Taková

Kam ses mi ztratila?
Kdo tě teď hýčká?
Slzy mi skrápějí,
tváře i víčka.

Duše je plná splínu i bolesti,
kam vedou cesty - necesty?
Putují, kroutí se, tam a zpět,
aby každý dokázal obejít tento náš svět.

Dojdu-li ke štěstí otázka pouhá,
vždyť život sám, je cesta velmi dlouhá...
Jednou jsem tady, podruhé tam,
jasno mám v hlavě, nechtěj být sám!

Chytím si květů pel, motýlí křídla,
objevím lásky žár,
medvědí objetí,
už nejsem já,
teď už jsme já, ty a ty!

Sluníčková

Hurá, tak už tady máme konečně jaro! Sluničko svítí, příroda se začíná probouzet a svět je hnedle lepším místem k životu. Mít tak ještě dostatek času a klidu na vychutnání jarních paprsků. Už to vidím, sedím v parku, kolem se všechno zelená, ptáčci zpívají, sluníčko svítí a já sbírám jeho energii. Ach jo, je to jen představa. Ale co, když si přispíším, určitě i na mně troška paprsků zbude!

Tak ať máme sluníčko nejen za oknem, ale i ve svých dušičkách a na tvářích ...

Obyčejně neobyčejná

Kolik je obyčejných věcí, lidí, skutečností a činností, které kolem sebe máme, které prožíváme a mnohdy je ani nevnímáme. Vlastní postel, známý úsměv, volnost výběru či obyčejné praní? V každodenním koloběhu života obyčejné, možná i fádní a nudné věci, které tady jsou. Ale co když najednou nejsou? Když je narušen běžný život? V tu chvíli si každý z nás uvědomí, jak důlěžité pro něj tyto maličkosti jsou. A jakou mají cenu! Moje knihy, běžné vaření, chlupaté nic a ještě něco navrch. A z obyčejných věcí se stávají věci neobyčejné, krásné i kouzelné...

Proto važme si všeho, co v životě máme, zachovejme si naše obyčejně neobyčejné a radujme se ze všeho nového. Vždyť každý den je novým začátkem, každá věc má podstatu a každá situace svůj smysl!

Povahově básnivá

Jako řeka život plyne,
krásu, radost pomíjíme,
slunce, úsměv, žal i strach
máme v srdcích i na rukách.

Zahradou se procházíme,
někdy bdíme, jindy sníme,
radost, lásku hledáme,
sebe známe, neznáme!?

Na tvářích se úsměv zračí,
uvnitř smutek zvolna kráčí,
jsem to já, či divný stín
a proč mám na duši jen splín?

Snad to bude povahou,
možná jenom pěknou hrou,
s klidnou silou velkou, malou,
hraji si tu na schovávanou...

Hlasy znějí ozvěnou,
hlučnou, němou, neměnnou.
Kdo jsem já a kdo jsi ty?
No, kdo tak asi, přece MY!

Díky za všechna nádherná rána, dny i večery,
moje velké opory!
Jen s Vámi stojí za to být,
radovat se, mít i snít!