Prozřetelná

Život je stále se usmívající a neutuchající proces, který nás žene dál. Od jednoho momentu k druhému se snažíme udržet svou pozornost. Vnímáme, zkoušíme a přetváříme věci, kterých bychom si rádi užili. Nezbývá ovšem čas být déle na jednom místě, protože další skutečnosti už nám klepou na vrátka. Volají a lákají nás do svých sítí, abychom se zastavili a opět vnímali něco jiného, než právě vnímáme. Takto pak jdeme od jednoho k druhému a většinou ani netušíme, jak moc jsme v běhu. Sami si možná říkáme, že se nic neděje, že jsme nic podstatného nepromeškali. Ale? Jaká je skutečnost, tak to si musíme umět pravdivě říct my sami. Až nebudeme vědět kuda kam. Až budeme mít málo času a moc úkolů. Až budeme zpětně hodnotit svůj prožitý život. Až...

Spěchej pomalu, věcí je po málu!

Různorodá

Další dlouhý den, kdy si člověk uvědomí, kolik růzností je mezi lidmi. Někdo plánuje do posledního momentu a nedává prostor pro improvizaci. Jiný ani ve chvílích, kdy něco dělá, neví, že něco dělá. Každý jsme jiný a všichni jsme originál, který by měl mít místo na zdejším světě. Dokud ovšem nedojde ke středu dvou celkem odlišných povah či stylů života. Teprve pak se pozná, jaký jsme kdo a jak dokážeme s životem nakládat. Zda se dokážeme přizpůsobit, zda se zvládneme poddat nečinnosti či právě horečné činnosti. I když občas tvrdíme, že celkem zvládáme, právě v těchto chvílích se ukáže naše pravé já. Zůstaneme klidní, nebo budeme běsnit, jako bouřkový mrak? Já tuším, jak to bude, ale pravda se teprve ukáže...

Rozmanitá stále buď, občas se probuď!

Zůstávací

Zajímavé situace a skutečnosti se kolem dějí. Chviličku člověk nedává pozor a jeho děti jsou najednou dospělé, stojící na prahu svého vlastního života. Jak se to stalo? Vždyť ještě před chviličkou to bylo moje malé miminko, které na mě bylo odkázáno a teď už je to dospělý muž! Řídí se vlastními pravidly, jde životem sám za sebe a zanechává svou stopu tam, kde ještě před chviličkou byl jen malinký stín. Teď už se tyčí dlouhá čára, přesahující o několik centimetrů nás samotné. Vím, že bych měla být šťastná, že je tam, kde je, ale zároveň si nemohu odpustit kousek nostalgie. Možná bych se jen chtěla na malou chvilku zase vrátit v čase zpět a prožívat dny, hodiny i minuty, které už máme za sebou. A chci věřit, že mnohé máme ještě před sebou...

Díky že jste a zůstaňte!

Bukovecká

Další deštivé ráno a na obloze jen husté mraky. Vstáváme brzy a přivoláváme sluníčko. Jediné, co se nám podaří, je přivolat ještě větší déšť. Pohledem z okna i mimo nej víme, že dneska i tak vyrazíme ven a nic nás nezastaví. Jakmile se objeví kousek modré oblohy mezi mraky, my už míříme do osady Jizerka. Nulová teplota, pára od pusy, silný vítr a dešťové mraky vystřídá krásný pohled na řeku Jizeru. Ta se valí, zurčí po kamenech, aniž čeká na naše svolení. Přes Karlovský most se vydáme k osadě Jizerka, cestou stihneme vše, od sluníčka, větru i sněhových vloček a malých mrazivých krup. Za chviličku opět svítí slunce a my pokračujeme až na vřesoviště. Pak podél Jizery s další dešťovou přeháňkou v zádech. Tu využijeme k obědové pauze a nasbírání sil k neplánovaným výkonům. Odpočinek, velká síla a ani nevíme jak, stojíme na vrcholku kopce Bukonce, široko daleko nejvyšší homole, která se tyčí do výšek. Pak se už jen skulit dolů a hurá do tepla...

Buď svěží i když sněží!

Muzejní

Přestože bychom rádi strávili dnešní den aktivně, počasí není na naši aktivitu vůbec připraveno. I tak nezahálíme, nebo alespoň ne tolik. Vyrážíme s deštěm do blízkého okolí, které stojí také za to. Nejprve prozkoumáme expozici zdejšího sklářského muzea, které nás velmi příjemně překvapí. Bez skla a sklářského umění by tento kraj nebyl tím, čím je. Samozřejmě se zde neobejdou také bez lyží a lyžařského umění. A tak navštívíme i muzeum lyžařského sportu. Zvenčí jen drobný domeček, ale uvnitř nás čeká nejedno velké překvapení. První v podobě nadšeného mladého sportovce, skokana na lyžích, který zná tolik informací, že by se za to nemusela stydět leckterá encyklopedie lyžařského sportu. Procházíme vnitřním prostorem a obdivujeme, kolik růzností a podob měl a má tento významný sport. Sice je náplň dne jiná, než bychom si přáli. Strávili jsme den tužením ducha a zítra zase vyrazíme do přírody...

Troška inspirace a je to přeci legrace!

Náhradní

Krkonošské povětří nám dává neskutečnou sílu. Proto v ranním slunci vyrazíme z Harrachova přímo do kopců. Vystoupáme k Rýžovišti, kde nás překvapí lyže, schované v trávě u sjezdovky, přímo čekající na nové lyžaře. Vytvoříme foto a stoupáme vesele dál, až na Studenov. Mírně stoupáme na Ručičky, kde nás nepřekvapí žádné bolavé nožičky, lar na hladícím mýtu pan pes Hladil. Až dostatečně dohladíme, dodrbeme a polaskáme tohoto starého kmeta, dostaneme povolení k pokračování naší výpravy. Tak se opět dáme vesele do díla a stoupáme až na Dvoračky. Sníme svačinu za zvuků vlčího vytí, pomazlíme hafany a vzhůru na Růženčinu zahrádku, která je ještě pod sněhem. A pak už si to štrádujeme Krkonošskou magistrálou až na státní hranice. S malým výlezem vyjdeme až v údolí Mumlavy a kolem Mumlavského vodopádu se dokoulíme zpět do Harrachova. S devítistypadesáti metry stoupaní i klesání a dvacetidevítí kilometry v nohách rádi spočineme u Slunce. Díky moc čtvrtku, dal jsi nám víc, než jsme si mohli jen přát...

V podřepu teď, svalím i zeď!

Dokonalá

Snaha po dokonalosti většinou končí v nenávratnu. Čím víc se člověk snaží, tím víc se mu dokonalost vzdaluje. A zároveň přichází otázka, co je, či kdo je dokonalý? Sama dokonalost je dokonalá ve své nedokonalosti. S pochopením nutného dospějeme do bodu vlastní dokonalosti, která uklidňuje, naplňuje a poskytuje radost i smích. Ten, kdo se dokáže smát, přirozeně vnímat radosti i strasti jiných, chápe, v čem je jeho síla a tím se stává dokonalým. Ne pro věnjší svět, ale zejména sám pro sebe. A co víc si může člověk přát? Snad jen sílu k tomu, aby to brzy pochopil a odvahu k tomu, aby to dokázal snést...

Chápu hodně, vím, co je pro mě!

Rozptýlená

Máme mnohé touhy a přání, se kterými vstupujeme do dospělého života. Od raného děství slýcháváme slova, až budeš velká, tak se to podaří, až vyrosteš, budeš mít... Jakmile se ovšem stane ten zázrak, že opravdu vyrosteme, najednou je tady další až. Honíme se za pracovním úspěchem, lákavými fotografiemi pro sociální sítě, zážitky a dobrodružstvím. Nevnímáme právě probíhající den a stále srovnáváme sebe se svým okolím. Toužíme, chceme se stát lepšími, dokonalejšími, ale nepoložíme se otázku, proč? A nejsme vlastně dokonalí právě teď, v této naší nedokonalosti a aktuální prostotě, kterou máme? Nemusíme přeci dokazovat své kvality pomocí dalšího titulu před jménem či faktem, že všechny zadané úkoly zvládneme sami. Naše kvality jsou v nás a není potřeba je dokazovat těm druhým. Sami sobě dejme najevo, že se plně soustředíme na sebe sama, vnímáme své vlastní potřeby, tužby a přání. Nerozptylujme se tím, co nezměníme a měňme to, co je důležité...

Vnímej se a usmívej, s dobrou náladou si život užívej!

Budoucí

Jsou věci, které se dějí. Jsou skutečnosti, které se smějí. Jsou lidé, kteří se mračí. Jsou zvířátka, která mi stačí. Jsou slova, která mi znějí. Jsou věty, které se chvějí. Všechny jednotlivosti dávají smysl a ve smyslu je krása našeho bytí. I když občas ztrácíme mysl a chybí nám smysl, kráčíme zvesela dál, abychom se dostali k dalším břehům. Jednou možná pochopíme, kde jsou naše hranice a v čem. Dneska ovšem běžíme, těšíme se a vítáme všechno nové, zvláštní, neobvyklé. Toužíme roztáhnout křídla a letět dál, výš a nikdy nespadnout. Věříme, že právě nám se podaří probít se až na vrchol a obstát. Vydržet a odolat nástrahám, které dny přináší. Dnes ještě nevíme, zítra uvídíme a budoucnost nakonec ukáže!

Plánuj a věř, své sny si střež...

Žijící

Je tolik nápadů a věcí, které by člověk chtěl absolvovat v průběhu svého života, ale mnohé z nich zůstanou nesplněny. V mládí se ženeme světem a bereme všechno, co nám příjde pod ruku. Nasáváme do sebe všechny možné nápady, zážitky a plně prožíváme každý okamžik svého života. Nespokojíme se jen s pouhým přežíváním do dalšího dne a plánujeme kolik věcí stihneme za svůj život uskutečnit. S prožitými  roky a přibývající zkušenostmi vybíráme, co chceme a můžeme stihnout. Váháme, zda nejsou některé nápady příliš bláznivé a náš věk příliš vysoký, abychom se do nich vrhali. A jakmile se překulíme do věku staroušků víme, že jsme měli být odvážnější a žít ne tak, jak si přeje okolí, ale jak toužíme my!

Žij a budeš žít...

Zdravá

Co děláme a jak zvládáme psychickou očistu? Většinou se staráme o své tělo, ale psychika zůstává našim očím skrytá. Byť nám náš vnitřní hlas napovídá, že je potřeba se občas podívat dovnitř, my stěží zvládáme své vnější tělo. Většinou nám nezbývá dostatek síly a energie na očistu vnitřního já. A přitom bez něj nedokážeme pořádně fungovat. Jsme propojeni, získáváme od něj jasné podněty na reakce pro okolí. Spoléháme se na vnitřní hlas, který nám většinou napoví, jak jít dál. Občas by si tedy i ono naše vnitřní já zasloužilo den jen pro sebe. A když nezvládneme den, stačí začít pár minutami a postupně navyšovat čas, který strávíme se svým já. Kdy se budeme vnitřně hýčkat, budeme si dávat drobné radosti, které povzbudí na duši a dodají na dobré mysli. Mějme tedy na paměti, že nejen tělo je obrazem našeho zdraví!

Zdraví zdraví a chce být zdravý...

Koňská

Tíha ze mě dneska nechce spadnout. Jakoby prožité klidné dny zavalily do mého nitra neklid a nejasnost vlastního bytí. Člověk se neumí smířit s některými situacemi, které během dne prožívá. Snaží se, jak jen to jde, ale něco opravdu vyřešit neumí. I já se snažím, jsem trpělivá a stále dokolečka opakuji dvě věty. Přesto nenacházím klid, který bych právě dnes tolik potřebovala. Je to jako na houpačce, chviličku jsem úplně nahoře a pak už padám dolů. Letím, vlasy mi vlají ve větru a slunce pálí na mou kůži. Oči jsou oslněné světlem a nikde ani kousíček stínu... Ještě chvíli vydržím, zatnu zuby a dojdu až na konec. Pak už sejmu masku tvrďáka a budu zase jen sama sebou!

Neklid mě honí, jak stádo koní...

Splněná

Tak tohle je víc, než jsem si mohla přát. Krásné počasí, milá společnost, klid a žádný stres. Od rána si užívám pohodového dne. V klidu vstanout a postarat se jen sama o sebe. Neřešit, kdo a co bude jíst, jako svačinu bude chtít, co hočeká v práci. Opravdu je dnešní den jen a jen pro mě. Báječnost je o to větší, že jsem tady s těmi, které mám nejraději. Strávím den tak, jak si přeji já a nemusím nikam spěchat. Užiju si do sytosti krásných výhledů, klidných chvilek a postojím u těch zvířátek, která mám moc ráda. I zbytek dne je v podobném duchu - já, zvířátka, sluníčko, pohodové tempo a klid na duši. Dnešní den je opravdu slušivý, tak jako sloníkovy uši...

Kvídu, Ferdu pozdravím, duši dobře naladím!

Neřešit...

Jsou chvíle, kdy víme, že je potřeba se soustředit a plně si užít dny, které přicházejí. V tichosti a spokojenosti se vnitřně připravujeme na nálož štěstí, že snad ani nevnímáme, že se očekávané minuty dějí. Právě teď a právě tady. Je to jako nekonečný koloběh života, kdy se dny řítí neskutečnou rychlostí a my samým těšením se na štěstí zjistíme, že štěstí už bylo a je pryč. Těšením se na sobotu strávíme kus týdne a při procitnutí se z těšení zděšeně zjistíme, že je zase úterý. Do víkendu daleko a těšení je pořád před námi. Snad proto se snažme těšit se, ale i si věci užívat... A to tak, aby obojí bylo v rovnovážném stavu a bez skrytých překvapení.

Miluj cokoli, překonej údolí!

Zemská

Někdy se tak věci dějí,

možná se nám větry smějí.

Možná hlava nechápe,

hlavně že už nechrápe.

Člověk míní,

život mění,

z života je

opět snění.

Život plyne

jako voda,

tohle je tak

velká škoda!

Času málo,

zhola nic,

chvíli stojíš

a je pryč!

Dej mi prosím

malou chvilku,

dojít tam, až k

jezírku.

Dostat, dospět,

porozumět,

ještě něco trošku

umět.

Dej nám prosím

času dosti,

abychom se

do sytosti,

abychom se mohli

mít,

abychom spolu mohli

být!

Děkuji a vděčná jsem, že mé kroky nosí tato zem...

Přispění

Občas mívám pocit, že zvládnu změnit svět. Že dokážu svým vlastním nasazením ukázat, jak by věci měly být a jak by se měly dělat. Většinou si ovšem neuvědomím, že měním svět, který změnu nepotřebuje, nebo přímo nechce. Tak si potom kladu otázku, jak to dělali velikáni historie, kterým se dařilo měnit myšlení lidí a proměňovat svět. Měli nějaké speciální kompetence, které už dnes nemáme? Nebo zvládali být vynikajícími osobnostmi, které bylo vhodné následovat? Nedokáži odhadnout, jaké byly schopnosti, kterými vládli oni, vím však, v čem je moje síla. Proto i přes počáteční neúspěch budu dále pokračovat v tom, co jsem svým životem začala. Budu měnit svět, budu se na něj dívat svým specifickým způsobem a začnu se svou pomocí tam, kde je to potřeba. Dělám a budu dělat své osobní chyby, aby bylo zřejmé, že se snažím a nevzdávám to a přitom všem si zkusím najít čas na maličkosti. Ty totiž velmi často bývají tím nejdůležitějším, v co věřit a proč žít...

Čiň se a konej, sebe překonej!

Kamuflážní

Flaška, fraška,

popel, srážka.

 

Pračka, hračka,

dým a rvačka...

Tráva, kráva,

den a sláva.

Horem, dolem,

půjdu polem...

Tečka, čárka,

nikde morálka.

Generál a generálka,

přijede i kriminálka...

Tam a zpět,

kolem svět,

kde nám kvet,

tak krásný květ.

Stačí jedna hloupá věc

a je z tebe pitomec

a je z tebe špindíra,

která právě zjistila,

že se chová nemorálně,

i když všechno dělá správně...

 

Tak si vyber, 

pak se snaž,

věci jsou jen

lidská

kamufláž!

 

Sama sebe neztratím, svoji víru v lidskost nezhatím...

Smírná

Po velmi dlouhé době se opět cítím vnitřně rozpolcená a velmi nervózní. Je sobota a já vlastně netuším, co mě čeká v místech, která měla být mým útočištěm před vším. Okolnosti se změnily a klid je pryč v nenávratnu. Je někde, kde se zatím pohybuje a plyne, jen my jsme příliš daleko, abychom jej dosáhli. Nechceme sahat k nezákonným prostředkům a stále věříme ve spravedlnost lidského systému. Sice tušíme, že všechno je jinak, ale mírnost naší povahy nám nedá jinak. Ve jménu slušnosti, nekonfliktního řešení problémů a jisté důstojnosti spoléháme na vyšší moc, která snad dojde svému naplnění...

Se smírem vesmírem!

Pověrčivá

Ptát se v pátek třináctého lidí, zda jsou pověrčiví, může vést k mnoha zajímavým odpovědím. Někdo bude tvrdit, že vůbec není pověrčivý a rozhodně nevěří na smolnost třináctky. Zároveň však v peněžence nosí čtyřlístek pro štěstí a kapří šupinu pro znásobení finančních prostředků. Můžeme potom daného člověka považovat za pověrčivého? A kdo vlastně je pověrčivý a kdo nikoli? Sama pověrčivost je vlastnost, kterou si neseme zabudovanou ve svém sociálním genetickém kódu, protože věříme v to, co odpozorováváme v průběhu našeho dospívání. Vidíme dobré věci provázené nějakými skutečnostmi a věříme, že pokud budeme při vykonávání dané činnosti obklopeni stejným klimatem, i my budeme úspěšní. Tak vznikají pověry, kdy věříme na smůlu, kterou nám přináší černá kočka, či pečlivě čteme horoskopy, abychom věděli, co nás čeká a nemine. Mnohdy je to záležitost mentální přitažlivostí mezi námi a situací, ve které se nacházíme. Potom už tolik nezáleží na samotné činnosti, ale síle myšlenek, které si umíme přitáhnout. A nakonec, i rozsypaná sůl může znamenat pozitivní přínos, ne?!

Co oči nevidí, to srdce přihodí...

Protikladná

Cítit se sama a být sama jsou velmi rozdílné části téhož spektra. Být součástí samoty je někdy ku prospěchu věci, ale někdy může onen pocit volnosti velmi tížit. Ať už si v životě přejeme mnohé, samota by to být neměla. Ve chvíli, kdy ji člověk získá zjistí, že vlastně nechce být sám. Chtěl by být obletován a obhospodářováván, chtěl by být ve středu dění a mít přehled o všem, co se kolem děje. Je jasné, že někdy toužíme po trošce samoty, odpočinku a klidu, kterého se nám nedostává. Jakmile klid máme, toužíme po troše toho každodenního švitoření, které normálně tak těžce neseme. Jsme prostě a jednoduše stále  ve střehu a chceme mít to, co zrovna nemáme...

Měj rád vše a neodříkej si nic!

Andělíčková

Copak to slyší ucho mé?

Konfigurace,

subtrakce,

kolonie, 

věda žije....

Dneska může,

zítra musí,

kdopak tohle

opět zkusí?

Možná já

a možná ty,

všichni jsme 

si v obětí.ů

Radost, 

zvuky,

poznání,

k šílenosti

nás dohání.

Co všechno vědět 

bychom měli,

abychom na nic 

nezapomněli.

Jako pilné včeličky,

mučíme si hlavičky.

Potom na vysokou horu 

vyjdeme a na věčném

kameni spočineme.

Pohlédneme na svět

shůry a uslyšíme

andělské kůry...

Nechť andělé nás provází a nic nám dál už neschází!

Spojení

Některá životní spojení jsou jako voda a oheň. Čím větší rozdíl je mezi propojovanými částmi, tím zajímavěji se skutečné spojení jeví. Někdy si myslíme, že ideální je mít k sobě partnera či kamaráda, který je nám hodně podobný. Z vlastní zkušenosti však vím, že vhodnějším spojením jsou protiklady, které se v určitých situacích přitáhnou a nepustí. Jakoby se jednotlivé výřezy spojovaných částí hledaly tak dlouho, až se konečně najdou a zapadnou do sebe jako specifický klíč. Dáváme si tak totiž navzájem možnost a prostor k nalezení shody tam, kde je to bezpodmínečně nutné. Oč víc jsme rozdílní, o to pevnější je pak naše propojení. Tam, kde se cítíme silní pevně držíme. Kde potřebujeme podržet, jsme drženi. Výborná, ba skvělá zkušenost, která dává a zároveň i chápe...

Klid s radostí, těší tě známostí!

„Klid spojený s radostí, tomu říkám blaho, to je štěstí.“

Zdroj: https://citaty.net/temata/spojeni/

„Klid spojený s radostí, tomu říkám blaho, to je štěstí.“

Zdroj: https://citaty.net/temata/spojeni

„Klid spojený s radostí, tomu říkám blaho, to je štěstí.“

Zdroj: https://citaty.net/temata/spojeni/

„Klid spojený s radostí, tomu říkám blaho, to je štěstí.“

Zdroj: https://citaty.net/temata/spojeni/

Podělená

Sbalit, vybalit, do světa vyrazit. Celou cestu si užívat a na sluníčko se usmívat. Takto by snad každý z nás chtěl projít světem, bez jediného škrábnutí a újmy na vlastním pohodlí. Nicméně většina tuší, že takto to není možné. Bez určité míry nepohodlí a ústupků není žádný pokrok, ani cestování. Pokud totiž chceme poznat svět, musíme umět chodit stejnými cestičkami, jak domorodci. Jen tak budeme schopni chápat sílu každého hnutí, které se uděje. V obyčejných životech a běžných rodinných záležitostech je největší síla a skrytý poklad. Ten pomůže a dává nahlédnout do skutečného světa těch, s kterými chceme být spojeni. Obyčejný k obyčejnému a snob ke snobovi. Snad jen sob může být snobem a snob zase jelenem!

Nepohodlí ocením, s životem se podělím...

Poznaná

Strach a obava, 

to je pěkná otrava. 

Bát se a přemýšlet,

jaký by mohl být svět?

Nadechnout,

vydechnout,

rozum si

poslechnout.

Bez obav,

bez stresů,

pustit se do

lesů...

Projít či proběhnout,

do cíle doběhnout.

Sebe si poslechnout,

plně si vydechnout.

Čeká nás perný čas,

zítra tu bude zas.

Dneska je sluníčko,

děkuji mamičko...

 

S díky a uznáním, vyrážím za poznáním!

Rýmovaná

Člověk se po ránu probudí a ví, jaký bude mít den. Už samotné procitnutí, prolnutí každého svalu v těle člověku poskytuje potřebný přehled o tom, jak bude. Někdy už v tichém polosnění víme, jaké bude naše bdění. Víme, že den bude dlouhý, plný neozdpovězených otázek, nebo právě naopak krátký, veselý a zodpovědný. Sami zřejmě netušíme, kde se bere ona ranní jistota, ale většinou se naplní. Já mám takovou svou vlastní teorii, kdy tělo něco říká mozku, ten tělu odpoví a to, jaký bude den stejně záleží na našem vnitřním já. Zda budu od rána morousem, nebo řádným divousem. Zda budu mít náladu na vtipy, nebo raději půjdu někam pro tipy. To tvořím já, tak jak se má...

Rýmujte a jděte, neztraťte se na planetě!

Odpovědná

Konečně pátek, další týden uběhl, ani nevíme jak a zase jsme blíže volným dnům. Je jasné, že i ty utečou jako voda a budeme stát opět na prahu nového týdne. Dnes se ovšem blížím do víkendu a nebudu si lámat hlavu nad tím, že zase bude pondělí. Dnes musím ještě dokončit drobnosti i obrovitosti, zaskočím na návštěvu ke svým seniorům a pak už konečně budu mít zasloužené volno. I když každá žena ví, že mít víkend ještě neznamená mít volno. Jsme totiž nuceny dotáhnout to, co doma stojí, když jsme v práci a k tomu ještě nějaké další úkoly. I když si občas říkám, že bych chtěla být jinde a někým jiným, asi to už v tomto těle i daném životě nechám tak, jak to je. Zvykla jsem si na daný koloběh a tak prostě vím, že pátek není jen posledním dnem pracovního týdne, ale začátkem pracovních povinností doma. S jistou pokorou a vyrovnáním se pak dívám dál a vidím, že budu mít čas i na dobrou knihu, kvalitní víno a výtečnou dobrotu k němu. No a co víc si přát, když vím, že budu s těmi, které mám ráda? 

Kdo ví, odpoví...

Osušená

Přáli bychom si žét věčně. Plánujeme svůj život na týdny, měsíce a roky. Co však, když zbývají pouhé dny a hodiny? Jsme vůbec připraveni připustit si konečnost života ve chvílích plné aktivity? Nikdo z nás si neumí představit situaci, kdy bude se bude muset dívat do umírajících očí našich nejmilovanjších. Často si přejeme, aby náš život měl nekonečno dnů a nemusel skončit nikdy. Nicméně tušíme, že onou jedinou jistotou, která je dána každému živomu tvorovi, je právě konečnost žití. Jako rodič vím, že se mým rodičům bude odcházet jinak, než mě samotné. Budou opouštět tento svět s vědomím, že jsme tu zůstaly dvě. Byť každá úplně jiná, ale uvnitř naprosto stejná. Krev není voda a nelze ji ošidit. Co ovšem s tím, když vím, že já tu jednou zanechám svého potomka samotného? Vroucně si přeji, aby v tu chvíli už měl někoho milujícího po svém boku, který mu pomůže překonat propast nad samotou a opuštěním. Aby uměli společně najít svůj svět a někde v něm i nás...

Co příjde zítra netuším, dnes si slzy osuším!

Prosebná

Nechce se mi ani věřit, že už je tady zase květen. Ještě před chvílí jsme lyžovali v Alpách, užívali jsme si krásného slunečného počasí na sněhu a teď už pomalu léto klepe na dveře. To abychom začali připravovat pomalu věci na letní dovolenou. Navenek jsem s tím srovnaná, že čas tak děsivě pádí, ale uvnitř pociťuji zvláštní tíseň. Ani se nestačím podívat vedle a už stojím jak tak jedle v lese. Dívám se na vlastní život ve zrychleném tempu, které stíhám i nestíhám vnímat. Nějak jsem se zasekla kdesi v meziprostoru a nedokáži sestoupit zpět. Zřejmě je to věkem, možná v tom má prsty prožitý covidový čas? Netuším, jen přesto všechno doufám, že se mi podaří vrátit se zpět tam, kde je moje místo...

Živote nespěchej, chvíli maličkou ještě mi dej!

Záchranná

My lidé jsme prazvláštní tvorové. Na jednu stranu jsme dokázali překonat tisíce let a vyvinout se v dobře se adaptujícího tvora. Na druhou stranu jsme natolik ješitní, že věříme ve svou dokonalost. Pátráme po mnohém, co nám láme hlavu, ale nepídíme se po podstatných věcech. Plně věříme v sílu lidského intelektu, který nepáchá, ale pomáhá. Někdy si říkám, že kromě neskutečné pýchy, jsou mnozí jedinci vybaveni také velkým sobectvím a vnitřní hloupostí. Jak jinak si totiž můžeme rozumně vysvětlit fakt, že ve víru lidskosti necháváme páchat nelidské činy? Někde tam uvnitř musí být spojen rub a líc v jednolitou hmotu, která tvoří svět. Jistě máme všichni své slabé či temné stránky, je ale opravdu nutné páchat tolik zla? Nebylo by lepší napnout veškeré úsilí, finanční prostředky a taktiku ke zlepšení, než boření? Chtělo by se říct, chlapi jedni mizerní, neváží si života, ale buďme upřímné, i my ženy umíme být temné, jako hlubina. Zřejmě proto toužíme tolik po slunci, úsměvu a bezstarostném životě...

Zachránit svět pojďme teď hned!

Hřejivá

Smějete se rádi? Často máte na rtech úsměv, aniž byste si uvědomovali proč? Jdete životem na vlně radosti a štěstí? Nebo se raději propadáte do trudomyslnosti a starostí? Já se snažím být věčným i věcným optimistou, který nastaví vlastní záda padající zlobě a úsměv těm, kteří mě chtějí zbavit mé vlastní radosti. Nesnažím se, jsem veselá a úsměv je mým každodenním módním doplňkem. Je tím, co rozsvítí mou tvář a ukáže krásu nejen ve mě, ale také na mě. Je tím, co obličej zračí a srdce dotváří, že jsem, jsem šťastná, jsem sama sebou a radost mě obklopuje. A proto mám dost kuráže, abych se smála i tehdy, když ostatní propadají do hlubiny zoufalství. Já totiž vím, že bez úsměvu nejsem nikdy úplně oblečená...

Úsměv měj, v srdci jej hřej!

Skvělá

A je to tu zas. Rychlé kouknutí do otevřené krajiny a hledání. Oči se zaměřují skáčou od stromu ke stromu a hledají to, co je dnes nejvíce žádáno. Rozkvetlou třešeň. ideálně rozkvetlý jakýkoliv strom. Jakmile jej oči uzří, je vyhráno. Není potřeba se štrachat dál, protože v blízkosti máme to, co potřebujeme. Ano strom, kvetoucá strom, kde je nutné políbit svou vyvolenou, aby nám do dalšího roku neuschla. Zatím kvete a kvete i  aše láska, ale jeden nikdy neví, co se múže přihodit. Rok je dlouhá doba a tak je dobré si to pojistit. A co už víc, než jeden polibek, ten nic nestojí a může změni vše. Tak šup, šup rozdávat pusinky...

Polibek vřelý, rok bude skvělý!