Bouchací

Ťuk sem a ťuk tam,
od rána je všechny znám.

Občas někdo něco řekne
Franťa potom taky cekne,
do večera dlouhý čas,
Punťo,
netahej mě za ocas!

To pak bolí,
v ruce pálí,
i když bouchá
to až v dáli.

Na Silvestra veselo,
i kdyby se nechtělo.

Zdolat kámen,
projít studny,
přeci nejsme tolik
bludní?

I když trocha opilosti,
není nikdy ani k zlosti.
Dneska ovšem mám jí dost,
proto najdu v dáli most.

Po něm přejdu zase dále,
objevím se na Tři krále,
v Novém roce,
co si přát?

Ať máme si vždy s kým hrát.
Ať zdravíčko nás netrápí
a v lásce nechť se utápí.
Ten kdo s nám má se rád,
kdo je náš velký kamarád!

Bouchni si a pak jdi dál, jako bys byl sám pan král...

Klouzací

Výzkum, průzkum, metoda a šetření. V hlavě mám už pomalu zatmění. Tolik slov a tolik přání, kdypak bude čas na hraní? Cink a bzum, tam je rum, v domě je pořád velký šum. Od rána až do večera, honím se jak pilná včela. Snařím se vše stihnout včas, nežli přijde krutý mráz. Hlava bolí, křídla taky, asi půjdu pro loupáky. Možná budu klouzat jen, copak dneska půjdem ven? Čas se krátí, ruce kroutí, hlava leží někde v proutí. Je to jedno, je to tak, půjdem třeba naopak. Ráno spát a večer vstávat, kdopak by nám mohl nadávat. Je to pouze postoj náš, kdy a co jak udeláš!

Dělej jen to co ti svědčí, ač je kolem spousta řečí...

Gamblerská

Píp, píp, pif, paf, bum, prásk. Jé, ještě jim dej. Ještě kousek, seber tu bedničku, pozor jsou schovaní ve křoví. Utíkej, háuej, běž, tam vzadu je schovka! Uf, to je super, dali jsme to... Pěkně, to bylo stresující a už na to nemám nervy. Od rána se ozývají zvonivé zvuky z různých koutů a jen pár hlasů k tomu. To je tak, když si kluci hrají a nezlobí. Ještě chvilku, vydržte, já bych si chtěla ještě chviličku číst. Inu, když to na vás přijde, je jedno, jestli je vám dvanáct, padesát, nebo pět. Hráčská vášeň je v každém z nás a touha po výhře je veliká. Přeci nevyhraje ten hrozitánsky vypadající nepřítel. Ne, to nedopustíme. Pojď, dáme si ještě jednu rundu a zase jsme o level výš...

Výš a dál, kdopak by si dnes nehrál?

Lapená

Tolik je věcí na světě, které nedokážeme poznat. Chodíme s hlavou sklopenou, abychom nezakopli a nad námi i kolem je tolik krás. Někdy stačí jen změna úhlu pohledu, jindy je nutný přesun v prostředí. Vždycky ale platí, že pokud máme oči dokřán, měli bychom vidět, měli bychom slyšet. Svist trávy mezi našimi chodidly, sluneční září nad naší hlavou, třpyt vodní hladiny a krásu zmrzlých okenních skel. Otevřít duši všem těmto podnětům, je jako otevřít oči po dlouhé nemoci. Nic nás netíží, tělo nasává všechny krásy světa a naše duše je volná. Letí vstříc novým zážitkům, otevírá se skutečnému světu a netrpí neduhy nevšímavosti. Citové naladění a spojení se s okolím, to je to, co bychom se měli povinně učit ve školách. Hrát si, pracovat, umět se radovat a následně využít všech jednotlivostí pro další rozvoj. Ideální představa v neideálním hektickém světě. Ale i zde platí, jaké di to uděláme, takové to budeme mít!

Nenechej se polapit, vždy můžeš svou cestou jít...

Vyměněná

Dost bylo hodování, dost bylo jídla a pití. S novým elánem a pracovním dnem po vánočních svátcích, je potřeba vyrazit do přírody. Načerpat čistého vzduchu, zdravého pohybu a síly, kterou lze získat jen ve spojení s přírodou. Snad proto i u nás nastalo to správné povánoční šílenství a od rána se všude hromadí oblečení, lyže, běžky, boty, zimní boty a jiné lyžařské vybavení. Jako pominutí se míháme bytem, abychom na nic nezapomněli a zároveň pobrali vše, co bude potřeba. Doufám, že je to poslední stres tohoto roku a pak již bude jen pohoda a klid. Ať se sněhem, nebo bez, bude bezva vypadnout z města do ticha přírody. Byť nás čeká ještě naložení, vyložení, zabydlení, zatopení a udržování stálé teploty, přesto se těšíme, jako malé děti. Vánoce byly fajn, ale v přírodě nám bude určitě líp. Všechny neduhy nás opustí a domů se vrátíme jako vyměnění...

Ať je líp a teď už ani píp!

Štěpánská

Jak je měnivé to počasí zimní. Ještě včera sníh a mráz, dnes už padá listí. Trubky, trouby, hadice, ať je velká chumelenice. Člověk neví, co si přát, když ví, že něco mě, by rád. Přesto bojí se a vzácně hledí, co všechno kolem sedí. Černý mrak a velký pták, poletíme až do oblak. A když ne, tak zůstaneme, nohou v botě spočineme. S rukou v teplém kožíšku, pohladím tě na bříšku. Možná myšky se nám smějí, my můžeme být však až tak smělí. Jsme tu spolu, jsme tu rádi, jsme nejlepší kamarádi. A že někdo usmívá se, alespoň přidá mu to na kráse. Alespoň se zasměje, trošku tělo zahřeje. Nakonec pak tajtrlik, zajde za roh pro kyblik. Potom hajdy, alou ven, ať to hnedla zanesem. Zvířátkům a lesní zvěři, která také stále věří. Že vánoce přicházejí, dárky, pamlsky rozesejí. Do krmelců, po lese, Ježíšek to roznese!

Dobré jídlo, dobré pití, krásné milé živobytí...

Kličkovací

Není nad vánoční rychlovky. Na chvilku se zastavíš u těch, potom u druhých a nakonec ještě u dalších. Návštěvy v tomto čase nemají konce a člověk i kdyby se rozkrájel, tak nedokáže u každého pobýt tolik času, kolik by chtěl. Staří rodiče mají své nároky na děti, mladí chtějí být s mladými a tak v tom lítáme, jako každý rok. Od jedněch dveří ke druhým, hlavně neztratit mnoho času přesuny, abychom toho ve sváteční den stihli co nejvíce. Večer se cítíme jako uštvaná zvěř, ale hlavně že jsme stihli vše, co bylo dnes v plánu. A pohled na zítřek není o nic optimističtější. Začneme opět nanovo a budeme zvonit, vyzouvat se, pít čaj nebo kávu, ochutnávat všelijaké vánoční dobroty a večer padneme do postelí utahaní, jako bychom měli za sebou celodenní vysokohorskou túru. Byť se to může zdát směšné, ale ona to taková túra je, jen nezdoláváme horské vrcholy, ale hory jídla, dobrého pití, svátečních úsměvů a láskyplných náručí. Tak si to užívejme, abychom měli nač v průběhu roku vzpomínat. Vžyť Vánoce jsou jen jednou v roce!

Rychle, honem a zas pryč, nezapoměň v zámku klíč...

Nevšední

Co takhle po roce,
dát si zase Vánoce?

Ježíšek se opět narodí,
vyzdraví se všichni marodi.
Úspěšně zvládnem večeři,
ani kapr nám jí nezčeří!

Dárečky si rozbalíme,
s radostí se potěšíme,
abychom se mohli zas,
těšit ze společných krás.

A pak si včas řekneme,
že další rok vše stihneme,
že budem žíti naplno,
abychom neměli tak napilno.

No a rok se s rokem sejde,
s Vánoci k nám zase vejde,
klidný duch a láska čas,
který proudí přímo v nás.

Budem starší,
to je jasné,
přesto bude
to tak krásné,
objevit se,
sdílet čas,
který plyne
jako ďas...

Užívejme krásy dní, ať nikdy nezevšední!

Myšlenková

Síla myšlenek je obrovská a mnohdy si ani neuvědomujeme, jak moc nás myšlenky ovlivňují. Něco si myslet a na základě toho jednat. Myšlení je činnost, kterou provádíme bezděčně. I když nic neděláme, stále myslíme. Na to, co budeme dělat, co bychom měli dělat, jak bychom se měli chovat, jak zareagujeme. Je to něco v nás, co se nám honí hlavou a co je vždy s námi. A tak jako jsou dvě strany jedné mince, jsou i dvě strany myšlenky. Jedny jsou krásné, pozitivní, inspirující a povzbuzující. Ty druhé pak negativní, agresivní, zlostné a ubíjející. Každá pozitivní myšlenka má svou negativní stránku a my jsme těmi, kdo se stranami pracují. Ideálním nastavením je být pozitivní, mít krásné myšlenky a zbavovat se negativního balastu, který nás může zamořit a uvést do mnoha něpříjemných situací. Možná se ptáte, jak to udělat? Je možné myslet jen příjemně a vše příjemné si v hlavě uchovávat? Ano, i tomu se lze naučit, naprogramovat se na skutečnosti a vidět ve věcech vždy jen to lepší. I když bychom mohli být zklamaní, neústupní, nepříjemní a negativní. Není lepší být pozitivně naladěný, vstřícný a kladně reagující? Je a to z jediného prostého důvodu, jestliže budeme pozitivní, budou příjemné i naše postoje a vnější chování. Budeme sami sebe mít rádi, vnímat se jen s nadhledem a nekomplikovaným uspokojením. Jsem tím kým jsem a s tím s kým jsem...

Mysli, mysli, mysli, dokud nesníš müsli!

Výborná

Všechno jde, kdy se chce. Stačí se jen správně naladit a i ty nejnepříjemnější povinností se zdají být zábavou. Ideální naladění, dobří parťáci a veleshon může začít. Nejprve vyzvednout košík, potom čtečku, dále se již jen držet seznamu a neotálet. Tu podat ruku s přáním příjemných svátků, tu se usmát a pozdravit. A než se naděješ jsi na konci. Pak už zbývá jen zaplatit, vyčkat a účet delší než posledně a hurá domů. Ideálně stihnout vše v nejkratším čase, aby všechno bylo v košíku a přesto nebyly žádné zbytečné prostoje. A že se nám to daří, je znát na rozpoložení všech zúčastněných. Každý si najde to své, každý je rád, že se blíží konec a všichni pak můžeme usednout k slavnostně prostřenému stolu. Sice o něco utahanější, ale šťastní, že i letos budeme všichni tak, jak jsme si přáli!

Tak kde jste vánoce, čekáme vás opět po roce...

Urychlovací

Stačí zmáčknout tlačítko a hned se bude pokračovat v tempu, které jsme nasadili. Ouha, něco není v pořádku, tlačítko bylo zmáčknuto, ale stále se nic neděje. Pod námi je vystátý důlek, kolem prošla snad stovka lidí, jen my ne a ne mít možnost se plně rozjet. A kdyby to tu nepsali, snad by nás ani nenapadlo využít této služby. Už si začínám pomalu myslet, že to jen zlomyslný šotek nezbeda si řekl, že vyzkouší, kolik lidiček se nechá nachytat. Půjdou, budou spěchat a tak je navnadí tím, že jim poskytne kouzelné tlačítko. To je přiměje ke stisknutí, ale až mnohem později zjistí, že tohle kouzlo nefunguje. A víte co, funguje! Najednou máte možnost sledovat ruch a cvrkot předvánočního času. Už nejste součástí onoho bláznivého koloběhu, ale pouze nestranným pozorovatelem. Je jedno, kolik kouzelných tlačítek stisknete hlavně, že zjistítě, že cokoliv lze urychlit, ale rychleji k cíli Vás to nepřivede. Snad proto je lepší jít svým rozvážným tempem, malými kroky a častými přestávkami dosáhnout až pomysleného vrcholu. A až přijde, alespoň bude čas na jeho plné prožítí!

Nespěchej, není kam, vždyť spěcháním zůstaneš vždycky sám!

Retrobajtí

Retro, metro,
je mi teplo,
copak to tu
dole seplo?

Bajty sem
a bajty tam,
všude kam se
podívám.

Historie na nás dýchá,
děti, to je naše pýcha.
To jsou hry a herní části,
které měli jsme pro své oblasti.

Je to sice k neveření,
že tohle ještě někdo cení.
Že je tohle heště funkční,
když je mnohé už je punkční.

Ale přesto přátelé,
bajty jsou to veselé,
tady píp a tady škvrč,
počítač se celý hřeje
a dnešní dítě se jen směje...

Tohle že je technika?
Tak zavolejte chemika,
ať to všechno vyzkoumá,
co počítač mít dnes má.

Přesto mojí milí zlatí,
historie nezatratí,
svoje zlatá místa,
která jsou dnes jistá!

S retrem projdeme se svetrem...

Medvědí

Čas se nachyluje, počasí mění a všechno nasvědčuje tomu, že dnes je právě ten den. Ten den, kdy se před mnoha lety na světě objevilo jedno malé, spavé a zdravé medvědí mládě. A protože bylo již druhým v pořadí, rodiče na mnoho věcí nespěchali. Nechali jej dozrát, dali mu jeho čas a podporovali jej v mnoha životních aktivitách. Z medvíděte vyrostla silná medvědice, hájící práva všech živých tvorů a věřící na dobro v každém z nich. Ač prošla mnohými zkouškami, prodělala svá včelí bodnutí i vítězná tažení na med, je tou, která tu dnes stojí připravená na další etapu života. Na dlouhé procházky po lese, výstupy na nejvyšší kopce v okolí a zimní spánek s rukama v dlaních táty medvěda a malého medvíděte. Život se opakuje, jen s tím rozdílem, že teď už je malým medvídětem někdo další a mamice medvědice čeká na svůj další medvědí úkol. Objímat, čekat, těšit se z návratů a užívat si chvil, které přijdou. A že s medvědí určitostí dorazí, tím si buďme jistí. Jakože jsou medvědi mezi námi i v nás!

Měj se rád a běž si hrát...

Lidství

Vánoce, nejkrásnější období roku, kdy se většina lidí snaží prožít tyto dny v okruhu svých nejbližších. Naše srdce se otevírají, stáváme se součástí velké rodiny a myslíme na mnohé z těch, které běžně míjíme bez povšimnutí. Období, které vesměs milujeme a prožíváme s nadšením dětských let. Přesto je tady velká skupina těch, kteří s blížícími se svátky prožívají své dny ještě opuštěněni a osamoceni. Ať jsou to senioři, nebo děti bez rdičů, či nemocní a lidé na okraji společnosti. I oni jsou naší součástí a zaslouží si oprávněně naši pozornost. A to nejen teď a tady, ale kdykoliv v průběhu roku. Jsou totiž tím, co skutečně svědčí o stavu naší společnosti. Jsou indikátorem úspěchu a pádu každého z nás. Jsou našim černým svědomím a možností o nápravu běhu světa. Snad proto bychom se měli umět postarat o každého, kdo si naši starost přeje a nabídnout mu řádný start k novému bytí. Mnohdy totiž stačí málo, jen pouhý zájem a vyjádřená slova, která dokáží zachránit před nedozírnými následky. Proto pojďme do ulic, zachraňme, co se dá, vždyť tím ochraňujeme sami sebe před úpadkem vlastního lidství!

Kdo zachrání jediného člověka, zachrání jich milion...

Orchestrátorová

Tak to tady ještě nebylo! Netušené se stává skutečností a všechno v životě se dá konfigurovat. Nejen proces ve stroji, ale také samotný život. Alespoň poslední vývoj mnoha oborů tomu nasvědčuje a pokud bychom se chtěli opravdu přesvědčit o skutečném fungování věcí, pak neuspějeme bez systémového náhledu. Od něj už pak není daleko ke konfiguraci a strojovému nastavení živých tvorů. Nejen, že tento prces využíváme pro růst života, rostlin a zvířat, ale také si tím hrajeme na vyšší princip. Popíráme vyšší síly, simulujeme pokroky a pevně uchopujeme morfologické modela života zvířat a rostlin. A s tím se vynořují otázky, kde zůstala příroda, její zákony a vlastní zákonitosti růstu? Nestáváme se až příliš něčím, co popírá sílu našeho okolí? A nejsme tak trochu tajnými agenty v síti přírody? Jistě můžeme chápat návrhy jako zřejmá připodobnění, ale už samotným promýšlením daného se děsím možného zneužití. Není tak daleka doba, kdy někoho napadne využít dobrý nápad k špatným cílům. Od jednoho k druhému je jen malý krok, který dnes ještě nevidíme, ale zítra už může být pozdě. Věnujme se výzkumu, objevujme, ale vždy s vědomím síly přírody a mocného světa zvířat!

Diriguj a plánuj, ale nikdy neopanuj...

Blednoucí

Tak jsme se konečně dočkali, kluci to ve zdraví přečkali a jsou konečně doma. Není nic krásnějšího než když vidíte své milované, kteří jsou plni energie a kypí prožitou pohodou u rodinného stolu. Tak tohle mi vážně chybělo, hromady špinavého prádla, veselé vyprávění a krásné zážitky z horského prostředí. Opravdu si pak člověk uvědomí, jak silná pouta vytváříme ke svým nejbližším a kolik radosti se zvládne při běžných výletech do neběžných prostředí. Je to jako pohádka, která se prolíná našimy životy, jednou jsi na výsluní a prožíváš veselé dny a jindy jdeš peklem, které nemá konce. Ať tak, nebo tak, tohle je život, tak vítej a neboj se. Pokud dneska prožíváš veselé dny, zítra budou zas. A víš proč? Protože už máš všechno, co by sis jen mohla přát. Slunce ve vlasech, vítr v uších a úsměv na tváři. A ten září i když ostatní bledne.

Ač den šedne a obloha bledne, večer je jako ve dne...

Ekologická

To tu ještě nebylo,
aby v létě sněžilo,
aby podzim byl jak jaro,
kdypak se nám tohle stalo?

Opatrovat, ošetřovat,
Planetu chcem zachraňovat,
plastů však se nezbavíme,
rádi z nich přec všichni jíme.

Copak můžem nahraditi,
nádoby a jiné niti?
Bambusem, či jinou látkou,
pro svět je to jen pohádkou.

Malí chtějí, větší mohou,
největší to mají v nohou,
tohle je přec nepálí,
dívají se na věc z povzdálí.

Jak tak můžem v klidu žít?
Druhý den se probudit?
S vědomím, že škodíme,
kudy tudy chodímě.

A přitom by stačilo,
kdyby méně se žilo,
kdyby každý jedinec,
postaral se o binec.

Zvířátka pak o nory,
potom můžem na hory,
plné sněhu, plné vláhy,
nejsou nutné krizové plány.

U člověka začněme,
každého pak zapojme,
v celkovém tom důsledku,
budeme mít planetku,
zase čistou, nádhernou,
jako studánku průzračnou...

Nevyhazuj, trošku třiď, svým citem se přitom řiď!

Báchorková

Povídám, povídám pohádku
o zeleném prasátku.
O vlkovi,
co v lese žije,
na měsíc si klidně vyje.

O kouzelné babičce,
co sedí na stoličce,
o mašince, co zpívala
a  tralala si pískala.

O pejskovi a kočice,
co bydlí v malé vesničce,
o zlatohlávku strakatém,
o medvědovi huňatém.

Každý tu své místo má,
s pohádkami pomáhá.
Od pohádky je jen krok,
nemít z věcí velký šok.

Když se s drakem potkáte,
ruku si hned podáte,
s čerty polku zatančíte,
s medvěděm se pomazlíte.

A tak stále dokolečka,
není v tom žádná léčka,
pohádky jsou pohádkami,
budou stále tady s námi...

Věř pohádkám, vypravění, život se Ti rázem změní!

Ovoňaná

Knihy kam se podíváš. Nahoře, dole, v regále, na zemi, v policích i na pultech. Není místo, kde by neležela, nebo nestále nějaká zajímavá kniha. Každou bychom si měli přečíst a všechny by stály za otevření. Času je málo a informací tolik, že člověk jen s otevřenou pusou stojí a dívá se na okolní svět a jeho krásy. A ta vůně, které se nic nevyrovná. Ještě nová, neotevřená a nikým nelistovaná, jen tak voní kniha, kterou držíme s láskou v ruce. Naopak ta, která je ohmataná, pročtená i notně využívaná, voní zcela jinak. Odborník pozná její vůni, aniž by potřeboval otevřít oči. Je to láska na celý život, kterou v sobě máme a neseme ji v sobě stále dál. S rukama plnýma knih, s větrem v zádech a batohem pod hlavou, putujeme a čicháme tam, kde to voní tak, jak jen si umíme představit. Přestože den uběhl a knihy byly s námi, je fajn vědět, že jsou tady a čekají na nás. Jen je objevit, jen je vypůjčit, jen je přečíst a ovonět!

Přivonět a cítit, milovat a mýtit...

Nepovídaná

Likvidace, to je práce,
nikdy není bez legrace.
Archivovat prý se musí,
co však přitom člověk zkusí!

Místo není, papír chybí,
vždycky je to ocas rybí,
nebo možná od hlavy,
poskytne nám dost slávy.

Kdo chce čisto vždycky míti,
ten má dobré živobytí,
ten má přístup k životu,
jako důlek u plotu.

A tak prosím lidičkové,
nenechejte všechno snové,
na zítřek a další dny,
nevíte, zda nejsou poslední.

Užívejte v klidu, směle,
na duchu nám bude skvěle,
s očima vždy dokořán,
bude život nám vždy přán.

A tam kde si nejsme jistí,
víme že nás někdo jistí,
kdo, tak hádej,
vždyť to víš,
i když mi to nepovíš...

Skvělé sny a hojné dny!

Veršovaná

Pokojný pocit se rozhostil ve mě. Vím, že ještě mnohé mě čeká, ale zatím to není cesta do daleka. Je to jen kousek, který zdolat teď mám. Tak snad si do ruky svou dlaň schovám. Půjdu a zatopím, dárečky zakoupím, pavoučky vymetu, doslova rozkvetu. A se mnou všechno co kvésti má, i když se tu teď cítím tak sama. Ještě že Šmudlu mám, nic si nenaříkám, sama se necítím, v hlavě to pocítím. Opojný stav kdy nechceš být sám, přestože cítíš, jak můžeš se oddávat jen svým hrám. Ztracena ve světě, na této planetě, na tomto kousíčku, dám Ti svou hubičku. Dám Ti své srdíčko, ty moje zlatíčko. Jen se mi navraťte, nikde se neztraťte. Cestu si najděte, trošku si přispěte. Až zase rozkvete jarní tok sluníčka, budete vzpomínat na lyže, jablíčka. Tak si to užijte, trošku si popijte, zítra sníh, sluníčko, pro každé moje zlatíčko...

S větrem v zádech a sněhem vpřed, mějte se krásně teď i teď!

Bytá

Tak je tady pondělí, opět v plné síle vyrážíme na dlouhou cestu za nedostižným pátkem. Plni energie a s úsměvem na rtech řešíme jednotlivé úkoly, které se nám zdají hravé a veselé. Probíháme dnem a blížícím se polednem zjišťujeme, jak moc a jak dalece jsou naše představy mylné. Že se nám dnes podaří dokončit rozdělanou práci? Nepodaří. Že splníme zadané úkoly, které se nakupily na stole? Nesplníme. Že dobalíme veškerou výbavu na horské dobrodružství? Splníme. Že naplníme lednici dobrotami, které nebude mít kdo jíst? Splníme. A tak to jde minutu za minutou, vteřinu za vteřinou, obracíme jednotlivosti, které musíme. Vážíme sílu zodpovědnosti a víme, že všechno se jednou podaří. Jen to asi nebud hned teď a hned tady. Ale to přeci nevadí, týden je dlouhý a tak je dobře, že si práci rozložíme, dobře se do ní položíme a nakonec ji ukončíme. A kdyby ne, pak je tu výhled na další týden, který přijde a bude chtít také pracovat. Jak moc, to je jen na nás a jak rychle, to se uvidí!

Vidět a pracovat, je jako být a milovat...

Horská

Tiše, příjemně,
jasně a zřetelně,
tence a znatelně,
drží se vedle mě.

Slova plynou,
tóny letí,
lidské hlasy,
jsou jen změtí.

Podstatné nic není,
copak se něco změní?
Stále budu cítit zas
a znova,
tahle vroucně znějící
slova.

Síla lásky,
dělá vrásky,
neodpoví na otázky.

Přesto dává tolik síly,
že uběhnu aspoň míli,
že přeplavu oceán,
abys nebyl nikdy sám.

Vždycky budu tady s vámi,
za zlým zavřu dveře, brány.
Dobře nám pak bude spolu,
budeme mít lásky horu!

Teď však nechám slova znít,
vím, že nejlepší pro duši je klid...

Mít se rád a býti spolu, přenášet se přes vysokou horu!

Vyhlížecí

Bdím, nebo sním? Včera ještě studený vítr a mráz, dnes už zase jaro. Pro jarní úklid ideální počasí, ale vzhledem k nastávajícímu ročnímu období, to není úplně ideální. Nějak se nám proměňují všechny dny a pádíme ke Štědrému dni, i když za oknem to tak rozhodně nevypadá. Ale u nás doma ano. Od rána tu vládne čilý ruch, vrčení, hnětení, mísení, čištění a každý člen přikládá svou ťapku k dílu. Jeden vaří, druhý pere, třetí postel všem ostatním stele. Za chvilku pak zjistíme, že veškeré ranní stresy pominuly a nám je krásně a voňavo. Máme uklizeno a Ježíšek rozhodně může přijít. Už se nebojíme, že by k nám netrefil, případně by se bál vstoupit. Přes okna totiž uvidí, že jsme nachystáni a pomalinku čekáme, kdy přijde. A už? A teď. Ne, ještě ne, ale za chvilku už ano. Chvilka bude krátká a každý z nás s ní posečká po svém. A pak se budeme mít, jako o svátcích.

Ruku k ruce přidej, Ježíška už hlídej...

Pověstivá

Síla ženy, síla lásky,
síla poutá naše vrásky.
Včera mládí, dneska stáří,
někdo stárne s krásnou tváří.

S vráskami a klidným okem,
projedeme celým rokem,
popojdeme blíže k tomu,
co podobá se síle zvonu.

Nebojme se přičítat,
léta sobě odmítat,
dává nám to klidnou sílu,
jako včelce křídla k dílu.

Já se stáří nebojím,
všechny nesnáze přestojím,
jen když budeš vedle mě,
cítím se pak báječně.

Svoji sílu potom mám,
že ji všude rozdávám,
že jsem schopna vstát a jít,
tisíce řek překročit.

Buďme spolu,
buďme rádi,
že se máme
pořád
rádi...

Veselo je při pátku, povím ti pak pohádku!

Klučíčí přání...

Klidná musím být,
aby měli kluci klid.
Nesmím se bát,
mohu se smát,
svůj neklid
nesmím dát už znát!

Ještě chvilku
a pak tradá,
sníh nám zase
venku padá.

Mráz je velký
a má být?
Vždyť lyžovat
je jako žít!

Už se těší převelice,
jak předvedou své sněžnice,
jak se pustí z kopce dolů,
hlavně že budou kluci spolu.

Já to zvládnu,
já to dám,
doma všechno nachystám.

Pak nám přijdou Vánoce,
zase znovu po roce,
rozbalíme dárečky,
budou krásné svátečky...

Šťastný návrat, zdraví, klid, musíte moji kluci přeci mít!

Pražská

Mrazivé ráno nevadí, dlouhá procházka k vlaku také ne. Nasedáme a přesně včas vyrážíme vstříc volnému dni, strávenému v předvánočním ruchu velkoměsta. Po pár hodinách spánku, několika přečtených řádků a vyslechnutých písniček konečně dorážíme do naší stověžaté matičky Prahy. Vitá nás sluníčko a tak neváháme a hnes se poušítme nahlédnout do ranního ruchu. Začínáme u opraveného Národního muzea, míjíme svatého Václava a po Václavském náměstí se došineme až k ráji všech milovníků hraček a dětských her. Zde strávíme několik předlouhých minut při výběru kamarádky Berty, která s námi odletí až na kraj světa, do země nezemě a přistane tam, kde nyní bude obývat své prostory. S Bertou v tašce vyrážíme metrem k panu Křižíkovi a vyzvedáváme dalšího důležitého člena naší dnešní výpravy. Po výborném obědě pak konečně zamíříme do předvánočního ruchu. Projdeme Havelským náměstím a dorazíme na Staroměstské náměstí, plné turistů, stánků, tradičních českých trdelníků a turbopunčů. Inu, bez toho by vánoce v našich končinách nebyly vánocemi. Nafotíme, usmějeme, prohlédneme a jdeme zdolat Karlův most, Pražský hrad, katedrálu svatého Víta a Václavskou vinicí k Rudolfinu a Celetnou až do Palladia. Ještěže zde mají kávu, zákusky a jiné dobroty, jinak bychom naše skoro dvacetikilometrové pobíhání neustáli. A pak? Pak už zase vyrazit na nádraží, koupit něco dobrého do vlaku a večer jsme doma. Bylo to moc fajn pánové, už teď se těším, že si to opět někdy zopakujeme!

S Vámi, klidně až na kraj světa...

Bezútěšná

Sedím jako na trní a očekávám verdikt, který mě pošle do víru světa, nebo naprostého chaosu. Co si vybrat? Co očekávat? Jaké bude výsledné sdělení, které musím dostat? Posunu se dál, nebo se zastavím právě zde? Zde, na pomezí slunce a stínu, radosti a starosti, lásky a nenávisti, bolesti a bezbolestnosti. Netuším a snad proto je čas, který mám tak neskutečně dlouhý. Najednou se mi zdají sekundy jako minuty a minuty jako hodiny. Dívám se na hodinky a posunuji očima čas, který neúprostně odtikává se svou pravidelností a tempem. Proč neběží a jen tak se líně vleče? Mohu jej snad popohnat směrem k rozhodnutím, která máme? Vím, že nemohu a jediná jistota, kterou mám, je čekat a čekat. Být trpělivá, být laskavá, být tady a čekat, toť jediná možnost, jak zjistit, co bude dál. Vydržím, počkám a trpělivě přestojím všechny nástrahy a výsledek snad bude stát za to!

Čekat a doufat, moci si zoufat...

Udolaná

Mít tak možnost věnovat se věcem, které nás naplňují. Které nám přinášejí radost a úsměv na tvář. Život by byl nejkouzelnějším procesem, který prožíváme a jehož se aktivně účastníme. Svět by pak jistě byl místem radosti, šťastných úsměvů a veselého smíchu. Nicméně každému není přáno dělat jen ty věci, které by rád a s kterými by chtěl pracovat. Občas musíme umět slevit ze svých pozic a dělat i takové věci, které nemáme rádi, nebo jsou nám přímo proti mysli. Mysli sice myslí, ale nic skutečného nevymyslí a tak nezbývá, než nastavit ruce, otevřít dlaně a skutečně se vrhnout do činnosti. A že nám nevoní? Inu, komu voní sama představa, že bude činit to, co nechce, ale musí? Žádný člověk není natolik vstřícný, aby dokázal věnovat dostatek času věcem, které jej nebaví. Ale pokud nás baví, pak najdeme způsob, jak věci vykonat. Ona už stará pravda říká, že kdo chce, najde si způsob, kdo nechce najde výmluvu. Takže se nevymlouvejme, zkusme se překonat a dílo bude hotovo...

Překonej se vytrvej, srdcem zlobu udolej!

Přebytá

Do nejvyšší lesku a největší čistoty se snažíme dát každičký kout našich domácností. Vždyť jsou přeci před námi vánoce a je nutné to udělat. Ptám se proč? Kdopak určil, že bez vyleštěného nábytku, očištěných oken a vypraných záclon nebudou vánoce? Často slyšívám, že tohle musel vymyslet muž. Nejsem si ovšem jistá, zda si onu hektičnost ženy na sebe neušily samy. Nestačí totiž, že chtějí mít všechno krásné, naleštěné, vyčištěné, ještě muí mít upečeno nejméně třicet druhů cukroví. Jen tak se cítí jako hrdiny, rovnocenné se svými muži. Dovolím si oponovat, neboť ani tisíce druhů cukroví, ani sebelepší a sebeuklizenější byt nás nikdy nedostane do vysokohorských vrcholů, jež muži mají. Oni totiž určují pravidla hry, oni říkají, jak co má být a jak se má co dělat, ale sami na sebe mají pramálo nároků. Jim jen stačí, že jsou muži, tato podstatná skutečnost z nich ve společnosti dělá to, čím jsou. I přes postupující rovnoprávnost, právě v blížících se svátcích vídám nerovnoprávnost mnoha rozhodnutí. Nebráním se být ženou, jen snad s trochou mužského nadhledu mi věci půjdou lépe...

Nebojím se úklidu, já to všechno přebydu!

Málová

Lidský mumraj, hlasitá hudba, třeskutý mráz a všude kolem předzvěst vánoc. Od rána se kolem potulují stovky lidí, v davech se valí tam i zpět. Jejich jediným cílem je nakoupit, výhodně ušetřit a získat nějaké drobnosti pro své blízké. V davech se ztrácí ozvěna toho, co bychom právě dnes měli mít v srdci. Blíží se vánoce, svátky klidu, božího narození, prostoty a chudoby. Konzum, hojnost a všudypřítomný blahobyt nejsou tím nejlepším způsobem, jak učinit někoho šťastným. Ani my sami nemůžeme být šťastni, byť obklopeni vším, co si jen můžeme přát. Pokud toužíme, pak své touhy jen zvyšujeme a nic nemůže být dostatečně velkým cílem. Jen hromadíme na hromady, které jsou všude kolem. A tak se ptám, není lepší v prostotě a při drobných radostech oslavit příchod vánoc? Advent je obdobím klidu, smíření, pohledem na předchozí rok a časem netrpělivého očekávání příchodu Štědrého dne. Se vším, co máme rádi a nač se tak dlouho těšíme. Opusťme množství a zkusme vyjít s málem!

I málo je někdy víc, než bys mohl říct...

Područní

Je to děs, jako běs se dneska snažím dohnat dvoudenní ztrátu. Něco se daří, jiné stojí a čeká. Zda-li se mi podaří zvládnout všechno beze ztrát a budu moci vyrazit domů s čistým štítem, tak to netuším. Snažím se dělat maximum, pracuji, kombinuji, přepočítávám, přehrnuji papíry z jedné strany na druhou a všechno zatím vypadá nadějně. Pokud se nestane žádná chyba a moje ranní výpočty budou naplněny, pak i já budu za nějaký čas odcházet z práce s čistým štítem a uklizeným stolem. Bylo by to fajn, začínat v pondělí s novými nápady a úkoly, které se objeví. Už teď je jasné, že se objeví a budou mi zpříjemňovat další pracovní týden. Takže musím udělat všechno proto, abych dnes odcházela spokojená a připravená na nášup prosincových úkolů. A že jich ještě bude! Proto se mějte, já jdu smejčit, abych mohla za chvíli jít venčit...

Nepodléhej panice, věci jdou ti pod ruce!

Klíživá

Hlava plná nápadů běží vstříc dalšímu kroku. Prsty letí po klávesnici a nestačí zachycovat myšlenky, které se v hlavě rodí. Nastupují jedna za druhou a každá nová chce být lepší, inovativnější, klidnější a inspirujícnější. Nestačím vnímat myšlenkový tenis hlavou přeskakuji z jedné strany na druhou a stále není konec zápasu. Ještě chviličku vydržte mé prsty, pokuste se soustředit na temp udávané hlavou. I ona jedno zemdlí ve svých otáčkách, zpomalí a bude odpočívat. Pak i vy budete moci spočinout na klíně, odpočinete si od překotného běhu po klávesách a budete odpočívat. Teď je ovšem ještě čas, teď je nutné pracovat, aby večer, až ulehneme ke spánku bylo všechno dokončeno a ostatní přichystáno k dokončení. Zítra je sice také den, ale již poslední pracovní, proto dnes musíme vydržet, abychom zítra mohli více odpočívat. S přípravou na víkend a vědomím prvního adventního času s těmi nejbližšími.

Blíží se to blíží, oči se mi klíží!

Věžatá

Zašlá sláva, polní tráva,
někde voní horká káva.

Studený duch, mrazivý vzruch,
konečně je čistý okolní vzduch.

Ještě sních a trocha času,
podívat se na terasu.
Zahlédnout tam, srnku,
hrocha,
nehraj si na hodného
hocha.

Vždyť si holka,
co chceš víc?
Křič a radu se
z plných plic.

Pokud ovšem nechceš být,
tím, co chce mít jen svůj klid.
Pokud hledáš cesty cíl,
musíš projít mnoho mil.

Musíš poznat strasti krásy,
musíš zkropit svoje řasy.
A pak poznáš nakonec,
že cíl byl jen mlhy chuchvalec.

Sama cesta je ti cílem,
převelikým lidským dílem.
Neboť vede mnoha směry,
kdy máš trasy a hned čtvery.

A ty vybrat jednu máš,
nakonec to přece dáš.
Svou cestou se dále dáš,
díru do světa uděláš.

Tak neváhej a zase běž,
ať vystoupáš až na nejvyšší věž!

Nebojím se, jdu zas dál, pro nás je tu velký sál...

Sušenkózní

Domluvy neplatí a všechno je jinak. Člověk se snaží, neustále připomíná, co by se mělo udělat a proč, ale jak se zdá, nejsou nachystány ty správné uši, které by poslouchaly. Termíny se neplní a není nikdo, kdo by udělal rázný zásah do situace a vylepšil ji. Jako bychom se pohybovali ve světě bez pravidel, která nikdy neexistovala a existovat nebudou. A přesto je tu někdo, kdo je určuje, kdo nad nimi dohlíží, kdo spravedlivě určuje a vyměřuje všem. Kdopak se podřídí a kdo je dodrží? Najde se alespoň jeden človíček, který vyhoví a projde skrze zkušební bránu času? Snažím se trpělivě čekat, než bude dokončen každý úkol, ale jestli vydržím až do konce, to je ve hvězdách. Jen ty vědí, jen ty umí odpovědět a zjistit to, co zatím nikdo netuší. Bude čas proti nám, či zvítězíme? Ať tak či tak, bude to o fous, možná ještě menší fousek a k tomu sušenky kousek...

Utíkej, chvátej, pospíchej, dobrou náladu přitom vždy měj!

Přítelíčková

Přišel muž od kanálu La Mancha a nebyl to Don Juan. Naklusal přímo do prostřed pódia a rozjel svou rolí, která uchvátila před léty a uchvacuje dodnes. Existuje někdo na světě, kdo pochybuje o nezpochybnitelném a přemýšlí o nepravděpodobném. Jak moc může být změněno nezměnitelné a zraněné neznanitelné. Kolik krásy a skutečnosti se ocitá na jednom jevišti a kolik sluchu je v rámci jednoho hlešitě. Sedím, nedutám a uvědomuji si svou maličkost ve světě velikosti, krásy a obrovských hereckých výkonů. Neusměji se a přesto vím, že všechno bylo tragicko-komické. Tak, jako život sám. Tak, jako lidské bytí v nelidském světě živobytí...

Příteli můj, chvíli postůj!

Psinová

Z oslavy do oslavy míří naše kroky. Sotva jsme se stačili zpamatovat z jedné bujaré slávy, míříme oslavit další narozeniny. Naše žaludky nám děkují, že je hned po ránu nezahlcujeme žádným vydatným jídlem, neboť včera si jej užily až, až. A vzhledem k předpokládanému dnešnímu občerstvení, bude nejlepší, vynechat oběd a spořádat jen malinkou snídani. Jedno bez druhého bude dostatečným naplněním a určitě nepokazí nic, co by pokazit mohlo. K tomu pobyt na čerstvém vzduchu, padesáti minutová procházka a zase jsme připraveni ke konzumaci. Inu, i my už stárneme a s námi naše vnitřní orgány, které již toho tolik nezmůžou, jako před lety. Za nezavřené a bezedné studničky jsou tady naši následovníci, kteří mohou a mnohdy i musí... A my, my už jim můžeme jen přát, závidět a držet palce, aby dobroty byly vychtnány a stráveny tak, jak opravdu musí!

Oslavy jsou prima, hlavně když je psina!

Medovatá

Popros a udělej sám. Proč žádat o pomoc, když stejně všechno nakonec vyzní do ztracena? Jen pro ten pocit, že jsem se nezdráhala a řekla jsem prosím, pomoz mi? Nevím, možná dělám někde chybu a opravdu nejsem důsledná, ale tohle přece pozná každý, že prosba je prosbou a žádost žádostí. Zřejmě budu muset zvedat hlas a trvat si na svém, dokud opravdu nebude učiněno věechno, tak jak běží mé představy. A pak se na mě budou zlobit, ale co by, ať se zlobí. Jestliže se z toho všeho nemám zbláznit, pak je nutné, aby mi opravdu pomohli. Jako jediný ženský element v rodině zastávám mnohé funkce a zároveň je ode mě očekáváno, že budu vždy připravena, téměř k čemukoliv. Tak proč jednou nebýt za přísnou a nepožadovat, aby splnili mé prosby? Oni také nečekají, až se mi zachce a chtějí po mě pomoc vždy, teď hned a okamžitě. Takže i já jdu a chci to hned...

Jdi tam hned, je tam med!

Pátečková

Den ještě nezačal a já už se těším, až skončí. Tak, jako milujeme víkendy, tak mnohdy nenávídíme pátky. Poslední den před vytouženým volnem, kdy se to v práci nedá vydržet. Nejraději byste utekli, sotva vkročíte do kanceláře, ale den je teprve před vámi. Nedá se nic dělat, je nutné vydržet, dokončit rozdělanou práci a nic si nenechat na nový týden. Ten si přikráčí se svou várkou nových, jistě úžasně zapeklitých úkolů, které bude potřeba řešit. Takže je potřeba se nadechnout, vydechnout a rychle se ponořit pod hladinu úkoloře, kde pochytáme všechny rybičky a pěkně je dopravíme do předem připravených nádob. Pohled je to úžasný, jak se akvárium vyprazdňuje a úkoly se plní. A než se nadějeme, je čas jít domů... Hurá, to to uteklo a v pondělí se budeme těšit znovu na viděnou!

Pac a pusu, musím jít, teď už chci mít svůj víkendový klid...

Nákupně-horečková

Vyleštěné výlohy obchodů, všude třpyt, lesk a pozlátko. Opět se blíží den D a hodina H, kdy většina národa vystartuje na nákupy. Češi nalákáni obrovskými slevami vezmou útokem většinu nákupních středisek a peněženkami protečou miliony korun. A já se v tuto chvíli ptám, zda je to opravdu nutné? Jsme opravdu tak bohatí, abychom mohli myslet jen sami na sebe a zabedněně prosazovat jen vlastní profit? Jsme schopni slevit z vlastních nároků a dopřát trochu přilepšení těm nejchudším? Jistě, mnoho z davu je ochotno podělit se o poslední kousek chleba, ale o slevu, o tu se dělit nebude. A tak se obyčejný pátek v předadventním čase stane horečkou sobotního rána, které vystřízliví a přinese obraz zkázy. Věcí, které nepotřebujeme, neužijeme, ale byly ve slevě. Proto správný Čech vyslyšel vnitřního nutkání, nekup to za tu cenu a kupoval, kupoval, utrácel a zbytečně proflákal několik hodin v posvátných chrámech konzumu - obchodech a obchodních domech. Ještěže zůstáváme doma imunní a mnohé z těchto moderních výdobytků současné tržní ekonomiky kolem proplouvají a chytí je někdo jiný. Já, Ty, ani my to nebudeme, ale někdo se určitě najde...

Nakupuj a věř, že lidé nejsu zvěř!

Nadílková

Dokolečka dokola,
sníh si na nás zavolá.
Co to děláš člověče?
práce, ta neuteče!

Nepospíchej,
chvíli stůj,
jen tak vločky
pozoruj!

To je krása,
to je bílo,
až je na duši
nám milo.

Svátky se nám přibližují,
zimy, mrazu nadělují.
Každý vnímá tohle po svém,
někdo v dobrém, jiný po zlém.

Já se těším velice,
že už budou vánoce,
že se zase sejdeme,
koledy zapějeme.

Všude sníh a velký mráz,
vyrazíme si na sráz,
vyrazíme na lyže,
pojedem až do refýže.

A kdo se dnes neraduje,
ten si čerta namaluje,
ten je morous, mručounek,
jako v řece balounek.

Krásný den, ať je jako sen...

Nebezpečná

Bezpečně v nebezpečí a nebezpečně kdekoliv. I tak se může cítit člověk, který se pohybuje vnějším světem i vnitřními prostory svého ducha. Mnohdy nebezpečí nevnímáme a jeho zaregistrování pak přichází v poslední chvíli. Přestože cítíme v zádech temné mraky, nepřipouštíme si je. Vidíme v lidech to lepší a černota nám nic neříká. Nebojíme se všudypřítomného strachu, neboť naše duše je čistá. Tak proč se bát? Stíny, šedá barva je blízká černé a není tak daleko od nebezpečí. Obezřetnost, ovšem bez paranoidního náhledu je cestou, která eliminuje nebezpečenství. A že jich máme, dámy a pánové! Pokud se jim budeme poddávat, pak začerníme bílé a dny se stanou temnotou, bez světla na svém konci. Ale světlé tóny a jejich odlesky jsou podstatné pro náš život. Bez nich by bylo vše jen šedivé, špinavé a negativní. Ruku na srdce, dokážeme s tímto pocitem žít? Já ne! Svět chci vidět barevný, kouzelný krásný a bezpečný. A to nejen pro sebe, ale i všechny lidské bytosti a zvířecí kamarády. Takže nevím jak ostatní, ale já jdu hledat své světlo na konci tunelu...

Bez hledání, není nalezení!

Promluvová

Jak se to jen mohlo stát? Nic nedělám, tak přeci nic nezkazím. A přesto se to pokazilo a já netuším, kde se stala chyba. Je to snad stářím, nebo špatným zacházením? Ne, tím to rozhodně být nemůže. Copak dva osm let je tolik? Z pohledu techniky možná, ale z pohledu mého života je to jen drobný zlomek. A přesto mě neskutečně vytáčí fakt, že se tahle příšera rozhodla se mnou nemluvit a dělat si co chce. Já jsem na ní hodná, chovám se k ní, jako k vlastní a ona se prosím se mnou nebaví a ještě stávkuje. Asi začnu také stávkovat a budu se na ni mračit. A možná vymyslím ještě celou řadu dalších zlomyslných trestů, které se prostě a jednoduše stanou, když ona nepřestane. Vidíte a ona opravdu nepřestane. Pořád a dokolečka se snaží a snaží, stahuje to, co již bylo dávno stáhnuto a ještě ke všemu se pitvoří a dělá na mě dlouhý nos... I počkej, já tě doženu a pak ti ještě nabančím, to se budeš divit! Nepomůže ti ani krásný úsměv a ani nic, co bys zrovna chtěla. Jediné, co tě může zachránit, je tvoje fungování. A věř, je to i v tvém zájmu fungovat. Nakonec se ani já, ani ty nebudeme muset na sebe navzájem zlobit. Opět se prozáříme smíchem a příjemným veselím. No, tak, zkus to, určitě to dokážeš...

Bez promluvy není domluvy!

Parůžková

Vysoká tráva vysušená na troud. Všemožné způsoby, jak se uchýlit do závětří. Ven vystrkuje jen parůžky a jinak s plývá s šedivým obzorem. Necvičené oko laika přehlédne, znalec pochopí, kdo se v houští skrývá. Bílý zadeček, puntíky v srsti a spárky na nohou. Jak báječné je být v přírodě a moci se cítit ýt její součástí. Potěcha pro duši, vzpruha pro tělo a dny jako vymalované mohou začít. Není čeho se bát. Snad jen dalšího pracovního týdne, který udeří s plnou intenzitou, na zklidnělou duši. Popere se mír s válkou a než se nadějeme, bude opět mezičas, jenž nastolí rovnováhu sil. A tak stále dokola, až do skonání světa a zániku každičkého atomu v našem těle. Není proč se vzdávat, vždyť je pro co žít a všechno nelze vlastnit, lze jen kouzelně být!

S parůžkem i batůžkem, půjdeme za lůžkem...

Lýkovcová

Tak a máme tady první velký mráz. Zatímco si příroda stále hrála na jaro, paní Zima už nelenila a přišla mezi nás. Co to udělá s kvetoucími stromy a stále probuzenými zvířaty, to nikdo netuší. Co však víme, je že čas i kalendář se blíží do zimy. Neuběhne ani měsíc a v mnoha místech vypukne lyžařská sezóna. Nedočkavci už nyní brousí lyže, chystají vybavení a čekají. A ono to opravdu vypukne! Květiny, stromy, zvířátka, se uloží k zimnímu odpočinku a okolí pokryje sníh a mráz. A to všechno proto, aby se zase na jaře příroda probrala, protáhla se a spokojeně začala kvést. Teď však vítej paní Zimo, duj a mrzni, abychom věděli, že jsi skutečně tady...

Zima není surovec, i když kvete lýkovec!

Pokažená

Hurá, konečně poslední den pracovního týdne. Byť byl klidnější, než týden předchozí, přesto je fajn, že nastává zasloužený odpočinek. Dneska ještě chvilku na dokončení všech možných úkolů a pak už mohu s čistým štítem vyrazit za volným víkednem. Co podniku a jak moc bude volný, to ještě v tuto chvíli netuším. Vím ovšem, že klidné nicnedělání a jen drobné potulování budou tím pravým lékem na veškeré neduhy. Těším se na hodiny spánku, kvalitního smíchu, společných chvil a krušných momentů nad domácími úkoly. Bude to fajn a bude to rozhodně něco jiného, než v průběhu týdne, kdy neznáme nic, než přesný harmonogram. Od rána, až do večera se pohybujeme, plujeme, poskakujeme a poskytujeme prostor pro další osobní i pracovní rozvoj. A tak si zasloužíme alespoň o víkendu nepracovat, zahálet a nic nedělat...

Kdo nic nedělá, všechno pokazí!

Čerpaná

Sexy bonbónky a k tomu trapiče, co víc si přát, než ještě tlumiče. Na uči sluchátka, do očí párátka, rychle se schováme, trapičům za vrátka. Co se to stalo dnes, s tou lidskou slušností? Je to snad povinnost, či světa marností? Nechci snad zas tak moc, nechci snad tolik, jen trošku úsměvů a občas mě polib. Že čas se nenajde, tomu snad nevěříš, pokud si v poklusu, stihneš i malou skrýš. Ze skrýše do nebes potáhnem spolu, večer si otevřem studenou kofolu. A pak se usmějem, ruce si podáme, vždyť dneska známe to, co jindy neznáme. Umíme ocenit, umíme pochopit, doufáme ve sny své, které lze dostoupit. Zítra zas bude den, který se rozvine, dnešek pak do mlhy časy své rozvine. Počkáme, pomějem, hloupému se zasmějem a pak už do hajan, tělo své převedem...

Usínej, vzpomínej, ruku svou v té mé měj!

Nesnázová

Není tolik nesnází,
když se věci nasází,
tak jako by se měly dát,
copak vúbec můžem si přát?

Nelze přeci předpokládat,
že slova lze jen pokládat,
že věty půjdou samy dál,
aniž bys o to ty stál.

Musíme se věru snažit,
abychom to mohli zažít,
abychom si rozuměli,
dobře se pak všichni měli.

Ruku k dílu přiložíme,
všechno zdárně dokončíme,
nebudem se báti nic,
zabereme z plných plic.

Úsměvem se povzbudíme,
k večeru se přiblížíme,
afirmace objevíme,
změnu v sobě zakotvíme.

A co potom?
Pak už nic,
půjdem
spát
a
vše je pryč...

Nebojme se nesnází, ty náš život provází!

Stonožčí

Stonožky, ponožky,
co si dám na nožky?
Že by snad punčochy,
nepůjdu do Macochy.

Raději zamířím,
do světa velkého,
kde se snad seznáním,
s pohledy na něho.

S krásou a radostí,
odhodím starostí,
vyrostu do nebe,
půjdu si pro Tebe.

Jinak to nevidím,
sama si závidím,
že život sladký mám,
i když už nehledám.

To, co mi milé je,
to mě vždy zahřeje.
To, co je podstatné,
je totiž bezplatné.

Přesto to hledáme,
cestou se nedáme,
až se pak shledáme,
víme, že už máme...

Nestůj a stále jdi, i když jsi poslední!

Teploučká

Ničeho nelituj,
vždycky při mě stůj!

Zavři své oči,
Země se točí,
ač sejde z očí,
třeba i skočí.

Jedno vždy pravdou jest,
že život se dá vést,
nahoru, dolů,
hlavně, když jsme spolu.

Nevadí, že slunce nesvítí,
hlavně když hlavou jde to kvítí.
Hlavně, že máš mě rád,
o co by měl člověk v životě více stát?

Jsem šťastná, že Tě mám,
i když Tě občas i postrádám.
Nicméně dny jsou tu pro nás,
abychom mohli jít spolu zas a zas...

Až dojdem na konec,
bude všemu zvonec,
dneska to nevidím,
zítra si uklidím,
až za čas přijde,
už bude to klidné!

Utíkej, pospíchej, doma se hezky hřej...

Zouvací

Co nás čeká, to nás nemine. Aniž bychom měli možnost měnit osudy, dostáváme se do situací, které nás propojují. Stáváme se tvůrci svých vlastních životů a zároveň měníne i životy ostatních. Zasahujeme tam, kam dokáží protnout naše ruce ruce ostatních a vnímáme svou pozici pevně. Bráníme svůj pohled na svět a nehodláme měnit nic z náhledu, který jsme získali. A přesto je před námi cosi, co výrazně proměňuje tento jednoduchý výhled, který mezi sebou máme. Přijdou totiž chvíle a situace, kdy zjistíme, jak moc jsme propojeni s ostatními a nemůžeme se odpoutat od ničeho, co stojí kolem nás. Ač moc toužíme proplout nepozorovaně kolem, rozbouříme hladiny a naše já je vtaženo do víru dění. Nevíme, kam nás vlny vyhodí, kde ukotvíme naši loď. Jediné, co dokážeme, je snad pochopit skutečnost. Proč se tohle děje, proč se to děje právě mě a jaké místo v tomto dramatu hraji já. A pokud pochopíme, máme vyhráno. Jsme na půl cestě k poznání, že ač se budeme snažit sebevíc, jsou věci, které nás prostě neminou. Jsou nám dány, jsou nám psány a jsou tady s námi!

Nebojuj, raději se zuj...

Unešená

Tisíce známých tónů, barevná hudba na pozadí děje. Přede mnou se odvíjí život ikony, která provázela mé dětské dny i dospívání. Najednou se vracím ve svém životě tam, kde mi bylo krásně a milo. Na mé cestě mě doprovází osoby z nejmilejších a já cítím, že zájem o to, kým jsem byla je reálný. Vydržte ještě chvilku, už, už to přijde a poznáte, proč jsem dnes taková, jaká jsem. Není to jen růstem a poznání, ale přispělo k tomu i mnohé z toho, co právě uvidíme. Zvuky, tóny, barvy, vůně, melodie, životní náhledy a filosofie, které se ve mě snoubí do jedinečného mixu mě samotné. Ne, ještě chvilku posečkejme, pobuďme společně v krajině mého já, kam jsme se vydali za dalším společným dobrodružstvím. Cestou, která je štěstím a zároveň poznáním, že "ona" cesta ke štěstí je vlastně cílem!

Nechej se unášet, do dětství přenášet...

Klonovaná

A pak že neexistuje něco mezi nebem a zemí. Ještě ráno jsem si říkala, jaké by to bylo kdyby... A najednou se ono předpokládané stalo skutečností. Den uběhl v pozitirním duchu, proběhl jako velká voda. Odpoledne bylo pro mě nachystáno přesně tak, jak jsem si představovala a večer se zdá být ještě úžasnější. Byť jsem ještě po ránu měla pocit, že bych se snad měla rozdvojit, nakonec to nebylo potřeba. Já, jediná a samotinká jsem to zvládla. Vyhrála jsem nad vším, co mi stálo v cestě a mohu ulehnout s dobrým pocitem. Sice bych mohla chtít ještě tu a tam něco udělat, ale vím, že i zítra je den a úkoly neutečou. Nemají ručičky, aby se samy udělaly ani nožičky, aby odešly za nejbližší roh. Tedy teď už žádné myšlenky na rozdvojení a raději s klidným pocitem radosti vzhůru do hajan...

Kdo se vyspí, ten si vysní, krásné dny a klidné sny!

Vytrvalá

Lepším dnem může se zdát,
nicméně,
někdo Tě přeci jen musí mít rád.

Od rána do noci,
koupou se jen cvoci.

Snad proto zahřívám,
kávu si nahřívám,
hlava se usmívá,
ví, že je bláznivá.

A tak si jdeme dnes,
koupím les,
přeskočím údolí,
těším se do školy.

Páni já veršuju,
zvuky si notuju,
možná se přeci jen
na večer obuju.

A pak si vyrazím,
medvědy urazím,
dnešek je jenom můj,
zítra už při mě stůj!

Díky, že chápete,
co není prokleté,
co je tu napsáno,
to je i konáno...

Vydrž a vytrvej, hlavu svou vzhůru měj!

Lepší

To jsme toho zase udělali. Den je pomalu pryč a přede mnou je ještě pěkná hromada věcí, které musí být dokončeny. Inu, jak se zdá, někde se stala chyba a moje pracovní nasazení nebylo dost pilné. I přesto, že mám pocit, že se den vydařil, abych byla opravdu spokojená, ještě něco chybí. Dokončit úklid, domluvit další etapy projektu, upéct něco dobrého k snědku a objednat zvířecího miláčka k veterináři. Pak ještě zkontrolovat úkoly, podepsat žákovskou, vyprat prádlo a snad to bude vše. Pokud se podaří, tak ještě stihnu zajít k rodičům a možná nakoupit. A pokud se mi bude chtít, jistě najdu i krátkou chviličku na čtení a dobrou knihu. Musím totiž zjistit, jak je na tom panda a jaké nesnáze ji provázejí. Možná se je už podařilo zdolat, což ovšem nevím, neboť výsledek je až za několik dalších stran... Vidíte, do večera se rozhodně nebudu nudit. A zítra, zítra to nebude jiné. Jen už budeme blíže víkendu a snad už jen toto vědomí přispěje k rychlejšímu plynutí času a zdolávání zadaných úkolů!

Měj svůj klid, pak ti to jistě půjde líp!

Hlavobolová

Tepající bolest se vráží do všech částí mého těla. Hlava nedokáže vnímat nic, než jen nekonečnou bolest a otupující běsnění. Nic nepomáhá, žaludek si pluje na vodě a ani troška čaje nepomáhá. Co mám dělat? Noste kýble... Haste bolest, zkuste zhasnout. Celý den se potácím jako ve snách, všechny vůně jsou pro mě nesutečným pachem, který rozleptává každý záchvěv čerstvého vzduchu. Ach, jak krásně by mi bylo někde na rozkvetlé louce, s malým a milým chundelatým pejskem. Nemohu a ani nechci už dnes podniknout, jen zavřít oči a spát, spát. Vyspat se z bolesti a zítra objevit krásu dne, který mě doufám přivítá ve vší kráse a radosti. Tak pac a pusu přátelé, dneska to není veselé. Zítra však Vám slibuji, že se na Vás opět usměji!

Nebojte se bolesti, hlavu nám to oklestí...

Pejsáčková

Velká hlava,
liščí oči,
kolem mě
se pejsek točí.

Běhá stále dokola,
možná mě to udolá.
Jeho krátké nožky běží,
připadá mí celkem svěží.

Hop a skop a je tu zas,
běhá kolem jako ďas.
Copak není unavený?
Z běhu celý uřícený?

To mi hlava nebere,
že nejde do postele,
že má pořád ještě sílu,
že si kousne zas do sýru.

Někdy si tak v duchu říkám,
že si těžko ne svět zvykám.
Kde čilost, pohyb, klokotání,
jede od samého sluncevstání.

Kde každý má svého mazlíčka,
co zahřejemu mu svá líčka.
Kde každý někam patří rád,
protože je jeho kamarád.

Já ho našla, já jej mám,
vzít si ho už nenechám.
Je to hafan nejmilejší,
srdci, oku, nejkrásnější.

I když jako váleček,
dáme mu náš domeček,
s námi bude krásně žít,
liščí hlavu v dlaním budu mít...

Sni si, stále něco přej, jen tak něčeho se nelekej!

Chviličková

Ještě chvilku, dej mi prosím. Ať si v postýlce nohama polenoším. Vždyť neděle je krásný den, kdy nemusíme hned z pelíšku ven. Kdy mohu jen tak z boku na bok, převalit se a mít nárok. Na čtení a lebedění, až do samého kuropění. Potom rychle vyskočit, oči, ruce namočit. Snídani a oběd k tomu, táhne mě to opět domů. Přes mlhu a vlhkost v těle, cítím se při neděli skvěle. Snad protože mír a klid, rozhostil se v celý byt. Harmonie s námi žije, zítra zase poplach bije. Dneska ovšem užij dne, je to přeci zábavné. Za chviličku zjistíš přec, že nezbořila se žádná klec. Že máš v klidu lidský ráj, i když nejdeš světa kraj!

Za chviličku maličkou, budu opět holčičkou...

Větrobraní

Konečně sobota, volný víkend před námi a nyní můžeme cokoliv. Nejsme omezeni časem, ani prostorem a pokud se rozhodneme, můžeme se toulat, kamkoliv nás napadne. Já vyrazím do krajiny vlčích máků a budu sledovat příběh jedné zamotané rodinné historie. Ty jistě půjdeš za veverkami, které už čekají a těší se na společné mlsání. A kam vyrazí třetí člen naší domácnosti? Zřejme za významy slov a slovních spojení, která mu dosud zůstávala skryta. Každý objevíme mnohá zákoutí, o kterých si pak budeme u oběda vyprávět. No a odpoledne pak společnými silami zdoláme větrobraní a listopadovou nadílku lístků. Den nám při společné práci uteče a večerní zprávy dají vědět, že i když jsme byli odtrženi od okolního světa, o nic důležitého jsme nepřišli. Prožili jsme sobotu ve třech a zároveň ve snech...

Snít se dá vždy, když je s kým!

Předvolnová

Tiše si zní klavírní tóny a podbarvují zklidňující se atmosféru konce pracovního týdne. Ještě ráno se na chodbách pohyb nezastavil a nyní už jen letmé kroky ševelí vzduchem. Každý užívá pátečního odpoledne podle vlastních možností a schopností. Jeden se těší na volný víkend s rodinou, jiný vyráží za poznáním a někdo má v plánu uctít své mrtvé. Ačkoli nás cesty povedou jinam, náplň je nám jasná. Ukončit den s čistým štítem, uzavřít rozpracované úkoly a už jen vyrazit cestou k domovu. Prohlédnout si výkladní skříně, nespěchat a pomalu dorazit až do domácího prostředí. A pak už co každému hrdlo ráčí. Možná trošku úklidu, nebo snad jiných domácích prací. Každopádně jen do té míry, která je příjemná a odpovídající pátečnímu odpoledni. Pokud nechceš, pak nic nedělej. I tak se mnohé otevře a nabídne k vyřešení. Svému osudu neunikneme a tak nezbývá než čekat, jak to dopadne. I zítra je den, tak není kam spěchat...

Těš se na volný den, bude ti pozdraven!

Pomálová

Tam, kde ruce nestačí, je nutné zapojit rychlé nohy a ještě rychlejší pusu. Nestíhat je úžasným trikem všech mladých a úspěšných. Copak to však na mě zkouší ti, kteří už přeci nikam spěchat nemusí? Je to jen jejich způsob obrany proti nám mladším, nebo snad snaha vyrovnat se nám? Dámy a pánové, není proč se pokoušet být jako my. Vždyť je přeci parádní být tady jen tak, dívat se kolem sebe a užívat si pohledu na krásy, které nám byly dány. Ten, kdo stále spěchá, stejně nic nedožene. A včerejší věci už jsou včerejškem a dnes již máme další čárky. Pokud je splníme, uděláme to jen s vědomím toho, že jsme mohli a chtěli. A pokud nám zůstanou, pak to bude rest, jenž snáze doženeme, pokud jej nebudeme dobíhat. Kdo spěchá, ten nic nedohoní a kdo chce popohnat, ten ví, jak na to! Takže klid, nohy v teple a úsměv na tvář. I zítra je den a určitě bude taky krásný... Vidím to jasně, sluníčko, vlahý větřík, voňavý podzim a nikam nespěchající pátek, se vším, co k němu patří!

Spěchej pomalu, i když máš úkolů pomálu...

Řasová

Štěstí je tak pomíjívé, jednou tu je a podruhé zase není. Jako drobný motýlek přeskakuje z květinky na květinku. Jednou posedí, vypije trošku nektaru a podruhé se jen dotkne okvětních lístků. Letmým pohledem zavadí o oči člověka a již pokračuje na další cestě. V běžném životě se často říká, že štěstí si člověk musí zasloužit a že jen připravený může být štěstím navštíven. Ale co ten, který se vydal na cestu za vlastním štěstím? Má být šťasten, protože sama cesta je štěstím, nebo má tvrdošijně chtít poznat podstatu štěstí? Sama nevím, která z cest je ta pravá. Co však už dneska z vlastní zkušenosti vím, je  fakt, že štěstí není něco konkrétního, ale zároveň je to vše kolem nás. Ranní východ slunce, večerní stmívající obloha, úsměv na tváří nejbližších, pohlazení od milovaných či jen pohled na chundelatochlupého chocholouše. Návštěva zoologické záhrady a blízkost divokých druhů, procházka městem či šustění podzimního listí. Jaká krása se dostane člověku do těla a kolik štěstí prožije! Stačí se jen dívat, sveřepě netrvat na určité představě, vždyť štěstí je všude kolem nás...

Tolik je krásy, padající na mé řasy!

Duhová

Modrý pes a zelená žirafa.
Za oknem vesele kůň si hafá.

Copak to dneska je,
copak to za den?
Že všechno známé,
je falešné jen?

Nechci se domnívat,
nechci si psát,
raději budu si,
zas něco přát.

Abys tu se mnou byl,
abys zas objevil,
až slunce zasvítí,
na louce je kvítí.

Není přec ztraceno,
nic, co je řečeno,
snad proto sníme,
že jednou zas smíme.

Smát se a radovat,
bez strachu milovat,
bez stresu jít a žít,
na duši věčný klid!

Vydrž a vytrvej,
s láskou mou setrvej,
bez Tebe není tu,
prostoru po citu....

S Vámi si žít, radostně být!

Indiánská

Není ingliš jako ingliš. Poslouchám, ale to co vnímám je jen proud slov, málo podobných angličtině. Hrůzu a děs nahánějící proud slov je to, co jen zdaleka připomíná něco víc, než hindštinu. A kde se vzala na mezinárodnost a srozumitelnost? Netuším, je zřejmě schována kdesí pod pokličkou hnědých úsměvů a modrých obleků a sárí. Vím, že tam někde je a stačilo by pouze zpomalit dikci a vhodně vyslovovat. To by pak i mé málo cvičené ucho dokázalo rozeznat, co vlastně slova znamenají. Ale teď tu jen tak sedím, dělím co můžu a snažím se porozumět. Ovšem moc se mi to nedaří. Aspoň něco pochytím - matrix, tú, tú, bí, bí, aj, aj. Ale copak nemluví o programování a bezkontaktních gramatikách? No možná ano, možná ne, ovšem moje uši a hlavu to nebere. Ta se sotva probere a už zase zbytečně natahuje uši, které jí moc sluší...

Dost a pryč, angličtina je prý zde klíč!

Délkověváhová

Změřit, zvážit, odměřit a vypočítat. Zjistit názor, objasnit příčiny a zanechat objektivně zpracovaný subjektivní názor. Od rána do večera přemýšlet, jak uchopit to, co uchopit nejde a zpracovat do podoby, čitelné svými čtenáři. Jako ve zlém snu si musí připadat badatel, který bádá, objevuje a logicky zdůvodňuje a nakonec zjistí, že veškerá jeho snaha byla marná. Bez odezvy, bez povšimnutí a jen s malým účinkem na tak obrovský rozsah, jakým věda skutečně je. I přesto, že některá věda, je jen pro medvěda, každý máme toho svého, se kterým se pereme, kterého lapáme a nakonec i zkoumáme. Jak by to bylo lehké, kdyby všechno co zvážíme, bylo opravdu tím, jak to i vnímáme. Jeden řekne, druhý udělá a třetí dementuje to, co čtvrtý vymyslel. A tak si tu žijeme, plácáme se v tom a nikde nemůžeme nalézt konec. Ale doufáme, že jej jednou objevíme a i my spočineme s láskou, jak jsme to všechno dobře učinili. Zatím musíme jít, poznávat a zjišťovat stav věci, které jsou zřejmé, ale zároveň nejasné...

Ujasni si cíl, i když to trvá dýl!

Nacházená

Co je stáří? Moudrost, nemoc, aktivita, krása, radost, poznání? Čím více člověk zraje a postupuje vlastním životem k oné pomyslné hranici stáří, tím více si uvědomuje další a další možnosti, které jsou mu nabízeny. Ať je to možnost spojení s novou generací, či neskutečné propojení se svými blízkými, vždycky je to poznání, že od někud jsem vzešel a někam kráčím. Každý z nás jsme jedinečnou osobností a tedy i naše stárnutí je jedinečné. V nemoci, radosti, spokojenosti či těžkostech, které nás potkají. Někoho posílí na duchu i na těle a jiného sklátí, bez možnosti cesty zpět. Být imunní proti stárnutí a vytvořit si v mladosti imunitu proti stáří, nebyla by na světě moudrost poznání, předávaná věky. I v tom je důležitost generační obměny a vlastního stárnutí. Neboť stárnou všichni, bez ohledu na společenské postavení a výši finančního zabezpečení. A teprve zde se odkryjí ony pohledy směrem k věkům. Vždyť už sama moudrost věků říká, že mladý může, ale starý musí. Co? Inu to, co je mu vlastní...

Ve stáří i mladosti, najdeš kouska radosti!

Zahnutá

Říkají nám, co bychom měli a proč. Chtějí, abychom se od nich učili a dávají příklady. Neuvědomují si, nakolik my sami dokážeme vidět svět vlastníma očima, které sice nejsou dokonalé, ale nedokonalosti rozhodně rozpoznají. Tisíce částeček se poskládá a nikdo netuší, jak moc ovlivní to, co chtějí ovlivnit sami. Myslí si, že nevidíme, neslyšíme to, co je řečeno jen tak mimochodem. Ale právě tohle vnímáme, zapisujeme si do paměti a učíme sami sebe vnímat svět, který ovlivňují jiní. Víme, kdy vstát a podat dospělému ruku. Víme, kdy pozdravit a vyjádřit radost či soustrast. Víme, koho si připustit k tělu a koho raději nevnímat. A pak je tu jeden výrazný moment, který je spojen s námi, s vámi a tím, co rozhodně neovlivníte. Nikdo nás to neučil a přesto umíme vyjádřit soustrast, umíme se postavit věcem, které jsme dosud nezažili a sociální kontext nám není cizí. Umíme soucítit, umíme se spoléhat, vidíme v lidech vždy to nejlepší a svět má barvy duhy. Nic není předem ztracené a jen černobílé, či negativní. Věci jsou jak mají být a co bývá řečeno, nemusí být tím správným!

Příklady táhnou, někdy i zahnou...

Povahová

Člověk jako jiný, ale přesto jsi zvláštní. Není ti ještě ani tolik, kolik bys možná chtěl a přitom mě překvapuješ svou vyzrálostí a vnitřním klidem. Vím, že jsi přesnou kopií svého mužského vzoru, ale přesto jsem vždy překvapená, v jak úžasného tvora vyspíváš. S úsměvem na tváří, s nadhledem a dobrou náladou se snažíš zvládat všechny překážky, které jsou ti dány. Jen tak se nezalekneš výšky, hloubky, námahy a problémů, které tě potkávají. Jsi zářným příkladem toho, jak se dokáže snoubit myšlení, poznání a niterné jednání s běžným pubertálním světem. Jsi prostě tím, kým jsi. Jedinečnou, neopakovatelnou, přirozenou a logicky fungující osobností, s vlastním názorem na svět a specifickým myšlením. Trochu hloubavá ryba, trochu bláznivý střelec, trošku flegmatický medvěd a energický zajíc. Máš něco, s čím můžeš být a nikdy nebudeš sám... Jdi dál, vyrůstej a užívej si každý den, kdy jsi tím, kým jsi a tvoř to, co bys tvořit chtěl!

Mít rád a nechat jít, přitom zachovat si svůj klid.

Futuristická

Vážné tváře, nervozita ve vzduchu a natěšený dav informacechtivých knihovníků v předsálí. Tíživá atmosféra pro přednášející, odpočinková pro publikum. Konečně je tu začátek. Stejná slova, drobné třepotání hlasu a hurá, jdeme na to! A začínáme pěkně zostra... Jsme vůbec připraveni na svou budoucnost? Budeme schopni ji s dnešními prostředky žít? Je možné ještě otevřít dveře, které se nám již pomalu zavírají: Většinou chápeme techniku jako prostředek, nástroj, který ulehčuje opakující se činnosti. Nevidíme dál, než k hranaté krabici, jež obepíná onen vnitřní svět. Nerozumíme tomu, co je uvnitř a nechceme to znát. Pak ale neporozumíme tomu, co nás čeká. Naše budoucnost bude jen vnější snahou, bez vnitřního propojení. A naše budoucnost tak bude stejná, jako strom bez kořenů. Stojící, ale umírající a bez života. Jenže takto se budoucnost tvořit nedá! Než takto, pak raději nic...

Tvoř, ale zatím neboř!

Moudrá

Trvale udržitelné tempo a stálý úsměv na tváři. Laskavý pohled zvoucí k posezení a vnitřní klid, který tryská zevnitř. Člověk mnohdy předpokládá, nicméně málokdy má jistotu, že přesně objevil to, co je opravdu vidět. Před světem skrýváme své pocity a navenek se snažíme být samostatnými tak, aby se s námi mohli chlubit. Proč to děláme a proč chceme, aby nikdo nepoznal naše pravé pocity? Bojíme se snad své vlastní zranitelnosti? Při hlubším zamyšlení zjistíme, že zranitelnost těla je vlastně zranitelností duše, neboť ta je pravým řídícím panelem. Cítím-li se zranitelná, pak jí také budu. Vím-li, že jsem silná a nic mě nemůže porazit, pak mě také nic neporazí. Ani slovíčko mi nemůže ublížit a to, co si myslím, to také prožívám. Jako vždy s úsměvem a příjemným naladěním pro každého, kdo mě potká. Ač netuším, zda prohlédne i tvrdou slupku, jež nás chrání!

Buď kým chceš být, žij tak, jak bys měl žít...

Modrá

Zmatky, zkratky, dlouhé šátky. Od rána jsem síly plná, kolem létá čistá vlna. Jen tak něco neporazí, člověka, co stromy sází. Člověka jenž poznal strach, nenachytáš v bačkorách. Možná jenom v rozpacích, jak kráčí si po oblacích. Po dešti pak přijde duha, stoupání jde vždycky ztuha. Jeden den jsi plný síly, druhý sotva napneš díly. Každopádně je to tak, že dneska přijde severák. Slunce zatím venku svítí, kolem oken kvete kvítí. Já si v teple pobrukuji, chleba s máslem přežvykuji. Za chviličku vyrazím, podpořiti ten náš tým. Vyrazíme za slonem, poletíme balonem. Modrý slon a bledá tráva, přesto je to velká sláva. Studenti se radují, u slona si notují. Proces tisku už má jiskru, za chvilku už budem v tisku. O nás potom napíší, že jsme prošli refýží. A pak ještě dostaneme, co si jenom zamaneme. Za hodinu, za dvě, budem hledat hrábě. Nakonec jsme všechno zvládli, hladem nikam nepadli. A teď hurá za zábavou, za poštou a klučičí vřavou!

S modrým slonem je nám hej, proto nikdy nemeškej...

Radovací

Horký čaj, výtečná kniha a vyhřátá postel. Neděle, jako vystřižená ze snu, který si nechávám již dlouho zdát. První den týdne, který začíná nicneděláním a končí horečnou činností, tesně před úsvitem. Jakmile zapadne slunce a přiblží se večer, ožije všechno kolem a lenost nelenost, člověk musí z postele. Krátký den na odpočinek, dlouhý den na zahálení. Zápolit mezi dvěma póly lidské podstaty, není zrovna nejbáječnějším snem. Ustanovení pravidel a jejich dodržení, získání mnoha podnětů a nápadů, to je možné i v posteli. Naplnění života a smysluplné prožitky nelze směstnat do čtyř stěn a pod jednu peřinu. Byť vyhřátou a zvoucí k oddechu. Snad proto raději zamířím za jiskrným nebem a studeným vzduchem, který mi pomůže a dostane mě tam, kam opravdu potřebuji. Do víru všeho a nedělního ničeno!

Měj se rád a odpočívej tak, jako bys chtěl hrát...

Dávající

Chuť do života a radost z každého okamžiku. Síla prožívat i negativní momenty. Radost ze zpytování svědomí a děkovné odhalení podstaty života. Toto a mnohé jiné se člověku honí hlavou, když otevírá pandořinu skříňku dalšího dne, měsíce či roku. Přestože má svůj život pevně v rukou, váhá, pochybuje a klade si otázky, na něž hledá odpovědi. Co všechno je možné ještě prožít a uskutečnit? Zvládnu, stihnu, zažiju tohle a támto, co mám v plánu? Dopředu těžko říci, odhadnout se dá ledacos, jen jistota není žádná. Člověk tak vstupuje na tenký led, s odvahou kráčí a dostává drobné dary a krutá ponaučení. Leč nezatrpkne, neboť věří v dobrotu lidského srdce a v každém protějšku jeho lepší část. Sejmutí růžových brýlí přinese mnohé a ledacos naznačí. Ale to, co si sami myslíme, neseme ve svých srdcích, to bývá neměnné. Tak nechte mě jít, nechte mě žít, nechte mě snít... Bez dávání druhým nemohu být!

Dávej a sklízej, dobro vždy vnímej...

Napravená

Na nápravu škod není nikdy pozdě. Vždycky se dá najít způsob, jak vyřešit křivdy napáchané v průběhu let. Byť se může na první pohled zdát, že nás nic nesužuje a věci jsou dávno zapomenuty, opak je většinou pravdou. Čekáme, vyhlížíme a doufáme, že se věci upraví a naše životy zase budou, jako dřív. K tomu, abychom dosáhli vnitřního smíření, je nutné odpuštění. Našich vin, které jsme způsobili i vin, které nám byly způsobeny. Neboť cesty jsou nevyzpytatelné a kroky dané. My jen sami sobě můžeme dokázat, že umíme čelit škodám, které jsme napáchali a které byly napáchány. Ve sporu totiž záleží na přístupu obou stran, aby mohlo dojít k vzájemnému smíření. Těžko se totiž nese vina a ještě hůř se s ní odchází. Proto udělejme vždy všechno, co můžeme, abychom nemuseli řešit naše prohřešky. A pokud se jich přece jen dopustíme, pokusme se je vyřešit, než bude pozdě. Říci promiň není tak těžké, ale najít odvahu, je mnohem těžší...

Smiř se a odpouštěj, dobrou vůli vždy měj!

Skouzávací

Sklouzávat k běžnosti a nezkoušet nic nového. Jít stále stejnou cestou a potkávat ty stejné lidi. Neumět se přizpůsobit měnícím se podmínkám a hořekovat nad rozlitým mlékem. I takto se dá dneska žít a růst ve světě nadbytku i neskutečného chaosu. Byť mnozí z nás hledají jistý řád, systém a klidné procházení. Ve skutečnosti musí vynakládat mnoho sil na organizaci téhož, co ostatní. Není lehké najít správnou rovnováhu mezi rychlostí, spolehlivostí a pevně ukotveným řádem věcí. A tak se dokola potácíme od stálosti k nestálosti, od systému k chaosu, od zkušenosti k neznalosti. Dlouhá to cesta pro jednoho, který nevidí za nejbližší roh a v každičkém koutě číhá černý mrak zmatku. Slunce svítí tam někde venku. Tam, kde věci mají pevně stanovené místo a skutečnosti svůj řád. Bez jednoho není druhé a bez brambor neuvaříš bramborák! Tedy vítej ve světě, který máš a zkus se z toho nezblíznit. I tam, kde se dnes dezorientovaně potácíš, už zítra najdeš věci, tam, kde mají být!

Skouzávat, nebát se, koláče nejsou bez práce...

Snášející

Usmívat se a schovávat za závoj mlčení. Být připraven na cokoli, co může přijít. Nemít žádné starosti a užívat si jen krásy, pohodlí, úspěchů. Zvládat každý úkol s nadhledem a nezaleknout se žádného problému. Ideální nastavení pro každodenní se plahočení světem. Hlavně nedat najevo žádnou slabost a držet hlavu stále vzpřímenou. Neohnout se nikdy a před ničím. Raději snášet důsledky některých rozhodnutí, která nejsou populární. Kroky, kterými se člověk řídí od malička a mohou jej dovést až na okraj jeho vlastního já. Směrem k propasti, která je notně hluboká a černá. Na jejím dně tak krásně září sluneční paprsek. Zve a volá, chyť jsi mě, dohoň mě, přetni mě, vnímej mě. A ač nechceme, stále jsou oči přitahovány od slunce a radosti, ke smutku a starosti. Jakmile totiž objeví krásu hluboké záře, už se jí dobrovolně nepustí. Jedno jak moc prosíš, aby to nedělaly, ony to stejně udělají...

Neváhej a s hlavou odkrytou stále se směj!

Protěžovaná

Není těžké uhádnout, co se komu honí hlavou. Stačí se jen dobře dívat a být vnímavým činitelem ve společnosti. A začnou se dít věci! Najednou rozumíte řeči člověka víc, než byste si kdy dovedli představit. Vidíte, jak se na Vás komunikaujíc směje a přitom dává najevo, jak moc se nudí. Uslyšíte radostné ševelení hovoru a zároveň zjistíte, že obsah i smysl hovoru se ztrácí. Je to jako bychom pronikli ze světa tmy a samoty, do světa plného barev, zvuků a společnosti Nikdo nemá rád, když je nu podsouváno něco, co nikdy neslyšel či neviděl. A přesto dokáže uvěřit i neuvěřitelnému. Stačí jeden dobrý řečník, manipulátor a to, co ještě před chviličkou bylo bílé, je najednou červené s nádehchy modrých odlesků. Neskočme lidem na jejich taktiky a fígle, které si na nás připravují. Raději poslouchejme vlastní rozum a cit, který dobře napoví, kdy je důvěra vhodná a kdy ne. Vždyť my sami přeci víme, co smíme, jak to můžeme a proč. Tak se nenechme opíjet sladkostí slov a milých úsměvů. Za velikost zklamání to rozhodně nestojí...

Buď vždy svůj a své city protěžuj!

Hibernační

Jako jeden muž, stojí v řadě šiky vybarvených listů. Třepotají se na stromech a pomalu proměňují barvy od zelené, ve žlutou, hnědavě červenou, až oranžovou. Místo všudypřítomné zeleně se teď příroda oděla do barevného hávu, který dává tušit, kolik barev jen příroda dokáže vykouzlit. Pro milovníky podzimu ráj, pro zahrádkáře starost s přípravou na zimu. Ještě tento týden si užijeme krásného, teplého počasí a již příští týden už budeme s mírným optimismem hledět zimě vstříc. Jak moc bude zima zimová a kolik barev bílé přinese, to ještě uvidíme. Teď si však půjdeme užít krásy podzimní přírody. Lehnout si do spadaného listí, nechat si ovívat hlavu příjemným vánkem a sluncem laskat tělo. A všude kolem omamná vůně suchého listí, šustění a zvířecí pachy. Jak já miluji podzim, to snad ani sama neumím říci. Mám jej ráda, moc a hlavně, je to mou přípravou na pomalé zklidnění a přechod do plné hibernace.

Spát a hrát, podzim si užívat!

Holahejová

Ujednáno jest,
že dnešní den je lest.

Obelstíme svoje chutě,
nepůjdeme hned na kutě.

Budem zpívat,
budem hrát,
do půlnoci
tancovat.

Co na tom,
že zítra bude,
ráno vstávání
celkem kruté.

Hlavně, že je dneska rej,
zítra nemusí být hej!

Týden nějak přežijeme,
s víkendem zas okřejeme.

Potom budem tancovat,
do půlnoci pracovat.

Je to prima,
je to psina,
dneska už jen
žádná dřina.

Jenom hola,
jenom hej,
tak už prosím
nemeškej!

Nepospíchat, užívat, to máš na neděli tak rád...

Toulavá

Není vždycky jednoduché rozeznat správnou cestu mezi jinými. Člověku může trvat i několik let, případně i celý život, než pochopí, kde odbočil špatně. A jsou i takoví, kteří nikdy neprozřou a v domnění správnosti svých rozhodnutí škodí sobě i svému okolí. Je dobré dostat v životě příležitost napravit své chyby. Ovšem bez poučení se z nich, je i tento proces jen bezcenným krokem. Není nic na tom, přiznat si chybu, uvědomit si ji, pokusit se  napravit její negativní důsledky a přemýšlet o všem, co za tím stálo. Ono přemýšlet docela bolí a přemýšlení není vžd žádáno, ale za tu námahu rozhodně stojí. Ušetří marné kroky a nedopustí sejití z našich cest...

Cesta je cíl, ač ubírá mnoha sil!

Šlápotová

Přestože nevnímám, kolik drobností a úsměvů se pohybuje kolem, snažím se chápat, jak důležité jsou. Přinášejí drobnou radost do života a odereagovávají od nahromaděných starostí. Kéž bychom uměli vždycky reagovat na každou situaci s úsměvem a jistým nadhledem. V osobní rovině, s nebližšími i těmi, které nám život přihrál do cesty. Není tak lehké pracovat s mimikou tváře a ukrýt své pocity, které v sobě máme. Většinou vyjadřujeme spontánní radosti i starosti, pracujeme s lehkostmi i tíživými pocity, které jsou všude kolem nás. Být tak němou tváří bez mimiky, mohla bych se tvářit netvářit a být i nebýt. Jediné, co by bylo mým úkolem, dělat radost těm, kteří o to stojí a nevšímat si ostatních. Inu, touhy mám, teď je jen otázkou, jak moc a dalece je dokážu naplnit. Když ne teď, tak snad v příštím životě...

Život po životě, voda ve šlápotě!

Vlasová

Hekticky, je to fakticky, dneska od rána je to velká rána. Dřina, honička, nemám žádného koníčka a pan půjdu pro jablíčka. Zuby a injekce, žádná to infekce, pěkná mi visí ve skříni kolekce. Během dne pobíhám, k obědu maso mám. K němu si prasátko, napíchnu na párátko, dobré je kafíčko, pusu dám na líčko. Porada nebolí, zrak máš však sokolí, vstupenky dostaneš v zoo si přivstaneš. Po čase v rozhlase uslyším slovíčka, že na stromě je velká sovička. V místnosti bez hostí dostanem sladkosti, šnečíka s tvarohem, už jsem zas za rohem. Domácí úkoly, chemie zabolí, dějepis potěší, válka to vyřeší. Návštěva babičky, půjdu do osmičky, nakoupím dobroty, s myškou jdou šlápoty. Sbalím nás, všechno bude včas a večer se kouknu na seriálův sráz!

Lehnu si, sednu si, gel si dám na vlasy...

Atypová

To je děs, jak fungují asistenční služby a sociální zařízení! Stále je to kolotoč neznalostí, medikací, neochoty a neskutečných laxností vůči klientům a jejich rodinným příslušníkům. Kolik už uběhlo let, kdy se s intenzitou zabýváme poruchami dětí, mládeže a dospělých, a přesto není vidět mnohá změna. Proč je to tak těžké? Co nás tolik brzdí? A proč? Nejsou to jen problémy samotného postižení klienta, ale zejména fakt, že sociálno ve společnosti nefrčí. Kdo by chtěl pracovat v tak těžké profesi, za tak málo peněz, když jiná, lehčí povolání mohu dělat za mnohem více? Mě se to přeci netýká, já jsem zdravý a nepotřebuji pomoc a na bližní nemyslím. Ale i zde může nastat obrat. Já jsem teď a tady, ale copak vím, zda za malinkatý okamžik to nebude jinak? To, co mě dneska netrápí, už zítra může být problémem. Inu, člověk mnohdy míní, život mění. A snad až konečná změní to, co je důležité. Náhled na život, na normy, na svět, na okolí a hlavně, na nás samotné!

Nevěř všemu, viď v sobě ženu...

Numerová

Věk je jen číslem, které neznamená nic. Jsou lidé, kterým už život pomalu končí a přitom stále začíná. A kolik je mldých, kteří ve svém životě umírají. Počítáme, přidáváme roky a stehně se vymykáme letům. Ony nás dohání, mnohdy nahání děs, ale většinou přináší pocit, že jsme právě tam, kde máme být. Ve dvaceti v rozpuku mládí, ve dvaceti pěti s dítětem, či dvěma a ve čtyřiceti na prahu středního věku. Snaha popadnout příležitosti za vlasy a získat tolik, kolik jen můžu, přináší mnohé a bere málo. Něco chtít, po něčem toužit, láskou se soužit a štěstí prožívat, to je právě tolik, kolik mám rád. Počty jsou silnou stránkou života a mohou být známým v neznámém. Číslem, jež dává, které ukazuje a celkové sumarizuje. Tak, jako i my sami v našich životech bereme, dáváme, sbíráme a prostíráme. A až na samém konci zjistíme, co všechno jsme zapomněli dát!

Neváhej a vždycky radost rozdávej...

Radostná

Kudy kam,
kolik mám,
hodně ještě
přečíst stran!

Odpočítám,
jedna, dvě,
to zní celkem
rozumně.

Přesto rozum
necítím,
na to si zas
posvítím.

To je zvláštní,
to je div,
kdepadk byl jsem
předtím, dřív?

Ptám se sebe,
ptám se tebe,
pohleď nad
námi je nebe...

Ještě něco,
mám tě ráda,
nechci jiného
kamaráda.

Chci jen s tebou
zestárnout,
v klidu ruce
roztáhnout.

Popoletět,
poposkočit,
do života
rychle
vkročit.

Počkej na mě,
už jdu také,
za rohem si
dáme saké.

Pak si v klidu
posedíme,
život cukrem
osladíme.

Krásný život
budem mít,
ruku v ruce
budem snít!

Snít a stále poslouchat, to je to, co mám tak rád...

Nerozdělená

Co potřebuješ pro svůj život? Co tě naplňuje radostí? Co ti přináší šťastný úsměv do tváří? Co cítíš, když jsi spokojený? Někdy jsou to jen obyčejné drobnosti, jindy veliké skutečnosti, které se dějí. Každý máme totiž jinak nastavený vnitřní systém prožívání a jinou úroveň vnímání toho, co je štěstí. I když se jedná o poměrně individuální záležitost, jistě najdeme několik podobností, v životě každého z nás. Když poprvé dokázal něco, co se mu doposud nedřilo. Když se zamiloval a jeho láska byla opětována. Když se život jednoho spojil do dvou, když se narodily děti, když přišly úspěchy v práci, když děti našich dětí úspěšně ukončily školu... Jednotlivé střípky radostí, za kterými stálo mnoho dřiny a neskutečné víry v sebe, ve svou rodinu a povzbuzující okolí. A snad právě proto, bychom neměli nikdy zapomínat na ty, kteří již nemohou pomáhat a oplatit jim jejich starost svou dnešní starostlivostí. I tím malinkatým kouskem dáváme tisíce pocitů. Mějme to na paměti a usilujme, aby náš život nebyl jen něčím, co jsme prožili, ale i naplnili štěstím, láskou, zodpovědností a rozvážností rozhodnutí...

Krásnou neděli, ať nás nikdy nerozdělí!

Zetková

Zatoulaná zebra ze zahrady zpívá zpěvný zvuk. Zítra zase zakončíme zdravý zub. Zanotujem, zatancujem, zahrajem a zafixujem. Zebra, zeva, zelenáč, zelená se květináč. Zetko to je písmeno, stejně velké břemeno. Se zetkem si poradíme, na výstavu zamíříme. Krásný den a zvolna čas, čeká nás dnes plný krás. Sluníčko už vykukuje, hlasy v těle posunuje. Hola hej a hurá ven, kdypak půjdem všichni sem? Dneska nechce se už spát, dneska se chce hodně hrát. Za zvířátky vyrazit, dobře se pak jenom mít. Každý den je přímo krásný, pokud je tak hodně jasný. Pokud slunce zasvítí a nás jasem osvítí. To je potom všude krásně, to je potom jenom hej. Pojď už vstávej, neváhej. Užijem si krásný den, se sluncem a zvířátkem!

Zet a žet, není to jen čert...

Mířivá

Sladko v ústech, vymetená obloha a rozzářené oči. Páteční nálada se pomalinku rozbíhá mým tělem a já se nemohu dočkat, až vyrazím ven. Na dlouhou procházku, kdy navštívím místa dlouho nenavštívená a spatřím věci dosud nespatřené. Jak jednotlivci i skupiny lidiček putují od místa k místu, aby ukojili svůj hlad a naplnili své prázdné myšlenky. Já se dnes nepřipojím k davům, ale raději zvolím cestu proti proudu. Zatímco většina bude mířit do míst zaslíbených, já půjdu sama, pryč, ven a daleko. Tam, kde se budu moci ztratit ve svých myšlenkách. Tam, kde nebude slyšet hlučnost rozhlehlých stěn. Tam, kde klid zalije mou mysl a všechno bude mít své místo. Už se těším a nemohu se dočkat. Popoháním ručičky hodinek a přemlouvám je, aby běžely rychleji. Vím, že nemohou, ale snad se nade mnou ustrnou a pomohou mi přestát zbývající čas...

 Přijímám, co je mi dáno a dávám, co chci dát!

Nezklamaná

Zajistit nezajistitelné a dokončit nedokončitelné, toť velký úkol a obrovská výzva, která tu dnes stojí před mými dveřmi. Poučena, s vědomím porazitelnosti a nedokonalosti lidského konání, přistupuji k této výzvě s respektem a zatajeným dechem. Můj pokus posunout o kousíček lidské snažení a zachovat svou vlastní stopu na běhu světa, mi dává sílu a odvahu, vrhnout se do započatého díla. Jeho dokončení není jistotou, ba spíše velkou nejistotou, ale přeci se neleknu a neschovám se pod stůl. Každý člověk má právo na své omyly a chyby, stejně jako na své minuty slávy a odvahy. Tu se dnes pokusím vystavit na odiv světu i já. Jestli se mi podaří posunout se a dotáhnout alespoň drobný střípek poznání, pak jsem vítězem. I to, co se může zdát jen malým zaševelením motýlích křídel, může být hurikánem. Já ten svůj vyzkouším, ať se posunu dál. Kam to bude? Inu, to se uvidí...

Jdi za svým poznáním, i s drobným zklamáním!

Jednoduchá

Oslava každé minuty dne a oslava života, to by měla být základní náplň toho, co prožíváme a co je naší součástí. Jako obyčejné se nám mohou jevit jednotlivé dny, které jdou spolu s námi. Ale pohledem zpět zjistíme, kolik maličkostí je vytváří. Úsměv na tváří cizího člověka, pobíhající a skotačící pejsek v parku, drobné pohlazení před vstanutím či čerstvě uvařená káva. Požitek pro každou duši i něčí tělo a přitom taková drobnost. Kdybychom si dokázali užít každičké maličkosti dne, byly by naše životy naplněny do okraj. Nic by nás nechybělo a všeho bychom měli dostatek. Plnost prožitků, plnost radostí, plnost chutí i vůní. Inu, stačí jen chtít a pomalinku přimhouřit zrak, zpomalit naše tempo a život je najednou krásnější. S plností všeho, co nám nabízí i zprostředkovává.

Dívej se a usmívej, krásný den vždy prožívej!

Cizojazyčná

Déšť neúprostně bičuje všechno kolem, stromy se v nárazech větru ohýbají a já si tu sedím v pohodlí kanceláře. Vytvářím si přípravy a upravuji poznámky, abych zítra opět mohla mezi studenty. Přestože byl dnešní den náročný, byl i povzbudivý. Dokázala jsem překonat samu sebe a vést výuku v jazyce, který není mým rodným jazykem. Ano, mohlo to být lepší, ale také to mohlo být horší. To, co se ještě před několika lety zdálo téměř nemožné, to se děje tady a teď. Vytvářím přípravy, hovořím a pokouším se přitom předávat informace v jazyce, který byl a je stále mou velkou výzvou. Je až zvláštní, jak moc se člověk stydí a nechce používat cizí jazyk. A pak najednou musí, je postaven před hotovou věc a ono to nějak jde. Sice ztuha, pomalu, slovíčka naskakují jen velmi neochotně, ale jde to. Co je ovšem hlavní, že studenti rozumí a já rozumím jim. Hurá, prolomila jsem další ledy. Jsem opět více člověkem. Už nejsem trojnásobný člověk, ale čtyřnásobný... To je pocit, no troufnu si tvrdit, že báječný a vůbec se za to nestydím! Inu každý učený se stále učí a žádný vzdělanec nebyl hned vzdělancem. Tak tedy vzhůru a jen tak dál...

Nikdy se nevzdávat, stále se vzdělávat!

Dosahovací

Cáry mlhy se táhnou říjnovou oblohou a město pomalu procitá do dalšího dne. Já pomalu procházím dosud ztichlým prostorem města a při své pravidelné cestě do práce pozoruji probouzející se den. Zdá se, že bude teplý, i když v tuto chvíli mrazivý vzduch omílá mé nohy. Sluníčko už se pomaličku vykuluje na oblohu a pomalu střídá na obloze měsíc. Červeně zbarvená obloha se pomaličku proměňuje do barvy světlé modři. Za několik okamžiků studený vzduch protnou první paprsky slunce a zima pomaličku ustoupí teplému pohlazení. Podzimní slunce postupně rozehřívá zimu prožité noci a dodává odvahu k dalšímu plnohodnotnému dni. Jaký bude? To zaleží na mnoha okolnostech, ale tou nejdůležitější je to, jaký jej budeme chtít mít my sami. Neboť uzavřením jedné brány noci, se otevírá další, ranní, která vede stejně jako předešlá ke štěstí. Ovšem my se musíme umět dívat vpřed a všímat si aktuálních krás, které jsou kolem nás...Vždyť neexistuje nic, čeho by v průběhu času nemohlo být dosaženo.

Tak jdi a dosahuj!

Luňáččí

Vítr fouká ze všech stran. Kolem létá hejno vran. Slunce svítí, mráz se třpytí, v horách vždy je těžké živobytí. Ráno mráz a jinovatka, k ruce musí býti vždy lopatka. Dobré zdraví, čilá mysl, na zahrádce dobromysl. V těle jenom zdravý duch, kolem čistý, čilý vzduch. Be překážek, bez přípravy, zima už je zase tady. Předtím ještě prostor máme, s luňákem si zalétáme. Nejprve jej poskládáme, na provázek navážeme. Potom hurá do svahu, leť luňáčku, ukaž nám svou odvahu... A už se nám tu nad hlavami, vznáší barvy draků se silami. Zvuky svistu, třepotání, uctííme až do dlaní. Je to krása podzimu, vyvést draka ze stínu. Na slunci pak barvou září, jako poslední den měsíce září. Od zítřka pak další krok, bléže bude Nový rok. Dneska ovšem s luňáčkem, projdem jako s majáčkem.

Drak či pták, je to tak, každý letí do oblak!

Řezací

Kousnu sem a kousnu tam,
dřevo kam se podívám.
Špalky, třísky, piliny,
ruce mám jak hobliny.

Přenášet a ukládat,
k tomu vařit, pořádat.
Hlavně že je čistý vzduch,
kolem chaty velký ruch.

Vítr zvuky odnese,
nejsme přeci v pralese.
Pouze jenom na horách,
kde se rodí hvězdný prach.

S hlavou pěkně v oblacích,
s rukou ve svých oblecích,
práce, té se nebojíme,
slibům svým, těm dostojíme.

Klády už jsou poleny,
na hromadě rozděleny.
Štípat už se nemusí,
kamná nám to nezdusí.

V zimě budem se zas hřát,
v teple chaty vzpomínat.
Jak jsme dřevo káceli,
v lese stromky sázeli.

Koloběhem života,
řídí se naše vezdejší robota.
Co si vezmem z okolí,
to mu vrátíme v soukolí
a tak za strom každičký,
vysadíme jeden maličký.

A pak s dobrým pocitem,
vyberem si ten či ten.
Neboť přeci dobře víme,
co my i příroda si zasloužíme...

Řezej pěkně pomalu, ať nejdeš hned od válu!

Receptová

S bojovnou náladou vyrážíme vstříc svátečnímu dni. Sluníčko nám svítí na cestu a mrazivý vzduch prochází chřípím. Co všechno dnes zažijeme, či podnikneme, to je jen a jen na nás. Volný páteční den, neočekávaně prodlužuje víkendové veselí a přináší celé tři dny na regeneraci. Mnozí zřejmě stráví den v posteli, budou odpočívat a jen tak nic nedělat. Nás ovšem krása slunečného rána žene ven. Vyrazíme do přírody, za zvířátky a zdravým, čerstvým pohybem. Možná nás čeká i fyzická práce. Ani té se nebojíme a určitě ji rádi přivítáme, abychom protáhli ztuhlé svahy po celotýdenním sezení u pracovních stolů a ve školních lavicích. Je to nádhera vědět, že volný den je tu s námi a my s ním. Co všechno se otevírá a kolik možností to přináší? Uvidíme, ale jistě si to užijeme a nakonec s plnou parádou i zažijeme!

Slunečné záření je lékem pro všechna bolení...

Vnuknutá

Pracovat, věřit svým instinktům a jít za svými cíli. I tak by měl vypadat život každého z nás. S jistou mírou odvahy se pouštět do drobných riskantních záležitostí a zároveň uměřeně reagovat na skutečnosti, kdy si nejsme úplně jistí. Postupně získávat jistotu tam, kde začínáme a pevně se držet toho, co již umíme a známe. Jinak nelze jít, růst, vzkvétat, stoupat i padat, kdykoli se změní situace, ve které se ocitáme. Komfortní prostředí a stálost rytmů je výhodou, ale základní známkou života je jeho neustálá proměna. Dnes jsou věci takto a zítra už je to jinak. Dnes stojíme na prahu dospělosti a za chvíli už je tu stáří. Čas je tak jedinou veličinou, kterou nezastavíme, vyměřuje nám každému stejným dílem a rovněž nám poskytuje tolik potřebné podpory pro kroky, které uděláme. Proto nemarněme dny ani minuty a žijme, pracujme i spějme k tomu, co je důležité. To víme, tak by to mělo být jasné!

Hvězdy nad nám, odvaha v nás, poznej život, je plný krás...

Redukční

Komprimuji, vytvářím, zahrnuji, sestavuji a nakonec se dostávám k žádoucímu cíli. Ten je ovšem novým začátek a otevírá se brána nového poznání. Nic v životě není ukončeno, snad jen smrt, po které přichází prázdnota a pustý prostor. Pokud žijeme, neustále otevíráme nové obzory, nové dveře a nakukujeme do nových prostor, které objevujeme, nebo jen jimi proplouváme. Někdo za život projde tisícem dveří a jiný otevře jen ty jediné. Přesto oba vědí, že právě tady je jejich místo, prostor pro osobní, duchovní, materiální, pracovní, rodinný, sportovní či kulturní život. Místo, kde vše má svůj řád a každá věc přesně vymezený prostor. Místo, kde chce žít, být a poznávat nové věci. Tedy ono milované místečko každého z nás, kam se utíká, které chrání a směřuje. Škoda jen, že čas tak rychle pádí. Kolik bychom mohli objevit takovýchto míst, kdybychom měli více času! Proto neplýtvejme energii nad zbytečnostmi a směřujme ke svým cílům. Jen tam nás čeká radost, poznání a štěstí z poznaného...

Poznávej a radost si užívej!

Kostlivá

Jsou lidé a lidé, jedinci a jedinci, tvorové a ti, kteří si myslí, že pouze jejich názor je ten nejdůležitější. Pokud je jim dána moc, získávají neomezený přístup ke všemu, čeho v životě mohou dosáhnout. Ovládají ostatní, řídí jejich životy a dohlížejí na vším, co by je mohlo zajímat. Nejhorší jsou pak tito lidé v zaměstnání. Bez dlouholetých zkušeností, ovšem se schopností jako had se vmíchat do davu a připojit se na tu stranu, která vládne. Postupně vysávat dobré z dobrých a zamořovat jedem ty, jež si toho ještě nestačili všimnout. Přitakávat nejvyšším a čekat, kdy se objeví šance na možné vyšvihnutí se výš. A pak už jen vládnout, rozkazovat, přikazovat a nandávat úkoly těm dole, ovšem za jakých podmínek! Strach, obavy, výhrůžky, varování a počínající deprese jdou ruku v ruce s faktickým vznikem strachu z pracovní existence. Co si pak v takovou chvíli počít? Inu, zachovat chladnou hlavu, zůstat nad věcí a čerpat ze zkušeností, které tu jsou. Nesnažit se probít vlastní hlavou zeď, která vznikla a raději klidnou silou uvážit, co je možné získat a co ztratit. Pokud ztráty převažují, je čas pomýšlet na odchod. Kam, inu to se ukáže...

Boj se jen hlouposti, ta jde až do kostí!

Původová

Bez minulosti není přítomnosti. Pokud člověk chce vidět dál, než za nejbližší roh, je nutné, aby znal svou minulost. Potřebuje znát důležité mezníky osobní minulosti, na kterých pak může stavět současnost a budoucnost. Tuto starou pravdu osvědčil už nejeden lidský důkaz. Lidé, kteří netuší odkud vzešli, kdo jsou jejich příbuzní a kam patří, svou vykořeněni a stojí zde napospas řítícím se dějům, které nedokáží zařadit, či určit. I tak si mohou připadat děti prchajících rodičů, zapomenuti, nespojeni, vyvrženi do světa, který je naprosto odlišný, od světa, který znají. Při hlubším zamyšlení se nad minulostí zjistíme, že to jak žijeme, to kým jsme a jakými jsme, je dáno právě naší minulostí. Kdybychom různá rozhodnutí udělali jinak, také výsledky by byly jiné. Snad proto nezavírejme oči před naší minulostí a pokusme se společně o poučení se z chyb, které byly udělány. Čerpejme to dobré, co nám minulost dala a stavějme na jejich základech své aktuální já a budoucí svět. Jen tak budeme schopni překračovat světy i oceány!

Tvořme mosty, očekávejme hosty...

Rozhodnutá

Tak a je konečně rozhodnuto! Nic se dělat nebude a všechno zůstane při starém. Tak jak jsme zvyklí, tak budou probíhat naše dny. Budou plynout v jednotlivých časových intervalech mezi školou, kroužky, cvičením, učením a jiným neobvykle obvyklým mučením. Co se změní, budou podmínky, které jsou nám dány, ale s těmi se jistě rychle vyrovnáme. Jsme přeci velcí šikulové, kteří se nenechají zaskočit ničím, co je menší než medvěd. A vlastně ani medvěda se nelekneme a rozhodně se pokusíme s ním vyjednat ty nejlepší podmínky pro naše činnosti. A kdyby to náhodou nepomohlo, existují i jiné možnosti, jak se vrhnout vstříc novým dům a dalším pracovně-školním povinnostem. Od toho jsou to povinnosti, abychom je povinně splnili a získali vytouženou odměnu na jejím konci. Jeden chytrou hlavu, jiný chytré názory a další chytré hodiny i s vodotryskem. Ať tak, či tak, jsme v tom spolu, tak budeme bojovat. A protože se nevzdáváme, naše cíle budou naplněny!

Rozhodnutím za blbnutím a ještě dál...

Dostová

Červený nos,
dlouhý šos,
dneska je čas,
říci si dost!

Kýchání, smrkání,
kolem se prohání,
hrůzu nám nahání,
to věčné stonání.

Čerstvý vzduch,
žádný ruch,
klid a pohoda,
toť léčí maroda.

Necháme nemocí,
půjdem zas do nocí,
najdem zas svitu jas,
objevíme světa krás.

Kaštánky padají,
do přírody nás volají,
proto se zvedneme,
za nimi půjdeme.

A když tam dojdeme,
za chvilku najdeme,
vnitřní klid, pohodu,
sepíšem dohodu.

Již žádné nemoci,
zkusme se přemoci,
nic domů nenosit,
co naruší nám náš klid...

Dost vám říkám bacily, už jste nás dostatečně potrálily!

Zlatá rodičovská

Milí rodičové,
co dnes Vám přát?
Snad abyste i nadále
měli jeden druhého rád.

Aby společné dny byly
milé a příjemné,
jako když vrhekněš,
no to je báječné.

Už padesát le si stojíte
ruku v ruce
a společně
sdílíte svá srdce.

Tak ať ke tomu i dalších
mnoho let,
ať objevíte ještě nejeden
zvláštní květ!

Ať zdraví a pohodu
společně máta
a více na sebe myslíte,
než jen rozdáváte...

Rodiče jsou naše přístavy, tak ať je stále kam vplouvat!

Podzimní

Nevím, neznám, neřeším,
půjdu přímo ořeším.
Hlavu schovám do klína,
zima právě začíná.

Teplo, vedro, horký vzduch,
kolem běžný městský ruch.
Kaštánky se sypou dolů,
mám v tašce plnou horu.

To je podzim, jak má být,
každý si jej chce užít.
Venku v teple pobíhat,
večer tmu si užívat.

Dny se krátí,
noc se dlouží,
přijde doba
velkých louží.

Nám to ovšem nevadí,
dny nás krásně naladí.
Na zimu a lyžování,
na sněhové laškování.

Při pobytu v mrazu,
ledu,
zatoužíme po medvědu,
ten vždy přece jasně ví,
v čem je síla medvědí...

Užívejte podzimu, připravte se na zimu!

Milá síla

Naladit se na krásu myšlenek. Zavřít oči a z hluboka dýchat. Nádech, výdech. Klid se rozprostírá po našem těle a mysl se toulá po krajinách dalekých krás. Jednou zavítá k nádhernému vodopádu, kde voda pryští do všech stran a kapičky odlétávajících slziček vytvářejí duhu. Jindy se zatoulá k prastarému stromu, jehož úctyhodné stáří vnímáme jako věk sám. Další cesty nás zavedou do bujné vegetace amazonského pralesa, kde uslyšíme ty nejkrásnější hlasy ptáků, které tato planeta kdy dokázala stvořit. A tak putujeme v našich myslích a stáváme se novodobými nomády meditací. Aniž bychom museli opustit fyzický prostor tady a teď, můžeme procestovat svět. Stačí se jen pohodlně usadit, zavřít oči a v tichu vlastního bytí cestovat všude tam, kam naše mysl dovolí. Při cestách nezapomínejme na poučení i moudrost věků, která vede od soucitnosti k radosti. Snad pak i my pochopíme, kde je naše místo a jaké je naše postavení.

Putuj a vracej se, nikdy už nedej se!

Vzpružená

Jako hledání pomyslné jehly v kupce sena nám může připadat naše putování za štěstím a vyrovnaností. Jsme konfrontováni neustálým ruchem a spěchem okolí, které narušuje křehkou rovnováhu klidu a vyrovnanosti. Snažíme se zklidňovat mysl, zdravit slunce, splynout s přírodou a naslouchat vnitřnímu hlasu. Nicméně jsme obklopeni neustálou rychlostí, dokonalostí a požadavky na stoprocentní výkony. Nikdo z nás není stavěn na perfektní výkon a proto většina pochybuje. O sobě, svých znalostech, dovednostech, svém vnitřním já a vnějším obalu. Nač to všechno? Vžyť život proběhne mezi prsty a tam, kde jsme byli mladí, už sotva popadáme dech. My i naše já stárneme a skončíme tam, kde většina lidstva před námi. Proto je snad mnohem lepší nechat životu co je životního a nám, co je našeho. Tím nastavíme rovnováhu vlastního života a našeho pobytu v něm. Nebojme se o sebe, i když pochybujeme. Jsme totiž natolik silní, že překonáme většinu překážek a dorazíme ke svému cili. A jaký bude? To právě máme v našich rukou...

Duha je naděje a naše vzpruha!

Básnivá

Možnosti, dovednosti, schopnosti,
nejsou to jen řečnické hlouposti?
Nejsme snad schováni za zněním slov,
když kolem pobíhá tolika sov?

Moudrý je ten, kdo naslouchá slunci,
šťastný zas ten, kdo rozumí věci,
veselý ten, kdo úsměv má na líci,
upřímný, kdo neublíží zajíci.

Každý jsme nějaký,
každý jsme jiný,
přesto si obléknem
na sebe džíny.

Večer i po ránu,
stejně tak po flámu,
radosti hledáme,
spolu se zvedáme.

Klesáme, padáme,
s úsměvem jednáme,
i když se neznáme,
v davu se poznáme.

Vědomost přináší,
co jiný nevidí,
snad proto hledej ji jinde,
než u lidí.
Příroda rozkvétá,
od jara do léta,
aby nám předala,
co v zimě naspala,
na stromy, na listy,
vzduchem se pročistí,
do nebe doletí,
k sluchu nám zaletí...

Poslouchej, vnímej a srdce otvírej,
neb dnes ti zas může být krásně a hej!

Neboj se básniček, ukroj si kousíček...

Pozoruhodná

V životě není nutné čekat na křižovatky cest, abychom se rozhodli, kterou cestou se dát. Mnohem lepší je čas od času se úplně zastavit, zhodnotit dosavadní kroky, klady a zápory uskutečněných činů a následně se rozhodnout, jak pokračovat dál. V životě je to spojeno s jistým druhem vlastního poznání, kdy chápeme sami sebe tady a teď, ale zároveň dokážeme pochopit, že jedinou správnou životní cestu najdeme sami v sobě. Cesta se nedá naučit a nedá se chápat jako součást věnšjího pozorování, je jen tím, co nosíme sami v sobě a pro každého z nás je jedinou možností, se po ní vydat. Ke štěstí, lásce, porozumění či radosti žádná cesta nevede, samo štěstí, láska, porozumění a radost jsou cestou. Snad proto bychom měli mít v každé životní situaci dostatek jasné mysli, abychom se dokázali smířit s tím, co změnit nemůžeme a abychom dokázali změnit to, co změnit můžeme. A zejména pak abychom vždy měli dostatek jasného prozření k tomu, abychom dokázali rozeznat jedno od druhého. Neboť v tom je skryta obrovská síla lidské mysli, která nas vede od temnoty ke světlu...

Vnímej světlo, vnímej sebe, koukni na to krásně modré nebe!