Další...

Dřít jako kůň,

v lese je krásná tůň.

 

Půjdu si raději číst,

obrátím dnes tento list.

 

Zítra se v lepším probudím,

možná se i unudím.

 

Ještě mi dejte chviličku,

dám si malou kávičku.

 

Hlavu si z toho nedělám,

možná to zítra udělám.

 

Dneska už nemám náladu,

hodím to na velkou hromadu...

 

Tam se to vejde určitě,

řeknu to ještě jednou

a velmi hlasitě!

 

Dejte mi chvíli

klidu a pokoje,

nebo si 

nachystám

své náboje!

 

Knihy a slova

mi vydrží,

když dojde

benzín v nádrži...

 

Tak pac a

pusu pánové,

těším se s Vámi

na dny nové!

 

Krásné dny a hezké další všechny sny... 

 

 

Legrační

Domácí práce a vrčení pračky. Takhle by se dal popsat dnešní den, který je ve znamení úklidu. Vybalování špinavého prádla, chystání oběda, praní špinavého prádla, věšení vypraného prádla, sušení, nákupu a čekání na další várku vypraného prádla. Je to završení deseti dnů, kdy jsem se nemusela starat o to, kdo a jak vypadá, jaký je stav prádla ve skříních našich mazlíčků a zda je potřeba něco přeprat, případně vyžehlit či nachystat do skříně. Dneska je však ten den D, kdy to konečně zase přišlo a užívám si to plnými doušky a ani nevím, zda je to fajn, nebo ne. Nějak ani nevím, kolik už těch pracích cyklů bylo a ani nechci vědět, kolik mě jich do večera ještě čeká. Naštěstí je počasí příznivé a dá se sušit prádlo na balkóně, takže je to celkem fajn. Uvidíme, jak moc se to do večera podaří zdolat a zda se to všechno do dnešního večera udolá. Pokud ano, bude to prima a pokud ne, pak i zítra je dne. Byť už zase odjezdový, ale nějak bychom i tento aspekt zvládli, jsme přece šikovní, ne?!

Domácí práce, to je legrace... 

Jitrnicová

Dlouhý přejezd,

šílený průjezd.

 

Bláznivé štace,

kopec legrace.

 

Občas si zpívám,

někdy se dívám.

 

Barry se směje,

sluníčko hřeje.

 

Hory nám mizí,

je to tu cizí.

 

Za krátkou chvíli,

jsme konečně v cíli.

 

Písničky byly,

ač opouštěly

nás síly.

 

Bobříci spali,

ale jitrnice

si i tak na

dobrou noc

dali!

 

Díky za krásné dny a těším se na spousty dalších dobrodružství... 

Loučení

Poslední pobytový den v Arabbě a člověku se to nechce zdát, jak rychle to uteklo. Deset dnů, deset obrovských zážitků- Každý den byl jiný, přinesl jiný druh zážitků, ale nic bych na uplynulých dnech nezměnila... Já jsem se zde v horách cítila jako doma, jako v horských lázních a nejraději bych zde zůstala napořád. I když vím, že se budu muset vrátit do reality, která s sebou přinese mnoho dalších různorodých nárazů a stopek. Věřím, že jsem zde načerpala alespoň část pomyslné přírodní, horské, kamzičí, sviští a povětrné energie, která mi i nám bude dodávat vždycky to, co bude potřeba a když to bude v příštíhc dnech potřeba!

Něco končí a něco dalšího začíná... 

Sviští

Ráno jako vymalované dnes láká ven. Proto nemeškám a rychle šupitám. Vezmu jen to nejnutnější do batohu a už jsem na trase. Mířím si to vyhlídkovou trasou, která vede v okolí a užívám si krásných výhledů všude kolem. Cesta mě zavede až na Rifugio Bec de Roces. Odtud jsou úžasné výhledy na Piz Boé, kam vyrazili kluci i na blízký ledovec Marmoládu. Všude kolem samé krásné horské štíty, velká údolí, ticho a občas se ozve ostrý svist. V klidu přírody se nechám pomalu vést zpět do údolí a jen lezhký vánek mě upozorní na kamzíka pohybujícího se po skalním masivu. Nestačím se divit, kam až dokáže vyskočit se svými malými kopýtky. Se zatajeným dechem jej pozoruji a v duchu si říkám, jen aby nespadl. Pak se dám zase dál na cestu, pomalu klesám až k Rifugio Pan Boé, kde mě zaujme typické sviští volání. Chvíli hledám a pal nalézám ve stráni mámu svištici a tři malá svišťata, jak se spolu honí. To je vám nádhera. Atojím tu jako solný sloup a ani nedutám... Co víc si člověk může přát, než takto splynout s přírodou? Snad už jen být plně její součástí a vidět, že tohle má smysl...

Svišti stále sviští! 

Vodopádová

Poránu chvíli čekáme, pak radostně míříme k lanovce, abychom se poposunuli poprvé s využitím techniky do vyšších nadmořských výšek. Bohužel však zjišťujeme, že je pro dnešní den lanovka z technických důvodů uzavřena a tak nám nezvbývá nic jiného, než opět vyrazit do svahu po svých. Stoupáme po sjezdovkou, funíme a polykáme výškové metry. Kolem hučí potok, kterým se valí voda do údolí. Postupně se dostaneme na úroveň vrcholků kolme tyčících se skal. Na okolních loukách se pasou kravičky a z okolí se ozývá ostrý hvizd svišťů. Je to krása, i když člověk musí stoupat po svých a občas spadne z oblohy i nějaká ta kapička deště. Ani to dnes tolik nevadí, neboť okolní zvířátka nám to všechn vynahradí...

Se svištěn to svišté, až se kolem všechno blyští! 

Burzská

Počasí je deštivé a celkem studené. Proto vůbec nespěcháme z pelíšků a škrábeme se ke snídani až mnohem později než obvykle. Vymyslíme taktický plán dne a navzdory všem rozmarům počasí se vrhneme ven. Obrníme se pláštěnkami, deštníky, teplým oblečením a jdeme objevovat Arabbu a její okolní kopce. Městečko je kouzelné, položené v krásném prostředí mezi vrcholky hor. Objevíme řadu zajímavých míst k posezení, k jídlu, k pití, k nákupům a hned se nám to zdá být lepší. Po výborné italské kávě a zdejším tiramisu se cítíme skoro jako domorodci. Procházkou se vydáváme dál a k obědu jsme doma. Poté vyrazíme déšť nedéšť ven, alespoň trošku trochu na horské stezky. Každý zdolá své výškové metry, namočí si co může a o to víc se těší do tepla domácího prostředí. V podvečer pak chutná cokoliv, co je k dispozici a co je na talíři. V dobré náladě nám pak ani nevadí, že se venku všichni čerti žení!

Zítra se těšíme, co dalšího objevíme... 

Arabbská

Jedna část končí a druhá začíná. Tak je to v životě zařízeno, že krásné věci letí tryskem a člověk se ani nestačí otočit a jsou pryč. Sotva se sazač vybalovat, už aby si zase začal balit věci na cestu dál. Dneska to ještě nebude dom.. Dnes budeme pokračovat kousek dál, směrem na jih. Dál do italské Arabby, mezi horské vrcholky a do strmých údolí ke špičatým vrškům. Ty nejsou zatím vidět, valí se přes ně mračna bořek, ale chci věřit, že i ta se do zítřejšího rána přeženou a my se jistě pokochíme krásamí zdějšího prostředí. Na něj jsme se těšili a nekonečně jsme věřili, že si to tady užijeme!

Jen chvíli nám dej, ať je nám zde hej... 

Bledská

Všechny barvy modré, průzražnost vody a hloubky, kterou nelze odhadnout. Všude pod povrchem se pohybují rybičky, na hladině plují kačeny s malými kachňátky. Lekníny jsou v plném květu a příroda je zde zcela nespoutaná. Člověk má pocit, že se na malou chviličku ocitl v kouzelné řiší pohídek. Uzevřel na sebou dveře a civilizace zůstala tam někde. Ano turismus, lidé, návštěvníci, mumraj, to všechno dorazilo i sem, na břeh Bledského jezera, ale samozřejmě i zde člověk znalý umí najít skrytá, neviditelná zakoutí. Před zraky všech si pak může užívat říši kobaltově průznačné, zázračné vody, ticha a krás přírodního koupání. A až se dostatečně nabažíte, teprve pak můžete volně vstoupit tam, kde tepe ruch civilizace, nicméně Bled bude stále v Vámi, ve Vás!

Bled je vlhed... 

Postelová

Tak dnes nic moc. V noci mě chytla děsná bolest hlavy a tak ležím jako place, Klucí jsou venku u Bladu a já jsem v posteli. Mám nařízenou léčbu a musím se dát co nejdříve do pořádku. Abych pro další dny byla fit a mohla zase vyrážet ven do hor. Je mi fakt děsne a jen věřím, že to brzy přejde a bude líp. Protože tohle není nic příjemného zažívat o dovolené...

Být v posteli mě nebaví! 

Vogelská

Brzy ráno vstávat a vyrazit na túru do hor, na to jsme se těšili celý rok. Popojedeme pár kilometrů a jsme na místě dnešní trasy. Čeká nás výstup na vrchol Šíje, Vogelu a zpět. Kluci vyrážejí na plnou trasu, aby se dostali na vrchol ještě před deštěm, který dnes hrozí. Já se jen pomalu sbírám a v úbočí horsých velikánů procházím trasy, na které mi síly a koleno stačí. Obdivuji krásu nasivl, zelených údolí, strmých horských skalisek a užívám si den, který mám. Šlěpu a zkouším, kam se dokážu dostat, co ještě ujdu a kolik kroků udělám. Nakonec se dostanu do plánovaného cíle trasy a jsem na sebe docela pyšná. Počkám na kluky a společně se vrátíme dolů do údolí, kde se ještě projdeme kolem Bohinského jezera. To je kouzelné místo, které také stojí na shlédnutí, protože má svou čarovnou i magickou sílu. Nakonec se vrátíme domů, unavení, usměvaví, spokojení a dostatečně vyhopsaní. A tak to mělé být...

Vogel a Šíja, to je přec síla! 

Ribenská

Hurá, štěbetání volá.

Honem zabalit, auto benzínem doplnit

a na dovolenou vyrazit... 

 

Starosti nechat všedním dnům 

a vyrazit vstříc novým zážitků.

 

Po pěti letech znovu společně cestovat 

a ze všeho kolem se jako děti radovat.

 

Mít hlavu plnou nápadů 

a nemyslet na blbou náladu.

 

Být rád, že kilometry ubíhají

a svačinky v bříškách ubývají.

 

Aniž se člověk naděje, 

už skoro na místě pobytu je!

 

Slovinský Bled nás z dáli vítá

a nám už v hlavách opět svítá...

 

Naděje a radost z poznání,

že hory už nás k radosti pohání!

 

Nakonec v Ribnu cestu zakončíme

a ještě v jezeře se osvěžíme.

 

Pak už jen věci vybalit,

najíst se a rychle se do

pelechů se skulit.

 

Ať zíta můžem začít užívat,

neboť tahle místa máme

mohou nám tolik dát!

 

Ribno, nechť jsi nám slibno... 

Střídavá

Nahoru a dolů, tak to v životě chodí. Nic není jen krásné a růžové, vždycky přicházejí dny pošmourné a neklidné, kdy člověku není veselo, ale truchlivo. Nálady se střídají, jako ušmudlané prádlo a časem se z nich smývá veškerý prach z cest, aby se zase došlo k čistotě a jasu. Bezpečí a jistota jsou v životě propojeny, stejně jako vítězství a porážky. Bolesti a radosti, strasti i slasti mají hluboká vzájemná spojení, která nelze izolovat. Ač hlava touží překonat hranice a pohybovat se jen v lepším či úplně dobrém, osud a životní dráhy jsou nastaveny tak, že musíme procházet vším, co je nám dáno. Snad proto, abychom pochopili, abychom si uvědomili, v čem tkví síla půvabu, zdaru a nalezli trvalý mír v srdci. Díky tomu dokázali čelit nástrahám, které přicházejí a vyrovat se s tím, co přijde a radovat se z úspěchů a malých drobností, které v životě máme!

S úsměvem na rtu a hlubokým odhodláním, za sebepoznáním...

Podporující

Brát věci tak jak přicházejí a neplánovat dál, než do příští minuty. Umět improvizovat a hledat cesty tam, kde to vypadá zoufale. Překračovat sám sebe a nacházet sílu vnitřního ducha ve chvílích, které vypadají beznadějně. Být tam, kde nejsou očekávány podoby naší skutečnosti. Projevovat odvahu i statečnou mysl v nečekaných souvislostech a postavit se i vlastním strachům. Rozhodnout se alespoň malými krůčky pro zlepšení života ostatním lidem, neboť tím zlepšujeme život i sobě samým. Uvědomit si, že pohlazení, obejmutí, útěcha, slova podpory a vyjádření našich emocí nejsou vyjádřením našeho pádu. Ba naopak, je vyjádřením toho, že jsme lidským stvořením, které umí přiznat samo sobě svou vlastní vinu, umí přijmout zodpovědnost za radosti, strasti, starosti i láskyplnosti života a pokouší se změnit svět k lepšímu. A to tak, aby každý měl možnost být, žít, mít...

Pomáhej, ochraňuj a při ostatních i sobě stůj! 

Technická

Ať žije technika a všechny její vymoženosti. Dodávají nám do života mnoho výborných prvků a také nás obírají o mnohé minuty, možná hodiny klidného žití. A to vždy, když se zlobíme nad něčím, co nefunguje. Když si lámeme hlavu nad tím, jak vyřešit jednoduchý krok, který běžně děláme v realitě, ale ve spojení s technickými prostředky se jedná o neřešitelnou záhadu. Někdy je to prostě na hlavu, jak to všechno funguje. Nebo možná nefuguje? Nevíme, jak to vlastně je a tak si občas pomáháme tím, čím si myslíme, že by to pomoci mohlo. A nakonec jsme rádi, když věci vyřešíme, a to ať už s pomocí našich vlastních zkušeností, nebo s pomocí techniky. Je to potom úplně jednoduché, protože věc je vyřešena, problém je zapomenut a my jsme rádi, že je věechno zase tak, jak to má být. Naše problémy se schovaly, my můžeme zase říct, všechno je jak je a jedeme dál... Hurá, ať žije technika! Ale někde v hloubi víme, že bez vědomí nás samotných by tohle všechno fungovat nemohlo...

Ať je to jak chce, právě teď je čas dělat věci tak, jak se mají! 

Mám...

Mám své sny a občas se bojím, zda ještě najdu sílu k jejich uskutečnění. Mám dny, kdy věřím, že svět je přesně tím místem, kde mám být. Mám pocity, které jsou natolik silné, že se mnou valí, jako proud divoké horské bystřiny v údolí. Mám radosti, které si ukládám hluboko do srdce a propisuji si jednotlivé útržky do mysli tak, abych si je dokázala později vybavit. Mám starosti, které mě obírají do spánek a berou mi potřebnou energii pro běžné fungování. Mám Tebe, který jsi mou kotvou na rozbouřeném moři a přístavem bezpečí v nebezpečných vodách ocenánů. Mám Vás, kteří ve mě věříte, když ztrácím naději v sebe sama a víru v to, že se ještě dokážu zvednout a jít dál. Mám sílu, kterou mě obohacujete, abych se vždycky pevně držela nohama na zemi. Mám víru, že láska, srdce na dlani a bezpečí je tam, kde jste Vy!

Díky, že Vás mám! 

Neotálej!

Co všechno se mí zdá,

kam až se to dá? 

 

Jak daleko je blízko,

co létá vždycky nízko?

 

Jak hluboká je tíseň,

kdo zpívá tuhle píseň?

 

Má hlava ještě šanci,

když tělo propadlo se tanci?

 

Co všechno musím znát,

abych mohla se už smát?

 

Jak mocná je má síla,

aniž bych ranila?

 

Stát a hledět všemu vstříc,

nemít nic a přitom vlastnit ještě víc?

 

Jak tohle člověk může vnímá,

když stále uvnitř dřímá?

 

Když v nemožnosti věří,

a neschopnost mu velí!

 

Do vlastních rukou život vem,

tvoř sebe i svou vlastní zem,

nic není nemožné,

sny mohou být všemožné!

 

Snít ovšem nestačí,

když člověku se uráčí,

jít cestou činů, 

a ne stínů,

potom je

to cesta

hrdinů...

 

Svou cestou se dej, na nic nečekej! 

Kontrolní

Tak se dneska ukáže, jak se věcí mají. Uvidíme, jak to vlastně všechno dopadlo. Jak se noha uzdravuje a co všechno se v ní za ten uzdravovací čas událo. Jsem docela napnutá a zvědavá, co se od pana doktora nakonec dozvím. Netuším, jak na to jsem a ona nejistota mi nedává spát. Jsem z toho nezvózní a mám pocity, které mi radosti nepřidávají. Doma už se cítím zavřená nejen ve čtyřech zdech, ale také zavřená v tom, co je kolem mě. Nějak se neumím z toho všeho zpamatovat a dostat do normálního běhu... Všichni čekají, že už konečně budu zase úplně normálně fungovat. Já si však kladu otázku bude to ještě možné? Budu ještě někdy úplně normálně fungovat? Bude to ještě někdy takové, jaké to bylo? Dá se vrátit na začátek? Někdy by to bylo fajn resetovat se jako stroj a dostat se do úvodního nastavení. Ale to v našem člověčím nastavení bohužel není úplně zcela možné. Takže předpokládám, že tohle bude trošku složitější a dneska se snad dovím víc. Snad to bude lepší a snad se dozvím jen dobré zprávy!

S kontrolou za patrolou... 

Toulací

Sem a tam, 

kam to znám

utíkám,

jen já sám...

 

Dneska tady,

zítra tam,

ještě se v tom

nevyznám.

 

Možná příště,

velké hřiště,

už se blíží,

nohy tíží.

 

Snad se zase

vydáme,

tam, kde to

ještě neznáme.

 

Tam, kde voní

stoupání.

Tam, kde ševelí

les i voda ve

stráni.

 

Tam, kde ticho

obklopuje,

příroda tě 

zásobuje...

 

Klidem,

jasem,

pohodou,

i pro ty,

co už

nemohou!

 

Snad to zase

prožijem,

snad si to

zase společně

užijem...

 

Přání mám já nemalé, ať stojí při nás štěstí stálé!

Báječná

Den jako malovaný, sluníčko od rána svítí a snaží se osušit poslední zbytky nočního deště. Za oknem idyla a já si říkám, jaký vlastně ten dnešní den bude. Co bychom v něm měli, mohli stihnout a jak s ním co nejlépe naložit? Vzhledem k odpoledním vycházkám to vypadá, že budu muset plánovat až odpolední opuštění domácího vězení, ale i tak věřím, že se dá mnohé podniknout. Třeba nějaká klidná procházka kolem a kolem. Určitě nějaký ten drobný nákup a doplnění zásob. Možná neuškodí chvíle strávená nad pěknou knihou, nebo také kreativní čas nad barevným tvořením. V hlavě se mi rojí mnohé nápady, které by chtěly vyskočit na plátno, tak možná jim dám prostor v čase, který pro to mám. Uvidím, co z toho všeho nakonec utvoříme a jaká výsledná dílka nás nakonec čekají. Spěchat nebudeme, vždyť máme volný den a zítra ještě jeden další. Takže si to užijeme a hlavně budeme spolu!

Společně, báječně, srdečně... 

Zamotaná

Vnitřně vibrující energie, která kypí pod povrchem, nedá pokoje. Buší do spánků a neklid se nese celým tělem. Jsem plná něčeho, co neumím pojmenovat a zároveň vím, že je to přesně to, co se ukládá do těch určitých míst, která jsou připravena je vstřebat. Zapeklitá situace, která se mi motá kolem kotníků i kolenou a nedá se normálním, zcela jednoduchým způsbem rozmotat. Člověk by si myslel, že při svých zkušenostech už dokáže pochopit, kde se mu myšlenky toulají. Že dokáže najít cestu ze svých tajemných cestiček své duše, ale ne vždycky je to pravda... Stále je potřeba se učit a hledat ty správné směry, kterými je dobré se dát. A ač se může zdát, že je tohle správná cesta, ještě není vyhráno, teprve čas ukáže, jak je to doopravdy. Zda s pokorou a vírou bylo dosaženo toho, co bylo míněno od samého počátku.

Motám motám života běh, vytvářím vlastní životní příběh... 

Uzdravovací

Někam si vyrazím a vyzkouším, kam až dokážu dojít. Kam až mě moje nohy donesou a kolik kroků budou schopny ujít. Byly doby, kdy se mnou pádily po kopcích, běhaly a nedokázaly se zastavit. Teď jsou poněkud vratké a pomalé. Možná je v tom i něco víc než jen pocit podlamujících se nohou, snad i pocit závratě, který je ukryt někde hluboko uvnitř v hloubi mého vědomí. Někde tam ve mě je díra, do které se propadá všechno. Energie, síla, odhodlání, chuť, radost, slova, myšlenky a radost. Jediné, co zůstává je povrchová bublina, která odráží nejistoty okolního světa, které utočí na tělo i duši. To, co bych nejraději udělala je, že bych se chtěla schoulit do klubíčka, schovat se tam, kde by mě nikdo nenašel a byla bych tam sama jen se sebou sama, svými myšlenkami, obklopena svými kluky, zvířátky a klidem přírody. To by pomohlo zacelit tu hlubokou propast, kterou v sobě cítím...

Hledání cest, rychle pryč z měst! 

Promoční

Běžný den a přesto na něm ulpívá něco neobyčejného. To, co začalo před mnoha lety, když mě tatínek přivedl do první třídy a já stála nastoupená před ostatními žáky školy, rodiči, soudruhy a soudružkami, v jedné řadě, spolu se stejně vystrašenými spolužáky, to se dneska pomalu uzavírá. Také budu stát v řadě, nastoupená ve svými mnohem staršími spolužáky v jedné řadě, před námi budou sedět hodnostáři fakulty, naši rodiče, manželé, děti a blízcí, kteří nás přišli doprovodit na tento slavnostní akt promoce. Po mnoha úskalích, mnoha jiných úspěších a zajímacýh studijních oborech dnes uzavírám svá poslední studia, která jsem si předsevzala formálně vystudovat na vysoké škole. Na jednu stranu vím, že to byla dlouhá, trnitá a turbulentní cesta, která mi přinesla mnohé výzvy. Občas jsem pochybovala, zda jsem zrovna já ten člověk, který je tam, kde má být, ale nakonec jsem všechno překonala, také díky velké podpory svých nejbližších. Za to jim patří můj obrovský dík, protože bez nich bych byla nic, a bez nich by tohle všechno snažení bylo jen marné lopotění za něčním bezesmyslným. Jen s Vámi, dostávají všechny mé nápady a cesty ten správný cíl...

Děkuji a těším se na další cesty s Vámi! 

Kamzičí

Zkoušet nové věci a nezůstat jen tak v zajetí starých kolejí. Nic nového a přesto tolik zajímavého se dá zažít v deštivém dni, který se nám dneska odehrává za okny. Konečně příroda dostane pořádnou sprchu a zeleň bude mít dostatek vláhy pro svůj růst. Prach a zašedlá špína se smyje z nejbližšího okolí, květiny budou zase kouzelně vonět. Vzduch se pročistí a venku bude zase příjemně vlaho. Bude potěšením projít se kousek sem a tam, i když nohy ještě tolik nesnesou. Bude to fajn, protože cvičit koleno je nutnost, abychom mohli vyrazit na delší cesty. Byť to nebude na žádné velké vyskakování a kamzičí přeskakování po skalnatých hřebenech, přesto vím, že si to užiju. Naberu tolik potřebnou sílu, která mi teď tolik chybí... Už se těším na sílu hor, magii přírody a milovaných míst, která mě naplní vším, co teď právě tolik postrádám! Ale tam někde ve vědomí cítím, že jste se mnou a brzy zase budeme spolu...

Spojíme síly, budeme v cíli! 

Smutná

Je smutné, jak rychle se dokážou proměnit vztahy. Když je vás potřeba a táhnete za všechny, tak je to fajn. Když najednou nemůžete a potřebujete zůstat chvíli stát stranou, tak je to problém. Jste otrava, otrapa a zátěž pro všechny, kteří jsou s vámi v jednom kolektivu. Tohle vědomí zabolí a když si to uvědomíte, tak je vám najednou strašlivě nanic. Utěšujete se tím, že stejně nejdůležitější je to, co máte doma a to, co prožíváte s těmi nejbližšími. Přesto si neodpustíte alespoň kousek myšlenky, která vas zavede tam, kde trávíte tolik času. Dáváte kus sebe a nakonec zjistíte, že to vlastně k ničemu podstatnému nevede... Že jste jen jeden z dalších, nahraditelný, na kterého se nečeká a vylije se na něj neradost, nedobrá nálada i všechno to, co se jej dotkne! A z toho je mi tak nějak smutno.

Nechám smutek jít, s láskou budu dále žít... 

Prací

Od rána až do večera, 

pracuji jak pilná včela. 

 

Převlékám a uklízím, 

na stůl věci naklízím. 

 

Do kuchyně došlapuji, 

ke stolu si doskakuji. 

 

Je to stále ještě fuška, 

já vím, že mě čeká hruška.

 

Tu jistě zasloužím, 

až to všechno obkroužím...

 

Ještě jedno kolečko,

pak už sednu na místečko.

 

Otevřu si pěknou knihu

a budu si čist pěkně v klidu.

 

Budu se mít pohodově,

krásně, mile, fánfárově.

 

Večer budu práce,

teď je jenom troška legrace.

 

Tak je nutné si to užít,

aby se mohlo večer sloužit.

 

Užívat a flámovat, číst si, přitom plánovat! 

Aktivní

Aktivita už mě vítá,

u plotny mi ruka lítá.

Polévka a zelenina,

maso, cibule i uzenina.

 

Oběd bude připravený,

i když se cítím jako

človíček celkem

unavený.

 

Dnes už chci být

aktivní,

pro všechny pěkně

atraktivní.

 

Připravím co zvládnu

sama, s ostatním

mi pomůže moje

mamka.

 

Přišla mě dnes navštívit,

trošku mě i pobavit.

A tak jsme to připravily,

spolu jsme se pobavily.

 

Oběd chutnal, 

teď už spím,

však si to

i zasloužím...

 

Zítra zase bude

práce,

užijem si

dost 

legrace!

 

Krásný den i klidný sen... 

 

 

Unavená

Velmi, velmi pomalu se sbírám. Síla a energie se mi dostává do těla pomaličku. Jen nepatrně vnimám, jak se kolem víří prach a všechno klokotá. Běh běžného dne se nezastavil, jen já jsem úplně někde jinde. Stojím a netuším, jak moc ještě musím klesnout do svých energetických zásob, abych byla schopná dělat běžné věci. Sníst rohlík, napít se čaje, vyčistit si zuby, zajít si na záchod či otočit se v posteli z bohu na bok. Člověk si uvědomí, jak jsou tyto věci samozřejmé, až když mu není úplně dobře. Když se najednou stanou tyhle věci nesamozřejmými, kdy jsou to činnosti, které najednou vysílí a zůstane po nich jen velká mezera v zásobách toho, co potřebujeme k životu. Vím, že musím na sebe pomalu a opatrně. Nemůžu spěchat a nemůžu být hrrr, jinak si spíš ublížím, ale někdy to prostě jinak nejde, než být rychlý a chtít po sobě i rychlé věci. Dnes to ale nebude. Dnes to chce odpočinek a pohodu...

Odpočívání a sil nabírání! 

Kolenní

Normální den s nezvyklou náplní. Pro někoho jako jsem já, která aktivně pobíhám už od rána, je dnešní den něčím, s čím se musím trochu skousnout. Vím, že takové chvíle přicházejí a musím je umět i já přijmout, jen jak na to? Prostě nesnídat, nastoupit do auta, nechat se odvézt na kliniku. Tam podstoupit plnou anestezii, nechat si opravit nemocné koleno, probudit se, vstanout a o berlích se doplížit do šatny. Jako bojovník to zvládnout jen s jedním pádem a další podpůrnou infuzí, která konečně zabere, no a potom jet domů. Mít kocovinu z narkózy celé odpoledne i podvečer, být jako opilá a navracet se postupně k normálu. Pak už jen spát, spát, spát... No báječný, úžasný a ještě lepší nejteplejší čtvrtek letošního leta. 

Ale co se dá dělat, když není zbytí i kolena musí poslechnout! 

Soudružná

Někdy prospěšné, občas váhavé, většinou nevnímané, přesto tak důležité vzájemné lidské vztahy, které navazujeme a prožíváme. Fungujeme v nich v rámci lidské společnosti, aniž bychom si je nějak vzlášť uvědomovali a nejsme nikým ani ničím nabádáni, abychom dosahovali nějakých úspěchů v jejich navazování či efektivním fungování. Snažíme se všímat si těch vztahů, které máme nejblíže a chápeme jejich důležitost pro nás samotné. Všímáme si lidí, kteří nám vstupují do života, v jejich nahodilosti i přísné zřejmosti. Společně vytváříme týmy, společenstí a rodiny, které mohou přinášet mnoho cenného, jen stačí naše uvědomění si hodnoty toho, co je nám dáno. Možná je to inspirace, možná magická moc a síla okamžiku, někdy jen letmé setkání či dlouhodobá podpora těch, kteří nás doprovází... Je to síla, synergie a příležitost ke sdílení, kterou můžeme s ostatními vytvářet ku prospěchu sebe samých i celého světa, jen si to uvědomit a chtít!

Chtěj víc a nastav vždy druhému svou líc... 

Překvapení

Není potřeba plánovat každou věc, která se nám v životě stane. Nemusíme přesně vědět, co nás čeká za každičkým dalším rohem. Občas je potřeba jen tak jít životem a nechat se vést hlasem srdce a užívat si radostných překvapení, která přicházejí. Ohromení, údiv a pozastavení se nad nádherou okolního světa je něco, co prostě a jednoduše nelze plánovat. Tyto krásné dary k nám přicházejí a jsou součástí pocitů štěstí i radosti. My sami s nimi pak musíme umět pracovat, měli bychom umět využívat jejich potenciálu a vyjadřovat hluboký vděk za to, co občas bereme jako samozřejmost. Ovšem ono je to magické požehnání, které obohacuje, probouzí a dává sílu. Nestačí jen s láskou předávat, důležité je také radostně přijímat veškeré dary nebes, jako magická překvapení, která jsou nám dána...

Dávej a ber, vždy měj svůj směr!