Sovoslovná

Poslední a už je pryč,
měsíc ztratil už svůj klíč.
Od zítra zas nastane,
do kolen mě dostane.

Budu psát a budu číst,
budu pít a hodně jíst,
každý den se radovat,
v tichu duše zpytovat.

Jak ten čas si klidně běží,
hodiny si v skrytu střeží,
od jara až do zimy,
převlékáme peřiny.

Od začátku do konce,
slova běží do kopce,
větami se plní svět,
není nikdo, kdo by řek!

Slova nejsou náhrada,
slova jsou vždy výsada,
se slovy jsi totiž král,
svoje primy hraješ dál...

Nechej slova plynout,
pak nemohou zhynout,
budeš jejich součástí,
nechytíš se do pastí.

Ostří meče, ostří slova,
používej zas a znova.
Pěj si, zpívej, vyprávěj,
s náladou se krásně směj...

Slova jsou radostí k vyjádření dobra i starostí!

Vybavovaná

Ještě dnes mi krásně znějí,
tóny co se na mě smějí,
kytara a zvučný hlas,
prozradí vše, co je v nás.

Adventní čas přichází,
hlasy nás hned provází,
zvuky, hlasy, melodie,
tady to dnes opět žije.

Zima nám pak nevadí,
sílu v těle nahradí,
krása slova, písniček,
teplo je u lidiček.

Jenom dech se tiše krátí,
když se večer v noc obrátí,
v hlavě zní pak tichý tón,
andělský je kolem shon.

Každý člověk může mít,
v sobě sílu, něhu, klid.
Každý může někam jít,
každý může něco chtít.

To co cítí převládá,
jako dobrá nálada,
jako zvuk a tichý hlas,
zní tu ve mě, zní tu zas!

Krásou ducha, nejsi hluchá...

Uzamčená

Od rána až do noci,
není nám dnes pomoci.
Vzduch se zimou třepotá,
venku je studená ťápota.

Odhadem až do večera,
neuslyším ptačí křik.
Včera přeci odletěla,
jako oka mžik.

Parkují a zastavují,
i když sníh a vítr dují,
rychle mizí za sluncem,
svým teplým průvodcem.

Já si říkám,
proč a jak,
vždyť mám
taky hezký frak?

Je to jedno,
je to tak,
dnes je
ze mě závoďák!

Upaluji, utíkám, doma se pak zamykám...

Životová

Dřeš jak mula,
jsi furt nula,
to se stává,
marná sláva.

Dneska tady,
zítra tam,
já to tady
dobře znám.

Vím, co každý musí mít,
vím, co vždycky bude znít.
Vím, co dělat když se máš,
i když život není náš.

Hořká slova, vztek a vzdor,
to je lidstva krutý mor.
Tím se problém nevyřeší,
ať jsme medvědi, či Češi.

Musíš mluvit,
musíš chtít,
musíš stále
někam jít.

Jinak stojíš, přemítáš,
zmatek v hlavě pořád máš.
A že zítra bude líp?
Leda když máš dlouhý zip.

Jen tak lehce to vždy nejde,
i když navenek se sejde,
parta dobrá, v ní jen klid,
já už nechci takhle žít!

Stres a nervy na pochodu,
večer piju teplou sodu,
žaludek jak na vodě,
tohle není o náhodě.

Věci samy se přec nedějí,
dělat si iluze a zít v naději,
To je leda pro blázna,
kterého pak každý zná.

Já jim nejsem, nechci být, nechte mě jen klidně žít!

Zpívající

V poklidu a souznění
neděle se promění,
v klidný den a poznání,
kdy důležité je potkání.

Setkat se klábosit,
k tomu dobře vnitřně znít.
Mít se rád a poslouchat,
tělu, světu, naslouchat.

Informace přicházejí,
ze směru, kde bubny znějí.
Od laviček, od parku,
nepůjdeme na polárku?

Budem smát se, radovat,
dokud život nás má rád.
Dokud víme, co jsme zač,
nikde žádný zelenáč.

Kolem jeno klidný shon,
za oknem se míhá slon,
v lese vlci tiše vyjí,
rychle uteč od těch zmijí!

Zůstaň v klidu,
zůstaň s námi,
nic ti v tom dnes
nezabrání.
Strávit den
tak jak bys chtěl,
i když kolem
je plno včel.

Těch se báti nemusíš,
s nimi není žádný kříž,
jsou to včely medonosky,
přiletí sem třeba bosky,
přiletí a zabzučí,
svou píseň tichou, labutí...

Zpívej nahlas, zpívej dál, ať je plný tenhle sál!

Oslavová

Hurá, sláva,
vivat, prost,
kdopak je tu
dneska host?

Já i Ty se těšíme,
že dědu překvapíme.
Slzy nejsou na pořadu,
budem tvořit dlouho řadu.

Budem slavit,
budem přát,
budem jíst
a holdovat.

Sedmdesát žádný věk,
když si děda,
když si kmet!

Proto přejem hodně zdraví,
ať Tě život stále baví,
ať stále veselý,
v pondělí i neděli!

Krásné narozeniny a žádné vylomeniny...

Pátková

Den je jako malovaný,
copak je to lidi s vámi?
Proč se jenom mračíte?
Copak už nic nevíte?

Zaměsíc jsou vánoce,
zase znovu po roce,
budem péct a budem spát,
s novými hračkami si hrát.

Kdopak by se netěšil,
že už nemáš vůbec sil!
Tomu právě nevěřím,
proto ruce nesložím.

Budu smát se, pomáhat,
kdopak by tu nebyl rád?
Kdopak by si při pátku?
nevzpomněl na pohádku...

V pohádkách vždy zvítězí,
hlupáčci, co nic neví,
ti kdo mají dobro v duši,
aniž zhola něco tuší.

Prot buďme v pohodě,
nechejme to náhodě,
zase jednou budou svátky,
budem spolu,
budem zpátky!

Černé myšlenky jsou jen pro mařenky...

Rodinná

Vzpomínám a vzpomínám,
jakpak bylo dříve nám,
jak jsme žili pospolu,
znali se i u stolu.

Spěch a kalup nebyl znám,
každý věděl, že není sám,
že má kolem rodinu,
ráno, včer, každou hodinu.

Děti, staří, dospělí,
setkávali se i v neděli,
život nebyl jeden běh,
za okny však seděl špeh.

Cizí země, cizí kraje,
ty jsme znali jenom z háje,
ty jsme vlastně neznali,
pořád jsme ve frontách čekali.

Všecho jsme se dočkali,
jen ten klid nám dneska chybí,
a tak děláme pořád chyby,
nestíháme, spěcháme
a rodinu nemáme.

Ten kdo jí má jako já,
ten se přeci dobře má,
ten je krásně za vodou,
neabývá se náhodou.

Ví, že každou věc co má,
sdílejí vždy aspoň dva
a v tom je krása života,
kda netíží Tě samota.

Kdy máš všechno po čem sníš,
a až zase uslyšíš,
že kdysi bylo nějak líp,
odpověz jen, musíte žít!

Život není náhoda, ideálně když mohou být spolu aspoň dva...

Protkaná

Od rána až do večera,
běhám jako neřízená střela.
Každý krok je krokem tam,
kde to přeci dobře znám.

Od večera do rána,
létá kolem zlá vrána.
Nese zprávy všeliké,
srdce mám však veliké.

Nám se dílo vydaří,
voda se zas odpaří,
s ní pak přijde
klidný dech,
páni, to byl
krásný
mech.

Od mechu až k jehličce,
posedím na laviče,
uvědomím si svá slova,
která píšu zas a znova.

Mám Tě ráda převelice,
jako zima své vánice,
jako jaro svěží květ,
ať už jsi doma,
teď a hned!

Cesty vedou do dáli, koho jste tam potkali?

Upečená

Prsty letí po klávesách,
cítím se jako na nebesách.
Zvuky, tóny kolem zní,
člověk potom jenom sní.

Hudba duši uklidňuje,
dobré věci navozuje,
s klidem v těle přijde hned,
je to pro mě vhodný jed.

Nakazí mě, nepustí,
dokud píseň nespustí,
dokud může v hlavě znít,
nebudu mít bez ní klid.

Je to zvláštní,
je to tak,
bude zima,
přijde rak.

Od raka nic nečekáme,
zimu přeci rádi máme,
proto zní nám příjemně,
téměř vždycky dojemně.

Že je zima, že je mráz,
sáně, dárky, zas a zas,
budem spolu rozdělovat,
po roce si nadělovat.

A pak jako každý rok,
bude jenom malý skok,
k jaru, létu, teplíčku,
jako v zimě k peklíčku!

Od tepla až do pekla, cos to zase upekla?

Bolavá

Hop a skok a je tu den,
který kvete lidem všem.
Od rána až do večera,
nepustím se svého šera.

Nepustím se otěží,
ať každý láteří.
Dneska jedem podle mého,
neutíkej si do svého.

Neutíkej, nefňukej,
zítra zase bude hej.
Zítra zase bude hra,
která je tak užásná.

Na prince a trpaslíky,
na psy, zajíce a knoflíky,
od puntíku je jen schod,
to ti přijde zase vhod.

Usmívej se, pospíchej,
dobrou vůli vždycky měj.
Od rána až do večera,
pustíme se i do šera.

Slunce svit nás ozáří,
až půjdeme k oltáři,
až budeme v tichu pět,
že nám znovu kvete květ.

Od květu až na vrchol, život není jenom bol!

Šmrdolová

Od rána jsem v jednom kole,
jako kdybych byla havíř v dole,
jako kdyby neděle,
měla mě vynést z postele!

Uvařit a vyprat snad,
kdopak by to neměl rád?
Kdopak to dnes udělá,
kdo na těsto zadělá?

Snad se mi to podaří
a slunce opět zazáří,
nad hlavami, nad stolem,
s velkým hnědým kastrólem.

Při neděli je to dřina,
možná taky trochu psina,
být tu stále, být tu s nimi,
chovají se jak mimi.

Od miminka jenom krok,
aby ze měl byl zas cvok,
abych měla pocity,
že ještě nejsou ušity...

Kazajky a vestičky,
možná taky botičky.
Teď už jenom hop a skok,
ať je zase nový rok!

Od rána se batolím, v centrum světa šmrdolím!

Šťastná

Zima klepe na dveře,
kdo jí dneska otevře?
Já to jistě vyzkouším,
srdce doma zapouštím.

Od rána až do večera,
bude domem tiše znít.
Slova písně co si včera,
neuměli vůbec říct.

Zvláštní pocit z toho mám,
copak já s tím nadělám?
Nic a to mě nejvíc děsí,
že už nevím ani kde jsi.

Sice všechno dobré zdá se,
o tom venku povídá se,
přesto vím, že změny jdou,
dokud si nás nenajdou.

Změny změní světa tok,
máme z toho potom šok!
Že se všechno změnilo,
že nám zase nasněžilo.

Hurá zima, sláva mráz,
budem schopni zas a zas,
Jezdit spolu, sáňkovat,
užívat si, milovat...

Zima je vždy krásnější, když si s někým šťastnější!

Zubatá

Od pátku až do neděle,
nevylezem ven z postele.
Budem spát a budem snít,
nikde není lepší klid.

Nic nás z domu nevyžene,
ani voda, ani vzduch,
seženem si sovu k ženě,
to bude velký rozruch.

Od sovy až do temnoty,
vlezeme si do teploty,
budem hledat klid a ticho,
až nás bude bolet břicho!

Bez smíchu a v dobrém snění,
od večera ke kuropění,
budem hledat svitu jas,
od znovu a zas a zas...

Potom lehnem, usnem hned,
ať si svítí tenhle svět,
ať se děje cokoli,
zuby nás už nebolí...

Bez zubů i s nimi, můžem být i mini!

Sháněná

Představ si a přemýšlej,
dokážeš být stále nej?
Umíš vždycky poradit?
Nikdy ničím nezranit?

Slova něco znamenají,
i když se nám planá zdají,
i když skoro nebolí,
zavánějí nevolí.

Proto nejdřív přemýšlej,
neutíkej, nespěchej.
Chvilka klidu potěší,
i když zrovna neřeší.

Každý umí potichu,
hledat blechu v kožichu,
každý umí smutný být,
i když nechce zrovna pít.

Všichni chtějí představy,
které nejdou do hlavy,
všichní chtějí někým být,
i když ztratí svůj klid!

Já se nikam neženu,
jsem tu stále za ženu.
Jsem tu stále,
mám se skvěle,
možná to zní až moc směle.

Vím co mohu, vím co mám, nic dalšího nehledám...

Cherubínská

Zrodili se andělé,
jsou to naši přátelé,
dohlížejí každý den,
aby život byl jak sen.

Křídla vždycky roztáhnou,
nad potřebým je přetáhnou.
Každý člověk potom ví,
kde ten jeho anděl bdí!

Tichým hlasem ordinuje,
písně své si prozpěvuje.
Každému je při ruce,
i když není v záruce.

Stačí se jen dobře dívat,
srdce nechat stále jít,
andělé nás budou hlídat,
hlava nemusí to vzít...

Andělé jsou mezi námi, nikdo jim v tom nezabrání!

Jdoucí

Anamnéza oknem vléza,
kdo se směje, toho nezná.
Vážně mluví, tiše radí,
nemáme ji nikdy rádi.

Co si myslí, příšera?
Že s tím neco nadělá?
Nic se jí však nepodaří,
venku slunce krásně září.

Proto půjdem rychle sem,
lehneme si na svou zem,
budem klidně probíhat,
co má, nemá každý rád.

Vzpomeneme na svou hlavu,
která stále trčí z davu.
Vzpomeneme na sebe
a pak půjdem do nebe.

Do nebe a do nebíčka,
možná taky do peklíčka,
možná taky někam sem,
kde se sní náš hezký sen!

Sněte i bděte, živote jděte...

Věžičkovitá

Sněží, sněží,
stále jsme svěží,
jde to stěží,
i když sněží.

Od rána jsme v jednom kole,
ruce vezmou tyhle hole,
půjdou kopat velkou jámu,
až to vydá strašnou ránu.

Kde se vzal, tu se vzal,
krtek z domku vyhupsal.
Zlobí se a láteří,
že mu kopem u dveří.

Že chce už mít zimní klid,
že tu mělo dávno být,
jeho metro, jeho dráha,
už ho zase bolí hlava.

Jak má v tomhle hluku spát?
Kde má sílu načerpat?
Kde má hlavou spočinout?
Kam se má teď přesunout?

Nikam nechoď krtku milý,
počkej ještě malou chvíli.
Pak už půjdem také spát,
bude se nám jenom zdát,
že jsme čilí, čiperní,
sněhu, větru, vždy věrní.

Zatím zima přežene se,
jako vítr v letním lese,
pak zas budem hrabat,
hrát, za zimu věrně vzpomínat!

Nevzpomínej, radši běž, ať vystoupáš na svou věž...

Synovská

Romantická nálada,
to je pro mě záhada,
kde se bere každý den,
není to snad jenom sen?

Mít se rád a milovat,
krásy světa malovat,
žít a být vždy připraven,
vyraziti někam ven!

Někam kde je rušno, živo,
kde se mísí pivo, limo,
kde je dobrá nálada,
kde je žití paráda...

To jsou místa nejcennější,
v nich pocity nejsilnější.
To jsou místa milovaná,
jako ve snu malovaná.

Přesto jeden háček mají,
i když se nám stále zdají,
musíš míti někoho,
kdo jde s tebou do toho.

Kdo je stále na blízku,
podává ti ruku svou,
abys mohl Kubísku,
žíti s těmi, kdo tě milujou!

Úkol zdá se snadným být,
přesto ,usíš čestně žít,
k sobě, svému okolí,
aby všichni věděli,
že tvá slova váhu mají,
jen tak z tebe nepadají.

Že jsi čestný, odvážný,
i když áš své velké sny!

Žiješ, rosteš, sílíš stárneš,
za seou si kárku táhneš,
někde cestou na poli,
i k Tobě se připojí,
ten kdo bude mít Tě rád,
bude s Tebou putovat.

A pak zjistíš hochu milý,
že život nejsou jen víly,
že je třeba stále jít,
abys mohl dobře žít.

Do té doby dětství měj,
na nás dva se usmívej,
s námi máš vždy jistotu,
že dostaneš svou dobrotu,
že máš v nás dvou ooru,
ať jdeš dolů či nahoru!

S námi, bez nás, s někým snad? Tuhle cestu měj vždy rád!

Sněhová

Vlk už bije na dveře,
kdo mu dneska nařeže?
Kdo mu dneska zabrání,
kdo nás všechny zachrání?

Slunce, sních a vítr skučí,
mě zas zima tady mučí.
Had a žízeň, pokání,
hrůzu nám všem nahání.

Vločky k zemi padají,
velké se nám nezdají.
Malé, drobné střípečky,
budou z toho tři tečky.

Od tečky pak k celé větě,
která bude na tom světě,
která bude s námi žít,
i kdybys měl vělký byt.

Stejně v koutku zůstanem,
třeba klidně se stanem,
tam se všichni sejdeme,
do života vejdeme...

S námi zima, sníh a mráz,
potom přijde velká hráz,
po ní cesta do ráje,
dostanem se do máje.

Od sněhu a sněžení, v hlavě máme ježení...

Hafíková

Přednášet a povídat,
hlavně nemít nikdy hlad.
Od rána se batolím,
v tichu světa zápolím.

Co bych mohla hošíčku,
dát Ti velkou hubičku.
Dát ti velkou naději,
že věci se jen tak nedějí.

Je potřeba přát si, chtít,
abys mohl míti klid,
abys mohl s námi žít,
uklidíme si svůj byt.

V něm se najde kouteček,
kde postavíme byteček,
kde budeš sdílet radosti,
kde budeš míti dost kostí.

Stačí jenom přijít, vzít,
v tichu bytu tiše výt,
občas kousnout,
občas vrčet,
nechceš přeci venku trčet?

Ty chceš býti se mnou,
s námi,
ty chceš býti k nepoznání.

Vím, to že bys mohl být,
můj čumáček, co dá mi klid!
Teď už stačí jedině,
vstoupiti k nám do síně.

Odtud už nás nevyženou,
budu stále jeho ženou,
budu stále syna mít
a k tomu spolu budem výt!

S hafíkem za psíkem....

Milovaní

Běžím jako o závod,
vždyť ten dům zde nemá vchod!
Co si jenom počít mám?
Šílet z toho začínám...

Ruce bolí, nohy pálí,
hlavu pořád něco šálí!
Přeci musím vejít dál,
tam je krásný vstupní sál.

Tam zase bude ticho,
kázeň,
nikde žádná velká
bázeň.

S písní, básní, andělem,
pokoříme každý lem,
zvítězíme nad strachem,
s rázným, svižným rozmachem.

Život stojí za to žít,
i když nemáš nikde klid.
I když hledáš cestičky,
pro své krásné lidičky....

Krásný den, s milovanými lidmi jen!

Chodivá

Pracuju a pracuju,
rychle věci šroubuju,
za chviličku utíkám,
tak ať už to všechno mám.

Ráno jako vyšité,
mrazem bylo pokryté,
vítr fičel od strání,
už nám zimu nahání.

Za chviličku přijede,
zalez, malý medvěde,
neb Tě zima přimrazí,
dostaneš se do nesnází.

Tam jsou ony teplé časy,
zvlhnou naše krásné řasy.
Tam kde jindy slunce jsou,
zimy ledy natáhnou.

Mrazy okna zahalí,
dívej se jen z povzdálí,
ruce schovej, hlavu též,
na jaro se opět těš!

Teď však půjdem spát,
na zimu si budem hrát.
Od svítání do svítání,
čeká nás jen sníh a tání.

Potom zase slunce svit,
může s námi přes den být.
Může být a rozkvétat,
tohle mám tak tuze rád!

Kdo se těší chodí pěší...

Zanořená

Je to jasné, je to tak,
na obloze černý mrak.
V duši žízeň, to je píseň,
která schová i mou tíseň.

Proč jsem stále napjatá?
I když vcházím za vrata?
Kdo zná na to odpověď,
odpoví mi teď a hned!

Já to nevím, netuším,
ruce rychle usuším,
hlavu vrátím do peřin,
přeskočím i zimní splín.

Zanořím se do příběhu,
nepotřebuji ni něhu,
s medvědy si budu hrát,
kráčet, zpívat, putovat.

A pak zjistím jediné,
že život mě přec nemine,
že život je tu pro žití
a ne jen k přebytí.

Rychle vyskoč, pospíchej, na život vždy se směj...

Virtuální

Létám, pátrám, slibuji,
v viruálnu se pohybuji.
Všechno mám a všechno znám,
zde nemohu být nikdy sám.

Kolem řada krásných lidí,
to přec moje oko vidí,
že jsou prima,
že jsou fajn,
i když říkají
mi nein!

Copak to je za slova?
Zkusíme to odznova,
zkusíme to tam i zpět,
tohle přeci není svět!

Kde je moje realita,
nechce býti jenom bytá,
chce být živou,
chce být divou,
nejen nějakou tou
divou!

Realita v realitě,
nežiju si ve svém bytě,
žiju jen tak bez sebe
a čekám tu na nebe...

S nebem i bez půjdu přes les!

Cesta

Nech mě dělat,
nech mě spát,
nech mě jen tak
v roku stát!

Nechci býti v záři světel,
nechci jíti do temných pekel,
chci si jen tak kolem zřít,
být, snít, žít i živořit.

Nemusím vždy všechno znát,
nemusím si na nic hrát.
Dneska je mi nevlídně,
proto mířím do Vídně.

Proto jedu tam a zpět,
aby točil se mi svět,
aby život nabral směr,
kde zase bude všechno fér.

Kde se vítr uklidní,
kde nebudeme neklidní,
kde slunce bude krásně hřát,
kde nebudem si na nic hrát!

Tam chci jít a tam chci žít,
tam chci s vámi opět být,
byť to bude chvilku jen,
pro mě to bude celý den...

Uklidni se duše má, každý svoji cestu zná!

Hledaná

Od jednoho k druhému,
lítám sem a tam,
už pomalu netuším,
kde své místo mám.

Jistoty se skrývají,
v temnu zuby míhají,
od saně až na okraj,
tam je ten temný ráj!

Temný, dusný, sklíčený,
nic pro lidi blažený,
nic pro mě není zárukou,
ani prsty na rukou...

A tak lítám tam a zpět,
a pořád se točí svět.
Kde jsem já?
Kdo to ví?
Ten vám také odpoví...

Hledám a nacházím, za chvíli odcházím!

Plynoucí

Dynamické prostředí,
dneska nikdo nesedí,
všichni jsou tu v pohybu,
nečekáme na chybu.

Od okraje k okraji,
housle krásně zahrají,
serenádu, ptačí zpěv,
někde slyším tygří řev?

Tygr, pes i opice,
diví se mi velice,
že tu sedím,
neběhám,
že jsem ve všem
stále sám...

Já vám říkám páni milí,
moc jste si mě oblíbili,
zítra budu v prachu,
pryč a
kdopak najde ke mě
klíč?

Nikdo, pročpak?
Co se divíš,
když tu sedíš
a nevidíš.

Že se život proměňuje,
s ránem krásně zabarvuje,
stačí oči otevřít
a do duší lze zase zřít...

Dívej se a nacházej, dobrou vůli vždycky měj!

Peruťová

Modré z nebe snesu ti,
jako na bílé peruti,
jako na sněžném obláčku,
nebe je krásné, bez mráčků.

Sluníčko svítí kolkolem,
já běžím rychle údolem,
čekám tu sama na vodu,
potkám i pana Příhodu.

Od slova k větě a pak zpět,
voní tu omamně žlutý květ.
Včely se kolem něj vyrojí,
srdce mé rychle se zahojí.

Každý má právo na bolístky,
nikdo však nechce mít dva lístky.
Každý chce s někým si povídat,
mít ho a mít ho vždy moc rád...

Mějme se rádi pospolu,
sledujte nebeskou nádheru,
sledujte srdce svá,
poznání,
to vždy je nadějí,
pokání.

To vždycky útěchu přinese,
s úsměvem půjdeme po lese.
S radostí budeme spolu žít,
malovat, milovat, spolu být!

S labutí za perutí...

Strukturovaná

Jak to chodí ve světě?
Najdeš na této disketě.
Co máš stále vědět, znát,
je mít se pořád hodně rád!

Když to ještě neumíš,
o životě nic nevíš.
Všechno s duší souvisí,
to snad hlava už teď ví!

Ví to, má to na mysli,
i když zrovna nemyslí.
Dá si dobrou snídani
a pak je to vše na ní...

Duše, hlava, tělo, slovo
a máš pro dnes vše hotovo.
Slovu dodáš strukturu,
nemáš život na nulu.

Jdeš si, pískáš, užíváš,
s radostí se usmíváš.
Ty už dneska totiž víš,
že život kolem nezměníš.

Změnit můžeš jenom sebe,
pak si najdeš svoje nebe,
pak už budeš krásně žít
a dítětem si stále být...

Strukturuj a krásně žij, abys věděl, že jsi byl!