Interpretovaná

Myšlení je pro ty, co nelení. Je tím, co nás rozvíjí a co nás možná i nabíjí. Někdy se to totiž odvíjí tak, že je to nejtěžší způsob, jak přijít na kloudnosti světa. Myslet, přemýšlet a promýšlet řešení. Dosahovat určitých výsledků a nezapotit se, tak tomu říkám umění. Minimálně je faktem, že chci-li něco rozuzlit, musím dlouze pátrat, hledat, vyzobávat z informací, které jsou naprosto všude a u toho se řádně zapotím. Nebo potřebuji mnoho knih, které se půjčím v knihovně a než je donesu domů, tak jsem zpocená a uhoněná. Dobré myšlenky a zajímavé informace jsou důležité, ale ještě důležitější je jejich interpretace. Bez ní by mnohé zůstalo skryto, zapomenuto a nemyšleno.

Mysli, mysli, Pú!

Pořádná

Sněhová nadílka a nízké teploty jsou nejkrásnějším předvánočním dárkem, který si může člověk přát. Adventní čas je potom kouzelnější a romantičtější. Úsměv na rtu se usídlí a člověk je příjemně naladěn na všechno, co jej čeká. Možná i s klidnějším pocitem, že všechno je v pořádku a je to jak má být. Nic nás nerozhodí a negativní věci zůstanou někde v pozadí. Vždyť je tam tak krásně, sluníčko svítí, sníh se třpytí a mráz štípe do nosích dírek. Zima přišla a konečně můžeme zklidnit tělo i mysl. Někdy za pár chvil bude další rok, tak si ještě pojďme společně, báječně a bezpečně užít poslední dny roku letošního. Ještě jich pár zbývá, abychom napravili chyby, které jsme udělali a vyřešili spory, které možná máme. Nikdy totiž nevíme, kdy a kdo s námi příští rok o stejné době bude... Proto se radujme, konejme a čiňme, dokud můžeme a máme možnosti. Už příště to může být jinak!

Dobře konej...

Cílová

Tak dnes už to nestihnu, ale snad zítra bude klidněji. Člověk se nedokáže přesně soustředit, ale když je to nutné, vydá ze sebe to nejlepší. Možná i trocha stresu pomůže, abychom byli těmi ideálními pracovníky. Jestli to tak má být, netušíme, ale většinou se snažíme, aby naše práce byla hodnocena co nejlépe. I když možná ve skrytu duše předpokládáme, že si toho nikdo ani nevšime. Přesto se snažíme, protože je to přeci naše vizitka. A jaká bude, to je jen a jen na nás. Občas možná podléháme pocitu, že když to neuděláme, nic se nestane. Ale nakonec zvítězí naše lepší, poctivější já, které dotáhne všechno do řádného konce. Sice s vypětím všech sil, ale nakonec je konec tím nejbáječnějším pocitem...

Máme to za sebou!

Náhodná

Další blázivý den za mnou a jak to tak vypadá, další dny budou v podobném duchu. Člověk si říká, že by ve svém věku už mohl jen posloucht a vnímat svět kolem sebe, ale většinou je on sám tím hybatelem věcí. Je to jako na houpačce, kdy posloucháme, vnímáme a užíváme si poklidného plynutí dne. Za chvíli jsem ve víru věcí, mluvíme, šeptáme, breptáme a letíme vpřed závratnou rychlostí. Kde se to zastaví nevíme. Netušíme, ani kdy se to zastaví. Jedinou jistotou jsme my sami... Naučme se proto stát pevně na svých nohou, mějme silné kořeny a bojujme za to, co je a má být! Jen tak přežijeme a nabudeme jistoty i bezpečí.

V klidu a pohodě, nechám to náhodě...

Hloupoučká

Konečně máme jasno. Svět se vybarvil do bíla a zima tak dává vědět, že existuje. Na tvářích se usadil úsměv a v duši klid. Všechno kolem se zpomalilo a jediné, co ještě běží jsou hodiny na stole. Tikat nepřestaly a pádí stále dál. Člověk je jako vyměněný, když nemusí spěchat a může jen pomalu nechat doznívat skutečnosti z předchozích dnů. Bylo toho mnoho a mnoho toho ještě bude. Dneska nebudeme pospíchat, dneska budeme jen pomaličku vnímat to, co se událo. Ať se připravíme a můžeme čelit tomu, co nás čeká a nemine!

S radostí do hloupostí...

Pobavená

Dobrá myšlenka a všechno jde samo? Omyl! Dobrou myšlenkou to všechno teprve začíná. Člověk si musí promyslet, co za dobrou myšlenkou stojí. Jestli je to jen nějaký drobný posun, nebo velký zásah do stavu věcí. Najednou se může dobrý počin změnit v peklo. To, co se zdálo na začátku jako úplně ideální řešení, je teď v troskách. Teorie se dostala do praxe a snaží se ve své slepotě měnit, upravovat, vylepšovat. Praxe trpí a nemá jiného východiska, než se podvolit. Však oni si to naplánují a my si to potom stejně změníme k obrazu svému... Je tohle ještě dobrá myšlenka, nebo už jsme se posunuli někam jinam? To uvidíme a ještě se asi pobavíme.

Dobře bav, myšlenek se zbav!

Dospívací

Všechno v životě je možné, ale občas se stává, že i možnosti neprospívají. Nachízením ideálního řešení člověk stráví mnoho dlouhých chvil, aby zjistil, že žádné ideální řešení neexistuje. Jediné, s čím je možné počítat, je skutečnost, že jsme, jsme právě teď a právě tady. Vcházíme na tržiště světa, dáváme svou kůži všanc všemu, co nás může napadnout. Počítáme s tím, že budeme čelit zajímavým výzvám a jdeme jim vstříc. Občas se bojíme, jindy se s úsměvem vrháme na všechno, co je k dispozici. Bezhlavě i s hlavou na ramenou vítáme cokoliv, co by nás mohlo posunout dál. Jenže někde tam, na naší cestě zjistíme, že to, co je možné, může být i škodlivé...

Prospívej, dospívej!

Směrovací

Změna je prý život, kde je ovšem stabilita? Proč nemůžeme občas mít pevnou půdu pod nohama a vědět, že takhle to bude a můžeme se na to spolehnout? Pořád se všechno proměňuje a my jako bychom měli potřebu se proměňovat také. Je to jako neřízená střela, která se valí kolem. Já stojím někde tam venku a bedlivě střežím její let. Bude to stačit? Dokážu uhnout, případně se vyhnout? Nedojde zase k nějakému nenadálému obratu? Jak je tohle možné, že se všechno proměňuje a já tady musím stát? Není to příjemný pocit, který mě uvnitř doprovází, ale rozhodně to jinak nejde. Buď zůstanu stát, nebo půjdu. Ale směr si určitě zvolím sama...

Směruji, svěřuji!

Natěšená

První sníh letošní zimy dorazil i k nám. Jako malé dítě se radostně dívám ven a užívám si pocitu, že svět je nádherným místem k životu. Konečně dorazila zima a s ní se blíží i nejkouzelnější svátky v roce. Budu si muset ještě chviličku počkat, ale už se to blíží. Vůně vánočního cukroví, tiché zvuky koledy a onen velmi zvláštní čas, kdy se plní dětská přání i tajemství. Přestože bude letos tato doba velmi zvláštní, je na co se těšit! Každému z nás se jistě naplní jeho očekávání a ve společném souznění dojdeme k naplnění podstaty vánočních svátků. Být spolu, být s těmi, které máme rádi, vzpomínat na ty, kteří už s námi nejsou a přivítat ty, kteří se stali naší neoddělitelnou součástí... 

Buďte vítáni, přijměte pozvání!

Třídící

V životě jsme se již celkem dobře naučili vnímat fakt, že vytvářením odpadů neúměrně zatěžujeme naši krajinu věcmi, které do ní nepatří. Vyrábíme stále více a spotřebováváme tolik, že snad musíme mít i několik žaludků v jednom těle. Pochopili jsme, že jedině důsledným oddělením jednotlivých materiálů budeme schopni žít na planetě Zemi ještě nějaký ten pátek. Nad čím ovšem možná vůbec nepřemýšlíme, je fakt, že i sama slova, naše činy, náš život produkuje odpad. Informace, které vypouštíme do okolí, jsou výraznou stopou. Některé jsou důležité a ty si své místo najdou. Jiné jsou naprosto nepodstatné a můžeme je tedy rovnou chápat jako zbytky, které po sobě zanecháváme... Třídění odpadu dává smysl, i když mnohem lepší cestou je odpad vůbec nevytvářet. A co teprve informační odpad, kterého je všude tolik! Možná by stálo za to zastavit se a zamyslet se nad skutečností, kde mohu a kde musím. Ideálně, když nemusím a mohu ovlivnit to, co po mě a za mnou zůstane!

Lachtane, čochtane, něco prý nastane...

Multitaskingová

Pojďme na to, ať už můžeme zase pokračovat dál. Úkoly se vrší a já čekám, kdy se mi podaří je roztřídit a rozdělit tak, abych mohla říct, je to hotové. Podle zkušeností vím, že člověk pracující systematicky je dneska značně indisponován. Ideálním postupem je dělat tisíce věcí, s drobnými krůčky se posouvat dál a možná někde v dáli vidět jistou možnost jejich vyřešení. Copak se dá takhle pracovat? Vždyť to znamená mít rozděláno mnoho věcí, neustále promýšlet a přemýšlet nad tím, kde jsem skončil a jak mám pokračovat dál. Pokud je to jediná věc, pak je to v pořádku. Jenže pokud se jich vrší na stole několik, je to docela frustrující pocit. Mít rozděláno mnoho úkolů a ani jeden, který by směřoval k jeho konci... Asi nejsem ten pravý člověk na dělání více věcí najednou. Raději jednu, pořádně a pak pěkně tu druhou, třetí, čtvrtou, xtou...

Multi kulti, přijde Kurti!

Delší

Od ničeho k ničemu, 

potkáš svého ničemu.

 

Nikdo nic ti neřekne,

protože ti to sekne. 

 

Každý zvlášť se usmívá, 

protože tohle nemívá.

 

Tak se jednou probudíš

a už zase všechno víš...

Jdi a světem procházej,

na nic dopředu nesázej.

Všechno jednou nastane,

k tobě se to dostane.

 

Přestaň se jen hloupě smát,

každý tě má přeci rád!

 

Měj se, pac a šáteček,

zítra je den blbeček!

 

Od verše k verši, cítím se delší...

Měnivá

Cokoliv vytvářet je dneska nad lidské síly. Proto nechám tvořit ostatní a zase si zalezu do pelechu. Jdu si číst, protože dneska to k ničemu jinému nevypadá. Zítra zase bude o kousek lépe, ale dnes už jen odpočinek, úsměv na rtu a dobrou partu...

Z důlku lezu, opět tam vlezu!

Sametová

Slavný den, který změnil celou jednu generaci. Tak bychom mohli chápat dnešní významné datum. I když jsme i my sami byli jeho součástí, nejakou zvláštní atmosféru nevnímáme. Možná jsme už příliš zestárli, abychom stále naivně věřili v to, co by mělo být a není. Možná jsme už dospěli a zmoudřeli natolik, že nás věci nechávají klidnými. Možná je to skutečnost, že jsme si věci představovali jinak, než se nakonec dějí. Možná je to jen provozní nejistota, která doprovází naše životy. Toliko otázek, které mohou spočívat na našich bedrech a nikde žádná odpověď. Tu si musíme umět najít všichni sami, aniž bychom se odklonili od svých skutečných radostí i starostí... Proto si dnes připomínáme významný den, ale bez jakýchkoliv významností. Byl, měl vliv a vyšuměl. Měli jsme se, máme se a snad se i budeme mít. Žít každodenní život není jednoduché, ale my to přesto budeme zkoušet dál...

Se sametem, všechno nesmetem!

Nejistá

Zas a znovu se vracím na začátek. Nejsem schopna se pohnout z místa a nevím, kde je všemu konec. Od jednoho konce se odstrčím a už zase jsem na začátku. Jdu, potácím se světem a pajdám, aniž bych věděla, co mě čeká a nemine. Je to jasný koloběh života, který se ve mě snoubí. Jen člověk neví, kde brát sílu na to, co není zrovna příjemné. Je možné sáhnout do rezerv, které jsou už tak vybrané? Je skutečně důležité někam se drát, když stejně stojíš na jednom místě? Není jasné, kam a proč putovat, když se směr ztrácí v mlze... Vnitřní kompas radí, ale stejně nevíš, jak to bude dál!

Jistoty z nejistoty...

Národní

Nezbývá než tajit dech nad odvahou, smělostí a rozhodností našich předků, kteří se rozhodli českou identitu spojit s vybudováním institucí, které fungují do dnešních dnů. Myšlenky, odvaha a rozhodnost pro vystoupení Čechů z jha monarchie muselo být obrovské. Když si člověk uvědomí, kolik námahy to muselo stát, přesvědčit příslušné a odpovědné, že právě vytvořením chrámů moudrosti, kultury a poznání jsme schopni položit ty nejlepší základy české státnosti. Asi málo dnes oceníme úsilí všech, kteří svým dílem přispěli k této nádheře. Co však umíme, je vyslat dík a tichou vzpomínku na ty, kteří u toho stáli. Děkujeme, že i my dnes máme možnost dívat se na tyto krásy a alespoň takto můžeme jít stejnými kroky, jako jste šli Vy!

S hrdostí v duši, otvírám uši...

Vyslechnutá

Je toho tolik, co by chtěl jeden druhému říct. Hlava se plní slovy, ale ústa zůstávají němá. V některých situacích je možná nejlepší ukousnout si jazyk a raději nic neříkat. Slova totiž nepomůžou a mohou více uškodit. Takže je asi fajn umět odlišit chvíle, kdy je dobré nic neříkat a kdy začít řvát, jako na lesy. I když nemáme zrovna postel s nebesy, nebo miliony v peněžece, je fajn vědět, že slovy lze zmoci tolik, jako hromadou peněz. Slova prý nic nestojí, ale taková dobře mířená rada, upřímně vyjádřený názor a tolerantní postoj k věcem je k nezaplacení!

Vyslechni a jdi svou cestou...

Čtenářská

Čtení je jedna z nejkrásnějších oddechových činností, kterou člověk může trávit svůj volný čas. Patří k tomuto podzimnímu a zvláště zimnímu období, kdy nás tma doprovází skoro po celý den. Číst si v teple a klidu, s vonící a blikající svíčkou na stole, je úžasná věc. Člověk se propadá do příběhů, které někdo napsal přímo pro nás a prožívá každý okamžik života svých hrdinů. Plaví se po vzdálených mořích, objevuje daleké pralesy či prochází životními situacemi, jak jsou textem dány. Je to jako vracet se na známá místa, ovšem s novým obsazením a jiným pohledem. To, co je psáno, je dáno, ale naše fantazie umí pěkně zatočit i s celkem nevinným příběhem. Obrovská zubiska, řvoucí tygr a sytě žluté plameny střídá klidný vánek, vonící sluncem, mořem a exotikou. Kam se dnes dostaneš je jen a jen na tobě, tak neváhej a přečti si to, nač máš chuť prožít...

Fantazie příběhů, někdy se dám i do běhu!

Tajemná

Nic a 

přece něco. 

 

Do večera je 

z toho lecco. 

 

Ještě kousek, 

kousíček. 

Už vidím i 

měsíček. 

Už vidím,

že stromy

stojí, jako

jehla na 

mém stroji...

Ještě kousek,

pojď si blíž,

možná také

uvidíš....

Tajemno a tajemství, to je naše hájemství!

Martinská

Martine, co tě dnes

jistě nemine?

Sníh a bílý koník,

stačí malý poník.

Hlavně dej nám

trochu mrazu,

ať se můžem

pustit ze srázu...

Ať to sviští

od lyží,

ať jsme opět

tak svěží.

Že nás svahy

donutí,

být na nich

až k padnutí.

Být a sněhu

užívat.

Vždyť to máš

taky moc rád...

Zima, zima

začíná

na svatého

Martina!

Sníh se valí, pěkně z dáli...

Štrachací

Zase se někam posunuji. Jedu a mířím za vzděláním, kdy se mi hlavou honí tolik otázek. Je to ještě potřeba? Stojí to za to? Dá se to ještě někde využít? Kam mě to posune? Proč to vlastně dělám: Na začátku jsem to věděla celkem přesně. Teď mě však opouští jistota, kterou jsem měla. Říkám si, zda ještě mám dostatek síly k dalšímu kroku. Za je tohle správná cesta a zda mám po ní pokračovat. V myšlenkách dojedu až na konečnou, vystoupím a pokračuji. Jsem přeci bojovník a tohle jen tak nevzdám... Nebo ano?

Makej, mrkej!

Vtažená

Dneska slunce, 

zítra mráz,

copak s tím vším

naděláš?

Úsměv na rtu,

dobrou kartu,

nezkazím přec

tuhle partu.

Káva s medem

už zas jedem,

nikdy odsud

neodjedem.

Medvěd bručí,

kráva bučí,

v hlavě pěkně

všechno hučí...

Tráva je prý zelená,

co to všechno znamená?

 

Možná něco,

možná nic,

venku už je

zase hic.

 

Já jsem tady

v pohodě,

nenechávám

nic náhodě.

 

Na mnohé se

připravím,

příště se zas

zastavím!

 

Krásný den a krásné sny, už jsme spolu, jsme to my...

Podobná

Jako vejce vejci se občas snažíme podobat, ale ani to nám nezabrání ve skutečnosti, že jsme každý jiný. Čím větší je naše snaha o splynutí s davem, tím menší šanci máme, že budeme neviditelní. Ze zkušenosti vyplývá, že člověk snažící se o neviditelnost je ve svém snažení nakolik úporný, že jej vidí i ti, kteří by si jej za normálních okolností vůbec nevšimli. A proto je možná úplně nejlepší být tím kým jsem, nepodléhat klamným představám, že cokoliv mě může úplně změnit. Jen já sám jsem svého štěstí tvůrcem a nikdo není schopen vidět to, co vidím já. Snad jen ten, který vidí přes moje srdce a mýma očima. Jen ten dokáže ocenit stejnou krásu, rozhodnost a kvality života, který je pro mě tím pravým. Takového človíčka hledej a rozhodně se nenechej odradit nějakým tím neúspěchem. I ten je součástí cesty, kterou je potřeba jít...

Nechat jít, vnímat a být!

Ustavičná

Tma je mým průvodcem. Od rána do večera se člověk probojovává úkoly a ve chvíli, kdy může začít žít je už natolik unaven, že už mu nezbývá chuť na jakékoliv vyskakování. Jediné, co se opravdu chce, je dojít domů, skulit se do klubíčka a odpočívat. To je skutečnost, která nás bude doprovázet ještě několik dlouhých měsíců a budeme si muset na ni zvyknout. Byť se nám zdá, že už je všemu konec, právě teď to začíná. Tak jako já se začínám pomalu rozehřívat při objednávání všeho, co bude potřeba na oslavách. I tma tmoucí se dostává do každičké skulinky našeho života. Za tmy vstávám, za tmy přicházím domů. Za tmy se raduji, za tmy uklízím a za tmy si kladu otázku, jak tohle všechno zvládnu... Zvládnu, nic jiného mi totiž nezbývá a až se zase rozední, bude sluníčko svítit a hřát.

S tím co se má, jsem to pořád já!

Nevyzpytatelná

Člověk si občas láme hlavu nad tím, co by bylo, kdyby. Ovšem mezi nebem a zemí je tolik různých nečekaných překvapení, zázraků a náhod, které ani při nejlepší vůli nejsme schopni předpovědět. I kdybychom znali všechnu moudrost světa a uměli předpovídat budoucnost, nebyli bychom schopni očekávat neočekávané, které vždycky přijde. Ať chceme, nebo nechceme, ať víme, nebo nevíme, ať se snažíme, nebo nesnažíme, vždy je tady něco, co není v naši moci ovlivnit. Říká se tomu síla náhody, která v našich životech dělá to, co dělá... Že potkáváme ty správné lidi ve správných chvílích. Že dostáváme to, co si přejeme. Že se nám dějí věci, o kterých tušíme. Že odcházejí ti, u kterých to nejhůře neseme. Že jsme těmi, kterými jsme. Náhody, které způsobují, že život není přesně vypočitatelnou veličinou a vždycky přináší mnoho skrytého. Tak si to užívejme a buďme rádi za to, že je to tak, jak to je!

Otázky kladu, mám pocit hladu...

Vidinová

Nečekané ranní pozvání k rodinné oslavě potěší. Ještě od človíčka, který je vám blízký a se kterým se cítíte dobře. To se pak máte na co těšit. Ono totiž takové pozvání hned zvedne náladu a pocit klidného dne se rozprostře od rána, až do večera. Těšení se na milé a usměvavé rodinné příslušníky překlene i nudné nedělní povinnosti. Hned se příprava nedělního oběda zdá veselejší a jiné domácí povinnosti nesvazující. Člověk se totiž naladí na zcela jinou hladinu a jeho těšení se mu pomůže překonat to, co se jinak zdá být naprosto nesnesitelné. Takže hurá do činností, dnes je zvládneme hravě a odpoledne za to budeme mít příjemnou odměnu...

S vidinou klidu, dám se do úklidu!

Lístečková

Listí, kam se podívám. Takže nezbude nic jiného, než vzít hrábě a jít na to. Umést a uhrabat si zahradu před zimní nadílkou bude dneska cílem číslo jedna. Pak budeme všichni spokojeni a budeme mít splněny úkoly pro ukončení letošní zahradní sezóny. Den k tomu úplně vybízí a tak společně užijeme pohybu na čerstvém vzduchu. Sice nám chybí několik dalších pomocných tlapek, přesto se nám podří zdolat celou zahradu. Hromádky a hromádečky pak naložíme a vyvezeme. Teď už to venku vypadá opět kouzelně. Zelená tráva se na sluníčku leskne a sem tam prosvítají červené hlavičky muchomůrek. My máme dobrý pocit z odvedené práce a k tomu jsme si procvičili tělo i nasáli dobrého do duše...

Zhluboka dýchej, moc nepospíchej!

Podzimní

Déšť se snáší z oblohy a šedivost mraků dává tušit, že dnešek bude ve znamení nástupu podzimu. Někomu se to ještě nehodí, ale já už pár dnů obdivuji krásu barvících se listů i celé přírody. Letos zase o něco později, než předchozí roky, ale konečně se blíží období, kdy budu opět hledět s radostí do okolí a hledat barvy, které jsou jednou takové a podruhé zase jiné. Ráno osvětlená umělým světlem, se zdá příroda kolem pustá a smutná. V dopoledním mokrém stavu je tu vidět kouzlo toho, co na první pohled není vidět. Je to krása mokra, deště a radosti, kdy se příroda baží před úplným ulehnutím ke spánku. Uzavírá teplé léto a chystá zimu. Jaká bude? To ještě netušíme, ale určitě se na ni těšíme. A dneska se budeme těšít k mnoha dešťových kapek a společného večera při dobrém filmu...

Ať žije podzim!

Letová

Vítr fouká,

svět se kouká.

 

Sova houká,

kvete louka.

Slunce svítí,

všude kvítí.

Mraky letí,

to je dětí.

Listí padá,

bolí záda.

Peří, věří,

kolem běží...

Hlava myslí,

uši syslí.

Oslí oči,

všechno končí!

Svět si běží a já sním, někdy se zas zastavím...

Stísněnost

Svět blázní a člověk si klade otázku, kde vznikají ony nenávistné prvky mezi těmi, kteří stojí na opačných stranách barikád. Je to jen ideologie, náboženský fanatismus, vyšší moc, nebo ekonomické vlivy, které ospravedlňují krutosti konané ve jménu lidskosti! Člověk se snaží pochopit jednotlivosti, sbírá informace a splétá si jednoznačný názor na dění kolem sebe. Vchází do nitra skutečností a přesto netuší, proč se tyto věci dějí. A proč se dějí v civilizovaných společnostech, které mají za sebou historii konflitků. Jakoby se lidstvo stále pokoušelo vyhrát samo nad sebou a nebylo poučeno z chyb minulosti. I nezaujatý pohled přeci říká, že největším darem člověka je život a sáhnout někomu na život se protiví všem zásadám lidskosti. Ovšem kde zůstává lidskost, když hoří vřavy? Obavy mě zřejmě neminou a otázky zůstanou bez smysluplných odpovědí... 

Jediné, co ovlivním, je to co udělám!