudy vstupují do mého života otázky po věčnosti a poznání svých kořenů? Je v tom snad něco, co jsem četla, slyšela? Nevím a o to víc mě to zlobí. Vždyť já mám přeci ve všem jasno. Vím kdo jsem, vím s kým jsem, vím kam chci jít a vím kde najdu svůj klid. Přesto jsem neklidná a vidina zítřejšího dne mě děsí. Teď zavřu oči, myšlenky se zklidní, ale co zítra? Udeří s novou silou a budou se domáhat odpovědí. Jak ale odpovědět na něco, nač odpověď neexistuje... Snad možná i mé nitro pochopí, že některé otázky jsou velkou neznámou.

Ptej se tam, kde můžeš dostat odpověď!

Tvořená

Tak se zdá, že konečně do našich horských oblastí dorazilo jaro. Sluníčko vesele svítí, teplota je na příjemných patnácti stupních a zimní kabát je opravdu velmi hřejivým oblečením. Sice jsem ještě na vážkách, zda již mám vyměnit zimní oblečení a přezout na jarní obuv, ale dnešek mě to tom jen více přesvědčuje. Nohy v silonkách se potí a v tričku s krátkým rukávem je poněkud horko. A to ještě před několika dny na svazích v okolí ležel sníh a děti chodily sáňkovat. Ale co už, zima jak se zdá je konečně za námi a nás čeká krásné jaro. Dneska odnesu zimní výbavu do sklepa, vyčistím si jarní obuv a zítra s jarem nejen na nohou, ale i na těle vyrazím opět do práce. Bude to nezvyklý pocit, ale věřím, že báječný. Vítr ve vlasech, slunce v zádech a teploučko, přeteploučko... Hmmm, mmmm, nádhera, co víc si přát!

Den jako stvořený pro jarní tvoření...

Kuratorní

S čím si nevím rady, to se mi pořád dokola vrací. S efektem bumerangu mi přistává na stole vše, co nebylo vykonáno. Nelze se schovat, ukrýt ani jinak uniknout od skutečností, které jsou nedořešeny. Ani ve smrti jim člověk neunikne, nedokáže uzavřít svůj vlastní svět, dokud nevyřeší otázky zde v životě. Jako kolovrátek stále dokola víří myšlenky, krouží kolem a nedají oddychu. Vrací se stále, oddychu nedopřejí, jsou vidět na každém kroku. Jen blázen by věřil, že nevšímavý postoj dokáže vyřešit nastalou situaci. Ostatní ví, že jediným způsobem ukončení, je postavit se neznámému čelem. Postavit, probádat, pochopit, vysvětlit a nalézt způsob řešení. Byť se mohou tyto kroky jevit jako nedostačující, už jen samotné rozhodnutí vytrvat a uspět, je krokem k úspěchu. A nakonec se i bumerang zarazí, uhne ve své dráze letu a zahne tam, kde ještě nejsou problémy ukončeny. Dokonce i tam snad jednou pochopí, že hra na schovávanou je pro malé děti, ale né způsob dospělého chování!

Nechovej se jako blázen, umět řešit je čistoty lázeň...

Produkovací

Tak mě vám napadlo, jak se asi dneska mají ti, kteří se sotva znají. Umí se znovu radovat? Dokáží se opět smát? Je těžké něco předvídat, když nevíš, co a jak máš rád. Když zmatek se v hlavě rojí a rány se tak těžko hojí. Není se čeho obávat, když každý každého má rád. Horší jsou však situace, kdy objeví se ti na place. Člověk, jehož pravý úmysl, je zhola velký nesmysl. Ukazuje kolem sebe, představuje lidem nebe. Slibuje a horuje, radosti jen slibuje. Člověk znalý běhu světa, ví, že každá jeho věta, je jen pouhým planým slibem, který není jeho vlivem. Jehom dobro, altruismus, není svět spásoismus. Zlo i špatnost světu dává, pohled na dobro co váhá. Proti zlu se postaví, všechny špatnosti pak napraví!

Bojuj, hrej a napravuj, štěstí, lásku produkuj...