Oplátková

Pronášet slova a pateticky komunikovat je jedna věc. Opačným pólem jsou činy, které svědčí o velikosti a charakteru člověka. Většinou se jedná o rozporuplné strany jedné mince, které jsou důkazem o životě nás, dospělých. Klademe na bedra svých dětí mnohé úkoly a bez jakéhokoliv smyslu pro humor očekáváme, že budou splněny. Nepochybujeme o vážnosti vlastních slov a očekáváme, že to, co bylo požadováno po nás, bude plněno i našimi následovníky. Jaká chyba! Nemůžeme přeci chtít, aby každý šel jen a jen tou naší cestou. Vždyť i naše děti mají právo být samy sebou a ukázat, že jejich individualita není jen něčím, co jsme zrodili, ale je opravdovým souhrnem každého z rodičů. Proto nečekejme, že to, co bylo vydáno, bude i oplátkou vráceno. Nejedná se totiž o rovnovážnou ukázku správnosti poměru příjmu a výdaje. Většinou jsme to právě my dospělí, kdo vytváří rovnováhu a spravedlivě rozděluje. A od dětí můžeme jen očekávat, že si všimnou našich skutků a budou je chtít následovat. Příkazy, zákazy a nařízení jsou k ničemu, pokud chybí vůle k jejich plnění. A tu zase můžeme očekávat jen tam, kde je vůle pro diskusi. Nenechávejme tedy stát stranou to, co proplouvá kolem, chopme se našich příležitostí a ukažme, že i takto je možné přispívat k fungování a chodu našeho života, rodiny i světa...

Co dáváš, to získáváš!

Zmítaná

Nestačí zbavit se břemene, mnohdy je nutné vrátit se k použití selského rozumu. Životem zmítáni chodíme tam i zpět a hledáme to, co ještě nikdo nenašel ani neobjevil. Je to lék na nemoci duše i těla, které trápí již tak ztrápeného člověka. Jasným cílem je dosažení ideální rovnováhy mezi bolestí a radostí, mezi pohodou a stresem, či klady a zápory nazírání na skutečnost. Jedna snaha může totiž postihnout druhou a vést k mnohem hlubším prožitkům strachu a nepohody. Je až zvláštní, jak jsme si zvykli řešit drobnosti velkými účinky, které nemají svou váhu. Přestože doufáme ve vyřešení, nedostává se nám odpovědi na základní otázky. Jak zastavit čas, zpomalit stárnutí a zlepšit celkovou psychosomatickou stránku osobnosti, která je na rozhraní starší mladosti a mladšího stáří. Máme mnohé rady, účinné pomůcky a přesto nedokážeme ventilovat tíhu nákladu, které s sebou neseme. Je to jako začarovaný kruh, který působí zrychlujícím způsobem na každého, kdo se jen přiblíží. Rozhlíží se po nových subjektech a pomalu vytahuje své drápky, jen je zatnout a nepustit! A přitom postačí nehrát role, které vytváří a pokusit se vydobýt si vlastní prostor. Pro sebe, pro Tebe i pro naše nebe!

Kdo chce předvídat, musí předjímat a mít se rád...

Musová

Existují mnohé teorie pro život, na které jen tak narazíme a víme, že jsme právě pročetli důležité informace. Mezi jinými k nim patří teorie musismu, kterou všichni známe a které většinou podléháme. Pod tlakem svého okolí, zaběhaných způsobů života, chování, mezilidských vztahů, se totiž dostáváme do stavu, kdy my sami nejsme tvůrci svého štěstí, ale "ono" je vám vnucováno. Ať už jako primitivní, manipulativní, vulgární či nátlakový projev, nebo stav. Většinou se jedná o jistá druh neurotického chování, které je spojeno s našim přesvědčením, že věci musíme dělat a jiné cesty není. Musíme se oženit a vdát, musíme mít děti, musíme být co nejdéle na mateřské dovolené, otec musí dostatečně finančně zajistit rodinu, žena musí být pečovatelkou, ... A samozřejmě se musíme postarat o své staré rodiče a tchány. Tedy život ve vleku představ, které vždycky fungovaly a budou fungovat i nadále. Co si ovšem počít se vzrůstajícím pocitem nespokojenosti v případě, že musista musel, ale doopravdy nechtěl? Jak to skončí, když se musíte vdát a láska chybí? Jak se projeví nátlak na děti, které musíme vychovat? Kam se podělo ono krásno s tím spojené? Nemuset muset je nejkrásnějším dárkem. Ohlížet se na sebe, starat se o věci s podporou argumentů a spojovat životy láskou, je mnohem vhodnější cestou života. A je to právě jen v nás, nenechat se donutit dělat věci tak, jak vyžaduje okolí, ale prosadit si svou vůli. Proto máme vědomí, které má své svědomí. Nezapomínejme na to a zkusme si prosadit svou, byť strastiplnější, cestu.

Muset je fajn, ale moci je mnohem lepší...

Zavládnout

Zjišťovat znalosti a dovídat se moudra. Toť běžná součást mé praktické pracovní činnosti. Nestačím se až divit, co všechno se dovím a jakých souvislostí se dopátrají mí studenti. Je také velmi zajímavé sledovat posuny myšlení, vyzrávání člověka a hodnotit dovednosti, poměřované z pohledu praxe. Na kolik paradoxů tak narážím, snad ani nebudu vyjmenovávat. Nestačila by mi ani jedna hustě popsaná strana listu papíru, abych mohla zaznamenat vše, co jde proti sobě. Na jedné straně teorie a na té druhé praxe. Občas se milují a jdou ruku v ruce ke společným výsledkům. Jindy jsou protiváze jedna k druhému a nechtějí nic vidět, slyšet a dokonce mít něco společného. Ovšem jedno bez druhého je jen a jen pouhou polovinou a nikdy nedosáhne celku. Pokud budeme používat jen čistý selský rozum, vyřešíme mnoho úkolů, ale v nepoměrně dlouhém časovém úseku. Pokud zase vyjdeme jen z teorie, nikdy se nedočkáme kvalitního výsledku. Zejména náš obor zkoumání je o účinném propojení teorie a praxe. Vyrovnání se s paradoxy a hledání možných cest dalšího vývoje. Proto pracujeme s tím co máme a děoáme co umíme, abychom dosahovali svých cílů tam, kde jsme...

Buď tam, kde máš být a nastane naprostý klid!

Dusná

Teplota dosahují svých letních vrcholů a my se jen tak ploužíme. Nejraději bychom se schoulili někam k vodě a užívali si správné dovolenkové pohody. Jak se zdá, ne vždy se daří uskutečnit to, co by si člověk přál. A tak nezbývá než se postupně ochlazovat a nezavařit zapojené obvody. Pomalé tempo, dobrá nálada a studený drink poskytnou svou dostatečnou oporu. Není tedy nutné stěžovat si, pořád je možnost volby. A od příštího týdne pak nastane to pravé letní lenošení. S knihou v ruce, s milými lidmi a výborným rozpoložením, se rozložíme tam, kde se nám zrovna bude chtít. A dělat nebudeme nic. A protože to nic nedělání nedoděláme, budeme v tom pokračovat, dokud to nedokončíme. A kdy to bude? To ví jen ten, kdo ví...

S teplotou za letní jistotou a ještě dál!

Stálostní

Rok se s rokem sešel a opět nastal ten slavný den, kdy slavíme. Letos to ovšem nebude obyčejná oslava, letos bude jiná. Už od včerjška přemýšlím, co všechno bych měla prozradit a jak se postavit k faktu, že už jsi zase o rok starší. A že těch báječných let už bylo, je nutné každý připomenout. Jenže to bychom slavili ještě příští týden. Ale vlastně, proč ne? Kolika lidem se podaří projít životem a mnoha peripetiemi se vztyčenou hlavou a úsměvem na rtech? Kdo dokázal, že rodina je to nejpodstatnější, čeho si žena má všímat? Kdo vždycky stál při nás dětech i manželovi, i když jsme zrovna neměli čisté svědomí? Ano, Ty jediná, která nás máš všechny přečtené, jsi s námi spojena pomyslnou pupeční šňůrou a dohlížíš nad našimi kroky. A za to vše Ti patří náš díky a velká úcta. Nebýt Tebe, nepoznali bychom co skrývá slovo mamka, babi vlk a babušák Marušák. Zní to prostě, ale díky za vše a mnoho dalších šťastných, zdravých, smysluplných a bezstarostných let...

Léta běží, děti stárnou a maminky stále zůstávají!

Náhlá

Život je jako na houpačce. To, co se včera zdálo jako výhra roku, je dneska úplně jinak. Lopotíme se, abychom něčeho dosáhli, ovšem nejsme v tom sami. Naše práce je navázána na životy dalších lidí a pak stačí jedno zaváhání a všechno je pryč. Od včerejška se mi honí hlavou, proč je tomu tak? Vždyť ještě před několika dny to vypadalo, že už jsme na konci. Ale teď, abychom začínali znovu. Jako pták Fénix jsme zhořeli, nic nezůstalo a jen dobrá víra a usilovná práce může vykřesat jiskřičku naděje na nový úspěch. Viditelně se pod rukama hroutí jistoty, na které jsem byla zvyklá a zůstává jen chaos a nepořádek. Je to děsné a realistické zároveň. Mohu vůbec ještě něco udělat, aby se situace opět obrátila k lepšímu? Dneska nevím a jediné, co bych si přála je pochopit, proč k této situaci došlo. Ale to mi zřejmě nebude dopřáno, protože já jsem ten poslední, kdo se může ozvat. Je to na kocoura a možná i na kočku! Tak si raději zajdu na procházku, provětrám si hlavu a pokusím se to vidět z té lepší stránky. Všechno zlé je k něčemu dobré, takže snad i tady se najde kapička toho lepšího, co budu moci použít...

Jistoty se hroutí, kdo to kouká z proutí?

Tlaková

Není nad pozitivní pohled na věc. Již dopředu vyvolané negativní tušení souvislostí v člověku vyvolává drobné chvění v žaludku. Nervozita stoupá s přibývajícími skutečnostmi a nakonec zbyde jen to, co bylo na začátku pouhou domněnkou. Stáváme se manželkami, vyzrálými matkami, chápajícími dcerami, jež pečují o sebe, manžela, děti. Někde v průběhu věku se ocitáme ve stálém zápřahu rodiny a k tomu získáváme jasnou představu o volnosti. Nicméně, ta nepřichází! To, co povolíme ve starostech rodinných, to nám zaplní práce a péče o další členy domácnosti. Nejen, že máme společnou zodpovědnost za sebe, děti, manželství, partnerství, ale stáváme se postupnou oporou stárnoucím rodičům. A v tu chvíli si plně uvědomíme rozsah a dosah péče o rodinu i rodinné zázemí. V jednom kole vyřešíme, co je nutné, pokračujeme k tomu, co je potřebné a na to, co je chtěné, se sil již pomalu nedostává. Synchronně pečujeme, že si ani neuvědomíme fakt, že i my sami nutně potřebujeme péči. Z těch, kteří byli malí jsou dospěláci, starší jsou mnohem starší a mládí v nás je nenávratně pryč. I když víme, co si zasloužíme, život takto nepracuje. Staví před nás překážky, abychom se zoceleni dostali přes drobnosti mládí a středního věku. A až někdy na prahu stáří pochopíme bláznovství skutečnosti, která stáří a dlouhověkost provází. Cyklus se uzavírá, ten, kdo pečuje, se sám stává objektem péče a roky plynou dál... Proto pečujme, nechme pečovat a dejme šanci těm, kteří o nás chtějí mít starost. Vždyť jsme je to sami naučili a oni jdou jen v našich šlépějích...

Očekávej horší, lepší tě potká a překvapí!

Urovnaná

Jednotlivosti se střádají a postupně vzniká hromada vědomostí, dovedností, návyků a zkušeností. Podstupujeme procesy vzdělávání a klademe si rozličné cíle, kterými limitujeme své životy a bytí. Každý člověk je tak spojen se svým vnitřním životem, pomocí vnějších vztahů a okolností. Stojíme sami před sebou a pokládáme si otázky. Jednoduché i složité, banální i život ohrožující. Jednou odpověď známe, jindy tápeme ve tmě skutečna. Váháme a odkládáme úpravy věcí, až na samotný sklonek života. V mládí nemáme čas dlouho zůstávat na jednom místě. Ve středním věku si rádi hovíme ve svém zázemí, které opouštíme, abych se mohli radostně vracet. A věříme, že některé skutečnosti můžeme vyřešit, až když budeme starší. Jedná se ovšem o mylnou představu, že všechno, co jsme nevyřešili odsuneme do stáří a pak to vyřešíme. Možná ano, ale zřejmě ne. Na mnohé z věcí nám nebudou stačit duševní, tělesné, ani myšlenkové síly. Snad proto zkusme neodkládat a řešme to, co je podstatné již dnes. Vytvářejme si účinný systém vlastní obrany proti předčasnému stárnutí a žijme plni vitality a životnosti, ve smyslu lidství. Jen tak získáme ucelený systém a nalezneme řád v chaosu života i světa!

Opravme sebe, nalezneme nebe i Tebe...

Soužití k nežití

Každý den něco nového začíná a zároveň končí. Všechno je jednou poprvé a někdy naposled. Vstáváme do dalšího dne a nevíme, jaké děje se vyskytnou. Předpokládáme různé kroky a plánujeme skutečnosti, kterých může být málo i tisíc. Nikdy ovšem stoprocentně nevíme, jak se co vyvine a jak to kdo pochopí. Je jasné, že příprava nesmí být podceněna a je nutným předpokladem k dokončení započatého. Proto putujeme světem, směřujeme své kroky, předpokládáme skutečnosti a vlastní realita zatím utíká. Stává se to každému z nás, ale jen někdo se přizná k faktu, že žije, ale realita jej míjí. Přežívá ze dne na den a reálné skutečnosti nevnímá. Jen jakoby na okraji svého žití zachycuje záblesky skutečného života a sluneční paprsky. O to více je pak překvapen, když sněhové vločky dopadnou na tvář, tělo se zchladí v mořských vlnách a mozolnaté ruce poskytnou skutečnou oporu i laskavý dotek. V těch chvílích si pak přiznáme neskutečnou krásu bytí a vlastní existence. Je s námi, je pro nás, je v nás!

Jen ten kdo věří v existenci štěstí, může být šťastným...

Objednaná

Bublající voda, tichý kout, každý by měl vědět co je a kdy už je čas. Včera plno nápadů, dneska těžká hlava, zítra půjdu dozadu a chytím ti ježka. Každý den ji jinačí, hlava na to nestačí, poznámek mám plný blok, rohu spinká tichý mlok. Ruce běží, nohy stojí, v zahradě se děti rojí a my zase další rok, budem pádit o závod. Budem létat, budem hrát, na okna si tužkou psát. Tiché vzkazy, psaníčka, od slunce a srdíčka. Déšť je smyje, v prachu zmije, za oknem se slunce myje. Zítra bude horký den, objednej si sprchu hned. Nečekej až horko přijde, s nocí každý přece vyjde. Ve dne tiché pápěří, dívá se nám do dvěří. A pak zase kousíček, bude svítit měsíček. Léto už je na spadnutí, ke slunci mě všechno nutí, každý dílek poznání, že slunce chmury zahání...

Včera, dneska, zítra zas, bude slunci svítit jas!

Poklonová

Den tak rychle letí, sotva jsem přišla, už abych zase pádila dál. Od rána uběhlo již několik hodin a já mám pocit, že dnešek se zase zapíše do historie. Nejen že jsem v jednom kole, ale je to také poprvé, kdy nemám komu zavolat a popřát k dnešním narozeninám. Je to velmi zvláštní pocit, když vím, že to ještě před chvíli byla realita. Zvednout telefon a jásavým hlasem hlaholit všechno nejlepší. Dneska mohu telefon zvednout, ale již zůstane bez odezvy. Jediné, co mě nějak pojí s určitým napětím a překvapením je fakt, že každoročně zakoupenou květinku už fyzicky nepředám. Dám ji, ale už ne tak, jak bych si přála. Vím, že skutečnost nezměním, i když bych moc ráda. Proto doufám, že si přečteš tyto řádky a budeš vědět, že jsme nezapoměli a nikdy nezapomeneme. Vždy budeš součástí nás samotných a to nejen v dny sváteční, ale i ty každodenní.

S úctou a pokáním, tobě se ukládním!

Tatínková

V hlavní roli tatínek,
mám svůj bílý svetýrek,
kolo už je připraveno,
nádobí je uklizeno.

Ptáci už jsou puštění,
hry se nikdy nezmění.
Špunt si běhá po dvorku,
já mám svou krásnou tříkolku.

Pane Šimek, pojďte sem,
co uděláme s tím mrnětem?
Koupe se vám v kaluži,
projíždí se po růži .

Šroubky husy požírají,
králíci se dobře mají,
v dálce vozík rachotí,
kdopak se to lopotí?

To je táta, tatínek,
co vždy spraví všechno hned,
co zná krásné pohádky,
s hasanou i prasátky,
co je vždycky připraven,
moskviče nám vyjet ven,
co nám nikdy nenabančí,
i když kolem střepy tančí,
co se vždycky rozteskní,
když nad vodou si v klidu sní,
co se umí potápět,
s Hastrmanem tvoří svět,
co je prostě vždycky tam,
kde je třeba, tam je znám.

Je to táta, taťušák,
dneska děda Jendušák!

Ať žijí všichni tátové a předším ti Jendové...

Rychlá

Oči běží po řádcích, informace skáčou jedna přes druhou a hlava se snaží zapamatovat co nejvíce. Ráno netknutá, večer přeplněná a zítra snad usazená? I tak vypadá sobota v podání nepříznivého počasí a pracovních povinností. Hlava se točí, tělo nevládne a přesto plná zodpovědnosti za další osudy každého a všech, dnes uléhám. Nevím, zda stejně rychle dokážu zklidnit mysl, ale věřím, že dobré nasazení a rychlá procházka udělají své. Odlehčí zmoženému dni a vytvoří prostor pro celkovou regeneraci. Bude jí potřeba, protože zítra nás čeká další den a po něm mnoho následných. Pokud s touto rychlostí vydržím, pak jedině tehndy, když stejnou rychlostí budu odpočívat. Jen tak zůstanou síly zachovány a rovnováha může být nastavena. V opačném případě taky půjdu, ale hodně rychle tam, kam mohou všichni, kdo rezignovali na sebeúctu a sebepochopení. Jedinou cestou by mohla být cílenost i šílenost zároveň. Proto zpomalím, zklidním se a pochopím, co je zřejmé Den má jen omezený počet hodin a já jen vyčerpatelnou zásobu energie. Obojí se musí obnovit a nechat běžet jen tak rychle, by motor nebyl přehřáty a nepokazil se! To by pak nastal ještě větší a rychlejší spád do hlubin a vnad!

Rychlost je síla a já jsem jen křehká víla...

Nenadálá

Jsou chvíle v životě každého člověka, kdy v sobě dokáže objevit netušené možnosti. Většinou tak činíme pod vlivem stresu, trémy či neočekávaných událostí, které nás v životě potkají. Nenadále a nic netušíce se jsme hozeni do víru dění. Musíme reagovat, musíme se nějak zachovat a ideálně nepůsobit, jako slon v porcelánu. Úkol to není jednoduchý a čím víc je překvapivý, tím víc nás dostává na kolena. Ztrácíme řeč, červenáme se, trémou se nám třese hlas a nepoznáváme sami sebe. A přesto jsme to my, kdo tady stojí a je nucen se podřídit nastálé situaci. Ač si v duchu představujeme, jak budeme reagovat, nikdy to není takové, jako ve skutečnosti. Pořád jsme totiž spojeni vedomím, že je to jen jako a nic se od nás neočekává. Máme promyšleny mnohé strategie a jsme přesvědčeni o tom, že nám se nemůže stát, abychom zůstali beze slov stát. Ale opak je pravdou! Ač připraveni, přesto zaskočeni stojíme beze slov a nevíme, co říct...

Očekávej jen to co přijde a s ostatním se vyrovnej, jakmile to nastane!

Neodvatná

Jsou věci mezi nebem a zemí, které prostě jsou. Nedá se o nich diskutovat, nedá se je přehlédnout a jediné, co člověk může udělat, je vyrovnat se s nimi. Jsou to takové ty drobnosti, které jsou, zdají se být nepodstatné a přesto velmi výrazně ovlivňují náš život. Většinou s nimi počítáme, jsme na ně připraveni, ale když nastanou, jsme velmi překvapeni, že jsou tady. I když je podvědomě vnímáme a víme o nich, nezabýváme se jimi, dokud nás přímo nesváží. Pak je musíme řešit, vymýšlet strategie jejich překonání a trpíme neodvratitelným pocitem smutku, zmaru, zmatku či neschopnosti. Každý tyto okamžiky známe, každý je v životě prožíváme a také se celý život učíme, jak se s neodvratitelným osudem vyrovnat. Hledáme, ptáme se, slýcháme odpovědi, ale jen my sami v sobě máme či nemáme schopnost se s osudem vyrovnat. To jestli uspějeme, nebo pohoříme není jen rukou náhody, ale také osobním řízením našich životů. Jen my sami jsme strůjci toho, jak žijeme a proto si nemůžeme stěžovat na okolní svět. Ten nás jen dokresluje v celé své plnosti, sytosti i barevnosti. Vezměme své žití do svých rukou a žijme jej tak, jak opravdu chceme...

Neztrácejme čas, žijme život v nás!

Závdavková

Moderní svět je plný myšlenek a otázek, spojených s možnostmi zachování kulturního, historického, vzdělanostního i osobnostního majetku generací. Vytváříme různé programy pro zachování dědictví věků, určujeme, co má být zachováno a jak má být využito v následujících obdobích. Na co však věžně zapomínáme je skutečnost, že se především musíme naučit vyrovnat se s neodvratitelným osudem. A tím není nic jiného než fakt, že stárneme, stáváme se moudřejšími, vymíráme, prodlužujeme aktivní věk a klademe si vysoké cíle do vyššího věku. Necháváme se unášet představou, že budeme schopni fungovat v plném nasazení i mnohem starším věku. Že budeme dostatečně výkonní a konkurenceschopní za deset, dvacet i třicet let. Je to ovšem možné? Jsme vůbec schopni přizpůsobovat se tlaku, rychlosti a aktuálnosti každodenních změn, které přicházejí? Za sebe odpovídám, že nikoli... Ať se budu snažit sebevíc, není v mých silách poznat vše a přizpůsobit se každé změně, která přijde. Stárnu, tak jako většina lidí kolem mě a nezbývá mi nic jiného, než si tento fakt uvědomit a pokusit se jej akceptovat, v plné rozsahu i dosahu všech skutečností i aktivit. Jen tak budu schopna žít, být a snít i za dalších několik let či desetiletí!

Držte si kloubouky, stárneme a měníme se. Nebojme se a připravme se...

Expanzní

Já bych spala, až bych stála. Je mi horko a klíží se mi oči. Odpolední siesta by se mi dnes hodila a já bych mohla zavřít oči a v klidu si spát. Chybí mi hodina pauzy na vzpružení a zacílení se na učení. Je zvláštní, jak dokáže několik drobností zatížit výkonný počítač v hlavě, který odmítá spolupracovat. nepomáhá slibovat, nepomáhá křičet, nejdůležitější je zavřít oči a chvíli si snít. Když nestačí chvilička, musí stači dvě a opak už to zase hde, Je to těžké odolat spánku, když vstávání bylo brzské. Jedna minuta se vleče jako hodina a z pár chvilek je celý den. Už se moc těším domů, kde si lehnu a ani se nehnu. Budu odpočívat, budu hrát, budu psát úkoly a taky se smát. Budu s těmi, které mám ráda a už se zavřou mé oči, lehnou má záda. Ještě chviličku odolám a potom si sny přivolám, budu se válet, budu si snít, budu se zase krásně mít!

Sni své sny a nezapomínej žít...

Vzpomínková

První den po návratu v práci a už se mi stýská. Po volnosti, otevřeném moři, zajímavých zážitcích a všem, co k dovolené patří. Ideální čas s mnoha postřehy, které není komu předat, protože nejsou spojeny s tím, co cestovatele spojuje. Společnými útrapami cest, vzájemným poznáváním a drobnými střípečky vědomí, že dnes jsme tady a zítra už zase o kus dál. Je zajímavé, jak mnoho člověk zažije v jednom týdnu, kolik dokáže zaznamenat informací a jak hluboko sáhne do spánkových zásob. To, co dokážeme při cestování, se nám již nikdy jindy nepodaří. Jen při cestách jsme ochotni slevit ze svých nároků a poznávat jiné kraje i jiné mravy. To nám pak pomáhá nacházet dobré v aktuálním životě tady a teď. Otevírá oči při pochopení místa k životu a nakládá zkušenosti, jinak nenačerpatelné. Snad proto je důležité cestovat, poznávat se a radovat z okolních krás a neskutečných událostí. Jen tak se rádi vracíme do vlastních životů, bohatší o zkušenosti, zážitky a praktické dovednosti. Využijme je, dokud můžeme a poznávejme, dokud chceme...

Vzpomínky zůstanou, realita se posune!

Pozadí

Přenášet věci z místa na místo je jedním ze základních principů přežití v panelákovém bytě. Když přijde jaro, je potřeba navštívit sklep, vyhledat vhodnou obuv, uklidit obuv zimní a to všechno třikrát. Pak se člověk ani nenaděje a venku sněží. Odpoledne budou potřeba sáňky a lopata, k odházení chodníku. To pak opět hledáme a dáváme stranou věci jarní i letní, v domnění, že se nám lépe podaří proniknout do tajů uvnitř. Opak je ovšem pravdou, čím více hledáme a pachtíme se za slušným výsledkem, tím méně máme šanci jej dosáhnout. Je to jako s přibližujícím se pramenem čisté vody, když máme obrovskou žízeň. V takové chvíli stačí maličký krok a přesto zůstáváme žízniví. Stojíme u pramene a zmíráme žízní, schováni za vrstvy a nánosy věcí, které nás obklopují. A přitom stačí uvědomit si, co je důležité, čemu dát v životě přednost a co můžeme odsunout do pozadí. Věci v hlavě se uloží, promyslí a sestaví v takovém pořadí, které můžeme i musíme brát. Jen tak si zachováme vědomí, že řídíme sebe i svůj život směrem, který je náš!

V pozadí stát je jako nemít se rád...

Angelová

Krajinou se řítíme směrem domů. Itálie spolu s mořem mizí v dáli a my se stále více zakousáváme do horských masivů a štítů. Dálnice se line, kolem dokola ubíhá příroda a den se pomalinku sklání k večeru. Vysíleni cestováním, a netrpělivostí, vysedáme u hlavního nádraží, v naši matičce měst. S rychlostí sobě vlastní pelášíme na perón a pokračujeme cestou necestou za našimi kraji. Nakonec se přiblížíme k domovu a poslední úsek bychom nejraději došli pěšky. Přesto se donutíme sednout a těsně po půlnoci se vyloupneme v rodném městě. Unavení, zapocení, utrmácení, ale šťastní, že jsme si užili cest, prožili vlastní dobrodružství a poznali nové lidi. S lehkou hlavou uléhám a vím, že týden není moc, ale k vydechnutí stačí. Je právě tím, co někdy potřebujeme, abychom zase dokázali převzít na svá bedra odpovědnost za konání a činění v našem okolí. A že nad námi bděl strážný angel, tak to je víc než jisté!

Závody se sobotou jsou někdy robotou...

Terstská

Moře kam se podíváš,
slunce plné oči máš.

Lodě, racci, nábřeží,
hodiny zde neběží.
Minuty se střídají,
jedna druhou lechtají.

Rychle se tu koupají
 a už mizí zas v máji.

Zastav čas a posečkej,
trpělivost se mnou měj.
Moře, slunce, koupání,
to mi radost nahání.

To mě krásně potěší,
kila se tu neřeší.
V Terstu každý může být,
svoji kávu v klidu pít.

Procházet se, lelkovat,
medůzy si malovat.
Tady stud se nenosí,
nikde žádné rákosí.

Nikde nestůj utíkej,
moře v srdci stále měj.
Jen tak Terstu poděkuj,
že byl dneska jenom Tvůj...

Zítra domů dneska ne, v srdci moře zůstane!

Piranská

Den se krátí a v srdci mám smutek. Jsem na milovaných místech, ale nemám se s kým podělit o nádheru míst, kterými procházím. V duchu se ptám sama sebe, zda bych byla více odvážná, kdyby se svět dříve otevřel. Studovala bych zde? Pracovala, milovala? Nevím a netuším, snad ano, možná ne. Jediné, čím jsem si jistá je fakt, že ze mě promlouvá má dobrodružná duše. Jaká je pravda, to vím, ale vám ji nepovím. Kdo mě zná ví a ostatní to vědět nemusí. A já jdu dál radovat se, poznávat, mořský svět tu nasávat!

Moře moje, moře mé, srdce moje ztracené...

Bledská

Jezero i knihovna, jedno okno v srdci má. Jedno oko, jeden hlas, který vábí zas a zas. Přivolává lidičky, na hory a lodičky. Připomíná stále znova, stejné věty, různá slova. To co u nás děláme, vlastně ani neznáme. Jednoduše stačí říct, že mám poklad, kdo má víc? K pohledu a přáníčku, slžím krásnou písničku. Bude plná poznání, že knihovna má poslání. Předávat a vzdělávat, s čtenáří se umět smát. Dávat radost poznání, že kniha smutku zabrání. Že v Bledu je i jezero, pojď ty má krásná nádhero. Starou už jsme ztratili, počkáme si zde chvíli. Uložíme pokání, když zaslechneme klepání. Člověk nesmí mít se rád, musí ovšem umět hrát. Život to je velká výzva, ať už s jiskrou, nebo jizva. Proto musím oželet, že ztratil se mi v pití led. Že ztratila jsem pouzdro své, mimozemšťany nabité. Zítra budu hledati, co se s tím dá dělati. A snad znovu vymyslím, čím že mobil zajistím!

Mimozemšťan přiletěl a pak znovu chyt se včel...

Ljublaňská

A jsem tady znovu. Nevěřím svým očím a musím si sáhnout! Ano, je to tak a já opět stojím pod Ljublaňským hradem. Nasávám atmosféru univerzitního města a tiše sledují ruch okolo. Ráno pouze nesmělé hlasy a několik jedinců vyráží vstříc novým dobrodružstvím. Jen co se přehoupne ráno v poledne, všude je čilý ruch, kolemjdoucí fotografují, zastavují se, mlsají zmrzlinu a pijí kávu. A já? Rozhodnuta následovat kroky velikánů, stoupám ke hradu a dobývám vrcholek. Kochám se okolím, sleduji cvrkot a vím, že jsem tam, kde jsem chtěla být. Čas tak rychle běží a já musím běžet s ním. Tak se tu mějte a věřte, že se zase objevím. Nevím sice kdy, ale přijedu. Vždyť tady jsem jako doma. A dokonce rozumíte i mé angličtině. No co víc si přát?

Hezké počasí a ať žízeň uhasí...

Celjová

Od rána se kolem míhá krásní krajina a já mířím na jih. Sluníčko svítí, nebe je pokryto drobnými mráčky a mje ruce letí po papíru. Slova i věty se pomalu rodí, tak jako láska. První nezkušená a zároveň nejkrásnější, jednou trvalá, jindy přelétavá. Vždy však plná nadšení a očekávání. I já dnes mnohé očekávám a věřelím, že nebudu zklamaná. Zatím se všichni snažíme, aby to v Celje bylo kouzelné. Vezeme sebe, vezeme dárky, pro kolegy i kolegyňky, z velké dálky. Oči se klíží a s ním i víčka, nezlobí se tělesno, jen líčka. Oči se otevřou, krásou se podepřou, hory se vlnatí a cesta se krátí. Celje nás přivítá knihou a veselím, knihovníci jsu vždy dost dobrý tým!

S knihou i bez přeskočím mez...

Proháněná

Další týden za námi. Jsme stále blíž prázdninám a dovoleným, jen ještě chviličku vydržet. Prožít několik perných školních dnů a hurá, budeme vítat. Sluníčko se sice snaží přesvědčit nás o tom, že léto už je tady, my ovšem víme, že musíme vydržet. Několikrát se probudit, obléct a vyrazit, splnit úkoly, podepsat žákovskou a pak už budeme dostatečně připraveni. Teď ještě zatneme zuby, cvakneme si dobroty a jdeme na to! Čím dřív se dostaneme na startovní čáru, tím líp pro nás. Jediné, co musíme udělat, je popohnat běh dějin a jsme tam, kde jsme chtěli být. Myslím, že odpočinek potřebujeme všichni, staří, mladí, žáci i poškoláci. Každý si jej zasloužíme a dostatečně užijeme, abychom mohli říct, přátelé, stálo to za to! A to je cíl i smysl, jít, pracovat, budovat a potom spát, hrát a odpočívat. V rozumné míře je každá činnost stejně důležitá pro život i svět...

Popožeň čas, budu tu zas!

Nebráněná

S ostatními lidmi se cítím krásně, s blízkými pak píšu básně. Každý jsme jiný a přesto stejní, pořád jsme sobě v duši věrní. Jeden se učí, druhý si hraje, třetí se snaží dostat do ráje. V posteli, v neděli, oběd se nadělí, večer se překulí a je tu pondělí. Na cesty vydám se, neznámé probádám, neboj se broučku můj, nebudeš nikdy sám. Jsem s Tebou v myšlenkách, jsem s Tebou spojena, i když jsem daleko, jsme tu jen my dva. A třetí přichází s brumlavou písničkou, kam že to půjdeme za vody rosičkou? Týden se překulí a dálka pomine, každému nový čas hnedle se vyvine. Zas spolu navěky, koupíme návleky, půjdeme do dáli, kde světlé zítřky nás čekají...

Neboj se poznání, nic Ti v něm nebrání!

Zážitková

Prožitek není zážitek a zažité ještě nemusí být i prožité. I když to stejně zní, má to celkem rozdílný význam. To co denně prožíváme je prožitek, spojený s našim vnitřních chápáním, vnímáním a subjektivně daným pocitem, který nás spojuje se skutečností. Zážitek je potom každý prvek lidského života. Je to otevření očí, napřažení ruky, pozdrav i psaní či četba. Ve chvíli, kdy k úkonům připojíme vnitřní pocity, jak jsme se ráno cítili, když jsme otevřeli oči, či jak nás bolely ruce při psaní poznámek, tak to už se pohybujeme v rovině prožitku. Prožíváne zážitek, děláme si k němu subjektivní vazbu a promýšlíme, zda se nám to líbilo, či nikoliv. Tak krásně to zní, ale rozdíly v tom běžně neděláme. Promícháváme slova, prožíváme zažítky, popisujeme prožitky a máme z toho počitky a někdy i mžitky. Ach, jak je čeština krásná, komplikovaná a bohatá. Vyjádří se lépe, než spisovatel, ale rozumí jí jen vrstvička vyvolených. Patříte mezi ně? Nevadí, já se také necítím součástí světa vyvolených. Přesto si hraji, zažívám a prožívám, jak jen mi slova dovolí...

Se zážitky pro požitky a ještě dál!

Hašteřivá

Jako malé děti se přeme o nedůležité věci a chceme mít přesně to, co nepotřebujeme. Potřebnost si uvědomíme ve chvíli, kdy tuto nezbytnost vyjádří jiný. Do té chvíle jsme netušili, že jsme nějakou potřebu věci měli a najednou je tady. Nutně musíme mít to, s čím si hraje náš kamarád. Potřebujeme vždy přesně to samé, co mají naši vrstevníci, i když zřejmě netušíme, proč to potřebovat. A dohady jsou na světě! Není vůbec nutné to mít, ale pocit, že to potřebuje jiný, v nás mnohdy vyvolá potřebu vlastnit věc také. Je zajímavé, že když nám vezmou naši hračku, hned stojíme v pozoru a dožadujeme se jejího vrácení. My přeci máme nárok si s ní hrát, nic nikomu nepůjčíme a jen naše perspektiva je ta, která je nejdůležitější. Co na tom, že je to cesta do pekel. My to tak přeci chceme, my jsme ti, co rozhodují a tak to bude! S nikým nediskutovat, nikomu nešlápnout na paty a každému se přizpůsobit tak, jak je to jen možné.... Ideální cesta pro jedny, ale nežádoucí pro druhé. A přitom stačí maličkost, umět ustoupit každý ze svého a zkusit se domluvit na tom, co může být přínosem pro všechny. Jistě, ukážeme tak svou méně dravou tvář, ale není lepší trošku ustoupit a pak si užívat klidu, než být v neustálém sporu a při. Já nevím jak vy, ale já jsem vepřem velmi nerada!

Nepři se s vepři, kdo je chytrý má za tři...