Ukrutná

Bodavá bolest a ukrutný pocit, že se rozskočí můj svět. Probuzení není spásou, ale pokračováním toho, co započalo již v noci. Snaha po klidu a nalezení rovnováhy je jen snahou, která nemá konce. Jak tohle přežijeme? Jak tohle zvládnem? Jak je možné, že poslední den v roce je k nám tak ukrutně upřímný! Někdy je nutné nést následky svých činů, ale tam, kde si nejsme jisti překročením hranic, se nám těžko odolává ptát se, proč zrovna já! Čím jsem si to zasloužil? Vždyť jsem nic neprovedl a musím se tady třást jako osika. Vydržím to, odolám a nenechám se ničím zdolat. Ještě chvilku, ještě pár konkrétních chvilek... A pak to stejně přijde, dál už ni krok! Tady končíme, odsud už se nedá jít dál. Tohle už opravdu bez zásahu zhůry nepůjde. Tak zatím pac a zítra pusu, hlavně bez bolesti a poklusu...

Ukrutně bodavá a jinak bolavá!

Nepředjímací

Předposlední den v roce a venku všechno ztichlo. Obloha se zatáhla do nijakého hávu. A já tu sedím sama a přemýšlím. Co se v uplynulém roce podařilo, co se pokazilo, co bylo započato a co ukončeno Co krásného jsme společně prožili, klik jsme toh schodili, kam nás naše cesty zavedly ajké radosti se nám vyvedly. Před očima mi jde plejáda útržků a plných chvil, které mě přesvědčují o skutečnosti. Teď je to všechno vzdálené, ale vím, že radost, láska a společné poznání i trocha ústupků, byla celý rok s námi. A je tady i dnes, kdy v tichosti rozjímám a nic dalšího nepředjímám!

Den za dnem jdou, jako my za sebou...

Zapájená

Nový den je právě k mání a my přemýšláme, co podniknout. Za okny leží slabá vrstva sněhu. Pro lyžování zanedbatelná, ke stavění sněhuláků ideálná. Jen netušíme, zda je právě toto žádoucí. Nebylo by přeci jen více od věci zabývat se něčím více cool? Nebudeme za úplné zoufalce, když se vyhrneme do sněhu a začneme soutěžit ve stavění sněhuláků? Jinak, než vyzkoušením, to nezjistíme. A tak nám nezbude nic jiného, než se obléct, vybavit se nepromokavým nářadím a hurá do toho! Kdo bude mít nejoriginálnější sněhovou postavičku, ten zvítězí. I když pro mě bude malým vítězstvím už to, že se všichni zapojí...

Propojit světy, možná kontinenty!

Fénixová

Jak dlouhá je minuta? Kolik času uběhne, než vykvete kaktus? Jak daleko je začátek konce? Vždy přesně tolik, kolik je schopna zvládnout skutečnost. Někdy se vteřina táhnou a vydají za celý rok. Jindy se naopak ptáme, jak je to možné, že jsou ty dny pryč. Relativní náhled se subjektivními pocity způsobí, že současné je minulost a budoucnost prožíváme. Není to jen hektikou našeho života, protože ten je, jaký si jej uděláme. Je to mix toho i onoho, co způsobí, že pomalost je rychlostí a kva platností. Snad proto občas zpomalíme, zastavme a nechejme se uášet proudem. A až bude potřeba, povstaňme z popela, jako bájný Fénix. Pro radost, pro lásku, pro život a procházku...

Jdi si světem, nekdy letem, jindy květem!

Rádová

Sváteční čas jakoby v každém z nás otevřel skrytou komnatu. Někdo v ní nalezne porozumění, jiný lásku a dokonce i smíření. Jsou však také mezi námi takoví, kteří naleznou jen zatrpklý pocit zklamání. Možná si kladou otázku, proč je tomu tak. Nebo jen tak projdou onu skutečnost bez dalšího povšimnutí. Každopádně každému se otevře jen tolik, kolik sám dává světu. Vesmír je samostatně fungujícím systémem, který přesně ví, kolik si zasloužíme a kolik je dobré brát. Sice každý z nás v sobě neseme svůj podíl náhledu, jednotlivě skládáme svůj život do mozaiky a vytváříme potřebnou paletu barevného světa. Ta je pak kouzelná jen tolik, kolik jsme schopni a ochotni sami dát. Protože pokud nedáváme, nemůže nám být dáno. Protože pokud nesdílíme, nemůže být sdílnými. Protože pokud nemilujeme, nemůžeme být milováni...

Mějme se rádi a buďme rádi!

Dlouhatánská

Chlupatá
odplata,
nohy jsou
od bláta.

A ruce
od sněhu,
teď je čas
na něhu.

Copak s tím
provedem?
S tím velkým
medvědem?

Kampak jej
zavedem?
Co dneska
provedem?

Dny se nám
klikatí
a hlava
střapatí.

Každý jsme
v tichosti,
nic nežli
bláznovství.

Pestré dny
života
ženou nás
do kouta.

My se jim
nedáme,
sněhu
se poddáme.

A pak se
usmějem,
na křídla
nasednem,
ty nás
dnes
odnesou
za správnou
adresou...

Vydržet, odolat, každého milovat!

Kočková

To to uteklo. Jako mávnutím kouzelného proutku jsme se přenseli přes onen magický večer Štedrého dne. Ráno se za oknem otevírá obloha a z ní padá déšť. Kde je sníh a proč nemáme pořádnou zimu? Dočkáme se někdy vánočních svátků, jako v době našeho dětství? Zřejmě je tohle všechno pryč. Umíme se sice radovat jako děti. Umíme si dopřát klidu, míru a pohody. Ovšem trocha zimních radovánek by také nebyla od věci. Není přeci nutné jen si nacpávat břicho a jen tak ležet. Rádi bychom stavěli sněhuláky, koulovali se a vozili z kopce dolů na lyžích. Není nám však stále přáno. Snad se to podaří na horách, které máme za humny. Nebude tam drak, bude tam velký mrak a z něj bude padat velký, sněhový vak...

Sníh a vločky, my jsme kočky!

Správňácká

Moje srdce mě naplňuje radostí, a přesto se zdráhám uvěřit. Bojím se pustit svůj život z pevného sevření a křečovitě si hlídám vše, co by mohlo narušit vánoční atmosféru. Vím, co mě čeká a netuším, jak to dopadne. Poslední dny totiž ukazují spíše tu těžší stránku svého já. Bojuji, usmívám se, se vztyčenou hlavou vzdoruji, ale uvnitř jsem jeden velký uzlíček nervů. Tohle přeci mají být ty nejkrásnější dny v roce? Tak proč ta obava a strach? S ničím nečekám na další dny a prožívám vše, co je mi dáno dnes a právě v tuto chvíli. Jsem dojatá každým okamžikem a těší mě, co vidím před sebou, jen se nemohu zbavit toho, co mám v sobě. Uzavřu to do pevné schránky a nepustím ven, dokud si nebudu jistá, že jsem připravena tomu čelit. Dnes ne, dnes jsem tady pro ostatní a snad zítra bude čas i na sebe...

Dělám správnou věc a nejsem žádný zbabělec!

Znějivá

Poslouchám a slyším i to, co nikdy nebylo řečeno. Někde hluboko uvnitř zní zvuky, které se rozezní jen několikrát v roce. Hluboké tóny a tiché zvuky zvonků. Sobí kopýtka se sotva dotýkají země a ta se rozezvučí tisícem nádherných tónů. Dálavou, slunečním svitem i zamlženou oblohou po ranním dešti v létě. Je to jako symfonický orchestr, který se připravil hrát jen pro mou maličkost. Nádherný to pocit radosti, který obkroužil mou duši a dává tušit tomu, co přichází. Složité vystojíme a jednoduché obstaráme, abychom nakonec zjistili, že každý zvuk je jedinečný ve své harmonii a kráse dnešního dne. Ťukot kaped deště, dopady tichých kroků na tlustý koberec, šoupání drápkem i lechtání peříčkem. To vše má svou melodii, která tvoří symfonii dnešních dnů. Bez dirigenta a přece tak lahodná...

Hřejivá, znějící, uchu lahodící!

Trpálková

Rychlý nákup
a pak nic.
Chtěli bychom
na měsíc.

Chtěli bychom
zdraví být.
V domě užít
krásný klid.

Ještě chvíli
posečkejme.
Dobrou vůli
spolu mějme.

Jen tak můžem
někam jít.
Cos nového
objevit.

Jen tam budem
spokojení.
V každém dalším
pokolení.

A co víc si můžem
přát?
Snad jen, ať jeden
druhého má rád...

Trpělivost, laskavost, ať jí máme stále dost!

Báječňáková

Záviny, vánočky,
cukroví, houstičky.

Od rána plánujem,
jak to zas přežijem.

Zítra se sejdeme,
do bytu vejdeme.

Dvanáct či dvacet pět,
to ví snad jen medvěd.

To jsou ty vánoce,
co přišly po roce.

To jsou ty oslavy,
kdy máš vždy obavy.

Bude to v pořádku,
nedojde na hádku?

Budeme v souznění,
nic se dnes nezmění?

Netuším, věřím však,
že přijde zas bílý mrak.

Přinese sněžení,
bude dost pečení.

Budeme společně,
budem nám výtečně.

Budeme s radostí,
brát rybu bez kostí.

A pak jak každý rok,
uděláme velký krok.

Všechno má přec svůj řád,
tak proč se už teď strachovat...

Mějme se báječně, krásně a skutečně!

Pomyslná

Srdce plné radosti,
nebojím se hlouposti.
Srdce mé mě zachrání,
před hloupostí ochrání.

Zdraví, štěstí, laskavosti,
není nikdy do systosti.
Každý jej chce hodně mít,
aby mohl dobře žít.

Málokdo však přesně ví,
co se pod povrchem objeví.
Že to není jasná věc,
být zdravý, šťastný svalovec.

Musíme se dosti snažit,
abychom to mohli zažít,
abychom si dobře žili,
spolu šťasně švitořili.

Proto vzhůru přátelé,
rychle, honem z postele.

Pojďme spolu hledat lásku,
do ruky i na provázku.
Pojďme dál a pojďme výš,
vždycky něco objevíš...

Nezastavuj, dále jdi, na své štěstí pomysli!

Rozhovorová

To je jízda! Už je to tady zas. Rok se s rokem sešel a já opět stojím na pomyslným dortem, kde září opět o jednu svíčku víc. Sama pro sebe si říkám, jak je to možné, že se dechu nedostává a mysl je stále mladá? Dětský věk mám na dosah a přitom je tak daleko. Neskutečné věci se mi stávají stále častěji a já jen nevěřícně hledím, jak je to možné. Každodenní rytmus života skládá kostičky dnů a výjimečné okamžiky vytvářejí pestrou paletu roku. Chviličku se člověk zastaví a zjistí, že je krásné být na světě. Tolik milých osob, tolik lásky a důvěry, tolik radosti, šťastných úsměvů i pohlazení. Za to stojí těch několik drobných ranek, které získám v průběhu roku. Bez nich by totiž nebylo poznání radostného a šťastného. Nebylo by protiváhy důležitého a nepodstatného. Proto vítej další roku, neb jsem vděčná, že jsem tady!

Úsměvem vítám dnešní den, neboť jsem opět dítětem...

Týžová

Miluji být sama sebou. Trochu dětinská, stále potrhlá a bezstarostná, děsně zamilovaná do plyšových zvířátek a svých kluků. Ustrašená i nebojásná, veselá i vážná, hezká i škaredá, pečující i strhaná. Prostě já, se vším, co ke mě patří. Seriózní, bláznivá, legrační, klaunovská, posedlá honbou za lepším já, stále se vrhající do nových věcí, pečující o všechny ztracené duše, zachraňující každou živou bytost, mazlící se s každým psem i čekající na pochopení. Já, která se blížím věku padesáti let a přesto nevnímám pocit jasného místa a ukotvení v životě. Stále hledám, vrhám se a objevuji svět, který mě obklopuje. Toužím po dobrodružství a těším se, co nového mi život přinese. Pochybuji o sobě samé a plně důvěřuji svým chlapům. To jsou mé kotvy normálního života a světa. Oni jsou totiž tím, co mě dělá tím kým jsem. A proto chápou, věří, usmívají se a konejší, když jsem jogínkou, starající se maminou i neskutečně skutečným m..l..em...

Děkuji a vím, že jen s Vámi jsem tým!

Přechylovací

Napájí se, nenabíjí se. Vzteká se, přihlašuje se. Odesílá se, pere se. Napravuje se, naparuje se. Se sebou se děje tolik věcí, ale co je se, nikdo netuší. Samo se totiž pere, žehlí a skládá prádlo do otevřených skříní. Samy se stelou a převlékají postele z ložního prádla. Sami se prodíráme myšlenkami a plodíme sny. Se je tak krásným příkladem českého zájmena zvratného, že snad ani krásnější být nemůže. Je tak neosobní a přitom osobně spojité, až se musíme divit, co všechno se děje, aniž bychom se o to zasloužili. Děje se a koná se, směje se a koupe se, chvěje se a škrábe se, plánuje se a vymýšlí. Přitom se málo přemýšlí, kam se se schová, pokud bude potřeba výkonu. Neboť se je přeci samo o sobě, bez našeho přičinění a vlastního uskutečnění...

Neboj se, nedej se, větrem vždy kochej se!

Dumací

Jako nic se přehoupl den a máme tady další pracovní týden. Jaký bude a kolik přinese vzrušení? Co bude důležité a co ne? Užijeme si konečně vánoční náladu? Bude někdo slavit a jiný odpočívat v ústraní? Zatím nevíme, ale snad se brzy dozvíme ortel, který bude příznivý. V průběhu minulých dnů jsme uskutečnili vše proto, abychom dnes uspěli a mohli vyrazit s klidnou hlavou do svátečních dnů. Sice s drobnou obavou, která nás bude ještě nějakou tu chviličku doprovázet, ale také s nadějí, že všechno zlé je pryč. Sluníčko svítí, vítr se ustálil a s ním i naše domácí povětří. Sny se opět mohou snít a svíčky mohou zářit do ticha vánoční noci. Nic už nebude jiné a všechno bude stejné. Tak jako každý rok, tak jako napřesrok!

Vítejte v časech svých, dětí i dospělých...

Dohraná

Vyřešit,
naskočit,
kolem se
otočit.

Usmát se,
tancovat,
v duchu si
libovat.

Prát se a
pomáhat,
to každý
dělá rád!

Mít se a
zakládat,
věcmi se
ovládat.

Nestačí,
nestojí,
věci za
slzavé
údolí.

Není
nám
dopřáno,
dnes už
je
dohráno...

Nezmizí bolesti, v duši jsou šelesti!

Bořící

Štěstí a jeho skutečnost si uvědomujeme ve chvílích soužení a smutku. Každý den však prožíváme chvíle štěstí, které se skládají do větších celků. Tyto drobné chvíle souznění si neuvědomujeme a přecházíme je mlčením. Ovšem skutečně šťasní můžeme být jen tehdy, když propojíme lásku svého srdce se službou svého života. Prosté konstatování s hlubokým významem. Pochopením uvedeného získáme jistotu ve vlastním světě a zajistíme si kousek štěstí každý den. Snad proto je fajn vnímat lásku svého srdce, uvědomovat si její sílu a čerpat ji tam, kde je to potřeba. Onu potřebu pak proměňovat ve službu životu a světu. Nemusíme zachraňovat svět, stačí ovlivnit jediný lidský osud a zachráníme koloběh života. V tom je síla poznání, že mosty mezi našimi životy jsou tím nejdůležitějším, co máme stavět!

Nebojme se tvořit, je to lepší, než bořit...

Nárazníková

Zvláštní to pocit, probudit se do nového rána, s novým vědomím. Neskutečné příběhy se stávají realitou a všechno kolem se zdá být nesmírně skutečné. To, co ještě včera nefungovalo, je v plném proudu a každičký detail je propracováván s velkým zaujetím. Někde uvnitř je uschováno několik druhů pochybností, ale navenek se všechno tváří spokojeně. Kdykoliv se otočí hlava směrem k východu, je tady dav, který pospíchá dál. A jakmile dosáhne svého vrcholu, padá někam pryč, vstříc zajímavým předsudkům. Je tohle možné přežít? Kde je v tomto chaosu času místo pro někoho vážně skutečného? Kam putuje všechen nesoulad, který je zřejmý? Může být něco více stresujícího, než neotesanost přítomnosti? Netuším, a jak se zdá, ani mé vlastní já si s otázkami neporadí. Necháme je plynout, někam dojdou a jistě najdou odpovědi, které hledají...

Otázka, otazník, kde máš ten nárazník?

Povedená

Tak jak to tedy bude? Co nakonec odhalí výsledky, na které čekáme? Nervozita stoupá a neklid se šíří mým tělem. Jen ti, kterých se to týká jsou úplně v klidu. Tohle bych také chtěla někdy zažít. Nestresovat a umět si v hlavě říct, že jsou věci, které opravdu nezměním a tak nemá cenu se jimi trápit. Jenže tohle já neumím. Ač jsem pomalu na prahu padesátky, jsou věci, které mi zůstávají skryty. A co teprve velikost poznání a chytrých myšlenek. I kdybych žila nevím jak dlouho, zůstanu mnohým nepolíbená. A věřte, že se opravdu snažím. Byť asi málo intenzivně! Takže úkolem pro následující dny je nejen trpělivost, netečnost a klid v duši. Zároveň také intenzita a úsilí k získání takových myšlenek, které mě pročistí. A to do slova i do písmene. Jak to udělám? Zatím nevím, ale určitě se mi to povede...

Chytře se tvař, aspoň se holka snaž!

Metličková

S ozvěnou včerejších dnů mi v hlavě zní nejedna věta. Vzpomínám na časy dávno minulé a chtěla bych vrátit chvíle, které byly šťastné. Mít možnost změnit některé momenty svého života a nenarušit křehkou rovnováhu současnosti. Odpustit těm, kteří odešli bez rozoučení a nastolit pořádek ve věcech svých. Možnost, která mi nebude dána, a přesto vnitřně toužím změnit svět. Vím, že by nebyl stejný a to, co by bylo změněno, by ovlivnilo můj současný svět. Přesto bych si mnohdy přála mít možnost vrátit se do dětství, do náruče těch, kteří už tady nejsou. Snad proto mi dnes stále běží hlavou, zvedni se a neplýtvej svým drahocenným časem. Neplýtvej kapacitou své mysli na minulost a věz, že jen tento okamžik je ti dán. Proto jej žij, usmívej se a jdi s hlavou vztyčenou k dalším metám!

Zametat, uklízet, další dny pobízet...

Odivná

Velikost chvíle se pozná podle dopadu jednotlivostí na celé společenství. Ačkoli se prodíráme životy a nevěnujeme velkou pozornost svým chvílím, jejich podstata je jasná. Poselstvím je skutečnost, že tak jak se cítíme, tak se cítí i naše okolí. Čerpáme sílu z vlastního nitra i prožitků ostatních. Netušíme, jak moc ovlivňujeme naše okolí a působíme si neskutečná muka při hledání sebe sama. Není neútné se obávat toho, co možná přijde. Mnohem důležitější je to, co již máme. Co nám bylo nastoleno a s čím musíme umě pracovat. Není to jen o budoucnosti, ale je to o opravdovosti chvil, které právě prožíváme. Jsme jimi chyceni a neskutečně trpíme pohledem do budoucnosti. Co nevíme, neumíme pojmout. A co přijde, s tím se těžko srovnáváme. Nebojme se vystavit své odhodlání na odiv těm, kteří to umí ocenit!

Podivná kra, odivná hra...

Zmužilá

Jsem vděčná a přesto hledám. Kde se stala chyba a kdo to mohl ovlivnit? Nelze předpokládat, že se věci dějí jen tak bez příčiny a důvodu. Hledáme řešení v situacích, které nás mnohdy zaskočí a dávají důvod k obavám. Větší či menší chvění duše a velké poryvy větru nás zaženou do ulit. Usnout a spát, nevnímat svět kolem nás a nechat osud rozhodnout. Tělo je silné a umí si poradit vždy, když přijde chmura, jež zakryje tvář. Není nutné podléhat pesimismu, jen tam, kde už opravdu není cesta. Cesta, jež ukáže směr a dá naději, že zítra bude líp. I když není času nazbyt, hledejme cesty. Bez nich jsme ztracení v prostoru i čase. Jsme jen těla bez duší a ukazatele bez udání cíle. Razantně vykročme vpřed a věřme, že co se má stát, to se stane!

Bojím se, bojím, na cestě stojím...

Semknutá

Drž mě a nepusť! Hlava se točí a kolem víří prostor a čas. Všechno je v nás a nikdo netuší, jak tohle dopadne. Přesto se bezhlavě vrháme do nebezpečí, kterým prokazujeme svou náklonnost k těm, které milujeme. Nepočítáme, nekalkulujeme, prostě a jen žijeme to, co nám je dáno. Nikdy nevíme, co se stane za malý okamžik, a proto se cele ponořujeme do hlubin svého já. Ty ke mě a já k Tobě, abychom prostoupili jeden druhým. Naše duše jsou takto spojeny, a ač jsme vzdáleni, jsme stále s sebou. Připraveni, nachystáni vyrazit v okamžiku potřeby a nutnosti. Jsme tu jeden pro druhého vždy, když je dobře i hůř. O tom je totiž to, co dělá lásku láskou. Bezpodmínečné souznění, kompromisní řešení a vzájemné pochopení...

Držme se spolu, ať nahoru či dolů!

Rytmická

Tóny, rytmy,
melodie,
dneska to tu
prostě žije.

Jumpujem
a pumpujem,
v rytmu se
pohybujem.

Vzpomínáme
velice,
jaký rok byl
v muzice.

Je to síla,
je to tak,
máme rádi
jazz i rock.

Užijem si balady,
od Morriconeho
i Halady.

Tak nás nechte
vzpomínat,
skákat,
v rytmu
se jen
tak komíhat!

Sílu čerpej, sílu dej, v hudbě je ti krásně, nej...

Odstavená

Zpívat si, hrát, na nic nemyslet a jen tak si užívat života, který kolem běží. Zbožné přání mnoha lidí intelektuálně pracujících. Vypnout poháněcí mechanismus činností a odpočinout si u těžké manuální práce. Sen, který mnohdy sníme ve chvílích nejvyšší mentální zátěže. Závidíme mauálně pracujícím, kteří jen tak, s lehkou hlavou prochází svým pracovním životem a neřeší. Ovšem také oni mohou závidět nám. Klidné posezení v teple kanceláře, dlouhé volno v průběhu roku, poklidné zacházení ze strany vedení. Při bližším pohledu do obou stran téže mince zjistíme, že každé má svá pro a proti. Tam, kde se mají lépe mauálně pracující, trpí intelektuálové a naopak. Proto není potřeba závidět, protože každý z nás musí chodit do práce, vynakládat svůj díl energie na vykonání zadaných úkolů a činností. A rozhodně se každý z nás těší na zasloužené volno. V tom jsme si podobní a jsme zajedno. Snad proto stačí říct, pracuj a užívej si každého dne, bez potřeby ovládat a řídit!

Jsme sami sobě tím, kým máme být...

Volitá

Každý den je volbou vlastní cesty, kterou půjdeme, nebo budeme klopýtat. Dnes si volíme radost a štěstí, za kterým se vydáme do světa. Fialová, růžová, žlutá a jasně zelená jsou barvami dnešního dne, kdy si užíváme zázraku svého bytí. My sami volíme, jdeme, následujeme a děláme to, co potřebujeme, očekáváme a předpokládáme. Někdy jistě volíme a jindy zcela nejistě stojíme. Přemýšlíme nad nesmrtelností brouka a odhadujeme vlastní možnosti v tomto světě. Je nám krásně a věříme v lepší svět, bez špatností. Vykročíme v dál a s plným nasazením spoléháme ve vlastní sílu poznání. Někdy nám to nahání strach, jindy se nebojíme vůbec ničeho. Jdeme, kráčíme a jediné, co jistě víme, je, že volba proběhla. Jaký ten náš život bude a s kým jej prožijeme, to se uvidí. To ukáže až čas, který svým plynutím odhalí plnosti i mezery každého z nás...

Výběr je náš, ukaž co máš!

Bytostná

Zázrak, toť život sám. V lidském životě se střídají zázračné chvíle. Jdou jedna za druhou a střídají se okamžik za okamžikem. Proměňují naše životy a dávají zvláštní náhled tam, kde je to potřeba. Zázrakem není jen samotné stvoření, je jím vstup do života, první nádech, hluboký výdech i poslední slova. Zázrak je to, že jsme tady na tomto světě. To, že nás má někdo rád a někomu na nás záleží. Zázrakem je i sám fakt, že někam patříme, že dokážeme s někým mlčem, tiše sdílet, ale také hlasitě křičet. Zázrakem jste vy, moji milí, neboť jste mým kouzlem a divem života. Zázrak je slunce, voda, úsměv, klidná síla, tiché souznění i hlasité štěbetání, krásná kniha, Ty i Ty, my i já... Jsme kouzlem našich společných životů a zároveň i divem jednotlivosti, která je všude kolem nás. Držme se našeho zázraku a nedovolme nikomu, ani ničemu, aby nám náš zázrak vzal. Chraňme si jej stejně, jako chráníme svou lásku. Je stejně podstatný pro život, jako voda, vzduch i moudrost věků.

Není to trik, zázrakem být!

Skýtaná

Následuji svou radost a nechávám se jí vést do hlubin nitra. Sníh, sluníčko a modrá obloha jsou jasným důkazem toho, že stačí málo a člověk se cítí šťastný. Není potřeba velkých hmotných darů, vždycky postačí jen maličkost, která rozzáří den a vyjasní tváře. Nádherný je pocit z dobře vykonané práce a naladění se na stejnou vlnu, kdy cítíme zvláštní cosi, co je schováno tam někde uvnitř nás. A přitom opravdu stačí jen maličkost, abychom se takto krásně cítili každý den a každou chvíli svého života. Pro každodenní radostné chvíle stačí padající sníh, ticho, které nás obklopuje a tajemná záře hvězd na obloze. Jindy je to vůně kvetoucích stromů, vlahá ranní rosa na spadaném jehličí, či úsměv na tváři milovaných osob. I tolik stačí, abych se cítila šťastná a obklopená radostí. Nemusím mít nic a přitom vím, že vlastním všechny poklady světa. Jasné, krásné a radostné...

Radostný den vítej, příležitosti mu skýtej!

Včelí

Dneska,
zítra,
každý den.

Jdeme
vždycky
za sluncem.

Jdeme, sníme,
někdy smíme
uvažovat o tom,
co víme.

Většinou však
máme zájem,
zaplatit si oběd,
nájem.

Proto ráno vstáváme,
kafíčko si dáváme.
Pak se rychle nasnídáme,
do tašky si sváču dáme.

A teď rychle do procesu,
neboj čaj už taky nesu.
Papír sem a složku tam,
do oběda tohle dám.

Se skutečnou radostí,
pustíme si do kostí,
zahřejeme tělo, ducha,
zasmějem se z plna ucha.

Pak už zase pracujeme,
od stolu se nepohneme.
Každý úkol zvládnem hravě,
když je velký, pak je právě,
čas se trochu protáhnout,
do konce jej dotáhnout.

S nadějí a přesvědčením,
jdeme za svým vysvědčením,
jdeme domů, v klidu hrát,
k další role, mám tak rád!

Od rána až do večera, budu pilná, bzučivá včela...

Odpočítávaná

Poslední, ale přesto vítězný. Jú i na mě čeká dobrotka a zase budu o jeden den blíž Štědrému dni. Už to zase začalo, odpočítávání se spustilo a vyvrcholení Adventu se blíží. Každé ráno jeden šuplíček a krůček po krůčku se dostaneme ke zlaté. Budeme společně slavit a radovat se z času, který máme jen pro sebe. Teď ještě chviličku zabereme, projdeme tím, co musíme a knec bude sladký. S vůní jehličí, vánočního cukroví a dobrot, které neodmyslitelně vytváří ty naše Vánoce. Už teď se těšíme a spřádáme plány, které budou plnit volné dny a společné zážitky. Bude stačit troška sněhu, dostatek dobré nálady a výhled na prázdninové radovánky. Už se moc těšíme a zítra zase budeme o šuplíček blíž!

Hop a skok, do Vánoc už je jen krok...