Svištící

Pomalu, ale jistě se to přibližuje. Určité náznaky nám dává sama příroda i naše okolí. Ptáčci se začínají houfovat, listí žloutnout, příroda vydává poklady úrody a všechno se zase blíží ke svému podzimnímu uložení. Sice jsou ještě velmi teplé, nekdy až příliš horké dny, za které by se léto nemuselo stydět, ale my už tušíme, že podzim je neodvratně tady. Jaký bude a jaká bude zima? A jaké vlastně bylo léto? Nějak rychle uteklo, že jsme se ani nestačili otočit, rozkoukat a už je tady podzim. Jelo jako na běžícím pásu a my jsme běželi v rychlosti s ním. Ostatně, co může člověk dělat jiného. než se nechat nést proudet času, který jak se zdá nemá nikde svého stání. I když bychom někdy možná chtěli zastavit, spočinout a dívat se kolem. Hltat krásy všeho kolem, prožívat v plnosti každý kouzelný moment, který se objeví, jen čas je proti nám. To my se musíme zastavit, udělat si čas a najít si ten čas, kdy nebudeme o čase přemýšlet a ztratíme se v něm!

Je na čase ztrácet se ve svém čase...

Zmužilá

Potíže přicházejí a zase odcházejí. Problémy a starosti s tím spojené jsou zkouškou naší odvahy a vnitřní statečnosti. Jsou spojeny s připraveností člověka reagovat na změny podmínek, které v danou chvíli má a ukazují, jakou odolnost si v sobě každý neseme. Občas si říkám, zda jsem křemenem, diamantem či jen pouhou křídou, která se rozpadne, sotva na ní dopadne první střípek odpovědnosti za ty, které mám ráda a se kterými je provázán můj život. Zatím netuším, jak si vedu a jaké je mé skóre, to ukáže až čas. Ale chci doufat, že se mi to spolu s mými klukyy daří zvládat tak, aby to co nejvíce pomáhalo a co nejméně zatěžovalo naše okolí. Vím, že občas to drhne, občas je to celkem fajn, někdy je to hrůza za zbláznění, ale většinou se to dá úplně v klidu zvládnout... Tak si přeji, abychom to všichni s takovým to odvážným přístupem zvládali i nadále a tato odvaha nám zůstala uvnitř i navenek.

Odvážně a laskavě překonám vždy vše hravě!

S sebou...

Polední slunce praží na už tak rozpálenou zem. Teplý vítr žene prach a předčasně spadané listí kolem prázdných laviček v parku. Ve vzduchu je cítit atmosféra zvláštního napětí a jisté nepatřičnosti, která se usadila na barovou židli přímo vedle mě. Já tiše pozoruji páteční ruch, vnímám, jak se lidé pohybují sem a tam. Sama dnes moc nemusím a moje povinnosti ustoupily lenošení v tichém pozadí. Vím, že zase za pár chvil budu mít mnoho závazků, které mě budou svazovat. Nicméně, dnes bych si měla plnými doušky užít jen to, že prostě a jednoduše nic nemusím. To, co bylo potřeba už je splněno a teď už se stačí jen malinko kolébat, ploužit a plynout davem, který mě někde vtáhne a dál vypustí, abych se dostala přesně tam, kam mířím... Kam to je, to vím jenom já a to si zatím nechám pouze pro sebe!

S sebou buď a buď s sebou ráda... 

Dnová

Ráno nahoru,

večer dolů, 

hlavně když 

jsme pořád

spolu.

 

Skoro je jedno,

jak to máme,

hlavně když 

spolu vždy

počítáme! 

 

Jedna, dva,

tři, čtyři,

pět,

ještě, že 

jsi tohle

sněd!

 

Jinak bych

musela,

docela

zvesela

zeptat se

v okolí, zda

medvěda břicho nebolí...

 

A pak už dobrou noc,

klidně až do vánoc.

Zůstaň si v pelíšku,

můj malý kulíšku!

 

Krásné sny a kouzelné dny! 

 

Výletnická

Vyrazili jsme si s vlky a bylo to celkem fajn. Vyměnili jsme si role a najednou jsme my byli ti dospělí a oni byly ty děti, které s námi vyrazily na výlet. Neobešlo se to bez těšení se, svačinky a pitíčka. Rozhodně to chtělo plán cesty a trasu, kterou se vydáme, abychom se neztratili na dalekých cestách po našem kraji. I když to na začátku vypadalo, že se s průzkumnickou navigací neztratíme, občas jsme trošku bloudili, ale vůbec to nebylo na škodu věci. Vždycky jsme totiž dorazili přesně tam, kam jsme chtěli a to přesně v ten čas, který jsme k tomu měli určený. Celý den probíhal v docela poklidném duchu a bylo nám společně fajn, klidně a pokorně... Užili jsme si krásných společných chviliček, které v mnohém byly nové, v něčem naprosto stejné. Nakonec se nám podařilo dorazit až na konec a zdá se, že se výlet podařil! A to ke spokojenosti všech účastníků zájezdu a to je to nejdůležitější. Tak ať je to tak i nadále a nebolí nás zítra už ani sandále. 

S ušima i bez uší, všechno nám to sluší... 

Předaná

Neposlouchat hlavu a sladce se odevzdat jen tomu, co říká srdce. Na tělo usedá poklidná síla, odvaha a radost z rozhodnutí nezaobírat se minulostí, ani příliš řešit to, co má přijít. Vše je v pořádku, a to co si slibujeme a co žádáme, bude naplněno. Nad naše očekávání můžeme odložit veškerá břemena, která vláčíme a můžeme je odevzdat laskavému světu kolem sebe. I ten nás umí vymanit z područí těžkostí a tlaků, které se na nás valí. A právě v takovýchto chvílích z našeho nitra vyvěrá uložená krása, důvěra a vnitřní vědění, že jsme v bezpečí, milováni a celiství. Právě teď v tuto chvíli i v každém dalším okamžiku. A někde hluboko v duši víme, že je vše naprosto v pořádku, že se věci dějí pro naše dobro, i když je teď těžké tomu uvěřit. Za čas pochopíme, v čem byla ona velká síla odevzdání se.

Předávat, dostávat... 

Pobývací

Jeden konec, druhý začátek. Najednou se ptám, kde to má počátek. Někdy si připadám jako ve zlém snu, kdy nevím, zda tak daleko dohlédnu. I když zcela přesně vím, co asi uvidím, občas se i já docela podivím. Zdá se mi to, nebo je to normální, že jsou věci takto banální? Že se lidé nad ničím nediví a rádi ze všeho šediví. Že jsou prostě a jen tak a kolem, kde něco je, kde prostě se věc uděje. Já už se sama snad ani nedivím, že sama taky šedivím. Že všechno mě zmáhá čím dál víc a nechci slyšet vůbec nic! Že nejraději bych se schovala do peřin a setrvala bych tam mnoho vteřin. Byla bych tam až do těch čas, kdy bude zase mít svět mnoho krás... Jen také už dneska rozhodně vím, že tohle tak jednoduše nezměním. Že něco se rozhodně nepodaří a to ani lednu, ani v září. A tak si počkám do prosince, kdy poddám se své dětské vzpomínce. Zachumlám se do krásných chvil, kdy svět byl plný medvědů, barbuch a krásných víl!

Děkuji, že jsem to mohla prožít, že jsem mohla pobýt... 

Blázniviny

Hrát si a nezlobit,

to je současný hit. 

 

Být a stále probíhat,

hlavně se všemu vyhýbat.

 

Nemuset řešit problémy

a být do něčeho vnořený.

 

Člověk si něco promýšlí

a blázniviny stále vymýšlí.

 

Někdy se to prostě tak uděje,

že ztrácí se ti naděje...

 

A přesto někde v duši víš,

že na něco pozitivního narazíš.

 

Že tam někde v dáli je,

troška dobrého humoru a naděje.

 

V tom našem děsném bláznovství,

přece každý člověk ví,

že naděje má hluboké dno

a je to je jen jedno!

 

Tak neklesej na mysli

a jdi stále dál,

ať vidí celý sál,

že sílu máš

a jen tak se

nevzdáváš!

 

Síla, láska, odvaha, ta nám sílu dodává... 

Obrácená

Ráno večeřet a večer snídat. V poledne jít spát a v noci se probouzet. Zpívat si tam, kde ostatní mlčí a mlčet, kde dav hlučí. Plavat, když není potřeba a topit se, když voda stoupá... Hladce, když obratce a obratce, když hladce. Někdy, když vždycky a vždy, když nikdy. Sám proti všem a všichni ptoti jednomu. Někdy se to přihodí, že se věci obrací, aniž sami víme proč. Jsou, jdou, stojí, pádí, dřou, pálí, řvou, mlčí, či jen tak šeptají a my se nestačíme divit, co to s námi za cirkus provádějí. Nebo to my sami provádíme onen bláznivý cirkus kolem? Kdo ví, ten si odpoví a kdo ne, ten se zkusí obrátit správným směrem...

Jdi tak, ať trefíš! 

Pátečková

Dopo, odpo, popo,

snad si koupím lipo,

nebo si dám zmrzlinu

a sním si ji ve stínu.

 

Konec týdne už je tady,

dostáváme dobré rady.

Kam se vrtnout, co si dát,

na co se jít podívat.

 

Já mám program celkem jistý,

domeček musí být čistý.

Aby mohla přijít zima

a s ní zase velká rýma.

 

Potom zase teplé jaro,

které letos nějak stálo,

přístě bude klidnější,

pro nás všechny vlídnější...

 

Činnosti si rozvrhneme,

ke všemu se dostaneme,

a to vždycky v pravý čas,

a ne až zas bude mráz!

 

Do díla se dám, všechno udělám...

Povznášející

Někdy nejsou potřeba slova a člověk ví, že přesně porozuměl tomu, co mělo být vysloveno. Jindy ani tisíce slov nenahradí to, co mělo být řečeno. Určitá poselství mají být skrytá a jiná zase naopak mají být vyřčena tehdy, když přijde jejich čas. Jen vědět, kdy je ten správný čas je občas potíž. My si většinou myslíme, že je ještě čas, že máme ještě dostatek možností, kdy si ledacos sdělíme. Kdy si ještě povíme to, nebo ono. Kdy si ještě vysvětlíme, proč jsem dostala právě tohle jméno a proč se věci mají tak, jak jsou. Ovšem život se uděje, situace se změní a najednou není čas. Není ten, kdo by odpověděl a ty tu stojíš sám. Čekáš, byť se svým velkým darem božské komunikace a radostného naplnění pro každou osobu, ale ta jediná, které bys to chtěla dát, ta tady není. Není komu říct, není koho požádat o radu, není od koho slyšet to milé, mazlivé oslovení Míšánku... a to to ještě pořádně nezačalo.... a už mi to děsně chybí!

Povídej si dokud můžeš, zpětně už čas nepřemůžeš... 

Vzkvétající

Poletovat z místa na místo, běhat od jednoho k druhému a vlastně nic moc nestihnout. Míjet myšlenky a dobré nápady, střídat se s těmi, které bychom rádi potkali na delší čas. Takhle rychle nám pod rukama běží dny a my ani kolikrát nevíme, jak se z pondělka dostáváme do soboty. A přitom i maličký kolibřík ví, že ve své rychlosti křídel je potřeba zastavit se ve vzduchu, nehybně se vznášet a přitom sát nektar z květiny nebo krmítka. Je to zázrak nehybnosti a klidu, který si jeho majitel dopřává, aby zastavil své myšlenky. I my bychom se tento div měli naučit, plně se soustředit jen na sebe, vystřelit do vzduchu světlo, osvobodit se od všeho shonu a jen být. Soustavně, každý den, pár minut pobýt, uvolnit své tělo i mysl a nyplnit srdce úžasem nad tím, že jsem. Já jsem! A v tu chvíli zjistím, že mnohé přestane být tolik namáhavé, náročné a svazující, neboť záhlédnu i odpovědi na své otázky...

Vznášet se a létat, s přírodou jen vzkvétat!

Shluková

Na nejdelších a nejnebezpečnějších cestách jsme vyzývání k důvěře ve vlastní sílu, energii a myšlenky. Pracujeme s tím, co je nám dáno, a to tím nejdokonalejším způsobem, abychom naplnili vlastní představy dokonalé pevnosti a stability života. S důvěrou a stálostí si připomínáme, že v nejisté době existují zásadní jistoty, jako je východ Slunce, noc se svým koncem a den se svým začátkem. Ač víme, že i v nás máme mnoho jistot nevěříme a bojíme se věřit v lepší, ve stálejší, v dokonalejší, klidnější... Ač nepřišla dosud odpověď na naše otázky, neztrácejme naději a buďme si jisti, že i naše květina přání rozkvete a zavoní svou omamnou vůní. Už není potřeba spekulací, jak by věci měly být, jak by se měly kontrolovat a v jakých detailech hlídat. Nyní už je čas vidět jen to krásné a cenné. Vidět hodnotu v nás...

Drž se sebe, najdeš kousek nebe!  

Vlnobití

Zkouška trpělivosti, ostražitosti, umírněnosti a jasné mysli. Takto bych dnes definovala den, který nastal po několika klidných volných dnech strávených na horách. Z fyzického zápřahu jsem skočila přímým skokem do mentálního kolotoče, který mě rozhoupává sem a tam. Pořádně ani nevím, jestli stojím nohama na zemi, nebo právě letím vzhůru. Je to pořádný bláznivý mumraj, který nemá brzdu. Nebo možná má, ale já v tuhle chvíli netuším, zda vůbec nějakou má a kde se nachází! Někdy se to tak prostě sejde, že po klidu přichází naprostý blázinec a naopak. Po fyzické dřině musí nutně přijít mentální nápor, aby člověk věděl, že má v hlavě něco jako mozek. Aby jej procvičil, aby mu dal co proto a aby se věci vyvažovaly, jak měly. I já bych si přála, aby se to dnes opět dostalo do nějaké rozumné roviny, i když netuším, jestli to není jen zbožné přání. No uvidím, co mi dnešek ještě přinese!

Mořské vlny bijí, mě to všechno míjí...

Spojitá

Občas přemýšlím, jak zvláštní jsou naše spojení. Jak důležité jsou pro nás chvíle, kdy sdílíme a máme potřebu podělit se o radost, kterou prožíváme. Jakoby fakt, že my sami máme radost byla něčím, co nás vede k tomu, že musíme tuto skutečnost sdílet s těmi, které milujeme, aby kousek naší vlastní radosti došel i našim milovaným. Byť to může znít velmi komplikovaně a náročně, přesto věřím, že tento proces funguje. Přenos radostí, krásných myšlenek, sdílení a komunikace pozitivní nálady je neviditelnou strunou, která nás doma propojuje. A je to ve všech ohledech znát. Dokážeme se spolu srdečně a pomerně nahlas smát, heřtat se a hýkat. Stejně jako plakat a ronit slzy, když se nedaří, nebo je smutek na duši. Tedy je to tak, jsme spojeni a tohle spojení děláme společně...

Díky za vše, kluci moji! 

Račí

Po známých cestách se vydáváme a přesto objevujeme nové pohledy. I když člověk jde tam, kde už byl, vždycky vidí něco nového, co se mu vyjeví, co minule přehlédl. Pokaždé je tasa stejná, ale minimálně nastavení mysli jiné. A proto je fajn vracet se na oblíbená místa, kde člověk zažívá stejné a přitom jiné zážitky. Stejné a přitom jiné to bylo dnes v Račí údolí. Zde to máme rádi a rádi se sem vracíme. Byť jsme zde již byli mnohokrát, dnes zde opět bylo něco zvláštního a poprvé. Nové pocity, nová chuť kávy, nové kouzlo ze vzrostlých stromů, nový parťák na cestě... A pak nevracej se tam, kde to máš rád? Račí údolí láká, ať už na klid, kouzelné vůně lesa, kávu dobrý zákusek do Tančírny. My jsem si tady také našli své poklady, které si poneseme s sebou...

S radostí do sladkostí! 

Pramínková

Od pramene k prameni,

sluníčko se nemění,

pálí stále vydatně,

vesele a udatně.

 

Na túru jsme vyrazili, 

horko, hic jsme porazili.

Z Jeseníku na Rychleby,

došli jsme i s dvěma chleby.

 

Nožky trošku bolely,

z kopečka se koulely.

Na Základně spočinuly,

kamarády neminuly.

 

Nakonec i jídlo bylo

dobře se nám vydařilo.

Den byl hezký,

den byl fajn,

kéž by mohl být

vždy takový šajn...

 

Se stezkou v zádech, výdech a nádech! 

Rozdávací

Jen na chvíli se zastavit a stát.

V tichu a větru, jen tak si 

píseň pět a v klidu se

usmívat... 

 

Nemuset řešit starosti,

být zcela jinou bytostí

a vědět, že i zítra bude

další den.

 

Kdy zrodí se v mysli

nový, báječný sen

a ptáčci budou

zpívat, pět.

 

A děti si budou

spolu vyprávět,

rodiče budou

naslouchat.

 

Všední dny

budou nevšední

a medvědi zase

budou nezbední...

 

Těším se na plnost

života, kdy zaplní

mě radost, štěstí

a samá jistota!

 

S jásotem dny přijímej a lásku kolem rozdávej... 

Hladká

Zbavena kontroly nad situacemi ve svém životě a nalezena rovnováha mezi lehkostí i snahou. Zvolnění tempa a pokus o správné nastavení ženské energie přijímání a intuice a mužské energie činu. To je klíč ke svobodě a nalezení rovonáhy v mém životě. Pokud se nutím, až příliš chci a tlačím na sebe, abych ještě stále šla a stoupala dál, i ve věcech, které dělat nechci. Nebo občas pracuji příliš tvrdě a nedostavuje se pro mě  kýžený výsledek, pak i já se cítím frustrovaná a plná úzkosti, což je známka mé vnitřní nejistoty, zklamání ze sebe sama. V tu chvíli si říká, dýchej holka, život není peříčko a není vůbec jednoduchý... A přesto vím, že nemusí být tolik náročný. Někdy stačí uvěřit, že v sobě nosím neuvěřitelný zdroj světla, síly, radosti, lásky, opory a bytí, které mi pomohou letět životem hladce, bez boje a s rovnováhou!

Hladký let, s úsměvem objevuj svět...

Senzibilní

Štěbetání ptáků, tiché šumění lesa, klid a vůně přírody. Stačí chvilička a člověku je krásně na těle i na duši. Nemusí cestovat nikam daleko, nemusí ujet tisíce kilometrů a přesto může navštívit tolik krásných a zajímavých míst, která jsou všude kolem. Ono stačí jít cestou do práce, nebo na nákup a mít dostatečně otevřené oči a najednou se zdá, že vidíme i to, čeho si normálně nevšimneme. Pokud se dokážeme dostatečně propojit s tichem přírody, všímat si svého okolí a vnímat to, co se kolem děje, uvidíme mnohé. A to i takové, jež se nám mnohdy nezdálo a zůstávalo skryto pod nánosem naší vlastní slupky poznání. A přitom stačí tak málo, někdy jen otevřít oči. Jindy vpustit vůni, zvuk či chuť do svého nitra...

Všímavost a vnímavost, přináší nám ze světa dost!

Kračející...

Vím, že to zvládnu a i když cítím, že mě čeká ta nejnáročnější cesta, jakou kdy ujdu, vím, že abych někam došla potřebuji směr. Potřebuji přijetí faktu, že přichází rozhodné chvíle, kdy budu muset neochvějně kráčet po klikatých cestách a snad budu schopna s odvahou čelit zkouškám, které mi život přinese. Snad protože vím, že právě tohle je cesta, kterou je tvořen dnešní den a nic jako zítřek neexistuje. Ten se stává důležitým až tehdy, až se stane dneškem. A mým cílem není být nejdůležitější osobou, ani nejzářivější hvězdou na nebi, ale pochopit fakt, že abych byla tím kým jsem, musím umět přijmout dary druhých, abych odhalila ty své... Něboť jen díky přítomnosti milovaných druhů mohu být tím kým opravdu jsem! A pokud se mám vydat na cestu, pak jen na tu, kdy mě budou doprovázet mí milovaní, protože ty nejúžasnější cesty jsou ty, na které se vydávám právě s nimi! A pokud do změnit svých zamotaných myšlenek vnesu světlo této své přítomnosti, pak porozumím, pochopím a postihnu podstatu naděje celého svého srdce, jenž volá, dělej vše a dělej to celým svým srdcem!

Kráčej za slunečního svitu, štěstí půjde s tebou...

Pohotovostní

Je to potvrzeno, nožka není v pořádku a my sice máme jistotu, ale zároveň obrovskou nejistotu! Jak to jen všechno nakonec dopadne a zda všechno zvládneme. Kontrola u lékaře nám ukázala rozsah zranění a nastínila možnosti léčby. Na nás je rozhodnout se, kterou cestu zvolíme. Ani jedna není v tuto chvíli úplně přímočará, ale rozhodně víme, že se jednou ze tří variant musíme dát. Pro dnešek máme úkol jasný. Dát hlavy dohromady, sledovat přísun jídla, pití, zachovat klidový režim. Promyslet si, který postup pro další dny se nám zdá nejrozumnější a věřit, že zabere. Nakonec se shodneme, že konzervativní léčba je nám nejbližší a pro našeho čtyřnohého mazlíka nejpřijatelnější. Věříme, že bude také ta, která bude i tou, která mu bude nejvíce sedět, nožka mu bude prospívat a dá se brzy do pořádku. Teprve v případě, že by tato cesta nezabrala, museli bychom sáhnout po něčem, co zavání větším zákrokem, ale tomu se v tuto chvíli bráníme. Tak s důvěrou v matku přírodu a hojivou sílu samotného tělíčka našeho Hopíka budeme věřit, že se všechno podaří a zase bude líp!

Ať ztaněný hopkal zase brzy hopká... 

Šůrovací

Okno, postel, police,

netrápí mě velice.

Hadr, jar a okena,

každou špínu zažehná.

 

Pavoučci a pavučiny,

ustoupí před mými činy.

Dneska opět nastupuji,

chatu celou vyšůruji.

 

Od střechy až po podlahy,

budou zářit i ty prahy.

Všechno voní, blýská se,

odělo se, je v kráse!

 

Jarní úklid v půlce léta,

to sis pěkně naložila, teta!

Ale hlavně, že to dáváš,

že se ničeho neobáváš.

 

Žádné práce se nebojíš,

v každé dnes určitě obstojíš.

Všechno zvládneš, všechno dáš,

všechno dneska udoláš!

 

Uklízíš a šůruješ, večer hvězdy hleduješ... 

Zasnozřivá

Jasné nebe se nad námi zračí. Nikde ani mráčku, obloha je jako vymetená. Sluníčko svítí, vítr příjemně pofukuje a teplota je zatím v rozumném nastavení. Víkend se přiblížil a nové perspektivy nám dávají tušit nové možnosti. Neklidné počasí se přehnalo, bouřky s deštěm a škaredým počasím odešlo a nám se dostává letního času. Také v našich životech se snad ledacos uklidní a my se dostneme do klidu a pohody. Nožky budou pracovat tak, jak mají. Ruce budou tam, kde mají být a v našich životech zavládne klid a pohoda. Taková jsou dnešní přání vysílaná do lvího úplňku a taková jsou vnitřní nastavení, která bychom si rádi zachovali i pro nadcházející období. I když samozřejmě nevíme, co nás čeká, co je pro nás nachystáno, chceme věřit, že mnohé z toho, jsme schopni už dnes ovlivnit našim přístupem, dobrou náladou a jasným rozhodnutím, že špatné bylo a lepší nás čeká...

S radostí do radostí! 

Skýtaná

Zvu k sobě sílu, lásku, radost, duchovní probuzení, moudrost a pevné přesvědčení, aby se ve mě plně rozplynuly. Aby se ve mě rozezněly nápěvy písní, jejichž tóny znějí v duši, ale dosud nenašly cestu ven. Těším se na hřejivost slunečních paprsků a laskavost větru, který rozvíří mé obavy z nejistoty, která mě stále doprovází. Zářivý klenot moudrosti, lásky a porozumění se začne projevovat. Jednotlivé vrstvy vlastního já, mých emocí, starostí, myšlenek se začnou odlupovat a nové úrovně soucitu, nepodmíněné radosti, bezstarostnosti a lásky se plně projeví. Vyjdou na povrch a podstata mého vlastního já se objeví v tomto fyzickém světě a naše společné setkání bude mít magickou moc. V podobě zvláštního klenotu přírodní krásy, s připomínkou, duše i tělo jedno jsou!

Nyní je ta pravá chvíle sdílet moudrost, tak se neboj a sdílej... 

Jančící

Proplouvat nebo spíše tančit životem. Naslouchat rytmu srdce a spolu s tlukotem vesmíru se pohupovat na vlnách. Nebojovat, ale spíše vcházet na vlny a odrážet se do volného prostoru. Tak by to mělo být správné, a tak by to mělo být. Tak bych už měla umět žít, jen zdá se, stále mi spíše narážím do příbojových vln, místo abych se nechala vést. Možná je ve mě příliš velká vnitřní bojovnice. Možná jsem příliš silnou, nezávislou ženou?! Možná už to ani jinak neumím. Ovšem bylo by moc fajn jednou to zkusit, respektive zakusit úplně jinak. Tak trošku ve větší pohodě a klidu. Bez toho, aniž bych vedla stále ten urputný vnitřní boj, jestli zvítězí povinnost před odpočinkem. Zda bude vítězem musíš, můžeš, nebo smíš... Uvidíme, jak to bude dál, ale malý odvážný taneček by za to jistě stál!

Neboj se tanči, neboj se a občas i janči... 

Lopotná

Skryté poklady, 

mocné odhady,

krásné záhady,

věčné dohady. 

 

Stačí myšlenka,

dobrá raženka,

barevná housenka,

k tomu veselá dívenka.

Svět je pak samé 

kouzlení,

že ani déšť či

zima to

nezmění...

 

A tak si říkám,

že radost je

být stále

v pohodě.

 

Nechat je věci

běžet a 

možná i trochi

náhodě!

 

Potom se v klidu

vše rozmotá,

i to, co byla

veliká lopota!

 

Krásné je být v klidu a nechat věci běžet... 

 

Medojedí

Někdy přemýšlím, zda kroky, které činím, jsou ty správné. Jindy jasně vím, že to, kam směřuji, je ten správný směr. Cesty života jsou nevyzpytatelné a naše putování světem není nikdy zcela jasně dáno. Jsou mezi námi takoví, kteří jsou jasně přesvědčeni o tom, že ví a vždycky budou vědět, kde a v čem je jejich cíl. Nikdy nezaváhají a vždy půjdou jasně za svým cílem. Budou kráčet s odvahou a nasazením, aniž jedinkráte zaváhají. Já mezi ně nepatřím a vzhledem ke své přemýšlivé povaze stále váhám a hledám. Ptám se svého já, svého srdce i duše. Čekám na odpovědi, které jsou mnohdy velmi zajímavé a mnohoznačné. Jindy zcela jasné a jednoznačné, nenechávají mě na pochybách, jak se zachovat, kam se vrtnout, kudy se vydat a kam dále směřovat. A tak si občas kráčím klikatě a jindy zcela přímočaře tímto světem a hledím vstřít všemu, co přichází. Někdy s ochranou vyšší moci, jindy sama se sebou a vědomím vlastního rozhodnutí, které je tady a teď!

Pojď hned, ať je to med... 

Šeřící

Krok sun krok se šinuly dny a najednou už je tady poslední. Ten, kterým se končí dlouhá pauza, mezi tím, kdy jsem byla naposledy v pracovním procesu a volnem, které jsem strávila doma a na cestách po Evropě. Je to velmi zvláštní, že vlastně nevím, jak se cítím. Na jednu stranu vím, že se trošku těším, ale na druhou stranu bych si docela dobře uměla představit, že bych už byla doma. Během volna bych si našla nějaký kratší pracovní úvazek, ve kterém bych chodila na několik hodin do práce, abych byla mezi lidmi, abych přinesla do domácího rozpočtu nějaké finanční prostředky. Abych si uspořila nějaké finance do důchodu, abych přispěla svým dílem na podpoře vzdělání našeho syna... Prostě abych se necítila jen přítěží, ale zároveň bych měla víc volnosti a prostoru pro to, věnovat se věcem i činnostem, které mě naplňují a které by bylo fajn zvládnout. Ale vím, že toto není na programu dne. Proto přestávám snít a jdu se připravit na start nového týdne, nového začátku v práci a budu věřít, že mě to moc nesemele! A když jo, tak aspoň vím, že mám z čeho čerpat, že?!

Nemelem, semelem, projdeme se šerem... 

Grilovací

Po delším čase konečně krásný slunečný den, kdy můžeme bez deštníků a pláštěnek vyrazit na výlet. Těšíme se z pořádného pohybu a do kopce skoro letíme. Užíváme si krásných výhledů a společných chvil, které, jak víme, zase za chviličku skončí. Dnes jsem ovšem moc rádi, že jsme všichni spolu, povídáme si o všem možném i nemožném. Vyprávíme si, vzpomínáme, kocháme se výhledy a hledíme na krásu jesenických vrcholků a údolí. Všichni se pak shodneme na tom, že je tady krásně, i dkyž to nejsou alpské velikány a dolomitské velehory! Zelené stromy, žlutá tráva, modrá obloha a nekonečný obzor... To vše je dnes v nabídce, tak si stačí jen vybrat. Pomalu kráčíme, vnímáme jednotlivosti a nespěcháme zpět. Náš čas návratu není stanoven, ani omezen. Snad jen večerní posezení u grilu láká svou vůní propočenéhé pečínky, ale my nejsme slečinky, tak dojdeme bez okolků až do konce plánované trasy. A teprve potom se dáme na zpáteční cestu.

Neboť, hola, hola, gilovačka už nás volá! 

Australská

Nechce se to věřit, ale uběhly tři roky, co jsme se neviděli. Klikani měli napilno, quoky se musely usmívat a koaly baštit eukalyptus. Takže nebylo dostatek času na cestování, ani na žádné jiné přesuny přes půlku planety, abychom se mohli vidět a setkat se. Ač se to zdá zvláštní, tak se toky překulily a konečně jsme se zase setkali. Vombati přistáli, ježury došly a ptakopyskové doťapkali až k nám do jesenických luhů a hájů. A že to bylo přivítání ve velkém stylu, to se dalo čekat! Upečený chléb, nachystané pohoštění, prohnutné stoly pod tíhou jídla, fešné místní krojě, dechovka i disco. Usměvavé hostesky, šampaňské a skřípnutá záda to nakonec také jistila... Inu, co se dá čekt od stárnoucích pařmenů ve středním věku, kteří se setkají po tak dlouhé pauze? A ještě bez přípravy a náležitého tréninku? Snad jen bolesti hlavy a nejasný příslib volaní australské divaočiny. Anebo to bylo vypité pivo?! No, ať je to jak chce, vítej doma klokane a ať to tak na chvíli zůstane...

Klokani a vombati, pro nás jsou vždy vysmátí!