Nelhaná

Tohle běžně neděláme, ale co je v dnešní době běžné? Nic není, jak jsme byli zvyklí a všechno se nám proměňuje před očima. Tam, kde ještě včera vzkvétal obchod a rozvíjely se kavárničky, obchůdky s drobnostmi a ruční prací. Tam už dnes vidíme jen opuštěné výlohy s upozorněním na uzavření provozovny. Je jasné, že se něco děje a my bojujeme, ale stále nevíme proti čemu? Nějaký neviditelný nepřítel, který nás obklopuje a nahání strach. Svírá každého jednotlivce i celou společnost s tím, že je někde a vlastně nikde. Nikdo jej nikdy neviděl, nikdo jej nikdy neslyšel, ale je tady, obchází kolem a šíří svůj strach. Slova, která vypouštíme z úst jsou laskavá, nebojácná a mírnící, ale většinou s přídechem strachu. Ten ovládl naše životy a ač se snažíme, je nedílnou součástí nás. Tebe, mě i vás, kteří tu teď stojíte tak jako já a přemýšlíte, co dál? A to je právě to správné, nevzdat se a pokračovat i tam, kde jsme ještě nikdy nebyli...

Vydej se na cestu, najdi si svou hvězdu!

Nebeská

Je až s podivem, jak moc nás ovlivňují skutečnosti. Dějinný běh si kráčí vpřed a my o tevřenýma očima čelíme něčemu, co nelze okem postřehnout. Bráníme se všemu, co nás negativně ovlivňuje a s nadějí hledíme do budoucnosti. A v této souvislosti mě napadá mnohá otázka. Bude nějaká budoucnost? A co v ní bude? Čemu budeme muset čelit tentokrát? A co nám dává právo myslet si, že zase bude líp? Snad jen naše lidské přesvědčení, které máme naučeno. Víme, že po dobách temna vždycky přišlo uvolnění a velký nádech, výdech, který znamenal nárazníkovou zónu mezi vším dobrým a zlým. Snad proto i v tyto zvláštní chvíle věříme, že se situace uklidní a my se opět svobodně nadechneme a naskočíme zpět do běžného života. Jaký bude? Nevíme, ale snad bude alespoň nakolik dobrý, jak si sami představujeme. Neb víra v lepší svět je jednou z možných cest, jak se s negativním vyrovat!

Nebojím se o sebe, dokud hledím na nebe...

Volací

Hurá, tak jsem to zvládla a ani jsem nepotřebovala výraznou technickou podporu. No, asi se zlepšuju a některé věci mi jdou samy. Jistě je to také tím, že se neustále snažím dohánět ty mé velké a vzdělané chlapy, kterým mnohé technické záležitosti připadají naprosto samozřejmé. To, co já dělám bezmyšlenkovitě jako stroj v kuchyni, oni provádějí s veškerou naší technikou v domácnosti. A tak se nám kolikrát stane, že každý děláme totéž, ale vlastně úplně jinak. Tam, kde je po léta budovaná zručnost, tam je na druhé straně kostrbatost nedostatečné praktické zátěže. No a tam, kde je jedno logicky propojeno s druhým, tam zase chybí onen pověstný chlapský náhled. Ještěže se společně doplňujeme a tím vytváříme celkem silný tým proti nástrahám života. Můžeme volat jeden na druhého s radou o pomoc a čekat na podání pomocné ruky u praktických činností. Nakonec jsme dobře promazaným strojem jednotlivých součástí, které si ten svůj výrobek přeci jen vytvoří!

Buduj a stavěj, na pomoc si mě volej...

Volnochodní

Jíst, spát, uvařit, uklidit, nakoupit, přemístit, nezbláznit! Několik slovíček, která v současné chvíli znamenají celý náš svět. Zavřeni doma ve čtyřech zdech toužíme po vznosných, dalekých a volných prostorech. Zabýváme se možnostmi vlastního prostoru a očekáváme to, co přijde. Těšíme se na opětovné naskočení do každodenního života, který nám ještě před pár dny připadal úplně stereotypní. Jako bychom úplně zapomněli na to, co vlastně stereotyp znamená. Probudit se ráno s vědomím, že jediná cesta, která nás čeká, je cestou po bytě. Nasnídat se a přemýšlet, co podnikneme ve čtyřech zdech. Postavit se ke sporáku a uvařit tolik, kolik jsme schopni sníst. Vydat se na dobrodružnou cestu do obchodní džungle, ulovit dostatek jídla a pak zase do tepla, klidu a pohody domova. Co dál? Zabavit se s úkoly a přípravou na přijímací zkoušky, projít si úkoly na další pracovní týden. Přečíst si další porci hutných řádek knihy, namalovat obrázek... A tak stále dokola, dokolečka, dokola. Víme, že někde tam v budoucnu to má svůj konec. Že někde tam jsou otevřené brány naší volnosti, jen musíme vydržet až do večera a i volnost bude!

Řeš a ve volnost věř...

Konzervovaná

Je tolik možností, jak se stát tím, kým opravdu chceme být. Žádná překážka není natolik velká, aby se v dnešní době nedala překonat. Všichni mohou být tím, kým chtějí být a nemusí se ohlížet na nic a nikoho, kdo by jim stál v cestě. A přesto je tady toliko neviditelných věcí, které usměrňují naše následovníky buď do podoby bojovníků a velkých postav historie, nebo outsiderů a kapitulátorů, kteří nejdou dál. I když se snažíme, společensky vychováváme a vedeme naše i jiné děti k tomu, aby něčím byly, můžeme vidět obrovské rozdíly. Kdo je sám v dospělém věku nezralou osobností, ten opět vypěstuje jen nezralý plod. A ač je výchova, vzdělávání a péče o sebe a svůj fyzický i duševní vývoj procesem celoživotním, mnozí končí sotva začali. A přitom je toho tolik k vidění, slyšení, objevování a zkoušení! Stačí se jen pořádně dívat kolem sebe a připusti si, že něco neznám, neumím. Pak teprve přijde ono nové a úžasné poznání, na které všichni tak úpěnlivě čekáme. Jakmile si totiž každý z nás připustí, že něčemu nerozumí a dovolí si nezajímat se o nové poznání, pak se drží jen starých, letitých, vnitřních pravd, které ovšem nemusí být aktuální. A čím že se stává? Lidskou konzervou, šiřitelem neplatných pravd a neskutečně pokřivených významů...

Chtějme víc a doufejme v část!

Zdarózní

Být vědcem ještě neznamená nalézt odpověď na každou otázku. Je to mnoho drobností, které tvoří celkový obraz specifického vědeckého života. Obyčejný člověk ráno vstane, rozhlédne se po světě a vítá nový den. Vědec vstane, otevře oči, propočítá správný úhel položení nohou na rohožku, sílu opěrného bodu k podepření, filosoficky popřemítá o nesmrtelnosti brouka, zapojí všechny možné svaly v nohou, zapře se se silou větru a vstane. Obyčejný člověk se nadlábne bábovkou, kdežto vědec snídá sacharidy, polysacharidy, polyamidy a mnohé chemické látky, doplněné kofeinem či theinem. Obyčejný člověk se oblékne a vypraví na cestu do práce. Vědec nejprve zjistí sílu větru, rosný bod, teplotu a tlak vzduchu, přizpůsobí tomu své oblečení, s rozvahou všechno na sebe navlékne a vyrazí na cestu. A tak to jde celý den dál a dál. Obyčejný člověk obyčejně neřeší, jde problém od problému, staví jednotlivé kostičky života. A vědec? Inu ten se vědecky zabývá tím co má, hledá a zkoumá nekladené otázky a nachází odpovědi i na to, co vůbec není potřeba. A pak se někde tyto dva životy protnou a vzniknou úžasné výsledky, jež zachraňují lidstvo...

Světu zdar, koronaviru zmar!

Zvěstová

Je to tady jako v bufetu. Pořád je v řadě někdo, kdo má hlad, dal by si něco dobrého, či čeká na výdej oběda. Copak je tohle možné? Jak můžu pracovat a k tomu být ještě mámou, manželkou, uklízečkou, svačinářkou, učitelkou, krotitelkou nálad a já nevím, co ještě? Ne nemůžu být tím vším, protože i já mám jen jedny ruce, jednu hlavu a také jedny nervy. Současný stav mě ovšem přivádí k šílenství ne tím, že jsme všichni doma, ale tím, že stále musím být oním středobodem domácnosti já. Copak se ti moji kluci ani chvíli neobejdou bez jídla? Nemohli by jít na chvíli ven a já bych si sedla ke knize? No nemohli, oni se totiž rozhodli, že chodit ven s rouškou je trapné... Tak raději budou sedět doma a dělat mi ze života blázinec. Ještě štěstí že vím, že tohle taky jednou skončí. Tak snad už to bude brzy a já mezi tím nepřijdu o poslední zbytky zdravého rozumu!

Držte mi pěsti, to jsou mi zvěsti!?

Užívaná

Tak a je to tady! Vysněná kniha konečně spatřila světlo světa a přistála na mém nočním stolku. Moc dlouho se zde neohřeje a určitě půjde z ruky do ruky, z oka do oka a ze srdce do srdce. Už teď vím, že příběh mě nadchne a budu hltat slova, aniž bych zavřela oči. Těším se na příběhy ušáků a ušatic z dalekých Nemanic. Jsem připravená zdolat mnohé kilometry na cestě za poznáním, byť jen skrze čtený text. Jak málo stačí k lidské radosti. Když máš krásnou knihu, chvilku pro čtení a prázdný byt, pak je ideální najít si příjemné místečko, uvařit si dobrý čaj a číst, číst, číst. Ne, nerušte mě, ještě jsem stále na cestách a dnes už se mnou jistě nic nebude. Dneska už budu jen objevovat svět a nacházet spojitosti tam, kde opravdu jsou. Mosty zůstanou zavřené a brány otevřené. Jen tak se dopídím konečného znění slov, jež jsou zde napsána...

Čti si, kresli, usmívej, s dobrou náladou si užívej!

Trudomyslná

Člověk se snaží, pídí se za svým osudem a mnohdy marně hledá čas, který mu byl vzat. Co všechno bylo ztraceno a proč? Kam se poděly všechny ty kouzelné roky dětství a mládí? Co zůstalo dnes z toho, kým jsme byli ještě před chvílí? Tisíce otázek a ani jedna přívětivá odpověď, která by všechno rozluštila a vyřešila. Stále bude převládat otázka nad odpovědí. Stále budou nejasnosti a nečinnost, které nás obklopují. Dokud nebudeme přesně vědět, do čeho se řítíme, nepochopíme. A pak se může stát, že už bude pozdě k jakémukoliv řešení. Jediné, co uvidíme kvést budou naše vzpomínky, protože všechno kolem nás pohltí jen černočerná tma a prázdnota. Plná neviditelného strachu, nehmatatelné výhrůžky a skutečného dne, jež sice září svým světlem, ale ono nehřeje. A pokud ano, pak už je to téměř jedno, neb není nikoho, koho by bylo potřeba zahřát...

Trudomyslnost a pesimismus je cestou do pekel!

Klidomyslná

Stiženi stihomamem hromadíme věci, nakupujeme zásoby a pevně věříme, že nás se situace nedotkne. Běháme, snažíme se vést celkem normální život a mnohdy si nalháváme, že popisované stavy lidí jsou tam někde venku. Ale to, co se právě děje, se týká každého z nás. Všichni musíme nejen dodržovat základní pravidla venkovního pohybu, nákupů i omezení běžného života, abychom dosáhli vymýcení hrozby, jež na nás útočí. Každý sice bojujeme svými vlastními prostředky, ale celkově bychom měli všichni být zodpovědní především k sobě a svému okolí. Pokud máme být doma, pak budeme doma. Pokud nemáme hromadit léky, pak je neskupujeme. Pokud máme nosit zakrytá ústa a nos, budeme si je zakrývat. Pokud máme pomáhat nemocným a bezmocným, pak pomáhejme. Vše dělejme tak, aby se nešířila panika a neopustila nás dobrá nálada. Ta je základem všeho současného bytí i žití.

S klidnou myslí to lépe myslí!

Sníková

Hledání a zkoumání,
to je prima konání.

Uklízet a kramošit,
s sebou doma lenošit.

Pobíhat a nabírat,
s láskou svou se dobírat.

Usmívat a laškovat,
jen tak si tu šaškovat.

Poskakovat, láteřit,
úkoly pak pokořit.

Zavírat a otvírat,
tohle nechci,
nemám rád!

Zítra bude taky den,
kdy už půjdeme
určitě ven.

Dnešek doma přežijem,
večer si pak užijem.

S knížkou, filmem, peřinou,
špatné dny zas pominou.

My pak půjdem z vesela,
do práce i do těla.

Budem hrát si, radovat,
venku výskat, tancovat!

Uplakaný dnes je den, půjdu snít si teď svůj sen...

Klidová

Copak to tu máme?
Kampak my to dáme?

Trošku věcí vyhodíme,
s důvěrou si poradíme.

A když budem
v koncích snad,
začneme se
hluboce smát.

Smíchem léčit,
dovádět,
smíchem se
dá i podvádět.

Cokoliv si vybereme,
v pračce rychle vypereme.
Potom klesnem do křesílka,
navštívíme Vochomůrku
i Křemílka.

Možná taky Ťip a Ťap,
budou večer tancovat.
S nimi chytrá kmotra liška,
co ví, že se nejí šiška.
Že med jeví medvědi,
co nikdy nic nevědí...

Nevědět a přesto být, nemám, nemám svůj kouzelný klid!

Pozitivně kladná...

Dotaz sem
a dotaz tam,
všude kam
se podívám.

Nechci slova,
nechci činy,
zachumlám se
do mikiny.

Na pochůzky
vyrazím,
doma úkoly
porazím.

Činností se zaměstnám,
s tou totiž nikdy nejsi
sám.

S nadhledem a
klidnou myslí,
dobře nám to
doma myslí.

Proto dneska raději,
zavřu se do nadějí.
Že už dny ty krásné
přijdou a z karantény
nás zas vyjmou!

Cvičte, pište, malujte, se světem se milujte...

Obstojná

Konečně klid. Nikde není slyšet ani hlásek. Všechno utichlo, jen tichý klapot prstů běžících po klávesnici dává tušit, že jsem se nezastavila. Tisíce myšlenek, milióny vzruchů a přehršel zaručených zpráv nás vrhá do dusivé atmosféry strachu, nebezpečí a úzkosti. Jen s největším sebezapřením se vrháme do činností, které bychom jinak nechali bez povšimnutí. Drtíme každičký kousek čerstvého větru a myslíme na vše, co se nám jeví jako pozitivní náhled. Neskutečně toužíme po obyčejném životě a nevnímáme nic z toho, co je zde navíc. Jsme připraveni čelit nástrám dnů, ale nechceme se propadnout do tragikomického příběhu bez konce. Apokalyptické záběry stačí a zombie jsou stále skryti. Jen my sami bojujeme s vlastním vědomím, že některé věci nejsou úplně v pořádku. Až dosáhneme na vrchol, budeme s radostí očekávat návrat. K normálu, ke škole, k dětem i rodičům, k denním činnostem i nevšedním skutečnostem. Snad se dočkáme a všechny právě probíhající útrapy ve zdraví a mentální radosti přečkáme...

Kdo se vlka nebojí, ten dnes i zítra obstojí!

Vstoupená

Náš život je křehkou nádobou. Je skleněným džbánem, denně naplňovaným vztahy, činnostmi, povinnostmi, zájmy, láskou, štěstím, radostí, odpočinkem i silnými zážitky. Abychom byli schopni jej naplnit vším důležitým, nesmíme je zaplnit nepodstatnými věcmi. Měli bychom umět třídit, rozmýšlet a ukládat dovnitř jen tolik, kolik jsme schopni pobrat. Vědět, co je pro nás v životě důležité, podstatné a co není vůbec potřeba. Umět odlišovat mezi vším a ničím, skutečným i neskutečným, lákavým a podstatným. Jen tak nenaplníme svůj život smetím a prožijeme jej v jeho plnosti a opravdovosti. Stačí úsměv na rtu, tichá melodie v uších, drobné ševelení vánku a víme, že se děje něco opravdu skutečného. Byť plně nepolapitelného, ale podstatného pro nás samotné i naplněný svět. A pokud tady někde sídlí i naše křehkost, pak se nemusíme ničeho bát. Špatné odletí a dobré nás naplní svou krásou!

Podej mi dlaň, láskou se staň...

Púlivá

Uvolňující se pocit velikosti toho, co nás přesahuje. Vnímání okolního světa s vdečností a respektem, který dokazuje naši vnitřní sílu, odvahu a vůli žít čestně. Neskutečně skutečné procházení se vším, co život nachystá, včetně okamžiků tmy, smutku i truchlivé nálady. Pocit prázdnoty duše a nenaplnění cesty tam, kam míříme. Jen my sami víme, co jsme si přichystali a ač toužíme po mnohém, bojíme se sami sebe. Své vlastní temnoty, svých stínů a temných stránek, které v jistotě pronikáme až na samotnou dřeň. Netoužíme po ničem a máme představy mnohéhe, co nás obklopuje a uzavírá před neskutečně syrovým světem života. Nejen láska, radost, spokojenost a pochopení, ale také závist, vychloubání se a nespokojenost řídí onen svět, jež je tu s námi, je v nás. Je, musí být, jinak bychom nebyli, nežili a s mnohým se lopotili mnohem hůř, než je tomu nyní. Krásný den nedělá namyšlenost a nabubřelý přístup jednotlivce, ale pokora i pocit jednoduchého souznění. Ten rezonuje v mysli i duši každého z nás...

Se silnou vůlí osud se půlí!

Slušivá

Nový den s novým zápalem pro věc, která je dopředu jasná. Být spolu a přitom se neušlapat v uzavřeném prostoru, který nám byl dán. Je velký a rozlehlý, takže nemusíme mít strach, že na sebe budeme narážet, pokud nebudeme chtít. Pokud si ovšem usmyslíme, že máme potřebu se držet za ruce, pak to bude možné. Stačí totži natáhnout ruku, dotknout se hvězd a kráčet vstříc dalšímu dobrodružství. To, které chceme překonat společně a vzájemně si dopomoci k lepšímu žití. Přitom nesmíme zapomenout na naše nejstarší, kteří nemají tolik možností být venku a užívat si čerstvého vzduchu a vůně lesa. Proto jim přineseme alespoň kousek jara v květinkách, které udělají tolik radostí. Provoní svět, prozáří svou barvou a projasní temnější chvíle do světla i pohody. Pak už je drobnosti, vzájemnost a společný vzdor nepřízni osudu, které vyléčí naše srdce i duše od strachu i nejistoty. Neboť pozitivní naladění a čisté myšlenky jsou tím nejlepším lékem pro tělo i duši...

Nezatěžuj duši, jen ty sám víš, co jí sluší!

Nařízená

Občas si v životě říkáme, co všechno bychom rádi a možná se zamýšlíme nad tím, jak svého cíle dosáhnout. Někdy přijdou chvíle, kdy přesně víme, co si se svými dny počít a jindy zase ty, kdy netušíme, jak se zachovat. Ať uděláme cokoliv, bude to mít svůj rub i líc. Bude to mít dopady pozitivní i negativní, neboť nic v našich životech není jen jednobarevné. Tak jako žlutá květina je paletou mnoha odstínů žlutě, tak i naše kroky jsou sbírkou střípků, které činíme. A že nejsme ve světě jen sami, ovlivňují naše kroky i životy těch, kteří nás obklopují. Spáče nutno probudit, noční hráče zahnat do postelí, pijáky odstřihnout od láhve a přemýšlivé od mnoha myšlenek. Zdravé pak od nemocných a nakažené od pozitivně nakažených dobrou náladou. Smích od smutku a zamračenou tvář od širokého úsměvu. Je toho mnoho, co můžeme udělat, a proto se držme zdravého rozumu, veselé mysli a těch, kteří s námi sdílejí podobnou notu i životní náhled. Tak přežijeme a dosáhneme toho, co jsme si předsevzali...

Tak jako se mění svět, proměňuje se i sám člověk!

Neústupná

Ctnosti jsou k radosti a někdy ke zlosti. Většinou jsou nám na překážku tehdy, když sami v sobě bojujeme s tím, co všechno bychom rádi, ale nejsme schopni překročit svůj vlastní etický kodex. Jsme plni energie, dobré nálady a předsevzetí. Šup a všechno je jinak. Někdo, nebo něco nám změní naše pohledy a my se musíme umět s většinou z toho vyrovnat. A pak přichází otázka. Mám, nebo nemám. Je to reálné, etické či neetické a nereálné? Je možné dostát tomuhle principu za cenu neporušení svých vlastních požadavků? Nebude snad přeci jen jednodušší vyhovět obecnému blahu a přestoupit, jen pro teď tomu, co chci já? Inu, vyřešit si musíme každý sám... Je na nás, zda budeme či nebudeme tohle řešit. Zda budeme či nebudeme mít výčitky. Udělat něco musíme a bez toho to prostě nejde. Jedna strana musí ustoupit. Kam až to bude, to se ještě uvidí!

Ustupuj, ale jen do té míry, že neporušíš vlastní já!

Rozhledová

Zase jedna udivující informace, a to už jsem si myslela, že mě nemůže nic překvapit! V dnešní době přeci nemůže existovat stav nouze či přímo nedostatku. Dnes je přece všechno dostupné a každý člověk má možnost si udělat nákup vždy, když to potřebuje. Rozhodně nemá cenu brát obchody a nákupní centra útokem, protože je zřejmé, že sice máme kalamitní stav, ale ještě nejsme na konci svých sil. Už jen z pohledu běžné ekonomické situace je jasné, že my lidé musíme chodit do práce, vydělávat peníze, abychom uživili sebe i svou rodinu. Musíme normálně fungovat a žít běžný život, i když s hrozbou v zádech. Není přeci možné nechat všechno stát, jít pryč a měsíc či dva nemít možnost jíst, pít, vzdělávat se, kulturně se vyžít a sportovně vyběhat. Život se nemůže zastavit a tedy ani my nemůžeme stát. To bychom byli již jednou nohou v koncích, ale to ještě rozhodně nejsme. Tam, kde jsme, jsme stále rádi, s veselou myslí a plným zdravím. Tak hlavu vzhůru a zlé pryč, jen tak najdeme k mnoha věcím ten správný klíč...

Rozvaha a nadhled to je správný pohled!

Škobolová

Pořád být ve střehu a nenechat se ukolébat tím, že všechno vypadá úplně normálně. Byť máme zkušenosti s mnohým, umíme si poradit s různými fakty, předvídejme situace, které jistě nastanou. Nemůžeme totiž být vždycky připraveni na všechno, ale předpoklady, znalost situace a orientace v ní, spolu s jistou dávkou předvídavosti mohou být dobrou cestou vpřed. Směrem, který bychom měli sledovat a být si v něm jistí. Mnohdy totiž právě předvídavost nás ochrání před nezdarem či zřícením se do údolí zoufalství či deprese. A tak zastavíme právě včas, na okraji strže, díváme se dolů a jen čekáme, kdo bude potřebovat naši pomoc. Nezklameme sebe ani své okolí, důvěřujeme své intuici a řešíme problémy s nadhledem a rozvahou. Nenaběháváme si na složené hrábě a nerozbíjíme si zbytečně hlavu tam, kde odpověď je přeci jasná. Nejsme terapeuty, ale umíme mnohé. Našlapujeme v tichosti a šetrnosti, omezujeme spouštěče a vyhýbáme se rozjetým vlakům. Neumíme je zastavit, ale přibrzdit či nenechat rozjet, to je naše parketa...

Využij školení, zamezíš bolení!

Poblblá

Nákaza se šíří rychlostí světla a my jen pečlivě sledujeme události s tím spojené. Trpělivě očekáváme pokyny, jak se zachovat, abychom si zachovali alespoň zbytečky zdravého selského rozumu. Je totiž těžké odolat náporu médií a nenechat se strhnout k neuváženým krokům či obrovským zásobám. Tohle se mě netýká, nechci být jako většina, ale nedělám přeci jen trošku chybu, když nemám v lednici pořádně nakoupeno a ve špajzu uklizeno? Jsem dostatečně připravená čelit příštím týdnům a zvládnout každý den s plnou hlavou protichůdných informací? Zřejmě ano, ale nesmím se příliš nechat strhnout vcítěním se do okolí a života těch, které nechápu. Byť empaticky vnímám strach, který se šíří, nechci a nehodlám podlehnout panice, která je s ním spojená. Ochraňuji se předčasných soudů a jen silou vlastního vědomí jsem citlivým a otevřeným společníkem, naslouchajícím svému okolí. Neskutečně skutečná a skutečně vnímavá, bez předsudků a snahy zvítězit za každou cenu!

Bát se a nezblbnout, hlavu si poblbnout...

Síťovková

Jak zvláštní pocit, čelit neustálým útokům informací, které ani nechcete vnímat. Zejména tehdy, když jste plně přesvědčeni o škodlivosti informačního účinku, si možná kladete otázku proč? Potřebuji mít v každé chvíli a každičkém okamžiku úplný přehled o světě, který je tak vzdálený? Já přece sedím tak daleko a přesto tak blízko. Stále přece platí, že mohu vnímat všemi smysly jen to, co vnímám. A ostatní kolem projde, ale jako by nebylo. Vchází do mé mysli, usadí se někde hluboko a zapomene na nejdůležitější. Opustit svou skrytost a zachovat svou zachytitelnost. Skutečnost je přeci tak jiná. Plná vjemů, vůní, pocitů, zvuků, chutí i drobného chvění. I to nás může posílit, ale také oslabit. Na cestě za poznáním, věděním a vědomím toho podstatného. A co to je? To jistě každý ví...

Chytrý se dovtípí, co chytá se tou sítí!

Urychlovaná

Chystám, připravuji,
běhám, poletuji.

Hlavu v jednom
kole mám.
Kdy si sednu?
Nevnímám.

Včera, dneska,
zítra zas,
pojedu v plné
kráse.

Oslavy a balení,
nikomu se nelení.

Každý přidá ruku
k dílu,
jako myška najde
díru.

Tam dám ponožky
a tam zas čepici,
vezmu si i velkou
sklenici.

A od zítřka zas
běžný čas,
čeká mě, tebe
i nás...

Zvládni hektickou neděli a přijde klidnější pondělí!

Burcující

Dvojznačnosti a dvojjazyčnosti jsou běžnou součástí našeho světa. Většinou už ani nepřemýšlíme nad tím, že slyšíme různé výrazy z cizího jazyka. Nevnímáme dvojznačnost slov, která pronáší lidé kolem nás. Pracujeme se slovy a písmeny tak, jak jsme se naučili v dětství. Čteme to, co je napsáno a vnímáme obsah slovních spojení tak, jak jsme se naučili. Nevyvozujeme žádné speciální závěry z obecně známých faktů a zamýšlíme se jen nad neobyčejnými slovy. Neexistuje pro nás nic, co bychom nebyli schopni přečíst a přitom je toho tolik, co necháváme ležet ladem. Ne proto, že bychom nechtěli vnímat, ale proto, že svět se nám zrychlil a také my hledáme rychlá a jednoznačná řešení našich problémů. Není to o tom, že nechceme vcházet do podstaty věcí, ale většinou nemáme čas hledat přesné a konkrétní znění vět, která vidíme napsána. Bereme prostě jen to, co je dáno a pracujeme s každou informací, kterou máme tak, jako by se za chvíli měla ztratit v online prostoru. Teď tady ještě je, ale co za několik hodin? Nemáme čas se kriticky zamýšlet na vizuálními informacemi a současně číst to, co je psáno. A proto nám mnohé zůstane skryto a je důležité se vracet zpět. V životě, v četbě, v promluvě i terénu, který je nutné zmapovat. Jen tak nabudeme jistoty, pocitu bezpečí v nebezpečném světě kolem nás!

Sobě věř, kolem je řež...

Knižní

Vnímání slov, propojování do vět a souvětí. Vytváření příběhů a obrazů života, který v mnohém odráží sám svět. Hluboká moudrost ukrytá pod slupkou knih, připravená vyprávět svůj příběh těm, kteří naslouchají a chtějí slyšet. Příběhy o kuráži, odhodlání, toleranci, slušnosti, úctě k zemi, k lidem a zvířatům. Vyprávění o bojovném duchu malých i velkých hrdinů, umělecké ztvárnění představivosti i vyrovnání se s nástrahami světa. To vše a ještě víc v sobě skrývají knihy, které leží v regálech a čekají na svého čtenáře. Tak, jako má každý člověk svůj věrný protějšek, tak má i každá kniha svého čtenáře. Je jím malý klučík, dospívající dívka či staří dědouškové, kteří propadli čtenému slovu víc, než blikajícím digitálním nástrojům. A tak není nic, čemu bychom se nedokázali naučit, co bychom neuměli pochopit a v čem bychom si nedokázali pomoci. Díky čtenému se měníme, mění se i náš mozek a vnímáme radost z vlastní představivosti a kreativity. Stačí tedy jen chtít, uchopit knihu a vstoupit do světa fantazie i poznání...

Za rohem už číhá tvoje oblíbená kniha!

Riskovaná

Člověk je zajímavým živočišným tvorem. Většinou sleduje své nejlepší vědomí a svědomí, vykonává své činnosti, učí se od malého dítěte všemu potřebnému. Je šťastným a veselým jedincem, občas touží po změnách, souží se životním osudem a pracuje na své cestě za vysněnými cíli. Snaží se riskovat, milovat, věrně stát po boku svých blízkých a usmívat se vždy, když je to nutné. Někdy se zastaví, zamýšlí nad skrytými význami věcí a buduje si svou jasnou představu sebe sama i svého okolí. Jde obvyklými cestami, které jej vedou tam i zpět, postupně získává a někdy i ztrácí. Vždy však hledá rovnováhu všeho, co od života čeká. Dívá se se zalíbením na dvorek k druhým a uniká mu pod rukama vlastní život. Touží to tom, co nemůže mít a ztrácí to, co je mu bytostně vlastní. Běhá tam, kde by měl stát a stojí tam, kde je zmítán silným proudem. A jen malokterý chápe, že risk je zisk, ale jen u těch, kteří jsou obvykle ochotni riskovat. Ostatní se musí spokojit s obyčejným, nicméně stejně důležitým!

Kdo padá, riskuje... Kdo hledá, miluje...

Stavebnicová

Duše - chrám našeho já, jež skrývá mnohá tajemství. To, co cítíme. To, co vnímáme. To, čím se trápíme. To, co nás obveseluje. Maličkatý prostor uvnitř nás, který řídí naše myšlení, jednání, konání i chování, které vykazujeme. Něco, co bývá pevně ukryto a nebývá dáváno na odiv. A přesto existují chvíle, kdy je potřeba do duše vpustit dalšího člověka, který umí pomoci. Zejména tam, kde začíná být těsno a úzkost zachvacuje i poslední zbytka zdravého já. Tam, kde jsou bludy a halucinace na denním pořádku a všechno normální se jeví nenormálně. Pak je čas vyhledat kontakt na bezpečnou linku těch, kteří umějí pomoci. Těch mnoha bezejmenných, kteří skryti za bělobou doktorských plášťů krotí duši a její duševní posuny. Nejsou to jen odborníci na slovo vzatí z řad psychologů či psychiatrů, ale také naše blízké vrby, jež vyslechnout, laicky poradí a postupně sdílí naše obavy, strachy, úzkosti a neklidné časy. Není třeba se bát, vždyť se vždycky najde ten, který porozumí, vyslechne a prokáže dostatek síly k překonání nebezpečí. Stačí jen chtít a vhodné postupy se najdou...

Duše nic netuše kráčí si to v dál, kdopak to tu stál?

Pekáčová

Jsou věci klidné
a plné krás,
že chceš je slyšet
opět a zas.

Nejsou to jen planá slova plná přání,
ale pevně uchycená krása myšlenek,
jež jsou k mání.

Člověk se nechá zlákat šepotem,
přestože ví, že ve dvoře za plotem,
je kouzelné místo a nikde v dáli,
nemusíš hledat, co v duši pálí.

Mnohé máš na dosah,
stačí jen ruku vztáhnout.
Pak už jen otevřít a
křídla roztáhnout.

Nic není nemožné,
všechno je jasné.
Co není viděno,
přec je tak krásné...

Neboj se, plápolej,
v duši si klid a mír
na vždy pak uchovej.

Krásu slov a sílu ducha poznáš vždy, když máš tucha!

Vědomá

Kolik je na světě věcí, které bychom měli zkusit. Kolik je na Zemi míst, která bychom měli vidět. Kolik je neskutečných skutečností, které bychom měli prožít. Kolik je cest, kterými bychom měli jít a lidí, s kterými bychom měli být. Stále ve svém životě něco stíháme a snažíme se, abychom nebyli pozadu ve svých předsevzetích. Urputně zápasíme o každý milimetr myšlenek, abychom nakonec zjistili, že stejně všechno zapomeneme. Svět je záhadné místo, s ještě záhadnějším poznáním, které je spojeno s naší myslí, vědomím a vnímáním. Myslíme, cítíme, vyjadřujeme, pamatujeme si, vnímáme podněty a vlastní vůlí rozhodujeme, co je a není podstatné. Zabýváme se dnem i nocí životem, jež si stejně najde cestu naším vlastním myšlením a míněním. Chceme být, chceme žít a s úctou naplnit úkoly, jež nám byly dány. Ovšem někde na cestě sami zjistíme, že vše, co zasluhuje naši pozornost je jen to, co stojí za úvahu. Zdraví, láska, štěstí a napojení se na milované osoby. Ať už jdeme jakýmikoliv cestami, kráčejme s hlavou vztyčenou a hrdostí, jež máme v sobě...

V míru a pokoji, dosáhneš cokoli!

Zdaná...

Nedočkavě nahánět k výuce a trpělivě čekat, až se něco naučí. Chodit stále po stejných trasách a nemuset mít strach, že se něco pokazí. Každý kousek dne vyplnit činnostmi, aby nebyl čas na nějaké hlouposti. Stále se usmívat a jít dál, i když bys jen tak chvíli stál. Dny rychle mění svou tvář a my nevnímáme jejich zář. Neskutečně snadno podléháme, tomu, co tak blízko máme. A přitom se stačí mít oči dokořán a vstupovat jen do otevřených bran. Člověk nemusí vždycky vítězit, neboť i prohra může posílit. To pak jdeš hrdě s hlavou nahoru a nemusíš hledat hned první oporu. To se pak usmíváš na okolní svět, jako by byl rozkvetlý květ. Jako by všechno mělo své místo a na stole je opět uklizeno a čisto. To si dnes uvědom a jdi dál, i kdyby svět se ti strašlivým zdál...

Jít a přemýšlet, vnímat okolní svět!