Strachující

Bratře strachu,

dopřej mi nádechu!

Dopřej mi už klidu,

ať vím, že budu...

Zase jednou na zeď

čerta malovat

a v hlavě s hrůzou se

vnitřně strachovat.

Děs mě objal do svých 

spárů

a já nemám vůbec

páru.

Co se děje,

kde 

a proč?

 

Kolik věcí,

tak už naskoč!

 

Zvedni svoje sluchátko

a nechej ho na krátko,

poznat mámě,

že jsi právě, 

jen tak lebedíš

v husté trávě...

 

Prosím, ať jsi v pořádku

a máš všechno na řádku...

 

Za to dám Ti velkou pusu,

abys mohl chytnou husu.

 

Možná taky zajíčka,

co přináší vajíčka...

 

Drž se pevně, nepouštěj, dobrou vůli s sebou měj!

 

Věřící

Klid a mír se mi usadil v duši. Padl na mě jako deka, která chrání před studeným větrem. Zvláštní pocit, který mě přesahuje. Ve vědomí se mi usazuje poznání, že jsem. Jsem tady a teď, jsem součástí tohoto nádherného dne i koloběhu a prostě jsem. Mám to štěstí, že jsem, že si uvědomuji toto krásné kouzlo toho, že jsem a mám možnost chápat se dalších možností a příležitostí. Je to dar! Dar, za který jsem vděčná a děkuji, že jsem! Někdy je totiž potřeba nejdříve poděkovat, aby se mohlo jít dál!

Děkuji a věřím...

Chodníčková

Zažívat každý den pohodu a klid, to je jistě přání nás všech. Ráno vstávat s pocitem klidu a myšlenkou na výtečnou snídani ve třech. Nespěchat, jen se nechat vést plynutím času k tomu,co můžu chtít. Když člověk zažije takové dny, získává obrovský dar. Nejen pocit, že tohle je možné, ale i vědoní, že každý může být strůjcem svého dne. Jak si jej zařídí, co prožije, jak bude vnímat děje kolem sebe. Vědomí, že můžeme ovlivnit svlj den a uvědomění si této skutečnosti je pak významným bodem našeho poznání. A to nejen nás samotných, ale také toho, co je kolem. Stačí zkusit zěnit drobnost a už je všechno jinak. Snad proto je fajn znát umění zastavit se a dívat se jen tak kolem sebe. Z toho pak vyplyneme my sami. Silnější, vnímavější, klidnějsí a možná i pomalejší. Stále to však budeme my, jen se zažitou zkušeností, která nám otevřen všechny dvěře i poklady světa...

Nevájen, na svou cestu se dnes dej!

Nezažitá

Plný nos, sucho v krku a pocit, že mě právě přejel vlak. Takové ráno už jsem dlouho nezažila. Nechce se mi z postele a to mě čeká celkem aktivní den. Nakonec vstavu, nastartuji svůj vnitřní motor a jedu. Dávám nohu před nohu, kladu věci tam, kam patří. Opatřuji to, co je důležité. Pádím tam, kam je potřeba. Dopoledne uteče jako pára nad hrncem a já už zase jdu o dům dál. Vím, že jdu a proč. Od rána se změnilo mé nasazení z bodu nečinnosti, do bodu rozjetosti. Dojedu co musím, nachystám se a vyrazím. Ven, pryč. Jen já a všichni moji kluci...

Kdo nezažije, neužije!

Maličkosti

Drahá auta, luxusní domy, exotické dovolené. Každý člověk touží po něčem, co je výjimečné. Něco, co se vymyká obvyklým standardům. Jsme ve vleku okolí a nálad, které na nás přenáší. Neustále po něčem toužíme a přejeme si být jinde, než právě jsme. Při bližším pohledu zjistíme, že i když máme, zažijeme, vlastníme, vůbec nejsme šťastní. Protože někdo vedle nás má ještě něco lepšího, většího, kouzelnějšího, než máme my! O čem tohle všechno svědčí? Neumíne ocenit maličkosti, kterých je kolem nás plno. Paradoxně toužíme po tom, co je vzdálené, těžko dosažitelné a hlavně hmotné. Vlastní hodnota našeho života je ovšem v jeho vnitřní kráse. V tom drobném, malém, laskavém, kouzelném a vychutnávajícím se tempu, které nastavíme. Neznamená to netoužit, ale jít světem tak, aby i drobnosti měly svůj obrovský význam. Právě v maličkostech je jejich velikost!

Užívejme veličkostí a dejme prostor maličkosti...

Smutková

Někdy ani nevím proč, ale mám smutnou náladu. I když se mi nestalo nic smutného, nic mě nebolí a jsem v pohodě, moje duše uvnitř pláče. Není to ani tak náporem práce, jako náporem něčeho, co je všude kolem, ale není to vidět. Je to něco, co mě tíží a já mám pocit, že se propadám stále níž a hlouběji. Sluníčko mi pomáhá, já se snažím zvesela čelit tomu vnitřnímu pocitu, který ovšem má stále a pořád navrch. Nechci jej nechat vyhrát a nechci podlehnout stavu zmaru či marnosti. I když vím, že marnost je nad marnost, dneska i ona marnost tíží. Uvnitř mám obrovký balvan, který neumím odvalit, byť se snažím už od samotného rána. Nejde to a moje snaha bude zřejmě marná! I když od hor vane svěží vítr, moji tíži neodnese... Je příliš těžká a chmurná...

Dodej si vůli, zažeň své chmury!

Potlačená

Být milá a dobře naladěná, to je někdy docela práce. Když člověku není úplně dobře a nechce se mu vlastně ani mluvit, přivést se do stavu dobré nálady, dá docela zabrat. Je to jaké jít do prudkého kopce a přitom si zpívat z plna hrdla. Člověk neumí popadnout dech, ale uvnitř všechno chce, abys zpíval a byl v pohodě. Někdy se ovšem stává, že byť se snažíme, tak to, co vychází z našich úst rozhodně není nic kouzelného. Ale i tak platí, že bychom se měli snažit být milí, i když nemáme náladu. Měli bychom posté, a s úsměvem na rtu, vysvětlit to, co už bylo vysvětleno a pomáhat těm, kteří to potřebují. Protože i my sami to potřebujeme a většinou se pak po překonání sebe sama cítíme mnohem líp. Takže chovejme se mile, buďme vstřícní a otevření tomu, co přijde již po několikáté. Ono se nám to vrátí ve chvíli, kdy to budeme nejmíň čekat...

Nemračit, bručení potlačit!

Proměnlivá

Moc přemýšlím a potom nevím, jak ze svých myšlenek ven. Řeším věci, které se kolem mě jen mihnou a potom má hlavu plnou zmatku. Domýšlím si i skutečnosti, které ještě nebyly vyřčeny. Poslouchám svému vnitřnímu hlasu a intuici, která mi občas napoví, jak se věci mají. Stále jsem v nejistotě, která mi na jistotě nepřidá. Nevím, jak nabýt rovnováhy v nerovnovážné mysli, která stále myslí. Možná se tolik nezabývat tím, co stejně nemůžu změnit a přijmout fakt, že ovlivním jen to, co se ovlivnit dá. Ostatní skutečnosti si půjdou po své linii a já se budu muset vyrovnat jen s tím, jak vše dopadne. Možná trošku i s tím, na koho to dopadne a jaké to bude mít pro něj následky... Inu dej mi sílu změnit to, co změnit mohu a odvahu čelit tomu, co přijde. Jen tak půjdu dál, s vědomím, že je všechno v pořádku!

S odvahou a velkou rozvahou...

S nadhledem...

Konečně zase můžu volně dýchat. Nejsme svázána s uzavřeným prostorem. Jdu vstříc probouzející se přírodě, v doprovodu těch, co mám nejraději. Zhluboka dýchám a kladu nohu před nohu. Vyšlápnu až na stezičku, která obkružuje kouzelná místa v okolí. Z výšky se dívám na řeku, která se klikatí, občas teče do kopce a pak zase pluje dál. Sleduji své kroky a vedu vnitřní dialog sama se sebou. Jsem v klidu a pohodě s tím, co se zrovna děje a co prožívám. Naladěna na otázky i odpovědi, kterých se někdy nedostává. Zde, v otevřeném prostoru, jsem otevřena všemu, co přijde. Nebojím se čelit výškám, nepříjemným situacím a vím, že se nemůže stát nic horšího, než že se dozvím pravdu. O něčem, o někom, o tom i o onom... Pravdu, která může bolet, může osvobozovat, ale také plně zavazovat. A tak si tady s nadhledem jdu a očekávám, co přijde. A pokud to přijde, přijmu to tak, jak to bude!

Nadhled mít, problémy se moc netrápit...

Planoucí

Všechno má svůj začátek i konec. Od prvního okamžiku, kdy se nadechneme žijeme, stárneme, moudříme a učíme se, abychom dokázali čelit světu. Nabíráme myšlenky, budujeme své životy a přitom pomalu, ale jistě stárneme. Každým krokem, každou minutou se blížíme ke konci, který nás všechny nevyhnutně čeká. Je to jako se zážitkem, na který se dlouho připravujeme, těšíme se z vlastního očekávání a ve chvíli, kdy dojde na věc a my se vzpamatujeme, je to pryč. Vzpomínky zůstanou a s nimi možná i nová zjištění a objevy. Určitá propojení, která jsme nečekali. Dary, které nám život poskytl. Potkali jsme duše, o kterých jsme možná jen snili a prožili to, co někdo nedokáže nikdy. Díky, díky a ještě jednou díky všem, kteří s námi sdílí naši cestu, ať už na začátku, nebo jeho konci!

Jdi a svůj život nepromarni...

Neměřit

Někdy stačí málo a jindy ani tisíce nepostačí. Záleží na tom, jak je člověk nastaven, co očekává a jaké jsou jeho priority. Vidíme to na každém kroku, kdy obchody jsou plné zboží, a přesto si lidé nevyberou a stále musí jít dál. Někteří vejdou do toho nejmenšího krámku, vyberou si, nač jim kapsa stačí a jsou rádi, že mají to, co mají. Vím, že posuzovat jen podle jednoho měřítka je špatně, ale copak někdo váží své štěstí jen tím, co umí? Většinou jsou lidé šťastní když mají drahá auta, luxusní oblečení, výhodné zaměstnání, mohou si dovolit exotické dovolené. Podle toho poměřují, kým jsou. Kým jsou však doopravdy? A jsou těmi, kterými se cítí být? Není to jen pouhá póza pro okolní svět? A co štěstí, jsou šťastní? Zeptejte se a uvidíte, jakou odpověď dostanete...

Neměřit, dobře žít!

Odhodlaná

Mnohá životní rozhodnutí jsou komplikovaná a bývají založena na řadě faktorů, které člověk při svém aktuálním odhodlání zvažuje. Posuzuje svou současnou situaci a zvažuje, které z kroků jsou ty správné. Kterou cestou se dát, aby věci dávaly větší smysl? Jak velké je mé odhodlání ke změně? Co všechno musím projít a do jakých souvislostí si klást to, co dneska změním? Těžké kroky myšlení a ještě těžší poslední rozhodnutí. Jakmile si člověk uvědomí, co je důležité a na čem záleží, ví, jak má konat. Stojí to sice nějaké ty nervy, ale následuje dobrý pocit. Z toho, co šlověk udělal, co dělá a co bude dělat. To je ve vší té komplikovanosti nakonec to nejdůležitější. Vědomí, že ač toužíme po změně a nových krocích, už samo uvědomění si této touhy, je obrovskou změnou. A pokud nenajdeme odvahu na změnu právě teď, určitě to jednou přijde. V lepším čase, za lepších podmínek a v lepším nastavení!

Rozhodnutí udělej, na svět se usmívej...

Uvědomovací

Životní síla a energie plynulosti, od kořene ke koruně. Ukazuje se nám prakticky to, že všechno má svůj čas a smysl. Kořeny nás vedou k uzemnění a koruna k vůli dosáhnout vyššího poznání. Stromy jsou krásnými příklady toho, jak by člověk měl žít. Pomalu a jistě vytáhnout drobné šlahouny. Pořádně zapustit kořeny do matičky Země a pevně se uchytit tady a teď. Postupně růst a sílit, vytahovat se částečku po částečce a dosáhnout drobné koruny. Každoročně přidat kousíček do výšky a ztepile se šplhat do oblak. Kvést pro radost svého okolí, nechat se opylovat a poskytnout bohatost úrody. Odměnu, kterou si zaslouží ti, kteří stojí kolem nás, ti, kteří pečují, zalévají, usmívají a podporují nás v růstu. S nimi jsme silnější a můžeme dosáhnout až na vrcholek svého já...

Zasaď strom, sílu si uvědom!

Potěšená

Udělat někomu radost a mít velkou radost, to je radost nad radost. Krásný pocit z úsměvu vykouzleného na tvářích okolí, je největším darem, který si člověk může přát. Být v pohodě, naplněn klidnou silou a vědomím, že všechno je jak má být. Jsem tam, kde mám být, s těmi, které mám nejraději a dělám radost. Jen tím, že jsem a moje vlastní přítomnost je radostným darem. Někdy si říkám, že jsem možná byla stvořena právě pro tuto činnost. Být, umět vykouzlit úsměv na rtu každého, koho potkám. Být šaškem i kouzelníkem, který vytahuje králíky z klobouku tehdy, když je to nejvíc potřeba... Někdo tuhle životní náplň neustojí, ale pro mě je jako stvořená. Miluji radost a proto radost ráda dělám. Vytvářet příležitosti pro radost je radostí samotnou. Snad proto bloudím tímto světem a z čisté radosti svého srdce dělám radost, aby byla radost.

S radostí do velké rychlosti!

Nápověda

Stále dokola se mi honí hlavou otázky po smyslu života. Kým jsem? Kam mířím? Proč jsem tady? Čeho se nejvíc bojím? Cítím se naplněná? Proč mám stále pocit, že se snažím něco chytit pevně do svých rukou a jiné mi pod rukama mizí? Chci uniknout tomu, co znám, co je zaběhané a známé. Snažím se zachytit prchavý pocit potřebnosti, vytíženosti, naplněnosti a klidu, uprostřed všeho toho lidského hemžení, ruchu. Bojím se zklamání pošlapání svého srdce, které nosím na rukou. Nevím, zda jsem ještě stále tou, která se vydala vstříc svému osudu, nebo jsem někde cestou ztratila sama sebe. Nevím, zda mám ještě hledat, nebo je už načase zakotvit. Ve vlastním nitru zakořenit, vyjít z koloběhu život a pevně se usídlit tam, kde jsem a v tom, co dělám. Co je cesta? Kam vede? A který směr je ten můj?

Otázky a odpovědi, jen medvědi napovědí!

Vzmužilá

Většinou v životě vyhrávají ti, kteří mají největší odvahu pustit se na tenký led. Opustit pohodlí svého života a vydat se na pomyslně dlouhou cestu za štěstím. Tito lidé si nepřipouštějí obavy a věří v sebe a svá následná rozhodnutí. Věří v to, že jejich život jim přináší výzvy, kterých je potřeba se chopit a jít dál. I my ostatní dostáváme mnohé podněty a výzvy, snažíme se neprozřetelně s nimi bojovat a vytvářet příležitosti pro změny. Budujeme si své zajištěné cesty a necháváme si pevné body jistoty i bezpečí. Neváháme najít novou cestu a vskočit do toho, co je neznámé. Jen s vědomím toho, že tady a teď jsou věci, které jsou jasné, pevné a neohrožující to, co už máme za sebou. Je to zvláštní pocit, vědět, že jsi uspěl, že jsi vyhrál, ale je to jen začátek. Teď ještě musíš naít odvahu a posunout svůj život dál. Tam, kde není jistoty. Tam, kde je vše neznámé. Tam, kde tě to láká, ale nevěříš si natolik, že to zvládneš... Rozhodnout se musíš sám, tohle nikdo jiný nevyřeší.

Měj odvahu měnit věci a zůstat u stálého přeci!

Svalená

Dřív než vyrostu, chtěla bych se naučit létat. Dřív než dospěju, chtěla bych se zamilovat. Dřív než bude pozdě, chtěl bych mít obrovskou milující rodinu. Dřív než se probudím, bych chtěl žít svůj sen. Dřív než bude ráno, chtěla bych prospat celou noc. Dřív než napočítám do tří, chtěla bych být dokonalou mámou. Dřív než zestárnu, chtěla bych procestovat celý svět. Dřív než bude pozdě, chtěla bych zjistit, kým jsem. Dřív než půjdu domů, chtěl bych mít hotovu všechnu práci. Dřív než bude zítřek, chci prožít naplno každičkou minutu dneška...

Zpomalit, nesvalit!

Pohodová

Okna se lesknou a uvnitř to voní jarem. Sluníčko se opírá do otevřených očí a nikomu to dnes nevadí. Po dlouhé době je venku nádherně, slunečno a jarně. Celý den se na nás směje a my mu to oplácíme stejnou mincí. Možná je to troufalé, ale je to přesně tak, jak to má být. Dobře odvedená práce, odpočinek, voňavá káva a klidné odpoledne v pohodlí domova. Není nic důležitějšího, než být tady a teď. Užívat si klidu, který nastal a těžit pro časy, které nemusí být tak klidné. Všechno je v pořádku, zhluboka dýchám a vím, že jsem přesně tam, kde mám být!

Klidu si užívat, pohodu zažívat...

Odvážná

Najít odvahu a vejít do nového světa. Umět uzavřít to, co bylo a prosadit se tam, kde ostatní začíná. Těžko se člověku přemýšlí nad tím, co by bylo, kdyby, ale někdy dostáváme v životě výzvy, nad kterými chceme uvažovat. Přichází nečekaně a dávají nám šanci změnit to, co bychom rádi. Ovšem kde vzít odvahu a nastartovat se pro nové směry? Máme šanci uspět a držet krok s těmi nejmladšími? Jsme ještě schopni přizpůsobovat se novým situacím a zvládat chaotickou pracovní zkušenost? V pracovním životě jsme se už naučili pracovat tak, aby to bylo dostačující. Ale vnitřní pocit uspokojení s léty vyprchal. Touha po změně je stále přítomná, ovšem odvaha většinou chybí. Je to děsivé a zároveň lákavé... Co by mohlo nastat, kdyby?! Jak to nakonec dopadne není zatím známo. Jediná jistota je, že to dopadne. Kam, kdy, jak a s jakým účinkem, to ještě uvidíme...

Odvahu měj, panice nepodléhej!

Nebeská

Je ve mě tolik lásky, krásy a pochopení, že si říkám, kde se to ve mě bere. Je to moje základní prapodstata, nebo je to něco, co jsem pobrala během života. Ať je tomu jak chce, moje emocionální podstata a vnímavost jsou stále se mnou. Občas mnou projedou a je to jako blesk z čisté bouřky. Silná energie rozpoutá nespoutanou reakci a výbuch emocí. Dobré se promísí, úsměv se usídlí na tváři a síla má najednou svou tvář. Kouzelné cosi, co je usídleno ve mě se těší a ví, že jednou přijde den, kdy dobré bude po zásluze odměněno a zlé zůstane uzavřeno. Ač nevím jak, jsem tím, kým jsem. Jsem právě tam, kde mám být a s těmi, se kterými mám být. Není potřeba se měnit, jen vytrvat a odolat negativitě toho, co je kolem. Být kouzelnou bytostí je krásné a chápat je ještě krásnější.

Pochop sebe, drž se nebe!

Tvůrčí

Každý den je novým začátkem, tak jako je v každém člověku špetka dobrého. Každý umí být tvůrčí, jen se zatím nepokusil jít tímto směrem. Každý máme možnost vyzkoušet si práci, která nás baví a ve které se cítíme dobře. Stačí jen chtít a vyzkoušet něco jiného, než každý jiný den. Základem našeho života je dobrý pocit, kdy děláme, pracujeme, poznáváme, tvoříme, chystáme, studujeme, vzděláváme se a míříme k tomu, co nás baví. Práce a pracovní možnosti jsou však jedním ze zdrojů poznání, nikoli však jediným. Naše vnitřní síla, nasazení a radost z rozvoje jsou dostatečným hnacím motorem, který nás žene dál, výš, hloub. A pokud bude čas i k vlastní tvorbě, je to ta nejkrásnější činorodá cesta dál...

S radostí poznávej, ať je ti stále hej!

Vyrážející

Jdu... Dálavy mě lákají. Těším se, co nového uvidím a zažiji. Mé kroky nemusí jít nutně daleko, stačí být pouze za humny a jít. I kousek od domova lze zažít veliká dobrodružství. A to člověk nemusí mít nutně toulavou povahu. Stačí mít jen otevřené oči a vnímat to, co se děje kolem. Nějak se to totiž vždycky stane, že se najednou dobrodružství dostaví. Výlet za Polární kruh, objevování Fufíka, výprava za Sloniskem a jiná dechberoucí dobrodružství. Stačí jen chtít a mít odvahu vyrazit... Tak já tedy jdu a uvidím, co mě potká dnes!

Vyrazit, nenechat si nic pokazit...

Nová

A začínáme další rok. Čekají nás změny, které zasáhnou běžný běh naší domácnosti. Snad to všichni zvládneme a dokážeme se postavit čelem skutečnostem, které nás čekají. Říká se, že v životě ženy je několik předělů a mě právě jeden z nich čeká. Ty, které už mám za sebou vnímám jako celkem pozitivně a úspěšně zvládnuté kroky. Takže snad i tento další zvládnu s přehledem a v pohodě. Už teď vím, že se mi otevřou nové možnosti a dostatek času na realizaci některých aktivit, na které dosud nebyl čas. Těším se na přicházející dobu, ale zároveň se trošku bojím. Bude to změna, bude to jiné a snad to nebude jen o té samotě, ale i o něčem dalším... Jo roky nezastavíme a to ani u sebe, našich rodičů, natožpak u našich dětí!

Vzhůru do dalších let a ty klučíku náš krásně leť...

Ženská

Žena. Čtyři písmena a tolik představ za nimi. Maminka, babička, sestra, tchýně, švagrová, kamarádka, přítelkyně, kolegyně, kolemjdoucí... Podle představ mužské populace jsme prý slabší povahy, něžné víly a krásné osoby. Ano jsme, ale umíme být i líté saně, dokážeme bojovat za svá práva a pravdy. Řveme jako lvice, když nám berou to, nač nám nejvíce záleží a trpíme s těmi, které milujeme. Ženy jsou bojovnice v krásných, jemných či něžných tělech, které vydrží i ty nejtěžší překážky. Nic je nerozhodí a všechno dokážou spravit. A pokud ne, tak ví, na koho se obrátit, aby se našlo řešení. Protože pro nás platí, čím více si okolí myslí, že něco nedokážeme, tím více síly vyburcujeme, abychom dosáhly pravého opaku. A v tom je ta největší síla nás žen!

Žena zázrak sám, ať žije, žije nám...

Navzdory

Navzdory nepřízni počasí, 

navzdory větru i dešti, 

odoláme špatné náladě a budeme se smát. 

 

Navzdory nepříznivým podmínkám, 

které v životě máme budeme hledat radost, 

pochopení a klíč ke svému životu. 

 

Navzdory všemu, co nás potkává,

jsme otevřeni myšlenkám, které přicházejí. 

 

Navzdory tomu, co nejsme schopni změnit,

chápeme skutečnost takovou,

jaká přichází.

 

Navzdory pohledu do prázdna,

nebo hluboké jámy, chápeme to,

co je důležité.

 

Navzdory špatným zkušenostem

s některými lidmi kolem nás věříme,

že v každé lidské bytosti je kousíček dobra...

 

Navzdory beznaději vidíme naději,

v lásce,

v životě,

v kráse přírody,

v srdci,

v našich dětech,

v milovaných osobách,

v tom, co milujeme,

v tom, co ztrácíme

i v tom, co nalézáme...

 

Mějme naději i ve chvílích, kdy vzdorujeme!

Pomocná

Možná si někdy kladete otázku, proč děláte práci, kterou děláte? Co vás vedlo k zaměstnání, které vykonáváte? A s ohledem na délku stráveného času v dané profesi si říkáte, mám to ještě za potřebí? Musím tohle všechno snášet? A po těch letech, které už mám za sebou? Přemítáte nad tím, kde se vzalo všechno to, co už máte za sebou a kolik let vás ještě čeká. Možná si položíte i otázku, zda vydržíte těch několik desítek let zachraňovat, ochraňovat, vzdělávat a aktivizovat? Občas se totiž ten náš každodenní boj za ztracené jeví jako marnost nad marnost. Byť my sami víme, že doprovázíme ty, kteří se ztratili ve svých životech, v moderním přetechnizovaném světě, občas váháme. Vést tento náš boj i tam, kde už vzdali i sami jednotlivci? Jít stále dál a dělat jen svou práci, či se vnitřně položit do toho, co je naší profesí. Není jednotné odpovědi, jsou jen konkrétní příklady. Z nich si vezměme příklad, když váháme, stojíme na rozcestí a nevíme, kam a jak jít dál!

Neváhat - pomáhat?

Touživá

Udělat složku, 

napsat vzkaz 

pod rohožku.

Vyčistit zuby,

udělat nějaké

maličké chyby.

Ukončit časové

plýtvání a být

stále holubem

na báni.

Nemuset cokoliv

překládat, nakonec

do pece přikládat.

Úkoly, problémy,

starosti, bolí mě 

zas moje kosti.

Hlava už tohle

nevnímá, jde to

tam a ven ušima.

Snad proto už

jdu rychle spát,

aby se mi mohl

nový sen zdát!

Zdání, klání, jedno přání...

Odhodlaná

Jak se tak dívám do toho našeho krásného světa, říkám si, holka, to je dar! Co ti chybí? Sluníčko svítí, teplota atakuje patnáct stupňů, sem tam mráček na obloze a klid kolem tebe. Ano, může přijít nějaká ta černá myšlenka, ale vnitřní psychické naladění je kouzelné. Nic tě netrápí, nikdo a nic ti nestojí v cestě a ty můžeš roztáhnout křídla a letět. Kam až doletíš, kolik toho uvidíš, co zažiješ, tak to je jen a jen na tobě. Ty musíš chtít a vědět, co si přeješ a jaké jsou tvé sny. Zda se rozplynou v každodennosti, nebo se stanou tvou každodenností. Radostným očekáváním a plností toho, co přichází, co již prošlo a co právě prochází. Každý okamžik je vzácným darem, který stojí za to prožít. Tak nespěchej a prožívej, nikdy nevíš, co bude za dalším rohem, rokem, stoletím...

Na svět se směj, odhodlání svá měj!

Prozrazená

Vnímat to, co je přímo před námi. Nenechat se vlákat za slova, věty, ale udržet pozornost na to, co je zcela zjevné. Na úkoly, příklady, vzdělávací proces, televizní vysílání. Těžké břemeno, které si nese každý žák, student i pedagog. Nechat věci skutečně plynout, vnímat pouze to, co je prezentováno a nepodlehnout falešné představě, že i to, co je za tímto vším, je důležité. Já se však ptám, není někdy důležitější všímat si i toho, jak nám je něco sdělováno? Kdo a jaký způsobem s námi jedná? A co nám říká nejen slovy, ale i gesty, mimickými projevy a tím, jak vypadá? Rozhodně si totiž myslím, že i toto nás v mnohém velmi ovlivňuje. Pokud dorazím na vzdělávací kurz, kde vidím přednášejícího znuděného, nevalně oblečeného a gesty mi dávajícího najevo, že jsem pro něj něco méně, samotný přednes, příklady i prezentace mohou odpovídat špičkovému vzdělavateli, prvotní myšlenky to nezachrání. Snad proto bychom měli vždycky dbát nejen na to, co a jak říkáme, ale i jaké dáváme signály k tomu, aby si ostatní z našich slov něco odnesli. Takže sledujme figuru a pozadí, docela hodně toho prozradí!

Prozradit ne nadřadit...

Ukrojená

Něco nového začíná a něco stálého zaniká. Koloběh života je neúprostný a nikdo proti němu nejsme imunní. Platí pro každého stejně a všichni máme jen jeden pokus na jeho zvládnutí. Někomu se dostane lepších startovních podmínek a jiný musí bojovat o své místo již od narození. Každý sám za sebe však v jistém okamžiku zjistíme, že to, co máme, je to nejdůležitější. Pro někoho je výsledkem rovnice šťastného a spokojeného života rodina, jiný si dosadí práci, alkohol, nákupy, hromadění a mamonění věcí. Mít lepší věci něž zbytek světa. Někdo si možná dosadí vzdělání, pocit seberealizace či převahy nad ostatními. Každý si může vybrat a každý z nás si volí svou cestu. Cestu štěstí, radosti a uspokojení. Byť ji máme každý vlastní, může se velmi lišit. Tak jako se i my sami odlišujeme od našeho okolí, tak se odlišují i naše vlastní cesty životem...

Urči si cíl, ukroj si svůj díl!

Schopná

Občas mívám pocit, že se budu topit. Snad je to jen v mojí hlavě, ale nezvládám to celkem hravě. Musím zapojit tělo i mysl, abych našla svůj smysl. Nastoupila do správného vlaku a nebyla stále ve vleku. Vybrala si chutné jídlo a nepálilo mě dobré bydlo. Nechala si občas poradit, abych mohla vědomosti hromadit. Vypila si výtečnou kávu a nepadala furt na hlavu. Brala si úkolů stále méně, není nutné si hned pořídit štěně. Vychutnat si života běh, vystoupit na další břeh. Být spokojená, usměvavá a pilná, občas líná a taky silná. Nechápat slova jen v obraně, nemuset být stále v obraně. Užívat si plnosti života a nebrat jej, že je to velká robota. A tak si prožít každý den, aby byl krásný, jako sen...

Schopnosti máš, víš, že na to máš!