Čekací

Není snad delší den v roce, než ten poslední. Silvestr začíná jako každý běžný den a přesto je v mnoha ohledech výjimečný. Slavíme konec jednoho roku a s najpatým očekáváním vylížíme rok další. Uzavíráme úkoly a ukončujeme práci, aby nový rok začal s čistým štítem. Předpokládáme, co bychom rádi a věříme předpovědím, co nastane. Jen náš běžný život však opravdu ukáže, co to opravdu bude. Jen to, co prožijeme, je naší skutečností a nezálaží na předpovědích. Ty jsou jen předpokladem a běžný život ukazuje, co se naplní. Jednou pomůžeme, jindy pozastavíme a na konci roku zúčtujeme. To, jaký byl, je naší historií. A to, co bude, musíme prožít jen my sami. Ať teď nebo příště, bude to skutečné jen tehdy, když to prožijeme.

Očekávejme, ale buďme připraveni...

Taková

Jednou se zastavím a zjistím, že jsem taková, jaká mám být. Ale jaka? To netuším a hledám. Ve svých snech se toulám lesy, vyrážím na dobrodružné cesty, slézám velehory a objevuji zázraky světa. Cítím se nádherně, něco znamenám, dokáži se spoléhat na své vědomosti. Jakmile procitnu zjistím, že jsem opět ve svém životě. Mám kolem sebe kluky, svůj drobný život bez nebezpečí a dobrodružství. Spoléhám se na okolí, hledám se a zjišťuji, že moje podstata je běžným očím skrytá. Chráním své vlastní já a jsem taková, jakou mě chtějí vidět. Jaká jsem doopravdy, ví jen pár výjimečných lidiček, kteří mě obklopují. Pro ně jsem neohrožená ochránkyně všech utiskovaných, statečný tvor plný energie a elánu. Tedy taková, jaká jsem. A ostatní? Ti vidí jen to, co vidět chtějí a mnohdy ani netuší, zda vidí správně.

Přistupují potají, všichni kdo mě poznají!

Metná

Konečně zima! Teploty klesly pod bod mrazu, venku se líně převaluje sníh a my se chystáme vyrazit. Kam, kam si vyrazíme, zní v našich hlavách. A odpověď je jednoduchá. Kamkoli, kde bueme v přírodě, venku, na čerstvém vzduchu. Ten nám pomůže, vyvětrá nemoci a zocelí před stresem i všemi neduhy. Zima jakoby vpoštěla teplo do žil a dávala možnost rozprodit každý sval v těle. Večer je nám skvěle a vždycky líp, když se nám podaří zdolat Říp. Sice nohy studí, ale ví, že den se povedl a zítra přijde další...

Skotačím a lumpačím, se zimou si vystačím!

Darovaná

Dostávat je milé, získavat je radost. Ještě větší radostí však je obdarovávat. Upřímný dárek, byť je drobnost, dokáže udělat tu největší radost na světě. Pro jednho to může být jen milý úsměv, pro jiného malý sobík a pro kluky třeba skládací hra či střílecí pistole. Je krásné být tím, kdo daruje úsměv na dětstké tváři, která se potom rozzáří víc, než vánoční svíčky. Jiskřičky se pomalu zažehnou, papír se trhá a pak už jen hoří. Tváře se rozjasní a vy víte, že to je právě to, co obdarovaný potřeboval a bez čeho nemohl dosud žít. A po čase zjistíte, že radost nebyla jen hraným divadlem pro diváky, ale opravdovým pocitem radosti. Srdečným poděkováním za to, co se dosud skrývalo zabalené v krabici a papíru. Tak díky vám se cítím krásně a vím, že darovat je můj osud.

Darovaná radost je dvojnásobná!

Módní

Pachtíme se, pracujeme,
doma potom trucujeme,
chceme běžet,
chceme jít,
žádný odpočinek,
žádný klid.

Pořád jíti kupředu,
v sebe míti důvěru,
na nikoho nečekat,
nebát mít se v těle chlad.

Člověk neví, netuší,
dokud sílu nezkusí,
dokud vítr nezaduje,
papuče si neobuje.

Kráčí směle, pořád dál
kdopak by se zimy bál!
Módní je být dneska in,
ať jsi děda, nebo syn.

Co však provést s těmi,
pro které móda není?
Omluvím je, pochopím,
pro mě je to jenom dým.

Dneska značka,
zítra nic,
jiných věcí vážím
si mnohem víc...

Při běhu za akcí, užij si alespoň legraci!

Hádanková

Můžeme zastarat, nemůžeme se devalvovat. Kdo správně odpoví, co jsme zač, není žádný zelenáč. Jen vzdělaný ví, že se jedná o vzdělání, které podléhá modním trendům a novinkám, snaží se reagovat na všechny požadavky trhu, celé společnosti. Je tím, co získáváme doma, ve škole, ve společnosti, při průletu světem. Vše, co jde kolem nás a co nám může rozšířit obzory, to nás obhacuje. Jen musíme mít dostatečně otevřené oči a srdce, abychom vše dokázali vnímat a přijímat. Samozřejmě, že jsou mezi námi lidé, kterých se nedotkne ani kousek vnějšího světa. Ale jinak jsme dostatečně vnímaví a přejímáme to, co v okolí putuje. Jednou krásné slovo, jindy zkušenost či poznání, že bez vzdělání, nemůže být svět tím krásným místem, které očekáváme. Tak otevřeme oči a jděme pátrat to všem, co nás posune dál.

S otevřenou hlavou, myšlenky nám plavou!

Kašlavá

Kde se našel tu se vzal,
rýma, kašel se tu vyklubal.
Teplota a kapesníky,
zahnala nás do peřin.

Zatím se to nějak zvládá,
s mamkou se jen taťka hádá,
ať dá pokoj nemocným,
oni ví si rady s tím.

Proto ležím, potím se,
ať jsem zdravý já zase!
Ať už rýma odfrčí,
do jiného náručí.

Já už jí mám vážně dost,
přináší mi jenom zlost,
přináší mi ležení,
válení a nudění.

Zítra už to bude lepší,
dneska ještě dělám hepčí....
Zítra bude veseleji,
při chřipce se nezahřeji.

Kašel taky odezní,
já už budu jenom s ní,
já už budu jenom zdráv,
a obléknu svůj krásný háv.

Půjdu ven a půjdu pryč,
s nemocí nezůstane už nic.
Radost, klid a pohoda,
přijdou ke mě do dvora!

S pozitivním myšlením za uzdravením...

Štědrovečerní

Tak tu máme po roce,
zase jednou Vánoce.
Děti už se velmi těší,
jen dospěláci tu něco řeší.

Bez řečí a vytáček,
uděláme bramboráček,
k němu rybu, řízeček,
večer bude dáreček.

Od dárků a dárečků,
ke spoustě malých drobečků,
na talíři nezbude,
ani kousek pro chudé.

Zítra všechno napravíme,
cestou domů zastavíme,
dáme něco lesu, zvěři,
ať nám stále pořád věří.

Ať jsou zase Vánoce,
dnes, jako i po roce.
Ať jsme zase všichni spolu,
u jednoho velkého stolu.

Ať jsme zdraví, veselí,
on Ježíšek nám jistě něco nadělí.
Co to bude nevíme,
necháme to pro jiné.

My si dneska užijem,
svátky v klidu prožijem!

Nádherné sváteční dny, ať jsou kouzelné a nevšední...

Dlouhá

Den je pryč a s ním i ty, smích se lepí na paty. Těšíme se na Ježíška, nezavřeme svoje víčka. Jak to ještě vydržíme, jak si s nervozitou poradíme? Netuším a nevím jak, už aby tu byl zas drak. Všechno sfoukl, všechno vzal, nový den nám zase dal. Půjdem spolu lámat mraky, budem hrát si na zázraky. Budem hrát si užívat, celý den se jenom smát. Dlouhá noc se vytratí, bude plno závratí. Bude plno smíchu, slov, možná přijde i ten sob. Přinese nám dárečky, svetry, knihy, fotečky. Přinese nám radosti i rybičku bez kostí. Zítra už se dočkáme, dneska si však počkáme. Zítra je ten slavný den, kdy budeme rozdávat dárky a dobrou náladu jen!

Dlouhá noc má vánoční moc...

Receptová

Do poslední chvíle a do posledního dechu se snažíme připravit vše, co bychom mohli o svátcích potřebovat. Uzavíráme úkoly, honíme čas a spěcháme s přípravami, jakoby měl přijít konec světa. Zatím příjde konec roku a nastaveno další. Co přinese nevíme, těšíme se, řešíme, přemýšlíme a až to nastane, tak to zjistíme. Je celkem zřejmé, že každý má svou představu o ideálně strávených dnech. Já se těším na společnost i samotu, blízkost i vzdálenost, radost i nostalgii, tedy na to, co o svátcích přichází. Spokojím se s málem a nepotřebuji velké výkony, postačí jen to, co každoročně. Být společně a užívat si blízkosti jeden druhého.

Sny se plní, když jim člověk napomůže!

Omotávací

Uf a je to za námi, myslíme si, když koupíme poslední dárek, který jsme potřebovali k Vánocům. Jenže to pravé, zábavné a úžasně vyčerpávající nastane, když všechno nakupíme na jednu hromadu a rozhodneme vše úhledně zabalit. Jistě, řeknete si, co je na tom sbalit pár dárků. Ale když je máte pro celou rodinu? To pak nastává to pravé šílenství... Balící papíry, rychle ustřihnout, vložit dárek, zabalit, olepit, zavázat stužkou, popsat a hurá na další. Jaká je to sláva, když narazíte na dárek, který lze vložit do dárkové tašky a tu pak jen položit k hromadě dalšího! Ale nerozplývej se holka a jdi dál, pořád tu ještě čeká dost velká hromada. Tak protáhnout ruce, nastavit balící linku a jdeme na to. A ejhle, jsem hotová. Neforemná hromada čehosi už vypadá jako vánoční dárky a teď už je jen předat. Hmm, to bude jistě radosti a veselí. Snad na každého dojde a každý si najde to své...

Omotat, ale nezamotat!

Blázinec

Celý prosinec je jeden velký blázinec. Člověk jde od práce k povinnosti, od večírku k besídce a pomalu neví, kde mu hlava stojí. A to se ještě otevřou dveře dokořán všem, kteří chtějí, nebo smějí být s námi. To se to pak blázní, když v jednu chvíli na nás mluví několik úst, přebíháme od učebny k učebně a honíme čas, který už je nenávratně pryč! Co na tom, že dneska jsem tu naposled a od zítřejšího dne už bude jen domácí kolotoč. Dnes si to užiji do poslední chvíle a vím, že nejvíc se budu těšit na to, že zítra nebude nic. Jen to, co budu chtít, to co budu smět a nic bláznivého, jako dnešní den. Zítra si užiju, pokud dnešek dožiju v klidu a nepotká mě nic, co nečekám. Pak už by to opravdu byl ten nejlepší způsob, jak zešílet a přitom o tom ani nevědět. Proto končím, říkám sbohem. Zítra je taky den, kdy budeme snít spolu i sami jen...

S bláznivostí nejdál dojdeš a ostatní, to neřeš!

Popoháněná

Oslavy jsou v plném proudu a já sedím s hlavou skloněnou. Přemýšlím nad nesmrtelností brouka a vím, že stejně na nic kloudného nepřijdu. Po včerejším zmatku v kuchyni, obchodě a bujarých oslavách jsem ráda, že dneska vím, kdo jsem a jak se jmenuji. Proto budu odpočívat a nebudu se pouštět do žádných velkých akcí. Ono samo nakupování a drobné domácí úkoly mě vytíží i tak. Než se stačím otočit, je tady poledne a s ním přicupitá moje stádečko k obědu. Do té doby, ale jsem tady sama a užívám si klidu i volnosti. Málokdy se podaří, abych si mohla užít každý koutek našeho brlohu, aniž by za mnou stál některý z medvědů a nečichal, co čmuchám. Proto se dívám, mám oči otevřené dokořán a těší mě, co vidím. Obrázky, fotografie známých tváří, knihy, květiny a věci na svých místech. Jsem za to ráda a uklidňuje to moji, dnes tak zběsile utíkající duši. Je hezké být tady sama, ale ještě pěknější to bude, až zase budeme všichni! Tak hurá hodiny, šup, ať už je tu jeden i druhý můj kluk!

Samota není němota...

Rozená

Vánoce jsou svátky klidu, míru a vzájemné lásky. Není v tom však tak trocha nadsázky? Předtím, než usedneme k plným stolům a vánočně vyzdobeným stromečkům, se spoustou dárků, zařijeme čas stresu, shonu a věčného shánění. Někdy si tak říkám, že by možná bylo lepší slavit vánoce kdykoliv se nám zachce. Připravit si trochu dobrého jídla, upéct vánočku a dát se do oslavy. Co na tom, že venku svítí slunce a je právě půlka července? Dárky si nemusíme dávat jen proto, že máme v kalendáři červeně vyznačeno datum. Stejně většina lidí ani netuší, proč se vánoční svátky slaví. A pak to tak v obchodech, na ulicích a trzích vypadá. Vánoce by měly být časem zastavení, přípravy na příchod zrození Ježíška, ovšem hlavně by to měl být čas nás, našich blízkých. Čas lidskosti, usmíření, solidarity s ostatními a snahou o sdílení toho, co máme. Někdy postačí jen milé slovo, upřímný pohled a veselý úsměv, který je největším darem pro naše blízké. Nemusíme čekat na Štědrý den, začněme už dnes a dejme všem, které máme rádi to, co je ukryto hluboko v nás. Víru v další šťastné dny a vzájemnou blízkosti na celé věky!

Zrozená prosincem, žiju si teď s princem...

Frkálková

Energie čiší z každého koutu a čeká, jak s ní naložím. Nejradějí bych se naložila ke knize, ale to bohužel v tento předvánoční čas není možné. Odhodlám se a začnu. Úkoly se postupně plní a dopoledně uletí, jako splašený kůň. S dobrým pocitem pak usedám k prostřenému stolu a přemýšlím, jak naložím se zbytkem energie? Nechám si něco do zálohy, nebo půjdu ještě dál? Zadání je mnoho a cest k jejich naplnění ještě víc. Uvidím, jak se nakonec rozhodnu. Všechno bude záležet na tom, jak moc si odfrkneme a co všechno se ještě rozhodneme v tento krásný, adventní čas podniknout. Už teď se těším a vím, že i zítra je den!

S láskou a frknutím, na Ježíškem i s mrknutím...

Nepřetržitá

Neustálé přemýšlení trhá myšlenky na kousky. Hledáme trvalost tam, kde předpokládáme spojení s hmotou. S něčím, co se dá uchopit, schovat, uskladnit a archivovat. Sbíráme drobnosti i velké věci, které mají ubezpečit naši mysl o důležitosti našeho postavení v osobním i pracovním životě. Pachtíme se za věcmi a hromadíme, jako křeček, svá zrníčka na hromádku. Ovšem velmi brzy zjistíme, že čím víc máme, tím víc se bojíme a chceme ještě víc. Neustálý koloběh nespokojenosti, nevyrovnanosti hmoty a duše, který prožívá mnoho dospělých i dětí. Když se seriózně zamyslíme a uvědomíme si, co je podstatou radosti v našem životě, dojdeme k závěru. Nemusíme hromadit věci, protože trvalá spokojenost je v neustálém zlepšování a zdokonalování sebe sama. Není tedy ve hmotě, ale duchovních postupech, které v životě uskutečňujeme. Je vlastně tím, co žijeme, kam jdeme a s kým se na své cestě potkáme. To má svou konstatní hodnotu, obohacuje náš život a směruje k nepřetržitosti. V životě, vztazích, lásce, nasazení i vnitřním odhodlání jít tam, kam ještě nikdo nevstoupil...

Zlepšování a darování je cestou zvyšování osobního významu a hodnoty!

Zvídavá

Jít světem s otevřenýma očima a vnímat jeho problémy není dnes zrovna běžné. Snad proto jsou zvídavé otázky chápány jako dotěrná snaha zjistit něco, co má být skryto. Přesto zvědavost a snaha pochopit podstatu věcí, nemůže být chápána jako něco negativního. Pokud by tomu tak bylo, lidské pokolení by nedosahovalo svých postupných vývojových kroků. Bez zvědavosti, podpořené zvídavým duchem bychom nemohli oslavovat umělecká díla, vědecké objevy a bláznivé nápady těch, kteří v minulosti posouvali lidské hranice. Jistě to platí i pro dnešní svět, jen těch, kteří jsou dostatečně zvídaví a dokáží čelit výzvám informačního věku, je docela málo. Jsou skryti za okuláry mikroskopů, stojí u ovládacích panelů dronů a rozhodují o drobných posunech vědy a obrovských skocích člověka. Už jen sama podstata uvědomění si, že zvídavé oči nejsou slídivé, ale objevitelské, pomáhá. Jiskřivý pohled a otázky v očích je nutné podporovat, hýčkat i rozvíjet, aby byl zachován přiměřený vývoj a snaha po pochopení. Porozumění a zájem o věc, i za cenu nepochopení okolí, je podstatou zvídatosti, kterou v sobě máme. Rozvíjeme ji a vraťme se občas do dětských let!

Zvídavý den, s jiskřičkami v očích jen...

Blažená

Kam se vrtnout,
kam se dát?
Přestat se už
tolik bát!

Života si užívat,
hrát si,
zpívat,
tancovat.

Sny se někdy dobrým plní,
sníh se venku jenom vlní.
Já si přeji jediné,
ať už všechno pomine.

Den je vždycky moudřejší,
obloha je světlejší,
venku hledám svítání,
končí moje tápání.

Zase najdu cestu zpět,
půjdu rychle,
dnes,
teď hned.

Najdu sebe,
najdu tebe
najdem spolu,
naše nebe...

Nebe s námi, nebe v nás, přijde krásný vánoční čas!

Soudná

Denně říkáme mnoho slov, vynášíme soudy, aniž si uvědomujeme jejich dosah. Tváříme se chápavě, nastavujeme si zrcadlo pro své činy a jdeme stále dál. Plyneme světem, kolem nás řítí rozjeté životy ostatních a my se snažíme je dohonit, mnohdy předhonit. Utíkáme, říkáme, vysvětlujeme a stále cosi hrajeme. Již nedokážeme s lidmi jednat na rovinu a vyjádřit vše, co je spojeno s problémem. Jsme pohlceni svým pohledem na svět a vůbec si neuvědomujeme názory jiných. Prosazujeme silou to, co by bylo dobře prosaditelné domluvou, tvrdě vyjednáváme a nemyslíme na následky. Ty se ovšem dostaví. Přijdou ve chvíli, kdy je nejmíň čekáme, ovlivní zpětně náš život a my musíme reagovat. V tu chvíli zůstáváme stát beze slov, němě se rozhlížíme a vnitřně se srovnáváme s pravdou. To co jsme tu budovali zanikne, tak jako zanikly i velké světy starověku. Po nás zůstane jen drobná šmouha v dějinách života a nakonec nebude ani ta. Jsme tady, zítra už nemusíme a přesto trpíme současným. Pokud žijeme spořádaně se svým svědomím, pro zítřek stačí vědomí, že pravda je jedna, není neměnná podle toho, jak fouká vítr, ale je. A až ji budeme potřebovat nejvíc, ukáže se v plném světle!

Nesuďme, milujme, jen tak bude mít život smysl...

Vyzvednutá

Zvednout se a jít, není zrovna lehký úkol. Většinou to znamená překonat mnoho překážet a vydržet i to, co ostatní nevnímají. Smutek a únava nás nutí schovat se do tmavého kouta a čekat na chvíli, kdy budeme schopni jít dál. Někdy stačí jen drobný úsměv a jsme schopni zdolat hory, jindy jen podaná ruka má sílu přelévat oceány. V bouřlivých vodách a vichřicích se opíráme o bedra jeden druhému, zvedáme k sobě hlavy a tiché prosby jsou napsány v očích. V té chvíli víme, že jsme tu jeden pro druhého, že máme všechno, co musíme mít a nic není nepřekonatelné. Zvedáme svá těla, srdce i duše a světlo nás doprovází tam, kam chceme spolu kráčet. Pozvedáme ruce jeden k druhému a já vím, že výš už ani nemohu být...

Sama jsem vysoko, s Tebou však ještě výš!

Džunglózní

Kde se vzal, tu se vzal, v džungli vyrostl malý chlapec. Malý vzrůstem, ovšem s velkým srdcem a citem pro spravedlivé potrestání špatných činů. Nebýt maličkosti, žil by si ve své smečce klidně dál. Jen sucho a blízkost nových zvířecích kamarádů vyvovalo nový pohled na život člověčího mláděte, uprostřed přírody. Nutnost čelit ostrým slovům a snaha ochránit svou smečku vede malého chlapce hlouběji do džungle. Ano, bojí se, je sám, ale ne na dlouho, protože i zde potkává přátelská zvířata, která mu pomohou pochopit, co je důležité. Pokud budu pomáhat a nezjištně nabízet své služby, potom i já dostanu pomocnou tlapku, když ji budu potřebovat. Není proto většího poselství, než být soucitný s těmi, kdo jsou na tom hůř a umět se podělit i o kousek svého srdce. Každá nečekaná pomoc je vítaným pomocníkem, který otevírá brány do životů jiných. Nestůjme stranou, konejme a věřme svým instinktům. Tak nás Matka příroda stvořila, k obrazu svému a pro obraz náš!

Se statečným srdcem najdeš vždy přátelskou ruku...

Pominutá

V tvém podání,
je i nadání,
velké a malé,
skládaní.

Já si tu sedím,
na tee hledím,
báseň ti tvořím,
do hlavy nořím.

Zítra zas budeme,
v klidu a pohodě,
až mraky přeženou,
rychle se po vodě.

Těším se, usmívám,
náladu dobrou mám.
Všechno jsme spravili,
půjdeme do vily.

Půjdeme tam a zpět,
tam přeci leží svět...

 Bez pominutí do zblbnutí!

Rozdávaná

Mít se rád a rozdávat,
laskavě se usmívat,
vyslechnout a netrhat,
být tu stále, být tu rád.

Chodím sem a chodím tam,
hlavu plnou písní mám,
tóny zní a naskakují,
v těle tiše poskakují.

Možnost snít a stále být,
nemít nikdy velký klid,
vyhýbat se problémům,
dávat šanci jen svým snům.

Svět se mění a my s ním,
na duši je taky splín,
úsměv všechno zachrání,
složitosti zabrání.

Pak zas budem rozdávat,
to co každý má tak rád,
úsměv, radost, poznání,
všechny smutky zahání.

Pro mě je dar největší,
být s milými v bezpečí,
úsmívat se, mít se rád,
lásku, radost rozdávat!

Úžasný den, s radostí a úsměvem jen...

Puštěná

Kolik kroků má štěstí a kolik cest je potřeba projít. Často si klademe otázky a sotva je vypustíme do světa víme, že odpovědi jsou v nedohlednu. Zkoušíme, krokujeme, počítáme a cestujeme světem, abychom našli uspokojivou odpověď, která však nikdy nemusí přijít. Můžeme prožít život běhám od ničeho k ničemu, s vědomím neustálého neklidu z nezodpovězených otázek. Nebo máme možnost se smířit s faktem, že existují otázky, které nemají jednoznačnou odpověď. Pak prožijeme mnohem smysluplnější a naplněnější život, který nás může mnohým překvapit. Není tedy nutné klást si cíle, které jsou nesplnitelné, ale mít v zásobě mnoho menších cílů, jejichž naplněním se smysluplně vyplní náš život. Je to cesta, sice jedna ze sta, či tisíců, ale může nám pomoci k nalezení vnitřní rovnováhy, spokojenosti a naplnění. Může být tím pravým cílem, ke kterému se chystáme dojít a přitom se i něco nového naučit. Proto odpusťme sobě i světu, že na některé otázky neznáme odpověď. Vždyť i v tom je kus poznání, když vím, že všechno nevím...

V harmonické cestě a naději na poznání je má síla!

Vyzařovaná

Někdy nastanou v životě chvíle tak neočekávané, že nás zaskočí a přivedou k úplnému úžasu. Stojíme s plně otevřeným vědomím, a přesto máme pocit, že sníme. Čím to je, že nás některé situace přivedou do úzkých a jiné ozáří svou aureolou? Je v tom naladění pro daný den, nebo hraje roli jisté rozpoložení mysli, které je spojeno se skutečností? Je v tom něco mezi nebem a zemí, co způsobí, že v jednu chvíli vyzařujeme sílu, lásku, odhodlání a sotva se otočíme, jsme pohlceni neskutečným šílenstvím a chaosem. Plánujeme, uskutečňujeme, chápeme a vnímáme, přesto nerozumíme věcem, které se dějí mimo nás. Mnohé zmůžeme svým bytím, něco však nepřemůže ani nejlepší vůle. Snad nejúčinnější prevencí je dostatek pozitivní energie, kterou vyzařujeme a vytváříme ochranný štít proti všemu neočekávanému. Dále už stačí jen dostatek trpělivosti a naše vyzařování je připraveno pracovat pro nás i mimo nás. Proto platí, že dobré naladění a pozitivní vyzařování nám přinese zase jen krásné pocity, bez nečekaným skoků. Protože, to co vydáváme svému okolí, nám naše okolí vrací. Proto zkusme být přátelští a život k nám bude také přátelský. Jak si to totiž nastavíme, takové to v životě máme!

Není nutné se bát stínů, ty jsou pouze znamením, že někde nablízku svítí jasné světlo...

Díková

Sněhové vločky se pomalu sypou z oblohy. Přítmí a chladný vítr je důkazem, že venku vládne paní Zima. Je zvláštní dívat se z tepla pokoje ven a vědět, že tam někde jsou mnozí, kteří nemají takové štěstí jako já. Jsou nuceni spát venku pod otevřenou oblohou a jí jen tehdy, když se namanou do blízkosti zbytků, které vyhazujeme. Je těžké si představit, jaké věci se člověku honí hlavou, když ví, že stejně jako v předchozích dnech bude zase venku. Bude čekat, až se někdo smiluje a podaruje ho něčím k snědku, či drobnými penězi. Jsem natolik soudná, že chápu potřebuj některých lidí žít svobodně, nespoutaně a bez závazků. Ale také předpokládám, že mnozí z těch chudáků na ulici si tuto cestu nezvolilo dobrovolně. Kdo by chtěl být bez domova, bez hmotného zajištění a žít jen z toho, co zbude? Snad nikdo mezi námi není takový, kdo by sám vyhledával a činil kroky k tomu, aby se bezdomovcem stal. Věřím, že mnozí z těch, kteří jsou dnes na ulici najdou cestu zpět do bezpečí civilizace a snad při příštím pohledu z okna budu méně trpět, když si na ně vzpomenu. Jisté je, že až dnes večer budu sedět v pohodlí domova poděkuji za všechny své dary, které mi vesmír dává. Za to že jsem, že mám své kluky, že máme teplý pelíšek a můžeme být tady pro sebe a spolu.

Po vděku, přines další deku...

Chladná

Studená koupel je nejlepším letním osvěžením. Studené pití pak rychle zažene žízeň. Chladný vítr dokáže prostoupit až do kostí. Chladné ráno, jako bylo to dnešní, zase vykouzlí na tvářích růžové bochánky. Chladno se stále častěji hlásí o své slovo a zima na nás útočí ze všech stran. Pokud se hýbáme, jdeme do kopce a rázně ukrajujeme kilometry, jistě nevadí. Někdy může být zima obtěžující, ale povětšinou přichází tehdy, kdy ji všichni očekáváme. Dál nám ještě pocítit drobné sněhové pokrývky, byl by svět ideálním místem k prožití zimy. Věřím, že se nám podaří užít si klidné zimy a chlad bude s námi všude tam, kam si jej pustíme. Někde bude teplo, jinde bude mráz a my budeme čekat zas a zas! Víra v chladné počasí a vřelé vztahy se přenese do našich příbytků a srdce pak dovolí žít z krásných přebytků...

Chladná a záhadná, krásná i záludná!

Očištěná

A je to tu zase! Jsem kousnutý nemůžu spát, pořád se škrábu a ve snu vidím všechny breberky světa, jak mě požírají. Ach jo, řeknete si v neděli po ránu. Co s  tím, když tělo ví a hlava nebere? Netuším a od rána si kladu otázku, co všechno se nám honí ve snech hlavou. Jestli jsou to jen zasunutá přání, nebo poskládané prožitky, či předpokládané směrování. Jen těžko určujeme fakta, po zběsile prožité noci a hluboce přeháníme to, co bychom jinak neřešili. Je zvláštní být tady a teď, nebrat vážně všechna vyřčená slova a zachovat si klidnou hlavu. Nejraději bych utekla, ať si to tu čistí někdo jiný. Já přeci nejsem žádná šmudla, která neuklízí a nechává po sobě válet nepořádek. Asi se opravdu půjdu projít, hodně daleko, ať se nerozlobím a neřeknu něco, čeho bych litovala. Půjdu, půjčím si ňufáka a vyrazíme do mrazivého, slunečného dne a užijeme si více, než jen čištění a hledání toho, co není. Nebudu zavírat oči před tím co je, ale také nebudu hledat kostlivce ve skříni. To dělám v průběhu celého týdne, tak proč i teď? Nezkazím si neděli, takže adieu a někd zase nazdar....

Čištěním proti nepodloženým zjištěním!

Vypečená

Od včerejška marně přemýšlím, kam se podělo těch pár let. Mimochodem je jich jen dvacet pět. Já tu sedím, jako přímý pozorovatel děje, kterého jsem ještě před chvilkou byla účastna. Teď už v roli pozorovatele, obdivovatele a společníka. Za pár let i přímého účastníka, ovšem opět v úplně jiné pozici. Už nebudu vyzvána k tanci jen jednou, aby mě provedli, ale budu se přímo podílet na tom, ce se bude na parketu dít. Nikoliv jako dospívající človíček, ale jako máma jednoho z těch, kdo se vydávají na svou životní pouť. Už teď mám pocit, že mě opouští něco známého, co bylo a již se nikdy nevrátí. A moje role bude muset být někde jinde. Natožpak za pár let, to už bude přímý důkaz toho, že skončilo dětství, puberta se blíží k vrcholu a naše ptáče brzy opustí hnízdečko. Zatím to vypadá, že je to ještě daleko, ale blíží se to a já musím udělat vše, abych obstála. Nejen před kluky, ale hlavně před sebou. V tom mi pomáhá vědomí, že tady vždycky budu pro ně a když budou chtít, budou mít chuť a budou potřebovat, budu jim nablízku. Ať už při tanečním kroku, nebo při drobných karambolech nástupu do dospělosti!

Byla jsem, jsem a stále budu s Vámi...

Srdnatá

Odvaha je ctnost, kterou si lidé váží. Když o někom prohlásíme, že je odvážný, předpokládáme, že vykonal nějaký velký skutek, překonal velehory a skolil draka. Odvaha však může být i v mnohem menších, každodenních věcech. Od malička se učíme nebojácnému vystupování, odvážnému překonávání velkého strachu z neznámého a skutečně čelíme drobným výzvám, které nám život přináší. Někdy je odvahou pustit se na tenký led, jindy vystoupit na pódium a přednést báseň. Pro jiného může být odvahou čelit nastavené výzvě, kterou přinesly změny v rodině či na pracovišti. Většinou tvrdíme, že jsme odvážní a snažíme se všemožně čelit výzvám, které přicházejí. Přesto je tu výzva, kterou málokdy dokážeme dokončit. Jsme-li odvážní, měli bychom svým životem jít s nepřekonatelným štěstím. Byť chápeme odvahu jako fyzicky projevované hrdinství, může se více projevit ve vnitřním úsilí překonat sám sebe. Jednou s překonáním vnitřního strachu z velkého vystoupení, jindy s přesvědčením obětování vlastního života, pro spravedlivou věc. Nelze tvrdti, že fyzická statečnost je silnější než ta morální. Každá má svou hloubku, sílu a intenzitu a není jednoduché čelit tváří v tvář bolesti, nebezpečí úrazu či faktu, že jdeme proti mínění jiných a riskujeme své zesměšnění či odsouzení. Odvaha je vždy o nutnosti čelit strachu, jehož překonáním posouváme své hranice a uvolňujeme své vnitřní já ze zajetí. Buďme tedy odvážní, zkusme se dívat na svět jako na výzvu ke statečnosti a dosažení jednoty vnitřní i vnější celistvosti naší odhodlané osobnosti!

S odvahou za rozvahou...

Slotová

Ještě není ani svátek svatého Mikuláše a venku už se žení všichni čerti. Černočerná obloha je plná velkých mraků. Jen je popíchnout a bude chumelit. Zatím z oblohy padá déšť a vítr jej zanáší všude kolem deštníků. Zima zalézá pod kabát a kouše na těle. Dává najevo svou převahu a nám nezbývá, než se pořádně zachumlat. Ještě nevíme, co bude večer, ale snad přijde i k nám sněžení, které pokryje šeď města. V kantrastu s černou oblohou se město rozzáří pověstnými vločkami a kolem bude ticho, klid. Jen drobný náznak prožitého oblačeného dne probleskne hlavou, srdce se bude kochat bělostnou krásou. Snad tedy přijde a naplní naše prožitky klidem a odhodláním čelit adventnímu času s rozvahou a nadhledem. Možná to bude někomu připadat bláznivé, ale snad jen díky špatnému počasí si dokážeme užít milého dne, plného slunce a bělostného sněhu. Zavřu oči a vidím se, jak v tichosti zdolávám hluboké závěje sněhu. Užívám si mrazivého dne a stres nechávám uplynout někam, kam nikdo nemůže. Ano, už cítím spojení s přírodou, vdechuji čerstvý vzduch a kopce mi jdou vstříc. Těším se z pohybu, těším se z blízkosti, těším se ze zimy a těším se radostí. Slota je pryč a v ruce mám klíč. Stačí jej vložit do zámku a otevřít dveře tam, kam chodí odpočívat duše. Jen tam si můžeme vybavit, vzpomínat, radovat se a hledat kroky pro svou cestu psotou. Jen tam jsme opět dětmi a to i v dospělém věku...

Nauč se brát trampoty, jako z cukrárny dobroty!

Údělová

Sedím v tichosti své kanceláře a přemýšlím nad končícím rokem. Pomalu se opět přibližuje doba, kdy hodnotíme, co se povedlo, pozastavujeme se u toho, co nevyšlo a formulujeme své posuny do budoucnosti. Předpokládáme, co bychom rádi splnili a zamýšlíme se nad svěřováním života pracovního i osobního. Formulujeme svou misi na Mars a specifikujeme jednotlivé kroky vize, jejímž cílem není nic menšího, než zvládnout zemskou tíži. Předpokládáme, plánujeme a někdy zjistíme, že naše ambice nejsou tak úžasné. Nechceme na Mars, nejsme schopni překonat zemskou tíži, nedokážeme vypočítat náklady na vesmírnou cestu. Mnohem raději bychom šli směrem k drobným cílům, jako spokojenost, zdraví, vnitřní vyrovnanost a dosažení vyrovnané moudrosti. A najednou zjistíme, že nestačí jen říci, chci být a budu spokojený, ale musím dodat i to, jak tohoto stavu dosáhnu. Budu se radovat s drobných úspěchů, každý den poděkuji za získané poznání a vyjádřím svůj vděk vnitřnímu i vnějšímu vesmíru. Ať už tedy míříme na Mars, nebo jen do vlastního srdce, je potřeba si svůj úděl uvědomit a vizi pojmout v jednotlivých krocích. Dobře naplánovat, ztotožnit se s jednotlivými kroky a poskytnout si prostor k její realizaci. Jen tak jsme schopni naplnit svůj životní úděl, který máme vyměřen, stanoven a životně ukotven ve svém žití...

Budoucnost patří těm, kteří chápou své poslání a nesou je s hrdostí a odhodláním!

Ohníčková

Tisíce barev skrývá a přesto zaujme atmosférou či světlem. Někdy nás dokáže hluboce vtáhnout do děje, jindy projde kolem nás a my ji ani nevnímáme. Při bližším pohledu zjistíme, že nejen obrazy na nás mluví svou řečí, ale jsme vábeni dalšími zrakovými vjemy. Nejčastěji se jedná o fotografie, které dokreslují reportážní příběh, či dokumentují nezaměnitelnost faktů. Vystihují zdrcující sílu přírody, hloubku citu či prostotu radosti, v nezměrné šíři lidského života. Také portrétní fotografie mají svou intenzitu, která poskytuje radost i intimitu lidského vztahu. Fotografie mohou hovořit, sdělují nám řadu faktů a jsou tím, co přirozeně spojujeme se slovy. To, v čem je úchvatnost fotografie si uvědomíme až tehdy, když jeden pohled obsáhne plnost zachyceného okamžiku. Ohníčky v očích afgánské dívky, sílu mrazu za Polárním kruhem či běsnění živlů. Ve své podstatě pak nejsou důležitá slova, sama fotografie vypráví svůj příběh. A my? Stojíme v úžasu nad krásou přírodních scenérií, či nevěřícně hledíme a nedokážeme pochopit zachycenou brutalitu. Fotografie může fyzicky ochromit či krásou ohromit. Je tím, co hovoří a naše mysl ji vnímá tak, jak sama dokáže. Jednou s čirostí citů, podruhé s bolestí na těle.

Vnímejme a foťme, u toho se poťme!

Pokusná

Proč se tak bojíme nových věcí, zkoušek, které mají přijít? V hloubi srdce se připravujeme na všechny varianty a silně toužíme po splnění životních povinností. Přesto se nám také v životě stává, že selžeme, přání zůstanou nevyslyšená a odpovědi nejsou k nalezení. Otázky plodí opět otázky, touhy se proměňují v nové touhy a přání jsou silným motivačním prvkem k běhu dál. Síla našeho odhodlání je jen částí úspěchu. Ten je spojen s mnoha vědomými i nevědomými kroky, které vedou k budoucnosti. Nikdy se totiž nenasytí dobrá vůle a přesvědčení o správnosti našich kroků. Jen tím, že budeme stát, probírat možné varianty, ale nikdy neujdeme ani jediný krok, nedospějeme k žádnému konci. My sami jsme tvůrčí silou svého světa, vytváříme vlastní mikrosvěty a láskyplně žijeme v sobě, ve vztazích k blízkým. Určujeme hranice našich světů, našeho prožívání, konání i jednání. Není proto důvod bát se životních zkoušek, jsou nezbytnou součástí našeho světa. Jsou procesem očištění se, oproštění od strachu a překonáním něčeho v nás. Jen tak si totiž uvědomíme vlastní sílu, odhodlání, vědomosti i skutečné poznání, které s námi jsou. Jsou malými zázraky nás i v nás!

Něco chtít, je víc než vlastnit a mít...

Štěňáková

Co by si asi dnes pomyslel medvídek Pú při pohledu z okna? Mysli, mysli, mysli. Co jsi to chtěl? A už to mám, moje bříško mi dává znamení. Medík, medík, medík. Za chvilku by se ozvalo známé chachachacha... a přihopsal by stále veselý tygr. Co děláš Pú, nepůjdeš si se mnou zahopsat? I ne tygře, moje bříško mi říká, že je čas na něco malého. Tygr tedy poskakuje dál, medvídek Pú hlubokomyslně zkoumá rozsah svého hladu a já? Já se dívám z okna a říkám si, co je dnes venku adventního. Nic, od rána prší, obloha je zatažená a pošmourno se vkrádá do těla i mysli. Neděle je pomalu v polovině svého běhu a já mám pocit, že bych raději odskákala s tygrem někam do dálky, za snížkem a lepším dnem. Ale zůstávám, kdo by nám udělal oběd mami a co bychom dělali bez tvého popichování a nucení k úkolům? Bylo by nám smutno a hladově. No odmítněte tyto nabídky, to prostě nejde. Tak se raději uzavřu ve svém krásném světě uvnitř svého já, vybavím si krásu sněhu a popojdu dál. Blíž ke sněhu a zimě, tak jak by měla být...

Sněhový den s řízečky jen!

První

A je to tady. Rok se s rokem sešel a zítra zapálíme první svíčku na adventním věnci. Po roce se k nám opět blíží vánoce a já přemýšlím, jak se stalo, že to tak rychle uběhlo. Ještě včera jsem chystala věci na zimní lyžování v Aprice, pak přišly školní prázdniny a těšení se do Londýna. Sotva jsem se obrátila, začal školní rok a teď? Teď už jsou zde vánoce. Svátky dobrého jídla, vzájemné spojitosti, klidného zúčtování a dárků. Těším se a těší mě, že se opět zklidní naše dny, ale taky se divím, jak ten čas rychle pádí. Běží, mílovými kroky postupuje vpřed a jistě brzy zjistím, že je tu další rok. Jaký bude se jen těžko odhakuje, ale můžeme si přát. Být tady, být tu pro sebe, být tu pro milé a hlavně býtů Tady a teď, roztavíme cukr i med. Roztavíme do nové podoby a uskutečníme další velké sny, přání i činnosti, které na sebe navazují a také podmiňují. Nechám se ovlivnit a dubu se své samotě žit.

První či poslední, hlavně že se rozední!

Černá

Ponurá barva života, spojovaná se smrtí a negativním rozpoložením. A přesto pro některé barva radosti a hojných nákupů. Již od rána na mě útočí ze všech stran černý pátek. Otevřu noviny a vidím odkazy na černý pátek v lékárně, obchodě se sportovním zbožím, v prodejně s elektronikou. A to jsem ještě ani nepustila počítač, který mě v reklamním mailech bombarduje již několik dnů, jak výhodné bude nakoupit zrovna dnes. Mě to ovšem neláká a nevyhledávám nic z toho, co černý pátek nabízí. Myslím si totiž, že nejlepší věci života nedostaneme ve slevě. Hlavně se nedají vůbec koupit, člověk si je musí vydobýt svým životem, svým přístupem k okolí a hlavně bytím. To co je nabízeno a bombasticky podsouváno člověku, není nic než pozlátko, které se leskne ve světle černého pátku. Já o ně nestojím, raději ve skromnosti a klidu užiju drobných každodenních radostí. Užiju si vstup do prvního adventního víkendu a hlavně budu s těmi, které mám ráda. Nepoženu se za nákupy, ale v klidu podvečera usednu k voňavému čaji, s dobrou knihou v ruce. I tak se dá prožít černý pátek, navzdory barvě, která nelahodí všem.

S černou buď věrnou, s modrou buď dobrou!

Velká

Položme si otázku, kdo rozhoduje o tom, že ve v určité době bude něco číst a považovat za krásné, podstatné, hodnověrné a hodnotné? Zajímavý je pohled na fakt, jak jsou knihy ovlivněny děním ve společnosti, kde vznikají. Zároveň také samy ovlivňují ty, kdo je čtou. Čtení samo o sobě, jako proces, knihu modifikuje. Se čtenou knihou vedeme vnitřní monolog, ptáme se a hledáme odpovědi na otázky, které jsou bytostně spojeny s naším aktuálním bytím. Tím se knihy vyvíjí, a to v kontextu čtenáře. Velké knihy zůstanou vždy živé, rostou a stárnou zároveň se svými čtenáři. Nikdy nezemřou, protože jejich velikost je předávána a šířena dál. Velké čtené knihy si nelze představovat jako rigidní prvky, fyzicky předávané z generace na generaci. Čtené knihy nejsou stejné jako v době, kdy vznikly. Díváme se na ně jiným pohledem a slova pronesená knihou nemusí mít nutně stejný význam, jako v době, kdy byla napsána. Kniha se totiž nerodí jako mistrovské dílo, ale v průběhu let se jím stává. Knihy na sebe reagují a našim přičiněním se vzájemně ovlivňují. Co jiného je doporučování knih, čtenářské recenze a odkazy na vhodné propojení s jinou, obsahově podobnou literaturou? Je to komunikace minulého světa se světem současným a hledání cesty pro budoucnost. Stejně jako se vyvíjí naše životní osudy a zkušenosti, doba, v níž se pohybujeme, informace, které získáváme, osobní prohry a pracovní úspěchy, to všechno se odráží v našem přístupu ke čtenému. Ovlivňuje to nejen výběr literárních pramenů, ale i vlastní proces četby. Hledáme potvrzení myšleného, vyvrácení poznaného a hledáme paralely se současným stavem našeho života. V tom je velkost a hloubka nejen četby starých děl, ale četby obecně. Je to nezastupitelný proces našeho poznávání, utvrzování i nalézání toho, co bylo, je a bude.

Ke knihám zpět, objevme svět!

Včasná

Kdy je pravý čas na uskutečnění našich snů? Jak nabudeme jistoty, že teď je ta pravá chvíle na dělání toho, či onoho? Šťasné náhody a instatní řešení neexistují. Cestou života je směrování, uvědomování si silných a slabých stránek naší osobnosti. Chápání drobností v jejich obrovské síle a velikosti. Čas je jen jednou z veličin života. Ubíhá, ukracuje se, přidává nám let a ubírá čas vyměřený našemu životu. Od zrodu spějeme k zániku, postupně zrajeme a někde v čase zjistíme, že věci jdou jaksi mimo nás. Ještě před chvílí jsme drželi prst na pomysleném tepu života a teď už jen zdáli pozorujeme svět. Vnímáme přibývající roky a vnitřně se srovnáváme se skutečností. Vyrovnáváme váhy, upravujeme opěrné body, sílíme i oslabujeme a každý krok je dobře mířenou trasou, s nejistým výsledkem. Vnitřně prožíváme záchvěvy drobných radostí a posouváme se směrem blíže k času, věku, jistoty. Čas nabývá jiného významu a ten pravý čas vždy přijde. Včas si řekne, že už je čas, abychom dokončili rozdělanou práci a věci najednou nabudou svého pravého místa i výsledku. Dlouhý čas je i krátký a několik tisíc světelných let se přehoupne do evidentního naplnění. V tu chvíli víme, že přišel pravý čas a je čas jít zase o dům dál...

Jdi s časem a občas se vrať!

Litovaná

Nikdy nelituj den ani hodiny, kterou jsi vydal na vzdělání. Poznání otevírá dveře k dalšímu poznání. Nabízí netušené prostory vědění, které se nashromáždilo v průběhu staletí. Při pohledu na plné regály knihkupectví, knihoven a archivů si jistě položíme otázku. Jak mohu zvládnout tu obsáhlost v době svého života? Pokud mi bude dopřáno, pak je na mě, abych to zvládla teď a tedy. Dokud to vidím, dokud mám chuť a potud mi zbývá čas. Jen tak lze alespoň uchopit část myšlenek našich předků a konfrontovat je se současným poznáním. Plným spěchu, honby po úspěchu a uznání. Tak se ovšem dá pracovat jen chvilku, než zjistíme, že poznání je nekonečné a myšlenky se rodí rychlostí světla. Nemáme šanci pochytit vše, co bylo publikováno. Máme ovšem možnost se o to pokusit. A už jen tyto pokusy nám dávají naději, že naše snahy nejsou marné. Jsou jen dalším drobným příspěvkem k tomu, co sami nazýváme životní pouť. Cesta plná smyslu, myšlenek, kořenů i vazeb k těm, kteří jsou na tom stejně, jako my. Ptají se, tápou, hledají a objevují. Jednou velké světy, jindy drobné útržky poznání, vedoucí k naplnění a pravdě. Že ani jeden lidský duch neobsáhne veškeré poznání, ať je to génius či blázen. Jsme na tom všichni stejně, jen někteří se nespokojí s tím, co ví a jdou stále dál. Pak propadají pesimismu poznání, že poznání nelze zcela dokonale poznat. Lze je pouze poodkrýt, poodhalit a pojmout do té míry, jakou nám dovoluje naše individualita.

Lstivost v poznání duchy záhaní...

Zášťová

Venku slunce, nikde ani památky po sněhu, mrazu, či zimním počasí. Koncem tohoto týdne vstoupíme do adventního času a za okny se pomalu blíží jaro. Jako obvykle čekáme, jaká bude letos zima, co nám přinese následující rok a jak uzavřeme rok letošní. Šestka se překulí v sedmičku, nám přibude další křížek a vykročíme k dalším dnům. Jaké to budou dny, zatím netušíme, našim přáním je, aby byly bílé, mrazivé, sněhové a skutečně zimní. Jen tak si užijeme krásy zimy, které je v posledních letech stále méně. Zimy, kdy toužíme stavět sněhuláky, řítit se svahem na lyžích a aktivně prožívat radost z pohybu na čerstvém vzduchu. Zimy, která je skutečnou oslavou zklidnění a příchodu rozvážných myšlenek do našich srdcí. Zimy, kdy teplý čaj a rozehřáté ruce spojují všechny dobré lidi. Tedy onoho kouzelného období, které známe z našeho dětství, z Ladových pohlednic. Zimy, která sluší každému a medvědům obzvláště!

Bílé pláště, zima bez záště...

Západková

Každý zámek má svůj klíč, co však dělat, když je pryč? Hledáš, pátráš, prolézáš, hlavu z toho v pejru máš. Klíč se ztratil je to tak, nepomůže ani ostříží zrak. Kde nic není nenajdeš, znovu kroky neprojdeš. Všechny kapsy prohledány, co teď asi bude s námi? Přiznat chybu není hřích, je to spíše velký smích. Dneska já a zítra jiný, bude hledat jako divý. Bude pátrat tam a zpět, nezboří se z toho svět. Člověk ztrácí mnohem víc, nežli jeden malý klíč. Hlava, ruce, ty tu jsou, nohy pořád někam jdou. Vyměnit a napravit, co způsobil ztráty klíč. Zítra zase nanovo, pojedeme do toho. Půjdem s klidem večer spát, že zámek s klíčem se má opět rád...

Zapadl klíč, raz, dva, tři a vše je pryč!

Těstovitá

Vrtulky a mašličky, všechno dáme do myčky. Všechno krásně uvěříme, potom taky s chutí sníme. Oběd už se tiše vaří, moji kluci jeno září. Od rána to kolem voní, moje kluky mlsná honí. Těší se jak malé děti, že už brzy sníh k nám sletí. Zatím venku jenom prší, nálada však dobrá srší. Nezkazí ji počasí, možná se i vyčasí. S dobrou knihou, s dobrou kávou, nebudem se rousat travou. Budem jenom lenošit, k sobotě patří i klid. Ticho, vůně, nákupy, všechno dáme do kupy. Naučíme, procvičíme, básničkou to vylepšíme. Večer půjdem v klidu spát, vtipné sny se budou zdát. Jak jsme dneska lenošili, vyprali jsme i košili. Umyli si okna, světla, domů přišlo hodně tepla. Den byl plný poznání, co nudu, starost zahání. Zítra bude taky čas, býti spolu, znovu, zas....

Veselý den, s vrtulkou jen!

Vitamínová

Citrony, pomeranče, jablíčka a další ovoce se na mě směje. Miluji jeho vůni a už se těším, až provoní náš byt. Nějak víc se přiblížíme k adventnímu času a snad dojde i ke zklidnění našich duší. Většinou pobíháme tam a zpět, hledáme, dokončujeme, připravujeme. V zápětí zjišťujeme, že další se objevilo a nám nezbývá, než znovu zapojit tělo, hlavu a vyřešit to, co se tu hromadí a kupí. Tak si alespoň zpříjemním čas úkolů zdravým mlsáním. To se to pak bude pracovat! Nezáleží na místě, činnosti a úkolu, půjde to samo. Samo se uklidí, samo se vypere, samo se rozzáří, samo se uvaří a samo se všechno uklidí. Takový dobrý, dravý a chutný citronový dortík, nebo jablečný závin, ten nemůže zklamat. A nezklame ani mě. Tělo se nasytí, duše se prozáří a vitamíny se rozloží tam, kde je jich nejvíce potřeba. V buňkách, krvi, žaludku i svalech. Svaly se posílí a hlava se krásně pomýlí. To co bylo ještě před chvíli nepřekonatelné bude překonáno a vitamíny zvítězí na plné čáře!

S vitamíny v těle, půjde to skvěle...

Lesklá

Slunce schovalo za mraky a přesto nám to doma svítí. Od samotného rána se čerstvý vzduch dostává do našeho příbytku a postupně se vyjasňuje to, co zatím bylo jen zaprášené. Běloba, vůně a lesk prozářil náš domov a já doufám, že to není jen zdání. Nemůže, když mě bolí každičký sval v těle a ruce mám vytahané, až ke kotníkům. Bráním se stížnostem, ale dnes se jim neubráním. Bolí mě tělo, jako by bylo v plamenech a já vím proč. Je to daň za lesk, čistotu a vůni, kterou se to kolem rozzářilo. Světlo bylo vpuštěno tam, kam patří a zítra už opět bude vstávat i usínat s námi.

Lesklý den s veselím jen!

Lidství

Nic od života nečekej,
stále ti bude tady hej.
Všude kolem jen ruch a rej,
ty panáčku, si tu hrej.

Smutek, radost, poznání,
zlé z života vyhání.
Jaké bude jednání,
co budoucnost nám zachrání?

Dneska úzkost,
zítra žal,
kdopak by si
smutek přál?

Všude kam se podívám,
své milované stále mám.
S nimi vstávám, s nimi žiji,
i když čerti s nimi šijí.

Jsou tu pro mě, to já vím,
proto je nikdy neopustím.
Budu stále s nimi žít,
za naše lidství se budu bít!

Za okraj lidství,
co víc si přát,
budeme spolu,
ruku v ruce stát...

S úsměvem na rtech jděme dál!

Úplňková

Celá obloha září a v noci je jako ve dne. Měsíc je tak blízko, že mám pocit, jako bych si na něj mohla sáhnout. Dotknout se jeho okraje, nespálit si ruku a necestovat dál, než před vlastní dům. Měsíc nám předvádí svou pozoruhodnou pouť noční oblohou a člověka napadá tisíce myšlenek. Otázky se hrnou, vytvářejí val a hlava netuší, kam dál. Jedna odpověď přinese další otázky a tak můžeme jít dál a dál. A přesto stojíme s nohama pevně na zemi. Hlavu zakloněnou k obloze a přemýšlíme. Nad nesmrtelností, obrovskou vzdáleností, přílišnou drobností, odlišnou radostí a pořádnou starostí. Co bude dál? Kam se vrtne člověk? Bude stačit to co umí a zná, aby přežil další tisíce let na své planetě? Bude hledat nová místa k životu? Je možné zastavit válečné konflikty? Tisíce drobností zaplavují mysl, měsíc pomalu končí svou nebeskou pouť. Miliony lidí na Zemi vstávají do nového dne, tisíce uléhají k nočnímu odpočinku. Proběhla noc, přešel den, měsíc sem, slunce tam. Krása nebeského putování je u konce a s tím i dnešní noc. Nastane den, hluboké myšlenky překryjí běžné úkoly a jen hluboko v srdci zůstane kousek noční měsíční záře. Prozáří tmu a přinese světlo do mého života.

Se svitem měsíce projdu kilometrů tisíce...

Teskná

Už teď se mi stýská po tom, co ještě nenastalo. Po všem, co zatím funguje, ale v budoucnu bude jinak. Jak ráda bych zachovala běh života tak, aby v něm nedocházelo ke změnám. Aby lidé byli nesmrtelní, děti rostly pomaleji, my stárli s větším respektem ke stáří a okolní svět byl stále vhodným místem pro život. Přála bych se tolik věcí, které nelze koupit. Jediné, co lze získat jsou momenty uvědomění, že svět běží stále dál, naše životy se proměňují a všichni společně míříme tam, kam spějeme od svých počátků. Uvědomujeme si svou konečnost a přesto riskujeme náš život v honbě za bohatstvím, vzděláním, vlivem, mocí. Nehodláme zvolnit tempo a běžíme ztřeštěně stále dál. Nezastavíme, nepodáme pomocnou ruku a mnohdy se divíme, jak jsme v životě sami. Odkázáni na sebe, své znalosti, dovednosti a vlastní chápání dobra, zla, radostí i starostí. A stačilo by tak málo! Více děkovat, více si povídat, více se milovat a více se mít rád. S vděčností vstávat, s úsměvem jít dnem a radostně usínat. Jen vědomí úsměvů nestačí, je potřeba jej mít. Jedině svým úsměvem dokážeme odehant všechny současné i budoucí překážky.

Usměvavou tvář a v duši zář!

Napjatá

Běžnosti všedního dne a k tomu sváteční nálada. Neopodstatněné pocity vítězství, které se zda být na dosah ruky. Všechno se kolem motá a nic nedovoluje zastavit, zvolnit a uvolnit napětí minulého týdne.  Na zádech mám snad tisíc kilo a boty těžké, jako z olova. Teď pomůže jediné a to skutečné uvolnění, odreagování a klid na duši. Dlouhá procházka v mrazivém větru a klidné odpolední lenošení mě dostatečně připraví na kolotoč dalšího týdne. Jaký bude? Těžko odhadnout, snad klidnější, určitě kratší a jistě příjemněji naplněný, než tomu bylo minule. Jen tak se mi podaří dotáhnout drobnosti i větší věci, které tu přede mnou stojí. Sice budu potřebovat povzbudit, občas doplnit i trochu energie, ale jistě to bude stát za všechny ty výsledky, které mě čekají. Uklizený byt, upravené studijní materiály, nastudované přípravy a dokončené úkoly do školních lavic. Napětí povolí, starosti pominou a já budu mířit za jinou podobou dalších dnů. Jakých, to už vím, ale zatím nic neprozradím...

S lehkostí v těle, cítím se skvěle!

Probuzená

Přípravy na zimu vrcholí, zahrady jsou upraveny a my lidé se choulíme ve svých domovech. Čekáme na první sněžení letošní zimy a netrpělivě vyhlížíme skutečnosti, s tím spojené. Mnozí překvapivě otevírají své domovy a svá srdce Není totiž lepšího skutku, než pomoc bližnímu. I to, co si oběcně chráníme a schováváme pro své nejbližší se stává viditelnější, je nabízeno a sklízí svou úrodu. Jen ten sníh je pořád v nedohlednu. Mraky se postupně stahují a mít tak dostatečně dlouhou ruku, už bych je prostřihla. Vyvalily by se hromady i hromádky bílého štěstí, které pokryje hladinu našich domovů a srdcí. Utlumí zvuky a skryje viditelnou špínu. Navodí kouzelnou atmosféru otevřenosti, čistoty a vzpomínek na dětství. Kdy zima byla obdobím radovánek, těšení se na Ježíška, doprovázená vůní valnkových rohlíčků a vánočky. Už se moc těším a jistě se i dočkám. Měsíc se překulí a ono vytoužené, kouzelné, milé, srdečné a radostné období opět nastane. Ať se sněhem, nebo bez, bude tady pro nás i s námi. Pak už bude stačit otevřít svá srdce a andělské chóry zapějí své písně a vstoupí do našich životů...

Probuzení bez soužení každému milému tvoru!

Závažná

Kolik stojí vzdělání? Kdo určuje jeho hodnotu? Co se cení a kdo tuto cenu určuje? Napadá mě tisíce otázek a ještě více odpovědí. Jako by se před mým vědomím otevíral hluboký prostor poznání, že cena poznání je nepoznaná. Pro jednoho je ceněnou skutečností samotný fakt, že dosáhl vyššího vzdělání, než všichni kolem. Pro jiného je to otázka cti a prestiže, vyplývající z jeho budoucího povolání. Někdo klade důraz na jistotu budoucího zaměstnání, které mu pojistí stálost jeho profese. A poslední si ze vzdělání udělal modlu. Něco výhradně určeného předem dané skupině osob, výsadní právo na vyšší uplatnitelnost ve společnosti. Kdo má pravdu a proč, to je otázka pohledu na věc. Každopádně fakt, že vzdělání je nutnou spojitostí s naší individualitou, podporuje změny a vytváří vhodné podmínky, pro jejich praktickou realizaci, je dán. Stále ještě platí, umím-li manuálně pracovat, šlechtí to tělo. Pokud vím, jak se učit, kde se učit a co se učit, povzbuzuje to duši. Pokud dokážu skloubit jedno s druhým, mám víc, než bych vlastnil hromadu zlata. Mám to, co musím rozvíjet a co mě bude posouvat dál. V poznání, dovednostech, umu a chytrosti, bude tříbit tělo i mozek a může pomoci stvořit specifickou individualitu poznání. Jen pro nás, jen s námi a jen v nás!

Myšlení k zasnění...

Pokutovaná

Pravidla jsou mým druhým já. Nemám ráda chaos a neporušuji zavedené normy, i když jsem pro své okolí směšná. A přesto jsem to zrovna já, kdo dostane pokutu. Jak se to může stát? Tak tuhle otázku si kladu již od dnešního rána. Pokouším se nalézt uspokojivou odpověď a stále jsem ji ještě nenašla. A zřejmě ji ani nenajdu, protože absurdní věci se dějí a většinou těm, kdo s nimi nejméně počítají. Nechci se vymlouvat a přehazovat vinu na někoho jiného, jsem si vědoma svého drobného přestupku. Přesto si říkám, že na nás maličké se metr najde vždy a velké ryby plavou kolem a nikdo, ani nic na ně nemůže. Snad proto budu ještě více a pečlivěji sledovat všechny ukazatele, nikdy nebudu dobíhat na zelenou a raději budu čekat, než se zase všechno prožene, jako uragán. Jen tak se vrátím do svých vyježděných kolejí a najdu klid tam, kde mají své místo harmonie, předpisy, řád a normy všeho druhu. Poučení z dnešní příhody je hluboké a odnáším si vlastní poznatek, že zelená je zelenou, i kdyby vypadala modře!

S pokutou i bez, poučena jsem dnes...

Poraněná

Smutek na duši, temnota a neklid se usadily v mé mysli. Dělám vše, tak jako obvykle a přesto si s sebou nesu černý mrak. Pronásleduje mě, zastiňuje sluneční paprsky a já se cítím zraněná do hloubi duše. Nikde zastání, nikde vlídného slova, jen jdi, pracuj, usmívej se a buď výkonný, jak jen můžeš. Lidské hodnoty se vytratily a nastoupilo měření pracovního výkonu, aktivit, publikačních aktivit a vědeckých výstupů. A co každodenní práce, ta nic neznamená? Je méně úspěšná a důležitá, než všechno ostatní? A co lidský, trošku ženský aspekt, ten se vytratil úplně? Požadujeme od sebe jen to nejlepší pro naši společnou práci, ale ztrácíme mezilidské vztahy, nemáme úctu ani respekt před ničím, co z nás činí člověka. Má citlivá duše se nedokáže vyrovnat s nespravedlností, s čistým posuzováním výkonů, bez návaznosti na další aspekty naší práce. Nemohu souhlasit s porušováním základních pravidel mezilidského soužití a snad proto strádám tam, kde jsem a s těmi, s kterými musím být. Je to nepříjemné, ale je to tak a mě nezbývá, než uzavřít přívody, přepnout na automatiku a jít. Jít, dokud to jde, dokud to snesu a dokud se neobjeví něco jiného, lákavějšího a svůdně atraktivního, co neodmítnu...

Vydržet a nezkonat, každý smutek překonat!

Krokovací

Ráno jako malované, jiskří všemi odstíny modré a ve slunci září do všech stran. Zima poprvé vykreslila svou nádheru na okna našich domovů a dala vzniknout vitrážím, dle své představivosti. Zimní oblečení už je na místě a všichni čekáme na ten okamžik. Ten, kdy se z oblohy snesou první vločky. My dospělí se staneme dětmi a budeme se zatajeným dechem stát a pozorovat jejich letmé doteky na našich tvářích. Zima je zde, příroda se uložila ke svému spánku a my jdeme dál. Někdo s radostí a příslibem zimních radovánek, jiný s netrpělivým očekáváním tepla a jarních dnů. Mě v hlavě zní tisíce a jedna otázka. Jaká bude ta letošní zima? Bude sníh a budeme stavět sněhuláky? Budeme moci běžkovat či sáňkovat i v nížinách? Jsem připravená a těším se na to, co přijde, i přestože vím, že tma, chladno a jistá nostalgie opět zavítá do mého domova, srdce i hlavy. Zima je prostě taková, nemůže za to a snaží se všemi možnými prostředky nám své dny zpříjemnit. Snad proto ji mám spojenu i s časem kouzelným, magickým a toužebně očekávaným. Budu o rok starší, budu se radovat z přítomnosti svých milovaných a vděčně završím další rok, udělám nový krok...

Cesta ke štěstí je lemována střípky poznání!

Barevně hudební

Noc je přec ještě tak mladá
a mě už únavou hlava padá,
srdce plní radostí,
že mohu odejít bez starostí.

Dneska je den plný zázraků,
obloha zas plná od mraků,
my se tu opět učíme,
co všechno je pro život účinné.

Jednou jsi nahoře,
jednou zas dole,
věříš a vzpomínáš,
jak ruce jsou holé.

Bez vlasů, bez snítek,
bez očí, bez smítek,
bez hlavy, bez paty,
bez sebe nejsi Ty.

Slunce se schovává,
v duši je obava,
v rukou mám poznání,
že hudba zahání.

Smutek a soužení,
když nic se nemění,
tóny se propojí,
hudbu nám vystrojí.

Pak už jen maličko,
podej mi psaníčko,
podej mi lásku svou,
půjdeme za duhou...

Barevný svět, přejdi tam i zpět!

Hluboká

Sbírám odvahu otevřít stavidla svého myšlení. Říkám si, že neděle má být časm klidu, odpočinku a přípravy na další pracovní týden. Přesto si nedokážu zakázat hluboký pohled do svého nitra a zjišťuji, že mnohé otázky nebyly dosud vysloveny. Některým chybí jejich odpověď a stále tu prázdnota, která nemá spojitost s ostatním myšlením. To, co se jindy zdálo naprosto správné, se dnes jeví jako prohřešek. V dobré víře děláme rozhodnutí, která mění naši budoucnost a při pohledu zpět je všechno jinak. Jaké by to bylo mít obrovskou rodinu, s mnoha dětmi. Zvládla bych se postarat o další drobotinu? Měli bychom se lépe ve vlastním domečku se zahrádkou? Jaké by to bylo mít vlastního psa? Dokázali bychom skloubit pracovní a osobní povinnosti a zároveň si užívat společného života? Otázky, které nikdy nenajdou uspokojivou odpověď! Otázky, které v mé hlavě vždy budou a ani čas na ně neodpoví. Životní rozhodnutí již byla dána a nedají se vzít zpět. Zůstávají k dispozici nové dveře, které je nutné otevřít a vstoupit. I zde čekají hluboké propasti a úmorná stoupání. Za cílem, poznáním, štěstím i zklamáním... Již samo uvědomění si této skutečnosti je opravdovou odpovědí a pravou, vroucí radostí, vyplývající z hloubi moji duše a poznání. To, kam vykročím teď je jen a jen na nás. Na všem, co se dohodneme a co bude mít smysl.

Hluboké poznání i smutky zahání!

Věřící

Naslepo se řítíme tmou, nevnímáme, nevidíme. Běžíme šíleným tempem, srdce zběsile buší a pak už jen tma, prázdno, nic. Nicota vyplňuje mysl a my přesně víme, co jsme měli udělat a kdy. Kde byly chyby v našem životě a jak jsme je mohli napravit. Tak takto nechci skončit, nechci se nechat zaskočit tím, že nebudu myslet na další dny. Dnes, zítra a stejně i pozítří budou dny, kdy se budu potkávat tváří v tvář s těmi, kteří mi ublížili, komu byl ukřivděno a s kým se necítím příjemně. Přesto zkusím překonat své nynější pocity a půjdu znovu a zas do všeho konání tak, jak jsem zvyklá. Nebudu schovávat hlavu do písku a zachráním sebe i své myšlení před nicotou. Ano uvědomuji si, kde jsou mé chyby a v čem je mje síla. Toho využiji a dál už půjdu tak, abych nezraňovala a sama nebyla zraňována. Životem se půjde lépe a snad i s větším nasazením...

S životem běž, na lásku věř!

Šetrná

Objektivně nahlížet na život je jednou z mnoha dovedností, kterou se učíme po celý čas. Fixujeme poznání, systematicky studujeme a cvičně si zkoušíme, kterou ze získaných dovedností se příblížíme k ideálu. Životními ztrátami a nálezy se dostáváme k dohodám vyššího druhu, které vyplňují veškeré bytí. Vnitřně prosíme o znovuobnovení síly, kterou potřebujeme. Prosíme o milost a pochopení našich omylů, které měříme pohledem doby, situace a vlastní interpretace. Předpokládáme vhodné nakládání s našimi zkušenostmi a přejeme svému okolí i sobě jen to krásné, co můžeme chtít. A přesto šetříme tím nejdůležitějším, co máme vždy u sebe, co platí za všechny poklady světa a umí brány otevírat. Šetříme láskou, dobrým slovem, vhodným činem a bezprostředně podanou pomocnou rukou. Čekáme, až se okolí samo ozve a požádá, jen to už může být pozdě. Snad proto nestůjme stranou, otevřeme svá srdce pro pomoc všeho druhu a neposuzujme, jen tak bude štěstí jen naše...

Říkej co si myslíš, dělej co musíš a žij ve shodě se svými slovy i úmysly!

Dárková

Blíží se po roce, zas jednou Vánoce. Každému dárek dát, nikoho nevynechat. Seznamy děláme, všechno si chystáme. Běháme, sháníme, na věky hledíme. Co dát si můžeme, bez chvatu sežene. Každý má u sebe, schody až do nebe. Stačí jen postavit, z všednosti vymanit. Stačí jen trochu chtít a můžu mít dneska klid. Vystřihnout, zalepit, boty si zateplit, šaty si upravit, domeček postavit. Všechno si plánujem, jak svátky užijem. Pak nosíme, balíme, zbytečně se honíme. Přitom tak málo je v člověku poznání, že dárky jsou pro tělo a duše zahálí. Snad proto zkusme si malinko vzpomenout, jak dětské oči se dokáží rozžehnout. Nemusí dary být, stačí jen drobnosti, hlavně že jsme tu my, pro všechny další radosti. Nechme si poradit, od hmoty odvalit, radosti rozdávat, nad ničím se nehádat. Veselé, laskavé, láska ví totiž své. Že bude a my s ní, až Vánoce odezní. Mějme se rádi a buďme spolu, zase až na přes rok, usedneme u jednoho stolu!

Dárky a dárečky, stačí i fotečky...

Důležitost smyslu...

Žijeme, spěcháme, nestíháme a smyslem našeho bytí se stala honba za chimérou bohatství, vzdělání a rychlého dosažení úspěchu. Byly však doby, kdy čest, láska, pravda a spravedlnost patřily k něčemu, co se ctilo nad zákon. Lidé si nemuseli dávat písemné záruky k dodržení slibu, stačilo se zaručit slovem a bylo více než jisté, že slovo bude dodrženo. Lidé viděli smysl svého života ve vyšších pravdách a cílech, které nepatřily do roviny hmotných statků. To co člověk je, ve své vlastní podstatě, se cenilo víc, než jakou má vilu, auto, konto. Snad proto měli k sobě lidé blíž a nepotřebovali hluboce dumat nad smyslem svého života. Obraceli své oči, srdce i hlavu k hvězdné obloze či Bohu a hledali zjevné pravdy. Téměř z ničeho dokázali vybudovat zářné kariéry a velkolepé myšlenky. V prostotě, úctě a respektu prožili naši dědové životy plné pochopení i lásky. My se stále ženeme někam vpřed, za něčím, co nedokážeme ani pojmenovat a na svých cestách ztrácíme hlavy, myšlenky i smysluplnost našeho konání. A přesto jen my sami, můžeme dát našemu životu smysl. Ohraničený činem, dílem, zážitkem, setkáním a láskou. Jsme schopni za každé situace ze života vydobýt smysluplnou drobnost. Pokud jsme toho schopni, pak dáváme sobě, svým blízkým i světu najevo, že naše trápení mají smysl a my máme schopnost je převést do lidského činu. Nerezignujeme, do posledního okamžiku, až do posledního vydechnutí je sám náš život smyslem, který určujeme, kterému se propůjčujeme a který je propůjčován nám...

Dokud dýchám žiji a můj život má smysl!

Jedničková

Putujeme světem a zvykli jsme si známkovat sebe i své okolí. Udělujeme pomyslné známky na stupnici vědění, které vyjadřuje, co víme a jak moc jsme se naučili. Již dlouho přemýšlím nad tím, zda může číslo vyjádřit hloubku toho, co víme. Ve školních lavicích jsme se naučili mnoho, ale pouze vybranou část poznání jsme dokázali v životě uplatnit. Jistě nepatřím k těm, kteří pochybují  nutnosti vzdělání v jeho šíři, ale přesto si dovolím pochybovat, zda veškeré vědění, které nám je předáváno, je podstatné. A známky? Ty jsou snad jen ukazatelem toho, co se člověk doma nabifluje a mnohdy netuší, k čemu je to dobré. Jistá reaktivaze poznatků nás provází po celý život. Dostáváme se do situací, kdy objevujeme již objevené a poznáváme již poznané. Potom vytahujeme na světlo světa svá školní hodnocení a pyšníme se známkami. Jen nevěřím, že jedničky vždy ukazují na správnost pochopení a podstatnou znalost člověka. Být jedničkářem je fajn, je to jistá vizitka toho, jak a co všechno dokážeme v životě vstřebat. Ale umět se prosadit a najít své pravé místo v pracovním světě, tak to nám jedničky jistě nezajistí. Mohou pomoci, ale nedávají jistotu. To snad nic a snad to ani nečekáme, přesto tomu věříme a chceme se posouvat tam, kde se rozprostírá jedničkový ráj...

S jedničkami nejdál dojdeš, pokud ovšem něco najdeš!

Není a může...

Co není, může být a záleží jen na nás samých, jaký svět vytváříme. Jednou se smějeme, jindy pláčeme. Emoce se střídají, jako mraky na obloze a většinou přinesou jen krátkodobý účinek. A přesto to má smysl. Každý skutek, každá nepravost i utrpení. To nám dává možnost, stát se lepším člověkem, v porovnání s tmou, které podléháme. Smysl je teplem, doprovázejícím světlo i skutečný život. A sám svět je dokonalý jen do té míry, jak dokonalí jsme my sami. Ona dokonalost totiž nespočívá v tom, že už nelze nic nového dodat či přidat, ale v tom, že už nelze nic vynechat. Nenechme proto umřít naši dokonalost smyslplnosti života a jděme jen tam, kde smysl bude v radosti i utrpení. Tím bude naše lidskost povýšena do stavu dokonalosti a realizace nás samých bude v našem postoji a postojových hodnotách. Hodnotách ke smrti, lásce, životu, milovaným, tedy světu, ve kterém žijeme, pracujeme, tvoříme i boříme...

Co není může, smyslem je růže!

Louskací

Příběhy se pomalu rozvíjí a já vím, že dnešní den strávím vnořena do fantasie. Tělo spočine, mozek se naplní starostmi jiných. A já? Já zjistím, že moje problémy nejsou tak velké jak se zdá. V porovnání s okolím zjišťuji, že cesta, kterou kráčím není snadní, ale naplňuje můj život radostí, smíchem, slzami i poznáním. Je cestou klikatou, kdy louskám slova a lovím věty, abych mohla překonat neviditelné světy. Čtu a prožívám, s okolím se sžívám a život běží jako voda. Kde včera jsem stála, už dneska tyčí se dům. Kde slova nestačí, musí se použít um. Tady pak postačí chvilinka louskání, kdy každý se směje a za světem uhání. Věřím, že dneska se chvílemi proklouznu, jak bych byla v nádherném snu. Slova se rozplynou, zůstane vědomí, že mám já tu před Vámi, jen čisté svědomí...

Přelouskat slovíčka, nedělní chvilička!

Promýšlecí

Oči běží po řádcích, informace se jen hrnou a hlava pracuje na plné obrátky. Vymyslet smysluplný text není vůbec jednoduché. Říci podstatné a nezamotat se do podrobností, to chce hodně zkušeností a praxe. Drobnosti a střípky poznání se kumulují, vystupují na povrch, kde se lavinovitě šíří. Neznalý člověk si řekne, že na tom nic není. Poučený váhá a odborník váží slova, přemýšlí, formuluje a promýšlí správné věty. Cesta poznání je dlouhým procesem chyb, omylů i objevů. Je trnitým i bolestivým zrodem poznání, které slouží, vede a otevírá další prostory neznámého pro všechny, kdo se ptají. Pro každého, kdo věří v jeho konečnost, sílu a podstatu poznání. Jedním poznáním se dostaneme k dalším nepoznaným břehům. A co chceme? To ví v tu chvíli každý sám nejlépe. Snad proto jsou naše cesty jiné a přesto tak stejné...

Moje poznání zloduchy rozhání!

Nesmělá

Sluneční paprsky prořezávají oblohu, pomalu ohřívají promrzlou zem a my už víme, že zima je tady. Pomalu se ochlazuje, ranní mrazíky nutí přírodu uložit se ke spánku a zvířátka zalézt do svých brlohů. Zima nesměle vystrkuje růžky a všem je jasné, že rok se opět překulil do své závěrečné části. Dny se krátí, tma bude delší a my lidé začneme svůj každoroční vánoční kolotoč. Přípravy, přemýšlení, realizace a pak to vypukne. Papíry budou létat vzduche, popelnice se budou plnit a já už teď vím, že zase budu ráda, až to skončí. Nesmělost se totiž nechá zahnat do kouta a nezřízený nadbytek bude vládnout světu. A co my na to? Necháme se zřejmě pohltit vším, co přijde a budeme doufat v lepší, další dny, opět plné očekávání a radostí.

S nesmělostí za radostí a ještě dál...

Breviářová

Hluboce přemítám nad zvláštnostmi posledních dnů. Rozjímám nad krásou podzimní přírody a jásám nad barvami listů padajících ze stromů. Jak příjemné jsou dny, které plynou v dobré náladě a s očekáváním volných dnů. Je pozitivní přijímat barvy podzimu a vyzařovat optimismus, kterým se zakryjeme před sychraností a deštěm. Každý den je jiný a přesto stejný. Děkuji za drobnosti krás, které se mi dostávají a věnuji tichou modlitbu všem, kteří jsou v myšlenkách se mnou. Myslím na každý střípek drobné radosti, která mě potkala. Jsem v duchu s těmi, které mám ráda a těší mě vědomí, že mí nejmilejší jsou tak stále se mnou. Hřeje mě u srdce a děkuji za každý okamžik, který je mi dopřán tady a teď, s těmi co miluji a tam, kde jsem doma. Díky za každý den i noc a snad nechci zas až tak moc, když si přeji, aby to bylo na věky...

Řeka plyne a věk s ní, svět patří těm co žijí a taky sní!

Dolapená

Dokončit práci, dotáhnout nákup, dodělat úklid, dojet pro návštěvu, dopravit se domů a pak už jen dopadnout do postele! A to jsem dnes začínala den tak brzy. Přesto nestačil na vyřízení všech důležitých úkolů, které jsem si předsevzala. Ještě že mám možnost zítra podstoupit opravnou verzi, kdy doufám, že mnohé z úkolů dokončím. A když ne, tak se asi také nic nestane, protože v pondělí je také den, který jistě nebude mít o pracovní činnosti nouzi. Takže klid, hlavně se z toho nezhroutit, vždyť práce není zajíc a neuteče. Jediný kdo nožičky má, jsem já a já si ten svůj díl úkolů najdu, vyberu a dokončím. Hlavní je to neuspěchat a pak nesedět s bolavou hlavou kdesi v koutě.

Zítra se pochlapím, úkoly dolapím...

Výchovná

Specifickou činností člověka je dlouhodobé i krátkodobé záměrné a cílevědomé působení na druhého, s cílem dosáhnout jeho optimálního rozvoje, rozvoje jeho osobnosti a dosáhnout pozitivních změn v jeho osobnosti. Výchova je něco, v čem se cítíme být odborníky a co všichni umíme. Jenže při bližším pohledu zjistíme, že výchova nejsou jen příkazy a zákazy, nastavená pravidla jednání, ale jsou to i ony aktivní interakce, které probíhají v běžném životě. Mnohokrát mohu vysvětlovat, jak je důležité být slušný, taktní a klidný v komunikaci. A pak stačí drobný nesoulad mezi tím, co říkám a tím, co dělám a je výchova se hroutí. Jestliže vyžaduji hlasité zdravení i já musím hlasitě zdravit. Pokud beru jako podmínku vzájemné komunikace upřímnost, i já musím být otevřená v komunikaci svých názorů. Nemohu tvrdit, že zítra už budeš všechno chápat, pokud si jsem vědoma, kolik kroků nás ještě čeká, než pochopíme podstatu. Snad je proto lépe postupně klást kroky vedle sebe, učit se jeden od druhého a vychovávat nejen tresty a požadavky, ale hlavně dobrým příkladem a vzájemných pochopením odlišností. Jen tak se z každého z nás stanou ti, kým bychom rádi byli.

Učme se slovy, vychovávejme příkladem!

Poznámkovací

Všechno je jednou poprvé. Vytržený zub, spálené vlasy, špatná známka, odřené koleno, či poznámka v žákovské knížce. Za nás doma platilo, že to co řekla pan učitel, bylo svaté a o tom se nediskutovalo. Dnes je v mnoha ohledech vzdělávání našich dětí ovlivněno uvolněním a demokratickým přístupem. Tam kde za nás stačil zamračený pan učitel, dnes ani poznámka nestačí. A není to vina našich dětí, hlavními viníky situace jsou dospělí. Uvolnili jsme otěže veškerému autoritářství a rytmu. Jediné co uznáváme, je porušování pravidel a co si z toho vezmou děti? No hádejte, pravidla jistě ne. Asi i proto si připadám ztracená v dnešním světě, kdy žadné pravidlo není dodržováno a je kolem mě jen málo stejně zvláštních dinosaurů, kteří pravidla nejen dodržují, ale sami si je i do života dávají. Je to zvláštní a netuším, co všechno se promele hlavou našim dětem. Jen si přeji, aby i pro ně čest, dané slovo a pravidla byly vždy tím, co je nutné dodržet. Ať už je to jen slovo dané sobě samému, nebo slib veřejně daný partnerovi, že budeme sdílet všechno dobré i zlé a to po věky věků. Co dodat? Udělejme teď pár bolestivých kroků, které mohou změnit budoucnost našich dětí do přijatelnější podoby, než tu, kterou jim mnozí nabízíme...

S metodou a prostředkem, za budovou a majetkem!

Stupňovací

Jistoty jsou jisté, slovo bylo dáno, domluvy platí a není potřeba o nich pochybovat. Svět se stále točí, čas plyne a jen my běžíme rychleji, než je zdrávo. Chceme být výš, chceme být dále, chceme víc vědět a chceme se smát. Rádi bychom byli, rádi bychom žili a nakonec zjistíme, že nežijeme, pádíme a okolní svět vnímáme tempem letícího vlaku. Míháme se kolem, zvyšujeme nároky na sebe, své děti, partnery, rodiče, sourozence a ani si neuvědomujeme, jakých škod se na sobě dopouštíme. Je správné chtít víc, než měly předchozí generace, ale také je nutné vědomí ceny, kterou za to platíme. Každá věc má dvě strany, které je dobré vnímat a uvědomit si při zisku jednoho, ztráty druhého. Ostatně, jak málo stačí, aby dobré bylo zlem a naopak. Než se pustíme do stupňování čehokoli, či kohokoli, vyčísleme ztráty i nálezy obojího! Vždyť i zvyšování má své hranice.

Se stupnicí, až na radnici?

Poradílková

Nemožné do tří dnů, zázraky na počkání, asi takto by mohl znít slogan dnešního dne. Každý očekává, že budeme připraveni ihned pomoci a zasáhnout dobře mířenou radou k vyřešení zapeklitých problémů. Ale i my jsme jenom lidé a naše poznání je omezeno. Známe jen to, co umíme dostatečně vysvětlit a předat dál. Nelze se spoléhat pouze na učená slova a nastudované poučky. Ty jsou nám k ničemu, pokud jim sami nerozumíme a neumíme je použít. Snad proto je postavení rádce tak složité. Chceme být dobrými rádci a ještě lepšími pomocníky, ovšem stojí před námi velké ALE. Sami musíme proniknout do podstaty poznání, nesmíme podlehnout pocitu nadřazenosti a vždycky bychom měli vystupovat s jistou pokorou k poznanému. Jen tak se snad můžeme vypracovat do pozice dobrého rádce a ne vykutáleného poradílka. To mějme na pamětí vždycky, když se někdo zastaví a bude chtít poradit. Jedná se o dvousečnou zbraň, s mnohými nástrahami a problémy. S jistou vnitřní odvahou a vyrovnanou pokorou k tomu, kdo se ptá, jsme schopni uspět. Nebojme se radit, jen zkusme radit tam, kde je to potřeba. Jiná doporučení odplavou a zmizí v propadlišti dějin!

Dobré rady jsou jako ošlapané boty, nelíbí se nám i když s námi zdolaly mnohé...

Zobjektivizovat

Vědci nám předkládají pohled na svět, plný čísel, faktů a ověřených údajů. Země se přeci točí kolem své osy a gravitační síla funguje směrem k zemskému jádru. Bůh nebyl a není dokázán, tak prostě neexistuje. Co však v případě, když něco objeveno nebylo a přesto v to věříme? Objektivně jsme nikdy nepotkali vílu, čerta či draka a přesto víme, že jsou! V našich představách mají víly dlouhé vlasy, jsou éterickými bytostmi a tančí při měsíčku. Drak chrlí oheň, má více hlav a vždycky chce sníst princeznu... Ale draka jsme opravdu nikdy na ulici nepotkali. Je to škoda, že stavíme své životy jen na materiálním, ověřeném poznání. Nevěříme tomu, co nebylo objektivně ověřeno a náš život je omezen. Spoléháme na fakta, čísla a nevěříme tomu, co by mohlo být a nelze to objektivně uchopit, když hledáme pravdu. Ona pravda může být skryta ve fantazii, v něčem co nemůžeme popsat a dokáže nám pomoci. Jen víra v to dokáže uzdravit, povzbudit a podpořit. A to ve chvílích smutných i veselých. Vytržení od čísel a představa kudrnatého čerta, s vyplazeným jazykem, je polaskání duše i vnitřního světa. Není objektivní, přesto je a proto v něj věřím, s ním žiji a pro něj dokáži i přeskakovat hory. Ono pohlazení Maxipsem Fíkem či medvědem Půem povzbudí a ještě rozesměje. A pak věřte jen číslům!

Liška ví a napoví...

Lehčí

Odkud pocházíme a kam míříme, to je základní myšlenka života člověka. Někde máme své kořeny, někam nás zanese život, zabydlíme se a tam i umíráme. Putujeme světem, ukrajujeme svého bytí a mnohdy si ani neuvědomíme, co všechno kolem nás proplulo. Rádi bychom více četli, více se věnovali svým blízkým, měli více času na koníčky a zájmy. A večer zjišťujeme, že den uběhl jako voda a nikde ani minutky spočinutí. Chceme odpočívat, odkládáme drobné radosti do propadliště dějin a až se přiblížíme k onomu prahu zjistíme, kde je můj život? Již nemám druhou šanci jej prožít znovu, již musím jen tam na druhý břeh. A pak bychom rádi ještě udělali tisíce drobností, které jsme nestihli vyřídit. Snad proto by se hodilo, najít si denně alespoň kousíček času na střípek radosti, štěstí a úsměvu. Postačí i vlídné slovo pronesené k těm, které máme rádi. I ono dokáže divy, prolamuje ledy a navozujem příjemnou atmosféru duše i těla. Zkusme to vystoupit z našich ulit, vyjděme do ulic a čiňme to, co cítíme, že bychom měli...

S úsměvem a vlídným slovem je život lehčí!

Patřící

Komu patří svět? Kdo jej má a hned? Otázky proudí jedna za druhou a my se ženeme světem za duhou. Pádíme, supíme, tělo si trápíme, hlavu si lámeme, kde na to vezmeme? Stačí však maličko, vykouklo sluníčko, směje se na lidi, všechno v nás uklidní. Jednáme, konáme, Boha hned voláme. Stačí však touhu mít, na světě dobře žít. Hledíme do nebe, půjdeme za sebe, půjdeme do světa, který vše rozmetá. Svět je tu pro lásku, visí na provázku, visí a vzpomíná, jaká jsme rodina. Spojeni, spřízněni, nikdo se nežení, každý se raduje, že zítřek už tu je. Co dnešek podívám, kam se ještě podívám? Kam ještě zamířím, až všechno vyřídím. Vyrazím do světa, nejsme přes trumpeta. Vyrazím do dálek, plného obálek, vyrazím na výlet, bude mi patřit svět!

Kamkoli půjdeš, vezmi se s sebou...

Roztržená

Srdce bije jako o závod, v uších mi šumí. Já zaraženě sedím a dívám se ven. Ještě včera poklidný běh života je vystřídán zběsilým závodem. Nechci být ve stresu, snažím se usmívat a přesto uvnitř cítím prázdnotu a velké nic. Jak tohle všechno dopadne? Kam směřují tyto naše kroky? Občas je potřeba vystrčit růžky z ulity a opustit svou konformní zónu. Jak ovšem naložit s pocitem, že se vše děje mimo naše chtění? Zvláštní pocit vědět, že se něco děje, děje se to mě a přitom se nic neděje. Zvenčí je pohled stále stejný, jen uvnitř to bublá a vře. Drobné prvky se střádají do mozaiky, obrazy se střídají a já tu jen tak sedím. Dívám se z okna ven, den se pomalu probouzí a já věřím, že se proberu také já. Otevřu oči, vše bude jiné! Takové, jak má být a já vstanu s poznáním, že svět je krásným místem k životu, smíchu i radosti...

Svázané tkaničky, na rtech vždy písničky!

Správní

Správné vyjadřování, správný směr, správné uvažování, správní kluci i správné myšlení. Všechno je správné a každý detail našeho života je podrobován pohledem okolí. Co je však správné nevíme ani tehdy, když se rozhodneme pro konkrétní cestu. Ani na jejím konci netušíme, zda bylo naše rozhodnutí správné a zda jsme mohli nemohli udělat víc. Jen okolí má vždycky jasno, kdy jsme udělali správnou věc a kdy jsme to všechno pokazili. I když se nám zdá, že věci běží a nelze si nic vyčítat, jistě najdeme někoho, kdo nás pokárá a dá nám okusit špatného vědomí. Pokud jsme ovšem přesvědčeni o správnosti chování i jednání, měli bychom za ním jít a za ním si stát. Jen to co obhájíme před vlastním nitrem, svou duší a etickým cítěním, jen to je opravdu správné. Správné je to, co žijeme, to, co vnímáme, to, s čím se potýkáme a to, s kým jsme. Jinak bychom nežili, nebyli a nesnili...

Správná rozhodnutí v pravý čas, pro každého z nás!

Nezbytná

Nezbytné podmínky, nezbytná účast, bezpodmínečně dané slovo a nikdo jistota toho, co opravdu zbude. Zůstatky jsou pro všechny a zbytky pro každého. Vždy nás něco nutí použít slova tak, jak bychom rádi, aby byla chápána ve skutečnosti. Ale málokdy víme, co opravdu skutečnost vyjadřuje. Jednou to může být potřeba, jindy požadavek či pouhé chtění něčeho skrytého. Čehosi v nás, spojeného s vědomím aktuální nezbytnosti vlastnit to, co mají ostatní. Jen s touhou vyrovnat se a být ve stejné rovině, jako každý kolem. Tato nezbytnost není bezpodmínečně nutnou pro život. Ovšem nezbytnost v ničem je právě tou, která řeší otázky bytí i nabytí. Ta rozhoduje o směru naší nutnosti i bezpodmínečné podmíněnosti. Ta vede a směřuje, jednou tam, podruhé zpět a vždycky tam, kam má. Jen tato bezpodmínečnost je nezbytná a nezbytně nutná!

Nutné uvažování, bez přestání...

Novénová

Sedm dní v týdnu, dvacetčtyři hodin, čtyři roční období, deset zastavení života. Čísla ovládají náš fyzický i duchovní svět. Snad proto cítíme potřebu úniku a hledáme průvodce na cestách zatsavení. Pomocníků je mnoho, existuje také řada příležitostí, jak dosáhnout naprostého vypnutí. Náš život ovšem řídí potřeby či požadavky trhu - pracovního, ekonomického, společenského, vzdělávacího. Trhu, který nemá volno a zastavení je pro něj smrtí. Snad právě z toho důvodu se snažíme okolí nedat najevo své duchovní potřeby. Ty řešíme sami v sobě. Dospíváme k očistě těla i duše. Jednou z cest mohou být i novémy guru, kterýcj si ceníme. Taková zastavení mají pak nejen prvek fyzické očisty, ale také duchovního souznění s tím, kdo provází. A že je to cesta trnitá nevadí, hlavní je vnitřní přesvědčení o jejím účinku!

Novéna je devět, to ví přec i hloupý medvěd...

Povzbudivá

Slova plynou, navazují jedno na druhé. Myšlenky se v hlavě rojí a zkoušejí blízkost i vzdálenost. Přinášet duše k duším, kde promlouvají v tichu a nepotřebují víc, než pouhý pohled. Blízká setkání a vzdálené prvky jsou tady i nikde. Přesto cítíme vzpruhu a každičká myšlenka povzbuzuje. Je důvěrou i úctou, která má být, měla by znít a chceme ji mít. Vírou v sebe, ve slovo a jeho léčivou sílu i moc. Sílu, která hladí i chladí, která je tady i tam. Vzbuzuje otázky po smyslu dne i bytí a směřuje k podstatě vzdělání, které zahání chmury i ostatní smutky. Není nic, než slovo, vše ostatní přijde poté, co slova dosáhnou svého vrcholu. Rácionálně emocionální uzly jsou rozpleteny a zůstávají slova plná zakoušení blízkosti ticha i pokojnosti...

Život plný skutků a dobrých slov!

Zachumlaná

Divám se , přemýšlím, v hlavě si promýšlím. Co všechno stihneme, co všechno projdeme. Jednou jsme v klidu i pokoji, jindy to opravdu za moc už nestojí. Čekáme, voláme, v lese se potkáme. Jindy nás překvapí, co všechno se klikatí. Prasátko, srnečka, potkáme slanečka, potkáme motýla, vpadneme do týla. Blázím a povídám, na všechno pozor dám, kdo mě pak poradí, kdo jsou mí kamarádi? Jdu sama za sebe, půjdu až do nebe, možná i do pekla, co jsem to upekla? Koláče, cukroví, na stůl se nehodí. Kam s nimi ptám se dnes, možná že dá si pec. Pučíka zavolám, kávu mu zamíchám, čaje mu naliji, ruce si umyji. Sluníčko zahřeje, mráčky se přeženou a já už zase teď pospíchám za Tebou...

Krásný zachumlaný den!

Akční

Tělo chvíli neposedí, nohy pořád někam jdou a já jsem stále v pohybu. Činnosti se střídají a o akce není nouze. V jednu chvíli stojím a přednáším, druhou už třídím staré papíry a za chvilku už se míhám dvěřmi. V hlavě mi běží otázka, jak on to vlastně ten akční hrdina dělá, že je chvíli tady a chvíli tam? A přitom ještě dokáže zachraňovat svět. Upřímně jsem ráda, že nejsem pecivál, co by jen seděl a odpočíval. Nicméně si říkám, že je dobře, že nejsem Superman či Spiderman. To bych se jistě naběhala mnohem víc! A těch lidí, co bych musela zachránit a situací změnit. Dneska to vidím, že to tito hrdinové nemají jednoduché. Každý po nich něco chce a málo kdy se jim stane, že také oni něco dostanou. Snad proto je dobře, že jsem jen pouhý aktivní blázen, co se do činností vrhá po hlavě, bez účinků na celý svět. Sice by to za ten pocit stálo, hřát se na výsluní, já ale raději zůstanu tam kde jsem a tím kým jsem a vydržím svůj dnešní akční den. Co přinese zítřek je ve hvězdách, dnes je den D s akcemi A, který si užiji plnými doušky.

Akčním dnem proletím se jen...

Zlá

K čemu je prožité zlo v životě člověka, pokud se z něj nepoučí? Je zlo opravdu jen protiváhou dobrých skutečností? Dá se zlo očekávat? Existují příznaky zla, které otevírají jeho stavidla? Nevím a pokud nad tím přemýšlím, tak dospívám k závěru, že zlo je zlo a konec. Nikdy v životě nevystačím jen se zlem, protože to přitahuje jen negativní prvky. Snad proto dávám přednost dobrému. Dobré konám, dobré žiji a dobré se snažím přenášet. V srdci hořím pro vše dobré, co v životě mám a za to také děkuji. Zlo vnímám jako důležitou fázi života, ale dobro je jeho podstatou. Dobro je dobré, evokuje příjemné prožitky a hladí po těle i po duši. Je tím, co chceme a můžeme prožívat. Je to krása kolem nás, hvězdné nebe nad hlavou a otevřené srdce. Plné radosti, přijetí, výzev i očekávání. Srdce věrné, klidné vyrovnané a spolehlivě připravené. Tedy to, které v sobě nesu a jehož tíhu snesu!

Dobré s námi a zlé pryč, už si chystám velký bič...

Polnostní

Parcela a pozemek, už nebudu bezzemek. Už jsem opět vlastníkem, velkým malým majetníkem. Podpisem jsem stvrdila, že jsem pozemek koupila. Teď už budu také já, míti kousek svého ráje. Nevím sice jak se dá, využít to co je skryto. Přeso chápu, že je to dnešní rito. Je výhra, je to koupě, hlavně že mám svoje doupě. Hlavně že mám svoji noru, kde zas budem zase spolu!

Krásný den, s polnostmi a pozemky jen... 

Sklepní

Doprovázení člověka na cestě poznání může vést do spletitých uliček podzemí. Klitaké cestičky se vlní, člověk tápe ve tmě a hledá zářívé světlo na konci tunelu. Rozhlíží se kolem sebe a nevidí dál, než na špičku nosu. Všude tma, vlhko a vtíravý pocit tlaku na hrudi. Je nutné nezaleknout se a jít, každý krok může být těžký, ale jít dál je nutnost. Podzemí má své tajné vchody, východy a ty je nutné objevit. Možná se podaří nalézt i další poklady, které země skrývá a proto jdeme. Míříme tam, kam míří naše srdce. Ruku v ruce klademe nohy do temnoty a čekáme na záblesk slunečního světla či modré oblohy. Možnosti se otevírají a suita je ozářena paprskem poznání. Zde je moje místo, sem patřím, toto je mé poslaní pro zdejší svět. Otevřete dveře, popusťte stavidla a oddejte se tomu, co nabízím. Není to snadné a přesto tak lehké. Stačí jen uvěřit, že doprovod potřebuje každý z nás. Berte co nabízím a neděkujte, vždyť i pro mě je to dar! Konečně se naplní to, v co v skrytu duše věřím, co má být a musím naplnit...

Drobnosti vyřeší rozum, pro velké věci je nutné srdce!

„V drobných věcech se spolehni na rozum, ve velkých věř srdci.“
– Sigmund Freud

Zdroj: http://citaty.net/autori/sigmund-freud/?q=6416

„V drobných věcech se spolehni na rozum, ve velkých věř srdci.“
– Sigmund Freud

Zdroj: http://citaty.net/autori/sigmund-freud/?q=6416

Nezávisle proměnná...

Dlouhodobé plány a taktické přemýšlení vytvoří strukturu dne, který je naplánován do detailů. Ovšem nezávislé ukazatele jej mohou změnit, bez varování či upozornění. Původně klidné sobotní dopoledne se rázem může změnit v hektické pobíhání mezi kuchyní, psaním úkolů, vařením horkého čaje s citrónem a přípravy do školy. Jistě by bylo lepší strávit den dle předpokladů, ale okolnosti si nevybírají. Dnes jdou všechny plány mimo mé domněnky a jedinou jistotou je odchod do kina. Doufám, že alespň tam zavládne atmosféra klidu a uvolnění. Zapomeneme na povinnosti a užijem si kocoura i s tátou. Je se na co těšit a snad se bude čemu i smát, protože tak se uvolní hráze starostí i povinností. A večer? Ten pak jistě bude v poklidu, nezávislé proměnné učiníme závislými a proměnné proměníme ve stálice. Stabilní zdroj pohody, klidu a zaslouženého odpočinku...

Přidej činku k odpočinku, možná taky i malou micinku!

Plasticitní

Rozpínavost člověka je základním prvkem přežití. Být tvárný, přizpůsobit se prostředí i společnosti, je základním požadavkem, který musíme zvládnout. Umět se podřídit a výstižně reagovat na změny, které jsou, to je jeden ze základních rysů naší doby. Všichni být krásní, mladí, bohatí a úspěšní. Tak zní požadavek a my na něj musíme reagovat. Nelze stárnout, snad jen moudřet, nelze být ošklivý, snad jen nehezký, nelze mít v kapse díru, či stát stranou. Očekává se, že moderní člověk si poradí se všemi výzvami a nic jen nezastraší. Bude umět rychle navazovat vztahy, být vtipný, vždy dobře naladěný, přívětivě očekávající změny a hlavně oddaně na ně reagovat. Jistě změna je život a nelze stát pořád na jednom místě, či být stále tam, kam nás postaví. ALE je vůbec možné zareagovat a přizpůsobit se všemu, co přichází? Nechci být neadaptabilní, ale také nechcí dělat vše, co mi společnost přikáže. Mám ráda své barvy, svůj postoj k životu i světu a nechci jej měnit jen proto, že se současné společnosti nehodí. Zřejmě nebudu nikdy dostatečně plasticitní a čeká mě život v nepochopení, ovšem mě to za to stojí. Já jsem já a využiji to, co bude v souladu s mým vlastním přesvědčení a etickým pohledem na svět. Ostatní bude vždy stát stranou bez povšimnutí a jakékoliv reakce z mé strany!

Plasticita je dobrá věc, jen nesmíš jít proti sobě jako p.tomec...

Volicová

Směju se a chichotám, jak veselý to život mám. Z obyčejného slova udělá mé okolí úplnou hloupost a já se nestačím divit, jak kreativní při tom může být. To co je striktním pojmem psychologické teorie je mi vykládáno jako zdrobnělé označení telecího skotu. Jindy zase technická závada je vysvětlena jako souhrnné označení pro purporovou horečku. No nemám já veselý život? Mám a to si právě v poslední době říkám, jak fádní je. Není, stačí se jen dívat okolo jinýma očima a zjistím, že upjatost teoretických pojmů lze rozvířit tak, jak ani sami vědci netušili. Je to sranda, když se teorie potká s nezkušenou praxí, to je pak i Komeského škola hrou tím nejlepším výmyslem všech dob. A vidíte, funguje. Stačí jen chtít a mít oči otevřené dokořán...

V pošmourném dni je humor nejlepším deštníkem!

Tisícerokrát

Tisíce tváří má odvaha. Jednou vystoupá k vrcholu velehory, jindy přejde přes rušnou cestu a někdy je jí pouhý argument v diskusi. Zvláštní je pak pozorovat, co pro koho takový moment znamená. Zda je to jen zaškrtnutá položka na seznamu života, nebo je to zásadní prvek, měnící život. Když v tom umíme chodit a správně si přejeme, jdou kroky tak, jak mají. Ne každý to ovšem umí a hlavně dokáže v sobě zapřít základní lidskost, či lidskou slušnost. I na to chce mít odvahu a mít žaludek, abychom se posouvali tam, kam jdou odvážné myšlenky. Sama jsem většinou odvážná málo, nechávám si mnohé pro sebe, ale občas i já vykouknu a zkusím. A víte co zjistím, že lidé kolem využívají mého lidství a obrací je proti mě. Nechám je? Půjdu proti nim? V tuto chvíli ještě nevím, jediné za čím si stojím je to co jsem a kým jsem. Součástí toho všeho je i moje rodina a proto i ona se toho nedílným prvkem. Vím, že to překonám a zase najdu pevný bod, jen teď musím vydržet a s odvahou odolat pokušení říci to, co už bych nikdy nevzala zpět. Tak pa pa vlci převlečení za kamarády, já jdu dál s vírou, že pravda se ukáže a lidský přístup bude mojí převahou!

S rozvahou a úmyslem za odvahou a krásným snem...

Pelmelová

Bez legrace není svět, i kdyby se měl změnit hned. Myslíme a povídáme, co tu všechno kolem máme. Jednou tady, jednou tam a už si zase povídám. Zapeklité úkoly, budu muset do školy. Budu muset zase jít, jinak nebudu mít klid. Čtení, psaní, násobení, pro každého jistě není. Pro mě ovšem znamená, že mám velká ramena. To jsou bystré úsudky, vyrobím i posudky. Logika je přesná věc, pokud nejsi bláznivec. Pokud aspoň trošku vnímám, zjistím brzy, že i já ji mám. Co si počnu s logikou, když musím pracovat s taktikou. Slova běží, mysl taky a já půjdu zřejmě též, aby nechtl mě déšť. To jsou zvraty, to jsou věci, upečeme chleba v peci. Potom půjdem o krok dál, nikdo nechce býti král. Princezna a trpaslík, měli by tu dneska žít. Měly by tu býti ti, kterým život zevšední. Já to nejsem, já jdu dál, nejsme z těch, co by je stál!

S hlavou v oblacích, slovy obracím ...

Výkyvová

Odtržená od reality, uzavřená ve svém světě čekám, až se přeženou bouře a opět vysvitne sluníčko. Nestačím bojovat na všech frontách a získávat body je stále těžší. Neztrácím naději a stále jsem připravena pracovat na svém já, nicméně už sil ubývá. Roky se postupně blíží, vyčerpání se navyšuje a nikde není kouska klidu, který by umožnil odpočinout smyslům. Dávám si předsevzetí a chci je dodržet, abych pak mohla lépe obstát před sebou i ostatními. Zítra už zase bude líp, jen dneska se den nezdá být zrovna růžovým. Snad proto, že postupně přichází podzim a s ním zádumčivá nálada. Možná také proto, že hlava je v jednom kole a nedokáže zastavit. Stále jsou tu další a další výzvy, pořád se něco děje a nezbývá než jít zase o dům dál. Spočinutí je možné, až na věčnosti, která se přibližuje a hrozí temnotou. Já se ovšem nebojím, vím, že se mi podaří uspět a tam někde i mě čeká moje vysněné cosi, které je zatím v představách. Je tam, čeká a ví, že já už se chystám na cestu k němu. Vydrž ještě chvilku, pak dojde ke splynutí našich duší a dál už půjdeme jen a jen spolu...

Nahoru dolů, jdou všichni spolu!

Kolosální

Tichá hudba, malý skřítek,
na poli je velký kvítek.
Sedíme a přemítáme,
co s nedělí uděláme.

Ráno rychlé proměny,
odpoledne záměny,
prádlo, jídlo, taky klid,
chtěli bychom dneska mít.

Nápady se jenom valí,
kluci se tu stále válí,
já se zase nezastavím,
hrnce a talíře stavím.

Stavím na stůl,
prostírám,
ani chvilku klid
nemám...

Teď mě ovšem napadlo,
postavím si letadlo,
postavím a odletím,
za lákavým obětím.

Zítra totiž bude zas,
práce, povinností čas.
Proto dneska musím mít,
aspoň chvilku jen svůj klid!

Kolosální klid, tak si teď jdu žít...

Tichá

Zvláštní klid se vznáší nad krajinou a všude je ticho i klid. Já sedím v tichosti louky a pozoruji letícího draka. Nad krajinou se potuluje svěží vítr, který honí listí a vysušuje ranní rosu. Nádheru dne nezkazí ani drobné mráčky na obloze. Je krásně, mír je všude kolem nás. Přemýšlet je tak snadné a není místa na zemi, kde by nebyl ráj. Stačí nastavit si správný směr a vykročit ke klidu poznání. Trpělivě našlapovat, drobnými krůčky přistupovat až tam, kam nám ticho poznání dovolí. Je jen na nás, co vše si dopřejeme a jak daleko se pustíme. Jistotou nám může být otevřenost, láska a klid...

Tiše zní mi slova sváteční!

Tam kde...

Kde začíná čas? Je vždycky v nás? Světlo končí, tma se blíží. Víla s kouzlem už se blíží. Úcta je tu pro každého, vztahy jen pro takového, který o ně může stát, který umí milovat. Je moc těžké být tu vždy a nikdy nebýt poslední. Tam kde končí poznání, tam se rodí doznání. Že tu dneska všichni jsou, kteř míří za duhou. Kteří jdou a pospíchají, kolem sebe mlhu mají. Čas je pánem všeho dění, proto si ho lidé cení, proto chtějí mít jej v hrsti, proto je nám proti srsti. Přesto někde začíná, svoji váhu prý to má. Svoje kola ovládá, resty klade na záda. Já už dneska mnohé vím, proto už se nermoutím. Vím kde čas své místo má, kde si pěkně začíná. A já zrovna právě tam, teď už večer pospíchám. Všechno stihnu, všechno zvládnu, zítra možná zase padnu. Ale dneska den byl skvělý, protože byl veselý i vřelý. Každý prvek místo měl a všude bylo plno těl. Mezi nimi kousek sebe, protože mi dal i Tebe. Teď tu sedím přemítám, vzpomínkami prokmitám. Je tu mnoho otázek, ještě více procházek. Proto půjdu raději spát a nechám si o všem zdát...

S časem máš moc, krásná je noc!

Virová

Malé potvůrky číhají ve vzduchu a skočí na každou klidnou duši, která se nechá. Jen tak si lze vysvětlit důvod, proč jeden den je nám do zpěvu a druhý už nedokážeme pohnout ani hlavou. Smrkáme, kýcháme, bolí nás oči a tělo je jak v jednom ohni. Malé zákeřné bacily se rozhodly znepříjemnit návrat do reality. Jistě i samotné návraty jsou náporem na tělo, ale když se k tomu přidá ještě bacil, tak je dílo dokonáno. Snad proto si připadám jako placek roztažený v posteli, nevím, jak se uvelebit a jak dát odpočinout hlavě, která se s tím rve. Nejde dělat nic, jen počkat, až to všechno skončí a nastane zase klid a pořádek. Jistě to bude rychlé a doufám, že i bezbolestné, aby vědomí dostalo to, co si zaslouží.

S viry se peru a s ostatním se deru!

Cloumavá

Nevšedně všední mi připadá ten dnešní den. Tělo si ještě nestačilo zvyknout na posuny v časech, ovšem musí pracovat tak, jak je zvyklé. Snad proto všechno trvá mnohem déle a každý úkon je mnohokrát přeskočen, než se k němu znovu vrátím. Hlava je ještě v oblacích, vzpomínky mnou třepou a já bych chtěla být v klidu i bezpečí milovaných. Dnes však musím sama zapřít síly, abych dokončila vše, co ještě zbývá. Čím dříve bude hotova práce, tím více času bude na odpočinek a cesty do jiných světů. Pokud se pletu, tak se opravím, jen vím, že dnes už to asi všechno nespravím. Pokusit se můžu a taky zapřu všechny síly, aby co nejmenší resty mi na zítřek zbyly...

Odpočívat, užívat, se vzpomínkami si jen hrát!

Příletová

Cestování bez ustání,
to chce velké odhodlání.
To chce hodně odvahy,
taky trochu zábavy.

Jdeme tam a jdeme zpět,
pořád točí se tu svět.

Jednou dole, jednou nahoře,
doma, v Londýně či na dvoře.

Pořád čekáš, něco hledáš,
dokud doma už to nemáš.

Každý den a celý jen,
procestujem navzájem.

Procestujem,
proletíme,
domů
zpátky
přiletíme.

Tady čeká nový den
a v něm spousta vzpomínek jen!

Každý přílet je i cestou dál...

Očičková

Dnešní den byl zahájen pohledem do velké dálky, z velké výšky. Hned z rána jsme vyrazili k London´s Eye, které bývá zatracováno i vychvalováno. My jistě budeme patřit k těm, kterým se zážitek libil. Z výhledu jsme pak vyrazili k Sherloku Holmesovi, ovšem najmout si jeho služby nebylo vůbec lehké. Je vytížen neustálým vyšetřováním, tak jsme museli popojít dál. Sami jsme tak prozkoumali British Library. Tady si člověk říká, že ještě existují skrytá místa poznání, která stojí za to prozkoumat. A osobně bych tu chtěla pracovat a poznávat tento skrytý svět knih. Nicméně my musíme dál, tak projdeme náměstím a vykoukne na nás British nuseum, kde procházíme věky a plujeme staletími. Co se zrodilo kdysi vydává svou poutavou histoii dnes. Já jsem ráda, že tu mohu být s Vámi. Poznání je o to cennější, oč víc bolí nohy i hlava. Po čase už ani ta neslouží a tak nezbývá nic jiného, než vyrazit k domovu. Večer ještě drobné poznání svítící krásy velkoměsta, které není jako jedno ze sta, ale z tisíců...

Dobrou noc Londýne, snad se ještě někdy uzříme!

Hiphopová

Já už nemám nožičky, mám jen malé ploutvičky. Přesto šlapu jako drak, po mostě i do oblak. Autobusem ráno jedu, sedím vzadu, sedím vpředu. K Picadilly dorazím, zpátky cestu urazím. Pizza Hut nám dává šmak, na kole všem vytřem zrak. Řečníci se předhánějí, kolemjdoucí se jen smějí. My se opět osmělíme, jízdou kolem potěšíme. V Albert Hall je čilý ruch, v Harrod´s zase samý duch. Každý chce se radovat, v luxusu si nakupovat. Mě to děsí, mám tu být? Raději bych měla klid. Tento luxus pro mě není, života si jinak cením. Jiné věci uznávám, proto Londýn poznávám. Z Millenium Bridge a pryč, půjdem ještě najít míč. Na stadion zamíříme, pohledem se potěšíme. Večer ještě hru si dáme, protože se rádi máme. Jsme tu stále, jsme tu spolu, u jednoho velikého stolu. Zítra zase budem dál, kdopak by se objevování bál.

S hiphopem i bez, je veselo nám dnes!

Nultá

Ráno jako malované, každý rád si do Londýna vstane. Metro, vlak nás nezastaví, autobusem projedeme davy. Westminsterské opatství ukrývá mnohá bohatství, parkem můžem cestovat, s koníky si krásně hrát. Na kole to jenom sviští, už jsme u jezírka a pak na hřišti. Z kopce dolů míříme, Georga v parku uzříme. Kensingtonský palác stojí, k obědu nás to pojí. Lasagně a taky pivo, na Picadilly je stíle živo. Nic nás ovšem nezachrání, od věčného kapitánského řvaní. Do Greenwiche dorazíme na nultém se vyfotíme. Pak už zase honem dále, Londýn lákal by nás stále. My však už dnes musíme nechati to na jiné. Dneska půjdem v klidu spát, necháme si něco zdát. Zítra zase vyrazíme, s Londýnem se seznámíme. Budem po něm cestovat, Londýn má snad každý rád!

S nulou i bez, přejedu mez...

Křižníková

První ráno v Londýně a všude je plno úsměvů, dobré nálady i krásného počasí. Naše kroky míří k toweru, kde obdivujeme krásu posekaného anglického trávníku i starobylé havrany. Každý má své jméno i specifický krok. Slunce dodává pochmurné atmosféře pevnosti příjemnějšího ducha. V nás je plno elánu a proto zdoláme vyhlídku na Tower Bridge i skleněné průhledy do propasti. A co nás čeká dál? Dobrý oběd, s příjemným cvrkotem a pak křižník HVM Bellfast, který nás přímo nadchl. Různá děla a další lodní vychytávky jsou zajímavé. Dodávají dnešnímu dni nádech specifičnosti. A to si pak představte, že ženy nemají vztah k technice a té vojenské už vůbec ne. S těžkým srdcem opouštíme loď a po vlastní ose přecházíme po London Bridge k Monumentu, kde nás nezastaví ani 311 schodů do výšin. Stálo to za to a tak jsme nahoře odměněni nejen krásným výhledem, ale i zdolávacím certifikátem. Naše kroky dále míří k Trafalgar Square a katedrále svatého Pavla. Zde spočinou unavené kroky poutníků i nás. Víc už dnes opravdu nezvládneme a tak míříme do klidu a k prostřenému stolu. A co je podstatné, jsme rádi, že jsme spolu.

S lodí v zádech jde dobře výdech i nádech...