Navykací

Každý den jen důležitý a každá informace se počítá. Byť si myslíš, že už všechno víš a nic nového už do hlavy nedostaneš, pořád je kolem tolik věcí, které je potřeba se naučit. Vědomosti, znalosti a dovednosti jsou v životě natolik důležité, že vlastně nevíš, kdy se ti budou hodit a kdy je bude opravdu potřebovat. Kdy se ohlédneš a zjistíš, že ti podstata uniká mezi prsty a v prach se mění tvé dosavadní poznání. Každý střípek je součástí velkého koloběhu poznání, které má být poznáno. A nakonec, to co poznáme je to jediné, co nám nikdy nikdo nemůže vzít. Snad jen my sami, či naše zastřené vědomí, které nás ukryje to nevědomí. Ovšem to neznamená, že bychom se dnes neměli učit, ba právě naopak, učit se je základní životní dovednost, která se bude hodit teď, zítra i v dalších dnech...

Nauč se učit, nebudeš se mučit!

Nedělní

Dobalit, vyrazit, dojet, vybalit, nakoupit, vyprat, nachystat, sbalit na další den. Pověsit vyprané prádlo, poskytnou cenné rady po telefonu, nachystat večeři, promyslet úkoly a pak už jen rychle padnout za vlast. Zítra je taky den a bude potřeba mít dostatek energie i síly na nové úkoly a povinnosti, které mě čekají. Sice by se dalo ještě něco stihnout dneska, ale jak se zdá, už ně toho moc nového a ani inteligentního nenapadne. Myslím, že i tak toho bylo na jeden den i jeden pracovní týden bylo až dost. Teď už je opravdu jisté, že už nic moc dalšího nestihnu a tak raději půjdu spát... Proto dobrou noc a sladné sny. 

A zase zítra v plné síle a s nadšením...

Miřetická

Ráno tady, 

večer tam, 

všude, kam 

se podívám.

 

Z Prahy přímo

do Pardubic,

odtud potom

do Miřetic.

 

Od hřebčína

na hrádek

plno je tu

pohádek.

 

Vyšlápnem si

na vršíček

dostaneme

paraplíček.

 

Pak už řeknou

si své ano

a najednou

je tu další ráno...

 

Díky za vše

přátelé,

bylo to krásné

smutné i veselé!

 

Přání máme

jediné, ať

mine nás,

co nemine...

 

S láskou a bolestí prý se vším člověk proklestí...

 

Židovská

Poklidný duch jde dnes se mnou. Jde a já vím, že je vše v pořádku. Provází me vědémá, že je všechno jak má být. Oči jsou otevřené dokořán a probouzí se příběhy uložené hluboko v mé duši. Fantazie pracuje na plné obrátky. Z otevřených dveří synagogy se na mě dívá rabí Loev, za oknem se šklebí opice a dál po proudu se Mordechai snaží opustit svou ulitu, aby mohl lépe využít svého vlivu a bohatství. Židovské příběhy se prolínají skutečností, staré skutečnosti se dostávají do současnosti a já vím, že jsem zase blíž svému osudu, který nezměním. Blíž svým předkům a všem těm, kteří už tady bohužel nejsou, ale přesto je mám stále s sebou...

Svá přání měj, hodně si hrej!

Srdéčková

Ač se to nezdá, je to tak. Konečně sedím ve vlaku a pádím do Prahy na společný dvoudenní pobyt do Prahy. V prvních okamžicích cesty na mě ještě dopadají různorodé myšlenky a nejsem schopna se plně soustředit jen na klid a oddech. To se po nějakém čase změní a dokonce i já podlehnu rytmu klapotu kolejnic a uvolním se. Za sebou nechám každodenní starosti a pomalu se začínám těšít na společně strávenýč čas v naší stověžaté matičce Praze. Budeme flámovat, nebudeme se blamovat, budeme jásat, nebudeme se drásat, budeme jíst a pít, hlavně se dobře mít! 

Srdéčko moje, daj mi to tvoje...

Opěrná

Děti se od nás dostěpých učí mnohému. Učí se být tím, kým jsou. Učí se být dospělými. Učí se být mámami a táty. Učí se být ve světě, který není jednoduchý. Učí se říkat pravdu, která bolí a je tolik důležitá. Učí se usmívat na svět a být spokojený s málem. Učí se radovat se z maličkostí a být spokojený z toho, co zrovna dělají. Učí se chovat slušně ve společnosti a učí se zásadám slušného chování. Učí se od nás žít podle základních životních pravidel. Učí se získávat životní zdatnost a uvádět ji do svého života. Učí se, učí a občas jim z toho jde hlava kolem. Pokud se naučí a pochytí to základní, tedy žít samostatně, zodpovědně k sobě samým a ke světu, žít smysluplně pro sebe i pro ostatní a žít dobře, naučili se to nejdůležitější, co v životě potřebují... Nezpomínejme na to, že my sami jsme učitelé a předobrazy našich dětí. A i když si to neuvědomujeme, tak jsme jejich zásadními průvodci, směrovateli a rádci na jejich cestě životem!

Dávejme dětem vzory, jsme tím jejich opory...

Diplomková

Pokládat otázky a získávat odpovědi je jedna stránka věci. Vyhodnotit to, co je ukryto za slovy, gesty a jemnými pohyby rukou, nohou, očí, to je ten největší úkol, který mě tepprve čeká. Nevím, jak tohle všechno zvládnu a zda to opravdu zvládu, ale musím si osobně říct, že samotný pohled do životů ostatních zařízení, která poskytují stejné typy služeb, jako to naše, je hrozně zajímavé. Nahlížet pod pokličku provozů, které dělají to, co my. Dívat se, jak to dělají a nehodnotit. Jen se dívat a sledovat, jak to tam vypadá a případně se inspirovat, co bychom mohli využít a co by pro nás mohlo být zajímavé. Snad i já vnáším do navštívených institucí něco nového a zanechávám za sebou jistou stopu, která se vepíše nejen do mé práce, ale možná i někam dál. A kam to bude, to se ještě uvidí...

S lidmi si povídej, diplomku rozvíjej!

Pochvalná

Jsou dny, kdy si člověk musí sám sobě říct, že je dobrý. Že mu to sluší a že se mu něco opravdu povedlo. Jsou totiž chvíle, kdy k vykonání i nejmenších věcí potřebujeme obrovskou sílu a energii. Možná si to neuvědomujeme, ale i nádech a výdech je pro násm obrovským výdejem energie, kterou potřebujeme jinde. Proto vnímejme, co děláme a že to děláme. Zkusme se pochválit i za to nejmenší, co uděláme a važme si každého kroku, který se nám podaří. Není to totiž samozřejmé, že onen krok uděláme. I ten nás stojí určitou energii, kterou někde musíme vzít. A troška pochvaly a uznání je určitě na místě. Není urážkou nás samotných, ani něčím, co bychom měli dávat na odiv, ne to jen uznání nás samotných a toho, že si umíme vážit sami sebe!

Jsem dobrá, že umím a že vím, že umím...

Koupená

A je to tu zase. Znovu zkontrolovat to, co už bylo zkontrolováno a to s vědomím, že tato kontrola jistě nemusí být poslední. Je to jako neustále se točící kolotoč, který nikde nestaví, má řadu sedátek, které krouží dokolečka dokola a člověk musí mít oči dokořán a nastoupit přesně v tu chvíli, kdy je potřeba. Už ani přes své brýle nevidím, kdy je můj čas a jestli je přesně ten můj čas, abych naskočila a usadit se do sedátka ani nestíhám, protože zase budu rychle vysedat. Jestli to bude na příští stanici, nebo až na té další, to nevím, musím sledovat provoz a až to přijde a nazraje čas, tak musím vyskočit. Nesmím si ublížit, nesmím moc dlouho zdržovat a hlavně musím zareagovat a být přesně ve správné chvíli na správném místě. Tak, jak se to očekává, tak, jak mi to přísluší.... Tak šup, šup, ať už je to pryč a zase fičíme dál!

Nebát se a vstoupit, občas jednu koupit!

Přesahující

Východ sluníčka a všudypřítomné ticho. Člověku se tají dech, pozorujích krásu přírody a kouzlo zářícího slunečního kotouče, který se pomaličku šplhá na nebeskou báň. Je to něco, co se děje pravidelně, co nesledujeme, co pomalu nevnímáme, a přesto to řídí naše životní rytmy. Jedeme, vstáváme, uléháme, pláčme, pečeme, klečíme, zuříme, věříme, modlíme se a chápeme, že něco existuje mimo nás. Něco silnějšího, co člověka přesahuje a dodává mu jistotu, řád, neklid i pokoj v tom, co je potřebné, jasné, nutné, jisté i nesmyslné. Jsou to věci, které vnímáme, aniž bychom potřebovali předepsanou strukturu toho, co dělat a jak. Prostě víme, že je potřeba dělat a tedy děláme... Nemusíme mít strach z neznámého, neboť to je dáno, i ono nás přesahuje a nakonec i ono dojde svého naplnění!

Přesahuj a vždycky dosahuj...

Zapadající

Jako na jiné planetě se cítím, kdy vystupuji z auta. Vítr fučí, studené povětří mi čechrá vlasy a slyším jen ticho a ozvěnu vlastního dechu. Na obloze se odráží sluníčko a kolem je zelená nádhera. Na zemi leží popadané větve a já vím, že po několika dnech je zase všechno tak, jak má být. Nic nemusím, nic není potřeba a já jen můžu s klidem sobě vlastním udělat přesně to, co chci. Posadit se, dýchat, zavřít oči, vnímat svět kolem sebe, nic nedělat, běhat, sbírat větve, mlčet, křičet... Prostě je to jen a jen na mě. A co bude dál? To se uvidí. Protože sluníčko večer stejně zapadne a zítra začne nový den. S dalšími úkoly, dalšími výzvami a dalšími překážkami, ale teď je to všechno jedno. Teď jsem tady, vnímám přítomný okamžik a užívám si to, co mám. A za to z celého srdce děkuji!

S vděčností do věčnosti...

Přinášená

Je opravdu náročné znovu naskočit do rozjetého vlaku, které se nezastavil a stálé pádí dál. Jede si svým tempem a nikde nestaví. I když my jsme několik dnů stáli a museli jsme nabírat síly, vlak si to stále fičí dál. Člověk si v takové chvíli uvědomí, jak je život složitý a jak intenzivně musí dýchat. Prostý nádech a výdech nestačí, musíme si být vědomi toho, že s každým nádechem do nás vchází kousíček něčeho nového a s výdechem něco starého vydáváme ven. A takto pořád dokola -- nádech -- výdech -- nádech -- výdech. Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk, ťuk....

Jděme, kráčejme a s úsměvem vnímejme to, co život přináší!

Rozvíjená

Den bez bahna a jen v klidu vlastní mysli. Člověku je najednou milo a krásně. Nemusí myslet na nic jiného než na informace, které jej rozvíjejí. Nemusí se dívat na zmar a bolest, která je venku všude kolem. Nemusí upírat oči na zničené budovy, zahrady, garáže, sklepy a nábytek. Nemusí, jen může a je. Je jen v tom, kde je mu krásně a pouze hučení agregátů z okolí připomíná, co se dělo ještě před několika málo dny. Sluníčko pomáhá a podkresluje atmosféru, která je opravdu po několika vypjatých dnech kouzelná. Těším se z toho a těším se na procházku, která mě čeká...

Poradit - posadit...

Garážová

Úklid stále nekončí... Jedeme dál, den za dnem, hodinu za hodinou. Dnes přichází na řadu garáž, která také schytala svou část povodňového přídělu. Člověk ani netuší, jak daleko dokáže voda vystoupat a s jakou intenzitou dokáže útočit. V jakých místech umí neskutečně intenzivně zasáhnout do našich malých životů. První ranní minuty v garážovišti nejsou vůbec příjemné, ale s postupem času se nám daří napravovat škody, které voda napáchala. Je kupodivu, že napravujeme škody tím, že používáme vodu, které je zde i tak dost. Kolem poledne se nám podaří mít základní úklid hotový a pak nastane teprve ta nejkrásnější a nejrůžovější mravenčí práce. Vzít do ruky každičký kousek do ruky, omýt jej a znovu jej vrátit do čisté krabičky a umyté poličky. Tato sranda hra nám vydrží až do večera, kdy zmoženi, obaleni bahnem a zcela vyčerpaní dorážíme domů. Teď už můžeme zvolat, máme to a snad už to potřetí v našich životech opravdu nezažijeme!

Všechno čisté, je to jisté...

Sklepní

Voda opadla, bahno zůstalo. Bláznivé tempo vystřídal poklidný rytmus ničeho z ničeho. Člověk ví, že je potřeba zatnout zuby a dát se do práce. Musí vydrhnout každičkou skulinku a nevynechat žádný kousek, aby se všechno bahno dostalo pryč. Není čas na žádné přemýšlení, teď se musí nastavit tempo práce a jít kousek po kousku, místečko po místečku. Musí se pracovat systematicky a s rozmyslem, abychom se dostali opět do pohody a běžného rytmu svých životů. Byť stále bez teplé vody, elektřiny a připojení k internetu, ale se zdravým úsudkem a pracovitýma rukama, které zmůžou mnohé. Snad i to, co se ještě před chvíli zdálo naprosto nepředstavitelené!

Vody se nebojíme, sklepy si vyčistíme...

Záplavová

To, co jsme si mysleli, že už nikdy nezažijeme, se znovu vrací. Stojíme před branani nařízené evakuace a čekáme, co všechno se na nás přivalí. Nestojíme jen tak se založenýma rukama, ale netrpělivě přecházíme a sledujeme provodňové zprávy. Chodíme s čelovkami kontrolovat tok řeky, pečeme, vaříme, pereme a chystáme jídlo na několik dalších dnů, které budou pro nás kritické. Nevíme, jak dopravíme syna na školu do Brna, co bude cestou a jak to všechno bude zde v Opavě. Stresujeme, ale stále věříme, že se nejhorší předpovědi nenaplní. Nosíme pytle s pískem, stavíme hráze před vchodem do paneláku, bedníme co se dá a vynášíme věci z prvních pater výš... Večer zmoženi celodenní prací, s vědomím, že syn je tam, kde má být a voda si pomalinku stoupá jdeme spát. Bez elektrické i tělesné energie a s horským rozbouřeným potokem mezi paneláky. Upadáme do neklidného spánku a nevíme, co odhalí další den!

Zápavy zaplaví...

Svatební

Ani se mi to nechce počítat a přesto to vím zcela přesně. Právě dnes uplynulo neuvěřitelných dvacetosm let od chvíle, kdy jsme si řekli své ano. Kdy jsme si slíbili všechno dobré i zlé, ve zdraví i nemoci, v chudobě i bohatství. Kdy jsme provázali naše životy do jednoho společného směru a nastavili jsme kormidlo do jednoho směru. Občas nás vítr táhne směrem doprava, občas doleva, jednou nahoru, pak zase dolů, ale nejdůležitější na tom všem je, že vždycky spolu. Za jeden provaz, se společným nasazením a společnou láskou k věcem, které nás provázejí a které máme společné...

Díky za ta léta, která běží stále dál!

Zakopane

Počasí se neumoudřilo a ani můj žaludek se nechce dát do správné nálady. Nicméně jsme v jednom z kouzelných míst polských Tater a tak vyrážíme na společný výšlap za poznáním. Nejprve autobusem zdoláme pološišatý kruhový objezd a dorazíme do Kuźnice. Odtud již po svých vystoupáme k Hale Kondratowe, kde jsme okouzleni nádhernými vrcholy a údolím. Pak se vrátíme zpět na Pardaluwke a do Krajiny Smaku, kde dostaneme výborný oběd. Pak už nemeškáme a vyrážíme za poznáním solného dolu ve Wieliczce. Zde jsme uchváceni nejen velikostí, krásou a délkou prohlídky, ale také okolím i plynulostí polského jazyka. Po dvou hodinách se rádi vracíme zpět do Zakopaného, kde padneme do postele a usneme s pocitem dobře stráveného volného dne...

Sůl na zlato, stojí to za to!

Výjezdní

Ač celkem nemám problém s cestováním, tentokrát cítím, že se mi oprvdu nechce. Nejraději bych zůstala doma, zachumlala bych se úplně pod peřinu a spala bych, co bych dokázala. Přesto nebudu trhat partu a pojedu. Prostřu si oči, sním alespoň kousek rohlíku s máslem a pokusím se nahodit úsměv na ustaraný obličej. Po několika ujetých kilometrech, nastoupaných výškových metrech a blíže cíli se začínám těšit na nová dobrodružství. Sice s těžkým srdcem, rozervanou duší, ale vědomím, že tohle musely zvládnout tisíce maminek přede mnou, tak to zvládnu taky...

Výjezd sem, výjezd tam, tady se já dobře mám!

Čerstvá

Lepší dny a snaha po nalazení klidu. Byť bez sluníčka, ale snad s troškou pohody, která je také potřeba. Vědomí, že něco končí a něco nového začíná, je tím, co mě uklidňuje. Jen si zvyknout na nové pořádky a bude to zase v pohodě. Nedělní odjezdy a páteční příjezdy, chvatné praní prádla a chystání dobrotek. Pečení, vaření, nákupy a snad usměvavá, pohodová setkání s tím, který dosud dával našemu životu klid i řád. Kolem kterého se točilo mnohé a byl středobodem našich životů. Budeme se těšit na mnohé společné chvíle, byť jich bude méně, ale o to víc si jich snad dokážeme užít. Zachumlaní v našich společných ulitách, tak, jak to máme rádi a tak, jak jsme to dělali vždy. A když nás u toho bude víc, taky nevadí, alespoň se více nasmějeme, zažijeme více legrace a budeme více společných zážitků. Těšíme se na vše, co přijde a jsme rádi, že jsme Tvojí součástí!

Nové výzvy, nová poznání...

Nic

Nic. Pusto, prázdno. Žádná slova, nic nezbylo. A za další roh není vidět. Možná, že až se zase znovu nadechnu, uvidím víc. Teď mám srdce na tisíc kousíčků. Rozum mi říká, že se nic neděje, ale tělo nechce spolupracovat. Nejraději bych se schovala pod peřinu, zakryla se až po nos a přečkala čas, který musím přečkat. Za pá dnů to bude lepší. Za delší čas ještě víc, ale teď to bolí, jako čert! Nic nepomáhají slova, když duše pláče a neumí si pomoci. Nechejte mě chvíli, já to zvládnu a pak zase bude líp...

Nanic je nic!

Rozjitřená

Když opouští mě naděje, pohlížím do svého nitra a snažím se zachovat si klidnou mysl. Někdy je to velmi těžký úkol, zrovna pro mě, jako člověka velmi netrpělivého. Byť už mám za sebou výcvik v trpělivosti, který jsem podstoupila při narození našeho syna. Jeho narozením se nám v životě všechno změnilo. K lepšímu a zároveň i mnohem jinému. Do té doby jsme byli s manželem jen my dva a pak už jsme byli dospěláci zodpovědní za jedno malé, krásné a velmi křehké stvoření. To potřebovalo mnoho lásky, péče, ochrany a klidu, aby mohlo dozrát a dospět v onoho kouzelného a usměvavého mladého muže, kterým je dnes. I když vím, že nás miluje víc, než cokoliv a kohokoliv jiného na světě, je pro mě velmi těžké pustit jej samotného do světa. A přesto, nebo právě proto musím... Čím víc bych mu bránila, tím víc bych mu uškodila. Proto leť do světa, roztáhni křídla, dávej na sebe pozor myško moje a věz, že vždycky budu čekat na Tvůj návrat!

Mám Tě moc ráda a už teď se těším na další společné chvíle...

Silná

Některé cesty jsou klikaté a jiné přímočaré. Některé vedou do konce a jiné přímo do údolí. Někdy je potřeba spotřebovat mnoho energie na doputování do cíle a jindy ani nevíš jak a už jsi na konci. Někdy se řítíš neskutečnou rychlostí a stále nejsi v cíli. Jindy sotva vyrazíš, už protínáš cílovou pásku. V životě je to jako na houpačce, jednou jsi nahoře a jednou zase dole. Běžíš, spěcháš, chvátáš a honíš se za něčí, co se ti vzdaluje. Zpomalíš, nevěnuješ ničemu svou pozorost a cíl se přižene jako velká voda. Není to jen v tom, čemu a jak dalece se věnuješ, ale také, jak moc se snažíš věcem porozumět a proč. Pokud to má být něco zásadního, pak na tom záleží a je to důležité. Snaha a odhodlání jdou ruku v ruce, aby dospěly k cíli. Vždycky se nakonec podaří dorazit až na samotný konec, jen někdy to trvá poněkud déle. Proto je dobré vytrvat a nenechat se odradit nějakým tím drobným nezdarem. I to patří k cestě, která má svůj cíl...

Hledej a najdi, svůj cíl si najdi!

Shledaná

Proč ztrácet čas s něčím, co rozhodně nedává smysl? Proč utrácet peníze za věci, které nepotřebujeme? Proč diskutovat nad věcmi, které nejsou důležité? Proč, proč, proč? Takto bychom se mohli ptát celý den a stejně bychom se nedopátrali koudného výsledku. Snad proto bude lepší nepátrat a zůstat pěkně v klidu, nad věcí a v pohodě. Člověk nemusí utrácet svůj drahocenný čas tím, že jej bude utápět ve věcech, které nedávají smysl. Vždyť je tolik krásných a smysluplnějších činností, které nás mohou naplňovat, aniž bychom se museli neustále ptát proč. Tak nechme stranou všechny otázky a vydejme se za hlasem svého vlastního srdce. Nenechme se zlákat blyštivostí kouzel a třpytem nástrah, které cestou potkáme. Jděme svou cestou přímo za nosem. Určitě dorazíme přesně tam, kde nám bude krásně!

Šlapej, hopsej, jdi, svou cestu si najdi...

Umíněná

Chci to! A chci to opravdu moc! Čím víc si přeji dosáhnout až k pomyslné metě, tím více se mi vzdaluje. Je to běh na dlouhou trať, ale já se opravdu nevzdám. Jakmile jsem se jednou rozhodla, musím vydržet a dospět až k samotnému konci. Prostě musím, i kdyby to znamenalo vstávat několik měsíců v brzkých ranních hodinách, nebo ponocování. I kdybych neměla spát vůbec, já to prostě dotáhnu až do závěru. Možná zjistím, že tahle námaha ani nestála za to, ale já to prostě dám! Moje umíněnost se musí vyplatit, i kdyby z nebe trakaře padaly... Já totiž vím, že každá informace, kterou si odnesu, je vždycky z něčemu dobrá. Pro mě, či pro mé okolí a za to trošku toho nepohodlí přeci stojí, ne?!

Vytrvej, odolej, na práci se usmívej...

Závislá

Když nevidím cestu, jak mohu jít dál? Když opouští mě síly, kde brát? Když ztrácím trpělivost, jak zůstat klidnou? Jako žena musím všechno a mnohé nemohu. Jako matka mám za úkol dělat to, co je možné, a co je nemožné svěřovat vyšším silám. Jako manželka mám pověření k řízení, a co řídit nelze, předávám dál. Jako dcera mám povinnost pečovat o své rodiče, kteří s láskou vedli můj život od prvních krůčků do dospělosti. Jako sestra a teta se raduji z úspěchů svých synovců. Jako já je každý den vnitřně propojuji se svými kluky a přeji jim vše dobré. Respektuji svého muže a snažím se dělat všechno proto, aby v naší blízké i vzdálenější rodině vládl pokoj a mír. Každý den zahrnuji své nejbližší láskou, respektem k nim samotným, dávám jim pocitu morálních hodnot. Sama za sebe jsem silnou nezávislou ženou, se svými závislostmi a důležitými vazbami!

Pochopení mnohé změní...

Rámcová

Každého pozdravit, na všechno mít svůj klid. S každm se zastavit, každého utěšit. Takto vypadá většina mých dnů, aniž bych si stěžovala. Asi jako většina maminek vím, že když se postarám o ty své chráněnce, tak oni budou spokojení a nakonec budu spokojená i já. A tak si jedu od rána do večera, nepočítám hodiny či minuty, které věnuji na oltář mateřství, manželství či rodičovství. Jdu, usmívám se, pracuji, nakupuji, peru, žehlím, chystám, uklízím a nahlas se směju, abych uvolnila nahromaděný stres či nervozitu. Někdy jsem kapkou v moři, i když se necítím slaně, tvořím součást vyššího celku, kterým jsme. Je to fajn vědět, že jsem tady pro Vás a těší mě, že jste tu i Vy pro mě...

Z ničeho nic, nechť je toho víc!

Vepsaná

Jsou věci mezi nebem a zemí, které neovlivňujeme a ony se přesto dějí. Myslíme na nějakou blízkou osobu a ona se nám za chviličku ozve. Přemýšlíme, jak vyřešit zadaný úkol a nápad se najednou objeví. Přemítáme, co dál se svým životem a přijde skutečnost, která vše vyřeší. Je to jakási vnitřní přitažlivost ve vesmíru. Síly, které jsou a jdou, aniž bychom je my sami dokázali vidět, nebo případně ovlivnit. Jsou zde, necítíme je a ony se nám vpisují do života. Tak, jako se nám vepisují do života lidé, které potkáváme, míjíme, nebo dlouhodobě máme ve svém okolí. Každý nás ovlivní a dá nám něco, co si neseme dál. Jsou to přesně ty kousíčky drobných situací, které máme a které tvoříme. Ač netušíme, kde se berou, jsou s námi, jsou naší součástí a usměrňují běh našeho života. Všímejme si oněch malinkatých i větších dějů a dejme jim jejich prostor!

Vepsaná, šeptaná...

Speciální

Občas se bojím,

někdy se směju,

vždycky si však

pro Tebe přeju. 

Zdraví, lásku,

štěstí, klid,

ať máš se pořád

líp a líp.

Někdy si říkám,

co nás tři čeká,

zda je to klid,

či bouřlivá řeka?

Snažím se stále

zachovat klid.

aby se všechno

snášelo líp.

S úsměvem na rtu,

netrhám partu,

ať jsem už v cíli,

nebo na startu?

To nám čas ukáže,

co všechno dokáže.

To nám pak poví,

až sám se to dozví...

Měj se a prospívej, hlavu svou užívej!

Škamnová

Ani nevíme jak a už nám zase končí prázdniny. Sotva začal, už tu máme poslední den. Sluníčko nám ve volných dnech přálo a všichni si určitě užili klidu i odpočinku. Někdo protáhl tělo, jiný se válel, ale každý dělal přesně co chtěl a měl. A tak by to o prázdninách a dovolených mělo být. K ničemu bychom se neměli nutit a všechny činnosti bychom měli dělat s radostí a vervou. A to jak aktivitu, tak i odpočinek. Obojího je k životu potřeba a obojí je naší nutnou součástí. Od zítřka zase začne běžný kolotoč nejen všem školou povinným, ale také jejich maminkám, babičkám, tetám, strýcům, dědům i tátům. Takže jsme v tom všichni společně a rozhodně se nevzdáme. Zítra vstaneme s radostí, s úsměvem na rtu vyrazíme do školy a budeme se zase těšit na další společné volné dny... A že to letí, tak tu budou sotva se nadějeme.

S radostí a úsměvem, půjdeme zas do škamen!