Slovíčková

Co je to za slova? Vemte to odznova, zkuste se povznésti, nad všechny neřesti. Zkusme se oprostit od slov a jazyka, který se ničeho, v okolí netýká. Kolik je krásných slov, která nám lahodí, která nás povznáší a krásu hned opráší. Nemusíš podléhat, jazyku podlézat, stačí si v klidu číst, slova si v tichu jíst. Od nich se naučíš dívat se dál i výš, jazyk se ohání, žene mě k poznání. To není schováno, jen tu či zase tam, to máš vždy při sobě, v tom kým jsi a co znám. Snad proto čteme si, lačníme po vědění, abychom nežili ve sklepení. Postačí úsměv či slovíčko útěchy, pak už jsi za vodou, pak už jsi u blechy. Od blechy k motýlu, se slovy na štíru. Od ptáčka k obláčku, mám slova na háčku. Dnes už jsem uvila svou cestu poznáním, půjdu přec za duhou, se svým velkým posláním...

Slova jsou mosty Tvé, k hlavě i duši mé!

Dokazovací

Důkaz místo činů,
držím se pokynů,
dneska tam a zítra zpět,
kdo mi koupí tenhle květ?

Každý den je slunečný,
místy trochu netečný,
k tomu vítr nese radu,
vyjdi zase na zahradu.

Budeš vnímat slunce svit,
hned ti bude hodně líp.
Slunce hlavě pomůže,
argumenty ukáže.

Tam, kde jindy rady jsou,
opět zase rozkvetou,
budou k sobě přicházet,
jako z jara růže květ.

Od A k Bé se dostaví,
na Cé mě hned připraví,
po něm přijde Dé a Dě,
a v hlavě už to zas je.

Písmena se rojí, bzučí,
vítr za oknem si skučí,
já jsem v klidu, pohodě,
nic nenechávám náhodě.

Dokážu všem
a pak sobě,
že nemusím
být nutně
v hrobě.

Že jsem stále mladá,
svěží,
že zdolám i tisíc
věží...

Dokazuj a volně žij, ruce si vždy dobře myj!

Vichřicová

Vítr skučí v komíně, meluzína se snaží dostat do pokoje a přinést nám sem trošku podzimní sloty. K tomu silný déšť, jaký už jsme dlouho nezažili a snad dlouho nezažijeme. Neděle nás vítá v novém čase a s úplně jinou náladou, než v posledních dnech. Nevlídné počasí láká strávit den ponořená v pelíšku, s dobrou knihou, ale jak se zdá, plány budou změněny. Vítr přeci nevadí, déšť je potřeba a nám je dobře jen v útulném prostoru našeho útočiště. Cestou míjíme mnohé větve, stromy ohnuté až k zemi a prodíráme se větrem i deštěm, za naším krásným městem. A světe div se, tady svítí sluníčko, vítr se líně prohání mezi paneláky a po mizerii posledních několika hodin není ani památky. Nevadí, i zde si dokážeme užít příjemný zbytek neděle a dostát dnu svátečnímu a odpočinkovému. I tak naplníme ranní předsevzetí, že spěchá jen šnek a ostatní si užívají pohybu v okolí!

Ruce nebolí, puchýř se zahojí...

Hrabavá

Spadané podzimní listí je všude, kam jen oko dohlédne. Na trávě, v záhoncích, pod auty i na střechách okolních domů. Svět se zbarvil do hnědo-červena a kroky příjemně šustí. Ovšem jen do té chvíle, než vyfasujeme hrábě a jdeme zahrdu zbavit nánosu spadaného listí. Jenže listí není všechno, co se nám připlétá pod nohy! Sem tam narážíme na krtčí hromádky, které postupně obmetáme a následně odvážíme. A že se krtek činil dokonale, je naše hromada hlíny opravdu obrovská. Tedy, kde na to bere sílu, to fakt netuším. Já jsem zpocená, jen samotným odvážením, rozhrabaváním a zametáním krtčích stop. A to mě ještě čeká dohrabat zahradu, zbavit ji veškerého nánosu listí, jehličí a kousků spadaného jalovce. Ve chvíli, kdy konečně přichází chvíle prokouknuté zahrady, se vzadu objeví nahromaděné pytle s listím. Kdo je odveze? Přeci ten nejsilnější z nás. A já to pánové rozhodně nebudu. Já si jdu zase hrabat, abych měla v týdnu nač vzpomínat...

Hrabej a hrab, nejsi přec žádný srab!

Fantazijní

O čem to mluví? Co mi chce sdělit? Jaká je podstata děje, který se děje? Jak mohu pochopit to, co neumí vysvětlit učitel? Není snad i toto podstatou jeho práce? Hra se slovy, umění imaginace a fantazírování není jen pro snílky. Měla by být součástí našeho života, abychom nežili jen v tvrdé realitě. Ja dokáže někdy zranit, aniž cokoliv řekne. Stačí jediný pohled a víme, co mělo být řečeno. A pak tu stojíme, díváme se v dál a přemýšlíme, co bude dál... Jít s hlavou schoulenou a v rukou držet světlo. Mít srdce zlomené a neříci vždy všechno. Být tam, kde jiskřivé paprsky rozehřívají ztuhlost těla a uvědomit si součást koloběhu života. Dnes jsem tady a zítra už nemusím. To co bylo dáno, je k mání a nikde to neslyším. Jen tiché šplouchání a ruku podání, před nás pohání a těžkosti zahání!

Jdi tam, kam musíš a neohlížej se zpět...

Vědoucí nevědění...

Není infrastruktura jako infrastruktura. Pokud si věděc usmyslí, že věda bude vědou, pak s tím obyčejný člověk nic nenadělá. Čte stále dokola stejné řádky a smysl mu uniká. Kde je podstata a kam se ukrylo zveřejnění? Těžko hledat něco, co nevíme jak vypadá a kam se může schovat. Jen odhadem se lze dopátrat významu, který je uvnitř uschován. Snad pro vědce není takovou záhadou a oni sami si s ní poradí. A neměla by věda ukazovat obyčejnému člověku svou krásu? Neměl by toužit objevovat a hledat dosud nepoznané? Ano, ale pokud je schováno ono krásné pod nánosem kontextu, konceptualit, senzualit a infrastrukturního absurdismu, pak ani nejvzdělanější nevzdělanec nehlesne a nehledá...

Kdo hledá najde, kdo čmuchá zajde!

Celičká

Rychlost, já jsem rychlost, tak proč brzdím? Proč stojím na místě a ani se nehnu? I rychlík se někdy zastaví a nemůže dál. Chybí mu palivo, má ztěžklá kola a motoru nedostačuje dech. Byť hlava jede, kolečka se otáčí a vůle žene myšlenky vpřed, stojím. Nehnu se z místa, jakoby mé nohy vrostly přímo do země a nikdo je nedokázal rozpohybovat. To, co se ještě před chvílí zdálo nemožné, se stává skutečností. Napumpovaný stroj se zastavil a nedokáže jet dál. A chce to vůbec? Potřebuje jít vpřed? Co jej tam čeká? A je ještě něco, co může být tam v dáli odhaleno? Snad, to nelze říct, teď je nutné se znovu rozejít a sledovat svůj dech, rytmus srdce a myšlenek v hlavě. Jen ty dokáží přesvědčit ztuhlé tělo, aby dorazilo k místu odpočinku. Jen tak je možné vyrazit i na další cesty štěstí. Teď je štěstím fakt, že dojdu, budu odpočívat a nabírat síly. Ostatní se ukáže, až vyjde slunce a zapadnou chmury z duše i těla...

Co bych chtěla? Být opravdová a celá!

Žitá minulost...

Co všechno člověk udělá, aby dokázal, že je člověkem? Napodobuje vzory, roste, tříbí myšlenky, čte a spěje od závislosti k samostanosti. Od batolecích let se osamostatňuje a připravuje na svou cestu budoucím životem, ovšem v rovinách soudobé společnosti. Učí se praktickým dovednostem, intelektuálně zraje a najednou stojí před rozhodnutím, co dál? Kam se vrtnout a pokračovat? Kdo mi poradí? A jak mi poradí? Mohu se spolehnout na své rodiče, že budou schopni odhadnout možnosti, které budu mít i za pár let? A pak že dětství a dospívání je jednoduché. Ono se nám jako jednoduché může zdát, ale nese s sebou mnohé nástrahy a otázky. No a k tomu si ještě připočítejme okolní svět, tlak školy, společnosti, kamarádů... Jak tohle může dopadnout, když už teď nejsem schopen popadnout dech? Inu musím jít, směřovat, putovat a nevzdávat se svých snů. Ať jsou sebevětší, mám šanci uspět, nesmím se vzdát a musím překonat co se rozprostírá tady a teď. Jen tak mám jistotu, že bude i nějaké zítra a já s ním...

Pojďme žít, neb nebudeme mít nikdy klid!

Písňová

Den utekl jako voda,
já si říkám to je škoda!

Proč nemohl býti delší,
bylo by to všechno lepší.

Veselosti není dosti,
i když koušeš nudou kosti.

Každý den je posláním,
za novým, větším poznáním.

Možná, že to nevypadá,
ale jsem už celkem ráda,
že si tady veršuji,
písně v tichu notuji...

Zdravím všechny kolemjdoucí,
pondělí je srdcervoucí,
každý už je v klidu pryč
a já si tu chytám míč.

Za hodinku, za chvilku,
půjdu hledat rodinku,
půjdu rychle za Tebou,
za Puňtou a Františkou!

Krásný den s verši a písní jen...

Superhrdinná

Jeden obyčejný den a kolik různých tváří nastavíme. Jednou maminka, podruhé manželka, dcera, sestra, kuchařka, uklízečka, nákupčí a doprovod na společenskou akci. Jak tohle může dopadnout? Těžko předem odhadnout, ale obávám se, že trocha schizofrenie a rozvojenosti osobnosti se projeví. Jak jinak si vysvětlit fakt, že to zvládáte, že jste ještě nepadli za obět svým předsevzetím a nějak se sunete vpřed! Nevím, jak ostatní mámy, ale já se občas zadrhnu a mám pocit, že neujdu už ani krok. A přesto se zvednu, vím, že musím jít, že mě ještě čeká neumyté nádobí a koš s prádlem. Ale něco už je také za mnou. Teď jsem nabrala energii a tak pospíchám, stát se opět superhrdinkou, zvládající honit lumpy, žehlit prádlo a plynně hovořit několika cizími jazyky. Jo a odborníkem na jedy a jiné omamné látky k zastrašení lumpů také uvařím. Stačí se jen zmínit...

To chce klid a super mámou můžeš vždycky být!

Saňózní

Akce zet a nikdo není k nalezení. Propagace byla vábivá, každý se předháněl ve slibech a vzletných slovech, přesto se našlo jen málo těch, kteří je vyslyšeli. Čím to je, že se stáváme stále více otupělými? Neslyšíme co, co slyšet nechceme, nevidíme, co vidět máme a jdeme si jen za svým prospěchem. Není to jen pobytem v zamořeném území, musí to být v nás. Pokud nám není lhostejné co se děje kolem, nemůžeme projít život bez toho, aniž bychom pomohli. Pokud víme, že existují věci, které nám nejsou příjemné, tak je neděláme, ani když by nám přinesly kýžený prospěch. A naopak, když jdeme jen prospěchářsky za svým, nehledíme vpravo ani vlevo, je jedno, kdo stojí v popředí. My jdeme a ostatní je nám fuk! A takto je to stále... Od začátku, do konce, potkáváme žíznivé saně, které jsou připraveny. A co my na ně? To se ještě ukáže, až se prokáže, kdo je na čí straně! Buď nám bude jíst z dlaně, nebo si koupíme sáně...

Saně bez daně, káně na ráně!

Závodnická

A už to vypuklo! Ruce a nohy kmitají po kurtu a míček se odráží od stěn. Já tu sedím v koutě a jen tiše obdivuji ty, kdo běhají, chytají, odrážejí a vyhrávají. Je to jedna velká skrumáž rukou, nohou, zrychleného dechu i zpocených těl. To co ještě před chvílí byli mladí muži a dorostenky, jsou v teď rozlítostněné saně, s odvahou vyhrávat. Míček střídá míček, ruce létají tam i zpět a kde se vzaly tu se vzaly, vítězové vycházejí do prostoru hřiště. Každý svým malým dílem přispěl k vítezství a nakonec zvítězili všichni. Ti, kdo se zúčastnili, zahráli si, protáhli svaly a pokusili se udělat podpořit dobrou věc. Opět se tedy potvrdilo známé heslo, že není nutné vyhrávat, ale zúčastnit se! Pro pocit radosti ze hry, aktivně naplněného odpoledne a hlavně navázání kamarádství. To se cení, obzvláště tam, kde se pomalu vytrácí...

Oceňme snahu, jež není nikdy marná!

Slíbená

Dodržet slib a splnit tím své slovo. Pro jednoho otázka osobní cti, pro druhého nic neznamenající věc. A přesto tak zásadní spojitost pro vnímání a chápání důvěry a lidskosti. Dám-li někomu své slovo, morálně se mu tím zavazuji k jeho splnění. Říkám tedy jen to, co opravdu mohu splnit a co se nepříčí mému vnitřnímu přesvědčení a morálce. Nesoudím, nehodnotím, nepodléhám módním vlnám a neobdivuji jednou tu a podruhé tu stranu, protože se mi to právě hodí. Přemýšlím nad slovy a pokouším se s nimi pracovat tak, aby neškodila a zároveň přinášela úlevu od tíhy světa a nároků veškerého morálního bytí. Ve svém konání jsem zřejmě exotickým zvířetem, které nechovají ani v zoologických zahradách. Proč? Snad proto, že slušnost a čest se dnes nenosí. Nestojí na nich žádné zásadní rozhodnutí a moderní společnost je více spojena se sliby, než činy. Od těch nebolí ruce, nic nestojí a dobře vypadají. Jsou vždy po ruce i na jazyku a je jich vždy všude plno... Jen žít se takto nedá. A pokud ano, pak se nemůžete mít rádi a myslet to se sebou doopravdy!

Měj se rád, buď vždy kamarád a se ctí se vždy raď!

Čtení snění

Prozkoumat svět kolen nás, být princeznou na královském dovře, cítit se jako indián na divokém západě, či nahlédnout do budoucnosti? To vše a ještě mnohem víc můžeme zažít na našich cestách čtení. Nepotřebujeme kouzelné krabičky, blikající nová média, nebo ozvučené znázornění. Stačí sáhnout po největším vynáleži či věrném příteli a kvělá zábava je tady. A o čem, že to tady mluvíme? Ano o knize, plné kouzel, vtipných myšlenek a nápaditých úkolů. Pro děti, dospělé i stále mladé duchem, tedy pro ty, kdo nezapomněli číst, snít a toulat se po krajinách fantazie. Pro většinu představa klidně strávených chvil, pro mladé nudné a nic neříkající odpoledne. Přesto jsme u základů pramene poznání, které je skryto tam v tichých koutech slov. Stačí jen chtít a příběhy mohou začít. A pokud se zadaří, ještě dnes půjdeme po stopách dávných rytířů a dojdeme až na kraj světa. Neváhejme, jděme, dokud nám ještě nohy stačí!

Když nestačí dech, dostačuje vzdech...

Znějící

Tisíce tónů stále mi zní v uších a tělo se tiše pohybuje v jejich rytmu. Zavřu oči a přenesu se do tichy koncertního sálu. Nervózní šustot, zpomalený dech a já vím, že se to blíží. Tiché tóny se rozezvučí prostorem a najednou je všude. Z každého rohu se line hudba následována tóny. Tiše a pomalu sílí, až dosáhne svého vrcholu a zase padá zpět. Akordy plynou a čas s ním, tam kde ještě před chvílí byl začátek, už se schyluje ke konci. Ne, ještě ne! Tělo i duše si žádají další příděl potravy. Ještě není čas, ještě musíme znít! Hudba, ne klid, to je prostor pro to žít, jít a být. Páni, byl to úchvatný zážitek, který bude stále se mnou. V mé hlavě, v mé duši, v mém těle. Stačí jen zavřít oči a uchopit opět jeho krásu. V uších mi bude stále znít a už nikdy nebudu mít svůj pověstný klid!

Jen s hudbou dá se žít a krásně znít...

Nepodléhaná

Ať je zima, nebo mráz, vždycky něco uděláš. Pořád půjdeš dál a vpřed, i kdyby se hroutil svět. To je tvoje poslání, i když hrůzu nahání. I když občas zabolí, slunce všechno zahojí. Cesty jdou si tam a zpět, stále točí se náš svět. Stále jsme tu připraveni, na to co už pro nás není. Staráme se, zajišťujem a k večeru pak zjišťujem, že nás není potřeba, pořád je tu dost dřeva. Stále je kam putovat, stále je mít něco rád. Každý přece sílu má, svoje kroky uděla. A když přeci problém je, sám si v sobě odpočine. Sám si dodá odvahy a vrátí se na svahy. S hlavou hrdě vztyčenou, nebojí se, je ženou. Nemá strachu nahnáno, zatím není vyhráno. Rozuzlení se však blíží, oči se únavou klíží. A pak zase najednou, krásnou hudbu zaslechnou. Srdce náhle okřeje, tóny svými zahřeje. Dodá velký elán všem, kdo mají rádi tuto zem. Kdo ví, že jenom ve starosti, nemůžeme stále růsti. Kdo je stále přesvědčen, že krásou voí tahle zem. Kdo má rádi jako já, když spolu jdou si vždycky dva. A třetí se připojí, svou sílo dvojku podělí. To je potom krásný den, který sdílí každý sen...

Ve snu jako v životě, nepodléhej jen slotě!

Dosmrková

Ještě kousek, už tam budem! Za tím dalším velkým dubem. Tam už najdem slunce svit, tam už budem stále žít. Kolem smrky, žádné frky, jenom hlavy s dlouhými krky. Tam se bude dobře žít, tam budu mít ten svůj klid. Malou velkou chaloupku, bez nudy a tří chloupků. Tam mě klidem provází, srnky, ježcí, kombáci. Plyšová či krásně živá, zvířátko se na mě dívá. Ja jsem v ráji, já se mám, tady hlavu uschvám. Tady budu odteď žít, od všeho si dám svůj klid. Tady duše pookřeje, tady slunce pořád hřeje. Tady vzadu za smrkem, nemůžeš být nanukem. Tady můžeš volně žít, sama sebou klidně být! Nikdo neví, kde jsem skrytá, od dveří hned všem se škytá. Já jsem tady za smrčkem, se svým milým Baryčkem!

Ať je zima nebo mráz, najdi si svůj zimostráz...

Půová

Slunce svítí o sto šest a rozehřívá naše podzimní dny posleními paprsky léta. A ve mě se honí vzpomínky na prožitý letní čas. Uzavírám další etapu a budoucnost je nejasná. Co přinese a kdy? A jaké bude naše další směřvání: Každý krok je vlastně malou neznámou ve velkém prostoru zítřka. Co platilo včera, už dnes doznívá a zítra může být jen epizodickou vzpomínkou. Na dětství, na bezstarostnost, na klid a jasnost prozření. Tak jako zítra budu vzpomínat na slunce, které dnes pohladilo mou tvář teplými paprsky a nadějí na lepší zítřky. Co bylo nedá se odestát, co bude, to musíš mít taky rád. Neb ze zítřka bude včerejšek a dnové naši se zastaví, jak je vepsáno v našich osudech. Pak příjdou dyn, kdy tady nebudu a přesto s vámi budu bdít a také v pravdě snít...

Ať kdekoliv budu, vždy zaženu nudu!

Křehká

Staří je věkem, který čeká každého z nás. Nikdo nemládneme a již od svého zrození směřujeme ke stáří. Každý den jsme starší nežli dnes a každý den jsme mladší zítřka. Stárneme, potýkáme se se změnami, získáváme znalosti, rosteme a radujeme se z každého úspěchu. I stáří má své úspěchy, kterých se není potřeba bát. Pokud jej přijmeme jako dar, který nám byl dán, který je potřeba vhodně přijmout a umět se v něm zabydlet. Je to čas moudrostí a radostí z maličkostí, které utvářejí náš svět. Umožňují nám být platnými členy společnosti, ale zároveň nekladou požadavky nutné součinnosti s měnícím se světem. Je to období završení života člověka, ovšem s mnohými cíli a plány. A právě ty jsou tak důležité, protože naplňují naše představy o budoucnosti a dávají tušit, že stáří není koncem, ale může být i počátkem. Počátkem znovuobjevení vlastní síly, hodnoty a pochopení důležitosti života v okruhu rodiny, přátel, společnosti i společenství obecně. Tedy toho, co je spojováno s lidstvím a jeho vnitřní podstatou...

Mládí je krásné, ale teprve stáří odhaluje pravé podstaty života!

Pečovaná

Pečujeme za peníze, nebo je to součást našeho poslání? A co vlastně touto péčí myslíme? Docení ji někdo, kromě těch, o které pečujeme? A uvědomují si vůbec naší blízcí, co všechno musíme sami opustit, abychom mohli pečovat? Kdo tohle neprožil, nepochopí, přestože si přečte krásné věty a slova, zůstane jen u nich. Slova se vysloví, sklouznou a již nevíme, že nějaká byla. Ale pečovat či starat se je naší povinností. Tak, jako se starali o náš naši rodiče, hlídali naše pomalé krůčky, teď my máme snahu tuto péči vracet. S veškerou tíhou a zodpovědností, kterou to na nás klade. Se všemi otázkami, důsledky a starostmi. Kdo byl zvyklý na péči, dokáže ji rád vracet. A že se říká, že máme jisté mezigenerační problémy, svět se mění, my lidé zůstáváme. Omylní, slabí, citově založení i pragmaticky jednající, když je to potřeba, když víme, že i zítra se chceme na sebe dívat do zrcadla a vidět sebe tak, jak chceme. Nám ženám to jde jaksi snadněji, pomáhat, starat se, pečovat, ulehčovat svět svému okolí. Ale ani muže nesmíme pominout, i ty musíme naučit starat se o sebe, starat se o blízké, protože i oni to musí zvládnout. Vždyť lidská existence je vlastně takovým malým koloběhem závislosti jednoho na druhém. Každý z nás je v určitý okamžik svého života pečujícím i opečovávaným. Tedy tím, kdo péči poskytuje i vyžaduje. Skutečnost je daná, nezříkejme se jí, ať jsme i my zítra schopni péči dávat a následně přijímat...

Péčí o druhé nacházíme své vlastní štěstí!

Obyčejná

Ne, to nejsem já! To musí být někdo jiný, kdo tady tak křičí. I když vím, že moje tělo přímo řve, schovávám jej před ostřížími zraky těch, kteří škodí a chtějí ublížit. Není jednoduché vcházet do života s nejistotou, mít ji v hlavě a stále se k ní obracet! Jak tohle může skončit víme všichni, takže je nutné bojovat. Schovávat se, radovat z maličkostí, být tam, kde mohu být platný a pokračovat v nastaveném tempu svého nasazení. Jen tak mohu překonat nesnáze, změny, každodenní výkyvy tam a zpět. Jen tak mohu čelit překážkám, které ani nejsou vidět. Jen tak mohu jít životem se vztyčenou hlavou a otevřeným srdcem, které je připraveno vnímat každý podnět i drobný paprsek radosti. V čem? V každém z vás, ve věcech kolem nás, které jsou připraveny a plné krás...

Otevři oči a neopouštěj své srdce!

Slavnostní

Velká slavnost se dnes koná,
každý přijde,
kdo nestoná.

Každý chce být u toho,
až řekneme, hurá
a dotoho!

Semestr nám tímto nastal,
nic nového nenachystal?
Pořád stejné plané sliby,
které říkají, že by, kdyby.

Proč jen stále pocit mám,
že jsou věci proti nám!
Prostě jsou a zůstanou,
ani vichry je neodvanou.

Zvyk je pevná košile,
i pro Tebe,
ty Emile.
Velké sny a mnohé plány,
dnes zůstanou nedodělány.

Co jsme chtěli, to přec máme,
od té doby co se známe.
Tak si na nic nestěžuj,
vždyť tohle je přec život tvůj...

Jaks jej chtěla,
tak ho máš,
ať jsi hloupá,
nebo znáš.

Slavnosti pro kosti, nic není ke zlosti!

Fitová

Od rána se marně snažím, každým krokem jsem Ti blíž. Přesto nějak pořád nevím, zda-li aspoň tušíš. Všechno kolem běží, pádí, jako rychlý koní cval. Co pak zítra bude pro ni, to snad ví jen sám král. Já jsem tady, poslouchám, přesto málo síly mám. Nejraději bych už byla, na měsíc si pěkně vyla. Že snad psovi je to dáno, aby měl to tady psáno! To je jedno, to se ztratí, když se k stáru život vrátí. Zase pěkně na začátek, kde je všeho velký pátek. K tomu ještě vteřiny, co běží jako hodiny. Dneska tady, zítra tam, k tomu si já ještě dám, trochu strachu, toulání, které zve k brouzdání. Je to jedno milí braši, že tu dneska zase straší. Zítra bude zase klid, ať jdi sytý, hloupý či fit....

S rozumem i bez něj, krásný dny své měj!

Trůnová

Běží koník po trati,
máme z toho závrati.
Na skoky se chystá hned,
aby v cíli dostal med.

Co se to tu prosím děje,
že se opět země chvěje?
Že je všude kolem vzruch,
koňský dneska vládne ruch.

V Pardubicích je to sláva,
co se po roce dává.
Koníci a koňáci,
mají dneska štrapáci.

Velký závod už se chystá,
to je věc už celkem jistá.
Kdo to dneska vyhraje?
Ten nad všemi vyzraje.

Bude míti nejvíc síly,
k tomu skládá své díly.
Já tu sedím, nedutám,
své favority také mám.

Hlavně ať se nezraní,
ať se pořád prohání,
po lukách a po stráních,
ať je s nimi krása, ladnost
a také smích...

Držím palce koníkům, co běží rychle na svůj trůn!

Doháněná

Tak a je tu opět sobota, místo abych si užívala klidu volného dne, doháním resty z týdne. Jako o závod se proháním bytem, chytám jednotlivosti a dávám jim jejich řád. Snažím se úsporně a přitom účinně dotáhnout každou část zastrčeného úkolu. Jsem rozhodnutá vytrvat a nenechat se zdolat žádnou překážkou. A tak se ani nenaděju a je tady poledne. Oběd je na stole, nádobí jen láítá z rukou a hurá, můžeme vyrazit na kaštánky. Pak úkoly, dopsat čárky a háčky, dožehlit a je hotovo... Večer je sice na spadnutí, ale pořád ještě zbývá kapka času. A co udělám? Lenit nebudu, byť je zítra taky den, ale ten si užiji s klidem a nedělní náladou. A že dneska padnu do postele notně unavená, tak tím si můžu být více méně jistá!

Tak nezdržuj a jdi na to, ať jsi hotová moje zlato...

Zaskočená

Představte si, že je vám o mnoho víc, než právě teď. Stojíte před rozhodnutím, jak prožít den a být bez nebytí. Je těžké si představit, že i my jednou budeme staří, ruce a nohy nám nebudou sloužit a každičký okamžik života budeme prožívat, jako by byl ten poslední. Stárneme a všichni také zestárneme, jistota, ktero opravdu máme. Od narození se stáváme stašími, sílíme, chodíme, lezeme a mluvíme, aniž bychom se starali o to, co bude dál. Přejeme si být starší, rozumnější a hlavně dospělí. Být nezávislí, rozhodovat se sami, mít možnost řídit si své kroky a bát bez dozoru. A když to příjde a my opravdu dospějeme, jsme zaskočeni, jak moc toho smíme. Co všechno je nám dovoleno a co vše musíme rozhodnout. A než se nadějeme, my sami jsme rodiči, rozhodujeme, řídíme, staráme se o blaho našich blízkých a zapomeneme, na koloběh života. A kde se vzalo, tu se vzalo, je tu stáří. Kde se vzalo? Jak to že už je tady? A ono tu prostě a jednoduše je! Zvykej si na ten pocit a nebudeš jistě překvapen...

Kdo je připraven, není zaskočen!

Luštivá

Jak moc jsme v zajetí kultu krásy, mládí a nestálého pohybu, si uvědomíme ve chvílích, kdy stojíme před sebou samými a nevíme, jak dál. Že se nám to stává, je fakt,  kterém víme, či jej tušíme, ale rozhodně se s ním nechlubíme. Vždyť přeci nechceme, aby si naše okolí, děti, rodiče či studenti mysleli, že jsme nějakými zpátečníky. My přeci dokážeme vše, co se od nás očekává a ještě s hrdostí a vztyčenou hlavou! Snad proto potají luštíme různé návody, seznamujeme se s tím, co je kolem nového, učíme se neustále být v kurzu a stíhat rozvíjející se svět. Mnohdy s vypětím všech sil, jindy s úsměvem na rtu a vědomím, že tohle už tady bylo, jen ti mladí nevědí, že tomu tak je. A tak společně plujeme moderním světem, chytáme jednotlivosti i kontexty a uvědomujeme si, jak pomalu, ale jistě nastupujeme i my cestu ke stáří. Nejprve pomalu, pak rychleji a než se nadějeme, budeme malými dinosaury, ve velkém světě. A víte co, i to je důležité, takže se nebojím a se vztyčenou hlavou jdu vstříc svému dinosauřímu já!

Buď v klidu, zestárneš i bez úklidu...

Výstřelová

Mám plán! Otevřít srdce, oči i myšlenky novému, které přijde, bez podmínek a zbytečných předpokladů. Že to nejde, když vám není čerstvých sedmnáct a život máte už nějak nastaven? Nesouhlasím, i když si plně uvědomuji, že t nebude jednoduché, určitě se lze pokusit o úspěšné zvládnutí. Tak jako si občas říkáme, jak to ty naše děti dělají, že mají pořád dostatek energie na všechny činnosti, které podnikají? Kde berou sílu být stále v zápřahu, psát úkoly, zpracovávat projekty a ještě vymýšlet hlouposti. Nebyli jsme jiní, také jsme toho již mnoho zvládli a máme za sebou kus života, který se odráží právě v našich dětech, rodinách, zázemí, společnosti či práci. Ano je to tak, zvládnout se to dá, energii také nalezneme a proto to stojí za pokus. Sice neradi experimentujeme s vlastními životy, ale za předpokládaný výsledek to určitě stojí... Kdo by nechtěl s otevřenou myslí přistupovat k věcem známým a neznámým, které nás čekají na každém kroku? Kdo by neměl zájem pootevřít vlastní poznání novým nápadům a idejím? Chceme to všichni, jen někteří to veřejně nepřiznají a raději zachovají svůj škarohlídský postoj. Ten jim však nic dobrého nepřinese. Jak to vím? Nevím, tuším a snad proto se chci i já pokusit uskutečnit svůj plán!

S plánem i bez plánu, probouzím se vždy po ránu...

Pomalý

Zima se pomalu blíží a s ním i sychravé a studené počasí. Od rána venku prší a nechce se ani uvěřit, že ještě včera byl krásný teplý den. Postupné přezouvání a navlékání se do teplých kabátů se opět stane realitou a my všichni zase vyrazíme za poznáním zimních radovánek. Ještě sice mnozí nejsme připraveni na fakt, že konec dalšího roku se rychle blíží, ale bohužel rozjetý vlak nelze zastavit. Řítí se rokem jako o závod a my máme jedinou šanci. Ustoupit stranou a nenechat se převálcovat, nebo nastoupit a profrčet se do dalšího roku. Co je lepší? To zatím netuším, ale zřejmě mi nezbude nic jiného, než se nechat vláčet časem, světem, přírodou a podstoupit to každoroční období smutku, tmy, zimy, ale i obdarovávání a vůně cukroví. Zda zvítězí to klidnější, nebo se přehoupnou negativa, tak v tom mám už jasno. Ale jak to zase vydržím až do jara, to tedy nevím. Zřejmě se pochlapím a pochopím, že běh života nezastavím, ani kdybych chtěla či mohla. Ten si jde a pádí, i když zrovna nejsou kamarádi...

Nestůjme stranou, vstupme hrdě hlavní branou!

Pohádková

Hektický mám zase den,
běhám stále tam a sem.
Ještě že je krásný den,
slunce svítí za oknem.

Každou chvíli potřebuji,
informace ověřuji.
To co bylo platné včera,
neplatí až do večera.

Dneska je to všechno jinak,
ať jsi pes, a nebo slimák.
Všechno se ti promění,
všímám si vlnění.

Jedna ruka neplatí,
druhá točí opratí.
Zítra bude lepší den,
půjdeme zas spolu ven!

Pookřeje, pohladí,
tam, kde věci neladí.
Je to jedno, je to fuk,
přece nejsem čáryfuk.

Kouzla ty jsou pro mrňata,
co se nadchnou natotata.
Pro nás lidi dospělé,
stačí že zas bude neděle!

Od pondělí do pátku, hledám svoji pohádku...

Komínová

Vůni sazí, na tu sází, každý kdo dnes hlavou hází. Specifický ruch i čuch, kolem létá hejno much. Podzim přišel a s ním splín, že nás čeká krátký den a pak jen stín. Nic s tím ovšem nenadělám, neubráním se všem změnám. Rok si plyne a já s ním, dnes je jaro a pak podzim. Do zimy nám kousek zbývá, kratší nežli chleba skýva. Jaká bude? Co já vím? Po zimě si odpovím. Přijde opět jaro s létem, zahrada pokryje se květem. A já možná budu jinde, kde znalostí si někdo všimne. Kde píle, radost z poznání, obdiv, víru dohání, Kde snad budu větší klid, pro práci pak budu mít! A teď opět zpátky na zem, pokryté už přízemním mrazem. Užít si sluníčka svit, který v zimě nebudu mít...

Od komína k podzimu, těším se zas na zimu!