Oslí

Být lepším a ještě lepším v báječném světě náhodného poznávání. Mít větší a ještě větší možnosti k uplatnění vlastního já a prosazení svých myšlenek. Získávat širší a šířeji pojaté spektrum poznání, jež nemůže zůstat skryto. Být stále na vrcholu a nemyslet na zítřejší den, protože dnes je čas užívat, a zítra? Zítra je také den. Jaký bude, to nás dnes netrápí, hlavně že víme, co chceme právě teď a právě tady! Očekáváme barevný rej, všehochuť poznání a nikdy nekončící zábavu, která nás dostane až na samotný vrcholek bezstarostnosti. Tam najdeme všechny odpovědi na otázky, které nás pálí. Nedají nám spát a nutí nás chovat se, jako malé bláznivé děti. Toužící, milující, malující, skotačící, bezproblémoví a občas zlobící, chtějící i nezkrotní. Možná nalezneme to, co hledáme a možná se dokážeme schovat pod teplou maminčinu peřinu. Jedno je však jasné, zběsilá honba za bytím něčeho víc, nic dobrého nepřináší...

Najdi oslí duši, věř, že i Tobě sluší!

Blízkostná

Tak tohle se nepovedlo. Stále dokola zkouším psát a nikdo neodpovídá. Je to jako volat o pomoc, ale nikde žádná pomocná ruka. Jen v online prostoru je to horší, protože nevidíte, zda je tam někde v pozadí někdo, kdo poslouchá, kdo vnímá, kdo vidí, kdo slyší a kdo nabídne pomocnou ruku. Proto si tedy říkám, proč se propojovat do prostředí, kde nevíme, zda nás někdo slyší. Zda se raději nevrátit k dobré a osvědčené klasice. Ruku v ruce, oko v oko si říct vše, co je potřeba. Zařídit nákupy tak, že navštívím obchod. Peníze předat tomu, od koho nakupuji a s plnou nákupní taškou zamířit domů. Jak jinak by šlo zařídit, abychom dostali to, co dostat chceme a měli to, co si opravdu zasloužíme. Návrat ke kořenům a obyčejným věcem není nic špatného. Je to cesta k opravdovosti, lidské přítomnosti a fyzické blízkosti. A po té přeci tolik toužíme, nemýlím se?

Volám a čekám, na síť se vztekám!

Láskobraní

Láska je úsměv,

láska je bytí,

láska je krása,

i moje bytí.

 

Láska jsi Ty,

láska jsem já,

láska je něco,

co v nás dřímá.

 

Láska je štěstí, 

láska je ráj,

láska je kouzlo,

leden i máj.

S láskou se probouzím,

s láskou jdu spát,

stále pak věřím,

že mě máš rád.

 

Láska je vše, 

co sílu nám dává,

láska je dar,

který se nestává.

Lásku si tvoříš,

mnohdy ji boříš,

s láskou vždy hoříš

a někdy se moříš.

S láskou vždy vyhraješ, proto ji buduj, ať ji zpět dostaneš...

Masírovací

Tak už nás to zase vtahuje. Reklamy na každém kroku, v rádiu vánoční melodie a obchody plné dobrot i Mikulášských balíčků. Na náměstích se vztyčují vánoční stromečky, rozsvěcují ozdoby, a to je nezaměnitelné znamení, že Advent přichází. No a s ním i Vánoce. V domácnostech se začíná uklízet, čistí se okna, perou záclony, vyklízí se nepořádek, leští skleničky a vše se připravuje na příchod Ježíška. Maminky nakupují, pečou vánoční cukroví a vůně Vánoc se line od každého prahu. Kluci se schovávají v online prostoru, tiše mlčí a věří, že zůstanou ušetření předvánočního shonu. Sem tam nasají, objeví se v kuchyni, aby zkontrolovali stav věcí, ale pak opět mizí. Jen my se stále válíme, vykrajujeme, pečeme a cukrujeme. Máme se krásně, neboť tato atmosféra nám dává křídla. Občas je roztáhneme a rozletíme se do dálky, nebo zůstáváme stát. Ať tak, či tak, s radostí v srdci a s dětským očekáváním se těšíme... Bude to jistě stát za to a společně se budeme mít krásně.

Masírovat se dej, na Vánoce čekej!

Šílená

Žijeme zběsilými životy, které někomu patří, jen ne nám. Chtěli bychom konečně dosáhnout toho, že budeme vědět, co bude zítra, ale zatím jistoty nepřichází. Bereme si do rukou mnohá slova, obrňujeme se trpělivostí a toužíme po svých starých životech. Kdy cestování bylo běžnou součástí týdne. Kdy jsme chodili do přírody a poznávali nové krajiny a přírodní krásy. Kdy jídlo v restauraci nebylo jen plastovou krabičkou, která se rozpadne během cesty domů. Kdy úsměv běžně zdobil naše tváře a všichni kolemjdoucí se jím mohli kochat. Kdy návštěva rodičů nebyla spojena se strachem z nákazy. Kdy hodiny v práci plynuly pohybem, řečí a kontaktem se studenty. Kdy svět vnímal své chyby a nebál se o nich hovořit. Kdy všecho a nic znamenalo mnoho a bylo ničím v porovnáním se smrtelností člověka. Život byl životem, který měl svou váhu, krásu, smysl, radost i starost. Chodilo se poznávat, sdílet, pracovat, studovat i milovat ve vší plnosti, porozumění a obsahu. Jen my jsme byli jiní. Neznalí, vzdálení, chtiví a stále a znovu touží po změnách. A dnes? Dnes bychom zase chtěli své jistoty, stálosti a evidentnosti kroků, kterými procházíme...

Každou dobu stojí za to žít, tak žijte!

Dosahovací

Poutácivě se ploužíme světem a vymýšlíme důvody, proč se znovu postavit na start a jít. Člověk se znovu a stále učí jít tím správným směrem. Vybíráme si cesty, po kterých budeme kráčet. Myslíme na mnohé skutky, které se nám podaří zdolat. Vyrážíme za poznáním, které většinou nekončí za prvním rohem, ale vede nás do dalekých krajin a hlubokých lesů. Věříme, že právě my uspějeme na profesní dráze. Opratrně našlapujeme stezkami poznání. Chytáme se stébel pohozených na tratích. Netušíme, co důležitého nás čeká. Skládáme střípky zázraků do diadému života, který prožíváme právě teď a právě tady. Nekumulujeme žádné neshody a chodíme po neprobádaných ulicích. Dokazujeme si stále a znovu, jak moc jsme připraveni být i žít. Nebojíme se, co přinese další den, i když tušíme úklady a strázně. Víme totiž, že náš život je důležitý i oněmi nezdary a přešlapy. Jen ten, kdo se nikdy nespletl neví, jak moc se můžeme poučit z vlastních chyb a kolik poznání to přináší. Proto pojďme, chybujme a poznávejme to, co nám život nabízí. Jen tak dosáhneme toho, čeho opravdu dosáhnout můžeme!

Se srdcem na dlani, anděl se uklání...

Chtivá

Chtěli jsme všechno, nemáme nic. Nechtěli jsme čekat, proto čekáme. Chtěli jsme cestovat a teď sedíme doma. Nebyli jsme schopni se uskrovnit a díky tomu mnozí živoří. Stále jsou toužili mít víc, být dál, zažívat mnohem víc, poznávat nepoznané a dnes jsme rádi, když poznáváme ty, jež dobře známe. Bloudíme prázdnými ulicemi a skutečně žasneme nad neskutečně prázdnými ulicemi. Bouříme se proti nařízením a nevěříme slibům, které nám dávají jiní. Sami těžko zvládáme pocity samoty, odcizení a neustálého vleku online prostoru. Chybí nám běžná lidská přítomnost a neváháme vyrážet ven, jen abychom se nadechli čistého vzduchu. Nestojíme v řadách, stojíme v odstupech. Plánujeme každý životní krok a nic si neděláme z toho, co přinese zítřek. My sami to neovlivníme a ovlivnit netoužíme. Jako pasivní ovečky jdeme jedna za druhou. Hop a jsme na druhém břehu. Nebo bychom raději byli na tom opačném? Tam je přeci jen tráva šťavnatější, zelenější a nějak bohatší...

Touha a toužení je lidské soužení!

Púberťová

Jak poznáme, že jsem zase v čase o kus dál? Kdy zbystříme a začneme si počítat křížky? Koho musíme poznat, než budeme na konci svých cest? Kam chceme dojít, než přestaneme šlapat? Jak budeme plavat, když si nechceme namočit vlasy? Kolik ještě musíme udělat věcí, než si všimnou, že jsme zde? Je tolik otázek, na které neznáme odpovědi. A právě tolik, kde přesně víme, co nám život odpoví. Tak jako se s určitostí obklopujeme právě těmi, které k životu potřebujeme. Přesně tak se blížíme k těm, kterých se děsíme. Je to celkem jasná protiváha bílé a černé, nahoře a dole, moc a málo. Co je pro jednoho dostatek, druhému nestačí. Co nakrmí tisíce hladových krků, to nebude dost ani pro jednu smyslnou duši. Jak to tak v životě chodí, jsou lidé a lidé. Jedni takoví, druzí makoví. Na počátku všichni stejní, v průběhu života každý jiný a na jeho sklonku opět takoví, jak nás stvořili jiní. Pamatujme na svou smrtelnost a nevěřme těm, kteří nás lákají do neskutečných sítí. Jen realita dá opět vzniknout realitě!

S Berťou za púberťou...

Převrácená

Zelená, modrá, červená,

copak to asi znamená?

Že blíží se dny sváteční,

ke kterým máme být neteční?

Nelze se dívat přímo vpřed,

když člověk necítí svůj vlastní střed,

když nevíme, co zítra se chystá,

když budoucnost vlastně není jistá.

Když naše lidské jistoty,

byly splaveny do nejistoty.

Když někdo nás stále ovládá,

mezi lidmi je špatná nálada.

Snad proto je nutné odolat,

úsměv na líci vydolat.

Štěstí si v sobě uchovat

a vědět, že někdo má tě rád.

Advent, ten přijde opět k nám,

dveře i srdce otvírám.

Nejkouzelnější dny se objeví,

třpytem a leskem zabarví.

 

Opět se budem setkávat,

s těmi, co tvoří náš života řád.

Budeme spolu slavit, pít,

pro budoucnost budeme žít...

 

Vydržet všechno odolat, nenechat se ničím udolat!

Míttaková

Mít tak možnost dělat přesně to, co chceme. Mít tak možnost být přesně tím, kým bychom chtěli být. Mít tak možnost nehrát role. Mít tak možnost válet se ve sněhu. Mít tak možnost říkat vždy to, co máme na jazyku. Mít tak možnost ležet celý den. Mít tak možnost zastavit čas a žít některé dny stále znovu a znou. Mít tak možnost strávit jediný den s těmi, po kterých se mi stýká. Mít tak možnost jednou zažít pocit, že objevíme mezi dárky živé zvířátko. Mít tak možnost jednou letět jako pták. Mít tak možnost říct ne, když se nám zrovna nechce. Mít tak možnost být právě tím, kým bychom chtěli. Mít tak možnost vyhrát milióny a být mecenášem. Mít tak možnost jen prostě být. Mít tak možnost vrátit se do dětství a prožít si jej ještě jednou. Mít tak možnost říct těm, které milujeme, že je milujeme. Mít tak možnost, vzít svůj život do svých rukou a neřešit. Zřejmě by byl svět jiný a možná právě takový, jakým jej máme. Kdo ví, my si sníme o možnostech a přitom ty jsou přímo před námi. Stačí jen natáhnout ruku, stisknout dlaň a otevřít srdce. Ostatní už vykoná osud, my, či ...

Oči otevřené, srdce připravené!

Vstřícná

Být v životě šťasná neznamená být spojena s určitým místem, určitým člověkem, určitým jednáním, určitým životním cílem či určitou životní cestou. Být šťastným člověkem znamená, že pocit štěstí je hluboce propojen s našim nitrem. Že se umíme dívat dál, než jen za nejbližší kout. Že se umíme usmívat, i když situace není zrovna pozitivní. Že umíme najít na všem něco kouzelného. Že máme někoho rádi a sdílíme s ním svůj svět. Že se máme o koho opřít a kam složit hlavu. Že nás někdo pohladí, když je dušičce smutno. Že je někdo, s kým hovoříme beze slov. Že je tady někdo, kdo bude pokračovat v našem životním kurzu. Že je zde mnoho, kterým můžeme dávat a málo těch, kterým bereme. Že stojíme pevně na nohou a někdy létáme nahoru i dolů. Že existuje důvod, proč vstát brzy ráno z postele a usmívat. Prostě a jednoduše, že jsme, že máme, že můžeme dávat a že se máme. Byť jsou to pocity prchavé a proměnlivé, jsou přesně tím ukazatelem štěstí, které potřebujeme. Abychom krásně žili a dobře si byli...

Jít štěstí vstříc, nestojí nic!

Následková

Životy se mění.

Zázraky se dějí.

Nikdy nebuď sám,

věř, že já to dám.

Neseď doma v koutě,

tam nikdy nenajdou Tě.

Světem klidně utíkej,

za okno si dopis dej.

Za pár chvil se vrátí,

dnes i zítra platí,

že ve světě se ztratí,

pouze ten kdo nehledá,

soba, žirafu či medvěda.

Ostatní vždy naleznou,

ruku pevnou,

železnou.

Ruku, která hladí,

kterou mají rádi.

Srdce, jež se dívá,

i když právě zívá.

A až půjdeš dneska spát,

nebudeš se na nic ptát.

 

Věty splynou ze tvých rtů,

přímo do krásných, nebeských snů...

 

Snít si sen, prožít krásný den!

Pasážová

Co je to za život! Všude kam se podíváš, všude jen závazky, požadavky, úkoly a přísliby lepšího zítřka. S vědomím, že tohle už tady jednou bylo, se člověk nechce nechat vlákat do sítí. Jakmile se jednou přilepíš, už není cesty zpět. Musíš, skučíš, běžíš a stejně je to málo. A přitom je den tak krátký, i když vstáváš zase o hodinu dřív a děláš si o jednu káva víc. Nic nepomáhá a všechno se to kumuluje. Buď stojíš a čekáš na zázrak, nebo nevíš, kam z těch divů dát oči. Jednou jedinkrát se usměješ a pak už se směješ stále dál. Nemůžeš jinak, jsi prostě formovač, všudybyl, aktivizér, urovnávač, nebo možná také analytik, skeptik či pragmatik. Nic však nezmůžeš proti smluveným termínům, datům a časům, které máš dány, které čekají a číhají na to, kdy budou moci vyskočit z kanceláře přímo na tvůj stůl. Do tvého diáře, do tvých plánů a snů, které si maluješ úplně jinak. Byť růžověji, hladověji, střízlivěji, přesto maluješ a nic nezmůžeš s tím, co je dáno. Tak pravil ten, který bdí nad námi stále a jen...

Láskou zmoženi, zítra se ožení!

Ustatá

Skládám vrstvu za vrstvou, narušuji přirozenou strukturu a vytvářím zcela jiné obrazy. Přepisuji slova, dokončuji odpovědi a nechávám prsty spočinout. Poskytuji úlevu svým bolavým očím a poslouchám slova písně, která se tiše line z reproduktorů. Sluníčko pomalu dosahuje až na můj stůl, který obložen vrstvami, nechává nahlédnout pod povrch věcí. Jako archeolog snímám jednu hromádku za druhou a věřím, že tam někde se ukrývá poklad. Slova, která povzbudí. Věty, které utěší. Myšlenky, jež budou korespondovat s těmi mými. Složitost a skrývání tváře nepomáhá. Právě teď je čas na zcela jasná stanoviska a otevřené vyjádření toho, co trápí, neulehčuje a komplikuje svět. Nemusíme být významnými, nemusíme dosahovat excelentních výsledků, nemusíme uskutečňovat sny jiných. Stačí, když budeme pravdivě žít, milovat a radovat se z úmyslů, které jsou dány. Pokud bychom měli předurčen výjimečný osud, už bychom to věděli. Tak si nelámejme hlavu něčím, co běželo, běží a bude běžet, i když my už tady nebudem. Vždyť jen on sám ví, kým jsme, kam směřujeme a kdy už nebudeme...

Kouzlo okamžiku zastaví i čas!

Tolerantní

Trpělivě snášet a neříct ani slovo. Být tolerantní ke všem nápadům a uskutečňovat sny, které se nezrodily ve vlastní hlavě. Neustále se starat o to, aby všechno klapalo, jak má. Aby prádlo bylo ve skříních, jídlo na sporáku, nákup v lednici a buchta v troubě. Pomalu si zvykat na všechny změny, které přináší nová doba a neprojevit ani trošku obav, že dneska je dobře, ale zítra to může vypuknout. Může být dobře, ale také mnohem hůř. Stačí jen zavřít dveře za dnešním dnem a čekat, co se zrodí ve vesmíru dění. Jaké novinky nám přistanou do našich schránek. Budou to jen takové zprávy, které chceme slyšet a které má cenu poslechnout. Ostatní necháme plavat, aby je odnesl proud do zapomění světa. A pak si povíme, bylo a bude zas. Jen najít ten správný čas, který máme v sobě, protože je v nás...

Toleruj a boty si zuj!

Blížící

Dopřej si pocit štěstí a svobody. Nečekej na chvíli, až bude čas. Až dořešíš problémy v práci. Až dokončíš dnešní oběd. Až uklidíš a nachystáš všechno na další den. Až zpracuješ dlouhý seznam úkolů. Štěstí je stále přítomno. Je v tomto okamžiku prozření, kdy píšeš a jsi spojená se svým já. Je v klidné atmosféře ranního rituálu vstávání. Je v praskajícím dřevě v kamnech. Je v dechu těch, kteří ještě sní svůj sen. Vezmi své štěstí do dlaně a rozleť se za svobodou dnešního dne i dnů příštích. Co bude dál, to přijde a málá či velká chvíle nezkaženého štěstí bude uzavřena v tobě. V čisté duši, která dává sílu zvládnout ostatní. Štěstí je našim rozhodnutím a svoboda v naší mysli. Stačí se jen dobře cítit, být a vnímat a ostatní přijde... V zářícím slunci, mrazivém ránu a ochotě vstávat.

Přání a svoboda, duše a pohoda!

Jetotvá

Když se v životě pro něco rozhodneme, máme proto své důvody. Navenek zřejmé, či zcela skryté našemu okolí. Ovšem důvody, ke kterým jsme dospěli, dozráli a mnohdy také težce vnitřně bojovali. Často čelíme nepochopení ze stran nejbližších a někdy nevíme, zda nám bude naše volba odpuštěna. My ovšem musíme vyběhnout na svou trať života. Musíme být matkami, či singles. Musíme se podřizovat či volně jdeme zatím, co je nám libo. Vybíháme na vrcholky hor, přivazujeme se ke sporákům, nosíme děti na zádech, vědecky bádáme a jsme své. Je to naše volba, náš život, se všemi následky a příležitostmi. Nikdo jiný, než my jej žít nemůžeme, a proto si tolik střežíme svá rozhodnutí, která stojí za to! Ať sám či s velkou rodinou. Ať minutku, nebo s hodinou, žij tak, jak se má...

Je to tvé, tak se snaž!

Vytrvalá

Lidská hloupost nezná mezí. S časem roste a nabírá na síle. Poháněna honbou za lepším snímkem, vhodnějším oblečením, hezčí vizáží či inteligentnější hláškou, její moc v lidské společnosti sílí. Bláznovstí a šaškárny nejsou neobvyklé, ale blbost a hloupé názory vždy překvapí. Sice se jako společnost vyvíjíme, máme řadu zajímavých možností, dosud jsme nevynalezli nic, proti hlouposti a tuposti. Ano, říká se, že kde nic není, ani smrt nebere, ale vydržte na jednom místě s člověkem, který se tváří inteligentně a pronáší rádoby moudré myšlenky! To se pak život stává peklem na zemi a očistcem v lidské podobě. Nemáme-li možnost bránit, ustupujeme a blbec vítězí. S počtem nabytých vítězství jeho chuť roste. A ani se nenadějete, blbec stojí nad námi, řídí náš život, k ještě větší propasti. Jak to dopadne, netušíme. Bráníme se a někdy vyhrajeme. Chce to ale pevné nervy a moře pochopení, protože je to mnohdy běh na dlouho trať. A zde vyhrávají nejen ti, co ví, ale i ti, co vytrvají!

Vytrvej, Pán Bůh dej...

Náhradová

Jaké jsou naše pocity? Co prochází hlavou? A nad čím je člověk schopen uvažovat? Včera zcela jasno a dnes temnota zaplňuje hlavu. Jak mohou být dva dny, stojící vedle sebe, tak rozdílné! Kolik možností se skrývá pod jediným slovem? Tolik, že je neumíme spočítat. Už při samotném pomyšlení nás bolí prsty a ruce neumějí unést jejich tíhu. Sice si uvědomujeme zřetelnost věcí zdejších, jen ty, které nejsou vidět, nás trápí mnohými strázněmi. Bojujeme své boje, vítězíme i prohráváme, běžíme a skomíráme, ale jen někdy skutečně víme. Chápeme, co chápeme. Víme, co víme. Poznáváme nepoznané a bereme nepřeberné. I v tom je kus jisté moudrosti, která není dána, ale musí být vnímána. Nepřijde jen tak, jakoby mimochodem. Pokud se ale snažíme, jsme schopni ji zachytit. Proto se snažme, aby naše chytání bylo úspěšné. Aby dny plynuly tak, jak mají a nic nenarušovalo běh našich myšlenek. Jen tak se dočkáme toho, co skutečně očekáváme!

Čekej a bude ti dáno, utíkej a bude ti přáno...

Trucovací

V životě se vždycky objeví něco, v čem se můžeme zlepšovat. Vyjeví se oblast, kterou nějak známe, chápeme a vnímáme. Při bližším ohledání pak zjistíme, že bychom jí mohli rozumět více, proniknout do tajů, které jsou uvnitř skryty. Zabývat se tím, co je schováno pod povrchem a vyzkoušet i další možnosti, které nabízí. Stále máme tendenci se zlepšovat, zdokonalovat a lépe chápat. A to nejen naše vlastní postavení tady a teď, ale také vnímat souvislosti, které jsou i nejsou zřejmé. Zřetelně se pohybujeme a zlepšujeme sebedůvěru, sebelásku. Vylepšujeme znalosti cizích jazyků, ohebnost těla a nezapomínáme přitom na skladnost naší duše. Každý moment, který prožijeme nás obohatí, zaryje se do vrypů poznání. Jen některý však toužíme poznat blíž. Toužíme na něm pracovat, jej zlepšovat, více chápat a uchopit pro další běh vlastního života. Ať je to cokoliv, neustrňme v tom, co máme a co chápeme. Běžme stále dál, pracujme na sobě i okolí. Svět tak bude lepším místem nejen pro nás samotné, ale i pro ostatní...

Věř a pracuj, nikdy netrucuj!

Mívavá

Máš u sebe něco, co jsi dostala darem? Nosíš stále při sobě něco, co Ti dělá radost a spojuje Tě s někým, koho máš moc ráda? Odpovědi nás mohou napadat hned. Snad dokážeme vyjmenovat několik důležitých věcí, kterými jsme byli obdarováni a jež nosíme stále s sebou. Někdy můžeme váhat, jakou odpověď zvolit. Každý máme nárok na to, vážit svá slova a hledat správnou cestu k sobě i těm, kteří nám dárky dávají. Uvědomujeme si, co je dar, co dárek, čeho si vážit a proč. Zamýšlíme se nad podstatou darů, které dostáváme a věnujeme myšleku podstatě, hodnotě i kráse daru. Pro mnohé z nás je však mnohem důležitější než samotný dárek, proces jeho obstarání a vymýšlení. Někdy to dá docela práci, jindy víme naprosto přesně, co komu udělá radost. Některý člověk je neprůhledný a zvolit správný dárek není vůbec jednoduché. Jindy však už při vyslovení jména víme, co bude tím nejslepších dárkem. I já to tak mám, vždycky přesně vím, čím udělat radost mým milovaným. Váhám u těch, které mám ráda, ale ani po letech netuším, co se jim skrývá v hlavě. No a pak jsou takoví, které obdarovávám formálně. I ty mám ráda, ale nenašla jsem k nim zatím žádný vztah. Pro mě totiž dárek sám o sobě znamená vztah mezi dávajícím a obdarováváným. Oba k sobě něco cítí, nějak se k sobě mají a něco si o sobě myslí. A v tom je právě ta krása dárků, darů a dárečků...

Dávám, dáváš, dáváme, svou podstatu míváme!

Směrovková

Čekají na nás, číhají všude kam se podíváš. Neutečeš před nimi a stále jsou v tvé hlavě. Úkoly a zase jen úkoly se vrší na jednom stole. Čekáš, kdy tohle mlýnské kolo konečně zastaví. Přemýšlíš nad tím, kdy se přestane točit a zůstane na chviličku stát. Někdy uvažuješ, jak bys sám mohl přispět k tomu, aby věci ubíhaly, a zároveň nepřibývaly tak, jak se to děje. Ukazuješ všemu záda, mizíš pryč. Přes mlhu pronikáš do úplně jiného světa, kde nic není problém a všechno je tak krásné. Provázky mlhy se táhnou přes prosvětlený les. Spadané listí suše šustí pod nohama a ty jen jdeš. Ruku v ruce s tím, koho máš ráda. Tam, kde jsou tvé milované skály, les a čisté povětří. Nic není nutné, jen jít, stoupat výš a dosáhnout slunečného vrcholu. Odtud pak sledovat zářivý západ slunce, plný jasu a klidného vnitřního rozpoložení. I když víš, že návrat je nutný, nespěcháš, užíváš si okamžiku a věříš, že přesně tohle je lék na rozbolavělé tělo i duši. Zítra zas může přijít pohroma, dnešek však zůstává pouze náš. Můj a Tvůj...

Láska s věkem posiluje a učí se dívat stejným směrem!

Oční

Oči běží po písmenech, skáčí od slova ke slovu. Od tečky k tečce letí oči po stránce, aby věty měly svůj smysl. A to jak v letním dni, tak podzimním odpoledni. Četba patří mezi oblíbené zábavy a zároveň je zrdojem poučení, potěšení a radosti z nových informací. Možná to znáte také, když jste právě uprostřed napínavého děje a něco vás vyruší. Jste jako na trní a nemůžete se dočkat, jak ten boj nakonec dopadne. Najdou se dva zamilovaní ztracenci ve víru příběhu, vyjasní se vztahy uvnitř rodinné hierarchie, nebo to nakonec dopadne úplně jinak. Hrdinové budou sežráni lvem v divolé africké džungli a stříbrný důl zůstane v rukou domorodců. Inu, klobouk dolů před fantasií a uměním autorů, kteří nás dokáží zaujmout natolik, že nepociťujeme hlad ani žízeň, snad jen touhu po další stránce a rozuzlení děje. Tohle je velkým uměním, přimět čtenáře k odpoutání se od světa tady a teď, a přemístění do světa tam, daleko, v jiných časech i mravech. Takže já se loučím a snad se konečně dozvím, jak příběh skončí!

Sledovat příběhy, vklouznout do něhy...

Potomková

Dětství - kouzelný čas, kdy nic není problém a všechno je naprosto normální. Maminka s tatínkem jsou tady pro nás, dělají všechno, aby naše dětství bylo příjemným časem. Pro někoho vlastní zkušenost, pro jiného jen něco napsaného na papíru a nikdy nepoznaný stav. Každý jsme nějak dětství prožili, nějak na ně vzpomínáme a snad i vzhlížíme k času, který byl. Vzpomínky nás provázejí po celý život a někdy na nás naútočí svou důležitostí, kterou nečekáme. Mohou to být drobné částečky zapamatovaných a prožitých událostí. Mohou to být jen letmé doteky skutečností, ale také hluboké vrásky vryté do našich srdcí. Jak jsme dětství prožili a co nám dalo do života, to poznáme až ve vlastní dospělosti a s vlastními dětmi. To, nač jsme byli zvyklí sami, to předáváme dál. Co neznáme, tomu se snad přizpůsobíme. A to, anč vzpomínáme neradi, uzavíráme do tajných skrýší své duše. A tak tady dnes stojíme, ptáme se sami sebe, zda je to možné, že už to je tak dávno!

Dohnáni vzpomínkou, vykročíme s ňafinkou...

Křusková

Vytoužený pátek! Konečně můžeme odhodit vše, co nebylo splněno. Čekají nás dva zasloužené dny volna a jak se zdá, také počasí nám bude přát. Sluníčko by na nás mělo zvesela svítit a teploty by měly ještě rozehřívat naše ztuhlé svaly i klouby. Tak je potřeba se rozhodnout, zda se schoulíme do pelíšků a budeme odpočívat. Zahrajeme si na lenochody, kteří nikam nespěchají a nic nepodceňují. Nebo třeba vyrazíme brzy ven, zahřejem se při práci a uděláme něco pro své tělesné i duševní zdraví. Sice je rozhodnutí jen a jen na nás, věřím, že mnozí budou zvažovat své možnosti. Já mám celkem jasno - hurá pryč od počítače, pryč od online výuky, vzhůru za přírodou, čerstvým vzduchem a pořádnou procházkou. To je to, co mi chybí v týdnu nejvíce a proto se už těším, jak si zítra protáhnu své nožky. Když se někdo přidá, bude to fajn. Když půjdu sama, také si to pořádně užiju. A to přeji i Vám...

Hupsky, dupsky, vezmu si dobré křusky!

Domněnková

Hra se slovy. Vítězné tažení. Prvotní nadšení. Člověk je plný tušení. Je toho kolem tolik, že nestačíme vnímat, jak rychle se nám proměňuje život. Ještě před několika měsíci jsme nadšeně žili a s plností vstupovali do všech okolností, které nám život připravil. Dneska už jen z povzdálí sledujeme život, který se nám utápí v hodinách elektronické komunikace, online hovorů a usezeného pozadí. Žijeme, ale přesto spíše živoříme. Nemáme sílu na víc, než co je nám dáváno. S největším sebezapřením se snažíme odolat náporu každého okamžiku a propadáme se stále víc do temnoty komunikací, bez jediného slova. Vstupujeme na cesty, které vedou nikam. Vpouštíme k sobě každý prvek z okolí, v domnění, že zvítězíme. Vyhrát však může pouze ten, kdo nic nevsadil a nic neočekává. Ten bude vždy překvapen a obdarován tím, co přijde a co nás jistě nemine...

Odhaduj, za svou si stůj!

Nebojková

Co všechno ještě musíme stihnout? Dokončit úpravy, přepracovat přípravy, domalovat obrázek, zazimovat ocásek, přemístit bačkory a zítra jít zase do školy. Nainstalovat velké snění a dobýt se do chvíle, která změní. Změní svět a změní názor, kdy zítra už bude ze mě Azor. Fík jako vyšitý, k tomu nos z dálky přišitý. Co všechno mě ještě napadne? A jak tohle jednou dopadne? Netuším a říci neumím, protože věcem rozumím. Snad proto se zdráhám velice, být první a přinášet vám lžíce. A až se zítra probudím, na stolek si věci rozhodím. Pak už zase bude vládnout mír, a nikde žádný Kazimír. Co bylo, to rychle odplave a k nám se radost dohrabe. S ní si pak budem ve štěstí hrát, do rána brát i tancovat. A co pak přijde, kdo to ví, ten nám tu dneska odpoví...

Odpověz pokud víš, pokud se nebojíš!

Ukázková

 Pokusy o zlepšení nálady se míjí účinkem. Tíha světa padá na naši hlavu a my si klademe čím dál tím víc otázek. Neumíme nalézt odpovědi na jednoduché otázky a složité raději necháváme viset ve vzduchu. Nicota, vzduchoprázdnost, ticho a klid se rozprostírá všude kolem nás. A my, s hlavou skloněnou, jdeme stále dál. Musíme udělat ještě jeden krok, ten nám jistě pomůže dosáhnout až na vrchol našeho poznání. Už jen několik málo krůčků a budeme u konce. Ještě chvíli se usmívat, nepustit se správného směru, nezabloudit a dostat se až na samotný konec. Z chviličky je dlouhá chvíle, z kratičkého okamžiku několik let. Jak tohle všechno dopadne a kolik toho ještě propadne, to nikdo neví a neumí odhadnout. Snad zítra, snad už zase bude líp. Budeme se na sebe usmívat a nezkrotíme své emoce, které musí zůstat skryty. Dnes ještě ne, dnes už je čas jít spát. Ovšem zítra bude zase den, kdy to ukážeme sobě i nám všem...

Ukonejším Tebe, půjdeme do nebe?

Příspěvující

Jsme jen tisícinou davu, nebo někým, kdo dokáže změnit svět? Umíme si představit sami sebe jako hrdinu, který zachraňuje svět? Někdy přemýšlíme nad vlastním životem a často si klademe otázku, zda a v čem je vlastně náš smysl. Jistě se najde mnoho těch, kteří budou sami sebe vnímat jako nepřemožitelné osobnosti. A pak zase mnozí přemýšlí, v čem je vlastně jejich smysl. Osobně se považuji za jednoho z davu. Někdy vyčnívajícího tím, kým jsem. Jindy přesně zapadajícího tam, kam patřím. Většinou si ovšem nepřipouštím, že bych mohla zrovna já něčím změnit svět. A přitom jej měním! Už jen tím, že existuji, funguji pro ostatní, dávám, co mi mé srdce nabízí a rozdávám, co mohu rozdat. Někdy nepamatuji, že i já sama jsem důlěžitá a zachraňuji všechno a všechny. Přitom se pokouším měnit svět, aby byl lepším místem pro každého z nás... Čím? Přístupem k sobě, k druhým, pozitivním pohledem na svět a optimistickým nazíráním na své okolí. Je to jen maličkost, ale rozhodně potěší. 

Tebe, Vás, je, mě i ostatní...

Drkavá

Pohyb - základní jednotka životního cyklu. Začíná zrozením, končí smrtí. Hýbáme se, posunujeme od jednoho k druhému. Skáčeme od dokončeného k započatému. Stále jsme ve víru dění a objevujeme nové typy pohybů. Vpřed, vzad, nahoru, dolů, doprava, doleva. Kolísavě, sveřepě, pomale, hlučně, spěšně i drkotavě. Všechno je to pohyb, zárodek života a zajištění vývoje světa, jedince či malé buňky. Drkáme se, posunujeme, běháme a stejně i žijeme. Občas překotně, jindy v klidném tempu, které si určujeme a dokonce užíváme. Někdy je to zápas o přežití v nastavené rychlosti, jindy je to neskutečný nápor na psychiku. Neusnout či vklouznout do kvapu a čilosti světa kolem nás. Od začátku do konce jsme, musíme být a chceme být jedním velkým směrováním. Za cílem, k cíli, i když občas nevíme, co či kde ten náš cíl leží. Snad proto neustále někám spěcháme, někam se ženeme a drkavě si brbláme pod fousy, že zpomalit nelze a rychlosti nestačíme. No a tak se ocitáme tam, kde právě jsme. Na cestě, dráze a jen nám blaze...

Drkej si a mysli, že pohyb je tvou myslí!