Důležitost

Kolik věcí na světě je důležitých, kolik rozhodnutí se zdá být podstatných, kolik je významných slov a jak málo důležité se nám některé drobnosti zdají. A přesto bez nich nebudeme nic, protože jen drobné střípky skládané do mozaiky celku, mohou být tím, co označujeme život. Každé rozhodnutí, každé slovo, každý úsměv i malinké přání je součástí něčeho velkého. Proto je potřebné drobečky shrnovat, slůvka nelitovat,  aby se otevřela paleta života a bohatství radosti. Dělání radosti, konání dobra, každému sluší, jako dvě křídla. Proto si přeji drobnosti, radosti, z nich pak už vytvořím obrázek svůj. Na něm je zachycen celičký život, tvůj, náš i můj!

Důležité drobnosti a významné maličkosti pro celý zbytek dne...

Sem i tam

Je to moc fajn pocit, jen tak si sedět, odpočívat a sem tam něco udělat. Je to nádhera, když vím, že není nic, co bych musela neodkladně udělat, protože když to odlžím, tak toho další dny bude strašlivý kopec! Už jsem pomalu zapomněla, jak báječný pocit můžu mít při nedělním odpoledni. Jediné, co opravdu musím je to, co chci. Nic mě nepudí rychle pokračovat, rychle pracovat, dále doplňovat a pořád jen sedět a sedět. Když se tak zpětně podívám, tak jsem si vlastně ještě dnes pořádně nesedla. Pokud nepočítám čas strávený u snídaně a oběda. Snažím se dohnat to, co mi chybělo a hlavně sem i tam se dívám a je mi krásně! Užijte si také krásu nedělního odpoledne a dělejte jen to, co opravdu sami chcete....

Lenivou náladu, pod lenivým sluníčkem všem!

Certifikační

Tak a je to tady! Už i já mám na to papír. Dva roky utekly jako voda a dnešním dnem jsem se stala skutečným a právoplatným učitelem. Je to báječný pocit, vědět, že se ještě dokáži naučit mnoho nového, že ještě dokáži studovat a moje hlava mě nezklamala. Pravda je, že jsem si moc nevěřila a ještě dnes ráno jsem měla pocit velkého zmatku. Ale dokázala jsem to! Přes všechno bušící srdce, zrychlený dech, zpocené čelo, je to doma! Teď už se jen těším na to, jak budu lépe pracovat, budu předávat to, co jsem se sama naučila a moje já má obrovskou radost, ze všeho nového, co je a bude!

Krásný sobotní večer všem....

Předstartovní

Ten pocit zná každý, kdo se někdy chystal udělat něco důležitého, nebo ho čekalo něco důležitého. Víte, že to přijde, víte, kdy to přijde a postupně ve vás narůstá pocit, že už to všechno musí vypuknout. Nejraději by už to člověk měl za sebou, ale musí čekat, až to všechno vypukne.... Nevím, jestli už nejsem na tyto pocity moc strará a zda ještě zvládnu vykompenzovat stres s tímto spojeny! Věřím, že ano, ale dnes si připadám, jako bych byla kůň, čekající na start Velké pardubické. Už se to pomalu blíží, stojím na startovní čáře, pomalu se k nám blíží startér se startovací pistolí. Každičký krok je jako tisíc, každičký pohyb je jako ve zpomaleném filmu. Prosím, ať už to vypukne, ať už je start, pak už to prostě pojede a nebudu to schopna zastavit. Pak už budu moci povolit uzdu svým emocem a dát se do běhu....

Úspěšný start a zdolání cílové pásky všem!

Schovaná

Dešťová kapka se pomalu sune po okenním skle, pomalu a přímo dolů. Já ji pozoruji a v duchu si říkám, že bych chtěla být také takovou kapičkou v moři vody. Ztratila bych se v obrovském prostoru přírody a nekonečna, byla bych schovaná. Chtěla bych splynout se svým okolím, stát se vánkem, slunečním paprskem, mrakem na obloze. Jen tak si plynout, dívat se na okolní svět, tu zastívit, tady zamračit, tam zase ochladit a v dáli zahřát... Vím, že všechno má v životě člověka svůj smysl, proto i tyto myšlenky beru jako důležité. Neschovám se před nimi a doufám, že budou naplněna. I já se tedy stanu tím, čím bych chtěla být.

Schované myšlenky a tajná přání, bez starostí a bez ustání!

Motanice

Motivace, metoda, forma, kategorie a výchova. Mám už pěknou motanici v hlavě, všude kam se podívám jen samé papíry, podtržené informace a moje oči, ani hlava, už pomalu nejsou schopny, cokoliv vstřebat. Vím, že musím ještě chvíli vydržet, že už se blíží rozhodnutí, ale řekněte jak? Přesto, že se snažím zachovat klidnou mysl a vyrovnanost v duší, začínám pomalu docházet k názoru, že věci nějak ztrácí souvislosti. Ale já je musím mít propojeny, musím být schopna chápat jednotlivosti a z nich stavět základy a pak celý dům! V tom je totiž můj um a síla, že postupně nabaluji a pak si i vybavuji souvislosti. Tak snad i v tomto případě to dobře dopadne a v pravou chvíli přijde správná myšlenka a já to zdolám! Zatím budu věřit, že se motanice nebude více motat a nakonec se dostanu ke správným výsledkům...

Přímé vstupy a správné výstupy při každičké činnosti, po celý den!

Vázaná

Vztah, vazba, vnitřní souznění, to není jen několik prázných slov. Je to podstata každého lidského konání a jednání. V každé životní situaci se dostáváme do kontaktu s ostatními a jen na nás je, jaké vazby a vztahy vytváříme. Někdy jsme ovlivněni rychlostí situace, jindy zářivým úsměvem svého protějšku. Mnohdy se však necháváme unést sílou okamžiku a vazby jsou na světě. Myslím si, že nejkrásnější vztahy vznikají v rodině, kde každý človíček má své místo a postavení. Už samotné založení rodiny, to že jeden druhého má rád, chce s ním být, chce být součástí života, je vazbou, která dává předpoklad vazeb dalších. Pak přijdou děti, které si vytváří svůj svébytný vztah k oběma rodičům a také svému okolí. Já nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem poprvé udivěla svého muže. Bylo mi nějak milo a věděla jsem, že tohle je přesně ten chlap, se kterých chci být, se kterým chci žít, kterého si chci vzít a se kterým chci zestárnout. Podobná situace se pak odehrála, když jsem poprvé uviděla svého syna. To maličké a křehké nic, které bylo odkázáno jen na nás. V tu chvíli jsem děkovala všem andělům strážným, že mi jej dali do rukou a zároveň jsem přemýšlela, jak se zvládnu o to maličké postarat! Uteklo pár let a myslím, že jsme to dokázali. Vazby a vnitřní sounáležitost je podstatnou částí naší rodiny, jeden naznačí, druhý domyslí a třetí řekne! A tak by to asi mělo být....

Vztahy jsou kotvy, které drží náš život!

Umíš

Co umíš, to ti nikdy nikdo nevezme, říkavala s oblibou moje babička. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji tuto letitou pravdu, ozkoušenou mnoha generacemi. Všechno, co mě obklopuje, všechny materiální věci, každičká píď malého prostoru kolem mě, mi může být odebrána. Jak mi ale mohou sebrat moje myšlenky, moje prožívání, moje chování, moje jednání? To jaká jsem je ve mě, kvete, zraje, roste a jsem to já. Já, osoba s mnoha krásnými ideály, řadou informací, mnohými dovednostmi, ale i starostmi a negativy. Ale jsem to přeci jen já! Která se umí usmívat, umí dodávat energii, umí vzít za práci, umí se srdečně smát, umí se radovat, umí plakat, umí se postarat o své blízké, umí ledacos uvařit, umí domácí práce, umí přemýšlet, umí se stáhnout do sebe, umí se těšít, umí i hřešit, umí sportovat i cukrovím se ládovat. Prostě umí a chce toho umět ještě víc, protože bez umu, je člověk malé nic! Perte se za svá umění a nenechte se zdolat neúspěchy, protože i ty jsou důležitou součástí moudrosti a umění umět!

Krásný den plný umíš a umíš, pro všechna dobrá srdíčka....

Dračí

Všude už se setmělo, draci pomalu vylézají ze svých slují a my se nebojíme. Netrpělivě očekáváme přílet Bezzubky s jejím nejlepším kamarádem Škyťákem. Čekáme, co si na nás tvůrci vymysleli a jak se bude příběh odvíjet. Draci jsou teď v kurzu a jak se zdá, nejen pro nás.
Draci, dráčci, dráčkové, to jsou naši fešáčkové. Už se blíží, už jdou k nám, něco k snědku já jim dám! Pohladím je, pozdravím, vzduchem se s nimi proletím, budu zpívat, budu hrát, budu v koutku litovat, že už nejsem dítě malé, které hrát si může neustále. Tuším, jak bych byla neustále, se svým drakem v oblacích. Teď už můžu jenom snít, přát si a na chviličku s nimi být!

Krásnou dračí neděli a ještě krásnější let....

Léto, vítej!

Tak a konečně máme léto, venku sice každou chvíli začne pršet, přesto léto vítej. Zkus se zdržet co nejdéle, vyhřej naše studená srdce i těla a dopřej nám volnosti, letních radovánek i vzdušný vánek. Léto plné dovolenkových zážitků, společně strávených chvil, úsměvů i radosti. Dlouho jsme na čekali a dnes jsme se konečně dočkali. Vydržet ještě pár dnů a léto propukne v celé své plnosti... Děti budou mít volno ze školy, rodiče si udělají volné dny a hurá za dobrodužstvím. Teprve pak to bude opravdu léto, jak má být! Vydržme ještě malou chvilinku a pak už bude čas i na odpočinek.

Den plný letní nálady a letních příslibů!

Popoháněcí

Zvláštní pocity mě provází do ranního probuzení. Nevím co mě nutí ke spěchu a přesto mám zvláštní pocit, že jsem moc pomalá. Pomalé pohyby v kuchyni, při chystání svačiny, při oblékání. Vždyť už jsem měla být dál? Nevím proč tomu tak je, ale vnitřní motor mě dnes popohání k rychlejšímu tempu a možná i výkonu. I přesto, že si plně uvědomuji, že rychlost není nejdůlěžitější, jakoby dnes můj mozek nechtěl poslechnot a žene tělo pořád dál.... Noha kmitá, hlava přemítá a já si tu teď říkám, že to musím zastavit. Vypustit všechnu rychlost do světa a s klidnou hlavou, myslí i tělem projít dnešním dnem, vstříc dalšímu víkendu! Nenechme se pohánět, s klidnou silou zvládneme vše lépe a s větším přehledem.

Pomalou rychlost a rychlou pomalost po celý dnešní den...

Funkční

Jak zajistit, aby věci fungovaly? Čím můžu podpořit procesy, které potřebují mít funkční odpovědi? Těžká otázka a ještě težší je nalezení dostatečné odpovědi. U věcí samotných předpokládáme, že by měly běžet alespoň tak dlouho, dokud nají životnost. No a jsme u další kategorie, kterou určíme každý po svém. Někdy máme představu, že nám určitá věc vydrží hodně dlouho, ideálně několik let, popř. i století. A jindy hned od začátku víme, že tohle mám určitě věky nevydrží. Ano je na našem subjektivním posouzení i na objektu, který zrovna máme, přesto, nebylo by fajn, kdyby věci vydržely? Kdybychom si něco pořídili a ještě za další půl století by to bylo funkční! Proč to dokázali naši předci, jejichž věci a přístroje používáme běžně ve svých domácnostech? A proč novinky, tak rychle kolabují? Čím je to dáno a kdo to určuje? Příliš mnoho otázek a tak málo odpovědí. A co teprve, když se začneme zabývat funkčností lidských procesů. Proč si pamatujeme věci jen krátkodobě, proč si více osvojíme to, co je nám blízké? Proč, proč, proč? Tak si při dnešním "dumání" připadám, jako malý človíček, který by rád znal odpovědi na všechna svá proč, ale hlavička už nedokáže všechno vstřebat! A to by tak moc chtěla. Vidíte a zase jsme u funkčnosti...

Ať dnes funguje vše, co má a je otevřeno novým nápadům a krásným náladám!

Dva

Sám nejsi nic, jen ve dvou je všeho víc. Dva jsou pár na lásku, na trápení, na milování i bláznění. Jeden je nutnost, dva je podstata, bez druhého jsme jako nicota. Jen s druhým vzniká to správné souznění, které ani smrt nezmění. Mateřské pouto, milostný cit, přátelská vzájemnost, sesterský vztah, synovská láska, manželský vztah, to všechno je pro nás, to všechno je v nás. Je proto podstatné mít tu své opory, ať už je radost, láska či bolavé údalí. Je to vztah radosti, krásy i hořkosti, jsi to ty, jsem to já, jsme to my dva i náš Jaba. Díky za souznění, lásku i blouznění, bez ní bych byla jen samota, prázdnota, teď je tu krása, radost i jistota!

Dva i tři a už jsme tu, bez podmínek a k rozvkětu....

Inspirační

Jdu životem s otevřeným srdcem a očima. Dívám se kolem sebe, mnohdy se zarazím a říkám si, co je všude krásy. Příroda je mocná čarodějka, dokáže překvapit, postrašit, usmát se a také inspirovat. Myslím si, že člověka stvořila příroda proto, aby byl někdo, kdo se bude umět radovat z krás a úžasných míst. A kolik jich na naší planetě je. Stačí se vydat kamkoli, pozorovat ubíhající krajinu a člověka musí napadnout, ach to je ale krása! Probouzející se jarní příroda, vykukující květinky, plný rozkvět a zeleň začínajícího léta. Postupné barvení se do žlutava a hněda, padající listí i začínající podzimní sychravo. I zima má své kouzlo a inspiraci, nádherné zmrzlé obrazce na sklech, jiskřící sníh a mráz, který zebe! Krajina kolem plná vršků, kopečků, luk i strání, je tím, co by mělo každého inspirovat. Někoho k malování, jiného k zamyšlení, možná k milování i zatracení. Každému je dáno a proto se dívejme, inspirujme a dělejme si život krásnější!

Buďme připraveni na změny, otevřeme se jim, ale neztrácejme své vlastní hodnoty, inspirace a myšlenky...

Přání

Přát si, toužit, vysnívat je běžnou součástí života člověka. Jeden touží po lepším bydlení, druhý po lásce na první pohled, jiný po stabilním pracovním tempu. Všichni si přejeme ve chvílích smutku, aby přišla radost, ve chvílích bolesti, aby přišlo vysvobození. Ano, my dospělí si vysníváme, jak to všechno bude, co všechno zažijeme, jak všechno uděláme... Jak jsou na tom naše děti? Myslím, že stejně, mají mnohá přání, která jsou skrytá v jejich duších, myslích a hlavičkách. Jen se zeptat a máme jasno. I ony touží, přejí si a vysnívají si, že už budou prázdniny, že už bude lét, že už bude volno, že už budou umět číst, psát, počítat... V každém je to stejné a je to dobře. Jsem totiž přesvědčena o tom, že člověk, který si nepřeje, nevidí svou budoucnost, netouží se posouvat a žije jen šedí aktuální reality. Jen sny nám dávají křídla a být vším, čím chceme být, být všude tam, kam nás donesou a prožívat to, co je za hranicemi běžných dnů!

Buďme změnou, buďme přáním, buďme vším, čím chceme být, svět se nám přizpůsobím...

Rozdávačná

Rozdávat radost je nejdůležitějším lidským posláním. Radost je motorem a hnací silou, je to vše, co potřebujeme, abychom se cítili dobře, abychom dobře žili i pracovali. Radost může mít mnoho podob i výsledků a mnohdy si ani sami neuvědomujeme, že teď je ta chvíle, kdy je s námi radost. Je celkem samozřejmé, že mnozí si radosti neváží a myslí si, že radost musí být něco velkého, něco úchvatného, něco, co nelze popsat běžnými slovy, ani zaznamenat obyčejným způsobem. Ale radost je přece všude kolem nás. Ráno když vstáváme, tak svítíci sluníčko je radost, milý úsměv milovaných osůbek je zase radost, dobrá káva a chutná snídaně... Prostě radost kam se podíváš! Myslím, že radost musí mít člověk v sobě, musí být radostným, musí umět hodně rozdávat, musí umět naslouchat, musí být tam, kde je potřeba, prostě otevřená duše a srdce. Jen takový člověk rozdává - radost, smích, dobrou náladu, úsměv, dobrou pohodu. Radost je v maličkostech, drobnostech a hlavně v úhlu lidského pohledu...

Člověk je krásným, když rozdává radost, proto den plný raodsti a rozdávání, bez ohledu na případná nebezpečí!

Člověčí

Čím se člověk zavděčí a co nás vždycky přesvědčí. Co je dobré, co je zlé, proč nás hroba nemine. Je to pořád dokola, všude stres a hrbolatá cesta. K cíli vede jeden směr, pro mě má už svůj rozměr. To co vede, to co míří, to co k srdci rychle vzhlíží! Směr je jasný, cíl už mám, rozhodnu se, utíkám. Ubírám se k člověčině, člověk totiž nic nemine. Vždycky najde řešení, pro starosti i trápení. Proto honem pospíchám, klepu se a utichám... V chrámu duše rozprostře se zvláštní klid a uvolnění, nad které nic lepšího není.

Ať je člověk člověkem, láskou, věkem obklopen!

Třináctka

Hurá a je to zase tady! Máme pátek a ještě ke všemu třináctého. Ideální a pro mě velmi šťastná kombinace čísla a dne. Pátek je krásným dnem vždy, ve spojení s třináctkou je ještě krásnějším. A proč, zeptají se mnozí z Vás? Asi proto, že třináctka se před nemnoha lety stala mojí důležitou a velmi šťastnou součástí. Potkala jsem jednoho úžasného člověka, který je nejen moji oporou a jistotou, ale i velkou inspirací, klidem, radostí a vzájemností. Třináctka pak po letech dala vznikout další podstatě mého života, která k nám přišla jako uragán a dnes je tím nejúžasnějším vánkem, sluníčkem, pohodou a radostí. No a pak nemějte rádi třináctku? Vždyť je tak pozitivní! Jen si zvolit ten správný úhel pohledu a ono to přijde....

Den plný zvláštních okamžiků a drobných radostí všem!

Pryč s tím...

Srdce buší, pot se řine a já si říkám, ať už to pomine, ať už to mám za sebou. Už se dočkat nemůžu a věřím, že svůj strach přemůžu, že to bude nakonec, bum a prásk i pitomec. Že mé oči velké jsou, až k oblakům mě vynesou. Budu zase v klidu spát, hrát si, i se radovat. Bude dobře, bude prima, bude podzim, bude zima. Bude radost, bude smích a další už je na ostatních...

Hlavu vzhůru a špatné pryč!

Učení

Učení je mučení,
moc se tady necení,
když už člověk něco zná,
je to hudba líbezná.

Bolí, pálí, všechno třeští,
do toho tu lidé vřeští,
já to stihnu, já to dám,
nikdy se nezvdávám...

Pokračuji, studuji,
učení se věnuji,
ještě chvilku malou mám,
pak už zkoušky udolám!

Dávná pravda říká, že jen učením mohu před sebou jasně vidět cestu svého života, měla bych po ní opatrně vykračovat, vždy s vědomím minulosti, znalosti přítomnosti a možného předvídání do budoucnosti....

Hromosvod

Zem se chvěje, příroda bouří a všichni čerti se žení. Já jsem v klidu, máme přeci hromosvod. Ten nás ochrání před mechanickými i tepelnými účinky blesku. Není potřeba se bát, přeci je to pořádný kus železa, které za nás všechno vyřeší.... Ale pozor, ona ta bouřka není venku, ona není ani v přírodě, je to bouře tady a teď. Argumenty létají vzduchem rychleji, než je dokáži zachytit, duši už mám spálenou a hlava mi třeští! Kde je ten hromosvod? Proč tady není? Proč jej nemohu použít? Všechno by se uzemnilo, projelo by to z úst přímo až do země a bylo by zase dobře. Není, proto to musím vydržet, nahradím ten bleskosvod a neudělám jim radost! Vydržím, odolám, projdu, otřepu se a jdu dál....

Hromy, blesky, třesky, plesky, já tu čekám na odlesky!

Otazníková

Za každým rohem číhá, ladně se kroutí, svádí mě svou tečkou. Já chci mít jasno, chci vědět, co a jak, ne stále čekat, jak to dopadne, co se z toho vyvine, jak to bude pokračovat dál. Ideální příležitost pro ujasnění myšlenek, priorit a dalšího směřování! Každý má právo na svůj otazníkový den, ale proč zrovna dnes? Proč zrovna v pondělí, kdy je člověk ještě jednou nohou ve víkednové náladě a rád by si uchoval mnohé z toho, co během víkendu načerpal. Jasně, pondělí nezastavíš, musíš jít a znovu se usmívat, být připravená čelit všem nástrahám. Proč však ty stálé otazníky? To fakt nemusím, nejraději bych si zalezla někam hodně hluboko a daleko, pryč od všeho co se táže a tíží! Ale nejde to, musím vydržet, musím odolat, musím nachystat, musím být. Tak alespoň zjistím, zda i tento otazník bude vymazán.

Otazníky v očích a jasno v srdcích po zbytek dne!

Sluníčková

Není nad příjemně strávenou neděli s milými lidmi a v pohybu. To co během týdne odkládáme se najednou zdá být úplně normální. Den plný krásného počasí, sluníčka, milého pojíždění, koupání, ševelení.... Pozitivní nálada je cítit z každé části našich duší. Kilometry utíkají, hlava je čistá, nic není nemožné a něco se chystá! Ať je to cokoliv, všechno je možné, slunce se usmívá a my frčíme dál....

Sluníčkový den i náladu všem.

Štramberská

Každý máme jistě oblíbená místa, s kterými nás pojí vzpomínky, radostné chvíle, krásné zážitky, dětský smích. Pro je jistě tímto místečkem kouzelné městečko Štramberk, s jeho dominantou Trúbou. Co sahá moje paměť, bylo právě toto místo častým místem rodinných víkendových výletů. Vždycky spojené s maminkou i tátou, počítáním schodů k vrcholu, dovádění se sestrou a nezaměnitelným pohledem do krajiny. Místo, kam i po mnoha letech jezdím ráda, kde se vždycky cítím malým "míšánkem", počítám schody, pozoruji blízké hory. Kulisy zůstávají stejné, jen lidé se pomalu změnili. Maminkou jsem už já sama a spolu s manželem a synem se pokouším občas zachytit drobné střípky svého dětství. V co však doufám nejvíc, je, že se jednou i náš syn bude v tato místa rád vracet, bude se svými dětmi vzpomínat na mlsání teplých štramberkých uší, počítat schody a ochraňovat v sobě poklady nejcenější - vzpomínky. Díky nim zůstane stále spojen s námi, tak jako já jsem neodmyslitelně spjatá s maminkou, tátou i milovaným místem!

Vzpomínky plné milých drobností a krásných křídel...

Vytoužená

Od začátku týdne hledím vpřed a toužím po klidu, uvolnění a trošičce pohody. V tuto chvíli si myslím, že pomalu přijde, tak jako se pomalu blíží víkend. Za oknem svítí sluníčko, venku se oteplilo a já už se těším, až vyrazím dnes z práce domů... Jistě mě čekají nějaké úkoly, ale také relaxace a pohodlné lenošení. Ještě pořádně nevím, co všechno mě v průběhu volných dnů čeká, přesto se těším a toužím. Jen doufám, že toužení nepřejde v soužení a všude bude jen souznění.

Vytoužený víkend pro všechny dobré lidičky!

Domácí

Není nad domácí pohodu a klidnou atmosféru známého prostoru. Jen tady mohu být sama sebou, jen tady jsem opravdu, jaká jsem, jen tady jsou mí nejmilejší, jen tady je moje druhá práce, jen tady jsem doma! Čtyři malá písmenka, s obrovským dosahem. Ten, kdo ví, má jasno, ten kdo nezažil, neví. Platí, že tam kde je člověk doma, je doma po celý zbytek života. Domov nejsou jen čtyři stěny, jeden pokoj, několik hraček. Doma je člověk především tam, kde má své blízké, maminku, tátu, sourozence, děti, partnera..... Na jedné straně je doma to, co sami vytváříme, ale také i to, co je nám dáno. Pokud je doma klidné, příjemné, milé, tvůrčí prostředí, pak i my sami jednou vytvoříme takový domov. Pokud je to nesoulad, hádky, zloba, nenávist, asi těžko se nám podaří překonat v sobě předurčenost! Proto až příště budete bublat a mít pocit, že to musíte říct, važte slova, děti se vždycky budou řídit našim příkladem.

Ať příklady vždy táhnou k nebesům, lásce a radosti!

Zaškrtávací

Označit, zvýraznit, zaškrtnout, připravit, udělat, nachystat, do hlavy naskládat. Postupy učení blíží se mučení, přesto lze nalézti i kousky radosti. Pochopím, poskládám, na záda nakládám, hlava se zavírá, pusa se otvírá. Malinkou pauzičku musím si dát, abych pak mohla zase jen psát. Čas se už krátí, měla bych dáti se do všeho, do toho, abych už brzy i já měla hotovo!

Snadné stavění a rychlé luštění po celý zbytek dne...

Příslibová

Povinnosti, povinnosti, všude kam se podívám. Je to tedy dosti k zlosti, když se se závazky potýkám. Od rána až do večera, všude jenom úsilí a námaha, je tu vůbec někde někdo, kdo mi trochu pomáhá? Nejsem si tím vůbec jistá, zem je kolem prázdná, pustá. A ty mami, drž se, snaž, všechny společné úkoly rychle smaž! S příslibem a vírou v dny, kdy zase bude volno, radost, slunce a příjemné sny!

Den s příslibem, závazkem, povinností i radostí...

Konečná

Někdy je konec počátkem, jindy zase krajinou, kde nikdy otázky nezhynou. Konec je koncem, začátek začátkem, někdy jsem kočkou a jindy koťátkem. Proč se vždy těšíme až skončí strázně? Proč chceme vždy jen legraci a lázně? Vždy se nám podaří a slunce zazáří, konec se přiblíží, už nám tu nahlíží. Každý se usmívá, nervozita ubývá. Vzdělaných přibývá, kdo se tím zabývá? Já jsem tu, ty jsi tam, kam se já podívám, všude jsou lidičky, všude jsou dětičky. Vyrostly, zmoudřely, krásně se nadřely... Teď jsou tu, zítra tam, kam se jen podívám. Bude to paráda, lehnu si na záda. Bude to konečná, klidná a zázračná!

Ať konec krášlí to naše dílo, aby nám ještě mnohé zbylo....

Dětská

Ať žijí všechny děti světa! Děti, naše naděje, radost, láska i starost. Jediná veličina, kterou můžeme sami vytvářet, proměňovat, laskat i usměrňovat. Děti jsou drobností a děti jsou vším. Ten, kdo má děti ví, že je to obravská starost, ale ještě větší radost. Každé ráno je stejné a přece jiné, každý okamžik společného života je naplněn optimismem, nezatížeností, radosti z maličkostí a neutuchající láskou. Ta je vzájemná a pouta, která vytváří jsou na doživotí. I v dospělém věku máme dětské starosti i radosti a jsme rádi, že máme své rodiče, ke kterým se utíkáme, které vyhledáváme a ke kterým se rádi vracíme. Když jsme malí, nevnímáme, že nám rodiče dávají kořeny a jsou našimi křídly. Až vyrostene, pochopíme a snad i proto se tak rádi vracíme... Opatrujme své děti, mějme je rádi a věřme, že je to naše naděje a budoucnost ve stáří!

Krásný dětský úsměv a ještě krásnější dětské pohlazení každé mámě i tátovi...