Tušící

Jsou věci, které nevymyslíš, i když se moc snažíš. Některé situace nelze naplánovat, a přesto se stanou. Situace se v životě proměňují, a tím nám dávají poznat sílu myšlenky i ducha. Jedná se o výjimečnou blízkost dvou lidí, kterou cítíme, či zapojení se do aktivit, které vykonáváme. Děláme, konáme, nepřemýšlíme a činíme svět takovým, jakým jej chceme mít. Plný radosti, veselí, úsměvů, spokojenosti či zloby, zášti, nespokojených tváří. Je jedno na kterém břehu stojíme, neboť jen my sami si vytváříme svět, ve kterém žijeme. Jaký bude záleží pouze a jen na nás. Na tom, co máme uvnitř, co vyznáváme za hodnoty, co poznáme, co umíme a co známe. Kým jsme se narodili, kým jsme se naučili být a s kým jsme spojili své kroky. V tom je naše síla, kterou bychom měli dále rozvíjet, předávat a zprostředkovávat svému okolí. I my si tím odnášíme mnohé do dalších let našich životních cest, směrů a křižovatek. Ať jsou všechna křížení bez kříže a náhodná míjení s hlubokým poznáním...

Síla v duši, člověk tuší!

Příjezdová

A už jsme zase doma. Ani to nebolelo a celkem rychle to uteklo. Prázdniny se nachýlily ke svému konci a také náš pobyt zde v Beskydech končí. Pocity máme smíšené, žaludek stáhnutý dojetím. Byl tu krásně, doma bude také, ale už spojeno s povinnostmi a dalšími pracovními radostmi. Je jasné, že se začátku školního roku nevyhneme. Ale můžeme si říkat, jak kouzelné prázdniny to byly. Co všechno se nám podařilo zažít, rozbít, rozdrtit, napravit, upravit, dokončit i započít. Prostě tak, jak to v lidském životě má být. Uzavřeme jednu kapitolu a můžeme vyrazit do druhé. Abychom navázali naše myšlenky, osudy a příběhy na další linky, které nás čekají. Dnes ještě netušíme, možná se domníváme, co však skutečně přijde, to uvidíme...

Příjezdem nic nekončí, ba právě začíná!

Javorníková

 Déšť bičuje stromy kolem. Výhled nejsou vůbec pozitivní Nicméně sbalený batoh dává tušit, že výstupů se dnes opět nevyhenme. Nevadí, nějak se zařídíme a vše dobře pořídíme. Hlavně vyrazit na cestu, nejprve zdolat čtyřista dvacet osm schodů a pak po zelené stoupat výš a výš. Kolem chalup, chaloupek, můstků a pejsků. Míjíce závodníky B7 si vlastně říkáme, že výstup na Velký Javorník ještě není taková bláznivina. Pouhých dvanáct kilometrů, při klidném počasí a celkovém pozitivním stoupání. Vrchole je dobyt, rozhledna zdolána a teď zase hurá do údolí. Ušlapané nožky dostanou svou dávku pohodlí a vodní tříště. Že je kolem prázdný bazén a hřiště, tak to nám určitě nevadí. Dorazíme do cíle, spočneme nohám. Dodáme energii tělu a chytíme si včelu...

Bylo tu rásně i když ne úplně jasně!

Bloudivá

Kam se dneska vydáme, tam bloudíme. Cesta, která by tu měla být není. Naopak je tu něco, co lze s dobrou vůli považovat za pěšinku. Přeskočíme potok, vydrápeme se až ke stezce a stoupáme přes hřebínek dál. Značka se ztrácí někde v lese a klikyháky se napojíme na Pinďuláka. Sice ještě nejsme na vrcholu, tem je však na dohled. Poslední stoupání k Radhošťi, studené osvěžení a zase míříme dál. Dálnicí až k Pustevnám a pak po dvou kolech, čtyřech brzdách až do Ráztoky. Že toho bylo málo? Pak nezbývá než znovu vyjet až k vrcholu a posvých zase pěkně dolů. Sice bez Dolfíka berdíka, ale za to pořád a stále doprava i doleva, až k hotelu. Po dvaceti třech kilometrech ušlapaní, unavení a pěkně zpocení, se těšíme do sprchy a zdejší jídelny. Co bude, to bude, hlavně, když bude!

S kolenem za medvědem...

Chutí

Neznámo kam, s neznámo kým. Všechno je v plánu a venku je stín. Sluníčko se nesměle pokouší ohřát vzduch, který je dnes více než svěží. Se sbalenou taškou vyrážím vstříc dalšímu dni. Netuším, co přinese a doufám, že nic nebude horší, než plavky. Že nás chutí mlasá a honí bláznivá, nevadí. Hlavně když přežijeme nástup, pak už se to rozjede do plného proudz. Ovečky, květiny, kola, dřevěné trámky, sladké pečivo a knedlíky se zelím. Prostě a jednoduše, co ví si přát, když váš život několik dnů řídí někdo jiný. Snad abychom to dokonali k bezva závěru a nenechali se zdolat něčím, co bude stát před nám.

S chutí mlsná, budeš drsná...

Služkovitá

Do práce, z práce. Nakoupit, uvařit, nachystat, sbalit, připravit, vyžehlit. Tak to vypadá, když maminka musí na několik následujících dnů opustit brány domova a její dětičky zůstávají doma. Věty jako, mami, ty se tak máš, že můžeš zase někam jet, docela neobstojí. To, že kmitáte, stíháte, připravujete a stresujete, nejbližší nevidí. Prostě si zvykli na plný servis maminky a zvířátek, kteří společnými silami všechno zvládnou a není potřeba přiložit ruku k dílu. Jakmile však nenajdou svou oblíbenou mikinu čistou, přijde okamžitá reakce. Já nemám mikinu, ty jsi neprala? A že opravdu nebylo kdy, to je úplně jedno. Inu, tohle dneska raději nechám být. Nebudu se zabývat malichernostmi, abych případně nevybouchla a půjdu si dát nohy na stůl. Co ještě dalšího stihnu? Tak to se nechejte překvapit miláčkové moji...

Ať jsi máma, nebo služka, mít rodinu je někdy fuška!

Stravovací

Přidáme tam deset deka cukru, zamícháme s několika lžícemi cukru a mícháme. Za chviličku už máme na stole a ani nevíme, kde se to vzalo. Při krájení dáváme pozor na ruce, nepostrkujeme prsty po pokličce, pokud je horká. Vaření se může zdát jako jednoduchá věc, ale i ono potřebuje určitou míru nasazení, odhodlání a radosti. Pokud se má člověk radovat nad talířem, musí se umět radovat i při přípravě jednotlivých jídel. Vím, že někdy je jednodušší se odbýt, nechat si jen kousek chleba se sýrem. Ale uvažte sami, taková krásně vypečená pizza, nebo dozlatova upečený řízek, či báječný zeleninový salát? Sbíhají se sliny a už by se zase chtělo jíst. Tak dobrou chuť a dostatek trpělivosti při přípravě i konzumaci...

Jíme rádi kamarádi?

Vyvěšená

Není čeho se obávat. Všechno je v pořádku a nic se neděje. Těmito slovy se snažíme uklidňovat již několik měsíců, ale bohužel pomalu začínají docházet slova podpory. Vrby jsou plné stesků a zřejmě nic dalšího nedokáží pojmout. Samy by potřebovaly přepustit trochu z nahromaděných zbytečných obav někam dál. Možná by stačilo jen několik málo minut ve vlídném prostředí našich lesů. Možná jen pár chvil, kterých se nedostává. Možná i něco málo nečekaně milého by dokázalo změnit vnitřní nastavení. Skutečnost není nikdy tak černá, jak je malována. Přesto je zde mnoho věcí, které straší v hlavě. Nemusí to být nutně blížící se začátek školního roku. Stačí jen vědomí, že někde je něco, co nelze ovlivnit. I když víme, že ovlivnit můžeme jen to, co s námi opravdu souvisí, rádi bychom zabránili neskutečným skutečnostem. Byť se není čeho bát, možná stačí si jen v plnosti duše přát!

Bubáků se neděsím, bílou vlajku vyvěsím...

Naplňující

Vyrazit a na nic se neptat. Zabalit to nejnutnější a vydat se na cestu. Zakotvit kdekoli, nebát se ničeho a jen si tak bezstarostně putovat. Ani nejkouzelnější sen nevyvolá realitu. Ve skrytu duše sníme o velých objevech, dalekých cestách a úžasných zážitcích. Barvíme si život do tisíce tónů a s neskutečnou naivitou běžíme vstříc tomu, co známe jako plnohodnotný živto. Někdy narážíme, jindy jen tak proplujeme, občas vyhrajeme a většinu dní žijeme. Od probuzení k usínání, od úkolu k úkolu, od slibu ke splnění, od výplaty k výplatě. Tohle je ten život! To je onen dospělácký svět, plný zodpovědnosti, dřiny, lásky i skrytého snění. Byť některé sny nikdy nenaplníme, byť se mnohdy zlobíme nad hloupostí, byť občas věříme, byť stále jdeme dál, stojí za to být... Být s Tebou, být s Vámi, být! Vy jsmte mým naplněným snem, kdy je realita úžasnější, než samotný sen!

Díky...

Mířící

Tak nám to pomalu padá. Stromy se zbarvují, vlasy šediví a ptáčci se chystají k odletu do jižních krajin. Děti už připravují aktovky, studenti sčítají dny prázdnin a my dospělí jen s údivem pozorujeme, jak se léto mění v podzim. Rána už jsou chladnější, noci přicházejí dříve a další část roku je za námi. Jak rychle to uteklo v neklidném čase karantén, virů, dezinfekcí a obav. Co přijde tušíme jen díky přírodě, ostatní nám zůstává skryto. Pod rouškou vědomé nevědomosti i nevědomé blaženosti. Zřejmě to tak mělo být a má. Dneska už nemá cenu se trápit, ani bráit zřejmému. To přijde, ač my bychom raději zůstali. To je život, běží, neptá se a nesmlouvá. Nabízí a uskutečňuje, jen tak jak dokáže, jen potud se ukáže...

Přeskočíme - doplníme!

Vzpomínková

Čísla dneska vážně září, na mém stolním kalendáři. Kulatě se spolu honí, někdo v dálce slzy roní. Vzpomínky se míhají, mlhu v srdci bodají. Jakpak bychom proslívali, kdyby vpády nebývaly? Kýmpak bychom mohli být, kdyby v zemi vládl klid? To už dneska nezjistíme, roky zpátky nevrátíme. Přesto bychom měli mít, v hlavě rozum, čistý štít. Ten nás může ochránit, blbostí nás ubránit. Abychom si klidně žili, v životě se nespálili. Aby naše ratoslesti, měly jen radostné zvěsti. Aby pomoc přátelská, byla dobrá a ne zlá. Proto mějme na paměti, že byť jsme byli jenom děti. Události běžely, rozumu vždy neměly...

S jasnou hlavou vzpomínat, jen to dobré vybírat!

Vonící

 Co rozechvívá tvou duši? Co tvému srdci sluší? V čem hledáš pozitivní energii? Prostou odpovědí je láska. Výjimečná blízkost, jež cítíme k někomu druhému, k určitému místu, myšlence, ale také věci. Láska není jen vášnivým vztahem s druhým, ale je to také naplnění našeho života. Je to závazek, který klademe sami před sebe a na sebe. Je to vztah, který budujeme, pěstujeme a šlechtíme, jako nejkrásnější zahradní kvítky. Láska roste, ale může také skomírat. Pokud jsme pečlivými a trpělivými zahradníky, vyroste nám do nádherného květu, jež provoní nejen nás, ale i naše okolí. Pokud se však nestaráme, usychá, zaniká, vyprchá. Láska je totiž živoucí organismus, který narůstá s vlastní tolerancí, pochopením druhého a smířlivým náhledem na druhé. Snad proto je tak výjimečná a je potřeba ji hýčkat. A to nejen uznáním a oceněním těch, které milujeme, ale také nás samotných, jež můžteme být milováni. Jen zapojením celého našeho srdce nabude láska plného rozkvětu i vůně...

Vůně dává zapomenout na trny, jež mohou rozetnout!

Dočasná

Je zvláštní, jak jsou někdy věci pomíjivé. Co se včera zdálo důležité, dnes ztrácí svůj význam. Někdy si myslíme, jak důležitou děláme práci a realita je jiná. Vykonáváme činnosti, které se zdají být podstatné. Jakmile vykoukneme z vlastní bubliny, zjistíme, že věci se mění. Rádi bychom, kdyby všechno běželo podle plánů, ale život jde mimo veškeré naplánované hranice i meze. To, co vytýčíme, to se snažíme dodržovat. To, co promýšlíme, to se snažíme plnit. To, co slíbíme, to plníme. A já sama pro sebe se ptám, kde je skutečnost? Kde je reálná využitelnost, přínosnost a podstata toho, co zde tvoříme? Byť jsou věci pro nás podstatné, pro svět jsou jen zanedbatelnou kapičkou v moři veškerého životního běhu. Snad proto zůstáváme ve střehu a stále bojujeme o svou vlastní podstatu. Nehmotnou, pomíjivou, měnící se a neskutečně bláhovou. Byť se význam ztrácí v propadlišti dnů, nenechejme se zdolat všeobjímající nicotou. Jen my sami totiž víme, co pomíjivostí a kam!

Nebojím se nicoty, nebudu dělat drahoty...

Nákupní

Ještě několik krůčků a už budeme v cíli. Ještě chviličku vydržet a nastane doba hojnosti. Ještě pár kousků a dostaneme celek. Pořád před námi stojí nějaké to ještě. Chceme od sebe víc, požadujeme splnitelné a kráčíme směrem k vyšším cílům. Každý jednotlivý den, každou hodinou i minutou jsme blízcí tomu, dosáhnout až na vrchol. Přitom se pomyslně vzdalujeme mnohému, které je na dosah. Nic není nemožné a všechno je tak skutečné. Žádný konkrétní krok není přesně tím jedním, a přesto vycítíme, když to přijde. Jsou totiž věci mezi nebem a zemí, které nevidíme, neslyšíme, ale vnímáme. Mocné síly matičky Země, silné energie každého z nás, které se zde mísí. Stačí jen naslouchat, mít otevřené oči a duše si sama najde to, co skutečně hledá. Ať je to láska, štěstí, spokojenost, či síla a majetek. Každému je otevřen supermarket věčnosti, kam vjíždíme, kde nakupujeme, kde utrácíme, ztrácíme i nacházíme. Ať jsou naše nákupy věčné a srdce vděčné!

Nakupovat lze i bez seznam...

Modernistická

Moderní je nemít čas a stále se vymlouvat na množství práce. Moderní je být neustále v obraze a za všech okolností chápat, co se děje. Moderní je být tělesně krásný a duševně plytký. Moderní je prosazovat si svůj styl a nezajímat se o okolí. Moderní je být stále mladý a nepřipouštět si věk. Moderní je být v jednom kolem a šlapat, co to dá. Co je moderní pro mě? Moderní je... cokoliv, co jsem ochotna přijmout za své, žít si v tom a neobtěžovat tím své okolí. Moderní je všechno, co mě obohacuje a umožňuje mi přizpůsobit se změnám. Moderní je otevřenost ke změnám, názorům, reakcím a věcem tak, abych přijala samu sebe a své okolí. Moderní je vypůjčovat si občas názory druhých, abych získala novou inspiraci a náhled. Moderní je dostávat nové podněty k nahrazení mých starých zvyků a zlozvyků. Moderní je mít schopnosti přizpůsobit se základním směrům rozvoje. Moderní je vše, co mi dovoluje pracovat na sobě, s tím, co mám a s tím, kým jsem. Moderní je být, ne mít. Moderní je umění velkého já. Jsem moderní? Netuším, moderním se člověk nemůže stát, jím musí být...

Každá cesta začíná prvním krokem!

Přicházecí

Sednu a jedu. Jako fretka. Nezastavím se ani na chviličku. Od začátku do konce si chci užít den, který se konečně umoudřil a dopřál nám normální letní teploty. Proto vyrážíme na výlet do hor, kde to máme rádi a kde skoro nikoho nepotkáme. Bloudíme prostorem a časem, který je nám dán. Někdy se určitě vrátíme do těchto dnů, ale právě teď o to moc nestojíme. Šlapeme, stoupáme, vnímáme, fotíme, kocháme se a sdílíme. Až na samotném vrcholu zjistíme, jaká kráse jsme vydáni napospas. Je to nádhera, která se kolem nás rozprostírá. Je to neuvěřitelně kouzelný koutek našeho ráje, který máme pro sebe a nikdo nám jej nemůže vzít, ani odepřít či zabrat. Tak si společně užíváme právě tady, právě teď a skoro napořád!

S krásou v duši se mnohé jen tuší...

Mějová

 Co to na mě kouká z křoví? Kdopak to ví, ten odpoví. Já si jistá nejsem stále a tak čekám až řeknou dále. Dneska, zítra, pozítří, myšlenky se rozjitří. Věci krásně pochopují, v zástupech si vykračují. My jen na svět koukáme, nic moc zatím neděláme. Až se slunce rozjede, pojedeme medvěde. Pojedeme na výlet, poznávání je můj svět. Vyrazíme do údolí, kde mě nohy nerozbolí. Vyskočíme na kopec, prožene nás sám skopec. Vedle sedí kravička, v batohu je lahvička. My se krásně posilníme, na cestu zas vyrazíme. Abychom se dostali, do Podolí, do haly. Až pak přijde déšť a mráz, neskončili v ráz. Aby každý mětl to rád, věděl, že je kamarád. Proto dneska končíme, myslíme i na jiné. Myslíme a uvažujem, věci běžně nahrazujem. Od prvního k druhému, pejsku našemu malému. Sice je to králíček, co sní mnoho mrkviček. Nám to ovšem nevadí, s dobrou náladou nás navnadí...

Neboj se a užívej, krásnou sobotu též měj!

Kořenová

Dusno. Horký pot se z člověka jen valí. Teplota stoupá, tlak klesá. Hlava padá a oči se pomalu zavírají. Ani káva nepomůže probrat letně unaveného člověka. Samotný pohyb v horkém dni je tím nejhorším, co se člověku může udát. Mít možnost jen tak si v poklidu plynou. Ležet, nechat se ovívat vánkem a čekat, než se vrátí podzim. Ten, kdo nemůže, musí a nezbývá mu nic jiného, než se obrnit trpělivostí a dostatečným množstvím vody. Blahodárného moku, který ulevuje, naplňuje proudem čistého já a zároveň osvěžuje. Snad proto jsou tyto horké dny tak splývající. Nesou teplo, chlad, vlhko i suchý závan, prosycený vůní suchého obilí, sušící se trávy a dozrávajícího ovoce. Mísí se tisíce vůní, zvuků, hlasů, tvarů i všemožných částí, které jindy nepoznáš. Jen léto jim dává křídla a usměrňuje jejich kořeny...

Kveť tam, kde máš kořeny!

Soudící

 Pokorným být a s pokorou žít. Pokora je ctnost, která vychází ze samého nitra člověka. Je spojena s vědomím celku, jehož jsme součástí. Každý, kdo je pokorný, zná své hranice. Chová se umírněnně tomu, co mu říká vnitřní vědomí a samotný pocit pokory uvnitř. Pokorný člověk jde životem s vědomím, že může jít jen tak daleko, odkud je schopen se vrátit. Když není návratu, ztrácí se i pokora k vlastnímu životu, vlastnímu já i svému okolí. Díky pokoře si člověk uvědomí, že umí mnohé, zvládne tolik, kolik je schopen a s vděčností v srdci přijímá vše, čeho se mu dostává. Pokorný ví, že je součástí velkého světa, který je součástí jeho samého. Pokora je o hranicích, uvědomění si vlastního já, vnitřního světa i vnějšího okolí. Je o tom, co máme, co umíme sdílet a co je s námi sdíleno...

Pokorný buď, s moudrostí suď!

Uchichtaná

 Usmívám se dneska, usmívám se stále. I když vím, že není důvod k úsměvu, stále jej mám na tvářích. Je to totiž to jediné, co mohu dát, i když se vnitřně cítím úplně vyprahle. Je to to, co prosvětlí člověka a ukáže v okně mé tváře kousíček pozitivního náhledu. Nikdy totiž není tak úplně špatně, abychom museli ztrácet úsměv ze tváří. Situací, které nejsou příjemné je opravdu jen několik. Proto mějme připravený úsměv, smějme se, i když je smích někde v dáli uzavřen do komory. Už jen těch několik vrásek, které se obejví kolem pusy, stojí za to. Než se mračit a být za velkého mračouna, to raději být za usměvavého blázna. Ideální způsob, jak se udržovat ve střehu proti všemu negativnímu v okolí a zároveň postup, jak rozhodně nedat nikomu šanci, aby nám bral naše vnitřní já. Negativisté, ti ať se mračí, my usměvaví rarášci si půjdeme světem, i když nás budou tlačit boty a sužovat žízeň či hlad. Vždyť život je krátký na to, abychom se jen mračili!

S úsměvem jde všechno líp...

Nápravná

Myslet si a být přesvědčen. Probírat a být usvědčen. Zastírat a být umlčen. Skomírat a být vypuštěn. Milovat a být milován. Nezávidět a být záviděn. Pracovat a být zapojen. Lenošit a být připojen. Každé slovo má svůj význam, který naplňuje jeho podstatu. Stejně tak máme my své životní cíle, které se snažíme naplňovat. Šlapeme vpřed svým lepším zítřkům a nesledujeme nic, než konečný cíl. Zapomínáme na své blízké, nevěnujeme pozornost podstatným věcem, dokud je ještě čas. Až pomine nerozvážné mládí a přijde zasloužený seniorský věk, pochopíme. Že není potřeba spěchat, není nutné pořád jen sledovat nějaký cíl a je dobré brát si k srdci ponaučení starších. Pochopíme, že chyby jsou běžnou součástí života každého člověka. Ty je nutné brát jako zdroj důvěry v sebe, své vlastní dovednosti a základnu pro hledání řešení problémů bez obav a pochybností v sebe. Jen ten, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Každý, kdo minimálně přemýšlí, pracuje a uskutečňuje své dny, přijímá výzvy a zkouší nové věci, s vědomím chyb i důvěry "to" zvládnu! Takže zvládejme své životy, držme se svých cílů a nebojme se chyb...

Chyba k chybě sedá, nápravu zde hledá!

Neváhací

Příliš horký den. Příliš velké teplo. Příliš mnoho povyku. Příliš všeho do cviku. Každý pohyb je utrpením a neskutečným počinem. Nejraději v tomto horku, v chladu léta spočinem. Dneska není právě čas na spontánní aktivity a neřízené akce. Mnohem jednodušší je být přesně tam, kde člověk má být. Tedy tam, kde je mu dobře, příjemně, mile a úsměvavě. Každý jistě známe ono místo, které si hýčkáme, na něž se těšíme a v němž jsme rádi. Každý jej máme někde jinde a spojené s něčím jiným. Pro někoho je to pracovní místnost s klimatizací, pro jiného slunečné a větrně si pohrávající horské ovzduší, jiný dá přednost pobytu na kole. Každý to prostě máme, tak jak to má být. Cokoliv si zamaneme, promyslíme a vytvoříme, to budeme mít. Horko, sucho, větrno, prodyšno, krušno, rušno, krásno, jasno, deštivo, mrazivo, lechtivo či skučivo. Stačí si jen vybrat...

Neváhej, svou cestou se dej!

Dnešní

 Nenapadá mě nic a přitom všechno. Nedělní pomalost se přesouvá do mého vědomí. Já tady sedím a vnímám spomalení každého svalu. Oči se pomalu zavírají a den se mění v sen. Nejprve pomalý a za chvíli rychlejší a rychlejší. Kde to jsem? Co to je? Řada, kvázy, nohy, horko, voda, ásot, neutišitelný hluk davu. Blik. Pavu od konce k začátku a od začátku do konce. Pořád v jednom tempu, nezrychluji, nezpomaluji. Jen plavu a plavu. Blik. Fotím, připravuji záběry, směřuji osoby a čekám na správný okamžik. Blik. Vyřizuji formuláře, vypisuji termíny, zkouším a nervózně pobíhám. Blik. Hladím srst králíka, veverky a psa. Kde vy jste se tu vzali? Blik. Je ráno, horké slunce se opírá do závěsů, těžký vzduch se převaluje v místnosti a pan Králik si jen tak leží v mých bačkorách. Je ráno, čas vstávat a začít další den!

Dnes je neděle, nic se neděje...

Nezhasnutá

 Horké ráno je sluníčkem uvítáno. Větřík se jen tak pohupuje ve větvích a my se lenošně vyhupujeme z postelí. Několik posledních klidných rán, než zase nastoupíme do pracovní rutiny. Časné vstávání, pípání budíku, rychlé snídání a pravení se na cestu povinností. Koloběh her, vzpomínání a vyprávění, spolu s přísností vědeckého světa. Odpolední rychlé nákupy a pohyby v kuchyni i domácnosti. Inu, dovolená je jen jednou do roka a tak to prostě musí být. Na druhou stranu vzpomínky a zážitky zůstanou... Až jednou, až v zimě, až vyrosteš, až tady nebudeme. To jediné tu zůstane, nesmaže se, neboť se zapsalo hluboce do srdcí, která nikdy nezhasnou!

Carpe diem...

Kopcovitá

 Nohy dlouho nevydrží v klidu. Ví, že příležitostí je tak mála, a proto se touží rozběhnout. Na blízké kopce, vzdálené cíle a neskutečné vrchly. když nohy poručí, tělo musí poslechnout. Proto vyrážíme znovu do kopců, abychom se radostně vystavili sluníčku, větru ve vlasech a kilometrům v nohách. Není totiž nic báječnějšího, než se dostavit na start, vyrazit k cíli a užívat si společně strávených chvil. Těch bude opět tak málo a budou chybět vždy, když slunce zajde za mraky a den bude kratší, pochmurnější. Právě proto je fajn i užít radostných chvil, které budeme znovu a znovu prožívat, až to bude potřeba.

Vzhůru do kopců, ebát se blbců...

Zaujmutá

 Co zajímavého se odehrává ve světě? Čím nás dneska překvapí zprávy? Jak zaujmout ty, kteří mají pocit, že už nic nového není možné vymyslet? To jsou otázky, které si kladou mediální magnáti a pracovníci, jejichž úkolem je informovat, předávat, formovat společenské mínění a usměrňovat různá lidská rozhodnutí. Byť si myslíme, že rozhodnutí o tom, jaký postoj zaujmeme je jen na nás, jsme ovlivnění těmi nad námi. Jen oni nám upravují realitu a nastavují zrcadlo našeho poznání. To oni jsou zodpovědni za to, jak budeme informováni a jak se nakonec rozhodne většina. Byť ta vládne, svět je o jednotlivcích. Silných osobnostech, které hledají pravdu, uskutečňují lásku a naplňují svůj životní úděl tím, co si předsevzali. Tím, co většina nevnímá, tím, co opravdu rozhoduje a v konečném důsledku přináší ty nejpodstatnější změny. Kým budeme a proč? To je jen a jen na nás...

Zaujmout a přitom neuhnout!

Stříbrná

 Že věci nejsou, jak se zdají. Že všichni něco povídají. Že člověk věří člověku. Že láska je až do věků. Mnohé pravdy kolem nás plynou. Nikdy nesplynou do výše cest, které mají člověka vést. Vždycky hledáš, zkoumáš, pátráš. Málokdy však celek získáš. Jedni mluví, druzí plynou, společně se často minou. Když se dílo podaří, člověka to prozáří. Zlatou, hnědou, stříbrnou, za každičkou kudrnou. Tam, kde slunce nezáří, tak se tolik nedaří. Tam je smutno ve tváří, čísla běží v kalendáři. Když se mraky převalí, radost, lásku odhalí. Potom je to nádhera, která v srdci vyvěrá. Která chmury zacvhátí a radost k nám zas navrátí...

Stříbro, zlato, brilianty, nejsou přeci dobré fanty!

Střetová

Změnit směr a vyrazit dál. Porazit svět a přesto být král. Nějak se cítit a všechno si chytit. Člověk se utápí ve vlastních pocitech bezpečí i pohodlí. Konzum a nadbytek společnosti nás dostává do chřtánu, který je bezedný. Nakolik dokážeme uskočit a vyjít z běžných kolejí? Kdo nejede dál, ten je vyvržen na pustý ostrov ničeho. Jen ten, kdo má, je králem všech a všeho. Rozumný člověk porozumí, blázen si naivně myslí, že vyhrává. Život je tak krátký a nestojí za opakováním stále stejných chyb. Poučit se a jít dál, to je přeci výhra nad výhru. Umět si najít svůj směr, poctivě se jím dát a držet se svých vyznačených hranic. Občas se je pokusit přeskočit a vydat se do nekomfortní zóny. To pak přináší dostatečný adrenalin a novou zkušenost. Je to jako být, prožívat, mít a zakoušet stále nová dobrodružství. Ač v určité jistotě v nejistém světě společnosti, která je kolem nás. I když nemusíme, jsme povinni a měli bychom toho dosáhnout. Dosadit si za neznámé vlastní hodnoty a pokusit se vyrazit dál. O tom je svět a není to jen planý střet...

Vyskoč si a pochoduj, tvůj život je jen tvůj!

Normální

Tak a už jsme v jednom kole. Zapadli jsme do běžné reality našeho života, že se ani nechce věřit, kde jsme strávili posledních pár dnů. Jako by to bylo vzdálené několik tisíc světelných let, co jsme stáli na vrcholu Malé Mojstrovky a Pršivce. A přesto jsme zvdáleni jen jeden jediný týden. Člověk ani netuší, jak rychle a zbytečně se ochuzuje o všechny tyhle krásy, které má. Až když zpětně vzpomíná, tak zjišťuje, jak to všechno bylo fajn. Být volný jako pták, roztáhnout křídla, zapojit svaly a stoupat. Stoupat, šplhat až ke hvězdám. Tam na vrchol, kde vkročí jen odvážná noha těch, kteří se nebojí a riskují trochu vlastního tělesného nepohodlí. Pro ně jsou připraveny úchvatné výhledy, dechberoucí údolí a krása na vlastních dlaních. To lze zažít, to lze prožít a to bude součástí našich vzpomínek...

Nebojím se snít, pak to budu mít!

Vracečková

Tak a zase rychle zpět,

aby normálně se točil svět.

Všechno bylo v normálu,

nehod bylo pomálu.

Kilometry tam se valí,

domovina někde v dáli.

Ještě počkej chviličku,

spočiň na mě hošíčku.

Zítra budeš vzpomínat,

jak bylo krásné k vrcholu se drát.

Jak pot se perlil na tvářích

v nebeských polštářích.

Jak oslnilo Slovisnko,

i když svítilo slunisko,

ač mraky se schovaly

a my se dali do dáli.

Svět se točil kolem krás

a příroda měla jas,

všechno byl růžové,

s jednorožcem plyšové.

Díky za ten krásný čas, který byl plný nás, vás, krás...

Martuljková

Poslední síly,

dojdeme k cíli,

zdoláme vrcholky,

hory i padolky.

Dneska se balíme,

na nějaký čas loučíme.

Bylo tu příjemně,

krásně a barevně.

Vrcholy, stoupání,

klesání, koupání.

Jezera, bobovky,

vpustíme do schovky.

Výhledy, krajina,

v srdci to dojímá,

příště zas budem dál,

dívat se spolu v dál!

Bylo to kouzelné,

občas i betelné.

však bylo stoupání

i v lese koupání

Tak je to báječné,

tak je to fajn,

když časy všetečné,

človíčci maj.

Díky za přijetí a vřelá obětí...