Kupecká

Jako správný stárnoucí prvek života, počítám. Říkám si a kladu mnohé otázky po smyslu svého dne. Práce je krásná věc, ale musím být správným hospodářem. Co je nutné udělat dnes, co zvládnu a proč. Co lze přesunout na další dny, to určitě přesunu. Musím šetřit energii, aby mi nedošla právě ve chvíli, kdy ji budu nejvíce potřebovat. Kupčím se svým časem, mozkem i tělem a nevím, zda uspěji. Nejraději bych stihla všechno na sto procest, ale teď už vím, že to není možné. Mám pouze jedno tělo, dvě ruce, jeden mozek a ty umí stihnout jen tolik, koli mají kapacitu. Můžu sice být cirkusovým artistou, zapojit každičký sval a stihnout to! Ale chci a můžu to chtít? Nebo budu rozumná a ekonomicky zvážím, co je nutné a mohu opravdu zvládnout... Zdá se, že cesta byla vybrána a já po ní musím jít. Neuhnout ani o krok a jít stále vpřed. Jen tak se mohu dostat tam, kam potřebuji, kam směřuji a kam ještě mohu. Jen tak vyhraji a nezlomím sebe, ani nic ve mě!

Správným hospodářem být a svou míru mít...

Dumavá

Co je stáří? Jak se hledá a co jej charakterizuje? Je opravdu moudré? Tisíce otázek mi běží hlavou a nevím, jak správně odpovědět. Přestože je můj život bytostně spjat s přemýšlením a přemítáním nad mnohými otázkami, vím, že na některé stále neumím odpovědět. Do této kategorie patří i ty, související se stárnutím, stářím, seniorským věkem a postupným završováním lidského života. Možná je to tím, že sama sebe ještě vnímám jako poměrně mladou, aktivní a nepřipravenou na seniorský věk. Já i mé okolí mě spíše vidí jako člověka v plné síle středního věku, s řadou aktivit a dlouhou řádku dnů, které mě dělí od seniorské kategorie. Byť dobře vím, že jsem se překulila přes pomyslnou hranici poloviny lidského věku a dny tak rychle běží. Ani se nenaději a budu také seniorem. Můžu doufat a přát si, abych byla zdravá, měla kolem sebe své blízké a stáří bylo jen další etapou mých dnů, které přijdou. Pro většinu z nás je předpokladem moudrosti mnoho vědět, umět prakticky pomoci v každé situaci, být si vědom svého životního cíle a umět se vyrovnat s nástrahami každé situace. Moudrost spojujeme s věděním, které vidí svět v jeho jednotlivostech a dokáže tyto části smysluplně spojovat do vyšších celků. Snad proto předpokládáme, že stáří je moudré. Starý člověk má za sebou mnoho let praktických i teoretických zkušeností, je zocelen osobním, pracovním i společenským životem a dokáže se s optimismem dívat do budoucnosti. Ne každý ovšem dospěje do moudrosti až ve stáří. To co moudrost dělá moudrostí, je podle mého názoru, právě odžitá zkušenost, vědomosti a umění se vyrovnat i s nejtěžšími ránami osudu a přece zůstat sám sebou. Domnívám se, že stáří člověk vždycky zešediví, ale ne nutně zmoudří.

Hurá za moudrostí se vší vervou a radostí!

Prázdnotová

Ruce bolí, nepovolí, ani když je ohnu holí. Záda tomu nevěří, lehká jsou jak pápěří. Celý den je plný ticha, že slyších i kručení břicha. Je zvláštní, je to tak, cítím se jak těžký mrak. Vyčerpaný, napuštěný, bez vody tu nikdo není. Na suchu a na sluníčku, pustíme si svou písničku. Budeme si notovat, s každým tónem malovat. Malovat či milovat, hlavně když se ty máš rád. To jde potom všechno hravě, vždyť je to jen v tvé hlavě. Je to jenom o pocitu, že musím pryč a zároveň být i tu! Na dvou místech výskytovat, služby všem tu poskytovat. Být i krásný, úspěšný, lidstvu, sobě prospěšný. Co bych chtěla ještě víc? Zařvat z plna plic! Dál to nejde vážení, musí přijít mé odmlčení. Jenom klid a odpočinek, přinese mi ten účinek. Ten co právě potřebuji, za ním stále si směřuji. Proto půjdu, zavřu krám, i já musím být někdy sám...

Samota není prázdnota!

Kantorská

Učit se a poznávat,
mít chuť stále rozdávat.
Každý střípek vědění,
je pro mě jako vedení.

Cesty sbíhají se v dáli,
od té doby, co jsme se vzali,
od té doby stále vím,
že se životem závodím.

V rychlosti a urputnosti,
toho není nikdy dosti,
s věkem, počty, poznáním,
čtením mnohé zaháním.

Čím víc vím,
stále sním,
že to někde
zúročím,
i když nevím,
zda mám čím?

Učit se však nepřestanu,
dokud konce nedostanu,
dokud bude něco číst,
budu mít před sebou list.

Budu stále v jednom kole,
jednou nahoře
a pak zas dole.
Budu pořád poznávat,
že svět mi má
pořád co dát...

Opravdové poznání je skromné! 

Vzpomínková

Nechť všechny zvony zní
a srdce doplní,
už není s námi hlas,
který zněl s námi,
v nás...

Odešla, uhasla,
slova jsou úžasná,
srdce se naplní
cestu svou doplní.

Jednou se vrátí,
melodie se krátí,
zvuky už dozněly,
ztichly i kapely.

Ať si tam v oblacích,
půjdeš i po mracích,
budeš tu s námi dál,
pro každého, kdo si Tě přál...

Dny plné hudby a krásných slov, kterých není nikdy dostatek!

Zpracovaná

Tisíce drobných úkolů čeká na své zpracování. Tlačí se jeden na druhého a chtějí se dočkat svého dokončení. Snad proto je tady takový nával, není si kam sednout a všude kolem stojí nohy, ruce, čísla i písmena. Kdo půjde na řadu jako první? Bude to příprava, nebo dokončení, opakování či učení? Zajímavé dilema, které tu před námi stojí a my se musíme rozhodnout. Nejraději bychom si užívali nedělního poklidu, ale dneska to nebude možné! Drobnosti a částečky je potřeba poskládat do smysluplných celků, které budou v následujících dnech veřejně prezentovány. Jednou tady, podruhé tam a pro každý účel s jiným významem a také hodnocením. Sice nám dnes bude stačit pochopit podstatu, na které to všechno stojí, ale ani to nebude jednoduché. Proto nebudeme ztrácet čas, ani hlavu a půjdeme se vrhnout do díla... Hodnocení necháme jiným, povolanějším. Ti rozhodnou, jestli bylo naše zpracování vhodným přínosem pro vědění lidstva.

Za práva vědění, bez starostí a svědění!

Turnajová

Se zatajeným dechem a netrpělivě očekávám, co přinese dnešní zápas. Ruch squashové haly a všudypřítomná nervozita jsou nakažlivé. Sem a tam se po kurtech míhají míčky. Kluci, holky i dospělí sledují rychlé údery a počáteční podání. Jeden fandí, druhý povzbuzuje a já se nestačím divit, co všechno už ten náš kluk dokáže. S jakou rychlostí a razancí umí podat míček, kolik kroků uděla a jak se naběhá. Už jen za to má můj obdiv! Já jsem toho plná a to si tady jen tak sedím a dívám se. Mám plnou hlavu ruchu, který se všude rozléhá. Nedokáži se plně soustředit a představa, že bych měla ještě běhat, mít za zády znalé poradílky... Rozumí všemu, všechno dokáží okomentovat a pořád mají radu, jak co dobře uhrát. Děsivá představa pro toho, kdo nerad soutěží. Ne, že bych neuměla prohrávat. Můj život je toho důkazem. Jen neumím a vlastně ani nechci soutěžit a nechat si hlavou běhat dospěláckou ctižádost. Vím, že to k životu patří, ale protože uznávám zcela jiné hodnoty, nesoutěžím. A pokud ano, tak jen tam, kde musím a zbytek života trávím tak, abych byla hlavně spokojená. Ať už je spokojeností vyrovnanost, dobrý pocit z vykonaného, či jen uvařený oběd, nebo čas strávený s těmi, které mám ráda. Ať už dnešní turnaj dopadne jakkoli, vím, že se ze mě nestane ježibaba, požadující výhru, místo vlastního prožitku. To je pro mě ta nejlepší výhra.

Soutěžit a užít, takhle já musím žít!

Zenitová

Být v souladu, se vším souhlasit a nemuset bojovat za svá práva. Ideální svět, kde se každý člověk domluví se svým protějškem, víra, peníze, moc a vliv nejsou na překážku. Všichni si užívají zasloužených výsledků a všechno kolem je krásné, mírumilovné. Jaký báječný svět, do kterého jsme se narodili, ve kterém žijeme a na který si stěžujeme. Stačí popojít je kousek dál a člověk zjistí, že je sice všude chleba o dvou kůrkách, ale je? My jej máme, můžeme si jej kdykoliv sníst a nemusíme se ohlížet na zítřejší den. Jsou však také místa, kde je jídlo nedostatkovým zbožím, které nemá každý. A o pravidelnosti ani nemluvě! Nemějme proto za zlé těm, kteří nás upozorní na bídu světa. Ta je, nikdo ji nikdy nevymýtí a bude nás provázet, do skonání světa. Vždycky budou bohatí i chudí a čím více budou bohatí bohatnout, tím více bude chudáků. Těch, kterým je potřeba pomáhat, pracovat s nimi a poskytovat něco málo z vlastního stolu. Jen tak můžeme zachránit svět a jeho křehkou rovnováhu. Jen tak se budeme moci podívat do očí našich dětí, až budeme na sklonku svých životů. S vědomím, že jsme jen neužívali, ale také pomáhali. I to je potřeba, aby se svět měl lépe!

S lepším pocitem za blízkým zenitem!

Jednoduchost

Nedělej nic, hoď si nohy na stůl a zkus relaxovat! Problémy si někdy vyřeší samy, aniž bychom se do nich museli hrnout. Stačí jen málo a člověka pohltí proud všelijakých myšlenek. Jednou klidných a vyrovnaných, jindy zběsilých a nesourodých. Většina nápadů proletí tam a zpět. Jen některé se podaří uvést do života a naplnit je svým pohybem. Když se to podaří, je to velká sláva a když ne, nevadí. Už je to, že byla snaha něčemu vdechnout život je velkých člověčím dílem. Každý z nás se dennodenně snaží nalňovat své poslání a hledá cestu někam dál a výš. Při její realizaci záleží na mnoha faktorech, které nám pomohou vše naplnit. Není tedy ostudou ukázat, že neumím splnit vše, ale je krásné věřit v sebe, své myšlenky a pokoušet se o jejich existenci. To je důležité, to dává smysl a to je možná cesta v našem spletitém světě záhad.

Nehledej složité, jdi cestou jednoduchosti a krásy!

Převodní

Mluvíme stejným jazykem a přesto mám pocit, že si nerozumíme? Čím je to dáno, že máme někdy pocit, že náš protějšek mluví snad svahilsky? Je to možná v osobním naladění každého, který do komunikace vstupuje. Jeho připraveností vnímat, rozumět a chápat to, co je mu sdělováno. Někdy ovšem začne komunikace dříve, než jsme vůbec schopni zapnout svá naslouchací zařízení. To je potom jako s vodou, která steče po nepromokavé látce. Bylo sděleno a přesto se nedostalo na úrodnou půdu. Není snadné komunikovat, i když spolu hovoříme celý den. Někdy padne tisíc slov a žádné důležité. Jindy stačí jediný pohled a víme vše. Platí to i pro naše spojení se světem, který je přetížen informacemi. Jsou nám sdělovány tisíce informací, které se snažíme pochopit. Mnohdy se na cestě za poznáním ztrácíme v houštinách slov a významů. Ty kolem nás plují a naše odhodlání je podrobeno zkoušce výdrže. Kdo uteče vyhraje, kdo pochopí posune se dál. Ve významech, v abtrakcích, v projekcích i identifikacích. Tam leží ukryty ony poklady, ukryty pod tíhou slov a vět...

Ve skromnosti řeči hledej významy!

„Řeč skoupá na slova je velkým pokladem lidstva.“
– Hesiodos

Zdroj: http://citaty.net/autori/hesiodos/?q=27718

„Řeč skoupá na slova je velkým pokladem lidstva.“
– Hesiodos

Zdroj: http://citaty.net/autori/hesiodos/?q=2771

Odhodlaná

Neohroženě se vrháme do života a očekáváme velké věci. Snažíme se procházet dny s otevřenou myslí a hledáme případné zázraky. I ty se občas dějí, jen je potřeba je vidět v drobnostech a maličkostech. V tom, že se něco podařilo tak, jak mělo. Že se cítíme v dobré náladě a těšíme se na další pracovní den. Maličkosti, které potěší a zároveň umožní vidět svět z jeho drobné perspektivy. Život není jen o velkých věcech, úspěších a uskutečněných objevech. Je o maličkostech, které nám dovolují poznávat sami sebe i své okolí. To, že máme odvahu podnikat tuto nelehkou cestu, je znakem naší otevřenosti a neskutečného odhodlání. Nejen k tomu měnit svět, ale i k tomu být tady a teď, když mě potřebují a když mohu pomoci. Ranní vstávání nemusí být jen otravujícím procesem opouštění vyhřátého pelechu, ale i radostnou cestou do nového dne.

Užívej den, jako by to byl sen!

Hledání

Tajemná mračna se valí oblohou a jaro už pomalu ťuká na dveře. Život se pomalu probouzí do další fáze a příroda se fascinovaně přibližuje ke svému rozpuku. Člověk pojímá a stále hledá své místo tady a teď. Cestuje, zkoumá, objevuje a přepisuje staré pravdy, aby dospěl k poznání, že tyto pravdy jsou ty nejzákladnější. Není větší modrosti, než moudrosti stáří. Není důležitějším posláním života, než život sám. A není podstatnější funkcí ženy, než být ženou. Ať už kráčíme lesem, loukou, nebo po mořském pobřeží, jsme to právě my, kdo hledáme a snad i nalézáme. Letité pravdy a spojení s okolním světem. Otevíráme se duševně, propojujeme se s okolím a snažíme se neopakovat chyby našich předků. I my jsme stvořeni k produkování myšlenek, které mění svět a nalézáme své krystalické pravdy. Čisté, hlubokomyslné, ale hlavně pravdivé. Ve své jednoduchosti, přímočarosti a integrující podstatě nás vede k základům poznání. Že hledat je stejně důležité jako nacházet a umět s nalezeným správně zacházet. Proto hledejme, nelézejme a učme se být tím, čím nám praví naše tělo, rozum i duše. Malým člověkem, s velkým srdcem a touhou po poznání. Jen tak dospějeme k doznání, že vím a proto hledám...

Přirozeností člověka je hledání nepoznaného a poznání hledaného!

Zbytková

Konec týdne je vždy ve znamení očekávaného začátku. Je ideálním časem k dokončení započatého a odpočinku před startem. A přesto je to čas plný energie a neskutečných činností. Co je potřeba to se musí, co je chtěné, to se žádá. Nikdo nepřemýšlí, každý se zapojí a práce je hned hotová. Čerstvý vzduch pročistil plíce i hlavu a tělo je řádně připraveno na ostatní činnosti. Je krásné sledovat, jak věci plynou a přetváří naše myšlení a charakter. To, co se ještě včera zdálo neuskutečnitelné, je dnes holým fakterm. Bez příkras a vnějších vlivů jsme dokoncili naše týdenní cety a je načase začít nový běh. Jaký bude? Takový, jaký dopustíme, aby byl!

Konec je vždy novým začátkem...

Prozpěvující

Těšení se na jaro dostává dnes docela zabrat. Místo sluníčka zatažená obloha, priší. Čím více se blížíme horám, tím se déšť mění ve sněhové vločky. A než dorazíme na chatu, všude kolem leží pořádná vrstva sněhu. Nikde ani živáčka, zvířátka jsou schovaná a květinky jsou pod sněhem. Návrat zimy se podařil v plné parádě. A to ještě včera jsme mohli mít pocit, že jaro máme na dosah ruky. Dnešek nás přesvědčuje o opaku a zima se nechce letos jen tak vzdát. Ale i ona si bude muset odpočinout a nabrat sílu do dalších vínic, třeskutých mrazů a jiskřivých dnů. A pak nastane rozpuk jara, krásy, kvetoucích rostlinek a probouzejících se zvířátek. Tedy dnes ještě ne, ale příště se jistě dočkám a užiju si klidnou práci. Dnes zalezu za kamna a budu snít, jaké bych to chtěla mít...

Prospěvuj si, raduj se, před zimou ty schovej se!

Uvážlivá

Život je plný překvapení a strhnujících momentů. V jedno chvíli stojíte doma v kuchyni a za okamžik už letíte za sluncem a zábavou. Jindy pociťujete stres či tlak ze svého okolí a neuběhne ani pár minut a život je krásný. Nikdy nelze nad životem vyhrát, rozdává nám karty, které musíme umět hrát. Vnitřní výhrou spíše ztrácíme a naše soužití se stává nesnesitelným. Jsme pokusnými králíky životního osudu, který má na nás nastaveny pasti a rozná úskalí. Přesto nelze být jen rezignujícím tělem bez duše či vůle. Vždycky je v nás ukryta nezkrotná vůle a jistý stupeň magnetismu, který nás přitahuje, či odpuzuje k něčemu, někomu. Jsme ovlivňováni a zároveň ovlivňujeme, svítíme si na cestu v přítmí džungle života a promítáme si své volby, výběry a rozhodnutí. Tím se posunujeme a zároveň jsme sunuti za neustálou změnou, tvárností a střídavostí. Přizpůsobujeme se a jsme přizpůsobováni k obrazu svému i svého soukromého světa. To jsou naše malá i velká teritoria, s přesně stanovenými pravidly a hranicemi. Kdo za ně může? Jen ten, koho si sem vpustíme...

Život ten se neptá, přijde a nečeká na pozvání!

Rozplétaná

Známé tváře, povědomé aktivity a den jako každý jiný. Přesto ona uvědomovaná popularita ještě není zárukou nejpodstatnějšího poznání. Byť jsme životem vtahováni a manipulováni do určitých rolí, máme také možnost tyto měnit a přetvářet. Není pravdou, že to, co je jednou dáno, bude vždycky platit. Spíše se zdá, že člověk se neustále přetváří a tím se dostává do nových dimenzí a vztahů. Rády bychom se pohybovali ve známých prostředích a dělali rutinní činnosti. Přesto jsme nuceni se neustále proměňovat a reagovat na podněty z vnějšího světa. To, co se ještě před chvíli zdálo jako pevná součást světa, může být v minutě pryč. Vznikne mezera, s velkým otazníkem, co bude dál a jak nahradit nenahraditelné. Je zvláštní nechat si hlavou procházet myšlenky a vracet se k tomu, co bylo. Ještě zvláštnější je pak hledání toho, co bude. Už jen fakt, že něco bude, je spojen s mnoha otazníky. Bude, nebo si jen myslíme, že bude? Je to stejné, jako v případě rozhodnutí, co bylo dřív, vejce, či kuře? Neumíme správně odpovědět, protože vhodné vysvětlení je někde mimo dosah dokazatelných faktů. Snad proto se držíme známého a to co je nám cizí poznáváme pomalu a s jistou dávkou opatrnosti. Ta není nikdy na škodu. Může pomoci a může ulehčovat to, co je jinak složité a na první pohled spletité.

S rozvahou za odvahou měnit to, co je většinou neměnné...

Skvostná

Božský den strávený při aktivní činnosti. Co víc si může člověk přát? Klid kolem sebe, hlava plná nápadů a ty se pak hrnou jeden za druhým ke svému cíli. Kde se vzala, tu se vzala na světě je přednáška. Podklady je nutné pročíst, připravit si záasní myšlenky a ujasnit si, co všechno by mělo být zdůrazněno a proč. Už teď se těším, co na to řeknete a zda se bude líbit. Můj pocit je v tuto chvíli více než povznášející a vím, že nic nemůže nahradit to, jak úspěšně se mi dnes pracovalo. Snad to může znít zvláštně, že práce je něčím, co baví. Ale pokud si dokážu najít to správné, pak opravdu baví. A dneska to byl sled správných kroků, činností a mozkové aktivity, která mě dovedla až sem. Díky za to a hurá k dalším efektivitám. Jen tak se naplní to, co je očekáváno!

Skvosty jsou i tam, kde je běžně nečekáš...

Zvelebená

Jaro je pomalu tady a s ním nastává čas otevření příbytků i zahrádek. Vystavit se slunci a jarnímu povětří, nechat na se vtáhnout do dalšího znovuotevření přírodního cyklu. Jako každoročně je očekávání jara i spuštěním stresu, kdy jeden úkol stíhá druhý. Dneska jsem tady zítra tam a do konce týdne je nutné připravit půdu pro další činnosti. Jeden cíl a tisíce možností, jak se k němu dopracovat. Kterou cestu zvolit a nezbláznit se z množství drobností, které je nutné dokončit? Jít na věci stejně, nebo použít dostupná vylepšení? Zásadní otázky a odpovědi, které si musím ujasnit. Ono totiž i tady platí, že někdy cesty zdlouhavé a klikaté jsou vhodnější, než ty, které jsou přímé. Stačí se jen zamyslet, nechat se vést instinktem a poslouchat vlastní srdce. To vždycky poradí a vytvoří potřebný soulad mezi racionálnem, reálnem a emocionálnem. A výsledek, ten pak stojí za to! I letos se tedy můžeme těšit na zvelebení a kvetoucí plochy našich zahrádek, které se brzy obejví...

Za jarem s velkým vylepšeným darem!

Kopnutá

Uhranutě sedím a nestačím se divit. Tohle všechno je nutné pročíst, abych se mohla pohnout z místa? Kdo si to vymyslel a proč? Zapálení pro věc je jen jedna strana mince. Už rub může znamenat kapacitně neřešitelný problém. Jsme jen lidé, máme jen omezené časové, ekonomické i vztahové možnosti. Dlouhodobými přesahy můžeme dosahovat zajímavých výsledků, ovšem také ke kolapsu již fungujících procesů. Je to jako se stroji, které když používáme a neudržujeme, prostě a jednoduše zkolabují. My ani zdaleka nedosahujeme takových výkonových a kapacitních výsledků, jaké mají stroje. Jsme myslícím soukolím jednotlivostí, vytvářející plnohodnotný celek. Musíme se neustále udržovat v chodu a dodávat potřebnou energii k dosažení požadovaných výsledků. Měli bychom se řádně, krok po kroku snažit získávat malá vítězství, která v celku znamenají život. Mnohdy stačí k vrcholu jen malý krůček, jindy musíme zdolat hluboká údolí a strná stoupání. Jen tudy vede cesta, která nás nakopne vpřed! Proto i já jdu dál, i když bych raději zůstala stát. Nejde to, život musí někam jít, něco chtít a stále mít...

Zkusme být sami sebou a nedělejme to, co ostatní, ale je to, co sami chceme!

Přípravná

Úvodní fáze každého projektu je tím nejtěžším úkolem, který před sebou máme. Umíme odpovědět na otázky, jak by měl vypadat výsledek. Tušíme, jak bychom se měli co nejlépe dostat k cíli. Nepředpokládáme velká zdržení a překážky. Jasný cíl a přesně naplánované kroky mohou ulehčit realizaci, ale pořád nás bude doprovázet prvek náhody. Drobných chybiček, nepřeností a nejasného pohledu na realizaci. A zde nastávají ona zpoždění a zdržení při dosahování cíle. Někdy to mohou být opravdové maličkosti, které překonáme snadno. Jindy se jedná o neočekávané překážky, které mohou strhnout předpokládaný koncept. Snad proto se snažíme promýšlet všechny ukazatele a předpokládat nejasnosti různého druhu. Kdo je připraven, není překvapen a dostane se ke kýženému cíli. Ten, kdo má pevnou víru v neomylnost sebe sama, většinou narazí a může být poražen. Proto předpokládám a plánuji, připravuji a po krocích se dostávám tam, kde jsou mé cíle a jasná vyústění úkolů. Jen tak jsem schopna dostát všemu, co předpokládám a připravit vše, co musím...

Příprava je základem celku.

Pečivá

Vajíčka, mouka, cukr, kypřící prášek, troška ořechů a skořice. Za chvilku to celým bytem sladce voní a moje myšlenky se vrací do dětských let. Takhle to přeci vonívalo v kuchyni mojí maminky. U stolu seděla babička, škrábala bramobry k sobotnímu obědu a maminka připravovala odpolední desert. Když se otočím k našemu stolu, nikdo tu není a přesto vím, že tam někde se na mě babička dívá. Vidí, jak jdu stopami svých ženských předků a pokračuji v tom, co mi bylo dáno. V radostech, lásce, vzájemné úctě, ale i starostech, souženích a vnitřních rozporech. Už pro to vše stojí za to vracet se do dětských let a uvědomovat si, jak obyčejná sobotní rána byla důležitá pro chod domácností. Obvyklé krůčky byly vystřídány neobvyklými postupy a vždy se dostavilo souznění. I já jej dnes cítím, i když jsem zde sama. Vím, že jsou tady obě se mnou. Důkazem je pro mě rozhovor, který s nimi v duchu vedu. Je jedno o čem, jsem zde a ony také!

Pečení může být i léčení...

Hvězdičková

Únava po celém týdnu se hlásí ke slovu. Nemohu a nechci už ani vidět nic, co by jen trošku zavánělo prací. A přesto je nutné dokončit ještě několik úkolů, které měly být zpracovány. Jakou taktiku zvolím? Budu se ještě snažit a dotáhnu vše k úplnému konci? To ještě nevím, zvolím taktiku, která bude nejlepší a nevýhodnější. Jaká to bude netuším, ale nějak to snad dotáhnu. A když ne dnes, tak zítra je také den. Sice by měl být volný, ale to stejně nebude. Čekají nás zájmena, popisy, dopisy a jiné úžasné úkoly, které si na nás vymysleli. Ale co, zítra je taky den. Tak dneska dobrou noc a sladké sny. Potom i další dny budou klidné a pokojné...

Sny jsou krásné, jak hvězdy jasné!

Nevyhnutelná

Jdeme životem a často si myslím, jak jsme schopni měnit vše, co nám přijde pod ruku. Říkáme slova, šíříme moudrost a dopouštíme se chyb, stále někam jdeme. Málokdy se zastavíme a jen tak přemýšlíme nad svým konáním. Jsme přesvědčeni o své neomylnosti a vyhýbáme se střetu s faktickými skutečnostmi světa. Přesto je zřejmé, že slova, která vyslovíme, budou vždy vyslovena a zůstanou natrvalo spojena s jejich významem. Stejně tak činy, chyby a přešlapy budou pořád s námi, i když je překonáme a půjdeme dál. V naší paměti budou bolet, přestože nám byly odpuštěny a my sami jsme již prošli další životní fází. Nelze se vracet do dětství jinak, než ve své paměti a víme, že nejsme schopni se proměnit v někoho jiného. Chápeme podstatu faktu, že lze být jen tady a teď, že nemůžeme být zároveň na všech místech země a času. Nevyhneme se svému údělu, neprožijeme žádný den znovu a nevykroužíme svá těla jinak, než jaká jsou teď. Se všemi vráskami, počínajícím záznamem stárnutí, s odkazem na únavu, bolest, radost i štěstí, které jsme prožili. Naše cesta je tou naší, je však také jednou z mnoha cest, kterou je možno jít. Je naším svébytným záznamem kroků, které jsme vyšlapali do prachu této země. Co nám zbývá? Jít a dojít až tam, kde končí naše cesty a přijmout svůj životní úděl!

Přijmi a budeš svobodný, nevyhýbej se a budeš vyrovnaný.

Neuvěřitelná

Zdá se mi to jako včera, kdy jsem Tě čekala a bála se každého nového dne. Přála si, abys vydržel co nejdéle tam, kde máš a nespěchal na svět. A vida, už je to třináct let, co jsi vykoukl na svět a svými emocemi jsi rozjasnil náš život. Nejprve pláčem, potom drobnými úsměvy a dnes jasným sluníčkem v duši. Možná si to neuvědomuješ, ale právě díky Tobě jsem se naučila tolik nových věcí, které bych normálně nezvládla. Jsi podstatou mého já a částí mojí duše, která byla, je a vždycky bude s Tebou. Ať budeš blízko či daleko, tady či tam, sám nebo s někým, vždycky Ti budu nablízku. Stačí se jen zastavit, zaposlochat a položit si otázku, co já na to? A věř, že uslyšíš moji odpověď! Tak jako já v sobě nosím svoji maminku a babičku, tak ty mě v sobě poneseš také. A to nejen geny, kterými jsem Tě vybavila, ale i tím, co máš už teď ve své polodospělácké dušičce. Pohledem a názory na svět, mezilidské vztahy, láskyplnou rodinnou atmosféru a běžné každodenní radosti. Vím, že Ti to říkám, a ne málo, ale jsi můj anděl, který se snesl na zem, aby mi pomohl dospět, stát se ženou a být tím, čím jsem. Děkuji Ti a věřím, že Tvůj den bude vždy i tím mým. Zatím společně, v budoucnu ve vzpomínkách. Stále budeme spolu, na tomto světě i v tomto vesmíru, jeden pro druhého a vždycky společně.

Neuvěřitelný den, s maminou a Jabíkem jen!

Učebník

Je zoufalé, jak málo víme a kolik zbývá objevit. Stačí jen poodkrýt drobný papírek poznání a již tu číhá řada nepoznaných slov. Je nezbytné držet krok s aktuálním tepem dějin, který se nezastaví. Jakmile se rozběhne svým tempem, pracuje, informuje, předává se a šíří. Člověku pak nezbývá než složitě honit jednotlivé střípky a skládat z nich skládanku poznatků. Jen tak snad lze dosáhnout jistého úspěchu ve snaze naučit se vše potřebné a umět to použít pro každý případ. I když se zdá, že učení je procesem samozřejmým, ne vždy je tomu tak. To, co jeden vidí, jako nezbytné minimum poznání, je pro druhého vysoká věda, se kterou nechce nic mít. To, co se nám může zdát jako samozřejmé, může být pro jiného novinka, kterou nikdy neslyšel. Snad proto se snažíme učit, vzděláváme se v každém věku a vytváříme si správné bariéry proti zakrnění. Já se však ptám, má to někde konec? Je možné dojít do učebníkového ráje a užívat si krás stromu poznání bez následků a s radostí? Chtěla bych tento učebráj najít! Seděla bych na obláčku, četla krásné knihy a pozorovala mravenčí hemžení těch, kteří se také směřují. Byl by to splněný sen, vědět, že vím, i když nic nevím!

Učení není mučení, ale krása poznání...

Nápaditá

Hlava plná nápadů a přesto žádný, který by stál za zpracování. Myšlenky letí jedna za druhou a soustředit se je jeden z největších úkolů. Koncentrace na zásadní věci a přehled požadavků způsobí, že není možné vstoupit, aniž bychom něco neopoměli. Zajíček se na mě dívá, pes smutně slintá a já vím, že dnešní den není plný nápadů, ale rozčarování. Od jednoho skáči k druhému, největším úspěchem je to, co již bylo zpracováno a nové věci se ne a ne hnout z místa. Jsem jako na jehlách a tisíce malých kapiček se pilně dere na světlo světa. Nejraději bych to všechno nechala být a utekla. Jen vím, že nemohu a musím poctivě jít dál. Nedokázala bych se pak podívat sama sobě do očí a být upřímná ke svému svědomí, které je mojí důležitou součástí. Někdy si však říkám, zda si nenakládám příliš mnoho na svá bedra a zda to co činím, činím jen s vědomím nápaditého prožití všedního dne. Není za tím něco víc? Neřídí snad někdo mé kroky tak, abych se dostávala do situací, které musím řešit? Nevím, neumím si odpovědět a taky snad ani nechci, protože některé otázky si zaslouží zůstat otevřené. I nulová odpověď je odpovědí, tak se s tím smiř a zase někam miř...

S nápadem za slunce západem a ještě dál, kdo víc by si přál?

Přinucená

Ještě včera na sjezdovce a dneska nemohu přinutit hlavu, aby se vrátila zpět. Nejraději bych prodloužila dny a volno, které bylo krátké. Práce se sama neudělá, úkoly nevyplní a prádlo nevyžehlí. Zřejmě budu muset přestat snít a zapojit se pět do běžných činností, které mě postupně připraví na další dny a hodiny. Ještěže zbývají vzpomínky, které mi nikdo nemůže vzít a v těch se budu opět vracet na svahy, budu se mazlit se psím kožichem a popíjet caffé latté. Vím, že každá dobrá věc jednou skončí, tak jako vše ostatní, jen letos to bylo nějak rychlejší, než obvykle. Možná proto, že jsme se tak tešili, dílem proto, že společného času je čím dál méně a možná také i z jiného důvodu. Nevím, co všechno za tím stojí, vím jen, že se těžko přinutím přestat myslet na prožité a návrat do běžné reality bude těžký. Ale protože jsem jen prostý mamouš, tak to dám a všechno dneska překonám. Jo a zítra, to už zase budu tím, čím vždycky.

Sliby, chyby...

Špinavá

Nic se nechce vymýšlet, hlava dnes nepracuje a jeden jen na první stupeň. Vytáhnout, uložit, zařadit, zastrčit, přidat prášek a pustit. Za hodinu vytáhnout, pověsit a tak pořád dokola, dokud všechno špinavé prádlo nezmizí a nebude čisté. Jak vidím tu hromadu, tak si říkám, že jsme museli být pryč alespoň několikd týdnů a ne jen sedm dní. Ponožek se po zemi válí, jako by u nás bydlela stonožka a trička nosil medvěd v zimním spánku. Nedá se nic dělat, i to je daň za dlouhou jarní dovolednou, která za všechn tyto útrapy stojí. Bez toho bychom ani nevěděli, jak moc nám věci rostou, stárnou a co dalšího je potřebné dodat do výzbroje. Někdy je to fajn, udělat si představu o svých možnostech a pak je v pravou chvíli použít. Snad proto je mi celkem jedno, že to zde vypadá, jako v nějaké prádelně. Zítra už nebud po všem ani vidu, ani doslechu a já budu ve svém pelechu se jen hřát...

Krásný sobotní den bez špinavého prádla všem!

Namazaná

Sluníčko svítí, sníh se třpytí, den se dlouží a Jabík se plouží. Je načase vytáhnout speciální mazání pro naše miláčky, aby opět fičeli po svahu, jako namazaní. Vydrž ještě chvilku, ještě naleštit a jedem. Hurá, funguje to! Už se zase proháníme sjezdovkou a nikdo nás nedohoní. Padne i černá sjezdovka a všichni oslavujeme, jako bychom zdolali horské štíty. Prostě mazání, jak má být. A kdo maže, ten jede! A kdo maže dvakrát jede ještě rychleji To ovšem zkusíme až zítra, aby naše tajné zbraně působily na italské maníky. Je sice hned tak něco nerozhodí, ale když je někdo rychlejší na svahu, než oni, berou to jako svou výzvu. Tak uvidíme, co nám připraví zítřek a kolik pomazání bude potřeba.

Namazej chléb a rychle už jeď!

Rozlučková

To je nám nějak smutno. Stejné sjezdovky, rozježděné nohy, ale hlava už se loučí. Muselo to nastat, ale ne tak brzy. Nejraději bychom ten týden prožili ještě jednou. Se všemi pády, bržděním a sladkým mlčením. Krásné chvilky to byly a opět vyplnily každičký okamžik společných dnů, které jsme zde strávili. Určitě budeme vzpomínat a v duchu se vracet na všechna zamilovaná místa chlupaté kožichy. Díky za vlídné přijedí a až nastane ten správný čas, tak se opět potkáme.

Arrivederci e molto grazie, le mie montagne...

Boulovací

Člověk by řekl, že březem je měsícem jara, lae dnešek nás přesvědčuje o opaku. Mrazivé a chladné ráno nás vylákalo z postelí, sluníčko láká k dalšímu sportovnímu dni. Ale záhy zjišťujeme, že sjezdovky jsou po včerejším sněžení boule na bouli. A tak místo pohodového sjíždění sjezdovek, závdíme mezi boulem a snažíme se nemít bouli i jinde po těle. I to je trénink a dobrá zkušenost k nezaplacení. Sjíždět svahy upravené a bez jkýchkoliv záludností zvládne každý. Boule jen profík, který ví, co má na nohách a pod lyžemi. To totiž pomáhá a usnadňuje průjezd i tam, kde by to jinak bylo nemožné. Tedy hopsa hejsa ať jsme tam, boule necháváme už jen vám!

S bouí i bez projedu přes...