Radózní

Nesmyslné nabídky věcí, které člověk nepotřebuje. Nezajímavé zkušenosti sdílené v elektronickém prostředí. Zaručené rady na jakýkoliv problém, se skutečně účinným způsobem jeho řešení. Tak dneska funguje svět, ve kterém žijeme a fungujeme. Pokud se spoléháme jen na své vlastní zkušenosti, znalosti a dovednosti, jsme dinosaury ve svém oboru. Každý přeci dneska ví, že nejpodstatnější věci se dějí v online prostoru. Nejzajímavější informace snadno najdeš a nemusíš se vůbec snažit, abys je pochopil. Úkoly se vypracovávájí bez nutnosti zapojit vlastní skutešenosti a kreativitu, tak je přeci daná někým, něčím. Ztrácí se nám pod rukama běžný svět, na který jsme byli zvyklí, ve kterém jsme vyrostli a naučili se žít. Musíme se umět přizpůsobit a tedy se přizpůsobujeme. Někdy s radostí, protože to přinese ulehčení do všedního dne. Jindy s obavou, co tohle všechno znamená. Ověřujeme, kde se dá a dokládáme informace z různých zdrojů, abychom se co nejvíce přiblížili světu našich dětí. Ale i ony musí umět pochopit, že všechno není tak krásné, růžové a úžasné, jak je to prezentováno. A dokonce i ony samy musí přiložit ruku k dílu, aby výsledek byl takový, jaký si představují. Proto neztrácejme naši víru ve vlastní poznání a věřme, že i ony se naučí být, aby mohly plnohodnotně žít...

Žij, raduj se a uč, nikdy se vnitřně nemuč!

Kousíčková

Někdo by řekl, že současný stav je paráda. Já si to ovšem nemyslím a už se moc těším, až se můj - náš život vrátí k běžnému normálu. Až budu vědět, co mě čeká zítra, dnes večer, za týden i měsíc. Že se můžu těšit na drobná vybočení z reality formou různých výletů, túr a dlouhých procházek, které podniknu tam, kde to máme rádi. Těším se na to, že se budu moci těšit na klidné odpoledne strávené u hezké knihy, schoulená ve svém oblíbeném křesle, bez nutnosti vymýšlet co se bude jíst zítra a co je potřeba ještě nakoupit a uvařit. Až odpadnou ranní neklidné kroky, kdy se musíme minout tam, kde obvykle bývám sama a přijdou chvíle hektických odjezdů a šťastných návratů. Bude to něco, co už teď očekávám s trpělivostí mě nevlastní. Už nezáleží na mnohém, jen na tom zůstat zdravý, v tělesné i duševní pohodě, občas promíchané netrpělivostí srdce i duše. To k životu patří a musíme to mít, tak jako vodu či jídlo. Jen ten stav nestav už aby byl za námi a my mohli svobodně být, žít a chtít...

Chtít kousíček, dostat malíček!

Pohudrovaná

Tomu člověk neuvěří, dokud toho sám nebude přítomen. Od rána se množí hlasy, jejich rytmika a síla signálu. Jako kdyby nám chtěly naše děti ukázat, zač je toho loket. Čím více se jim věnujeme, tím více síly, odhodlání a křiku si pro nás připravují. Když jsme zavření v místnosti, tak chtějí jít ven. Když jsme venku, tak zase chtějí okamžitě jít domů. Nejdřív je jim zima a určitě si musí s sebou vzít teplou miniku. Pak je jim děsné vedro a mikinu odhazují v dál. Ne, teď nemají žízeň a na záchod rozhodně nepotřebují. Sotva vyrazíme, ujdeme několik kroků, už je tady žízeň a záchod v nedohlednu. Někdo by řekl, jsou to jenom děti, co po nich můžeme chtít. Ale jednou budou tyto děti našimi nástupci a nevím, zda to dokáží. Vyrovnat se se vším tím ruchem a zmatkem světa, který je obklopuje. A za pár let bude jistě mnohem větší a rušnější. Nikdo neříká, že jsme nebyli stejní, ale přeci jen, diskuse, odmlouvání, potřeba výsměchu a posledního slova byla tím, co se nenosilo. Dospělý měl vždycky pravdu, a když jí náhodou neměl, tak ji měl už ze samé podstaty věci. Byl přece dospělý a s tím se nediskutuje. Dnešní děti mohou vše a pak to tak ve společnosti vypadá!

Pohudruj a postěžuj, svěží mysl opatruj...

Přidělená

Od rána až do večera,
létáš jako pilná včela.
Vypereš a vyžehlíš,
k tomu něco uvaříš.

Jakpak se má naše máma?
Když je pořád jenom s náma?
Dobře přeci, já to vím,
všechno za ní odpovím.

Úkoly a cvičení,
nejsou jenom mučení,
sem tam je to zábava,
když víš, že jste na to dva.

Vytisknout a vyplnit,
dobré odpovědi mít.
Nalepit a naskenovat
bude se to kontrolovat.

Tohle celkem zvládáme,
naštěstí to stíháme.
Datum ovšem nevíme,
je to jenom jémine.

Zítra lepší bude den,
nevíš, co mám za lubem.
Těš se ty můj příteli,
co ti máma přidělí...

Úkol sem a úkol tam, všude kam se podívám!

Konstelační

Dnes by byl ideální den. Dnes by se to podařilo, a to po všech stránkách. Nic by nezůstalo v pozadí a obě varianty by byly vhodně naplněny. Dnes je ale neděle a rozhodující den v nedohlednu. Víme, že pijde, víme, že musí přijít, ale nevíme kdy a jak. To je na celé té naší cesta největším kamenem úrazu. Situace, jakou zažívají maminy před porodem. Termín je spočítán, někde v rozmezí dvou týdnů, ale vlastně od jisté chvíle nevíš hodiny, ani minuty, kdy to vypukne. A že to přijde, to je celkem jasné, protože někdy se to opravdu vykulí. Stejně i my víme, že to jednou nastane, víme, že se to na nás chystá, máme rozmezí a ... Zůstáváme ve střehu, ladíme formu, počítáme, čteme, řešíme a luštíme. Zatím pouze věštíme, ale snad v těch správných hvězdných konstelacích.

Nastavení měj, nic se nelekej!

Pracoóda

Podívej, medvěd na kře,
milý bratře,
pluje klidně oblohou a
ty uř jsi zase na nohou.

Sobota tě nezpomalí,
vždyť práce,
ta se pořád valí.

Od pondělí do
neděle,
nepostojí,
je vždy v čele.

Čeká, číhá, útočí,
připravenost zúročí.
A ten, kdo jen lelkuje,
boty klidně nazuje.

Vyrazí a uteče
a mě pohár přeteče!
Jak je tohle, páni, možné?
Když má skákat skoky snožné!

Za chvíli však pochopíš,
že některé lidi nedonutíš,
pracovat a práci mít,
chtějí jen tak lenošit.

My však víme věci své,
že práce jen tak nemine.
Udělat ji člověk má,
když postupy a metody zná!

Dej se chutě do díla,
dokud je tu tvá síla.
Aaž elán opustí tě,
lehni si, mé drahé dítě.

Zítra, ač je neděle,
půjde Ti to zas skvěle!

S rozvahou a nasazením, práce není překvapením...

Rezervační

Konečně jsem se dočkala! V pondělí to všechno vypukne. Začnu se pomalu vracet k normálu. Čeká mě po pauze opět jóga, meditace a úžasná atmosféra sdíleného vědomí. Těším se, že opět budu mít část dne jen sama pro sebe a nikdo mě nebude ničim rušit. Snad jediným zlomyslným elementem bude moje rozběsněné vědomí. Nevím, zda půjde zsatavit tok myšlenek a zda se tělo zklidní natolik, aby dosáhlo požadovaného efektu klidu i úklidu. Mám před sebou ještě několi dnů, dny mohu sama krotit své draky. A pak už přijdou jiní, zkušenější a odvážnější. Teprve pak bude klid na duši i na těle. Balzám, který se rozprostře a zahojí rány i ranky. Ty čekají na své zacelení a možní i zocelení...

Rezervuj a vstřícná buď, neboj se a vypni hruď!

Malejová

Už nevydržím mlčet a musím promluvit. Všechno se ve mě bouří a potřebuje spatřit světlo světa. Jak je možné, že jeden člověk si všechno bere doslovně a jinému ani domluva nepronikne do mysli. Co si potom počít s takovýmto potěrem, který dostává do vínku jen samé rozporuplné informace. Já řeknu hot, druhý řekne čehý, třetí pak skákej a čtvrtý stůj. Jaký guláš to musí mít v hlavě a kolik růzností se motá tam, kde by mělo být přesně řečeno a stanoveno. Zejména pak ve vztahu k vzdělání a výuce, které jsou základem pro mnohé další životní kroky. I když můžeme mít v životě pocit, že něco dělat nemusíme, nebo můžeme tak trošku ošidit, zrovna u vzdělání je každé ošizení na škodu nám samotným. Někde bude chybět, někde nebude rozumět a někde dokonce bude nedostačovat. To, co je teď jen drobnou kapičkou v moři, může už zítra být obrovskou vlnou tsunami, kterou nezadržíš. Snad proto je lepší po malinkatých krocích kráčet vpřed, bojovat o každou kapičku poznání, protože se bude hodit. Teď možná ne, ale kdo ví, co bude zítra?

Bojuj, poznávej a chápej, nevadí, že jsi na mnoho věcí ještě malej...

Zalezlá

Čeho je moc, toho je příliš. To praví už staré známé české přísloví, které platí zejména v těchto dnech. Uběhlo již několik dlouhých týdnů, kdy jsme se oťukávali, zjišťovali, co kdo snese a kolik toho ještě vydrží. No a dnes se džbán naplnil. Pomalinku voda dosahovala k jeho okraji, blížila se, blížila a pak vytryskla jako gejzír. Svým mokrým proudem postříkala každého v okolí několika metrů a co mohla, to spláchla do nicoty. A najednou je klid, nikdo neječí, nikdo se nedožaduje svého hlasu, nikdo neprosazuje svou vůli, jen tam někde v dálce je slyšet ševelení větru. Možná, že to bylo přes čáru, ale možná taky dobře, že piliny vybuchly. Alespoň se pročistí vzduch a zítra s novým nasazením, úsměvem na rtu a zaobalenými nervy, nastoupíme do první linie. Posíleni, vybaveni, překřičeni a uklidněni k tomu, proč tady doopravdy jsme. Ne jako krotitelé divé zvěře, ale tety, které mají pohlídat, napsat úkoly, procvičit počty, přečíst část knihy, zahrát si moře her a zastoupit pozici chybějících učitelů. Byť byste je potřebovali víc, než právě nás...

Bo pařez, nachvíli zalez!

Dálavina

Jaká bude budoucnost v tuto chvíli netušíme. Mnohé očekáváme a s jistou netrpělivostí zvedáme oči k těm, kteří řídí naše současné životy. Mnozí z nás očekávají rozhodnutí ohledně své budoucnosti z nejvyšších míst. Jiní již odhodili ostražitost a vzali útokem znovu otevřená místa. Parky se postupně naplňují maminkami s dětmi, hřiště jsou zabrána sportuchtivým i mladežníky. Lavičky v parcích jsou plné seniorů a přesto je to všechno jiné. Na ústech máme roušky a nevidíme, jak se náš protivník tváří. Je zrovna v usměvavé náladě, nebo se chystá s našpulenými ústy vynadat nám za přílišnou blízkost? Co si máme myslet nevíme a tak raději nestoupáme tam, kde bychom normálně byli. Naopak vstupujeme na příliš tenké vrsty vztahů, které snad ještě chvíli vydrží. Jak dlouho ještě, nikdo netuší, ale většina si přeje, aby to již bylo za námi. Abychom se mohli vráti s kliden v srdci k běžným činnostem. Ke škole, ke sportovním aktivitám, které máme rádi, jeden k druhému a všichni dohromady! Nutné jsme snad překonali a teď ještě vytrvat v čase. Ať už bude dlouhý, bystrozraký či široký, na vysněné dálavy nás jistě přenese...

Neboj se snít, ať máš i ty klid!

Zápojová

Jedním slovem blázinec. Všude kolem pískot, vřískot, výmluvy a obviňování jeden druhého. Od rána člověk neřeší nic jiného, než věčné hádky a nespokojenost dětí, které by měla být raději ve škole. Vůbec si neumím představit, jak tohle stádo rozlícených dětí zvládnou paní učitelky a jak se jim je podaří po dvou měsících znovu dostat do latě. Od podlahy až po strop jsou děti plné energie, ale nesoustředěné natolik, aby tuto energii dokázaly věnovat podstatným domácím úkolům a přípravě. To, co se teď zdá jako poměrně malý problém, se může brzy projevit jako neskutečný průšvih. Ono se totiž řekne, že se vlastně nic neděje a děti to co zameškají, tak doženou v dalších letech. Ale jak to vidíte u prvňáčků? A co některé návazné ročníky? A jaký to bude mít dopad na ty velké děti? Inu, nikdo z nás to nečekal a rozhodně si nikdo z nás tuto situaci ani nepřál. Co však víme je, že musíme vydržet, odolat jednoduchým řešením a skutečně přemýšlet nad tím, jak dál. Ať už to bude teď, nebo v září, mělo by to být takové, abychom podchytili podstatné  nezameškali nic důležitého.

Práce se nebojím, své srdce zapojím!

Epanastrofní

Významové poměry, větné členy, rody, pády, logické členění textu, výrazy a pravopisné chyby. V tom teď žijeme a hledíme sílu na další nádech a výdech. Kde jsou ostatní a v čem se ztrácíme? Proč se školní rok zvrhl do této podoby? Nemůžeme s tím nic dělat a tak raději děláme. Cvičíme, cvičíme, cvičíme a po krátké pauze počítáme, počítáme, počítáme. Hledáme správná řešení a pídíme se po jednoznačných výsledcích. Čteme, píšeme, intenzivně vytváříme úkoly a pak kdesi uvnitř věříme, že se to konečně pohne vpřed. Že měsíce utečou rychlejí než voda v řece. Že poletí jako mraky po obloze a nakonec přistaneme v krajině jistoty a skutečného poznání. Nemalé přání, v malých srdcích, jež snad bude vyslyšeno!

Jedna, dvě, epanastrofa jde...

Pustopustá

Nové ráno a zcela jiné probuzení. Svět v úplně jiných barvách a se zcela odlišným tempem. Ráno je tady taky docela časné, ale tak nějak rozdílné. Před námi stojí úkoly na celý den, ovšem zde se jich vůbec nelekáme. Co na tom, že budeme pracovat celý den? Hlavní pointou je, že budeme spolu, budeme venku a bude nám fajn. Co jiného si člověk může přát, v těchto uspěchaných a mnohdy bláznivých dnech? Jen trochu klidu, vnitřní pohody a vyrovnanosti ke krokům, které budou následovat. Proto se dnes zastavíme, poohlídneme, zasadíme a vyrazíme pěšky až na konec dálavy. Objevíme vyhlídky, prověříme nožky, zapustíme kořeny a večer budeme šťastně vítat lidnou atmosféru tichého čtení.

I tak se dá prožít den a nemít pustou hlavu jen!

Zamysletinová

Když se zatnou zuby, pak všechno jde. Jen musí chtít sám člověk a musí mít potřebu věci řešit. V poslední době však zjišťuji, že čím více chci, tím méně se mi daří. Mluvím do větru a nikdo mě neposlouchá, moje slova plynou prostorem a není ucha, které by je chtělo vnímat. Přitom v podobné situaci nejsem sama, ale je nás minimálně několik desítek tisíc. Už jsme stáli před branami, termíny klepaly na bránu a najednou je všechno jinak. Vir, neviditelný činitel moderního světa, změnil nejen naše zvyklosti, ale také běžný život. To, co ještě včera bylo naprosto normální a jasné, tak už dnes neplatí. Zarůstáme vousy, vlci už si brousí zuby na naše těla a my stále bojujeme s nepřízní osudu. Bráníme se, vzdorujeme, klademe tisíce otázek a nestačíme se divit, že není jediné kompetentní odpovědi. Okolí na nás hledí s bláznivým pocitem, že potkat takové šílence, kteří něco požadují, když jsou vlastně prázdniny, je opravdu unikát. A my unikátem jsme! Máme priority, stojíme připraveni, ale testů se nedostává. Jak tohle vyřešíme? Kam všechno povede? Budeme schopni vydržet ještě několik měsíců?

Nevíme, věříme, toužíme...

Budoucová

Když věci nejsou tak,
jak mají,
člověk se pak cítí v háji.

Nepomůže síla, tlak,
když nad hlavou máš
černý mrak.

Budoucnost je nejistá,
nevíš, co ti přichystá,
netušíš a můžeš chtít,
jistoty zas svoje mít!

Ničemu se nedivit,
stále někam
jen tak jít.

Časy, data, termíny,
proletěly komíny,
na tváři zbyl jenom stín,
v duši těžký, temný splín.

Copak takto dá se žít?
Nevíš, nemáš nikde klid.

A když přeci náhodou,
pohne se řádka nad vodou,
zjistíš, že jsi stejně sám,
na problémy, jež zbyly nám.

Není třeba hlavu klonit,
jenom trošku čas pohonit,
aby tekl, aby šel,
aby znovu život jel...

Dnes, zítra, v úterý,
budeme snad dospělí
a pak už jen odhodíme,
co sami rukou nespravíme.

Budem čekat, budem snít,
že už za sebou budeme mít,
to, co nás teď provází
a dostává nás do nesnází.

A pak? Pak už budem zas,
žít si svůj společný čas!

Hlavu vzhůru, špatné pryč, k budoucnosti máme klíč...

Nevědomá

Bláznivé dny doplněné o bláznivá doporučení. Tak nějak si žijeme v době karantény a nouzového stavu. Nepřipraveni na cokoli, co nyní prožíváme. S vědomím nejisté budoucnosti otevíráme nové dny a snažíme se žít, jak jen nám stav dovolí. Chodíme jen tam, kam nechodí ostatní. Pracujeme jen tolik, kolik dokážeme zvládnout. Ukrajujeme větší krajíce, než jsme schopni sníst a věříme, že zítra už to bude všechno zase v normálu. Co je ovšem normální? S čím je spojena normalita našich dnů? Kolik zbytečných i nezbytných věcí můžeme a musíme zvládnout? Jakkoli se bojíme, přesto věříme, že všechno se v dobré obrátí a náš svět opět bude plný radostí a zářivé budoucnosti. Měsíce budou utíkat stejně rychle, jako utíkají i nyní. Jen my pod vlivem prožitého uvěříme, že nic není zadarmo a všechno má svůj čas. S tím půjdeme dnes spát a zítra se probudíme, abychom opět čelili nástrahám dnů, které nás teprve čekají...

Nebojím se nic, zítra bude hic!

Jednorožčí

Být jako jednorožec, neřešit a jen se dívat na věci optikou duhy. Mít možnost zachytit svět jen z té lepší stránky a nevnímat negativní kontexty, které z věcí vyplývají. Dělat vše s úsměvem na tváři a číst pouze návody na štěstí, posilující pozitivní myšlení. Vidět jen zábavné stránky skutečností a s hrdostí v duši sálat pozitivní energii. Nikdy nestát strnou dění a vždycky si užít taneční parket, hudbu, aktivity k zábavě a potěšení. Cítit se stále dobře ve své vlastní kůži a netrápit se minulostí, která už je za námi. Stejně tak si nedělat starosti s budoucností, protože jen ona sama ví, co nám přinese. Vidět vždy sklenici poloplnou a užívat si vědomí, že úsměv, dobrá nálada a trocha denního snění je báječnou zábavou pro výjimečné lidičky. Být akční, dělat dobré věci, účastnit se vzrušujících dnů plných aktivního jednání, chybovat a učit se chyby napravovat, s vědomím, že čas je vzácnou komoditou. Sdílet svět s podobně smýšlejícími bytostmi, mluvit, ale hlavně naslouchat modrosti světa, dopřát si odpočinek, zdravě jíst, ale i mlsat, to jsou cesty k naplnění. Nehromadit věci, ale shromažďovat moudré myšlenky, úsměvy, polibky. Vnímat, nasávat, uskutečňovat a zbytečně neplýtvat svým já. A hlavně milovat sami sebe, se svými nedostatky, protože právě díky nim jsme tak báječnou, mytickou a specificky jednorožčí bytostí!

S radostí jsme pro všechny hlouposti...

Výročová

Sedmadvacáté výročí,
tak to mě vždycya zaskočí!

Jak ten život rychle pádí
a my se máme stále rádi.

Prošli jsme si strázně, bázně,
ale taky líbezné lázně.

Stále umíme se spolu smát
a být pro sebe víc než kamarád.

Jsme spojeni zvláštní silou,
která dokáže projít i nejhlubší dírou.

Jsme vnitřně naladěni na určité vlny,
které nejsou jen z bavlny.

Umíme si zpívat, pracovat, užívat si i hrát
a víme, co ten druhý má moc rád!

Někdy musíme být každý sám,
aby společně zas bylo dobře nám.

A tak nám dny utíkají
a hodiny stále přibývají.

Na kalendáři znovu de naskočí,
kdy máme společné výročí...

Ač dny jsou různodoré, víme, že už navždy patřím k Tobě!

Zvolací

Ha ha hi hi, ho ho! Bojovný pokřik už máme a teď musíme jen vyrazit. Proti komu, se ptáte? To je přeci jasné. Proti hlouposti, lenosti, malosti, slabosti a lidské negativitě. Proti každému, kdo zamořuje svět svým negativismem a nedá nadechnout. Proti špatným mravům a obyčejným slovům, které převracejí svět. Proti jednotlivci i skupinám, kteří nedělají, co mají a škodí tam, kde by mělo být hájeno. Proto tomu dnes vyrážíme a voláme. Na zteč! Do roztrhání myšlenek a zdolání pustiny, jež není bez konce. Jen tak zachráníme sebe i svět.

Nebuďme proto laxní, odhoďme letargii a probuďme v sobě svou čistou energii...

Obrňující

To je nádhera! Od rána být venku a jen občas se vrátit mezi čtyři stěny. Vnímat spojení s přírodou, čistým vzduchem a sluníčkem, které rozpaluje tělo i duši. Je to jako balzám vetřený do každého místa těla. Účinkuje a jeh blahodárný vliv je znát od první minuty působení. Postupně se člověk uvolní a nepotřebuje vnímat víc, než co vnímá. Klid, šelest větru, probouzející se přírodu, blízkost nejmilovanějších a volnost ve všech směrech. Je to jako léčebná kúra, kterou ordinují v lázních, ale tady vnímaná i braná tak, jak jen je každému milo. Víc, míň, trošku, moc, nebo z plna hrdla. Jak jen je libo. Tak si užívejme a nasajme co nejvíce pro chvíle horší, jež nás jistě ještě čekají!

Ničeho se nebojíme, sluníčkem se obrníme...

Krtková

Tak ten zase řádil! Všude kam se podíváš je krtčí hromádka. Zahrada vypadá jakoby ji přejelo tisíc šílených turbomyší se sbíjecím kladivem v rukou. Kolečka se kvapem plní a hromada za kůlnou utěšeně rostě. Za chvíli si budeme moci postavit svůj originální hliněný domeček a na zahradě budeme mít krtší metro. Inu, co se dá dělat s kamarádem krtkem? Posbírat, navršit a čekat, že se v příštím okamžiku nepropadnu na konec světa. Hlavní je užít si každý moment na čerstvém vzduchu. Nechat se ovívat vánekm a působit sluneční svit na bílou pokožku. Je to fajn být zase venku a krtek, ten je jen malou epizodou velkého návratu k nornálu.

Krtka se nebojíme, krtince si upravíme...

Přelétající

Lidi popadá amok, startují, proplétají se a zběsile pobíhají po nákupní ploše, jako by zítra měl přijít konec světa! Lidičkové, zastavte se, vždyť budou Velikonoce, svátky jara, klidu a letos ochuzené o všechny běžné starosti. Proč si to děláme, že se chováme jako divá zvěř, bereme útokem všechna nákupní místa a nemyslíme na nic a nikoho? Co nás nutí vyrážet za nákupy, když je venku tak krásně? Zbláznili se snad už všichni a všechno? Vždyť se máme chovat vstřícně. Máme od sebe udržovat minimální rozestupy na dva metry a být tolerantní v této době! Nicméně dnes jsme všichni zapomněli na to, že i zítra jsou otevřeny všechny obchody. Že jídla máme v mražácích, lednicích, spížích stále dost. Máme co pít a teplý úkryt k tomu. Ne každému je dáno, a ne každý řeší tyto současné problémy. Zastavme se v našich krocích, obdivujme své přátele, buďme i vnitřně s těmi, kteří to právě potřebují a zapomeňme na chvíli na konzumní stav naší společnosti. Vždyť i tu je potřeba hýčkat, pěstovat a budovat do podoby, jež bychom si jistě všichni přáli. Usměvavou, laskavou, vnímavou a obětavou starou dámu, vždy ochotnou poradit a pomoci...

Komu není rady, tomu není pomoci a ať žijí dnes všichni pit-----!

Souvislostní

Všichni známe všetečné otázky, co je, kdo je, kým je, proč je? Nikdo se jim nevyhne v době vlastního dospívání, ani dospívání vlastní dětí. Pokud máme štěstí, tak ani coby babičky a dědečkové jich nejsme ušetřeni. Někdo dostává tyto všetečné otázky velmi rád, jiný by se jin raději vyhnul. Ale ať už jsme na té, či oné straně, minimálně nás donutí kladené všetečné otázky znovu přemýšlet. Je opravdu pravdou, že blesk nikdy neudeří do stejného místa dvakrát? Proč stojí plameňáci na jedné noze a psi občas žerou trávu? Jak pozná medvěd v zimním spánku, že se má probudit? Kdy je správné jíst banán a kdy raději okurku? Proč je meloun zelenina a buráky nejsou ořechy? Nemáme hlavy jako pátrací balóny, nenosíme v nich tisíce jednotlivostí, ale raději spojujeme jednu skutečnost s druhou. Snad proto si jako děti uvědomujeme dychtivost po poznání, v dospělosti pak snahu po skutečné odpovědi a ve stáří nalezení odpovědi s kapkou moudrosti. Neb každá sebenepatrnější otázka má svou odpověď a může se spojit s něčím, co už dávno víme. Proto mějme oči otevřené, uši nastražené a vnímejme to, co se kolem míhá. Jen tak budeme vědět, jak odpovědět...

Otázky a odpovědi, to ví dnes už i medvědi!

Mluvová

Pět obyčejných písmen spojených dohromady a vzniká slovo. Má velkou moc, může hladit, laskat, radit, ale i zraňovat, řídit i ubližovat. Neviditelné, pronesené, vypuštěné do prostoru má velkou sílu, aniž mu ji člověk sám vkládá do úst. Mohou pomáhat ve všech oblastech našich životů, nejsou jen tak něčím, jsou energií. Písmena řazená jedno za druhým mohou radikálně měnit nás, náš život, nebo i životy jiných lidí. Pokud slovům důvěřujeme a pronášíme je s důvěrou v ně samotné, pak jsme schopni lépe poznat sebe sama, učit se sebeúctě a náš život splývá s písmeny ve slova poznání. Můžeme jimi však také léčit nemoci duše a mnohé současné potíže světa, neboť právě hluboká moudrost slov nám dává sílu v dobách zlých a jasně nepříznivých. Slova otevírají mnohé dveře, vytýčují směr poznání i našich životů a v onom prchavém okamžiku, kdy je přečteme nám dodávají odvahu, sílu a moc zvítězit nad každým problémem. Slova vlídná, laskavá a láskyplná se pak stávají důležitým záchranným kruhem v rozbouřených vodách světa. Proto berme slova, vnímejme jejich sílu a energii. Jen tak dojmedem svého cíle ve zdraví štěstí, lásce a laskavosti.

Otevřená srdce naplněná světlem, nadějí a laskavými slovy!

Hledající

Další týden, další překvapení a možná také zajímavé příležitosti. Je celkem hodně k dispozici a celkme málo k proběhnutí. Stačí se jen dívat a člověk se nestačí divit, kolik zázraků se kolem mihne. Ať usměvavý človíček, zářící sluníčko, prošlapané střevíce či výborný zákusek po ještě lepším obědě. Tolik je toho k vidění a slyšení, jen se pořádně dívat a poslouchat. Venku vrkí hrdlička, v dálce štěká pes, z kuchyně voní maminčiny dobroty a za zády mi sedí medvěd. Všude kolem, kam jen oko dohlédne je klid a mír. Nic nevyčnívá a nic se také nevzpírá situacím, které musíme prožívat. Ono totiž stačí jen malink chtít a člověk může být všude tam, kde si jen přeje být. Na opuštěném ostrově, v medvědím brlohu, na vysokém stromě či vysoko v oblacích. Hlavně pryč od všech obyčejných, marnotratných a neskutečně zbytečných věcí, které zatěžují. Roztáhnout křídla a letět...

Padám, padám a padám, v oblacích svou sílu hledám!

Túrová

Vůně dálek, prostoru a světa, který je uschován hluboko v našich srdcích. Blankytně modré moře, ledovcově nazelenalý proud vodní tříště, zmrzlé hořce kvetoucí vysoko v horách, huňatý kožich salašnického psa, omamná vůně citrónových květů či svěží vysokohorský vzduch. Zavřít oči, přenést se tam, kde to milujeme a pomoci těm, kteří to právě nejvíc potřebují. Skutečnost je nadosah natažené paže a přesto tak vzdálená opravdovému prožitku. Byť se situace nemění a všechno nasvědčuje tomu, že cestovat budeme jen v uzavřených hranicích státu, nevadí. Mnohé máme tajně ukryto v našich duších a jakmile to situace dovolí, opět vyrazíme. Kam, kam to bude? No přeci za poznáním, novými zážitky, společným dobrodružstvím a krásami světa, které na nás čekají. Byly tady tisíce let, tak to ještě jedno osamocené léto vydrží a pak se zase uvidíme. Spojíme ruce, nacpeme baťoh a pak už nám nebude nic stát v cestě!

Hurá, čeká nás zase túra...

Nicnotná

Tak jak to jde? Častá otázka dnešních dnů. Odpovědí na tisíce, ale jedna převažuje na všemi. Ještě to zvládáme, ale už by to chtělo nějakou změnu. Ano, takto reagují tisíce lidí, kteří jsou uzavřeni ve svých domovech, pracují z nich, dělají s dětmi úkoly, posílají zprávy svým blízkým, vaří a vymýšlí, co podniknout v rámci čtyřech zdí nového. I to je docela zvláštní pocit, že ráno vstáváte, aniž byste museli. Startujete den, aniž by vás něco honilo. Vymýšlíte programy, aniž byste potřebovali. Přemýšlíte, co bude dál, aniž byste věděli, jaká budoucnost vás čeká. Všichni na něco čekáme a těšíme se, až se konečně dočkáme. Současné čekání by se dalo přirovnat k čekání dětí na vánoce a dárky. A tím nejpodstatnějším dárkem bude právě návrat do běžného života. Smět vyrazit na výlet, objevovat svět a vnímat veškeré jeho krásy. Probouzet se s honbou za pracovními povinnostmi, mít konečně za sebou některé důležité kroky ve svém životě. Prostě a jednoduše vědět, na čem jsem a kým vlastně jsem. To si přejí mnohé domácnosti a snad všechny maminky, co jich na světě je...

Mámo, táto v komoře je nic!

Mástová

Tomu říkám správný blázinec. Vstanout, nasnídat, nakoupit, uvařit, vyprat, pověsit prádlo, nachystat snídani mladším členům domácnosti, zasednout k pracovním povinnostem a přitom se nehnout z jedné místnosti. Takhle to jistě teď vypadá v mnohých domácnostech, které jsou stále plné a mnohdy neschopné nějakého smysluplného naplnění. A přitom je to tak jednoduché! Když to dokáže mamka i taťka, tak to prostě musí dokázat i děti. I ony mají mnohé povinnosti, které jsou spojeny s jejich neúčastí na přímé výuce ve škole. Ano, vždyť se zase vrátíte do školních lavic. Kdy, to nevíme, ale určitě se vrátíte, takže na to budeme muset být připraveni. Takže pojďme na to - jedna, dva, tři čtyři, pět a teď pryč od školních úkolů. Projdeme se, přičichneme ke květinkám, pohladíme Perryho, pomazlíme se se králíkem, prohodíme několik konverzačních vět a pak zase šup, do školních - domácích lavic. Nejsou sice tak pohodlné jako ty školní, ale mají mnohou výhodu. Blízko do lednice, do mlsného šuplíku, ke zdroji minerálek a tak podobně. Inu, na všem si teď musíme najít něco pozitivního, abychom se z toho opravdu nepomátli. Ještě toho opravdu máme hodně před sebou, tak nesmíme házet flintu do žita a musíme se postarat o sebe, tebe, mě i Vás!

Dej tomu čas, nenech se mást...

Položková

Jedna situace střídá druhou. Všechny aspekty našeho života jsou propojeny v jeden celek. Stačí, když dojde ke změně jediné položky a všechno je úplně jinak. Dosud funkční a stabilní systém dostává trhliny, které jsou lepeny, jak se dá. Nakonec jsou však volná místa natolik veliká, že člověk zjišťuje, že se opravdu nedá nic dělat a život se hroutí, jako hromádka karet. Není potřeba plakat a rozlitým mlékem, není dobré se litovat a soužit z nastálého. Co je ovšem nutné, je skutečné nasazení a reálné kroky, vedoucí k zajištění základního chodu lidského bytí. Nic není tak špatné, aby to nemohlo být ještě horší. Stejně jako není nic tak nádherné, aby to nemohlo být ještě lepší. A tak si žijeme, tvoříme, budujeme, sníme a čekáme, jak tohle všechno nakonec dopadne. Nervy napnuté jako struny na houslích, tělo ochabující z nedostatečného pohybu, mozek zavařený z nového přístupu k práci a k tomu jen čtyři stěny, cesta tam a zpět, mlžící se brýle a výhled žádný. Inu, když vydržíme i zuby budou, ale jak dlouho ještě vydržíme, to je jen otázka. Chce to čas, který máme nastavený každý jinak...

Bojuj a věř, že získáš to též!

Drobotinová

Vůně domova a neskutečné vzpomínky na dětství. Úžasné dny prosluněné láskou, vzájemným porozuměním a obrovskou svobodou ducha. Byť v nesvobodné zemi, přesto jsme svobodně dýchali, zpívali, malovali a milovali ty, kteří už mnohdy nejsou mezi námi. Dnes často vzpomínáme a právě ony vůně či střípky poznání nás navrací zpět. Tam, kde dítě bylo dítětem, kde rodiče měli své přirozené postavení a vzájemnost něco znamenala. Do doby, která je jen kousek za námi a přesto je tak vzádelná současnému světu. Náš život se sice také točí kolem dětí, dětských úsměvů a malých radostí. Ale už je to jiné. Dopřáváme sobě i svým blízkým všeho, co je nám nabízeno a neuvědomujeme si, jak velké škody způsobujeme. Jen tehdy, když budeme s láskou toužit a na něco se těšit, pak si to skutečně užijeme. Pokud ve svém životě prožijeme něčeho nedostatek, pak jistě oslavíme jeho opačnou stranu. Jak si ovšem mohou dnešní lidičkové vážit čekoholi, když všeho je moc. A pak platí staré moudro, čeho je moc, toho je příliš... A tak podvědomě vyrážíme na výlety do doby, kde hořické trubičky byly tím nejúžasnějším dárkem pod sluncem!

Díky za dětství, jež učí nejen drobotinu, ale i dospěláky.