Rádi bychom byli tím, kým nejsme. Většina populace není spokojena se svým životem, jako celkem, nebo s některým aspektem svého života. Je to jako propletenec, kdy nikdy nemůžeme vyhrát a který nejde rozmotat. Když se nám splní jedno, postrádáme druhé. Když jsme hubení, tak příliš, když tlustí, tak moc. Když máme vlasy, tak nejsou vhodné barvy, délky, hustoty či kvality. Když vlasy nemáme, tak bychom je chtěli, aniž bychom hleděli na barvu. A tak je to pořád dokola, stěžujeme si na to, co není a nehledíme na to, co opravdu máme. A přitom je to tak jednoduché, máme všechno, co k životu potřebujeme a pokud něco není tak, jak bychom chtěli, můžeme zapracovat na tom, aby to pro nás bylo vyhovující. Mnozí lidé na této planetě naši možnost nemají, jsou rádi, že žijí a že mají co do úst. Neměli bychom si tedy stěžovat, ale spíše hledat, jak zlepšit to, co zlepšit lze...
Zlepšuj a věř, že jsi krásnější než tvůj soupeř!
Někdy je člověku úzko z toho, jak se věci mají. Stále totiž platí, že s dobrým úmyslem a nasazením ještě nemáš jistotu, že dojdeš k úplnému cíli. Neplatí, že poctivost a tvrdá práce přináší koláče. To snad jen v pohádkách, na které jistě už ani nevěříme. Jen ten, kdo se umí přizpůsobit davu, nechá se obalamutit a podlehne svodům kouzla týmovosti, uspěje. Veze se s davem, jde jako jeden z nich a užívá si výhod tohoto společenství. Navenek vypadá jako naprosto konformní a neskutečně erudovaný jedinec, který ví, co chce a to také dostává. Nevyčnívá z davu, klidně podlehne nečestnému jednání, jen aby dosáhl svého cíle. Ten, kdo jde sám za sebe, jedná čestně a v mezích fair play, většinou neuspěje. Proč? Být sám za sebe a jednat čestně je tím nejtěžším, co jsme v životě schopni dělat. Kdo neztrácí tyto schopnosti jde ztěžka, kdo již uvěřil většině, jde lehce jako pírko. Kde jsme a kým jsme? Na to dostaneme odpověď uvnitř svého já...
Kým jsi a proč?
Co nás pozitivně ovlivňuje, s tím rádi splyneme. Co nám není příjemné, tomu se rádi vyhneme. Člověk totiž přesně ví, které vnitřní pocity jsou mi milé a které zrovna moc nemusí. Někdy jsme jako utržení z řetězu a jindy klidně postáváme opodál. Kreativitě, emocím a vztahům jdeme vstříc. Očekáváme všechno a nechceme o nic přijít. Dáváme do života tolik, abychom se mohli ohlédnout zpět a prohlásit, žil jsem, byl jsem, viděl jsem a teď čekám, až mě opět život pojme od svá křídla. Z hluboka dýchám, osvěžuji hlavu a tělo, s vědomím, že všechno je v pořádku a všechno je tak, jak má být!
Děkuji, chápu, občas i tápu...
Chladný úsvit, netrpělivé očekávání toho, co přinese den. Pomalé vstávání s pocitem budoucích zážitků. Bezproblémový přesun na začátek trasy a konečně můžeme vyrazit. Noha střídá druhou, sluníčko se do nás opírá a větřík cuchá naše vlasy. Stoupáme, klesáme, povídáme si i mlčíme. Díváme se kolem sebe, usmíváme se na svět a užíváme si každého kroku. Kolem jen nepatrná známka okolního života. Jen naše kroky se ozývají do přírody kolem nás. Neskutečný zážitek, který prostupuje celým tělem až do duše. Ta jen tiše naslouchá všemu, co může uchopit a vnímá to, s čím může souznít. S tím dorazíme až na konec dnešního putování, byť unavení, ale kouzelně odpočatí...
Děkuji Vám pánové a už se těším na dobrodružství nové!
Přijměte dnes pozvání a neváhejte vyrazit do přírody. Sluníčko, krásy okolí, příjemná teplota vzduchu a pohyb, to je ten nejlepší doping, jaký může existovat. Už teď se těším, že zítra vyrazíme také ven. Dnes to nebylo možné, protože jsme měli pracovní povinnosti. Ale zítra si nenecháme vzít ani minutu a vyrazíme společně na krásnou dlouhou a úžasně pohodovou procházku, která určitě bude stát za to... Už teď vím, že se samým těšením nebudu schopna dočkat zítřejšího rána a pocitu, že nic nemusím a jen mohu. Budu klást jednu nohu před druhou, dívat se po okolí, fotit přírodu a užívat si sluníčka! Všechno se vydaří a my se společně vydáme za dobrodružstvím.
Pozvání na poznání!
Tak copak se to dneska nového naučíme? Bude to mít smysl pro můj život? Stále čekám a možná i příliš očekávám, co nového přijde. Nedokážu se spokojit s tím, co mám a stále vyhlížím, že mi bude všeho nového a rozumového přibývat. Občas si neuvědomuji, že spokojit se se situací teď a tady je nejúžasnější cesta do budoucnosti. Nemám totiž neomezenou kapacitu paměti a nemohu si uložit všechno, co bych chtěla a co bych mohla potřebovat. Pamatuji si mnohé, ale také mnohé nevím. Ovšem dnes už chápu, že musím být hrdá na to, co vím. Jsem spokojená s tím, co mám a tolik se netrápím tím, co případně bude!
Děkuji a věřím, ze sebe se těším...
Sotva se rozkoukám, už mířím domů. Dnes jsem se nestihla ani pořádně nadechnout pracovního prostoru a už byl čas sbalit si věci a pelášit domů. Někdy jsou prostě takové dny, kdy se ani nenaděju a jsem na konci směny. Jindy zase tlačím očima ručičky hodinek a prosím, abych už se mohla jít obléknout. Nevím, co to způsobuje, nebo kdo to má na starosti, ale vím, kdy to bude v práci otrava a kdy se nebudu vůbec nudit. Jedno se pojí s druhým a chvilka dělá chvilku... Od rána pak sklouznu do odpoledne a plynule se překlopím do večera. Je to prima, když dny letí a člověk ani nestačí vnímat, jaký byl den a on už je duben?
Ať to fičí do jehličí...
Nesamozřejmá zřejmost bytí a bytostné promítání nebytostných myšlenek. Pochmurné dopoledne se pojí s neobvyklými myšlenkami. Přemýšlím nad tím, zda jsme schopni ve svých životech dosáhnout stupně osvícení a určité moudrosti. V čem spočívá lidská moudrost a kdo určuje, že někdo moudrý je a někdo není? Jestliže budeme chápat moudrost jako rozumění světu i lidem v něm, jako něco shrnujícího a praktického, pak zřejmě budeme vidět onu svrchovanost pojmu v jeho skromnosti, která člověku dává jistotu rozhodovat a jednat tak, jak jeho moudrost praví. Moudrost je totiž rozvahou, zkušeností, odstupem od bezprostředního dění v okolí, ale zároveň jasné propojení s tímto děním. Jedno bez druhého by nebylo možné, ani myslitelné. Proto na ni mysleme, až budeme mít své slabší chvilky a vytrvejme. Jen tak postoupíme na naší cestě k modrosti a pochopení...
Tak tomuhle opravdu říkám správná bláznivina. Já tady sedím za počítačem, učím a vlastně mluvím do prázdna. V době klasické výuky bych měla plnou přednáškovou učebnu a studenti by alespoň předstírali zájem. Teď tady sedím, mluvím do kybernetického prostoru a nikdo není přítomen. Asi bych to mohla úplně zabalit a nechat věci běžet, ale tohle já prostě a jednoduše neumím. Pokud mám povinnosti, pak je musím pslnit a teprve potom můžu jen tak, s klidnou hlavou jít a věnovat se zcela něčemu jinému. Do té doby to prostě a jednoduše nejde. Když musím, tak musím a teprve potom můžu. Takže si jdu odbýt své musení a pak bude i to chtění...
Občas si přej, občas si dej!
Propustit minulost, žít současností a budoucnost mít jasně danou. Stanovovat si cíle a uskutečňovat jejich naplňování každodenním životem. Pozitivní naladění a radostné očekávání budoucích zážitků. Sny, touhy a dychtivé sledování toho, co je i toho, co by mohlo být. Někdy příliš spojujeme naplnění našich životních cest očekáváním budoucích dějů. Neuvědomujeme si, že jenom pravidelnost, dennodennost a poctivě žitý život spojený s okolím nám budoucnost dokáže zbarvit pestrostí i jasnou linkou. Nejsme odtrženi od minulých dějů a stýkáme se s minulostí, kterou ovšem musíme umět propustit. Žít tady a teď, v plnosti možného, je jedinou dokonalou cestou ke štěstí. I když ke štěstí cesta nevede, protože sama cesta je ono vysněné štěstí...
Jdi a vysněné štěstí najdi!
A je tu další den. Možná kouzelný, možná krásný, rozhodně však volný a bez práce. Alespoň takto si to žádá dnešní situace, která nahrává všemu, co se podobá oddechu. Zdá se, že by to mohlo vyjít a nemusela bych se dnes hnát za prací. I když mě čeká nějaké to vaření, možná něco úklidu, ale mnohem více čtení, bystření mozku a poslechu dobré hudby. Těším se na klidně strávenou sobotu, kterou budu věnovat jen tomu, co mohu a z čeho budu mít radost...
Mějte se krásně a pište klidně i básně!
Malé filozofické chvilky naplňují můj den. Tu se zastavím a mám hlavu v oblacích. Jindy jsem pevně nohama na zemi. Občas létám jako kouzelný růžový jednorožec a nic mě nemůže zastavit. Někdy jsem bytostně spjatá se zemským povrchem svými letitými kořeny. Jen krásná zelená koruna stoupá k nebi a otevírá svou náruč andělskému chóru. Jak to bude zítra dnes netuším. Co bude důležité, to je celkem jasné. Nic se nedá odhadnout a všechno má svou jasnou strukturu. Někde mezi tím jsem schovaná já a ve svém malém nekonečnu se otevírám tomu, co je, snažím se pochopit to, co bylo a s důvěrou očekávám to, co přijde...
Nečekaně čekaná je jako velká neznámá!
Jako včera zdá se mi chvíle, kdy jsme se potkali poprvé. Něco znělo uvnitř a chtělo se tomu nahlast říct. Mělo však ještě chvíli trvat, než jsme oba pochopili, že jeden bez druhého nejsme nic. Uběhlo několik málo let a já se dívám zpátku s vědomím, že jsem sice o cosi starší, ale rozhodně to nemůže být už třicet let. Vždyť jsem stále tou ztřeštěnou puberťačkou milující zvířátka a ochraňující všechno živé kolem sebe. Jsem přeci ještě holka, tak jak mohlo uběhout tolik let? Uběhlo a vím, že bych nezměnila ani kousek našeho společného žití, ve kterém jsme poznávali sebe, poznávali svět, rozrostli se o několik členů a postavili se na vlastní nohy. A tak není od věci říct, díky za osud, který nás dva dal dohromady a snad to ještě nějaký ten pátek společně vydržíme...
Nepočítám léta, těším se do léta!
Je normální být normální, mít své každodenní rituály a žít život v tom, co je mi dáno. Toužit a snít po objevých cestách do dalekých zemí a přesto být ráda tam, kde mám svůj domov. Mít tolik, kolik jsem schopna zvládnout a dávat tam, kde je to potřeba. Vědět, že občas je život jako houpačka, kdy jednou jsi nahoře a podruhé pádíš dolů. Nestěžovat si na občasné problémy a vědět, že všechno se překoná, když chceš. Pečlivě pracovat a uskutečňovat svou drobnou stopu na cestě životem. Sdílet s ostatními laskavost, radost i porozumění na společné cestě za životním cílem. Nemalá očekávání a mnohem větší síla, která mě žene vpřed. Jen tak neustrnu a budu tím, kým chci být...
Zázrak je tady, postav se do řady!
Možná si někdy klademe otázku, kým jsme a zda jsme tím, kým bychom chtěli být. Možná jen tak jdeme životem a netíží nás problémy světa. Snad se občas zastavíme a ohlížíme se zpět za prožitými léty. Vidíme to, co se podařilo, chápeme to, co nevyšlo a čekáme, na to, co nás ještě čeká. Jsme a to je základem našeho bytí, které můžeme prožívat, přežívat, uskutečňovat, naplňovat a budovat tak, abychom naplňovali vlastní představy o životě. Někdy je toho na nás moc, jindy se nudíme a hledáme si nové výzvy, které bychom chtěli překonat. Občas se zarazíme a čekáme, co se v našem rozjetém životě stane a kde vlastně zastavíme. Je to život, který nás stále překvapuje svou barevností, kouzly a všedností, která je tak nevšední. Snad proto bychom měli žít, vnímat a radovat se z každičké maličkosti, která přijde a se kterou se potkáme. Z toho všeho pak vznikne nádherná mozaika našeho vlastního bytí!
Účast na bytí, to je naše žití...
Ráno se probouzí a my s ním. Namísto sluníčka a jarní pohody tu máme opět zimu. Přes noc nasněžilo a tak se dnes budeme brodit sněhovou pokrývkou. Lyže, běžky i sněžnice jsou už na zaslouženém odpočinku, ale hrábě, lopatka či kolečka se ještě nemohou ujmout svých povinností, Je nutné počkat, až se tohle všechno přežene a zase bude jaro. Ono už chvíli bylo, kdy být nemělo, a teď, když má být, tak prostě a jednoduše není. Jak se zdá, dnes nám nářky nepomohou, protože sníh je a bude cvhíli trvat, než bude zase pryč. Do té doby počkáme a pak se uvidí. Dnes jen drobnosti a zítra zase na plný plyn...
Hranání nech, vlez si v pelech!
Sníh se pomalu snáší k zemi. Já nevěřícně zírám přes zavřené okono a v hlavě rychle počítám, co je dneska za den. Nevědět, že se blíží Velikonoce, myslela bych, že Vánoce jsou přede dveřmi. V obchodech to v posledních dnech vypadalo apokalypticky, takže možná přijde soudný den. Netušíc, co všechno mě ještě čeká, nechávám vločky padat dál. Ještě není čas na jarní zeleň a kouzlo květin. Ještě mjsíme vydržet a odolat lákavosti vůně přírody. Jak se ukazuje, paní Zima se ještě nechystá spát. Snad nemá splněny své zimní úkoly a tak panuje dál. Vím, že jaro přijde a těším se. Jen dnes to ještě nebude...
Trpělivá buď, včas se vzbuď!
Zelená se zelená, každý kousek přírody. Po dlouhé zimě se probouzí k životu každičký koutek našeho okolí. Člověk se s radostí vydává na objevné cesty a pozoruje onu krásu kolem sebe. Je to omlazující a dobíjející energie, která proniká každým pórem do našeho těla. Stačí se nechat jen chviličku hýčkat omlazujícími doteky rozkvetlých tulipánů, narcisků či sněženek a člověku je hned nějak lépe na duši. Cítí se plný energie, která se propisuje do každé části těla i duše. Duše si čerpá a klokotá, tělo nasává poklidnou sílu pro další dny. A my všichni si pak nakonec přejeme, aby dny už zůstaly voňavé, slunečné, zelené a teplé...
Zelená je kouzelná!
Škaredě se mračit na lidi kolem sebe nic nepřináší. Snad jen pocit vlastního vzteku, který je kumulován pod povrchem našeho těla. Raději předávám informace úsměvem než mračením. Vlídné slovo, dobrá nálada a strhující energie přinášejí velké pokroky v mém životě. Šaredit se a vidět na svém okolí jen to negativní ovlivní do negativity i mě samotnou. Proto se stále usmívám, udržuji se v dobrém rozpoložení a věřím, že mi bude stejně opláceno. Někdy se to podaří a svět se na mě usmívá. Jindy se ovšem musím hodně snažit, abych dokázala čelit všemu mračivému, co se na mě valí. Je to jako být s nasazenou maskou, kterou večer sundáte a zjistíte, že jediné svaly, které vás řádně bolí, jsou ty smíchové! No a to je vlastně fajn, lepší, než si stěžovat na bolest jiných částí těla, no ne?
Na svět se usmívej, dobrou náladu vždy měj...
Modrá barva je dnešním symbolem. Znamením, že se blíží Velikonoce a s nimi každoroční střídání barev a mnoha tónů. Ještě včera všechno kolem vonělo po rozkvetlých kočičkách. Dnes už se halíme do barvy letní oblohy a uklízíme. Vymetáme, smejčíme a zametáme každký koutek našeho příbytku, abychom do něj pustili jaro a jarní povětří. Jedinou povolenou činností jsou dnes domácí a úklidové práce, které nám pomohou dostat pryč všechno staré a přinést kouzlo nového. Vůni dálek s příměsí exotiky, která je v modré skryta. Co objevíme, to je jen a jen na nás, naší fantazii a rozhodnutí, které učiníme. Tak jej čiňme s náležitou rozvahou a respektem k tomu, co přijde!
Modrá se choulí, není to boulí...
Venku prší a doma vládne pochmurná nálada. Nejraději bychom se vydali někam do přírody, konečně po zimě objevovat probouzející se život a stále musíme sedět doma. Už aby se na nás zase začalo usmívat sluníčko, které z nás vytáhne neduhy zimy a prostoupí nás teplem i dobrou náladou. Nejraději bych se dnes schovala před každým dalším nárazem větru někam do slunečních paprsků, ale zdá se, že mi nebude přáno. Jen doufám, že následující týden bude již ve znamení trochu více klidných a teplých dnů. Sice vím, že je ještě čas, ale už bych opravdu měla ráda teplo, klid a něco jiného, než zimní kabát a boty. Však se dočkám a určitě si to pořádně užiju...
Trpělivá buď, pomalu suď!
