Klidová

Konečně neděle a s ní volný den. Žádné velké úkoly ani povinnosti v dohledu. Těším se, až zasednu ke knize, zachumlám se do huňaté deky a budu si číst. Sice mě čekají jen drobnosti, jako uvařit oběd, vyžehlit prádlo, ale to není nic proti běžným denním povinnostem. Člověk by si řekl, že s online prostorem a časem budeme mít mnohem lepší příležitost dokázat ušetřit čas na odpočinek. Ovšem opak je pravdou. Co jsme se překulili do online práce, jsme stále doma a jakoby nás virtuální svět pohltil a my nevěděli, kdy a jak z něj vystoupit. Snad proto jsem si dneska naoridnovala informační detox. Rychle něco napíši a pak šup ke knize. Vnořím se do příběhu, který mě přenese do obyčejného života se psem, dětmi, rodinou a vším, po čem teď tak marně toužíme. Do obyčejného života plného setkání, rodinné pohody i nepohody, vzruchů, vzestupů i pádů každého dne... Tak se tady mějte a nezapomeňte odpočívat.

Už musím jít, chci mít svůj klid!

Bouřková

Tak takhle nějak vypadá bouře... Od rána poslouchám různé názory a komentáře. Nedokážu se soustředit na nic smysluplného a jen se nechávám zasypávat dalšími a dalšími negativními slovy. Jak se zdá, není úniku od neklidného stolu. Všechno je pořád dokola a nikde člověk nenajde ani kouska klidu. A když už to vypadá, že by se mohlo blýskat na lepší chvilky, začne zvonit telefon. Ještě tohle zpropadené čertovo udělátko mi dneska nenadzvedlo mandle! Ale co, já se přece nenechám stresovat. Jako zaseknutá deska si tady budu hrát pořád dokola svou písničku. Je mi fajn, jsem v pohodě, nic mě netrápí a má veselou mysl. Všechno se podaří, každý úkol zvládnu, nic mě nemůže zastavit. A tak stále dokola a donekonečna si pěju svou ódu na lepší časy, které rozhodně přijdou. Bouře se uklidní, negativita se odplaví a zůstane zase jen klidné, vyčištěné moře a zářící slunce na obzoru...

Snít či bdít, pořád tady být!

Zápolící

Když na nás útočí celý svět, jak z toho ven? Jak je pomoci těm, kteří to potřebují a my sami jsme v zajetí všeho kolem? Není možné se donekonečna poohlížet po vlastní medikaci. Je nutné razantně zasáhnout. Tak jak jen je to možné a hlavně rychle. Čas hraje hlavní roli a nelze s ním ani trošičku smlouvat. Je to jako plynutí mysli, které nezastavíme. Právě teď a právě tady je potřeba udělat rozhodnutí, která přinesou pozitivní účinky. Byť se zdají být v nedohlednu, přijdou. Tak jako přijde jaro a nastane léto, stejně tak přijde ozdravení a úplné uzdravení. Čas totiž plyne s nám a my máme možnost jej v hlavě zachytit. Jsme schopni s ním smlouvat a vybojovat mnohé bitvy, ve kterých si věříme. A co nezmůžeme my, v tom nám pomůže lék nad všechny léky. Pozitivní myšlení, hledání správné cesty a dosažení cíle...

Potýkej se a bij, jen prosím pro všechno na světě, žij!

Znějící

Někdo mi kdysi řekl, že abych dosáhla až ke hvězdám, nemohu se otáčet. Jak tak léta běží, stále víc si uvědomuji, jak hluboce jsem spjatá s minulostí. Nemohu ji změnit, nemohu napravit případné chyby, které jsem udělala. Nemohu si ani zopakovat ty úžasné chvíle, které jsem prožila. Ale minulost je stále se mnou. Je totiž mojí součástí a já jsem jí. Tak jako vím, že stále více podobám své mamince a babičce, stejně tak vím, že jsem hluboce propojena mízou mého vlastního já s tím, co bylo a snad i bude. Není to snaha uniknout realitě, která právě není ideální. Je to jen fakt, který si stále více uvědomuji. Bez toho, co bylo a bez těch, kteří zde byli, bych nebyla a ani nemohla být já. Každý, koho jsem v životě potkala, se do mě propsal nějakou vzpomínkou, myšlenkou, dávným a právě objeveným poznáním. Netoužím se vrátit zpět, ale ohlížím se s vědomím, že minulost je uzavřená. Ovšem lidé, skutečnosti, zážitky, společenské vztahy a všechno, co jsme prožili, je tady s námi...

Minulost žije v nás, nechme ji znít!

Instantní

Žijeme v časech, které jsou pro nás výzvou. S nesmírnou rychlostí se proměňuje svět a všechno kolem nás pulzuje a tepe. Každá práce musí být udělána co nejrychleji, nejprecizněji. Každý prožitek je určen k rychlému strávení, zhodnocení a odžití. Spěcháme stále za novými a novými cíli, aniž bychom si uvědomovali, co přesně míjíme. Je to jako v rychlíku, který se řítí obrovskou rychlostí krajinou a nám se za okny míhá vše kolem pouze v jedné barevné skvrně. Netušíme, zda se jedná o louky, lesy, hory či údolí. Řítíme se dál a dál, abychom se do nejrychleji dostali k užitečné podstatě všeho. A přesto přese všechno tam někde uvnitř pociťujeme onu touhu zastavit se, zhluboka se nadechnout a s jistou leností ocenit plnost našeho života. Člověk, který stále spěchá, jistě dojde k cíli, ale nikdy neuvidí ty tisíceré drobnosti, které jen tak cestou minul. Zvolme si správný směr, nespěchejme tolik a užívejme plnými doušky vše, co nám život nabízí. Někdy totiž musíme zpomalit, abychom vzápětí dokázali vyrazit rychleji...

Nasávejte drobnosti, žijte s láskou!

Vybřednutá

Nač mít v životě plány, když je stejně všechno jinak? Proč se stresovat tím, že se věci nedaří a nejdou tak, jak jsme si je naplánovali? Zvláštní slova od člověka, který musí mít systém a plán téměř ve všem. Možná, že právě probíhající doba, nezvyklá, neočekávaná, obávaná a odsuzující k pasivitě, vede i nás, zapřísáhlé plánovače do doby neplánovací. Nechceme a vlastně ani nemůžeme cokoliv plánovat, protože to prostě není vůbec reálně možné. Ač s vnitřním přesvědčením, že všechno bude tak, jak je naplánováno, tak život přinese tolik zvláštností, které mu jej převrátí vzhůru nohama. A my přece musíme stát pevně na zemi. Musíme cítít oporu a jistotu v životě, který vedeme. Měli bychom plánovat a mít možnost dosahovat naplánovaných cílů. Ale? A jsme opět u toho, plány se hroutí, cíle jsou v nedohlednu a hlavně, život je někde mezi plností a naprostou rezignací. Snad z toho jednou vyjdeme a budeme se s dostatečně poučeným náhledem dívat sami na sebe, svá rozhodnutí a plány, které jsme dělali, resp. nedělali. A jaký že bychom měli mít plán a cíl pro dnešek? 

Zcela jasný: vybřednout a nezhebnout...

Světelná

Nastupuji a opět vystupuji. Kolem plynou dny, hodiny, minuty a vteřiny. Já tu jen tak sedím a nestačím vnímat, co všechno ten náš svět obměnil. Jednou za čas si řeknu, že jsem právě zachytila záblesk reality, a v ten moment vím, že už je opět pryč. Je to jako bláznivá groteska, která se odehrává před mýma očima a nedá se zastavit. Nechci se jen tak dívat, chci se účastnit, ale bohužel zatím to není moc možné. A tak raději usedám k nejlepšími kamarádovi, vstoupím do příběhu a zapomenu na vše, co je kolem. Vím, že se musím za pár okamžiků vrátit, ale teď ještě ne. Teď chci být krásnou princeznou, roztomilým drakem a nemotorným medvědem. Až pak zase jen tou stále ještě sedící, hledící a čekající osobou. Takže já jdu milý světe a snad se naše další setkání ponese v trošičku lepším světle...

Barva sem, světlo tam, slunce kam se podívám!

Fešná

Nové dny,

stále nevšední.

 

Dneska jen s malou dušičkou,

v srdci naději maličkou.

 

Snad už se trošku posunem,

snad už některé věci pominem.

 

Snad už se slunce rozzáří,

na duši i na tváři.

 

Možná se něco povede,

možná to k něčemu povede.

 

Držme si palce a veřme,

že zítra to bud fešné...

Zdrojová

Vstřebávám a popisuji.

Dneska věci upravuji.

 

Statečně tu odolávám,

úkoly pomalu zdolávám.

 

Důležitost našich kroků,

střílení  od vlastních boků.

Jsme v tom všichni společně,

cítíme se bezpečně?

Netušíme, co nás čeká,

venku teče dravá řeka.

Zítra bude neděle,

bude znova vesele...

 

Zdroje jsou a vždy budou!

Páteční

Znovu bolí, znovu třeští.

Venku zima jenom vřeští.

Klouby táhnou.

Řeči váznou...

Otázečná

Tohle se nemělo stát.

Měli jsme sami s covidem bojovat.

Nikdo už neměl být zasažen.

Proč to tak je?

Proč to tak musí být?

Středeční

Středa, nic dalšího nedá.

Přinese další výzvy.

Na to už nejsou síly.

Spát, spát, něco sníst.

Mít už od covidu klid!

Další

Nový den, nová realita.

Spát, spát jen.

V kokonu se vznáší.

Nic dalšího nechci, nevidím.

Bábovkou slzu zatlačím.

Díky lidičky, máme vás rádi!

Zasažená

Pondělí nám nadělí. 

S covidem se podělí. 

A tak pozor dejte si.

Karanténa přišla si...

Bojuj, bojuj, nepřestávej, 

do pohody se dostávej!

Ráda...

Rok se obrátil, dny se pohly kupředu a zase máme Valentýna. Všichni budou oslavovat lásku, mírumilovné propojení s druhým. Pohledem do obchodů, květinářství a sladkých koutků si musíme pomyslet, že se všichni milují a nikde není kouska zloby. To, co je navenek ukazováno, je ovšem jen každoročně prezentovaná faleš. Daná už jen samotným faktem, že je nutné obdarovat blízkého něčím - ostatně čímkoliv - aby měl pocit, že jsme na něj nezapomněli. Není v tom žádného vnitřního prožitku, který bychom si s láskou měli spojovat. Vždyť přeci není nutné ukazovat, jak moc někoho máme rádi, stačí to každodenně žít. Mít pro svého miláčka vždy ochotně naslouchající náruč, otevřené srdce a milující propojení. A to jak ve chvílích radostí, tak i starostí. V tom je totiž ona síla lásky, kterou bychom si měli vzájemně dokazovat. Ne ve velikosti kytice či bonboniéry, ale v délce vlastního času a prostoru, který jsme ochotni společně sdílet. Snad proto raději dnes sdílejme a mějme se rádi...

Mít rád a milovat, je jako vesele skotačit a stále malovat!

Uvítací

Včera, dnes a zítra,

nejsem z toho chytrá.

 

Slunce svítí z vesela,

venku hraje kapela.

Dneska bude jiskřivo,

vesele a bláznivo.

Rychle zdolat úkoly,

nechat něco do školy.

Odpoledne užívat,

venku sněhem putovat.

Nenechat se udolat,

hory, louky překonat.

 

To je dneska velký cíl,

dokončit ten velký díl.

 

Od zítřka pak už jen snít,

na duši mít krásu,

klid...

 

Nebojím se, odolám, Tebe krásně uvítám!

Zápolivá

Pozitivně přemýšlet,

v barvě vidět celý

svět.

Mrazu, větru odolat,

všechnu sílu

přivolat.

Myšlenkám se nepoddat,

zmaru, běsu

odolat.

Úsměv na rtu uchovat,

to je to, co může

hřát.

Dobrá mysl, lehký krok,

bude dobrý, tenhle

rok.

Venku jemně chumelí,

zůstat pěkně v

posteli?

 

Nebo sportem udolat,

to, co nikdo nemá

rád...

 

Chmury, stesty, soužení,

bez dalšího

marnění.

 

Zítra opět krásný den,

nastolí nám nový

sen!

 

Nebojím se, zápolím, projdu tmou i údolím!

Povzbudivá

Za okny mráz, uvnitř nádherné teploučko. Vítr se opírá do střechy a meluzína se pokouší proniknout komínem dovnitř. Poletující vločky sněhu se líne snáší z oblohy. Den jako malovaný ladovskou rukou, jen zarámovat. Venku je konečně zima, jak má být. Děti se radují ze sněhové nadílky a skotačí na svazích kolem. Dospělí postávají opodál, nebo vyrážejí na kratší či delší vyjížďky na běžkách. Každý se snaží  zaplnit černou prázdnotu bílým nadšením. Každý má sice jen ten svůj výhled, ale všichni jsou v tuto chvíli za jedno! Být v přírodě, být ve spojení s pramatkou všeho a užívat si pohybu, který tak chybí. Stačí opravdu maličko a člověku se objeví na tvářích úsměv. Malá sněhová vločka spadlá na řasy, koule sněhu mířená správným směrem, dva blázniví kamarádi ve sněhu či pohled jen tak do dáli. Tohle pomáhá v dnešních dnech nejvíce a rozjasňuje naše líce. Ať už přijde cokoliv, tohle v nás vždycky zůstane. Onen prazvláštní úžas nad neskutečně nádherným přírodním bytím, které nás umí nadchnout, okouzlit a podpořit vždy, když to potřebujeme...

Díky za povzbuzení, nad to nikdy nic není!

Místečková

Pomalu a postupně přichází ochlazení do našich končin. Dnes ještě bude poměrně teplo, ale zítra už nás sevře arktický mráz. Teploty se v tuto zimu dostanou až pod mrazivou dvacítku a to znamená jediné. Za kamna vlezem a ven nevylezem. Budeme si číst, dlouho spát, odpočívat a nabírat síly na další pracovní dny, které nás čekají. Teď si tím ješt nebudeme lámat hlavu, protože nás čeká ještě hodně příjemných společných chvil. Užijeme si zimu a sníh, které letos přišly, aby ním daly zapomenout na ostatní mizerii našich životů. Ano, jsme  možná trošku nespravedlivý, možná i trošku dychtiví, ale opravdu toužíme jen po jediném. Vrátit se tam, odkud jsme před rokem vyšli. Smazat posledních třistapětašedesát dnů a začít znovu. Bez virů a bakterií, bez nákaz a hrozby z nemocí. Bez strachu a zoufalého nic nedělání. Bez možnosti sociální kontaktu a všeho ostatního. Ano, vrátit se do nevědomosti s vědomím prožitého a jít dál. To, co nás provází nyní je tak svazující, nic nepřinášející a tolik beroucí. A hlavně světlo na konci tunelu se ztratilo v temnotě, kterou nelze prohléhnout...

Nebuď pesimista, pořád je tu tolik místa!

Zašmodrchaná

Těžké vstávání po dlouhé noci. Lepší ranní rutina, než bláznivé sny. Nejvíce na smutek pomáhá práce, zaměstnat tělo a vypnout hlavu. Nemyslet na nic, jen odhazovat sníh, vařit oběd, chystat snídani, odnést odpadky, uklidit chatu. Mít stále co na práci, abych nemusel přemýšlet. Po několika třeskutých, zašmodrchaných a bojovných dnech, je nic neřešící a pracující den obrovskou výhrou. Někdy se to totiž v životě tak zamotá, že se nestačíme vzpamatovat a všechno je úplně jinak. Léta běží, zkušenosti přibývají, síla a odvaha klesá. Přesto si stále snažíme dokázat, že na tohle ještě máme, tohle ještě zvládneme a tamto určitě pokoříme. Opak je ovšem pravdou, tělo už není tak pružné a svaly rozhodně neudrží tolik, co před dvanácti lety. Pohyby jsou známé, ale návyky už ne tak dokonalé. Sníh se třpytí a všechno vypadá tak kouzelně. Ještě kousíček popojet a už budeme doma... Nebo možná vzít čenichem zem, přistát jako placek a nevědět, co se děje. Pak zjistit, že to musíš zvládnout, musíš ještě kousek a pak už nic. Stačí jen být, neboť i samotné bytí bolí a říká, že dny jsou pestřejší, než noc. Tak teď už jen opatrně, ať je zítra zase tak, jak má být...

Jít a snít, mít svůj klid!

Šmudlíková

Muselo to přijít a přišlo. Po více než 3652 dnech jsi odešel do králíčího nebíčka. Zanechal jsi nás zde se spoustou vzpomínek na radostné a šťastné chvíle, které jsme společně prožili. Byl jsi víc, než jen králík v klícce. Byl jsi kamarád, přítel, mlčenlivý svědek mnoha událostí v rodině. Úžasný parťák na cesták za poznáním, spěchající a stále zvědavý krůlik, který pro nás znamenal mnoho. Děkujeme Ti za Tvou pouhou přítomnost, za ochotu sdílet s námi dny a věříme, že teď už Tě nic nebolí a jsi s Těmi, které máš moc rád! My budeme v myšlenkách stále s Tebou a rozhodně budeme vzpomínat na vše, co jsme společně prožili. Díky, že jsi s námi byl, že jsi nám dal svou králičí lásku a teď už jen odpočívej v pokoji...

Rány se zacelí, vzpomínky zůstanou!

Odpoutávající se...

Jsou chvíle, jako je tato, kdy se ani nenaděješ a z malého právě narozeného človíčka je dospělý muž. Stojí na prahu svého života, hledí vstříc budoucnosti s odvahou a očekáváním. My z povzdálí sledujeme jeho kroky a podvědomě si přejeme splnění všech jeho přání. Očekáváme, jak uspěje v samostatném životě. Jsme nachystáni pomoci ve chvílích nesnází. Podporujeme a podáváme pomocnou ruku vždy, když je žádána. Sami hledíme do budoucnosti, která již není tak růžová, ale stále je. Díváme se a čekáme, že se vždycky bude náš malý velký muž rád vracet domů. Pevně věříme, že jsme mu pomohli roztáhnout křídla a dodali vědomí jeho vlastních kořenů. Víc není, co bychom si mohli přát. Snad jen aby uspěl dle svých přání, zakotvit v přístavu dobré naděje a našel spřízněnou duši, naladěnou na stejnou tóninu. Aby se jeho život proměnil ve skutečnou symfonii radostí, úspěchů, úsměvů a společného souznění s těmi, kteří jej budou doprovázet. Není to málo, a přesto to tolik v životě znamená. Neboť bez správného parťáka je život neskutečně těžký...

Tak kráčej synu náš a věz, že nás tady pro každý případ máš!

Užívaná

Zima, bílo, mráz. Rychle vpadnout do tepla a jen se dívat z okna. Dnešní plán je zcela jasný. Být na horách a přesto nezmrznout. Dívat se do horkých plamenů ohně a čekat, až teplo prostoupí každou buňkou mého těla. Teplotní šok způsobil zastavení všech vnitřních pochodů a zpomalil mé kroky. Ty se jistě brzy opět zrychlí, jen co se trošičku rozehřeji u krbu. Nebo možná krásnou zimní procházkou rozproudím své nohy, které právě nefungují. Právě ono nefungování pak způsobuje, že se dívám na vsět úplně jinou perspektivou. Zpomaleně, do detailů a přímo do středu dění. Mám čas zamyslet se nad tím, co dělám a proč. Mám chuť proniknout hloub do svých myšlenek, které někdy tíží víc, než tísíc kilo. Snad rozklíčuji to, co se odehrává na pozadí myšlenek a pochopím skrytá poselství. Zima je nádherný stav, člověk si může sáhnout na vnitřní já a nemusí ani zpomalit. 

Neběhej, zimu si zplna užívej!

Zasněžená

Hlesáme a běháme,

na svět zvesela koukáme.

 

Dneska pátek,

zítra svátek,

do kterých já

vkročím vrátek?

Ještě chvíli vydržím,

pak si ruku položím,

pak se celá zachumlám,

ještěže už volno mám.

Prázdniny nás čekají,

horské svahy lákají.

Letos ovšem pomálu,

zdoláme horských krpálů.

Přesto si to užijeme,

společně se nasmějeme.

S běžkami a pochody,

bude hodně pohody.

A až zase napřesrok,

uděláme velký krok.

Zajedeme daleko,

hluboko a vysoko.

Letos budem užívati,

co nám může domovina dáti.

Zde je přeci také krásně,

budu psáti týden básně.

 

Nebo jenom věršovat,

to máš přece také rád...

 

Natešení, nabalení, zítra začne zasněžení!

Vrátková

Dráček Mráček,

vzlétl nad obláček.

 

Zajíc Zajda,

k lesu pajdá.

Hodná Franťa,

zuby caňtá.

Drsný Punťa,

hlady slintá.

Chlupatý Toník,

spadl na chodník.

Učesaný Barry,

nemá s nikým sváry.

Chytrá Kvida,

všechno tady hlídá.

Pozdrav ještě Pandu,

než přijde pan Nandu.

A tak stále dokola,

píseň v krbu plápolá...

Ať žijí dnes zvířátka, co nám klepou na vrátka!

Byrokratická

Dobrý člověče, který se díváš kolem. Někdy i ty musíš vidět, jaké zvláštnosti a bizardnosti se dějí. Že stále platí pravidlo, které říká, že pokud můžeš mít lejstro a papír, pak jej musíš mít. Není nic důležitějšího, než vypsat tisíce formulářů, kolonek, zástupných znaků a dalších informací, aby ses nakonec dozvěděl, že musíš vypsat úplně jiný formulář a jiné kolonky. Stojíš, v duchu si říkáš, to už tady přeci bylo. Tohle musíme mít rozhodně už za sebou! Najednou se proběreš a žasneš. Ne, takto to být nesmí, i když je tam napsáno přilepit, lepit se to nesmí, každý papír musí jít zvlášť. No a nejen, že jej vypíšeš ručně doplníš, co je potřeba, ještě jej naskenují a pošlou do databáze. Tvůj vnitřní šotek už pomalu hlodá a napovídá Ti mnohá nepěkná slova. Ty se zmůžeš jen na chabý protest, pak poněkud hlasitější a nakonec stejně nenaděláš nic. To, co cítíš, je frustrace a zklamání, že byrokrat stejně vždycky vyhraje!

Papír, lestro, formulář, na tohle stejně nemáš...

Doháněná

Svět - široké pole mnohých zajímavých skutečností a nápadů. Život - nepodchytitelná pestrost zkušeností, poznatků i vnímavého pojetí. Nikdy se nemohou nasytit oči člověka, který vstupuje do života s láskou a vnímavou potřebou poznávat, uskutečňovat i věřit. Nemohou se naplnit ani všechny předpoklady, které si klademe, vstupujíce do světa. Přesto se snažíme být vždycky spojeni. Neskutečně skutečnou linkou vědomí, které naplňuje svět. My sami jsme pak jeho součástí a jako jednotlivci naplňujeme tolik, kolik jsme schopni zvládnout. Někdy více, jindy méně. Vždy s vědomím, že takto to má být a takto je to správně. Jak to mělo být doopravdy pak záhy poznáme. Kdy? Až přijde ten správný čas...

Nedoháněj čas, je stále v tobě, nás!

Chvátající

Běháme tam, zpět v našich životech a ani si neuvědomujeme okolní svět. S hlavou skloněnou se prodíráme dál a dál. Spěcháme za dalším dnem a vůbec si neuvědomujeme, že budoucnost je vlastně nepostižitelná fata morgána. Je to jako kolotoč, ve kterém se snažíme dosáhnout konce, který se neustále ztrácí za dalším krokem. Není v našich silách dosáhnout budoucnosti, pokud si nebudeme všímat toho, co nás právě provází. Jsme totiž právě tady a těď, se vším, co k tomu patří. I když se nám kolikrát zdá, že tak to rozhodně nemůže být. Je to právě a presně tak, jak to je. To, co cítím, cítím teď a zítra budu už jev vzpomínat. To, co mám, mám právě teď a zítra, už to bude součástí minulosti. To, čeho dosáhneme, je naše minulost, ale budoucnost bude vždy jen právě probíhající přítomností. To mějme na paměti, až zase budeme spěchat, budeme popohánět k větší rychlosti a budeme chtít být o den dál. Nic tím nezískáme, jen sami sebe ochudíme o prožitek dneška!

Nespěchej, trpělivost s dnešním dnem měj...