Meditační

Dneska čtvrtek, zítra pátek, copak čeká nás za svátek? Ano Velikonoce, které jsou pro mnoho lidí nejkrásnějšími svatky v roce. Svátky jara, zmrtvýchvstání, obnovy a radosti. Já jako každý rok v tuto dobu přemýšlím nad řadou otázek. Která je však nejdůlěžitější teď? Kdo jsem já a z jakých drobných střípků radostí i starostí jsem byla stvořena? Jaký obraz ve mne zanechali mí předci? A jsem s nimi tímto spojena? Jaké jsou mé kořeny? Tedy otázky po podstatě sebe sama, svého já.

Existuje možnost poznání sebe sama? Zatím jsem na cestě, kdy za svým já putuji a přeji si poznat veškerá zákoutí mé mysli. Věřím, že se mi to podaří právě v této krásné době duchovních svátků a budu blíže svému cíli, mít rád, být šťastný a toto pak dále rozdávat!

Děkuji že jste byli, jste a budete!

Měřitelná

Tak jako ostatně mnohokrát v poslední době, se opět zamýšlím nad smyslem a potřebností měření věcí, informací, výkonů a lidského snažení. Kladu si otázku, dají se všechny tyto věci změřit? Je možné změřit lásku, krásu, dětský úsměv, mazlivé pohlazení? A co víra, duše, duchovní záležitosti, ty měřitelné jsou?

Je řada věcí a skutečností, které přes veškerou snahu nezměříme. No a v tom je krása života, že se v jediném okamžiku potkají kilogramy s úsměvem, litry s láskou a centimetry s kobercem...

Díky za všechny nezměřitelné věci kolem nás, jen díky nim si plně uvědomuji kdo jsem, kde jsem, s kým jsem a hlavně, že JSEM!!!

Závěrem krédo dnešních dnů: "Pracujeme, jako bychom mělí žít navždy a žijeme, jako bychom měli zemřít dnes."

Smuténková

Život se tak někdy zamotá, že ani nevíme proč? Proč těm, které nejvíce milujeme přinášíme strarosti a bolest? Proč jsou naše duše plné neklidu a hledání? Proč musíme pořád někam kráčet a směřovat? Proč současnost tolik bolí a nedá nám spát? Proč nejsme dokonalí a proč si klademe tyto otázky? Proč?

Přála bych si v každém milém okamžiku svého života zastavit se, uvědomit si, ANO to je ten okamžik, za který za to být. Prožít život naplno, bez spěchu a strachu z toho, že něco nestihnu, promarním svůj den a opět tu bude večer. Mít tak kouzelnou moc...

Co by se změnilo? Nebyl by to jen další způsob prodlužování starostí a bolestí? Nebyla by to jen nevybuchlá mina v mých rukou? Nebylo by to další trápení se, bolestí, které se dožadují svého procítění?

Nevím, ale chci věřit, že NE! Život bez bolesti by nebyl úplný. Bez bolesti by člověk nepoznal radosti, bez starostí by nebyly radosti, bez mraků by nebylo slunce a bez Vás bych nebyla já. Proč? Prostě proto...

Paradoxní

Tak a máme tady opět zimu! Za oknem poletují bílé chuchvalce sněhových vloček, pomalu se začíná ochlazovat a v noci jistě přijde mráz. Sice kalendář hlásí polovinu března a měli bychom se pomalu chystat na jaro, za oknem to tak nevypadá...

Zima se letos drží své vlády a nechce pustit k žezlu sluníčko, teplo a jarní počasi. Říkám si, že rok od roku je zima delší, pošmournější a moje čekání na jaro víc a víc netrpělivější. Snad se i letos dočkám jara, sluníčka, tepla, jarních květinek, probouzení přírody, nových mláďátek... Jsem nedočkavá a paradoxně i radostná z očekávání! Ať už jaro přijde, ať odhodíme zimní kabáty a oblékneme se my i příroda do zeleně a sluníčka.

Veřím a pevně doufám, že se i letos dočkám a jaro brzy přivítám plná radosti z nových dobrodružství. Přeji všem ať jaro přijde co nejdříve a nenechá nás dlouho čekat!

Stěhovavá

Už jste někdy přemýšleli nad tím, jak těžké to mají stěhovaví ptáci před zimou? Nejen, že musí uklidit svá hnízda a nachystat vše na dlouhý let, ale také musí skrýt vše, co budou potřebovat opět na jaře. Domnívám se, že tak nějak se cítí také člověk, který se rozhodl vylepšit své obydlí. Ovšem my lidé máme štěstí, že nemusíme letět dlouhé kilometry, jen přenášíme a stěhujeme své věci z místa na místo.

A to je podstata věci. Za léta se nashromáždí řada drobností, které Vás pojí s časy, situacemi, či konkrétními prožitky a je velmi složité rozhodnout, zda budou pokračovat do Vaší budoucnosti, nebo se stanou minulostí. Ano velké věci si člověk nese ve svém srdci, ale co ty drobnosti? Kamínek z thajské mořské zátoky, drobné jehličky korsických cedrů, či jen chorvatská levandule? Máme to srdce, odvahu či chuť tyto střípky radostí, léta a příjmených vzpomínek vyhodit? Raději se zbavme nepotřebných a udělejme prostor pro to nové, krásné, které jistě přijde.

Každá věc se dá nahradit, každý předmět opravit, jen vzpomínky jsou tím, co nám zůstává... Dávají nám naději do budoucnosti, že věci současné budou minulostí a zbydou z nich pro nás jen vzpomínky.

Ať jsou naše současné dny plné trpělivosti, porozumění a shovívavosti, naplněné nadějí, že náš život bude opět náš, ovšem lepší, kvalitnější a trvalejší!