Bruggská

Pluji si ani nevím jak, tam je slunce a tam mrak. Loď se líně řekou valí a já už jí vidím v dáli. Katedrálu s věžičkou, s mramorovou matičkou. Vůně svíček, tichý úžas, Michelangelo byl kliďas. Jen tak máchl dlátkem, kladivem a já tu dneska stojím s obrovským obdivem. Sotva dechu popoadám, řekou jedu sem i tam. Schody rychle zdolávám, ještě že tu nejsem sám. S kolegyní obdivuje, krásy Brugg si pamatujem. A teď už musíme jít, načerpat opět svůj klid. Zítra opět den nás čeká, cesta dlouhá předaleká. My se ovšem nebojíme, neb už přeci dobře víme. Kdo chce poznat světa kraj, nesmí hledět na okraj!

Stýská se mi po volnosti, zítra budou opět povinnosti...

Gentská

Malebné a rušné město na březích řeky Leie nás vítá svým ranním probuzením. Sluníčko kouzlí se světelnými paprsky a udolává ranní chlad, aby opět nastalo krásné, teplé povětří. Drobnou procházkou zdoláme náměstí a za chvíli nakukujeme do oken univerzitní knihovny. Je zvláštní kolik odlesků může mít jeden drobný detail, jakým kniha bezesporu je. Ještě ani nepozdravíme a už víme, co nás čeká. Knihy, služby, čtenáři, média a příběh, který tady píší na papír a tesají do kamene. Uběhne to jako voda a my už na nic nečekáme a míříme k vodě. Za chvilku plujeme s bodrým Janem a poznáváme krásy Gentu. A že se je nač dívat, tak tomu jistě věřte. kostely, věže, zvonice, mosty, kola, tramvaje, zelené prostory a stálý dopravní i turistický ruch. Byl to zážitek a všechno se povedlo, jen aby i zítra nebylo takové vedro!

Gent je krásný, to už víme, rádi se zde někdy zastavíme...

Antverpská

Blýská se na lepší časy a Belgie se blíží asi. Nohy bolí, záda tuhnou, naše srdce přitom jihnou. Chceme poznat celý svět, rádi bychom teď a hned. Co však nelze zařídit, mít u toho celkem klid. Musíme však počítat,, že nás to bude cosi stát Ona trocha námahy, je jak síla odvahy. Přijde, stoupne, převalí se, vždyť už nejsi přece dítě. Musíš chodit, měl bys stát, hlavou bys měl být vždy mlád. Poznávat a objevovat, sám i sebe překvapovat. To pak dojdeš tam i zpět, v Antverpách si hnedle teď. Kroky potom klidné jsou, nikam nic už nenesou... Zklidní, ztlumí, spějí, tělu, duši prospějí.

S diamanty, bez, mám rád českou ves!

Frankurtská

Horká cesta utíká a my se pomalu přesuouváme za hranice běžnosti. Autobus se řítí dálnicí a kolem se míhá roztodivná krajina. Kam nás to dneska zavede a co nového přinese den? Plán je jasný a zřetelně se rýsuje z hlubin představ. Neuplyne chvilka a před námi se vyjeví cíl našeho dne. Milé uvítání, vřelé úsměvy, podrobná prohlídka a seznámení s tím, jak to tady leží a běží. Je to fajn, moc děkujeme a teď hurá do víru velkoměsta. Plně svítících mrakodrapů, historicky moderních budov a vlahého nábřeží. Frankfurt nezklamal, překvapil a poskytl jiný pohled na tutéž věc.

Frankfurte děkujem, dále už cestujem!

Odjezdová

Tak a je to tady. Dlouho očekávaný odjezd se přiblížil a já seskupuji, sepisuji, organizuji a předávám velení. Vím, že to pro jednou zvládnou sami, ale cosi ve mě se obaluje obavou. Jak jen jsem mohla myslet jen na sebe? Proč se nechám zlákat vidinou dálek a zanechávám domov bez dozoru? Je těžké uvěřit, že člověka napadají roztodivné myšlenky právě ve chvílích, jako je tato. Ovšem víc už udělat nemohu. Je rozhodnuto, naplánováno a teď už jen nasednou na bujného oře a vyrazit na dobrodružstvím. Jaké bude a co přinese? Tak to uvidíme a jistě bude nač se dívat, co zjistit, kam se vrtnout a cokoli vyzkoušet... Pro začátek to bude jen drobný krok a ty větší pak budou následovat. Těším se a zároveň vím, že moje srdce zůstane částečně s Vámi. Tak nezlobit, být hodní a já se brzy vrátím. Protože návraty jsou důležitou součástí cest, tak se nechám na ně vést!

Odjezd je jen začátkem návratu...

Usušená

Vůně čistoty a právě vypraného prádla se mísí s vůněmi připravovaného oběda. Sobota je na svém počátku a mnohé ze skutečností týdne bylo raději odsunuto do pozadí. Je příjemné se probudit do svěžího rána, nemuset hned po otevření očí vyrazit na běžnou trasu, ale polenošit si jen tak ve vyhřátém pelíšku. Je to prostě nádhera, když se sobota začíná poklidným plynutím minut a nikam se nespěchá. Potom i čekající činnosti vypadají jako celkem normální, neobtěžující a fascinující ukázka toho, co je možné prožít. A to snad ještě ani netuším, co všechno nás čeká. Venku je den jako vymalovaný, sluníčko svítí a tak zřejmě vyrazíme někam do přírody. Bude to příjemná změna, kterou přivítají všichni naši mazlíčci. Někteří sice budou simulovat, děsně protestovat a ještě více se zlobit, ale nakonec zjistí, že procházka dělá dobře unavenému tělu a prospívá duši. Jo a taky člověku sluší, když má uši, co tuší, že za okny se tráva suší...

Neboj se soboty, nedělej drahoty!

Čechraná

V hlavě jako po výbuchu sopky, myšlenky rozprášené všude kolem, jen já si tu v klidu sením a vím, že pátek je tady. Čím usilovněji se snažím najít slova, tím menší šance se mi dostává. Všechno podstatné bylo sděleno a teď již nezbývá než se pohroužit do víru pátečního odpoledne. Nějak se to překulilo a od pondělí do pátku byl jen skok, přes mnohé příkopy a skalnaté útesy. Teď už snad stojíme všichni pevně na svých nohou a můžeme se těšit na volné dny. V jakém budou duchu, tak to je jen na nás a co přinesou, to teprve poznáme. Plány neplánuji a nechám se řídit jen proudem času a dění, které se vyskytne. A že se vyskytne, tím jsem si víc než jistá. Ono se totiž vždycky něco vyskytne a nám to pak poskytne prostor pro plánovaně neplánované akce, které slouží a jdou hladce. Pokud se někde zadrhnou, pak jen na drobných obrácených prvcích, které jsou jistotou téměř všeho dění. Nutné je ovšem to, že musíme umět podlehnout velkému snění, které se pak změní, v ono krásné dění. A že mi tady za zády něco pění? Tak ať, je mi to jedno, je to jen pění, jak nikde nic není!

Ať vítr čechrá ti vlasy, je to jen drobounké znění a v něm jemné hlasy...

Varovná

Když ráno, tak moudřejší večera, kde hlava chápe jak jít dál. Nestojí opřená v rukou a nepřemýšlí co se přihodilo a proč. Ví, že musí, úkoly, poznámky, přípravy, úsměvy, příklady a soustředění. Co na tom, že se tělo chvěje a ruce vypovídají službu. Je nutné vzednout síly a přeskočit příkop dalšího dne. A zítra? Zítra už bude nad slunce jasnější, že odřená kolena, bolavá záda a zranění jsou jen důkazem příchodu věku opatrnosti i soustředění. S úsměvem to půjde líp, ale s ostatním si musí poradit jiní. Vidět za další roh a odhadovat možné cesty je zatím nemožné. Proto při pochopení varování vlastního těla mějme na paměti, že ta nám nejsou dána jen pro zábavu. Mají pomoci, mají ukázat, mají otevřít oči a nám prokázat, že jsme všichni zranitelní a zdraví není něco, co máme navždy!

Opatrný buď, když dneš svou hruď...

Vřeštící

Když slova nestačí, je čas ztichnout a nechat věci plynout. Byť se snažíme slovy léčit, laskat, povzbuzovat i konejšit, někdy ani nejkrásnější slovo nepomůže. Co pak zmůže člověk, když druhý nechce poslouchat. Snad jen mlčet a vyplnit prázdnotu prázdnotou. Kdy jedno střídá druhé a každičký okamžik je plný ticha, jež nepřeruší ani plynulý tok myšlenek. Jak moc bychom chtěli sdělit, co všechno máme na srdci a přesto neumíme zapojit slova. Ta jsou zbytečná, nepotřebná a drásají víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Nesuďme příliš tvrdě ty, jež mlčí a nechtějí se podílet na sdílení. Vždyť každý z nás má přeci právo na vlastní nerušené tiché rozjímání. Zde není potřeba slov, neb činy všechno uzdraví...

Neboj se mlčet, můžeš i křičet!

Nálepkovací

Nejtěžší rozhodnutí jsou ta nejbližší. Většinou usilovně přemýšlíme, ladíme taktiku a váháme, která varianta bude ta nejlepší. Nemůže spát, obracíme a vážíme všechna pro i proti, píšeme si seznamy a rozhodnutí ne a ne udělat. Pak nastane den, kdy nelze couvnout a naše rozhodnutí musí padnout. Hodně lidí se postaví na zlatou střední cestu a má vyřešeno. Jenže tohle není rozseknutí zadání, je to jen posunutí jeho rozřešení na dobu, kdy snad budeme připraveni. Ale je otázkou, zda připraveni někdy budeme. Jde totiž o fakt, že čím více se snažíme nalézt to nejlepší řešení, tím méně objektivně posuzujeme informace a v našem podvědomí je rozhodnutí již dávno dáno. Jak? Přeci našimi naučenými vzorci chování a jednání, kdy sice máme chuť udělat něco ztřeštěného či hloupého, ale neuděláme. Vždyť se k nám přeci nehodí být malým, rozmazleným a rozmarným dítětem, když stojíme na prahu padesátky! A přeci vnitřní já volá po rebelii a chce se rozhodnout pro jinou cestu. Ale pochopí nás okolí? Je připraveno nás vnímat takovými, jakými opravdu jsme? A jsme na to připraveni my sami? Odpověď je jen a jen na nás, kterou cestu zvolíme a jaká rozhodnutí budou ta naše správná...

Rozhoduj a zůstaň svým, nezabývej se moc okolím!

Řádová

Je zvláštní kolik inspirace je všude kolem nás. Nestačíme se ani divit a přestože otevíráme oči dokořán, stále je toho mnoho, co zůstává nepoznáno. Jak moc bychom chtěli být součástí toho všeho, co všechno bychom chtěli stihnout a kolik je věcí, které nejsou uchopeny. Čím víc se člověk dostává do víru dění, tím víc si uvědomí, kolik je stále nepoznaného. Touha je silnější než smrt a cestičky se klikatí tam a zpět. Skok delfína trvá roky a my už jsme opět vzdáleni našemu cíli. Kdepak ty loňské sněhy jsou a kolik nám zbývá hodin na nohou? Netušíme, objevujeme, poskakujeme a šlapeme stále dál. Jednou nahoru, podruhé dolů, cestou i necestou, kráčíme, abychom se opět dostali domů. Tam, kde zklidníme dech, pročistíme hlavu a dojdeme k poznání, že ač jsou cesty lákavé, je důležité vědět, v čem jsou laskavé. V poznání, v hledání, v tichu i souznění. Ve všem co přináší, se vším co obnáší, s tím co se přenáší, k těm co je nestraší. Tak tedy objevuj, toulej se, do světa koulej se, na jedno pomni však, že doma je tvůj života řád!

Pochybuj, za svým si vždycky stůj...

Jahodová

Typická vůně udeří do nosu, zavoní a přenese do dětství. To byly časy, když jsme pobíhali po lese, hráli šiškové bitvy a občas sezobli malinu, jahůdku či ostružinu. Bezstarostné byly dny našeho dětství, plné úsměvů, odřených kolen, dobrodružství a nadějí. Dnes, když tady stojím a vnímám onu známou vůni léta, nostalgicky mhouřím oči a propadím se věky. Cítím babiččino pohlazení a dědův hlas, vidím tetinu snahu uspokojit hlad všech strávníků a pocit nespoutané svobody je všude kolem. Je to jako večerní ulehutí do milovaného pelíšku či obětí milujících. Ach, kdepak ty dávné časy jsou? Ještě včera tu stály a nic nebylo nemožné. Zato dnes tu stojím, přemítám a odháním chmurné myšlenky. Inu stárnou všichni a já s nimi. Nekonečný koloběh života nezastavíme a snad opět brzy budeme dětmi...

S jahodou, za sluncem a pohodou!

Bolavá

Když se cítíš, že už to horší být nemůže, většinou tě situace přesvědčí o opaku. To, co se zdá být nepředstavitelnou bláznivou bolestí, která se nedá zvládnout, je vystřídáno ještě větší bolestí, která kouše a nedá klidného odpočinku. Co dělat a jak se tomu postavit? Léky nezabírají, vnější pomocníci nedokáží pomoci a ty jen sedíš, tupě zíráš a občas běžíš k vyprázdnění. Kdyby se tak daly vyložit všechny stestky, bolesti a neřesti, jak by se kolikrát ulevilo. Byli bychom oproštěni od tíživosti i tlaku, který v ničem nepřispívá a mnohé odnímá. Také život by byl jednodušší, neboť všechno kolem nás by oplývalo krásou, kterou bychom byli. Život by plynul bez komplikací a bolesti by nebylo potřeba. Jen pohodový pocit plnosti a všeobecného míru by umocňoval fakt, že jsme tady a teď, že máme vše, co můžeme mít a každá črta života je naplněna radostí, smíchem, dobrou náladou i krásného pohybu, jež nebolí...

Co zabolí, to přejde! Co nebolí, na tom nesejde!

Flamencová

Dá se zkrotit temperament a předat jej dál? Může ženská těla vyjádřit bolest, radost, smutek či milující vztah? Možná se někdy ptáte, proč ten či onen vášnivě gestikuluje a přitom neřekne ani slovo. Ten kdo někdy navštívil Itálii, jih Francie či Španělsko, ten dobře ví, že je zde možné hovořit beze slov. Stačí jen rozeznít struny kytary, potkat nádherně oděnou ženu a slov není potřeba. Už jen samotné tóny kytar vyjadřují pocity, které jsou skryty pod povrchem a laskají, či trýzní duši hráče. Vlnění boků, třepotání rukou a jemný pohyb nohou naznačuje, že flamenco dosaduje svého vrcholu. Nohy pracují, rytmus se zvychluje, prach se víří, ruce kolem tleskají a nakonec olé! Páni, to byl zážitek... Ještě teď mi buší srdce a slyším znít teskné tóny v rytmu smíchu. Nohy, ani ruce nejdou zastavit a já vím, že než se překulím do věku zapomnění, toto umění si musím vyzkoušet a prožít. Něco ve mě mi říká, toto ti padá k nohám a je jen na Tobě, co s tím uděláš. A já? Já už tuším, co přijde. Ne dnes, možná ani zítra, ale přijde, tím si jsem dokonale jistá...

Vyhlížej dopředu, pomni na včerejšek, dneska už není tu co stálo by za hříšek?

Dokořánová

Tohle by měly vidět oči člověka! Krásu padajícího deště, usměvavou dětskou tvář, sluneční svit a písmenka v knize. Milovaného člověka, se všemi jeho vráskami a krásou, vepsanou do tváře, ustaraný obličej starostlivých rodičů a nádheru horské bystřiny. Pro mnohé z nás důležitá součást života, bez níž bychom nebyli úplnými prvky. Pro jiného cosi, co nikdy neviděli, nikdy nezakusili a nemají potřebu to hledat. Přitom lidské oči se nikdy nenasytí a stále budou bránou do srdce, mysli, duše i těla. Přijímáme jimi vše, co jsme schopni vnímat a pohlcujeme sami sebe do sítě krásna. Mnohdy nedoceňujeme důležitost očního kontaktu a přitom se jím můžeme dokonce zamilovat. To, co nás upoutá a již nikdy nepustí, bylo vepsáno do duše tahy oka. Od hlavy k patě, od vrcholu k podstatě, od základu k rozšíření, od neznalosti k seznámení. Je toho tolik, co můžem vnímat, mějme proto oči otevřené dokořán a nebojme se poutat jimi svou pozornost k tomu, co je kolem nás!

Jasný pohled, změna směru, nese v sobě, něco, věru?

Nevzdávaná

Je toho tolik, co bych chtěla stihnout a ještě víc, co bych měla znát. Kde na to všechno vzít čas, peníze, energii a tolik potřebnou odvahu? Jak se člověk postupně dostává do zralejšího věku zjišťuje, že všechno jde nějak pomaleji, hůř se srovnává s problémy a ještě hůř pak se stresem, který je s nimi spojen. To, co bylo v dětství hrou, je nyní bojem o postup o pomyslný schod dál a může znamenat výstup na nejvyšší horu světa. Jistě je důležité nebát se udělat první krok, umět si přiznat, že některé věci už pro nás nejsou, ale zároveň neodhodit chuť měnit věci, které změnit jdou a nechat plavat to, co nelze opravit. A přesto to stále zkouším, jdu hlavou proti zdi a počítám s pozitivním výsledkem. I jen drobný posun vpřed je úspěchem a tak vše, co se na cestě naučím zúročuji dál. Někdy vhodně, jiny úplně nepřiměřeně, ale vím, že jdu. Jakmile se zastavím, bude to znamenat, že se něco pokazilo, že něco není v pořádku a přestávám fungovat. Dokud motor klape, probublává a vrčí, pojďme dál. Jakmile se zastaví, už jej ani dobrá vůle nepřinutí pokračovat v cestě...

Jdi dál, smysl to má, jen blázen se vzdá!

Souzená

Minuty utíkají s časem o závod a já bych se ihned mohla dopustit hříšného jednání. Nejraději bych zaškrtila čas, aby nikam nespěchal a rozhodně mě nepopoháněl dál. Ten, kdo se ocitl v podobné situaci jako já mě pochopí. Na hromadě zbývá ještě tolik věcí a čas se pomalu krátí. Ještě toho zdaleka nevím tolik, abych mohla prohlásit, jsem připravená. A zároveň vím něco, co by se dalo použít. Stojím mezi dvěma póly a přemýšlím, která z variant bude nejlepší. Jít, pokusit se a možná uspět, nebo s rozvahou námořníka počkat, v klidu dostudovat a s jistotou se vrhnout k výsledku... Je to jen na mě a snad proto váhám. Už bych tohle všechno chtěla mít z krku a přesto vím, že nedokáži být nepřipravená. Cosi ve mě mi říká vyčkej, i když budeš jediná, stojí to za to. Okolí radí běž, jednička není důležitá, však to dáš. Zřejmě bude rozumnější se na rozhodnutí vyspat a s odpočinutou hlavou se náležitě rozhodnout. Stejně mě to nemine a každý tam musí, tedy i já! Ovšem chtěla bych mít dobrý pocit, že jsem udělala vše, co jsem měla, abych mohla býti skvělá...

Skvělou buď a vypni hruď, zítra svou situaci suď!

Ulpívaná

Jsou chvíle, kdy vím, že nic na světě nemůže vyvážit přítomný okamžik. Trpělivým čekáním se rozevřou okvětní lístky a z maličkého poutěte vykvete přenádherný květ. Omamně voní, svou barvou láká a každý jej chce spatřit. Ovšem jen já vím, že bylo naplněno očekávání a byl akceptován přirozený rytmus života. Snaha byla věnována péči o nejbližší a významnost okamžiku působila především tím co je a kým je. Krása zůstala krásou a radost radostí, jen trpělivost provázela nervozita, která vykvetla do krásy. Ono samo lidské bytí je koloběhem určovaným vědomím a upevňovaným slovem. Které mnohdy pálí na jazyku a brání se výkřikem. Jindy je právě tím nejlepším lékem na poraněnou duši. Snad proto je člověk tolik spojen se svým vědomím, má potřebu si uvědomovat a vše doplňovat vlídným i pravdivým slovem. Méně pak chápe ztráty a zranění, způsobená ostrým břitem jazyka. Vět, která mohou léčit, slov, jež mohou trápit, poznání, které je schopno vábit a prožitků, jež jsou plné naděje. Život je totiž tím, co žijeme jen jednou. Nic neodkádejme, poskytujme dobro, které můžeme vykonat, sdílejme něžnost, kterou jsme schopni projevit. Nečekejme na později, neboť krása kvete v přítomném okamžiku a je darem. Pro nás, pro tebe, pro mě i pro ostatní!

Nelpět na budoucnosti, být členem současnosti...

Závislá

Je to jako droga, nemůžeš přestat, chceš stále víc a střípky nestačí. Když dostaneš kousíček, už se těšíš na další a tak to jde stále dál a dál. Jakmile jednou člověk okusí, nedokáže myslet na nic dalšího. Cítí tu pachuť a dychtivě očekává to, co nutně musí přijít. Jednou se spálíš a máš vystaráno, ovšem tady to neplatí. Ať se spálíš, ať se chráníš, ať se směješ, nebo pláčeš, tohle prostě musíš mít! A co? Chuť vítězství, kterou nenahradí ani tisíce sladkých koblih. Je to jako sladký med tekoucí po vnitřní straně paže. Jen sehnout hlavu a jazykem slíznout vrstvu za vrstvou. Čím více se blížíš k cíli, tím je napětí s vítězstvím více propojeno. Od jednoho k druhému pokračuješ a jen jen se otevřou stavidla možností, nastavuješ hlavu k vítěznému triumfu. Tisíce minut dřiny se proměňují v jediný okamžik. Já tu stojím, vnímám jej a vím, co všechno sis musel odpustit, abys tu teď mohl stát! O to větší je náš obdiv a upřímné přání. Nechť vítězství je tobě k mání a nic není jen k pousmání...

Usmívat se, radost mít, život si svůj takhle žít!

Přechodníková

Poklidný den narušuje jen nesvoboda rozhodování a závislost na těch, kteří tu stojí se mnou. I když bych byla raději někde jinde a s někým jiným, bohužel sedím tady a poslouchám cosi, co se mi vůbec nelíbí. A proč? Tak to opravdu sama netuším. Přesto sedím, ani nedýchám a jsem plna očekávání. Co však čekat, když nic nečekáte? Kam jít, když nikam nesměřujete? Toť otázky, na které neumí odpovědět ani ten nejchytřejšá filosof. Snad leda, kdyby se kolem potulovat medvídek Pú, ten by nám s tím dokázal pomoci. Jak jej znám, řekl by si mysli, mysli Pú a najednou by věděl, co a jak dál. Rozhodně by zde neseděl jen tak, určitě by se hluboce zamýšlel nad významem svého sezení a možná by se ještě odsunul do svého myslícího koutku... Jak tak nad tím přemýšlím já, nejsem sice žádná objevitelka, přesto je mi jasné, že sezením nic neobjevím. To je mi objev, co? Jestli já nejsem chytrý medvěd, pak už nevím, kdo další by jim mohl být. Snad jen ten, který má medvěďúru na Harvardu!

S titulem i bez, přejdi tuhle mez...

Hrabáčová

Šlape nám to o sto šest,
v autobuse je to běs.
Před zahradou vystoupíme,
vstupenky jim vykoupíme.

Malé pandy nejsou k mání,
však medvědi se těší na koupání.
Hroši jen tak líně leží,
žirafa si kolem běží.

Potichounku našlapuji,
mamku Kvídu obdivuji.
Její malý hrabáček,
má moc krásný čumáček.

Se slony se pomazlíme,
na soby se zaměříme.
Konící ti skáčou čile,
lanovkou si jedem mile.

Za chviličku tapírek,
kouká na náš papírek.
To je mapa přátelé,
ať nakouknem do
vaší postele.

Pod vodu i na hladinu,
strávíme zde půl hodinu.
Pak se trošku občerstvíme,
nebť přeci dobře víme,
že nás čeká tygr, lev
a chceme slyšet jeho řev!

Nakonec si sedneme a
ani se nehneme.
Cesta domů nás teď čeká
a já vím, že Bary štěká.

Přesto bych tu chtěl být,
s mravenečníkem
mravence jíst!

Nebojte má zvířátk,
brzy zaklepu vám opět
na vrátka.
Přijedu a zůstanu,
dostanu vás do stanu!

Hrabáč hrabe, vlk si vyje, mě je tady zas tak mile...

Povyražená

A je to tu zase! Cosi nás pudí a nutí vytáhnout nohy zpod domácího stolu a vyrazit na cesty. Kam? Inu na tom tolik nezáleží, hlavně vyrazit, cestovat, poznávat a být mimo zaběhnutou ritunu. Snad proto se stále častěji poohlížíme na kalendář a hipnotizujeme čas, aby se překulil do doby prázdnin, dovolených a letního lenošení. Co je na tom, když si člověk přeje trošku si povyrazit? Být někde jinde a s někým jiným, než pořád jen v zajetí domácích úkolů, nákupů, vaření, žehlení, praní, stíhání kroužků a jasně stanovených pracovních úkolů! Ono odpočinutí přinese i novou energii, se kterou se pak všechny tyto dosud obrovské věci zdají jako nepatrné drobnosti, o kterých není nutné hovořit. Ano, i já se těším na nadhled, který získám a dokonce i zvířátka, která si přivezu. Ať už to hrabáč, slon či žirafa, bude součástí mé nádherné sbírky drobností z cest. A jednou se stane důležitým odkazem těm, kteří přijdou po nás!

S radostí, úsměvem a sportovním nasazením, k úspěchu a povyražením...

Pažní

Víme si rady s tím co prožíváme? Umíme se vhodně postarat o sebe? Tohle je základ každé pomoci, kterou sami chceme poskytovat dál. Pokud neumíme odpovědět na dané otázky, či se zdráháme přiznat si pravdu, pak nejsme připraveni komukoli pomoci. A to ani sobě ne. Až ve chvíli, kdy si připustíme pochybnosti, začneme přemýšlet a hledat. Teprve v tu chvíli můžeme předpokládat, že náš život je připraven na pomoc jiným. Dokud jen mluvíme cíl je v nedohlednu, jakmile začneme pomýšlet na možné důsledky našich rozhodnutí, nastává změna. Už nejsme ti přesvědčení blázni, kteří ví, že nic není nemožné, ale pragmaticky uvažující lidé, s nadějí na možnou změnu. Obrat ve svém životě či v životě jiných je proměnou života celku, který se projeví na nás i našem okolí. Lavinovitě se šíří a okolí je nasává, přijímá či odmítá, podle toho, co samo o sobě vnímá jako základ. Podklad a podstatu jednoho života i životů jemu svěřených...

 Svěř se do rukou těch, kteří věří a nemají pech!

Žhavá

Ráno moudřejší večera a žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. Někdy jsou prostě pohyby rychlější, než myšlenky a potom se nelze divit, že musíme nést následky. To, co se zprvu zdá naprosto jasné, se s úsvitem projeví, jen s ozářeným pohledem. Temnota bude vždy temnotou a jasnozřivý pohles jasným očekáváním. Je to jako jeden velký mejdan, který nemá svého konce. A přitom ten může čekat za každým rohem. My o něm nevíme, nestrachujeme se a tak se dožíváme dalších příběhů. Veselých, jasných, smutných i žhavých. Každý si najde ten svůj. Proto nestůj a běž, otevří oči a dívej se kome. Najdi si to, co číhá ze dalším rohem...

Žhavost jak uhlíky, není pro truhíky!

Krásná

Tak nás čeká další den. Jaký bude? Co nám přinese? Kolik potkáme zvířátek a dalších kamarádů? To jsou otázky, které se mi honí hlavou, při ranním vstávání. Přitom bych měla zřejmě myslet na práci, nebo snad na to, co musím stihnout. Ale mě to nechává klidnou. Stačí, že jsem vstala, ostatní přijde samo a rozhodně se není proč trápit tím, že jsem zatím něco nestihla. Dívám se na den optimisticky a vím, že mnohé se mi podařilo splnit, ukončit a dotáhnout do zdárného konce. To co zbývá rozpracováno, se také mým přičiněním dokončí a pak budu sedět, čekat a přát si, aby den měl tisíce hodin a desetitisíce minut. Jinak to toiž v našich životech nejde a proto je potřeba hledat skrytá místa pro radost, štěstí a drobné střípky každodennosti. Jen ta totiž umožní prožít život tak, jak bychom si přáli nejvíc. Ruku v ruce, v pohodě, s radostí, očekáváním dnů příštích a vědomím, že bylo naplněno vše, co jsme si předsevzali...

Jdi dál a směj se, přitom krásně měj se!

Boltová

Stoupáme výš,
letíme níž,
kolem se válí
železná mříž.

Úžasné zážitky,
koukáme na kytky,
hledíme nahoru,
hledáme bramboru.

Od spodu kráčíme,
čekáme na jiné,
na vrchol dojdeme,
kolem se koukneme.

To je přec nádhera,
slunce a poznání,
když stojím nahoře,
myslím ny pokání.

Děkuji za dary,
děkuji za sny,
že máme možnosti,
které se jiným nesní.

Byli jsme nahoře,
den to byl nádherný,
snad se nám poštěstí
být zase v oblacích,
letět si na mracích.

Tam se vás dotýkám,
s vámi se potýkám,
každému popřeji,
ať věže se nechvějí.

Byl to dnes zážitek,
byl do dnes den,
který bych chtěla prožívat,
každičký den!

Vylézti nahoru, zdolati oblohu...

Ariková

Ráno zima, v poledne sluníčko a tak je čas vyrazit na procházku. Kam, kam si vyrazíme? Kde se bude dobře procházet a s kým? Tak v tom máme celkem jasno. Pozveme na výlet našeho čtyřnohého kamaráda a jednu z jeho paniček. Tak jako my se potěší z volnosti a vánku, který provlívá právě kvetoucím hájkem. Do kopce poběžíme a na rovince si trošku pohrabeme. Myšiček je tady cítit tolik, tak si nějakou ulovíme. Jen to horko, jazyk už máme až na vestě a konec v nedohlednu. Jú, co to tady tak báječně voní? Aha, už to mám, rozkládající se mršina, tak v tom se tedy musím vyválet. Rychle, ať mě nevidí! To je balada, tak proč na mě tak hulákají... Že prý smrdím, ale vůbec ne, jen jsem využil přírodního parfému. Nevím, co ti moji páníčkové tak blázní. A hurá, jdeme dál, sice už jsem trošku zadýchaný, ale ještě kousek popoběhnu. A teď, teď už nemůžu, musíte mě vzít. Ne, nesmrdím, to se vám jen zdá, tak už mě prosím vemte! A můžeme jít, pak zase jdu a nakonec se napojím v bahnitém potůčku. Je to byl báječný den, moji páníčkové se provětrali a já se utahal tak, že se mi bude zdát jen o samých myšičkách a běháni po poli. Až zase budete chtít vyrazit ven, ozvěte se, rád si s vámi zase zaskotačím...

Nenos psa, neb on sám to zná!

Známová

Jedna aktivita končí a několik další čeká na své zpracování. Kdybychom měli trávit čas jenom v zajetí práce, asi bychom nikdy nic neviděli, nic nezažili, nikam se nepodívali a nic neznali. Práce je dobrý prostředek, ale zlý pán a pokud vidíme za každým rohem jen práci, je načase sbalit své věci a vyrazit vstříc víkendu. Možná se zdá, že to bude problém, ale někde to může váznout. Já si s tím těžkou hlavu nedělám, svůj program mám pevně v rukou a přesně vím, co mě dnes čeká a nemine. Není toho mnoho, určitě se to v pohodě zvládnout, ale nevíc se těším na chvíli, kdy se stočím do klubíčka, zabalím se do oblíbené deky a do rukou si vezmu novou knihu. To bude zasloužená odměna za celotýdenní koloběh kolem ženy aktivního věku. I ta si totiž velmi ráda odpočine, vychutná šálek kávy a při nic nedělání nechá odplynout stres a nastoupit víkendovou pohodu...

Pohoda je tam, kde to jen já znám!

Trápená

Horko jako v pekle, déšť v nedohlednu a to máme teprve začátek jara. Co se bude dít v rozpuku léta, to se můžeme jen domnívat? Ať jsou spekulace jakékoliv, už nyní je faktem, že vody je málo, příroda pomalinku umírá a zvířátka v lese také. Je hrozné jen pomyslet a s tímto vědomím žít. Já mám vodu, mohu se napít, kdykoliv mám potřebu, ale je tady mé okolí, které mám tak ráda a té se vody nedostává. Možná nebýt toho našeho lidského vlivu, vody bylo více. Možná větší pochopení pro koloběh přírody a počasí by bylo přívětivější. Nevím, nedokáži předvídat, ale jedno vím. Tyto extrémy počasí, které nás v posledních letech doprovází, nejsou způsobeny ničím jiným, než bezohledností člověka, vůči matce přírodě. Od ní, stejně jako od vlastní matky, se máme pořád co učit! Jen ona dokáže vyléčit své neduhy a zná lék na svá trápení. Jen už musíme začít poslouchat. Protože za několik let již může být pozdě, na jakékoliv kroky k nápravě...

Konejme, dokud je čas, aby i zítra byl nám známý svět kolem nás!

Popletená

Ještě tak vědět, kterýpak to máme den! Ano je středa, ale není třeti středou v měsíci. Žít takhle v bludné představě ještě několik dnů, tak konec měsíce přijde dříve, než ještě začal. Sváteční dny jsou fajn, ale popletou hlavu. Pondělí je hned nedělí, středa pondělí a víkend je v nedohlednu. Člověk pak může zapomenout či přehlédnout zajímavé aktivity, které jsou spojeny s nezapomenutelnými zážitky. Tak tedy, dnes je středa, je třetí den v měsíci, proběhla zkouška sirén a já mám za sebou poslední aktivitu, která mě přenesla do milovaného prostředí hor, přírody, čerstvého vzduchu a milých lidí. I přesto, že sedím uzavřená v místnosti, cítím vůni posečené trávy, horský vítr a stoupám metr po metru k vrcholu hory. Zavřu oči, proměním se v okřídleného letce a plachtím prostorem, až do nížin. Je to báječný svět, který mohu sdílet, kde mohu pracovat, kde mohu snít a zároveň i být. Ač popletená a plná nejasností, jsem to já, v celé své kráse. Slonisko, ohnisko, medvědí tlapisko, psí čumák s ocáskem, na ruce s obrázkem!

Maluj si, pleť, dopředu jeď...

Lahodná

Svátek práce bez práce, tak to si dá říct téměř každý. Přispat si, lenošit, nic nedělat a jen tak si užívat krásného letního dne. Sem tam se jít podívat, zda věci běží, jak mají a jinak na nic dalšího nemyslet. A přesto si lze užít nádherný den. Je však mnoho těch, kteří potřebují ke svému životu neustálý pohyb, stres a práci. Tak těm zřejmě už není pomoci. Ostatní se dokáží oprostit od všeh a všech, jen drobně pomyslí na další dny a pak se rychle vrací do pomyslného stavu klidu a nicnedělání. Páni, jaký báječný pocit! I mě se líbí a tak jej užívám plnými doušky Sem tam se poohlédnu po nějaké práci a pak zase rychle k tomu, co mám nejraději. Ke knize, ke čtení, zanořit se a nevnímat svět. Až mě bude potřeba, oni si mě najdou a určitě mě proberou do bdělého stavu mysli. Teď mám ovšem čas, tak mě nechte jít, ať si mohu užít svůj zasloužený klid...

Klid a pohoda, pro duši lahoda!