Výsledková

Co nás naplňuje a proč? Kdy jsme spokojeni a co nás k danému pocitu vede? Jaké jsou naše vnitřní pohnutky, které máme, když se pouštíme do činností? Člověk si občas říká, proč vlastně dělá, to co dělá. Proč udělal některé volby a zda byly správné. Zda, kdyby měl možnost by šel stejnou cestou, nebo by volil jiné postupy. Jestli by byl tím, kým je, nebo by se stal někým úplně jiným. Potkal by ty stejné lidi, nebo by jej potkali úplně jiní lidé? Zřejmě jsme předurčeni k tomu, že dostáváme do života určité prvky, kterými disponujeme. S nimi pracujeme a snažíme se jich využít, jak nejlépe umíme. Někdy se nám to daří lépe, jindy jsou naše kroky naprosto špatné. Ale naštěstí se můžeme mýlit a napravovat své chyby, neboť chybovat je lidské a jen chybami se moudrý člověk učí. Tedy i my se můžeme poučit z našich chyb, které nás pak vedou k lepším cestám a výsledkům!

Učení není jen mučení, je to i cesta k sebeumění... 

Motýlí

Jásej, směj se, raduj se,

na svět s láskou dívej se.

Oči, ruce rozpínej,

na dobré věci vzpomínej.

 

S úsměvem jde všechno

lépe, i když kolem

svět se třepe.

 

Na pohodu, na poklid,

bude všechno jak

má být!

 

Já jsem tady,

ty jsi tam,

já to jistě

rozdýchám...

 

I když věci těžké jsou,

nejdou jedna za druhou,

pomalu se kouskují,

pro naše nervy pracují!

 

My se na to připravíme,

my to všechno upravíme.

A pak už to půjde samo,

tak jak je to v osudu dáno...

 

Jenom hlavu vzhůru, žádnou noční můru! 

Cestou ... necestou

Chaos ři řád,

co máš prý rád? 

 

Každý si nastaví,

určitá pravidla,

a život utáhne

nám naše křidla.

 

Snahy jsou dány,

tak jak jsou k mání,

nebýti v chaosu,

zvládat vše v poklusu.

 

S úsměvem na tváři,

s hlavou na poštáři,

s vědomím úspěchu,

dodat si útěchu.

 

Řádem a pořádkem,

vyhrajem nad zmatkem!

Problem se vyřeší,

nás to pak potěší.

 

Že jsme to nevzdali,

že jsme vytrvali,

že jsme si cestou svou,

šli za duhou...

 

Nebojím se jít, tam kde nevede cesta a není klid! 

Snějící...

Už se těším převelice, 

až tu budou metelice.

Už se těším hluboce,

až tu budou vánoce. 

 

Všichni kolem už

mě straší,

že zas budu o rok

starší.

 

Já si říkám

o co jde?

Na každého

to přijde.

 

Všichni stárnem,

někdo trošku, 

někdo víc...

 

Tak co si k tomu

přidávat ještě

toho bláznivého

stresu, že nám

z toho bude

hic!

 

Užiju si podzimu,

budu se pomalu

těšit a připravovat

na zimu.

 

Na sněžení, 

na mrazivo,

na výborné

vánoční

pečivo!

 

Na vůně a všechno 

krásné, jež nám

v očích rozsvítí

hvězdičky jasné.

 

To mám ráda,

to je čas,

kdy přijde opět

klid a uvolnění

mezi nás!

 

V pohodě a uvolnění, poddávám se dneska snění... 

 

Trpělivá

Tak tohle snad ani není pravda. Týden už je zase u konce a s ním pomalu končí i další měsíc. Sotva začal, už končí a já vlastně ani nevím, jak se to stalo. Nestačila jsem se ani pořádně rozkoukat a je tady říjen. Venku už to vypadá na pořádnou podzimní metelici, teplty nejsou vůbec příjemné, ale nejak si neumím představit, že teď jsme měli jaro a už je tady regulérní podzim. Dny se nám zkracují, tma prodlužuje a člověku se nechce čím dál tím víc. Asi jsem opravdu ve skrytu duše medvědem, který už se pomalu chystá na každoroční proces hibernace. Pořádně se najím, zalehnu a probudím se až zase na jaře. Venku budou kvést květinky, ptáčci budou zpívat a všechno zase bude krásné, veselé a dobrodružné... Realita asi bude jiná, vím, tu nezměním, ale já to vydržím, přečkám a dočkám lepších časů!

Kdo je trpělivý, ten je spolehlivý... 

Komunikační

Dobré s horším se střídá,

každý si to své v životě

hlídá.

 

Jednou se vzpružíme,

jindy se zvetíme,

hlavně, když spolu

o všem mluvíme.

 

Pokud už mluvit

nestačí,

pak je to už jen

k pláči.

 

Potom už člověku

moc toho nezbývá,

sám sebe o mnoh

radostí odbývá!

 

Slova se zdají mnohdy

zbytečná,

já vím, že nejsou

netečná.

 

Beze slov není

pochopení,

beze slov není

vzájemné propojení...

 

Proto jsem ráda,

že si nasloucháme,

že spolu společné 

řeči vedeme a máme.

 

Že si stále rozumíme,

že o sobě všechno víme,

že si věci sdělujeme,

že se vzájemně potřebujeme!

 

Díky za to kluci moji,

mnohé mě s Vámi pojí,

a s léty je toho stále víc,

že vydalo by to na slov tisíc.

 

Prázdná slova neznáme, těm se nedáme...

Strnulá

Jet na plný plyn a být v neustálém pohybu. Mít pocit, že nesmíš polevit a musíš být pořád k dispozici. Chtít po sobě výkon, i když se cítíš unavený, vyčerpaný, neklidný a ve stresu. Potom práce trvá fakticky mnohem delší čas a její výsledky jsou rozhodně horší, než v případě, kdy je člověk odpočinutý a s plnou silou. I ta nejmocnější zvířata v přírodě přesně vědí, kdy mají zaujmout postoj strnulosti, pro uchování síly a dostatku energie pro svá vlastní těla. Odpočinek je totiž podstatou a základem veškerého žití. I drobný proces hibernace, stavu virtuálního odpojení se od stavu vědomí je podstatný pro zachování správné rovnováhy. Ona sama strnulost, pocit nicnedělání a stažení se do sebe může znamenat důležitý moment, který zpříjemní každý den. Malé zastavení, nadechnutí a uvědomění si sebe sama, svého okolí, toho, že jsme, vyslání poděkování a vděčnosti za všechno co máme, je důležitou součástí dobíjení vlastní energie. Když si odpočineme, doplníme si energii, pak nám půjdou věci mnohem lépe...

Zkrátka, strnulá buď a do života se probuď! 

Pokojská

Klokan už mě zdraví,

a tohle mi praví, 

že snad už se poskakuje,

ruce na nás natahuje!

 

Cvičení a učení,

to je světa znamení,

že se ledy hýbají,

že se věcí míhají.

 

Pro nás je to jasná zpráva,

že se něco překonává,

že už zase jdeme dál,

i když protivítr vál...

 

A tak si tu veršuji,

za mnohé v životě

děkuji

 

S vděčností a jistou

něhou, 

jedu si za 

Tebou!

 

Ať jsme v klidu v pokoji, s Tebou v jednom pokoji... 

Vzdálená

Blázním, blbnu,

k tomu hubnu,

kabát svlékám,

hluboce smekám.

 

Jak to stíhat,

vůbec se nemíhat?

Jak to udělat

a nic nepodělat?

 

Otázek tisíce,

trápí mě velice,

že nejsem 

schopna více!

 

A tak se snažím

ještě víc,

a uvnitř si řvu

z plných plic.

 

Pořád a dokola,

roste tu rukola,

pořád a dokola,

roste tu vřes.

 

Dneska už končíme,

myslíme na jiné,

dneska už půjdeme

hledati vzdálené... 

 

Vč daleké, přesto tak blízké! 

 

Rozhodnutí

Slunce svítí na mé vlasy,

kolem zní různé hlasy.

 

A já bych si přála jediné,

nechť tvé oko na mamčině

líci spočine.

 

Ať se hlava pozvedne,

ať se packa ráno, nebo

v poledne.

 

Ať se trošku uklidníme,

i když všichni dobře víme,

že to všechno chce svůj čas.

 

Než zase bude dobře znít

tvůj pevný hlas,

a v něm zase uslyšíme,

Míšánku a mnohé jiné...

 

Tak se snaž a hodně síly,

ať pomáhají ti i víly,

ať jsou s námi vodníci,

co zboří celou nemocnici.

 

A pak už to jen bude kousek,

sníme jenom deset housek,

máme tě zas dome zpět,

než bys řekl deset vět.

 

Dneska oko, zítra nožka, každý den půjde jedna položka! 

 

 

Podzimní

Konečně sobota, volný den a sluníčko na obzoru. Vítr klidně pofukuje, roznáší teplé povětří a žlutavé listí, které se pomaličku snáší všude kolem. Zatím jsem ještě doma, ale vím, že už to nebude dlouho trvat a i já vyrazím někam do přírody. Nasytit se posledních letních paprsků a užít si slunečního svitu, který se na nás ještě přišel podívat. Zítra už to totiž může vypadat na obloze úplně jinak a proto je důležité, abych si ještě užila posledních teplých chvil. Podzim se totiž už pomaličku hlásí o slovo a to nejen v kalendáři, ale také i příznaky, které ukazoval v průběhu uplynulého týdne. Takže můžu být ráda, že si ještě dnes užiju letního počasí a zítra už může klidně nastat podzim. Protože už budu nasycená a připravená na to jej přijmout a těšit se na vše, co s sebou přinese...

Ježek, dýně, kaštany, se všemi mám své plány! 

Líčková

Všechno se valí, že člověk ani vlasně pořádně neví, jak se to stane, že už je zase pátek. Sotva jsme začali týden, tak tu máme jeho konec a řešíme další běžné víkendové povinnosti, které nás čekají. Vypadá to na poslední krásné počasí, které bude opravdu slunečné, teplé a jistě bez deště, tak je potřeba si je užít. Asi by bylo fajn vyrazit do přírody, ale nevím, zda se nám podaří, abychom se všichni shodli na společném programu. Přeci jen už jsme zase všichni poněkud rozlítaní a rozběhnutí každý na jinou stranu. Ač se budeme snažit být spolu, vidím to tak, že se sejdeme pouze u společného jídla a pak zase až u jídla. Během dne se budeme věnovat každý svým povinnostem, radostem a starostem, které máme. Ať veselejším, voňavějším či sportovnějším, převážně však těm, které musíme zdolat a připravit pro následující týden. Který se přižene a bude na nás čekat, ať budeme připraveni, či nikoli...

Sviť nám sluníčko na naše líčko! 

Změněná

Nový den a nové výzvy. Nové telefonáty a nové informace, které přinášejí nové specifikace starších zkušeností, které je potřeba nově zpracovat. Stále si říkám, že dnes je čas na změnu a dnes by to opravdu šlo, aby došlo k obratu. Dnešní den by mohl být tím, který přinese něco malinkto pozitivních informací, které by mohly rozehrát kousek krásného čehosi v našich toužících srdcích. Možná jsou naše myšlenky příliš spojeny s tím, co bychom rádi a málo nasloucháme tomu, co jsme opravdu schopni dostat. Nicméně tak to chodí, tak to je a tak to vždycky bude u těch nejbližších, které máme rádi, na kterých nám záleží a které milujeme nade vše na světě. Zde se těžko smíříme se vším, co se změní a jak se mění...

Ač se mění, tak je náš! 

Spěšná

I když nikam nepospíchám, jsem jako na trní. Nohy i ruce jsou v jednom kole a hlava se neumí zastavit. Vnitřně cítím tlak a neumím vysvětlit proč. Je to něco, co je uvnitř schováno ve mě, někde pod povrchem to čeká, až se to dostane pěkně ven. V jaké podobě to ještě nevím, ale cítím, že dneska to rozhodně bude. Snažím se udržet klid a pohodu, usmívám se na všechny strany. Chápu všechno i všechny, kteří se mnou chtějí být, jen já sama vím, že bych se nejraději sbalila a byla někde úplně jinde. Až během pozdního odpoledne zjístím, proč jsem se tak cítíla už od rána. Až odpoledne přijde rána z čistého nebe, který všechno vysvětlí. Pak už je mi jasno, i když se mi před očima zatáhne a v mozku zatemní... V první chvíli nevím co dělat, až teprve po několika nadechnutích a vydechnutích zjistím, jak dál. I když situace vypadá neutěšeně, stále je cesta dál. A protože jdeme dál, tak budeme bojovat o každičký psí chloupek.

O psí chlup a kočičí drápek! 

Ťapací

Za Šatova vyrážíme s dobrou náladou za Znojemskou hradní záhadou. Šlapeme přes vinice a vřesoviště a říkáme si, co uvidíme za další zatáčkou či příště? Na polích a zahradách, všude rostou brambory, dýně či hrách. Na loukách a pastvinách pasou se tu koně, krávy, člověk radostně by si sáh na ta božšká stvoření. Je to by bylo radosti... Za chviličku, za chvilku, dorazíme na náměstí, kde dopadne na nás štěstí. Výborně se najíme a pak už dál musíme. Kilometry polykáme, vyhlídky si užíváme a tak ani nevíme, jak zpět do Šatova dorazíme. Unavení, spokojení, bez turistiky pro nás život skvělý není...

Šlapat, chodit, objevovat, po světě se potulovat! 

Neurochirurgická

Lama, malpa, korela,

kdo s tím co dnes nadělá?

 

Informace podávat,

až když všechno bude hrát.

 

Od rána jak na trní,

všechno kolem rozvlní,

každý sval a oční víčko,

potřebuji nové sklíčko.

 

Něco nalézt, něco mít,

v duši stále nemám klid.

Snad už přijde uklidnění

a s ním večerní bdění...

 

Prosím, prosím, ať už víme,

jak to s dědušákem.

do budoucna zříme!

 

Ať už máme jistotu,

pro pana Jasnotu!

 

Volám, volám, chci už věděti,

o každém šumění i malém klíštětí... 

Nemocniční

Dny jsou sečteny, hodiny uběhly a všechny nitky se spojily do jediné, která vede naše dnešní cesty tam, kam jsme upírali zraky posledních několik měsíců. Je to těžké navenek zůstat úplně klidný, když uvnitř řvou všechny emoce. Nevíte, co se bude dít, jaké budou další kroky a jaké se bude odvíjet váš život. Bude zítra stejný, jako byl dnes, nebo bude úplně jiný? To nikdo neumí říct a ani vy si neumíte připustit tu situaci, že necháváte tady na tomhle místě někoho, kdo vás provázel celý váš život a možná ho už nikdy neuvidíte... Je to děsivá představa, co říct? Budou tahle slova poslední dnes, nebo? Chce se mi brečet a zároveň vím, že tohle nemůžu, protože bych tím zhoršila situaci druhé straně i sobě. Budu silná a plakat budu až doma. A stále budu doufat v to, že se všechno povede, že bude všechno tak jak má a za pár dní bude náš milovaný zase s námi, v naší péči. A my zase budeme společně švitořit, smát se a sdílet společné vzpomínky a Míšánky...

Svěřuji nás osudu, jen chvíli si tam pobudu! 

Plynoucí...

Nový den a nový příběh se před námi odvíjí. Člověk s něčím vstává a říká si, co ho asi čeká. Má určitou představu, co by chtěl, co by měl, co by se hodilo, co by se mělo a co by se slušelo v daném dni stihnout. Nikdy však dopředu nevíme, co se všechno podaří a v jakém rozsahu. Jsou dny, kdy nás věci napadají úplně samy, jdou si a my ani netušíme, kde se berou. Na druhou stranu jsou pak dny, kdy se snažíme vymyslet něco, máme celkem jasnou představu co, ale myšlenky se ztrácejí v mlze. Ne a ne naskočit na vlnu. Toulají se v nedohlednu a jsou na prázdninách a možná ještě dál! A čím víc se je snažíme volat zpátky, tím víc se nám vzdalují... A tak to jde den ode dne, kdy se snažíme lítat po naší sinusoidě života, nahoru a dolů. Nevíme, kdy budeme zrovna nahoře, kdy dole, kdy nás budou napadat nádherné myšlenky, kdy nebude v hlavně nic. Snažíme se připravit na to, co přijde, ale nevíme, co a jak přijde. A tak si plyneme tím našim životem, připraveni, nepřipraveni, abychom se nakonec dostali tam, kam doplujeme. Ideálně s tím, koho máme rádi a tam, kde to máme rádi! Toť stav ideál, ale i to může být úplně jinak...

 

Snahy jsou, ale i ty plynou! 

Páteční

Vyrazit, nakoupit, zabalit,

nanosit, nakupit, nastavit.

 

Vybalit, pověsit, utřídit,

všechno to konečně

zařídit...

 

Na okna nové barvy

nanést,

sršně a vosy kolem

sebe přetrpět

a snést!

 

Sluníčka si na večer

užívat,

makovky a pivečko

si dát...

 

Páteční pohoda

jak má být,

na chaloupce

je klid!

 

Tichá pošta nám

večer prosvětlí,

ledacos o osudech

lidí vysvětlí.

 

Děkujem za vše,

co máme,

a víme, že se

jen tak nedáme!

 

S díky za krásny den, jdeme snít svůj krásný sen... 

Povznesená

Vidět detaily a plně se soustředit na drobnosti. Zároveň však umět letět výš a nahlédnout na skutečnosti z ptačí perspektivy, která nabízí to, co člověku normálně uniká. Nabádá nás k tomu, abychom se nejen vznášeli v oblacích, ale zároveň prozkoumávali situaci ze všech možných úhlů, které přicházejí do úvahy. Než se rozhodneme pro řešení, je dobré se podívat do detailu věcí, podrobně se seznámit s tím, jak co funguje a proč. A zároveň poodstoupit, povyletět a získat nadhled. Ten dá člověku možnost vnímat očima to, co normálně přehlížíme. Díky vyššímu stupni pohledu ztrácíme strach, hněv a soudy spojené s tím, co je tam dole a naše srdce se otevřene tomu co je výš... Otevře se soucitu, odpuštění a hlubšímu porozumění sobě, věcem, světu i okolí. Proto vnímejme svět v detailu i ze vzdálenější perspektivy, abychom dokázali ocenit jeho krásu, jas a hluboký vnitřní soulad!

V detailech i šířkách, toulej se ve výškách...  

Ženská

Kdo jsi a proč jsi právě tady? Vypadáš naprosto sebejistě a vůbec si netroufám odhadovat, zda jsi opravdovým hrdinou, nebo se mi to jen zdá. Někdy totiž umíme nádherně klamat a nebo dokonce i hrát své role takovým způsobem, že i samotní herci by se od nás mohli učit. Ráno si říkáme, že nedokážeme udělat ani jediný krok, samotný Lazar by byl proti nám úplný sportovec a neuběhne ani chvilička a už skotačíme, běháme, smějeme se a laškujeme, jak jen nám síly stačí. Usmálo se na nás naše stěstíčko, cítíme se naprosto vyrovnaně a spokojeně. Máme plné bříško, nic nás nebolí a do teplého pelíšku je to jen pár kroků. No co víc si přát! Takže se usmíváme, jsme stateční, silní a sršíme vtipem, víc, než by se na první pohled mohlo zdát... Lusknutím prstů, obratem vteřiny je z nás najednou zase hromádka neštěstí, kdy nevíme kudy kam, nechceme víc, než jen být a zhluboka dýchat. A co na to říct? Snad jen jediné, vítej v údělu, jemuž se říká žena!

Ženou být, umět žít... 

Přinášená

Pomalé chystání, tvoření, zabydlování a příprava na to, co už nám zase brzy vypukne. Ještě není ten správný čas, ale už brzy nastane chvíle, kdy budou chodby hučet hlasy našich studentů, všude bude plno ruchu a auly i posluchárny se budou plnit těmi, kteří touží po informacích. Teď je ještě čas se v klidu kanceláře připravit, nachystat se a zkoncentrovat síly na veškeré úsilí, které bude muset přijít. Kdy zase budu běhat od jedné přednáškové učebny ke druhé. Budu přepínat jeden předmět k druhému. V hlavě se mi budou míhat a možná i míchat jména studentů a studentek. Od rána až do večera budu ponořena do výuky, která bude splývat a vnášet do mých dnů jeden velký, někdy i zajímavý obraz. Teď se těším, protože vím, že přichází něco nového, s čím se budu muset poprat. Bude to výzva, které mám celkem ráda. Jak bude ubíhat čas, uvidím, zda se mi to stále bude líbit, nebo najdu i nějaká ta proti, která určitě přijdou. Zatím se chystám a uvidím, co mi příští dny přinesou...

Nechť jsou věci radostné, které přijdou! 

Hledající...

Nesmírně toužím po klidu, který nepřichází. Nevím, kde jej hledat a zda jsem jej vůbec schopna nalézt. Čím víc se sama v sobě nevyznám, tím víc cítím, jak se ztrácím ve světě, který je sám o sobě tolik nepřehledný a zmatený. Jako neukotvený kus papíru letím větrem a síla se mi ztrácí před očima. Cítím se opilá, zmatená a nejasně daná. Nemám cíl, nemám jasně danou cestu a nevidím směr, kterým bych se měla dát. Jsem zmatená a proto zmateně pobíhám v duši i navenek kolem a tápu s vědomím, že vlastně nevím, co je a co by mělo být... Potřebuji kotvu, která mi dá jistotu a stabilitu a od ní se pak budu dále plavit na své cesty. Jen teď musím najít ten správny směr a cíl. Zřejmě to bude chvíli trvat, déle než tomu bylo v předchozích obdobích. Možná stárnu, možná je hledání komplikovanější, ale vím, že to své si zase najdu, a to jak v sobě, pro sebe, tak pro tento svět!

Kdo hledá najde, kdo chce, ten si i delší cestou zajde... 

Životní

Každá vteřina našeho života je začátkem něčeho nového. Je počátkem života, který může milovat, tvořit, být láskou, radovat se, usmívat se a s laskavostí svého srdce být tím, koho život vynese až na sám vrchol svého bytí. Může být vším, čím si jen bude přát a může být všude, kam se jen bude chtít podívat. Nebude existovat žádné omezení, jen to, které si člověk dává sám. Každá vteřina našeho života je tím, co v nás otevírá možnosti, které můžeme rozehrát do mnoha barev i tónů a je jen na nás, zda se budeme snažit žít život v jeho plnosti a jasnosti barev, nebo jen v jisté šedivosti stínů. Vteřiny se noří do minut, hodin, dnů a týdnů, které ve své nekonečnosti navracejí každého z nás k jeho počátku a vědomí, že tady jsem, odsud jsem vzešel a sem se také vracím... Naplněn láskou, radostí a vědomím kroků, jež jsem udělal a skutků, jež jsem učinil!

Žij tak, aby po tvých krocích zůstávala láska a radost... 

Vyprávěná

Umět ta vyprávět příběh, ve kterém by se tajil dech. V tichosti by naslouchali i ti, kteří normálně vyrušují a neumí se zabrat do tajů vyprávného slova. Umět vyložit to, co nesu v sobě a využít k tomu všechna slova světa, kterých je nepočítaně. Ne pro slávu, ale pro onu radost z psaného a krásy slov, které jsou a jakmile jsou jednou zaznamenána, jsou vypuštěna do světa, nikdo je již nezastaví. Jdou si svou cestou, hledají si pozorné i méně všímané posluchače a čtenáře, aby se staly chvíli součástí jejich vlastního života. Někdy pomohou v těžké chvíli odlehčit tomu, co oni sami cítí, jindy dávají zapomnenout na osud, který prožívají. Někdy jen strhnou růžové brýle, které nosí a ukazují realitu takovou, jaká je. A v tom je krása příběhů, které bych chtěla umět vyprávět. Nemuset být známá, nemuset být slavná, jen svým slovem pomoci tam, kde je to potřeba a kde může slovo laskavě pomoci... Vždyť i jen jediné slovo má sílu tisíce párů koní a zmůže víc než armády vojáků!

Příběhy plné něhy...  

Dračí

Zase nemoc. Ne-moc a nic moc. Člověk si připadá jako blázen, když pořád řeší otázku svého vlastního zdraví, a to ve chvíli, kdy by měl být oporou těm, kteří to potřebují víc, než on. Zlobím se sama na sebe a hlavně na to, že jsem na otíž! Už nevím, co víc bych měla udělat, abych se z toho všeho vyhrabala a byla zase zdravá. Nevím, jestli mě něco zevnitř užírá, nebo se užírám já sama. Je to jako mor, na který nestačím a nejraději bych si dala pár facek. I když vím, že tohle asi nepomůže. Zlost, naštvání a negativní myšlenky jsou cestou do pekel. Sama bych nejraději byla jen radostná, plná energie, ale nějak to prostě nejde. Nevím, kde brát a nevím, proč jsem tak vnitřně nespokojená! Vždyť nemám proč? Tak proč? A je to jako kolotoč, který se mi stále řene hlavou, tam a sem, sem a tam. Nedá se zastavit a je stále tam. Inu, snad bude líp!

Přeji si zázraky, uvidím i draky... 

Svátečková

Dnes svůj svátek máš, co s tím naděláš? Jméno máš, bezejmenná nejsi a tak si užívej, že se můžeš radovat z dalšího dne, kdy můžeš slavit. Ostatně nikdy nevíš, kdy se ti podaří znovu se mít a být s těmi, které máš ráda. Nevíš, jak moc se budou dít věci, které jsou a budou. Proto je nutné si užívat každý den a hlavně ten, který je pojmenován stejně jako ty. Takže ať žiješ a máš se moc krásně, i když nepíše básně a v ničem velkém nevynikáš. Jsi a to je přece také strašně důležité ne?

Buď a buď ráda... 

Proplouvací

Už dlouho to zraje a cítím to uvnitř. Je čas na změnu, která ke mě plyne ze všech stran. Není to krátkodobé rozhodnutí, které by bylo uděláno bez nějakého hlubšího promyšlení následků. Je to pohyb křídel, která se mi neustále pohybují a nesou mě vpřed. Byť stále pomaleji a s mírnějšími stoupajícími tendencemi, přesto cítím, že plynu po větru a změna se blíží. Ať už to bude cokoliv, vím, že jsem připravena přijmout to s odpovědností, kterou jsem schopna. Teď už se nebudu bránit, nebudu odporovat či pochybovat, už není cesty zpět. Ono staré je pryč a jdu za tím, co mi přináší změna, která je tady. I když bude spojená s dočasným nepohodlím či nepříjemným pocitem zvyknout si za nové pořádky, vím, že je to má cesta, kterou se mám dát... Je to cesta pro to, abych sama sobě i svému životu vdechla novou čerstvost, nastartovala nové příležitosti a energii. Neboť cítím, že novost a změna ve mně opět rozdmýchávají jiskřičky inspirace, živosti a kreativity, která je důležitou součástí mě samotné. A v tuto chvíli cítím, radost z pochopení, uvědomění i přijetí změny, která je nutná, abych se opět stala sama sebou!

S lehkostí za svou bytostí... 

Připustit si!

Tužit se a cvičit,

na těle se ničit.

Kondičku si

vylepšit, sám

se sebou dobře

žít.

 

Zdravý styl

a dobré jídlo,

nepalí mě

dobré bydlo.

 

Utužuji neustále,

pro doby klidné

i celkem nenadálé,

abych mohla v klidu

říci, že neupustím

jen tak lžíci.

 

Že si budu pamatovat,

jak se mám u stolu

chovat. 

 

Co je k čemu potřeba,

a kdy už se to

vstřebá...

 

Pak už jenom to

zlé pryč,

snad najdeme

vždy ke starostem

potřebný

klíč!

 

Dnes tu jsme a zítra ne, ono to jednou nastane... 

 

Výkladová

Koho vidím? 

Zač se stydím? 

 

Proč to říkám?

S kým se stýkám?

 

Kam zas jedu?

Jak to vedu?

 

Kde to leží?

Jde to stěží.

 

Občas vzdychám,

těžko dýchám.

 

Někdy vnímám,

jindy zapomínám.

 

Dneska hlesnu,

zítra klesnu.

 

Pak se zeptám,

na to co neznám.

 

Slova zazní v jednom

sledu, jako klouže

noha po ledu.

 

Jednou jsme tady,

podruhé tam,

kde ještě spočineme

ukáže život sám...

 

Jdi a věcí si všímej, kolem se dívej!