Láska nebeská...

Láska hory přenáší, je trpělivá. Láska je kouzelná i laskavá, nevychloubá se a ani nepovyšuje. Láska není hrubá, ale milostivá, nehledá svůj vlastní prospěch, ale hledí na dobro všech. Láska není vznětlivá ani popudlivá, nepočítá křivdy, ale hledí pravdě do očí. Láska nezná škodolibost a raduje se z pravdy. Láska snáší každému, co jeho jest a doufám, že přečká všechny strázně. Láska nikdy nekončí, i když slova vyprchají a neumlkne poznání, jež je láskou protnuto. Láska je dar, který si dáváme navzájem a je tím, co nás doprovází od kolébky do hrobu. Láska je velkorysá a umí odpouštět i radovat se z maličkostí. Je to zrcadlo naší duše, které nezastírá a nehodnotí...

Máš-li lásku, máš ten největší dar!

Šlápotová

Skutečný svět se neptá, ten běží bez přestání. Jde si svým tempem a nečeká, až do něj vkročíš. Je tady, obklopuje nás a unáší naše kroky tam, kam zrovna kráčíme. Je světem plným rozporů a protikladů, na které reagujeme s větší či menší odezvou. Každý okamžik jsme součástí běhu světa, který nevnímáme a se kterým se prolínáme. Víme, že bez toho kolem nás bychom nebyli my. Víme, že nemůžeme zůstat stát a tak jdeme. Víme, že musíme být jeho součástí, ale chceme si volit svou cestu. Víme, že vystoupit z proudu není snadné, ale držet je toho, čemu nevěříme, je ještě složitější. Víme, co máme dělat a proč. Víme, kde je naše místo ve světě... A přestože mnohé víme, občas stojíme bezradní nad tím, co svět přináší. V tom je krása našeho života, že jen my sami určujeme, kam ještě půjdeme a kam už rozhodně nemusíme. Stačí se jen držet svého já a víme, jaký bude další krok!

Krok za krokem projdeš i hlubokým potokem...

Organizační

Volný den a přesto fungujeme, jako dobře namazaný stroj. Od rána se lopotíme s úkoly, které se na nás nahrnuly a potřebují dořešit. Drobnosti, které vypadají jednoduše, ale ve svém rozsahu dávají zabrat. Jak už někdo moudrý jednou řekl. "Tisíckrát nic, umořilo vola!" A tak nějak se můžeme dnes cítit i my. Nás ovšem hned tak něco nedostane, a tak se vrháme do víru jednotlivostí a jejich zákoutí. Občas vynoříme hlavu, usmějeme se, dodáme si odvahy a zase mizíme v organizaci i reorganizaci. Po několika minutách, hodinách i vteřinách se podaří vše naplánovat, rozluštit i rozřešit a tak si můžeme konečně užít i plnohodnotného volného dne...

Užívat, klidu zažívat!

Zasněná

Tma za okny a ticho. Smutek a neobvyklá fantazie si pohrává s našim vědomím. Už už by člověk chtěl, aby pohlédl do tváře prvním ranním paprskům. Ty jsou ještě neodvratně daleko a tak nezbývá, než v tichosti čekat, zda se zrodí nový den. Minuty se vlečou a to, co během dne uteče jako voda, se teď líně přemílá z jedné strany na druhou. Čekáme, jsme trpěliví, přesvědčujeme sami sebe i bubáky v okolí, že ještě není čas na to zoufat si. Naděje má hluboké dno a čeká na svůj okamžik. Možná chviličku zavřeme oči, možná se na chvíli ztratíme v polosnění a najednou se začně obloha projasňovat. Ano, věděli jsme, že nový den přijde a s ním i nová možnost prožít neskutečnou krásu toho, co je kolem. Važme si každého dne i noci, nikdy nevíme, kdy tohle znovu prožijeme...

Prožívej čas, který máš!

Vedoucí

Plánujeme dlouhé cesty, objevná poznání do hlubin našich myslí. Chceme být lepšími, volnějšími, úspěšnějšími a dobrodružnějšími lidmi. Toužíme po možnosti létat, být štíhlejší, najít odvahu ke ztřeštěným zážitkům. Většinou jsme jen v rovině plánování a vnitřního přesvědčování ke změně, kterou toužíme udělat, ale vlastně máme strach z prvního kroku i dalších kroků, které k uskutečnění vedou. Každý máme svou představu úžasně naplněného dne, týdne, roku i dospělého života. Ale v něm vlastně jen svou touhu střádáme a málokdy se odhodláme k tomu vyrazit. A přitom je to tak jednoduché. Stačí udělat první krok, najít odvahu přiznat si, že touha je silnější než my a vyrazit! Ona víra sama v sebe povznáší a dává křídla. A kdo by nechtěl létat?

Leť a své kroky veď...

Smělá

Změnit prostředí, styl oblékání, účes, společenské nastavení, celkovou vizáž. Cesta, kterou se mnohdy dáváme, abychom zakryli strach či obavu z vlastního neúspěchu. Někdy potřebujeme změnu, abychom naplnili své představy o tom, co nás láká. Zkoušíme nové věci, aktivity a vhledy do každodenního života. Jdeme za změnou, ale většinou nás provází nesmělost při pomyšlení na smělé plány a cíle, které si sami na sebe klademe. Je to neobvyklý cyklus obvyklého přemítání nad tím, co bych měl, co bych chtěl a co bych skutečně mohl. Někde tam se skrývá naše touha po odvaze udělat první krok a změnit to, co už je naší součástí. Změnit sebe, změnit partnera, změnit náhled na život a být sama sebou. Občas je dobré dát hlas vnitřnímu já a dát mu jeho prostor...

Následuj svůh hlas, buď jedním z nás!

Celistvá

Další den,

nový sen.

Nemuset jít,

jen tak si být.

Nová neděle,

jistá naděje.

Práce se uklidní,

zahrada vylidní.

 

Jiné pohledy,

máme své zvědy.

Jistě se ukáže,

co život dokáže.

 

Člověk si přemítá,

bláznovství odmítá.

I když si představí,

co se pak dostaví.

 

Slunce a šáteček,

tráva a kopeček.

Nic z toho nevnímá,

leč se dál zajímá...

 

Pojďme se domluvit,

neděli umluvit,

že klid a pohoda,

je velká lahoda!

Krásy si užívej, s láskou se dobře měj...

Vládnoucí

Tak a je to tady! Ještě ani nezvonilo a už zase sedíme v lavicích. Postoupili jsme o další rok, který bude rozhodující. Někdo bude končit, někdo prodlužovat, všichni však budeme finalizovat. Každý v rámci svých možností, nasazení a momentálních sil. Každý tak, jak si zvolí svůj vlastní přístup. Více či méně je jasné, že konec se blíží. Pomalu ťuká na dveře a vyžaduje naši pozornost. Zatím není potřeba stresovat či hroutit se. Ale i na to možná nakonec dojde. Dneska začínáme a je potřeba se soustředít na to, co opravdu přijde. Teď je to integrální, intelektuální a psychologická výzva. Za pár dnů pak něco, co už bude součástí nás samotných. Je nutné si zvyknout a vydržet. Ten, kdo udrží nervy na uzdě, vyhraje. A tak i já vstoupím do dalšího roku. Snad úspěšně a s úsměvem...

Všechno zvládnu, dokud vládnu!

Papírová

Papír a zase jenom papír. Člověk by si řekl, že současný svět nebude potřebovat nic, než data pobíhající po elektronickém prostoru. Nicméně opak je pravdou. Pokud nemáš papír, nemáš nic. Můžeš mít uloženo ve svém elektronickém zařízení cokoliv, ale papírová verze stále hraje prim. Netuším, proč tomu tak je, ale zřejmě je to pozůstatek z byrokratické doby, která byla neodmyslitelně spjatá právě s papírem. Neměl jsi potvrzení, nemohl jsi nic. Nevlastnil si osvědčení, nebyl jsi způsobilý vykonávat nic. Bez papíru potvrzujícího vlastní exitenci člověka, vlastně nikdo nemohl fungovat. Jasně, mohlo to tak být, ale dnes? V době, které vládnou počítače, mobilní data a virutální prostor! Opravdu je nutné tisknout neskutečná kvanta informací? Inu, jak se zdá, pro některé případy je to prostě nutnost. Nemáš papír, nemáš nic!

Bez papíru nemáš sílu...

Vzpomínací

Den jako vyšitý kouzelnou jehličkou. Sluníčko se na nás usmívá a teploty atakují letní hodnoty. A přesto je jasné, že se pomalu blíží podzim. První podzimní den se sice usmívá, ale zima už si na nás chystá drápky. Člověk by si rád zachoval letní náladu, ta ovšem bude vystřídána proměnlivostí a nestálostí. Možná že bude stačit, když si zachováme klidnost, pohodlí a dobrou náladu alespoň v duši. Bude se nám lépe vzdorovat tomu, co přijde. A že to přijde, to je jasné. Ještě se totiž nestalo, že by to nepřišlo a že by problém neměl řešení. Stejné to bude s tímo nastavením. Pro nás snad jen trocha doufání, že i zima bude pohodová, jako bylo léto...

Vzpomínej, dobrou náladu vždy měj!

Průniková

Plnou parou vpřed! Neuhnout ani kousek z vytýčené cesty a držet se směru přímo za nosem. Ideální nastavení dnešního dne, kdy je potřeba zvládnout mnohé a není čas na žádná zákoutí a skryté odbočky. Ty budou prozkoumány posléze, až se ukáže, že přímá cesta není správným směrem. Do té doby se budu držet jen toho, co je naplánováno a nic mě nevyruší z koncentrace. Možná si dám jen maličkou pauzičku, odskočím si na chviličku od plotny, ale jinak je dnešní plán jasný. Udělat si jasno v tom, co se rodí v hlavě a nepočítat s tím, že neuspěji. Dnešek je ideálním dnem na dořešení a vystavění si rámcové představy o tom, kam se ubírat a proč. A nakonec se možná dozvím i další věci, které budou vhodné pro splnění úkolu. Tak jdu na to! Držím si palec a těším se na nové poznání...

Poznání duši zachání!

Usmívací

S úsměvem je život lehčí. Nebo aspoň může být, pokud se člověk do úsměvu nenutí a je jeho přirozenou součástí. Úsměv je totiž bránou k srdci druhého člověka. Díky úsměvu se dostáváme pod povrch věcí a nezabředáme do tíhy skutečností. Nadzvednuté koutky rtů se sunou ke slunci. Někde tam, kam směřuje i lidské srdce. To je ovšem uvězněno v těle, ale úsměv může pronikat dál. K očím, uším, tělu i mysli druhých. Úsměv neškodí a kypří půdu našich vztahů, které mohou uvadat. Proto je fajn se usmívat, smát se a milovat smích, který odklání chmury a přináší krásu...

Na svět se usmívej, bude ti stále hej!

Šelestící

Občas si člověk buduje hranice, až za hranice svých vlastních možností. Obklopuje se představou, která se mu krádá do myšlenek a věří, že přesně takto to musí být. Nicméně život se ubírá zcela jinými cestami. Jde si svými klikatými zákrutami a postrádá jakéhokoliv smyslu pro přesně stanovený postup a řád. Jedná podle svého skrytého smyslu, který není spojen s lidským plánem. Jediné, čeho se může přidržet, je jeho božské propojení, které dává tušit jistého záměru či úmyslu. Ostatní je lidským očím skryto a jen čistá duše uzří to, co je napsáno uvnitř. Pokud chceš rozumět, musíš naslouchat a souznít...

Srdce napoví tam, kde oko těžko zví!

Uzlovitá

Občas se bojím, že neustojím to, co život přináší. Nejistota mě popadá vždycky, když se dostávám do neznámých vod. Někde, kde jistota není a okolí se tváří nepřátelsky. Zvenčí všechno vypadá normálně, ale uvnitř se třesu jako osika. Jsem prostoupena neskonalým iracionálním strachem o všechno a všechny. To se pak nedokážu ani pořádně nadechnout a tělu se nedostává potřebného vzduchu. Nakonec vím, že se nadechnu, vzduch nasaji až do plic, ale ten jediný okamžik, který je součástí momentu paralýzy je neskutečný. I když vím, že se nic nestane, všechno dobře dopadne, popadá mě strach. Obava ze všecho, co by mohlo přijít a ode všech, kteří by mi mohli ublížit... Kde se bere a proč? Jak s ní pracovat a neobávat se? Odpovědi se vynořují, ale jen pomalu a s drobným přídechem jasnosti. Rozuzlení je však ještě daleko!

 

Drž se svého lana, ač si na to sama...

Zbarvená

Červená, modrá, zelená, 

co tahle barva vlastně

znamená?

Jakou si vybrat, kdy a proč?

Aby z toho nebyl vesmírný

kolotoč.

Člověk se dívá do světa,

potká ho barevná

paleta.

Potká ho mnohé pábení,

svobodné, zbarvené

mámení.

Jednou se krásou zelená,

jindy je v kurzu

červená.

Někdy je modré potřeba,

jako másla a medu na

chleba.

Vždycky však člověk přesně

ví, jakou barvičkou si nejlíp

odpoví.

Na strachy, obavy, úzkosti,

aby mu nešly do

kostí.

Vybírej barvičky s rozvahou,

s ohledem nad svou

náladou...

Ať máš svět krásný, veselý a nikdy šedý a omšelý!

Oční

Nemám ve zvyku, 

dělat mnoho povyku. 

 

Raději přemítám,

myšlenky nachytám.

 

Chytrý a veselý,

člověk je pak celý.

 

Jednou i podruhé,

jsou věci přituhé.

 

Za chvíli povolí,

něco nám dovolí.

 

Za chvíli usmějí,

k cíli zas dospějí.

 

Člověk se podívá,

oko mu spočívá,

na rtu a na čele,

vždyť jsme přec

přátelé...

Nehučím, nebrblám,

občas se v sobě jen

trošičku nevyznám.

Pak se to otočí a plné jsou mé oči!

Míchaná

Po každé bouřce se jednou vyjasní a na obloze se zase ukáže slunce. Žádné psoty netrvají věčně a každé trápení má svůj konec. V životě je to tak zařízeno, že se člověku střídají období lepší, horší, nejlepší i nejhorší. Je to i o nastavení vlastního myšlení, kdy něco může v určitém rozpoložení znamenat úplnou katastrofu a jindy to nezpůsobí celkem nic. Každý také máme svůj práh vnímání všeho a ničeho, míru odolnosti a resilience k tomu, co se nás dotýká a jak dalece. Jsme prostě a jednoduše lidmi, kteří mají své city a s těmi vcházíme do interakcí se světem, se sebou samým i s ostatními lidmi, kteří nás obklopují. A to může způsobovat radosti, ale i starosti. Ale jak už to tak bývá, každé nepříjemné období je vystřídáno klidnějšími časy, které nám dávají volnost k nadechnutí a pohodě...

Volně dýchej, myšlenky míchej!

Potkávací

Den plný zázraků a malých radostí. Nevycházet z údivu a být v souladu s věcmi, které přicházejí. Jedna ze zásadních myšlenek, které jsou všudypřítomné a často opomíjené. Člověk byl zrozen od počátků věků k životu v boji. V boji o zachování holého života, o potravu, při půtkách s nepřáteli, o území, o blahobyt, o cokoliv co mají ostatní a já to musím nutně mít také. Co se budovalo také je právě onen údiv nad krásou jednotlivostí, maličkostí, okamžiků, které jsou tady a teď, ovšem za chvíli už nebudou. Při honbě za vším možným a ničím jsme pozapomněli, co nás činí šťastnými a co nám dělá radost. Je to boj o něco, co vlastně ani není důležité, nebo právě ony každodenní zázraky, které jsou všude kolem nás? Každý si může udělat svůj závěr. Zda bude mít den zázračný, bezmračný, či příznačný. Je to jen na nás, jakou cestou se vydáme...

Kam se vydáme, co potkáme?

Maličkosti

Každý den je spojen s řadou rituálů a činností, které dávají našemu životu řád. Někdo potřebuje začít den kávou, jiný rychlou procházkou. Někdo vstává hned, jakmile mu zazvoní budík a jiný si ještě chvíli poleží. Každý máme své malé způsoby, které způsobují, že se cítíme dobře, nebo alespoň přispívají k dobré pohodě našeho života. Je čas si uvědomit, že i ti, kteří tvrdí, že rituály nemá, nebo žije chaoticky, tak se jistým způsobem drží svého chaotismu. Je to také rituál, který ovlivní život a dává mu jistý nelad. Osobně si myslím, že rituály jsou vlastně takové naše malé záchytn body v rozbouřeném moři života, které nám dodávají jistotu klidu a bezpečí. Ona ta voňavá ranní káva v oblíbeném hrníčku a s milovanou osobou je vlastně to nejlepší, co si můžeme přát!

Maličkostí do sytosti...

Zájmenná

Tamten, onen, další,

venku něco straší!

Já, ty, oni, my,

nejsme poslední.

Oni, ony, ona,

blíží se opona.

Který, jaký, čí,

venku to klíčí.

Nikdo, ničí, žádný,

argument je pádný.

Jeho, její, náš,

ještě, že mě máš!

Leckdo, každý, čísi,

dokončím svou misi.

Tentýž, takový a sám,

pevně věřím a doufám!

Ze srdce a od duše, přijmu všechny Venuše...

Podzimní

Sluníčko krásně svítí, rosa se třpytí na posekané trávě. Ptáčci se honí po poli a já dobře vím, že až za oknem to vypadá idylicky, blíží se podzim. Stromy se pomalu začnou barvit do všech odstínů žluté a hnědé. Dny se pomalu začnou zkracovat a noci prodlužovat. S podzimem nastanou další povinnosti, které si zatím nepřipouštím. Ale uvnitř hlavy už bijí na poplach. Teď je však ještě čas dělat si starosti. Ty přijdou, budou tady s námi a my je budeme muset vyřešti. Teď je čas si pomaličku zvyknout na nové tempo. Přizpůsobit se proměňujícím se podmínkám a nastavit myšlení tak, aby všechno běželo, nic se neodkládalo a každý prvek byl přesně tam, kde má být. I to chvíli potrvá, ale kdo vytrvá, ten se i dočká!

Podzime přijď...

Fíkova

Byl jednou jeden pán, který všem tvrdil, že další plyšovou hračku už domů nepořídí. Tento pán byl doma obklopen plyšem, kam se podíval. Byl všude! Otevřel lednici, tam plyšák. Zavřel dveře do skříně a na stole byl plyšák. V posteli plyšák, na skříni plyšák.... Prostě a jednoduše, všude se povalovaly, postávaly a trůnily plyšové hračky, které dělaly radost jeho nejbližším. Ten pán sám večer usedal k televizi a bral si plyšovou ovci, se kterou dokázal čelit nepříznivým zprávám. V posteli na něj čekali jeho dva blbečci, kteří jej celou noc hlídali z posedu. Ve vedlejším pokoji v tichosti spal jeho syn v náručí pandy a pandy... Tento pán, až obklopen plyší, na kterou už neměl pomyšlení, dělal pomyšlení své ženě. Ta plyš milovala a on zase miloval ji. A tak se v jejich bytě objevil Fík. Nečekán, rychle pozván a přibrán do jejich plyšového království!

Vítej Fíku, máme kliku...

Těstovitá

Něco se usídlílo v těle a požírá dobrou náladu i energii. Jen s velkým sebezapřením se člověk donutí k pohybu, který mu způsobuje tolik fyzické bolesti. Překonávání překážek je snadné, pokud to nebolí. Pokud je bolest všeobjímající, není nic neskutečnějšího, než právě překážky. Nejraději by se sedělo, četlo a hledalo způsob, jak předejít onomu těstovitému čemusi, co způsobuje bolest a nekomfort. Není možné se nehýbat a jediné, co lze, je překonávat bolest, která se usídlila v těle. Je možné, že je to následek duševní nerovnováhy a také způsob, jak si tělo říká o podporu. No a možná je to jen způsob, jak nás zpomalit z tempa, které je závrátné...

Zastav se stůj, buď jenom můj!

Chybovací

Chyba může nastat, každý z nás jsme omylný a nikdo není stroj. Jen v případě chyby je velmi důležité umět připustit, že se stala a že se stala zrovna nám. Tím, že si umím přiznat, že jsem chyboval, rostu a sílím. Chybovati je lidské a my jsme byli zrozeni v člověka. Milujeme, pracujeme, rosteme, stárneme, moudříme a občas i chybujeme. Každý z nás, kdo už někdy chyboval ví, jak bylo těžké uvědomit si, co bylo špatně. Zpozornět a vycítit, v čem jsem chyboval a proč. Samotné uvědomění si omylu vede ke zjištění, že vím, co je špatně a příště už se nezmýlím. Protože moudrý člověk se chybami učí, jen blbec zůstane nepoučen! Kým jsme my sami, na to odpoví právě naše reakce na vlastní omyly, chyby i pády.

Chybuji a slibuji, že už na tom pracuji...

Jasná

Čím jsme a kým jsme? Jsme jenom vlnové částice pohybující se po trajektorii času? Nebo jsme fyzické tělo a duchovní energie spojená v jedno? To, čím jsme jen díky vnímání reality. V tomto čase a na tomto místě jsme těmi, kteří jsou vnímáni v pozici tělesné, duchovní, profesní, osobní, osobnostní, lidské podstaty. K tomu, abychom byli nestačí jen být, musíme i vnímat, že jsme a uvědomovat si kým i čím jsme. Pro sebe samotné, pro své blízké, pro přátele, kamarády, spolupracovníky i sousedy. Jsme smíšky, se stálým úsměvem na rtu, či hluboce duchovně hledajícím člověkem? Jsme sestrami, dcerami, manželkami či matkami? Jsme osobnostmi s pulzujícím srdcem a radostným nadhledem? Jsme bolestným tělem s jeho fyzickými projevy? Ano jsme, pokud jsme vnímání a pokus sami vnímáme. Pak můžeme být vším, co jen lze spojit s naší vlnovou délkou atomárních částic...

Vše je krásné, vše je jasné!

Velebná

Chválím a jedu,

má to chuť medu.

Jdu a chvátám,

na ruce hmatám.

Čekám a trnu,

co zase shrnu.

Nedělám, neběsním,

starosti vytěsním.

Dospím a dojedu,

splním a provedu...

Zítra je taky den, snad bude veleben!

Krční

Jak jednoduché je spojení mezi něčím a ničím? Pouhá roura, která nás uvrhá do plného vědomí či naprostého nevědomí. Je spojnicí mezi intrapersonální a interpersonální komunikací. Je cestou od mého já, k mému okolí. Jen pomocí krku otáčím hlavou, mluvím k ostatním, přenáším myšlenky na jazyk a čekám, co srdce odpoví. Je to prostý zázrak, spojnice mezi tím, co si myslím a tím, co říkám. Jasně a jednoduše se projeví, umí nést a zároveň i kvést. Je to naše centrum, ze kterého proudí všechno myšlené, řečené, dýchané, polykané i dávené. Tak ať dnes dává jen dobré rady a pomlčí nad těmi špatnými...

Harmonie přeci žije!

Nohatá

Pracuji i lenoším a chystám se na další pracovní týden. Neděle je dnem svátečním a pracovním zároveň. To, co nestihnu během týdne, doháním právě v neděli. Byť nic nedělat by mělo být dnešní součástí, není zbytí a pracovat se musí. Nečekají mě žádné velké povinnosti, ale přeci jen v seznamu úkolů se něco najde. Odpoledne se pak skulím ke knize a dopřeju si kouzelné odpoledne. Proto teď zaberu, abych pak měla čas i na činnosti, které mohu a nemusím...

Nemusím mohu, mám bolavou nohu!

Maturitní

Je čas. Všechno krásné jednou končí a realita se přihlásí ke svému slovu. Byť byl čas přidělený k lenošení dlouhý, byl krásný a nechce se jej ukončit. Myšlenky se pomalu vrací k běžnému rytmu života, který nás nástupem do školy opět čeká. Vstávání na budík, rychlé ranní pobíhání, dlouhé a nekonečné čekání na zvonění po poslední hodině, úkoly, přípravy na zkoušení, písemky. Prostě kolotoč všeho, co jen k životu studentů patří. Byť já sama jsem již vyrostla z gymnaziálních pantoflí, přesto všechno prožívám se svými ratolestmi. Přípravy, svačinky, zařizování, těšení se, strachy a obavy! A pak že život mámy dospěláka je jednoduchý... Možná se zdá být nedostižitelný, když je dítě batoletem, ale ve chvílích, kdy jste přesně uprostřed tohoto běžného víru, čekáte, kde se všechno tohle zastaví. A jestli se to vůbec zastaví? Ano, určitě, jen teď je potřeba sebrat všechnu odvahu a odhodlání ke zdolání dalšího krůčku k plné dospělosti!

Maturitě zdar, ostatnímu zmar...

Vykřesaná

Ač se to může zdát poněkud podivné, opravdová láska je ve skutečnosti krásou světa. Je to umělecké dílo proměňující svět a proměňující i nazírání na svět, své okolí i sebe sama. Opravdovost s lásce je silou, která připomíná, že každý máme možnost milovat a být milován, jen někdy potřebujeme pochopit, že lásku nelze vyžadovat či předurčovat. Láska je tvořena z ničeho a existuje jen to, co je na světě milováno. Všechno, co existuje, je láskou. Je láskou tvořeno, udržováno, živeno a překonává nástrahy okolí. To, co existuje, má svou lásku, tedy i realita může být možná jen tehdy, pokud miluješ. Láska totiž vidí i to, co ještě není, ale mohlo či může být. Tedy v lásce žijme, pracujme, pohybujme se a buďme, jen tak budeme žít věčně. Neb jediné stopy, které po nás skutečně zůstanou, budou stopy lásky, jež jsme sami otiskli do vezdejšího světa!

Foukej do plamínků a vykřesej lásku...