Řasová

Štěstí je tak pomíjívé, jednou tu je a podruhé zase není. Jako drobný motýlek přeskakuje z květinky na květinku. Jednou posedí, vypije trošku nektaru a podruhé se jen dotkne okvětních lístků. Letmým pohledem zavadí o oči člověka a již pokračuje na další cestě. V běžném životě se často říká, že štěstí si člověk musí zasloužit a že jen připravený může být štěstím navštíven. Ale co ten, který se vydal na cestu za vlastním štěstím? Má být šťasten, protože sama cesta je štěstím, nebo má tvrdošijně chtít poznat podstatu štěstí? Sama nevím, která z cest je ta pravá. Co však už dneska z vlastní zkušenosti vím, je  fakt, že štěstí není něco konkrétního, ale zároveň je to vše kolem nás. Ranní východ slunce, večerní stmívající obloha, úsměv na tváří nejbližších, pohlazení od milovaných či jen pohled na chundelatochlupého chocholouše. Návštěva zoologické záhrady a blízkost divokých druhů, procházka městem či šustění podzimního listí. Jaká krása se dostane člověku do těla a kolik štěstí prožije! Stačí se jen dívat, sveřepě netrvat na určité představě, vždyť štěstí je všude kolem nás...

Tolik je krásy, padající na mé řasy!

Duhová

Modrý pes a zelená žirafa.
Za oknem vesele kůň si hafá.

Copak to dneska je,
copak to za den?
Že všechno známé,
je falešné jen?

Nechci se domnívat,
nechci si psát,
raději budu si,
zas něco přát.

Abys tu se mnou byl,
abys zas objevil,
až slunce zasvítí,
na louce je kvítí.

Není přec ztraceno,
nic, co je řečeno,
snad proto sníme,
že jednou zas smíme.

Smát se a radovat,
bez strachu milovat,
bez stresu jít a žít,
na duši věčný klid!

Vydrž a vytrvej,
s láskou mou setrvej,
bez Tebe není tu,
prostoru po citu....

S Vámi si žít, radostně být!

Indiánská

Není ingliš jako ingliš. Poslouchám, ale to co vnímám je jen proud slov, málo podobných angličtině. Hrůzu a děs nahánějící proud slov je to, co jen zdaleka připomíná něco víc, než hindštinu. A kde se vzala na mezinárodnost a srozumitelnost? Netuším, je zřejmě schována kdesí pod pokličkou hnědých úsměvů a modrých obleků a sárí. Vím, že tam někde je a stačilo by pouze zpomalit dikci a vhodně vyslovovat. To by pak i mé málo cvičené ucho dokázalo rozeznat, co vlastně slova znamenají. Ale teď tu jen tak sedím, dělím co můžu a snažím se porozumět. Ovšem moc se mi to nedaří. Aspoň něco pochytím - matrix, tú, tú, bí, bí, aj, aj. Ale copak nemluví o programování a bezkontaktních gramatikách? No možná ano, možná ne, ovšem moje uši a hlavu to nebere. Ta se sotva probere a už zase zbytečně natahuje uši, které jí moc sluší...

Dost a pryč, angličtina je prý zde klíč!

Délkověváhová

Změřit, zvážit, odměřit a vypočítat. Zjistit názor, objasnit příčiny a zanechat objektivně zpracovaný subjektivní názor. Od rána do večera přemýšlet, jak uchopit to, co uchopit nejde a zpracovat do podoby, čitelné svými čtenáři. Jako ve zlém snu si musí připadat badatel, který bádá, objevuje a logicky zdůvodňuje a nakonec zjistí, že veškerá jeho snaha byla marná. Bez odezvy, bez povšimnutí a jen s malým účinkem na tak obrovský rozsah, jakým věda skutečně je. I přesto, že některá věda, je jen pro medvěda, každý máme toho svého, se kterým se pereme, kterého lapáme a nakonec i zkoumáme. Jak by to bylo lehké, kdyby všechno co zvážíme, bylo opravdu tím, jak to i vnímáme. Jeden řekne, druhý udělá a třetí dementuje to, co čtvrtý vymyslel. A tak si tu žijeme, plácáme se v tom a nikde nemůžeme nalézt konec. Ale doufáme, že jej jednou objevíme a i my spočineme s láskou, jak jsme to všechno dobře učinili. Zatím musíme jít, poznávat a zjišťovat stav věci, které jsou zřejmé, ale zároveň nejasné...

Ujasni si cíl, i když to trvá dýl!

Nacházená

Co je stáří? Moudrost, nemoc, aktivita, krása, radost, poznání? Čím více člověk zraje a postupuje vlastním životem k oné pomyslné hranici stáří, tím více si uvědomuje další a další možnosti, které jsou mu nabízeny. Ať je to možnost spojení s novou generací, či neskutečné propojení se svými blízkými, vždycky je to poznání, že od někud jsem vzešel a někam kráčím. Každý z nás jsme jedinečnou osobností a tedy i naše stárnutí je jedinečné. V nemoci, radosti, spokojenosti či těžkostech, které nás potkají. Někoho posílí na duchu i na těle a jiného sklátí, bez možnosti cesty zpět. Být imunní proti stárnutí a vytvořit si v mladosti imunitu proti stáří, nebyla by na světě moudrost poznání, předávaná věky. I v tom je důležitost generační obměny a vlastního stárnutí. Neboť stárnou všichni, bez ohledu na společenské postavení a výši finančního zabezpečení. A teprve zde se odkryjí ony pohledy směrem k věkům. Vždyť už sama moudrost věků říká, že mladý může, ale starý musí. Co? Inu to, co je mu vlastní...

Ve stáří i mladosti, najdeš kouska radosti!

Zahnutá

Říkají nám, co bychom měli a proč. Chtějí, abychom se od nich učili a dávají příklady. Neuvědomují si, nakolik my sami dokážeme vidět svět vlastníma očima, které sice nejsou dokonalé, ale nedokonalosti rozhodně rozpoznají. Tisíce částeček se poskládá a nikdo netuší, jak moc ovlivní to, co chtějí ovlivnit sami. Myslí si, že nevidíme, neslyšíme to, co je řečeno jen tak mimochodem. Ale právě tohle vnímáme, zapisujeme si do paměti a učíme sami sebe vnímat svět, který ovlivňují jiní. Víme, kdy vstát a podat dospělému ruku. Víme, kdy pozdravit a vyjádřit radost či soustrast. Víme, koho si připustit k tělu a koho raději nevnímat. A pak je tu jeden výrazný moment, který je spojen s námi, s vámi a tím, co rozhodně neovlivníte. Nikdo nás to neučil a přesto umíme vyjádřit soustrast, umíme se postavit věcem, které jsme dosud nezažili a sociální kontext nám není cizí. Umíme soucítit, umíme se spoléhat, vidíme v lidech vždy to nejlepší a svět má barvy duhy. Nic není předem ztracené a jen černobílé, či negativní. Věci jsou jak mají být a co bývá řečeno, nemusí být tím správným!

Příklady táhnou, někdy i zahnou...

Povahová

Člověk jako jiný, ale přesto jsi zvláštní. Není ti ještě ani tolik, kolik bys možná chtěl a přitom mě překvapuješ svou vyzrálostí a vnitřním klidem. Vím, že jsi přesnou kopií svého mužského vzoru, ale přesto jsem vždy překvapená, v jak úžasného tvora vyspíváš. S úsměvem na tváří, s nadhledem a dobrou náladou se snažíš zvládat všechny překážky, které jsou ti dány. Jen tak se nezalekneš výšky, hloubky, námahy a problémů, které tě potkávají. Jsi zářným příkladem toho, jak se dokáže snoubit myšlení, poznání a niterné jednání s běžným pubertálním světem. Jsi prostě tím, kým jsi. Jedinečnou, neopakovatelnou, přirozenou a logicky fungující osobností, s vlastním názorem na svět a specifickým myšlením. Trochu hloubavá ryba, trochu bláznivý střelec, trošku flegmatický medvěd a energický zajíc. Máš něco, s čím můžeš být a nikdy nebudeš sám... Jdi dál, vyrůstej a užívej si každý den, kdy jsi tím, kým jsi a tvoř to, co bys tvořit chtěl!

Mít rád a nechat jít, přitom zachovat si svůj klid.

Futuristická

Vážné tváře, nervozita ve vzduchu a natěšený dav informacechtivých knihovníků v předsálí. Tíživá atmosféra pro přednášející, odpočinková pro publikum. Konečně je tu začátek. Stejná slova, drobné třepotání hlasu a hurá, jdeme na to! A začínáme pěkně zostra... Jsme vůbec připraveni na svou budoucnost? Budeme schopni ji s dnešními prostředky žít? Je možné ještě otevřít dveře, které se nám již pomalu zavírají: Většinou chápeme techniku jako prostředek, nástroj, který ulehčuje opakující se činnosti. Nevidíme dál, než k hranaté krabici, jež obepíná onen vnitřní svět. Nerozumíme tomu, co je uvnitř a nechceme to znát. Pak ale neporozumíme tomu, co nás čeká. Naše budoucnost bude jen vnější snahou, bez vnitřního propojení. A naše budoucnost tak bude stejná, jako strom bez kořenů. Stojící, ale umírající a bez života. Jenže takto se budoucnost tvořit nedá! Než takto, pak raději nic...

Tvoř, ale zatím neboř!

Moudrá

Trvale udržitelné tempo a stálý úsměv na tváři. Laskavý pohled zvoucí k posezení a vnitřní klid, který tryská zevnitř. Člověk mnohdy předpokládá, nicméně málokdy má jistotu, že přesně objevil to, co je opravdu vidět. Před světem skrýváme své pocity a navenek se snažíme být samostatnými tak, aby se s námi mohli chlubit. Proč to děláme a proč chceme, aby nikdo nepoznal naše pravé pocity? Bojíme se snad své vlastní zranitelnosti? Při hlubším zamyšlení zjistíme, že zranitelnost těla je vlastně zranitelností duše, neboť ta je pravým řídícím panelem. Cítím-li se zranitelná, pak jí také budu. Vím-li, že jsem silná a nic mě nemůže porazit, pak mě také nic neporazí. Ani slovíčko mi nemůže ublížit a to, co si myslím, to také prožívám. Jako vždy s úsměvem a příjemným naladěním pro každého, kdo mě potká. Ač netuším, zda prohlédne i tvrdou slupku, jež nás chrání!

Buď kým chceš být, žij tak, jak bys měl žít...

Modrá

Zmatky, zkratky, dlouhé šátky. Od rána jsem síly plná, kolem létá čistá vlna. Jen tak něco neporazí, člověka, co stromy sází. Člověka jenž poznal strach, nenachytáš v bačkorách. Možná jenom v rozpacích, jak kráčí si po oblacích. Po dešti pak přijde duha, stoupání jde vždycky ztuha. Jeden den jsi plný síly, druhý sotva napneš díly. Každopádně je to tak, že dneska přijde severák. Slunce zatím venku svítí, kolem oken kvete kvítí. Já si v teple pobrukuji, chleba s máslem přežvykuji. Za chviličku vyrazím, podpořiti ten náš tým. Vyrazíme za slonem, poletíme balonem. Modrý slon a bledá tráva, přesto je to velká sláva. Studenti se radují, u slona si notují. Proces tisku už má jiskru, za chvilku už budem v tisku. O nás potom napíší, že jsme prošli refýží. A pak ještě dostaneme, co si jenom zamaneme. Za hodinu, za dvě, budem hledat hrábě. Nakonec jsme všechno zvládli, hladem nikam nepadli. A teď hurá za zábavou, za poštou a klučičí vřavou!

S modrým slonem je nám hej, proto nikdy nemeškej...

Radovací

Horký čaj, výtečná kniha a vyhřátá postel. Neděle, jako vystřižená ze snu, který si nechávám již dlouho zdát. První den týdne, který začíná nicneděláním a končí horečnou činností, tesně před úsvitem. Jakmile zapadne slunce a přiblží se večer, ožije všechno kolem a lenost nelenost, člověk musí z postele. Krátký den na odpočinek, dlouhý den na zahálení. Zápolit mezi dvěma póly lidské podstaty, není zrovna nejbáječnějším snem. Ustanovení pravidel a jejich dodržení, získání mnoha podnětů a nápadů, to je možné i v posteli. Naplnění života a smysluplné prožitky nelze směstnat do čtyř stěn a pod jednu peřinu. Byť vyhřátou a zvoucí k oddechu. Snad proto raději zamířím za jiskrným nebem a studeným vzduchem, který mi pomůže a dostane mě tam, kam opravdu potřebuji. Do víru všeho a nedělního ničeno!

Měj se rád a odpočívej tak, jako bys chtěl hrát...

Dávající

Chuť do života a radost z každého okamžiku. Síla prožívat i negativní momenty. Radost ze zpytování svědomí a děkovné odhalení podstaty života. Toto a mnohé jiné se člověku honí hlavou, když otevírá pandořinu skříňku dalšího dne, měsíce či roku. Přestože má svůj život pevně v rukou, váhá, pochybuje a klade si otázky, na něž hledá odpovědi. Co všechno je možné ještě prožít a uskutečnit? Zvládnu, stihnu, zažiju tohle a támto, co mám v plánu? Dopředu těžko říci, odhadnout se dá ledacos, jen jistota není žádná. Člověk tak vstupuje na tenký led, s odvahou kráčí a dostává drobné dary a krutá ponaučení. Leč nezatrpkne, neboť věří v dobrotu lidského srdce a v každém protějšku jeho lepší část. Sejmutí růžových brýlí přinese mnohé a ledacos naznačí. Ale to, co si sami myslíme, neseme ve svých srdcích, to bývá neměnné. Tak nechte mě jít, nechte mě žít, nechte mě snít... Bez dávání druhým nemohu být!

Dávej a sklízej, dobro vždy vnímej...

Napravená

Na nápravu škod není nikdy pozdě. Vždycky se dá najít způsob, jak vyřešit křivdy napáchané v průběhu let. Byť se může na první pohled zdát, že nás nic nesužuje a věci jsou dávno zapomenuty, opak je většinou pravdou. Čekáme, vyhlížíme a doufáme, že se věci upraví a naše životy zase budou, jako dřív. K tomu, abychom dosáhli vnitřního smíření, je nutné odpuštění. Našich vin, které jsme způsobili i vin, které nám byly způsobeny. Neboť cesty jsou nevyzpytatelné a kroky dané. My jen sami sobě můžeme dokázat, že umíme čelit škodám, které jsme napáchali a které byly napáchány. Ve sporu totiž záleží na přístupu obou stran, aby mohlo dojít k vzájemnému smíření. Těžko se totiž nese vina a ještě hůř se s ní odchází. Proto udělejme vždy všechno, co můžeme, abychom nemuseli řešit naše prohřešky. A pokud se jich přece jen dopustíme, pokusme se je vyřešit, než bude pozdě. Říci promiň není tak těžké, ale najít odvahu, je mnohem těžší...

Smiř se a odpouštěj, dobrou vůli vždy měj!

Skouzávací

Sklouzávat k běžnosti a nezkoušet nic nového. Jít stále stejnou cestou a potkávat ty stejné lidi. Neumět se přizpůsobit měnícím se podmínkám a hořekovat nad rozlitým mlékem. I takto se dá dneska žít a růst ve světě nadbytku i neskutečného chaosu. Byť mnozí z nás hledají jistý řád, systém a klidné procházení. Ve skutečnosti musí vynakládat mnoho sil na organizaci téhož, co ostatní. Není lehké najít správnou rovnováhu mezi rychlostí, spolehlivostí a pevně ukotveným řádem věcí. A tak se dokola potácíme od stálosti k nestálosti, od systému k chaosu, od zkušenosti k neznalosti. Dlouhá to cesta pro jednoho, který nevidí za nejbližší roh a v každičkém koutě číhá černý mrak zmatku. Slunce svítí tam někde venku. Tam, kde věci mají pevně stanovené místo a skutečnosti svůj řád. Bez jednoho není druhé a bez brambor neuvaříš bramborák! Tedy vítej ve světě, který máš a zkus se z toho nezblíznit. I tam, kde se dnes dezorientovaně potácíš, už zítra najdeš věci, tam, kde mají být!

Skouzávat, nebát se, koláče nejsou bez práce...

Snášející

Usmívat se a schovávat za závoj mlčení. Být připraven na cokoli, co může přijít. Nemít žádné starosti a užívat si jen krásy, pohodlí, úspěchů. Zvládat každý úkol s nadhledem a nezaleknout se žádného problému. Ideální nastavení pro každodenní se plahočení světem. Hlavně nedat najevo žádnou slabost a držet hlavu stále vzpřímenou. Neohnout se nikdy a před ničím. Raději snášet důsledky některých rozhodnutí, která nejsou populární. Kroky, kterými se člověk řídí od malička a mohou jej dovést až na okraj jeho vlastního já. Směrem k propasti, která je notně hluboká a černá. Na jejím dně tak krásně září sluneční paprsek. Zve a volá, chyť jsi mě, dohoň mě, přetni mě, vnímej mě. A ač nechceme, stále jsou oči přitahovány od slunce a radosti, ke smutku a starosti. Jakmile totiž objeví krásu hluboké záře, už se jí dobrovolně nepustí. Jedno jak moc prosíš, aby to nedělaly, ony to stejně udělají...

Neváhej a s hlavou odkrytou stále se směj!

Protěžovaná

Není těžké uhádnout, co se komu honí hlavou. Stačí se jen dobře dívat a být vnímavým činitelem ve společnosti. A začnou se dít věci! Najednou rozumíte řeči člověka víc, než byste si kdy dovedli představit. Vidíte, jak se na Vás komunikaujíc směje a přitom dává najevo, jak moc se nudí. Uslyšíte radostné ševelení hovoru a zároveň zjistíte, že obsah i smysl hovoru se ztrácí. Je to jako bychom pronikli ze světa tmy a samoty, do světa plného barev, zvuků a společnosti Nikdo nemá rád, když je nu podsouváno něco, co nikdy neslyšel či neviděl. A přesto dokáže uvěřit i neuvěřitelnému. Stačí jeden dobrý řečník, manipulátor a to, co ještě před chviličkou bylo bílé, je najednou červené s nádehchy modrých odlesků. Neskočme lidem na jejich taktiky a fígle, které si na nás připravují. Raději poslouchejme vlastní rozum a cit, který dobře napoví, kdy je důvěra vhodná a kdy ne. Vždyť my sami přeci víme, co smíme, jak to můžeme a proč. Tak se nenechme opíjet sladkostí slov a milých úsměvů. Za velikost zklamání to rozhodně nestojí...

Buď vždy svůj a své city protěžuj!

Hibernační

Jako jeden muž, stojí v řadě šiky vybarvených listů. Třepotají se na stromech a pomalu proměňují barvy od zelené, ve žlutou, hnědavě červenou, až oranžovou. Místo všudypřítomné zeleně se teď příroda oděla do barevného hávu, který dává tušit, kolik barev jen příroda dokáže vykouzlit. Pro milovníky podzimu ráj, pro zahrádkáře starost s přípravou na zimu. Ještě tento týden si užijeme krásného, teplého počasí a již příští týden už budeme s mírným optimismem hledět zimě vstříc. Jak moc bude zima zimová a kolik barev bílé přinese, to ještě uvidíme. Teď si však půjdeme užít krásy podzimní přírody. Lehnout si do spadaného listí, nechat si ovívat hlavu příjemným vánkem a sluncem laskat tělo. A všude kolem omamná vůně suchého listí, šustění a zvířecí pachy. Jak já miluji podzim, to snad ani sama neumím říci. Mám jej ráda, moc a hlavně, je to mou přípravou na pomalé zklidnění a přechod do plné hibernace.

Spát a hrát, podzim si užívat!

Holahejová

Ujednáno jest,
že dnešní den je lest.

Obelstíme svoje chutě,
nepůjdeme hned na kutě.

Budem zpívat,
budem hrát,
do půlnoci
tancovat.

Co na tom,
že zítra bude,
ráno vstávání
celkem kruté.

Hlavně, že je dneska rej,
zítra nemusí být hej!

Týden nějak přežijeme,
s víkendem zas okřejeme.

Potom budem tancovat,
do půlnoci pracovat.

Je to prima,
je to psina,
dneska už jen
žádná dřina.

Jenom hola,
jenom hej,
tak už prosím
nemeškej!

Nepospíchat, užívat, to máš na neděli tak rád...

Toulavá

Není vždycky jednoduché rozeznat správnou cestu mezi jinými. Člověku může trvat i několik let, případně i celý život, než pochopí, kde odbočil špatně. A jsou i takoví, kteří nikdy neprozřou a v domnění správnosti svých rozhodnutí škodí sobě i svému okolí. Je dobré dostat v životě příležitost napravit své chyby. Ovšem bez poučení se z nich, je i tento proces jen bezcenným krokem. Není nic na tom, přiznat si chybu, uvědomit si ji, pokusit se  napravit její negativní důsledky a přemýšlet o všem, co za tím stálo. Ono přemýšlet docela bolí a přemýšlení není vžd žádáno, ale za tu námahu rozhodně stojí. Ušetří marné kroky a nedopustí sejití z našich cest...

Cesta je cíl, ač ubírá mnoha sil!

Šlápotová

Přestože nevnímám, kolik drobností a úsměvů se pohybuje kolem, snažím se chápat, jak důležité jsou. Přinášejí drobnou radost do života a odereagovávají od nahromaděných starostí. Kéž bychom uměli vždycky reagovat na každou situaci s úsměvem a jistým nadhledem. V osobní rovině, s nebližšími i těmi, které nám život přihrál do cesty. Není tak lehké pracovat s mimikou tváře a ukrýt své pocity, které v sobě máme. Většinou vyjadřujeme spontánní radosti i starosti, pracujeme s lehkostmi i tíživými pocity, které jsou všude kolem nás. Být tak němou tváří bez mimiky, mohla bych se tvářit netvářit a být i nebýt. Jediné, co by bylo mým úkolem, dělat radost těm, kteří o to stojí a nevšímat si ostatních. Inu, touhy mám, teď je jen otázkou, jak moc a dalece je dokážu naplnit. Když ne teď, tak snad v příštím životě...

Život po životě, voda ve šlápotě!

Vlasová

Hekticky, je to fakticky, dneska od rána je to velká rána. Dřina, honička, nemám žádného koníčka a pan půjdu pro jablíčka. Zuby a injekce, žádná to infekce, pěkná mi visí ve skříni kolekce. Během dne pobíhám, k obědu maso mám. K němu si prasátko, napíchnu na párátko, dobré je kafíčko, pusu dám na líčko. Porada nebolí, zrak máš však sokolí, vstupenky dostaneš v zoo si přivstaneš. Po čase v rozhlase uslyším slovíčka, že na stromě je velká sovička. V místnosti bez hostí dostanem sladkosti, šnečíka s tvarohem, už jsem zas za rohem. Domácí úkoly, chemie zabolí, dějepis potěší, válka to vyřeší. Návštěva babičky, půjdu do osmičky, nakoupím dobroty, s myškou jdou šlápoty. Sbalím nás, všechno bude včas a večer se kouknu na seriálův sráz!

Lehnu si, sednu si, gel si dám na vlasy...

Atypová

To je děs, jak fungují asistenční služby a sociální zařízení! Stále je to kolotoč neznalostí, medikací, neochoty a neskutečných laxností vůči klientům a jejich rodinným příslušníkům. Kolik už uběhlo let, kdy se s intenzitou zabýváme poruchami dětí, mládeže a dospělých, a přesto není vidět mnohá změna. Proč je to tak těžké? Co nás tolik brzdí? A proč? Nejsou to jen problémy samotného postižení klienta, ale zejména fakt, že sociálno ve společnosti nefrčí. Kdo by chtěl pracovat v tak těžké profesi, za tak málo peněz, když jiná, lehčí povolání mohu dělat za mnohem více? Mě se to přeci netýká, já jsem zdravý a nepotřebuji pomoc a na bližní nemyslím. Ale i zde může nastat obrat. Já jsem teď a tady, ale copak vím, zda za malinkatý okamžik to nebude jinak? To, co mě dneska netrápí, už zítra může být problémem. Inu, člověk mnohdy míní, život mění. A snad až konečná změní to, co je důležité. Náhled na život, na normy, na svět, na okolí a hlavně, na nás samotné!

Nevěř všemu, viď v sobě ženu...

Numerová

Věk je jen číslem, které neznamená nic. Jsou lidé, kterým už život pomalu končí a přitom stále začíná. A kolik je mldých, kteří ve svém životě umírají. Počítáme, přidáváme roky a stehně se vymykáme letům. Ony nás dohání, mnohdy nahání děs, ale většinou přináší pocit, že jsme právě tam, kde máme být. Ve dvaceti v rozpuku mládí, ve dvaceti pěti s dítětem, či dvěma a ve čtyřiceti na prahu středního věku. Snaha popadnout příležitosti za vlasy a získat tolik, kolik jen můžu, přináší mnohé a bere málo. Něco chtít, po něčem toužit, láskou se soužit a štěstí prožívat, to je právě tolik, kolik mám rád. Počty jsou silnou stránkou života a mohou být známým v neznámém. Číslem, jež dává, které ukazuje a celkové sumarizuje. Tak, jako i my sami v našich životech bereme, dáváme, sbíráme a prostíráme. A až na samém konci zjistíme, co všechno jsme zapomněli dát!

Neváhej a vždycky radost rozdávej...

Radostná

Kudy kam,
kolik mám,
hodně ještě
přečíst stran!

Odpočítám,
jedna, dvě,
to zní celkem
rozumně.

Přesto rozum
necítím,
na to si zas
posvítím.

To je zvláštní,
to je div,
kdepadk byl jsem
předtím, dřív?

Ptám se sebe,
ptám se tebe,
pohleď nad
námi je nebe...

Ještě něco,
mám tě ráda,
nechci jiného
kamaráda.

Chci jen s tebou
zestárnout,
v klidu ruce
roztáhnout.

Popoletět,
poposkočit,
do života
rychle
vkročit.

Počkej na mě,
už jdu také,
za rohem si
dáme saké.

Pak si v klidu
posedíme,
život cukrem
osladíme.

Krásný život
budem mít,
ruku v ruce
budem snít!

Snít a stále poslouchat, to je to, co mám tak rád...

Nerozdělená

Co potřebuješ pro svůj život? Co tě naplňuje radostí? Co ti přináší šťastný úsměv do tváří? Co cítíš, když jsi spokojený? Někdy jsou to jen obyčejné drobnosti, jindy veliké skutečnosti, které se dějí. Každý máme totiž jinak nastavený vnitřní systém prožívání a jinou úroveň vnímání toho, co je štěstí. I když se jedná o poměrně individuální záležitost, jistě najdeme několik podobností, v životě každého z nás. Když poprvé dokázal něco, co se mu doposud nedřilo. Když se zamiloval a jeho láska byla opětována. Když se život jednoho spojil do dvou, když se narodily děti, když přišly úspěchy v práci, když děti našich dětí úspěšně ukončily školu... Jednotlivé střípky radostí, za kterými stálo mnoho dřiny a neskutečné víry v sebe, ve svou rodinu a povzbuzující okolí. A snad právě proto, bychom neměli nikdy zapomínat na ty, kteří již nemohou pomáhat a oplatit jim jejich starost svou dnešní starostlivostí. I tím malinkatým kouskem dáváme tisíce pocitů. Mějme to na paměti a usilujme, aby náš život nebyl jen něčím, co jsme prožili, ale i naplnili štěstím, láskou, zodpovědností a rozvážností rozhodnutí...

Krásnou neděli, ať nás nikdy nerozdělí!

Zetková

Zatoulaná zebra ze zahrady zpívá zpěvný zvuk. Zítra zase zakončíme zdravý zub. Zanotujem, zatancujem, zahrajem a zafixujem. Zebra, zeva, zelenáč, zelená se květináč. Zetko to je písmeno, stejně velké břemeno. Se zetkem si poradíme, na výstavu zamíříme. Krásný den a zvolna čas, čeká nás dnes plný krás. Sluníčko už vykukuje, hlasy v těle posunuje. Hola hej a hurá ven, kdypak půjdem všichni sem? Dneska nechce se už spát, dneska se chce hodně hrát. Za zvířátky vyrazit, dobře se pak jenom mít. Každý den je přímo krásný, pokud je tak hodně jasný. Pokud slunce zasvítí a nás jasem osvítí. To je potom všude krásně, to je potom jenom hej. Pojď už vstávej, neváhej. Užijem si krásný den, se sluncem a zvířátkem!

Zet a žet, není to jen čert...

Mířivá

Sladko v ústech, vymetená obloha a rozzářené oči. Páteční nálada se pomalinku rozbíhá mým tělem a já se nemohu dočkat, až vyrazím ven. Na dlouhou procházku, kdy navštívím místa dlouho nenavštívená a spatřím věci dosud nespatřené. Jak jednotlivci i skupiny lidiček putují od místa k místu, aby ukojili svůj hlad a naplnili své prázdné myšlenky. Já se dnes nepřipojím k davům, ale raději zvolím cestu proti proudu. Zatímco většina bude mířit do míst zaslíbených, já půjdu sama, pryč, ven a daleko. Tam, kde se budu moci ztratit ve svých myšlenkách. Tam, kde nebude slyšet hlučnost rozhlehlých stěn. Tam, kde klid zalije mou mysl a všechno bude mít své místo. Už se těším a nemohu se dočkat. Popoháním ručičky hodinek a přemlouvám je, aby běžely rychleji. Vím, že nemohou, ale snad se nade mnou ustrnou a pomohou mi přestát zbývající čas...

 Přijímám, co je mi dáno a dávám, co chci dát!

Nezklamaná

Zajistit nezajistitelné a dokončit nedokončitelné, toť velký úkol a obrovská výzva, která tu dnes stojí před mými dveřmi. Poučena, s vědomím porazitelnosti a nedokonalosti lidského konání, přistupuji k této výzvě s respektem a zatajeným dechem. Můj pokus posunout o kousíček lidské snažení a zachovat svou vlastní stopu na běhu světa, mi dává sílu a odvahu, vrhnout se do započatého díla. Jeho dokončení není jistotou, ba spíše velkou nejistotou, ale přeci se neleknu a neschovám se pod stůl. Každý člověk má právo na své omyly a chyby, stejně jako na své minuty slávy a odvahy. Tu se dnes pokusím vystavit na odiv světu i já. Jestli se mi podaří posunout se a dotáhnout alespoň drobný střípek poznání, pak jsem vítězem. I to, co se může zdát jen malým zaševelením motýlích křídel, může být hurikánem. Já ten svůj vyzkouším, ať se posunu dál. Kam to bude? Inu, to se uvidí...

Jdi za svým poznáním, i s drobným zklamáním!

Jednoduchá

Oslava každé minuty dne a oslava života, to by měla být základní náplň toho, co prožíváme a co je naší součástí. Jako obyčejné se nám mohou jevit jednotlivé dny, které jdou spolu s námi. Ale pohledem zpět zjistíme, kolik maličkostí je vytváří. Úsměv na tváří cizího člověka, pobíhající a skotačící pejsek v parku, drobné pohlazení před vstanutím či čerstvě uvařená káva. Požitek pro každou duši i něčí tělo a přitom taková drobnost. Kdybychom si dokázali užít každičké maličkosti dne, byly by naše životy naplněny do okraj. Nic by nás nechybělo a všeho bychom měli dostatek. Plnost prožitků, plnost radostí, plnost chutí i vůní. Inu, stačí jen chtít a pomalinku přimhouřit zrak, zpomalit naše tempo a život je najednou krásnější. S plností všeho, co nám nabízí i zprostředkovává.

Dívej se a usmívej, krásný den vždy prožívej!

Cizojazyčná

Déšť neúprostně bičuje všechno kolem, stromy se v nárazech větru ohýbají a já si tu sedím v pohodlí kanceláře. Vytvářím si přípravy a upravuji poznámky, abych zítra opět mohla mezi studenty. Přestože byl dnešní den náročný, byl i povzbudivý. Dokázala jsem překonat samu sebe a vést výuku v jazyce, který není mým rodným jazykem. Ano, mohlo to být lepší, ale také to mohlo být horší. To, co se ještě před několika lety zdálo téměř nemožné, to se děje tady a teď. Vytvářím přípravy, hovořím a pokouším se přitom předávat informace v jazyce, který byl a je stále mou velkou výzvou. Je až zvláštní, jak moc se člověk stydí a nechce používat cizí jazyk. A pak najednou musí, je postaven před hotovou věc a ono to nějak jde. Sice ztuha, pomalu, slovíčka naskakují jen velmi neochotně, ale jde to. Co je ovšem hlavní, že studenti rozumí a já rozumím jim. Hurá, prolomila jsem další ledy. Jsem opět více člověkem. Už nejsem trojnásobný člověk, ale čtyřnásobný... To je pocit, no troufnu si tvrdit, že báječný a vůbec se za to nestydím! Inu každý učený se stále učí a žádný vzdělanec nebyl hned vzdělancem. Tak tedy vzhůru a jen tak dál...

Nikdy se nevzdávat, stále se vzdělávat!

Dosahovací

Cáry mlhy se táhnou říjnovou oblohou a město pomalu procitá do dalšího dne. Já pomalu procházím dosud ztichlým prostorem města a při své pravidelné cestě do práce pozoruji probouzející se den. Zdá se, že bude teplý, i když v tuto chvíli mrazivý vzduch omílá mé nohy. Sluníčko už se pomaličku vykuluje na oblohu a pomalu střídá na obloze měsíc. Červeně zbarvená obloha se pomaličku proměňuje do barvy světlé modři. Za několik okamžiků studený vzduch protnou první paprsky slunce a zima pomaličku ustoupí teplému pohlazení. Podzimní slunce postupně rozehřívá zimu prožité noci a dodává odvahu k dalšímu plnohodnotnému dni. Jaký bude? To zaleží na mnoha okolnostech, ale tou nejdůležitější je to, jaký jej budeme chtít mít my sami. Neboť uzavřením jedné brány noci, se otevírá další, ranní, která vede stejně jako předešlá ke štěstí. Ovšem my se musíme umět dívat vpřed a všímat si aktuálních krás, které jsou kolem nás...Vždyť neexistuje nic, čeho by v průběhu času nemohlo být dosaženo.

Tak jdi a dosahuj!